čtvrtek 5. listopadu 2015

Cesta ven

Iddo ležel se svou ženou v posteli na vlhkých matracích vycpaných slámou. Pevně Helenu objímal kolem pasu, tiskl si její záda proti své hrudi, a suchou mozolnatou dlaní ji nepřestával hladit po temně hnědých vlasech.

„Pšt, no tak,“ šeptal, zatímco se chodbou nesl rozčílený křik a ve vedlejším bytě, hned za zdí jejich ložnice, se ozývaly zoufalé prosby, pláč, přerušovaný hlasitými ranami či německými příkazy.
Helena sebou s každou ranou prudce škubla, z krku se jí vydral další vzlyk, tak zabořila obličej do mastného a nesčetněkrát propoceného povlaku od polštáře. Iddo svůj stisk zesílil, třesoucí rty přitiskl své ženě na temeno hlavy a tišil ji jako malé dítě.

„Neboj se,“ opakoval sotva slyšitelně. Chtěl Helenu přivést na jiné myšlenky, jenže za tři roky nuzného života ve varšavském ghettu se všechny hezké představy a vzpomínky rozplynuly, zbyly z nich jen vyčpělé stíny, které jako by patřily někomu úplně jinému v jiném světě. Jedna z posledních věcí, k níž se všichni ve svých představách upínali, bylo jídlo.

Do společné zdi narazilo cosi tvrdého. Idda napadlo, že se nejspíš jedná o kufr někoho ze sousední rodiny. Možná si chtěli zabalit víc, než smí, možná jim ho jen prohledávali… anebo jim možná zakázali vzít si sebou jakákoli zavazadla, přemítal. „Soustřeď se na můj hlas,“ promluvil k Heleně hlasitěji. „Pamatuješ, jak jsme se brali? Před dvěma lety, tady… v ghettu,“ ušklíbl se sám nad sebou, pro Helenu to nejspíš nebyla úplně nejradostnější vzpomínka, jenže pro něj ano.

Ve vedlejším bytě se ozvala tupá rána, jako když někdo upadne na zem. Po několika vteřinách se začaly rány ozývat pravidelně, rytmicky. Iddo pevně zavřel oči a snažil se nemyslet na skutečnost, že příslušníci SS právě teď někoho bijí. Vybrali si z té slušné tříčlenné rodiny šestnáctiletého Artura, jeho dědu, který si i v ghettu hodlal zachovat pomyslnou prestiž, takže si každý týden nechával na chodníku před pekařstvím čistit od otrhaných chlapců boty, anebo Arturovo matku s revmatem v kyčlích a kolenou?

„Nechtěla jsi mě,“ pokračoval Iddo, „pořád jsem ti nadbíhal, zval tě na schůzku, nosil ti chleba nebo kus sýra, který se mi podařilo sehnat na černém trhu,“ jeho slova teď nabrala na tempu, aby odvedl Heleninu pozornost od toho, co je každou chvíli čeká. „Přísahal jsem, že udělám cokoli, protože jsem tě miloval,“ rty jí přitiskl na spánek. Cítil pod nimi, jak se strachy třese. „Udělám cokoli,“ mluvil proti její jemné pokožce, s každým slovem ji však škrábal svou neoholenou tváří, „protože tě miluju.“
Iddo nikdy nemluvil do větru. Skutečně před dvěma lety udělal něco, co by žádný jiný muž neudělal. Moc dobře věděl, že se Helena potají scházela s příslušníkem SS. Nejprve nechápal, jak se mu Helena může podívat byť jen do očí, natož s ním mluvit. Jenže pokud chtěl člověk v ghettu přežít co nejdéle, musel plnit příkazy, a nikdo netušil, co by německého vojáka mohlo urazit. Každého z těch zelených žabáků těšilo, jak před nimi hubené matky s dětmi v ošoupaném oblečení a okopaných botách, jimž se často odlepovaly podrážky či je měly plné děr, klopí oči k zemi, vyhýbají se jim. Bavilo je držet příděl jídla pro celou rodinu vysoko nad hlavou, zatímco se něčí děcko snažilo vyskočit tak vysoko, aby si je mohlo vzít zpátky. Takové mučení jim dělalo kolikrát větší radost, než jim přidělené jídlo vyházet na zem a znehodnotit ho tak, že už bylo nepoživatelné. Ostatně někdy nebylo poživatelné ani před tím, natož potom.

Jenže tenhle člen SS jednoduše vybočoval, ovšem jen kvůli jedné židovce. Kvůli Heleně. Když před ní stál, díval se na ni, anebo k ní promlouval, v modrozelených očích se mu usadila melancholie. Soucítil s ní, choval k ní lítost, a co bylo pro Izidora naprosto nepochopitelné, snažil se jí skutečně pomoct. Nejspíš proto mu Helena po několika měsících začala důvěřovat a nejspíš proto se do něj o několik dalších měsíců později svým způsobem zamilovala. Dokázal být totiž jiný.
„Asi bych měl Bruckheimerovi poděkovat,“ řekl Iddo Heleně před dvěma lety těsně před obřadem. Stáli přede dveřmi pokoje, kde se s úsměvy a neskrývanou radostí těsnali příbuzní obou jejich rodin. Navzdory době, místu, neustále se zhoršujícím podmínkám i tvrdším pravidlům se pokoušeli žít normálně, mít radost z maličkostí a běžných věcí. Usmívali se, protože chtěli zapomenout na ty hrůzy za plesnivými zdmi domů, za ostnatým drátem varšavského ghetta.
„Proč?“ špitla Helena a sklopila velké hnědé oči, v nichž nezářilo štěstí nevěsty a budoucí manželky, ale strach.
„Protože jinak bys mi nejspíš nikdy neřekla ano…“
Helena mlčela. Po tváři se jí svezla slza, rychle ji tedy setřela a vzhlédla k Iddovi. Na tvářích mu zůstalo krátké tmavé strniště, protože se pokoušel oholit tupou břitvou, černé vlasy měl zastřižené a pronikavě hnědé oči laskavé. Mohl mít jakoukoli jinou holku, kteroukoli, stačilo by jen ukázat prstem, ale on se musel zamilovat zrovna do mě, pomyslela si smutně. Pokusila se na něj pousmát a dlaň mu položila na tvář. Ukazovákem se opatrně dotkla drobné řezné ranky, kterou si způsobil při holení. „Ale ano,“ namítla tiše. Pohladila ho, zvedla se na špičky, aby mu mohla na rty vtisknout drobný polibek. „Jednou bych ti ano řekla,“ zašeptala.
Iddo ani po dvou letech, kdy se svou manželkou ležel v posteli a čekal na smrt, nezjistil, zda mu řekla pravdu nebo jen milosrdnou lež. Uvnitř se dávno rozhodl, že z jejích úst slyšel pravdu, ať už by ta skutečná ležela kdekoli.
Rány za zdí konečně ustaly. Namísto toho pokračovaly rozkazy.
„Mysli na naši dcerku,“ zamumlal jí do vlasů, když se kroky z vedlejšího bytu přesunuly na chodbu. Dech i srdce se mu zrychlily, stejně tak Heleně. Cítil na své hrudi i pod dlaní, jak se jí splašeně zvedají a klesají záda i břicho.
„Kterou už nikdy neuvidím,“ vyhrkne roztřeseným hlasem. Kroky se zastavily akorát před jejich dveřmi, z druhé strany chodby k nim doléhal cizí křik a další rozkazy, které popoháněly zmatené, vyděšené lidi.
„Ale přežije,“ sykl.
Ve stejný okamžik něčí těžká bota s okovanou špičkou rozkopla dveře. Malou místnost ozářilo prudké ostré světlo ze svítilny. Několik vojáků se pustilo do přehrabování jejich věcí, další na ně mířili samopaly.

Izidor si v duchu dával jednoduché příkazy, aby přinutil své ztuhlé tělo fungovat. Do končetin jakoby mu místo krve proudilo roztavené olovo. Vstal z postele a automaticky za sebou vytáhl na nohy i Helenu. Kolena jí podklesla, jakmile se její podrážky bot dotkly podlahy.
„Klid, klid, prosím,“ začal na vojáky mluvit němčinou se špatným, poněkud ostrým přízvukem. Jednu ruku zvedl vzhůru dlaní k nim, jako kdyby se vzdával a druhou podpíral Helenu a snažil se ji postavit. „Půjdeme, jsme… připravení, jen nás nechte vzít si kabát, prosím.“ Musel proti ostrému světlu mhouřit oči, přesto neuhnul pohledem, dokud jeden z nich nekývl na kolegu.

Voják přešel od prázdného prádelníku k posteli. Popadl hnědý otlučený kufr s vyztuženými rohy, rozevřel ho, rukou v černé kožené rukavici namátkou prohrábl několik kusů oblečení a další dva páry okopaných bot. Iddo mezitím podal Heleně hnědý vlněný kabát s ušpiněnou žlutou hvězdou na klopě i na zádech a na sebe navlékl černý kabát jen do pasu. V kapse se klubala díra a místo knoflíku mu trčely roztřepené nitě. Voják po něm prudce hodil otevřený kufr. Iddo ho taktak chytil. Urychleně do něj nacpal kusy oblečení, které vykukovaly ven, a zaklapl víko.

Nevzpouzeli se, nesnažili se utéct, protože věděli, že stejně nemají kam. Heleně mlčky tekly po tváři slzy, držela se Izidora za ruku tak pevně, až ji pomalu přestával cítit.

Venku je do obličeje uhodilo vlhké chladno. Mlha se mísila s kouřem z hořících sudů, u nichž se lidé snažili přes den ohřát, z vypálených bytů, které některé rodiny nechtěly opustit. Naprosto automaticky, bez jakéhokoli pozastavování se nad těmi hrůzami, překračovali poházené kufry, uzlíčky z povlaků na polštáře či peřiny, mrtvé ležící na chodníku nebo silnici s proraženou lebkou, anebo tělem plných děr od kulek.

Skrze ghetto se směrem k bráně táhl zástup stejně zmatených a vyděšených lidí. Podél nich postávali příslušníci SS, šťouchali do nich hlavněmi, vyžadovali si jejich doklady, anebo na ně prostě jen křičeli. Jeden z nich popadl Idda za paži. Prudce s ním i s jeho ženou smýkl do pomalu kráčejícího davu lidí.

Třebaže se rozednívalo, na šedém nebi se v dálce nad hlavami stovek židů rýsovaly střechy přistavených vozů. Helena zaryla nehty Iddovi do dlaně. „Já tam nechci,“ vzlykla.
Iddo měl chuť popadnout Helenu za ramena a křičet na ni, proč toho svého zázračného Bruckheimera nepřesvědčila, aby je vytáhl z transportu, aby je zkrátka vyškrtl ze seznamu a něco s nimi udělal. Jenže si moc dobře uvědomoval, že na to nemá právo. Žádal by nemožné. Sám Helenu společně s Bruckheimerem přesvědčoval, aby se vzdala své dcery, aby roční Ráchel svěřila vojákovi SS, jejímu otci. Iddo krátce zavřel oči, ze všeho nejvíc si přál jen jedno – aby byl Bruckheimer s Ráchel co možná nejdál odtud.
„Já tam… já tam nechci!“ vykřikla bezmocně, v krku jí od pláče vyschlo, oči měla rudé a tváře opuchlé. „Iddo, já… já nechci umřít,“ zamumlala s očima vytřeštěnýma před sebe na cizí záda. „Bojím se smrti, já… já,“ opakovala pořád dokola. Strach jí ovládal natolik, že už nedokázala dát dohromady souvislou větu.
Iddo ji přimkl k sobě. „Neboj se, dokud jsme spolu…“
„Muži, ženy, zvlášť!!“ Několik desítek metrů před nimi stáli další vojáci, neurvale od sebe odtrhávali manželské páry, rodiče od dětí a strkali je odděleně na korby náklaďáků. Muži vlevo, ženy a děti vpravo.

S další vlnou vzlyku, který otřásal Heleniným tělem, mu schovala mokrou tvář do kabátu. Nezvládne to, blesklo mu hlavou. Sama to nevydrží, ať už nás pošlou kamkoli. Nikdo nemohl tušit, zda se na konci znovu sejdou, natož jestli přežijí. Slyšeli o transportech vyslaných do pracovních táborů, ale i o transportech, které končily uprostřed lesů s předem vykopanými jámami určenými pro stovky mrtvých těl. I kdyby byl dost silný na to, aby přežil jakýkoli z těch táborů, nedokázal by tam vydržet s pomyšlením, že před nimi neubránil Helenu a nechal ji odvléct jinam. Nikoho jiného už nemá.

Iddo zničehonic upustil kufr na zem. Chatrné zavírání povolilo, víko se otevřelo a jejich věci se vysypaly na špinavou dlažbu. Kopl do něj vší silou tak, aby odlétl několik metrů od zástupu čekající na neměnící se verdikt: muži, ženy, zvlášť.

Několik lidí stojících v jejich těsné blízkosti se za Izidorem nechápavě otočilo. Směli si vzít s sebou jen tak málo věcí a on je ještě zahazuje na zem? Jenže Iddo vykročil z řady. Za ruku sebou vlekl Helenu. Sehnul se k jejich věcem, snažil se nacpat oblečení potřísněné mokrým blátem zpátky do kufru.

Helena nechápala, proč to udělal. Se svěšenýma rukama podél těla shlížela k Iddovi, jak se probírá věcmi v kufru, kam vtěsnali zbytky jejich životů.
„Co to děláš?“ zeptala se, když Iddo vracel vysypané oblečení dovnitř.
„Zůstaneme spolu,“ vyhrkl zadýchaně, od úst se mu táhl obláček sražené páry. Vzhlédl k Heleně, v hnědých očích mu po dlouhé době zajiskřilo. „Uvidíš.“ Bledé rty od chladu roztáhl do úsměvu. V ruce svíral poslední kus oblečení, obyčejnou dětskou čepičku, kterou si přibalili na památku. Hodil ho na zbytek oblečení a ohlédl se za sebe. Příslušníci SS si jich nevšímali, anebo jim jen hodlali prokázat jakousi milost v podobě několika minut na poskládání věcí a na zařazení se zpět do fronty.
„Nechci odjet bez tebe,“ fňukla. Ačkoli Heleně táhlo na devatenáct, strach ze smrti ji natolik ochromoval, že se opět chovala jako dítě. „Já… já to nezvládnu, přišla jsem už o všechno, nemůžu… nemůžu přijít i o tebe.“ Iddo se však znovu usmál, chytil kufr, otočil ho dnem vzhůru a všechny věci zase vyházel.
„Iddo!“ vykřikla a skočila po dětské čepičce, která jako první spadla do blátivé kaluže. Přitiskla si ji k tělu, ze šňůrek, které se uvazovaly pod bradou miminek, crčela špinavá voda, přesto ji však prsty hladila, jako kdyby zase chovala svou malou Ráchel.
„Věř mi!“ Izidor se rychle otočil za sebe. Od náklaďáku se odpojil jeden voják a rychlými dlouhými kroky rázoval přímo k nim.
„Co se to tu děje!!“ ječel na ně německy, automaticky uchopil samopal. Kožený řemínek mu sklouzl z ramene, když na ně namířil. „Do fronty! Okamžitě!“ Od úst mu odletovaly kapičky slin. Hlavní ukázal k zástupu, který automaticky sklopil hlavu k zemi. Popadl Izidora za kabát a postrčil ho vpřed. Iddo sice škobrtl, ale zůstal stát.

Otočil si Helenu čelem k sobě, pevně ji k sobě přitiskl, objala ho a ubrečenou tvář mu zabořila pod kabát. „Mám strach, Iddo, já mám strach,“ vzlykala bezmocně.
„Neboj,“ zamumlal rychle, uchopil její obličej do dlaní, takže ji donutil vzhlédnout. „Neboj se, brzy to skončí a bude nám dobře, zůstaneme spolu.“ Ačkoli se usmíval, koutky úst mu cukaly. Do očí se mu i přes všechnu snahu draly slzy. Žaludek i ostatní vnitřnosti se mu strachy stáhly. Jako by se uvnitř celý scvrkl, přesto věděl, že dělá správnou věc.
Esesák na ně pořád křičel, ale už jeho slova nevnímal. Hladil Helenu po tvářích, po rozcuchaných vlasech. Přitiskl se na její plné, promodralé rty.
„Říkal jsem, že pro tebe udělám cokoli,“ zašeptal jí těsně u úst.
„Miluju tě,“ hlesla. Nikdy před tím mu to za uplynulé dva roky neřekla. Vzala si ho jen z vlastní vypočítavosti. V duchu akorát Izidora litovala. Co taky mohla cítit k muži, který si ji vzal s vědomím, že čeká dítě s nacistou, který ji chtěl i za tu cenu, že ho nebude milovat? Jen lítost. Jenže za ty dva roky se do Izidora zamilovala. Změnila se spousta věcí, především ona sama.
 Iddo se pousmál. Voják zvedl samopal. „Teď se nedívej.“


Helena bez odmlouvání poslechla. S pevně semknutými víčky mu zabořila tvář do jamky na krku, cítila na sobě jeho ruce, ve své žmoulala dětskou čepičku. Těsně před tím, než ze samopalu vyšla sprška střel, Iddo zavřel oči, zpod nichž mu stekly po tvářích horké slzy.


Žádné komentáře:

Okomentovat