pondělí 30. listopadu 2015

Report o natáčení

Konečně se dostávám ke slibovanému reportu o tom, co obnáší takový film. Protože už u obou projektů, na nichž se mi poštěstilo pracovat, padla poslední klapka, můžu konečně s hrdostí prohlásit, že ten příběh ze druhé světové války byl The Zookeeper’s WifeJessicou Chastain a Danielem Brühlem v hlavní roli. S Jessicou jsem se sice nesetkala, ale s Danielem ano a musím říct, že takhle milého jsem si ho nepředstavovala ani ve snu.

Daniel Brühl a Jessica Chastain na natáčení The Zookeeper's Wife
Splnil se mi tím i sen. Chtěla jsem si zkusit „vycestovat“ zpátky do 40.let a alespoň zdánlivě si zkusit, jaké to v těch "čtyřicátých" bylo. Takže když mi jeden den zavolali, že by pro mě měli místo v komparzu právě v The Zookeeper’s Wife, neváhala jsem. Jenže… práce na dobovém snímku = kostýmová zkouška. Bez té to prostě nejde. Ať je to druhá světová nebo středověk.

"KOSTÝMKA..."
Ve smluvený čas a den se člověk musí dostavit do kostymérny, kde mu přidělí číslo s daty natáčení, popřípadě i vypsanými scénami, v nichž se daný komparzista má uplatnit. Den před kostýmní zkouškou se mi zdálo, že jsem jela v transportu do koncentračního tábora a že jsem přesun tím dobytčákem nepřežila. V kostymérně jsem pak skutečně dostala kartu s nápisem „Jewish woman“. Ani trošku jsem se nedivila :)

I v kostymérně platí, kdo dřív přijde, ten dřív mele, takže si musíte vysedět důlek, než si vás kostymérky zavolají dovnitř – skoro jako u zubaře. Uvnitř ze sebe shodíte civil, oznámíte konfekční velikost a překvapivě se v duchu začnete modlit za pořádné oblečení (a platí pořád, kdo dřív přijde, ten dřív mele, čím později se dostavíme, tím větší šance, že dostaneme horší hadry, protože už prostě není z čeho vybírat). Moje natáčení připadalo na polovinu října. Pravda, nikdo neodhadne, jaké bude za 14 dní počasí, ale vzhledem ke skutečnosti, že je už podzim a že je na kalendáři i ve vzduchu říjen, dá se jednoduše předpokládat zima. O co větší radost, když po mě kostymérka hodila letní šaty. První na mě praskly, jakmile jsem se ohnula, abych si zapnula černé lodičky. Druhé mi pro jistotu byly malé natolik, že jsem je ani nedostala přes hlavu. Třetí a poslední, s nimiž jsem se na pár dní sžila, byly květované hedvábné. Pak následovala honba za svetrem ve stylu – to je malý, to je hnusný, tohle by vám mohlo být.

Být oblečený v dobovém kostýmu však není všechno. Jakmile máte šaty, štafeta pokračuje. Následuje maskérna. Přede dveřmi si ale musíte vystát další důlek s dalšími oblečenými dámami a slečnami, než na vás přijde řada, anebo si vás maskérka vybere. Jde se totiž česat! Třikrát hurá, protože to neznamená nic jiného, než další hodinu v čudu. V mém případě hodina a půl. Nicméně nadšení mi to neubralo. Naopak. Mohla jsem jen sedět, relaxovat a s úsměvem sledovat, jak mi cizí ruce vytváří krásný dobový účes, takže jsem později vypadala jako moje vlastní babička za mlada. Občas je však česání dosti nebezpečný mezikrok. I maskérky jsou unavené, mají své dny, takže se mi stalo, že mi připlácla horkou kulmu k hlavě a na place mi ji pro jistotu rovnou pustila do klína.

Myslíte si, že je konec? Blázni J. Dokud vás neschválí hlavní kostymérka ze zahraniční produkce, nemáte šanci se vrátit do civilu a odjet domů. Ovšem vrchní kostymérka je velký pán, takže zase někde lítá a vy? Opět čekáte. V takových chvílích vzniká dostatek prostoru pro závist. Komparzisti si mezi sebou běžně závidí své kostýmy. Neustále tedy slyšíte: „Ty máš mnohem hezčí šaty! Podívej, jaká jsem ubožačka a ty jsi měšťačka! Ty máš mnohem hezčí účes. Hm, závidím ti ty boty, můžeš si do nich dát teplejší ponožky, já ne!“

Když vás vrchní schválí, vyfotí si vás - aby pak na place věděli, jak máte ve finále vypadat (totéž s vlasy a makeupem, ovšem parádička, když vám v pět ráno oznámí, že zrovna tu vaši fotku ztratili). Rázem se pak ocitnete jako naprosto jiná osoba na věšáku s další stovkou souputníků. Konečně jsem odkládala kostým židovky a jako každý jsem se pokoušela zjistit nějaké informace o tom, co nás čeká nebo kam se pojede. Nikdo vám totiž nic sám od sebe neřekne. Pokud se člověk neptá, nic se nedozví.

"DEN 'D'"
Když přijde den D, obdržíte dispozice o nástupu. Sejdete se s kupou naprosto cizích lidí, pokud nejste takoví machři, co točí denně, takže se spoustou lidí už se znáte, a jedete na blíže neurčené místo. Pokud má někdo štěstí nebo známého, ví, kam jede a taky na co se připravit.

Na „The Zookeeper’s Wife“ jsme jeli dvě hodiny. Z autobusu nás vyhodili v půl páté ráno. Netušila jsem, kde jsem, kam mám jít, ani co mám dělat. Většinou je ale vzorec stejný. Nejprve snídaně, potom kostymérna, pak maskérna a nakonec odjezd na plac. Ten den jsem si připadala jako židovka už od samotného příjezdu. Když vyložili židy na rampu, taky netušili, která bije. Stejně jako my.

REKVIZITY
Na place pak člověk dostane od koordinátorů přidělenou „roli“. Spíše jen takové pokyny, co má dělat, což se obvykle pojí s nějakou tou rekvizitou. The Zookeeper’s Wife se jednalo o uzlíky vycpané slámou, vozíky s peřinami, hrnci a tak dále, což představovalo veškerý majetek vysídlených židů. Pak jsou to třeba kufry, jindy jízdní kolo, židle, košíky, kabelky, jindy zase stojíte ve stánku a prodáváte zeleninu nebo pečivo. Pracuje se s tím, co je. Komparzisti si kolikrát zase začnou závidět, protože někdo dostane lehčí pytel, hezčí košík, lepší místo u stánku, takže je na kameře lépe vidět (nebo na něj neprší či popřípadě prší...). Rekvizity zase pěkně popořádku a poslušně odevzdáme, protože se špatně shání a upřímně je trošku problém, když nějakou ztratíte. Bohužel i to se mi povedlo, ačkoli to nebyla moje vina. Někdo si ode mě cosi nejmenovaného půjčil s tím, že si to prohlédne. Než jsem se otočila, dotyčný zmizel a já byla bez rekvizity. Vznikl nám tak problém cimmermanovského stylu "Vyšetřování ztráty třídní knihy", jehož řešitelnost by byla tak pro Hercula Poirota nebo Sherlocka Holmese, protože jsme ani po hodině nic nezjistili a rekvizitu taky nenašli.

KOORDINACE, ANEB POSLOUCHAT SE MUSÍ...
Když se rozjede akce, komparzista začne dělat to, co mu koordinátor řekl. Často to zahrnuje předstírané rozhovory. Všechno se však děje pantomimicky. Na place musí panovat naprosté ticho, takže veškeré projevy jen v náznacích. Protože tam člověk musí pokaždé s někým stát, přičemž pauzy mezi akcí a akcí jsou kolikrát nekonečné, ačkoli vám řeknou 'jen pět minut', začne se rychle seznamovat a skutečně si povídat, takže když pak přijde na věc, není rozhovor předstíraný, ale naopak působí přirozeně, ačkoli si ti dva jen šeptají či ústy naznačují jednotlivá slova. Tak jako tak, poslouchat se musí. Co řeknete koordinátor je svým způsobem svatý. Abych uvedla na správnou míru - JSME V PRÁCI - ne na zábavě, takže se podle toho všichni snažíme chovat. Respektive alespoň většina z nás. V práci ocením dobrou, přátelskou atmosféru, férové a upřímné jednání. Proč si tedy kazit takový pracovní den nějakým brbláním, odmlouváním a nějakými hádkami? Jo, jo, jo, jsou tací, co prostě neposlouchají a bohužel s nimi nezmůže nic ani svěcená voda. Takový člověk mi pak nejenom otráví den, ale dokonale mi zkazí náladu i požitek z celé práce, takže se za chvilku začnu modlit, aby už byl obraz s celou scénou hotov a mohla jsem jet domů. Na druhou stranu, když se pak takový problémový člověk objeví, neúmyslně se pak začnete bavit na jeho účet. Z dálky slyšíte, jak ho někdo okřikuje, že zas chodí, kam nemá, anebo koordinátor začne hulákat "už tu šílenou ženskou ze mě sundejte!", musíte se prostě smát. Na place ale rozhodně nejsme proto, abychom štvali koordinátory. Takže když zavelí: "Brýle dolů!", tak se poslechne, i kdybychom měli čekat dalších pět minut s rukama v kapsách - a i když dotyční naříkají, že bez brýlí nic nevidí, zvlášť tu značku, kam se mají po skončení záběru vrátit! Ale co, vždycky se najde někdo, kdo ty slepé myšky potom odvede :).

Uprostřed dne nás pak naženou na oběd. Někdy se poštěstí, takže si jídlo v klidu vychutnám a jím jako člověk – na porcelánovém talíři a kovovým příborem. Jindy na něj mám deset minut, takže do sebe těmi plastovými atrapami na nůž s vidličkou házím horká sousta, abych se stihla dostatečně nasytit, než zas poběžím na plac. Na Zookeeper's Wife se prostě stalo, že jsem sice dostala oběd celkem vzato včas, ale v programu stála spousta práce, která se musela stihnout do soumraku, takže po deseti minutách jsem chtě nechtě musela poslechnout, odložit jídlo a jít točit.



TŘI MUŠKETÝŘI...
Co se takových Třech mušketýrů týká, probíhalo natáčení více v klidu, protože nás bylo mnohem méně. Opravdu je rozdíl, pokud se na place objeví třicet lidí nebo tři sta. Tak jako tak bez kostýmní zkoušky člověk nemá šanci, stávají se však výjimky, že někdo vypadne a zdědí po někom kostým. Nicméně moje kostýmní zkouška opět zahrnovala trochu modlení, abych dostala alespoň o chlup lepší šaty, než posledně. Korzet, dvě sukně, selská halena a kabátek.

Nejprve jsem jásala, ale popravdě, dobové kostýmy nejsou žádná výhra. V televizi a na fotkách vypadají krásně, divák u televize se taky třeba zasní nad tím, jak by se mu něco takového líbilo, ale věřte mi, výhra to není. Spodní hrana korzetu se mi zarývala do břicha, korzet mi mačkal žebra, stáhl žaludek natolik, že jsem nemohla ani pořádně jíst. Sukně měly dohromady tři kila a jedna z nich se zarývala do bránice, kdykoli jsem se pokusila pro něco sehnout. Boty, jak v případě Mušketýrů i The Zookeeper’s Wife, jsou většinou ploché, rovné, tenké a co hůř, děravé, takže z nich bolí nohy. V hedvábných šatech je zima na nohy, do lodiček si nemůžete vzít teplé ponožky, většinou člověk nedostane ani nic na krk. Ovšem v pauzách se to díkybohu kompenzuje fleesovými dekami. Takže na pět minut krásný pocit tepla, načež na placce zazní slovo „akce“ a kolem proběhnou kostymérky, aby všechny deky zase zabavily.

Tak jako tak je natáčení radost, i přes všechny drobné nedostatky v podobě nepadnoucích šatů nebo děravých bot. Nikdo vám totiž takové zážitky nezprostředkuje, ani kdyby se snažil jak nejlépe by uměl. Nikde neseženete takové úžasné dobové šaty, nikde se zadarmo nestanete princeznou s bonusem v podobě setkání s herci, ať už Orlandem Bloomem, Michaelem Douglasem, Noomi Rapace, Danielem Brühlem, Jessicou Chastain... samými velkými jmény či menšími televizními hvězdičkami od BBC.


Zdroje obrázků: tumblr..com, youtube.com

Žádné komentáře:

Okomentovat