sobota 26. března 2016

Hodina


„Kdo by řekl, že se v předpovědi počasí tak spletou.“ Freddie se naklonil k okýnku, po němž se valily proudy vody, a obrátil oči k zataženému nebi. Rozhodně nevypadalo, že by hodlalo přestat pršet. „Z krásných dvaceti stupňů, slibované jasné soboty…“ Rty naoko zklamaně protáhl. Opět se narovnal, záda si opřel do koženkové sedačky a jen stěží potlačil škodolibé ušklíbnutí. Nenadálá změna počasí dokonale hrála do karet jeho spontánnímu kousku.

Zatímco on seděl na zadním sedadle v teple a suchu se srolovaným deštníkem na klíně, pod jeho asistentkou se na kožence i pod jejíma nohama vytvářela loužička. Z tmavomodrých šatů i vlasů jí crčela voda. Obličej měla pouze mokrý, protože jí Freddie zakázal se do práce líčit. I teď, když si na to vzpomene, se jí tlačí do očí slzy.
„Jsem Molly, vaše nová asistentka,“ s širokým úsměvem mu před půl rokem podávala ruku, levou si k sobě tiskla papírové složky s různými materiály a novinovými výstřižky.
Freddie z nabízené ruky vzhlédl, ani se neobtěžoval vyndat si ty svoje z kapes. „Asistentka? Vážně? Myslel jsem, že mi objednali prostitutku. Každá druhá lehká holka se jmenuje Molly a líčí se… no…“ Přece jenom ho situace přiměla tu ruku z kapsy vyndat. Palcem si přejel po hladké bradě, načež s úšklebkem poukázal na Mollyin obličej, „no… vlastně jako vy,“ dořekl.
Molly strnule stáhla ruku k tělu, nadšení z nové práce z ní vyprchalo a zaskočeně zamrkala. Freddie ji obešel ke svému stolu, na němž se kupila hromada podkladů a poznámek k připravovaným reportážím. „Skutečně nerad bych mezi ostatními reportéry v jiných kancelářích či hůř i ostatních odděleních poslouchal, že jsem na místo asistentky prozíravého reportéra domácího zpravodajství zaměstnal ženu silně pokleslých mravů, ne z morálního hlediska ve snaze ji pomoct ze společenského dna k normální a poctivé práci, ale abych s ní mohl zcela zdarma uspokojovat tělesné radosti. Takže…“ odmlčel se. Někde ty otázky pro interview s premiérem být musí… Ostatně, i kdyby je nenašel, dokázal by ho spatra uzemnit svou nebetyčně drzou upřímností. Tahák s otázkami potřebuje hlupák a ignorant, který se nezajímá o realitu, svět kolem sebe a to, co se v něm děje lidem přímo před nosem.
Molly mlčky sledovala svého nového nadřízeného, jak se systematicky přehrabuje v naprosto nesystematickém bordelu na stole, zatímco ji jedním dechem uráží od první vteřiny, co jí spatřil. V koutcích očí začaly Molly pálit slzy. Několikrát zamrkala, aby si toho nevšiml, když se k ní obrátil s širokým samolibým úsměvem.
„Takže,“ pokračoval tam, kde před okamžikem přestal, „si to svinstvo půjdete okamžitě umýt. Za pět minut vás čekám ve studiu.“ Koutkem oka zašilhal na stůl. Mezi změtí strojopisných článků a starými novinami za uplynulý týden najednou zasvítil papír s otázkami. Prudce ho vyškubl a vyrazil z kanceláře.
Těch pět minut strávila povětšinou utíráním slz. Těžko říct, jestli více z ponížení nebo ze vzteku. Netušila to ani teď na zadním sedadle služebního vozu BBC. Prsty zatínala do okraje sedačky, popřípadě si okousané nehty zarývala do dlaně. Snažila se působit jako slečna na úrovni, ale šest měsíců po Freddieho boku z ní udělalo uzlíček nervů, který si začal kousat nehty jako nevyzrálá puberťačka. Jenže se rozhodla vydržet, nehodlala se nechat vyštípat. Doma jí celý život kladli na srdce, že idioty bude potkávat pořád, protože takový je zkrátka život. Musí se naučit s nimi vycházet, pracovat s nimi, dost možná i žít, pokud bude natolik blbá a nějakého z nich si vezme za muže. A Molly chtěla navíc dělat, co ji baví. Dostat práci asistentky v televizi stačilo. Pracovat po boku skvělého reportéra, něco se přiučit a pomalu, ale jistě se vypracovávat stále k vyšším příčkám. Namísto toho si však rozšiřovala obzory v oblasti asertivity, lidské nesnášenlivosti a doplňovala seznam „tisíc a jeden způsob jak někoho urazit“, pod nímž mohla jako tvůrce směle podepsat Freddieho.
Molly se přemáhala, aby se ve voze nerozbrečela. Seděl naproti ní a s pobaveným výrazem si prohlížel tu zmoklou slepici, ve kterou se díky jeho zlomyslnosti proměnila. Koutky úst mu škubaly.
„Netušil jsem, že máme v autě ještě jeden deštník. Doufám, že chápeš, že kamera musela zůstat v suchu. Tvoje hedvábné šaty uschnou, ale se zničenou kamerou…“ Kroutil hlavou a skrze zuby nasával do úst vzduch. „Tedy,“ zachechtal se, „jestli je to vůbec hedvábí.“
Auto sotva dobrzdilo, když Molly rozrazila dveře. Bez váhání vyběhla do toho šíleného lijáku. Nevydržela by s ním už ani pět vteřin navíc. Snášela jeho chování dost dlouho, ale dneska ten pohár asertivity přetekl. Kromě toho jí donutil pracovat i v sobotu. Automaticky rozhodoval o všem v jejím životě. Kdy si smí vzít volno, které plány zruší, co bude číst, jak bude chodit namalovaná, učesaná. Chyběly už jen řeči ohledně šatníku a nejspíš k nim v budoucnu dojde. Jistě se najde důvod k nespokojenosti nad délkou sukně či barvou šatů.
Molly zastavila před výtahem. V bílých lodičkách zacákaných od bláta čvachtala voda, promáčené šaty i spodní prádlo ji studilo natolik, že se začínala třást zimou. Opakovaně mačkala tlačítko pro přivolání výtahu. „Tak dělej,“ mumlala nervózně. Co chvíli obrátila oči ke stropu. Ještě tři patra. Tak honem, popoháněla ho v duchu. Nehodlala jet s Freddiem, ale šlapat pěšky do šestého patra rovněž ne.
„Skvěle,“ ozvalo se za jejími zády ve stejný okamžik, kdy se s cinknutím otevíraly dveře výtahu. Molly na vteřinu zavřela oči, rty stiskla pevně k sobě a prsty si zaryla do dlaní. Freddie ji obešel dovnitř. Mohl jí sprostě ujet, ale vyčkával. Molly se zhluboka nadechla, do výtahu vešla na poslední chvíli a automaticky stiskla ohmatanou šestku.
Výtah s lehkým škubnutím zabral. Pomalu jel tam, odkud přijel. Supěl a zdálo se, že s každou vteřinou zpomaluje. Nakonec s dalším, mnohem horším a prudším škubnutím skutečně zastavil. Molly s Freddiem uvnitř zavrávorali.
„Ježíši,“ zamumlala sotva slyšitelně. Ruka jí vystřelila k nouzovému tlačítku se zvonkem pro případy jako tyto. Mačkala ho rychleji než stenografky, tak zoufale chtěla z toho malého prostoru pryč, daleko od reportéra, který nesvedl nic jiného lépe, než pít druhým krev.
„Proboha, chceš to zničit?“ Freddie asistentku okřikl a odstrčil od panelu ke stěně výtahu. Počkal několik vteřin, pak nouzové červené tlačítko stiskl sám. Bohužel se stejným výsledkem. Nic se nestalo.
„Skvěle,“ utrousila. „Skvělé zakončení ještě skvělejšího dne.“ Pomalu se sesunula podél stěny na zem, kde se usadila do mokrých otisků svých bot.
„Slovo skvělejší neexistuje.“ Freddie si strčil ruce do kapes, zhoupl se na patách a zamžikal do stropní zářivky. „Skvělý je adjektivum v superlativu samo o sobě, nelze ho dál vystupňovat.“
„Skvělý, skvělejší, nejskvělejší,“ řekla kousavě natruc.
Freddie s povzdechem zakroutil hlavou. „Upřímně sdílím úplně stejné nadšení. Vážně jsem si nepřál nic jiného víc než uvíznout ve výtahu se svou asistentkou.“
Molly si zkřehlýma rukama objala kolena, tmavě hnědé vlasy se jí v jednotlivých pramenech lepily k tvářím a ledovému krku. Freddie zkusil nouzový knoflík ještě jednou se stejně neúspěšným výsledkem. Nakonec se rozhodl po vzoru své asistentky posadit, ovšem do druhého, vzdálenějšího rohu výtahu, ke dveřím.
Ačkoli byla Freddieho asistentka, netrávila s ním příliš času o samotě. Skoro vždycky se vedle nich pohyboval kameraman nebo řidič, popřípadě narychlo domluvený kameraman, který zaskočil i ve funkci řidiče. U venkovních vstupů se to naopak jen hemžilo čumily. Místa činů, ať už jakýchkoli, měla tu vlastnost, že přitahovala davy. Zvědavci, smolaři nebo šťastlivci, jež se ta osudová událost týkala, anebo jedinci, kteří se chtěli nějakým způsobem zviditelnit před kamerou. Molly byla se svým nadřízeným sama nanejvýš na pár minut, s výjimkou víkendu v lázeňském hotýlku na venkově nedaleko dostihové dráhy.
Premiér měl tehdy navštívit dostihové závody, možná derby. Molly nebyla fanynka sportu a upřímně neviděla rozdíl mezi obyčejným závodem a derby. Freddie chtěl využít příležitosti, promluvit si s premiérem a veřejně prohlásit celou sportovní událost zakládající si na prestiži za zmanipulovanou. Že však stráví víkend někde na venkově, oznámil své asistence v pátek večer po vysílání.
„Odjíždíme v šest ráno na celý víkend.“
„A-ale…“
„Ale co?“ skočil jí do řeči a sáhl si pro malou tužku za její ucho. Neustále je ztrácel a hledal ve chvílích, kdy si nutně potřeboval zapsat pár poznámek. Důrazně svou asistentku upozorňoval, aby ji měla pokaždé perfektně ořezanou, protože tupá mu je naprosto k ničemu. Svým způsobem zároveň mluvil i o Molly. Říkal jí tím: „Tupou asistentku nepotřebuji, tak se snaž.“
„Víkend jsem měla strávit s rodiči,“ namítla. „Můj otec slaví pětapadesáté narozeniny.“
„Oslavíš s ním šestapadesáté,“ pokrčil rameny bez špetky zájmu. S přimhouřenýma očima projížděl nějaký článek, soustředně krčil čelo a tužkou si zatrhával určité pasáže. „Jsi moje asistentka. Máš asistovat mě. Nebo si tě otec zaměstnal rovněž jako osobní asistentku?“
Molly neodpovídala. Snažila se tím vynutit výjimku.
Freddie tedy s dlouhým povzdechem odložil papír. „Kdo tě platí?“ zeptal se.
„BBC,“ zamumlala sotva srozumitelně.
„A pro koho pracuješ?“
„Pro vás.“
„Promiň, nerozuměl jsem ti. Je tady…“ se zdviženým ukazovákem udělal ve vzduchu kolečko. „… hrozný hluk.“
Molly se zhluboka nadechla a potlačila nutkání mu plivnout do obličeje. „Pro vás, pane.“ Hajzle, dodala v duchu.
„Správně!“ Široké rty roztáhl do falešného úsměvu. „Takže zítra v šest ráno na Victoria Station.“
„Ale to je přes celé město!“ namítla ostře. Ve své hlavě větu obohatila několika dalšími nadávkami.
„A co s tím mám dělat?“ zasmál se. „Myslím, že metro jezdí i ve čtyři ráno.“ S pokrčůením ramen jí zasunul malý špalíček obyčejné tužky za pravé ucho a zmizel od svého stolu.
V sobotu v šest ráno skutečně přešlapovala před budovou Victoria Station s malým hnědým kufříkem v ruce. Každou minutu kontrolovala obě dvě strany ulice. Nevěděla, z jaké strany přijede, natož čím. Po chvíli kufr postavila na zem, aby si mohla světle hnědý kabát přitisknout těsněji k tělu. Ačkoli se kalendář chýlil ke konci března, rána byla studená. Od úst se jí táhly obláčky sražené páry a konečky prstů v rukavicích i botách křehly.
Freddie zastavil u chodníku se svým vozem o čtyřicet pět minut později, aniž se omluvil. Přestože si Molly v duchu dávala dohromady monolog zahrnující nejednu nadávku, kterým ho hodlala zasypat sotva se Freddie objeví, neřekla ani slovo. Odvaha se z ní vytratila, pomalu ještě začala děkovat, že sedí konečně v teple.
Když dorazili k hotelu, za nímž zaparkoval na štěrkem vysypaném prostoru, vystoupil a hodil Molly klíčky. Taktak je stihla chytnout. „Vezmi věci a přines je pak nahoru.“ Sám si vytáhl z vnitřní kapsy saka cigaretové pouzdro a se zapálenou cigaretou vkročil do hotelu.
Molly za ním zlostně přimhouřila oči. V pěsti sevřela konec klíčů od auta a představovala si, jak mu ho vrazí do oka. Namísto toho však špičkou boty kopla do tvrdých pneumatik. Z kufru vytáhla jejich zavazadla, včetně diktafonu a neskladného, ovšem velmi choulostivého fotoaparátu. Takové hračičky jsou náhlé na hrubou sílu, musela si na něj tedy dát zvlášť pozor při stěhování těch zatracených krámů do jejich pokoje ve třetím patře.
Hotýlek v lázeňském stylu si potrpěl na klidnou rodinnou atmosféru. Jezdilo se tam především odpočívat, takže pocit pohody měly navodit již světle růžové tapety s bílým lemem a květy v sytějších a světlejších odstínech. Protože se jednalo o malé ubytovací zařízení, nemělo samozřejmě výtah ani lift boye, který by se chopil zavazadel. Ostatně kdyby hotel nějakého zaměstnával, táhlo by mu přinejmenším na osmdesát a jeho spropitné by musela platit Molly. Mimoto stařeckému lift boyovi nad hrobem by výstup do třetího patra trval příliš dlouho, takže by si jí nakonec Freddie podal.
„Slečna je tady jistě s tím mladým gentlemanem, že?“ promluvila k ní laskavě starší dáma ve vlněných šatech fialové barvy zpoza recepčního pultu.
Molly se celá zadýchaná zastavila u paty schodiště. Vzhlédla nahoru, pak pohled stočila k té naivní, anebo možná natolik slušné dámě. Dovedla si představit, jak se Freddie k ostatním dokáže chovat nanejvýš královsky, zatímco v Mollyině případě si dává obzvlášť záležet, aby si na ni vybil nenávist světa. „Myslíte toho ďábelského parchanta v dětském obleku a černými hustými vlasy?“
Žena pohoršeně nakrčila obočí směrem k sobě, takže vypadalo jako jednolitá chlupatá housenka. Takže on je tady ten šarmantní mladík a já hysterka, blesklo Molly okamžitě hlavou. „Pokoj třicet osm,“ odsekla. Její laskavost zmizela nejspíš už u slova ďábelský.
Freddie při žuchnutí kufru obrátil hlavu ke dveřím. Kouřil už druhou cigaretu a díval se oknem přes malé štěrkové parkoviště do zahrady. „Máme malý problém, ale…“ Energicky si došel převzít svoje zavazadlo a vyfoukl kouř. „Ale už jsem ho vyřešil.“ Modré oči mu zajiskřily.
„Jaký problém?“ nechápala. Asistentka si rozepla světle hnědý kabát, poté svetr, zatímco přejížděla pohledem po pokoji, který se jí zdál v naprostém pořádku.
„Manželská postel. Upřímně jsem doufal, že pokoj třicet osm bude mít dvě malé oddělené místnosti, ale majitelka mě bohužel ujistila, že manželé by měli spát pohromadě a ne… zvlášť. Nicméně,“ cigaretu uchopil mezi dlouhé štíhlé prsty, odklepl přebytečný popel, načež znovu potáhl, „děkuji bohu nejenom proto, že nejsme manželé, ale i za tu kreativitu. Už jsem ti ustlal vedle.“ Bradou pokývl k bílým dveřím v rohu místnosti. Šklebil se od ucha k uchu, takže jeho uši vypadaly větší než obvykle a oči mnohem menší, jako dvě tmavé škvírky. Palec si zahákl za jednu kšandu, zatímco si jeho zlomyslná dušička spokojeně mnula ruce.
Molly pověsila kabát na dřevěný věšák a otevřela doposud zavřené dveře. Ve stísněné, bílým dřevem obložené koupelně s temně zelenými tapetami až ke stropu, našla v porcelánové vaně polštář s přikrývkou.
Freddie se objevil za jejími zády, nakoukl přes rameno a vydechl Molly podnos cigaretový kouř. „Není to jako od maminky, ale snažil jsem se,“ pronesl s předstíranou nevinností.
„Vždyť… tu ani není topení,“ vysoukala ze sebe přiškrceně. Krk se jí stáhl v návalu pláče. Přemáhala se, aby se před ním nerozvzlykala. Snažila se být silná, přejít každý jeho podraz s nadhledem, ale pomalu na to přestávala stačit. Freddie se zřejmě rozhodl ji dostat z televize za každou cenu. Používal k tomu skutečně rafinované postupy, především ty slovní, které si člověk pamatuje, protože pronikají až do samého nitra.
„Hm,“ zamručel naoko nesouhlasně, „ale za chvíli tu bude teplo. Ta pára to… trochu zútulní. Potřebuji si totiž dát sprchu, tak si tu svojí provizorní postel koukej vystěhovat.“ S širokým úsměvem na ni jedním okem mrkl přes odraz v zrcadle. Tvářil se jako roztomilý přítel se zvláštním, intelektuálním smyslem pro humor a přístupem k životu, ale pro Molly představoval zkrátka jen svini.
Molly ve výtahu překulily slzy přes spodní víčka. „Nenávidíte mě,“ zašeptala.
Freddie se díval na zem mezi svá pokrčená kolena. „To je… hloupost.“
„Strčil jste mě spát do vany v koupelně bez topení,“ pokračovala stále tichým hlasem.
Vzpomínal si. Pak ji vyhodil s tím, že se chce vykoupat. Ani si po sobě neutřel vanu, jen jí na zavřený záchod připravil hadr na podlahu. Tam si uvědomil, že… to začíná přehánět. Jenže hrdost a cosi dalšího v něm mu bránilo jít se omluvit. Ostatně ani nevznikla vhodná příležitost. Blbost, okřikl se v duchu, příležitost na omluvu je vždycky.
„Jediné, co jste mi snad ještě nenařídil, abych se kvůli nějaké vaší reportáži, vyspala s premiérem nebo bůhví kým, na koho byste ukázal prstem!“ vyhrkla ze sebe najednou. Roztřesenou ruku si klouby přitiskla ke rtům a po tvářích se jí svezly další slzy.
Freddie prudce zvedl hlavu. „To bych ani nikdy neudělal!“ ohradil se.
„Že ne?“ z krku jí unikl ochraptělý úšklebek. „S gustem jste o mě prohlašoval, že se v mojí posteli vystřídala téměř půlka Londýna, včetně některých žen, a na vás jsem čekala polonahá v kanceláři večer po vysílání.“ Na Freddieho koukala skrze vodu, nedokázala se před ním ovládat, teď už ne. Měla toho nad hlavu, začínala se v té jeho nenávisti topit, nehodlala se však zadusit. „Slyšela jsem vás,“ dodala o poznání tišeji.
„Nechtěl jsem, aby…“
Molly ztěžka polkla. „Aby co?“
„Aby se kolem vás někdo motal,“ zamumlal.
Zdálo se mi to, nebo skutečně zněl provinile, zeptala se Molly sama sebe. „Všichni se mě stranili. V kantýně si odsedávali a chechtali se představě, jak sedím v prádle na vašem stole s tužkou za uchem.“
Freddie si dlouhými prsty promnul oči, celý obličej, nakonec si vjel do hustých vlasů. „Potřeboval jsem asistentku, která bude pracovat, ne… flirtovat s kolegy a nadřízenými.“ Přesto se mu do hlavy vkrádala představa, o níž se zmínila.
Molly zvrátila hlavu a opřela si ji o stěnu výtahu. Mrkala, aby se zbavila slz. „V pondělí budete mít na stole mou výpověď, ale…“
Ve Freddiem hrklo. Místo výpovědi by tam raději našel ji, v prádle.
„Ale před tím chci znát odpověď, proč… proč mě tak moc nenávidíte?“
Freddie mlčel. Kdyby mohl, vyšel by ven na déšť a vrátil by se, až by byl i on promočený do poslední nitky. Ale nemůže. Kromě toho, že je zavřený ve výtahu, stejně by se dostatečně neznemožnil, aby vyrovnal skóre. Po zemi se přesunul k zadní stěně výtahu. Vysoukal se z šedého saka a přehodil ho Molly přes ramena. Třásla se, paže i nohy měla jako kusy ledu, a mokré šaty připomínaly obklad. Vděčně si ho k sobě přitáhla za cípy límce.
„Upřímně… ze začátku jsem tě skutečně nesnášel, protože… jsi nebyla Bel.“
„Bel?“ Molly nikoho toho jména v televizi neznala.
„Slečna… vlastně,“ zarazil se a opravil, „teď už paní Maddenová.“ Nechtěl o ní mluvit. Stačilo, že se za posledních šest měsíců smířil se skutečností, že si vzala moderátora televizních zpráv, kterého před tím přiměla k rozvodu. Neplánovali jsme to, křičel jeho vnitřní hlas parodující Bel, v duchu se pitvořil a tvářil znechuceně. Navenek se usmíval a tvrdil, že je vše v naprostém pořádku. Sotva se vzali, odešli z televize. Oba dva. Každý měsíc mu přijde akorát pohlednice s razítkem jiné exotické země, o které si může z platu domácího zpravodaje nechat jenom zdát.
„A… potom?“
Freddie si přejel jazykem po rtech. „Potřeboval jsem si držet odstup,“ zamumlal. „V tom hotelu jsem to přehnal, ale…“ zběsile kroutil hlavou. Dlaněmi si na vteřinu zakryl obličej jak stydlivé dítě. „Nemohl jsem s tebou spát v jedné místnosti, natož pak posteli! Doufal jsem, že když v tom budu pokračovat, zprotivíš se mi a… všechno bude v pořádku.“
„V pořádku?“ zopakovala tiše s apaticky upřeným pohledem před sebe. „Napadlo vás někdy jak… jak si budu připadat? Že…“ V duchu nacházela vhodná slova pokaždé, nikdy však nenašla odvahu říct mu je do očí, a teď, když se přiměla jednat s ním jako rovná s rovným, tápala. „Tolikrát jsem… jsem vám chtěla plivnout do obličeje, vrazit vám facku, říct… že… že… v tom obleku jste jak přerostlé dítě,“ mezi každým slovem popadala dech, jako by se probrala ze zlého snu, s každým nádechem si dodávala sílu. Hnědé oči obrátila k mžikající zářivce. „Jaká jste svině, proradný, zlomyslný parchant, který rušil moje plány, nařizoval mi, co mám číst, na jaké mám koukat filmy a…a…“
Freddie ji popadl oběma rukama za tváře a přitiskl se jí na rty. Nechtěl slyšet, co všechno prováděl. Moc dobře si to uvědomoval sám. První tři měsíce si dokonce zapisoval poznámky do sešitu s podrobným harmonogramem a edičním plánem utrušování jedu. Prsty dával stranou mokré prameny vlasů, zlehka líbal její rty. Molly mu silou strčila do hrudi. Ruka jí vylétla vzhůru a doširoka rozevřenou dlaní mu vrazila facku. Dívala se mu do očí, rty tiskla pevně k sobě. Tu chuť, nahromaděný vztek za šest měsíců ponižování a urážení už v sobě nedokázala držet na uzdě. Uhodila ho znovu. Rozmáchla se, trefila ho přes hlavu, pak znovu. Pohlavkovala ho, fackovala, mlátila do hrudi, ramenou. Freddie se jen občas přikrčil, nastavil si před obličej ruku. Když ho však klouby zasáhla do nosu, z něhož mu vyhrkla krev, popadl ji za zápěstí. Plakala a třásla se. Opatrně si ji k sobě přitáhl blíž.
„Jak… jak sis mohl myslet, že je to v pořádku,“ zajíkla se.
„Omlouvám se,“ zamumlal bezradně. Na horním rtu cítil horký pramínek krve. Pod rukama ucítil, jak napětí v zápěstích opadlo. Pomalu si opřel čelo o její a opatrně se pokusil políbit Molly ještě jednou. Tentokrát ho neodstrčila, ani mu nevrazila facku.
„Co když řeknu, že jsem ti měsíc plivala do kávy a jídla?“ zamumlala u jeho rtů.
Freddie se rozesmál. „Tak odpovím, že je to hrozně nechutný, ale evidentně ne natolik, protože jsem si toho nevšiml.“
„A… představovala jsem si, jak… ti klíčky od auta vypíchnu oko.“
„Ale nevypíchla.“ Palcem jí setřel krvavou šmouhu ze rtů.
„A v tom hotelu jsem tě chtěla v noci udusit polštářem…“
S rozpačitým úsměvem se odtáhl. Udusit? Zřejmě jsem ji psychicky mordoval víc, než jsem si připouštěl. Opřel se zády o stěnu výtahu, kde začínalo být čím dál tím větší horko. „Rozkošný.“ Povolil si úzkou hadrovitou kravatu a další dva knoflíčky košile. „Pořád chceš?“
Molly po centimetrech posouvala ruku po podlaze k jeho, dokud ho prsty nechytla za dva jeho, jako když se zacvakne horolezecká karabinka. S úsměvem se k němu obrátila. „Riskneš to?“
Ve výtahu zarachotilo, zářivka na stropě zablikala. Motor se dal opět do chodu a s funěním se sunul dál do šestého patra. „Myslím, že odpověděl za mě.“ Freddie vzal Molly za ruku. „V tom případě zamítám navrhovanou výpověď.“



 Zdroj obrázku: tumblr.com

2 komentáře:

  1. Ahoj, sdílel jsem tvou povídku! Je rozkošná. Nemám přímo účet na Google, ale na fb je to stránka Martin Suriak, aby ses mohla podívat - určitě si to přečte někdo z mých čtenářů :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, děkuju moc za pochvalu i za sdílení!! :) Na stránku mrknu, taky tam vedu Typewriter víc než na Googlu :D

      Vymazat