neděle 1. listopadu 2015

Pět věcí, co mě naučil komparz


Jak se říká, nouze naučila Dalibora housti, a je obdivuhodné, jak tento výrok v platí i v praxi. Poslední dobou jsem se vrhla do komparzování jaksi po hlavě, takže lítám mezi školou a natáčením jako hadr na holi, nicméně je to úžasné, krásné, mnohdy fyzicky i emočně náročné, pokud zrovna točíte scénu či spadnete do historické doby, která zrovna neoplývala pozitivními zážitky či událostmi. 

Co mě tedy tedy komparzování naučilo a co mi přineslo?

1) Jíst
Cokoli, kdykoli a v jakémkoli množství. Když vám v pět ráno nabídnou k snídani grilovaná rajčata, teplou sekanou nebo kořeněné kuřecí maso a párky, nedá se svítit. Buď svůj žaludek připravím na mastnou teplou sekanou s hořčicí o páté ráno, anebo budu o suchém rohlíku a vodě a tím pádem i o hladu. Když dostanu pod nos koblihy s marmeládou, které jsem asi dvacet let nejedla, nedá se svítit, naučíme se jíst i koblihy s marmeládou, nemluvě o banánu k svačině... 

2) Jezdit nočními spoji
Pokud má člověk štěstí, dostane rozumný nástup za denního světla, ovšem stane se, že přijdou instrukce na 2:45 v noci či 4:30... to se pak jeden diví, co v té Praze za denního světla přehlédl, opomněl, jaké fungují nonstop bistra, kam byste mohli popřípadě zajít (nejlépe teda ve dne...) a rozhodně taková jízda noční tramvají i zvedne adrenalin. Všichni se rázem zdají strašně divní, nebezpeční...

3) Rychle se seznamovat s novými lidmi
Filmování je většinou o čekání. Čekáte na přestavení scény, čekáte než přesunou kameru, pak čekáte prostě proto, že nikdo neví, co se má teď dít. Čekáte na pokyny, na počasí, na světlo, čekáte, až na nebi přeletí letadlo... a během té doby si potřebujete nějak krátit čas. Ostatně, když pak dostanete za úkol předstírat dialog, je lepší se s někým skutečně seznámit a povídat si o běžných věcech, než tam tak trapně postávat a krčit rameny nebo říkat : "hm, to je teda... něco...co?"

Jako všude, i tady narazíte na podivíny, ale překvapilo by vás, kolik nových přátel a zajímavých osob, poznáte.

4) Cestování po Českých luzích a hájích
V životě jsem neviděla tolika českých měst a míst. To je tady na hrad, tady do východních Čech, druhý den vzápětí směr Karlovy Vary nebo Ústí... 

5) Cestovat časem
Bez techniky, stroje času, námahy a bez peněz. Stačí se převléknout do kostýmu z nějaké dávné doby a hned se do ní člověk vcítí. Z holek se stanou slušné slečny, pracovité děvečky, z kluků gentlemani a z chlapů elegantní pánové nebo rytíři. A při tom je to jen dobový účes, kostým a správné místo, aby na člověka dolehla tehdejší atmosféra. Rázem si pak připadám, jako kdybych skutečně žila ve středověké Paříži nebo prožívala hrůzy druhé světové války. 



Zdroj obrázků: zpravy.idnes.cz, moje vlastní fotky

Žádné komentáře:

Okomentovat