pondělí 7. září 2015

Švédská křižovatka


NEW YORK, srpen

            Šedou oblohu nebylo téměř vidět. Zahalovaly ji jemné vločky, které silný vítr zvedal z nepoškozené sněhové vrstvy, z níž místy trčely trsy uschlé, mrtvé trávy. Byl to tak prostý, jednoduchý výjev, přesto se v něm nacházelo něco zvláštního. Za víčky cítil ten mrazivý ostrý vítr, ze kterého mu tuhl obličej, zatímco z něj ve skutečnosti tekly litry potu.
            Santi otevřel oči a okamžitě je přimhouřil. Velkými okenními tabulemi mu do ateliéru pražilo přímé polední slunce. Bydlel v posledním patře bývalého skladiště přebudovaného na byty s velkými prosvětlenými místnostmi, které vyhovovaly jeho práci. Ovšem v létě spíše než byt představoval peklo na zemi. Hřbetem ruky si otřel kapku potu ze špičky nosu.
            „Co je to?“
            Frank stál za svým nejlepším přítelem s lahví zteplalého piva v ruce. Pomalu ho usrkával ve snaze se trochu zchladit.
            „Švédsko.“
            Santi sáhl po štětci. Konec smočil v černé barvě a do rohu té klidné zasněžené pláně přidal svůj podpis. Poté rozměrné plátno sundal a opřel ho o stěnu vedle ostatních. Na stojan si připravil čisté, stejně velké.
„Švédsko?“ Frank překvapeně pozvedl obočí, trochu se ušklíbl. Pohlédl ke zdi ateliéru, kde stálo šest podobných, stejně velkých pláten. „Mohlo by to být kdekoli,“ zamumlal konsternovaně. Nevěděl, co ho zaráží víc, jestli obsah jednotlivých obrazů nebo ta náhlá změna stylu.
„Ale je to Švédsko,“ pronesl s ledovým klidem, zatímco zíral na prázdnou plochu.
Frank nechápavě zakroutil hlavou. Sarmiento přece kreslil divokou džungli, kterou kritici označili za moderního potomka mexické Fridy Kahlo se španělským Gaudím. Používal křiklavé barvy, maloval výjevy plné temperamentu, potlačovaného vzteku nebo vášně. A teď najednou zírá na naprosto klidný obraz z fádních a nevýrazných odstínů. Tenhle Sarmiento mu v galeriích, výstavních sálech, kam dodával jeho obrazy, vydělával spoustu peněz. Spousta soukromých sběratelů, kteří v drtivé většině nerozeznali kvalitní umění od braku a kýče, si od něj vyžadovali nějakou tu Sarmientovu džungli, protože byl v jistých kruzích v módě. Santiho obrazy se dostávaly do popředí, lidé se bavili tou hispánskou divokostí, ale tohle?
„Byl jsi snad ve Švédsku?“ pokračoval, aniž by odtrhl pohled od těch nových, až děsivě jednoduchých výjevů. Něco ho nutilo se na ně dívat. Na jednu stranu je chtěl shodit, znevážit je, na stranu druhou ho na nich cosi upoutalo a lákalo. Nedokázal však popsat co.
„Ne, ale jsem si jistý, že je to Švédsko.“ Santi namočil štětec do barvy. Bez rozmyslu, s naprostou jistotou udělal první tah. Popaměti si k sobě přitáhl jezdící stolek s paletou, pro lajka jen kus prkna potřísněného zaschlými barvami.
„Jak to můžeš vědět?“
„Prostě vím,“ povzdechl si. „Stejně jako jsem věděl, že ode mě Gesmenda odejde.“
Frank obešel Santiho ke kuchyňské lince, kam odložil pivo. „Proboha, podívej se na mě.“
Santi se však ani nepohnul. Maloval dál, rychle namáčel štětce do různých barev, nanášel je na plátno s takovou jistotou a přesností, jako by si obraz předem načrtl tužkou. Kdyby Frank nebyl svědkem, že si na stojan postavil dokonale čisté plátno, podezíral by ho, že si všechno předkreslil. „Do prdele přestaň malovat a podívej se na mě!“ Byl jako v nějakém transu.
Santi se zhluboka nadechl. „Fajn.“ Poslechl. Snědý obličej měl pobledlý, kolem hnědých očí tmavé kruhy z nevyspání. Rty mu z nedostatku vody a neustálého pocení vyschly a začaly praskat. Tváře měl zarostlé, v neumytých vlasech zbytky zaschlé barvy.
„Ty už zase bereš, že jo?“ zamumlal tiše Frank. Nesouhlasně nakrčil čelo, v očích se mu usadil ustaraný výraz. „Proto od tebe odešla a tohle,“ hlavou pokývl směrem k plátnům s těmi údajnými švédskými pláněmi, „je jen nějaká forma terapie.“
„Ne, neberu. Jsem úplně čistej,“ odsekl uraženě. Dotklo se ho, že Frank pomyslel na tohle. Za drogami udělal dávno tlustou čáru. Naopak kvůli Gesmendě brát přestal. Z Madridu přijel do New Yorku v hrozném stavu a bez pravidelné dávky nemohl v podstatě ani vstát z postele nebo si dojít na záchod. Natož, aby bez toho mohl malovat. Gesmenda ho z toho vytáhla. Paradoxně se teprve potom začaly jeho obrazy prodávat a mít úspěch. Nehodlal tedy do drog spadnout znovu, i když se někdy ocital s inspirací na štíru.
„Tak co to má kruci být? Sarmiento přece maluje divočinu a ne…“ zarazil se, jak měl tyhle děsivě jednoduché obrazy nazvat? Realismus s komiksovými prvky? Neměl tušení. Santi si vytvořil svůj vlastní osobitý styl, který si pohrával právě s komiksovým stylem. „A ne krajinky,“ dodal prostě.
„Nevím! Prostě…“ Santi zakroutil hlavou. Tohle Frank nikdy nepochopí. Ostatně, nechápu to ani já sám, pomyslel si. „Jen jsem věděl, že to musím nakreslit. Zdálo se mi o tom.“
„Blbneš z toho horka, anebo z těch výparů.“ S těmi slovy Frank otevřel okno, aby vyvětral chemický odér z otevřených plechovek barev. „Prý zdálo,“ zopakoval a posměšně si odfrkl. „Jenže mí zákazníci chtějí divočinu.“
„Je připravená na chodbě. Deset kusů, už jsem je zabalil.“ Prsty od barvy si otřel do šedého propoceného nátělníku. Sáhl po pivu a od kuchyňské linky se zadíval na rozpracované plátno. „Nikdy jsi neměl ten pocit, že…“ jak to popsat a neznít jako blázen? „Že víš něco, aniž bys… věděl jak?“
Frank nechápavě pozvedl jedno obočí. „Mluvíš jako bys byl sjetej. Vážně sis nepíchnul? Myslím, že chápu, proč se s tebou Gesmenda rozešla.“
„Měla milence,“ dodal rychle, aby uspokojil přítelovu zvědavost a mohl pokračovat ve své úvaze. „Mluvím ale vážně. Nikdy jsem tyhle výjevy neviděl, ale přesto jsem si naprosto jistý, že je to Švédsko.“ Na chvilku zauvažoval, jestli by neměl Frankovi ukázat svůj skicák, kam si zakresloval návrhy. Nejspíš mě bude mít za blázna, s největší pravděpodobností mi nebude věřit, přemítal, ale někomu to říct musím, nebo vážně zešílím. „Věděl jsem, že mě Gesmenda opustí tři týdny před tím, než se to stalo.“
„Někdo nevěru utajit neumí,“ pokrčil rameny. „To je třeba můj případ. Brittany mi projela mobil a našla Heleniny esemesky.“
Santi zakroutil hlavou. „Tohle bylo jiné,“ popadl tlustý skicák v hnědých kožených deskách. Rozevřený na příslušné stránce ho přisunul k Frankovi. „Nakreslil jsem to.“
Frank zíral Santimu do očí, němě mu říkal: „Vážně se mám na to dívat? Jsi masochistický blázen.“ Nakonec s povzdechem přistoupil k lince a zadíval se na perokresbu. Gesmenda seděla v bistru s cizím mužem a další mužská silueta je z chodníku pozorovala skrze výlohu. S pootevřenými ústy překvapeně zamrkal. „Páni,“ vydechl.
Santi si skousl spodní ret, dlouhými špinavými prsty si mnul unavený obličej. „Já vím, je to děsivý, šílený, ale…“
„Ne!“ přerušil ho Frank. „Dokonalý… jasně, je to jiný styl, ale tak promyšlený do sebemenšího detailu!“
„Franku,“ namítl Santi. Jeho přítel už v duchu kalkuloval. Mumlal, že vystihl moment reality, tak absurdně všední a obyčejný, až je tím vlastně geniální. Navíc komiksové prvky mají lidi rádi a neodmyslitelně patří k Sarmientimu. „Franku!“ zopakoval hlasitěji, ale ten už viděl obraz v barvách na stěně galerie se zástupem obdivovatelů, jak se dohadují o ceně a předhání se v nabídkách. „Tak Franku!“ udeřil dlaní do stolu.
„Promiň, promiň,“ vyrazil ze sebe spěšně, oči mu plály vzrušením a vidinou tučného balíku. „Co jsi říkal?“
„Podívej se na ta data! Viděl jsem Gesmendu v bistru sedmnáctého července, s tímhle chlapem,“ špičku modrého ukazováku zabodl do skici přesně na hlavu toho muže.
„Jo a nezapomněl jsi to zakomponovat do obrazu. Všiml jsem si toho kalendáře,“ Frank mluvil o překot, jednotlivá slova se mu ze samého nadšení slévala dohromady, „jsi geniální, Santi, klidně to zopakuju ještě stokrát, jsi geniální.“
„Do hajzlu vnímej mě! Já to ale nenamaloval v červenci, ale v červnu!“
Frank se zničehonic rozchechtal na celé kolo. Namísto odpovědi sáhl po lahvi piva a dlouze se napil. „Chceš mi říct, že jsi nakreslil nějaké věštecké… vnuknutí?“
Santi stiskl čelisti pevně k sobě, začínal mít vztek sám na sebe. Neměl jsem mu to ukazovat, sakra! Ať už mi Frank uvěří, nebo ne, stejně budu blázen, zvažoval v duchu. Blázen, co z nepochopitelných důvodů kreslí budoucnost a skončí na psychiatrii. Kdo by chtěl mít za kamaráda psychicky vyšinutého šílence? Nikdo, ani já ne, odpověděl si.
„Podívej se do rohu,“ přikázal Frankovi. Poslední šance, jak ho přesvědčit, že je to skutečně tak, jak mu tvrdí.
Frank se skepticky uchechtl. Dobře, budu hrát tu tvou hru, pomyslel si. „Dvacátého čtvrtého června,“ přečetl. „To nic nedokazuje, mohl jsi to tam dopsat zpětně.“
„Jenže nedopsal,“ namítl Santi o poznání tvrději a rozčíleněji, než zamýšlel. „Píšu je na každou skicu.“ Sáhl do knihy, přetočil několik stran a ukázal na jednotlivá data. Byla v celé knize u každého náčrtku. Frankův výraz se pomalu měnil, tuhl, až se mu nakonec v očích usadilo cosi mezi zděšením a nechápavostí. „Děsí mě to,“ ztišil se, „ten rozchod mě nerozhodil, protože jsem to čekal, ale vyděsil jsem sám sebe tímhle.“ Prsty několikrát poklepal na knihu.
Frank vypil zbytek piva na jeden zátah. Otřel si vlhká ústa, zhluboka se nadechl. Otočil se přes rameno ke stojanu. Na plátně se rýsoval další výjev, upřímná jednoduchá realita -  psací stůl, za nímž poznával v náznaku kuchyni, na desce stolu plochý monitor od počítače se stejným obrazem a před obrazovkou sedící postava.
„Ještě zdaleka není hotový,“ podotkl Santi. „Žena bude sledovat na počítači tenhle obraz, až ho dokončím a… řekne ‚Sakra, co to má být?‘
Frankovi bleskla hlavou poznámka o moderní reinkarnaci Salvatora Dalího, jak jinak než s komiksovými prvky. „Co… to vlastně je?“
Santi na sobě najednou pocítil hroznou únavu, vyčerpání. Maloval v tom přehřátém ateliéru celý den, nejedl, skoro ani nepil. „Nemám tušení,“ zamumlal bezradně, „jen vím, že se to stane.“

 ****
UPPSALA, Švédsko, září

Kamila se posadila k psacímu stolu, který předěloval malou světlou kuchyňku od obývacího pokoje. Měla to místečko ráda. Velkým oknem se dívala na rozlehlou prázdnou louku směřující na jedné straně k lesu na druhé k malému a nejspíš bezejmennému jezeru. Přistěhovala se ke své tetě do Švédska teprve nedávno, ale některé věci si již stihla zamilovat. Švédštinu, kterou se učila velice pomalu, přesto na sebe byla při každém pokroku náležitě hrdá, nebo zrovna tenhle výhled. Objímala šálek horké kávy, než počítač naběhl. Poté ho odložila, popotáhla si rukávy a utáhla hnědé vlasy stažené do culíku.
            Na obrazovce zapípal nový příchozí e-mail. Rozklikla ho. Jediná zpráva s připojeným odkazem.
            Patricia: „Podívej se na tohle! Talentovaný malíř Santi Sarmiento uchvátil New York novým stylem umění.“
            Kamila povytáhla obočí. Malíř? Nikdy se příliš nezajímala o moderní výtvarné umění, protože jí přišlo zkrátka přehnané, parodované nebo vyhnané do extrému a nikdy nepochopila, co tím chtěli autoři říct. Navíc neměla ráda ty rádoby znalce, kteří v tom viděli bůhví jaké poslání a odkaz pro budoucí generace, načež ostatním vmetli do obličeje skutečnost, že to, nač se právě dívají, vůbec nepochopili. Kamile nic neříkalo ani jméno. Santi Sarmiento. Nikdy o něm neslyšela, nejspíš proto, že ji v oblasti kultury nezaujal žádný Hispánec – tedy kromě Antonia Banderase.
            „Fajn,“ povzdechla si. Zpráva od Patricie zněla celkem naléhavě, takže nejspíš měla důvod, proč jí poslala odkaz na nějakého rádoby umělce. Otevřela příslušnou stránku. Text zběžně prolétla očima. Absurdně jednoduché zachycení všední reality, komiksové prvky… u tohoto pojmu přestala vnímat, takže ani nedošla k poznámce, kolik peněz na nich vydělal.
            „Komiks není umění!“ křikla rozčíleně na tetin monitor. V článku sjela na úplný konec. Rozklikla si galerii vystavených a již prodaných obrazů. První se jmenoval prostě jen Bistro. Výjev dvou večeřících lidí propracovaný do detailu. Kamila musela usoudit, že to není tak špatné a něco na stylu toho Santiho je. Prohlédla si další. Metro, Park, Milenci. Poslední obraz byl podle článku prodán za nejvyšší částku. Jmenoval se prostě – Žena u počítače.
Kamila vytřeštila oči, jakmile otevřela poslední fotku. „Sakra, co to má být?!“ vyhrkla zděšeně. Několik vteřin strnule zírala na monitor. Poté se podívala na svůj pracovní stůl. Červený diář, bílý hrnek s potiskem černých kávových zrnek, v rohu květináč s malou, přesto stále kvetoucí levandulí. Ztěžka polkla, dech se jí začal zrychlovat. Všechno bylo stejné, jako na tom obrazu. Včetně jejího oblečení a tetiččiny výzdoby v kuchyni. Sledoval mě, blesklo jí hlavou. Nebo ten malíř někomu zaplatil, aby mě sledoval, tohle není normální! Zděšeně se podívala na kalendář. Osmnáctého září. Hodiny ukazovaly pár minut po desáté dopoledne. Když sebrala odvahu a podívala se na monitor, udělalo se jí špatně. Čas i datum souhlasily.

*****

NEW YORK, říjen

            Frank pobíhal po galerii od jednoho hosta ke druhému a sklenice šampaňského v něm mizely zázračnou rychlostí. V těle mu kolovala spoust adrenalinu. Takové vzrušení snad ještě nikdy nezažil. Lidi Santiho obrazy zbožňovali, doslova se o ně prali. Ta vize nadšeného koupěchtivého zástupu milovníků umění se mu vyplnila. Přeli se, přihazovali ceny ve snaze jeden druhého přeplatit. Bože, o tom se mi mohlo vážně jenom zdát! Santi pro něj najednou představoval nejenom přítele, ale zlatý důl.
            Santi postával stranou v rohu vedle stolku se skleničkami a prázdnými lahvemi od šampaňského. S rukama v kapsách a mlčky sledoval to hemžení. „Milují tě.“ Nad Frankovými slovy se pouze nezúčastněně ušklíbl.
            „Milují pocit, že můžou mít něco, co je právě teď v módě,“ zamumlal znuděně. Nechtěl tu být, ale Frank ho přesvědčil, že by se měl podívat na vlastní oči, co svými obrazy způsobil. Akorát si většina z nich myslela, že se stali s koupí obrazu zároveň i přáteli.
            „Co je, ty nemáš radost?“ dloubl do něj.
            A měl bych? Potrhlí snobové se chovají jako kobylky a ani jsem tu nechtěl být, pomyslel si. Jenže nechtěl Franka urazit, takže jen mlčky zakroutil hlavou. „Jsem jen unavený.“
            „Potřebuju další obrazy,“ podotkl Frank. „Po dnešku nebudu mít co prodávat.“
            Santi se zády opřel o zeď, s povzdechem obrátil oči ke stropu a prohrábl si rukou přerostlé vlasy. Přesně toho jsem se bál, říkal si. S podaným prstem bude chtít teďka celou mojí ruku, pak bude potřebovat i tu druhou a nakonec mi z těla nezbyde vůbec nic. „Žádné nemám.“
            Frankovi zaskočil doušek šampaňského. Ztěžka polkl, odkašlal si. Popadl Santiho za rukáv kožené bundy a hlas ztišil natolik, aby ho slyšel jen on. „Děláš si srandu?!“ sykl. Když nic neodpověděl, Frank zaúpěl. „To snad ne, já je ale potřebuju! Neříkej, že jsi přestal vidět tyhle výjevy, že se ti o té tvojí rádoby budoucnosti přestalo zdát.“
            Santi se mu rozčíleně vytrhl. „Ty věci se skutečně dějí, ať už jim věříš nebo ne.“ Všechno, co namaloval ze svého pohledu, se za několik dní, nejpozději týdnů stalo. „Věděl jsem kdy i kde a pokaždé jsem u toho byl.“
            Frank zvedl ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává. „Fajn, fajn, nerozčiluj se. Já ti věřím.“ Navenek se pousmál, uvnitř mu nevěřil. Raději dával přednost drogové teorii. Sice netušil, v jakém svinstvu se Santi veze, jelikož na žílách neměl žádné vpichy ani modřiny. Přesto si byl jistý, že něco bere.
            Santi jenom zakroutil hlavou. „Musím vypadnout. Musím, prostě… nechci tu být.“
            „Fajn, tak jdi, kupci už si beztak zvykli, že je při pokusu o konverzaci pošleš sprostě do prdele.“
            Sarmiento na to nic neřekl. Nic nepochopil, pomyslel si. On vážně nic nechápe, kromě peněz. Kdy se s ním sakra stalo tohle? Měl chuť se svým kamarádem zalomcovat a zařvat mu do obličeje, kdy se stal penězi posedlým šílencem s kalkulačkou místo mozku. Ode mě to sedí, napadlo ho. Od blázna, který se budí uprostřed noci a musí si do knihy dělat náčrtky, aby nezapomněl… budoucnost. Sakra, už to dělám zase, napomenul se. Kdykoli se s Frankem bavil o obrazech, začal sám o sobě pochybovat a v duchu se pak snažil přesvědčit, že je skutečný blázen potřebující odbornou péči. Jenže ty věci se skutečně dějí. Nemůže je jen tak ignorovat, nepřicházejí k němu bezdůvodně.
            Tiše se vytratil ze své výstavy. Musel vypadnout. Nejen z té galerie, ale pryč z New Yorku. Přestával se tu cítit dobře. Město i lidé mu začali vadit, znechucovali ho a několikrát se přistihl, že se na New York dívá s neskrývaným odporem. Stejně jako před lety na Madrid. Po nějaké době měl toho města plné zuby. Kromě toho se neustále potácel v drogovém opojení nadopovaný heroinem. Nicméně měl dojem, že ve svém životě chodí v kruhu. Přestěhuje se, stráví tam nějaký čas, znechutí si jak místo, tak i vše, co se na něm nachází, až už to nakonec nevydrží a musí pryč, do jiného města, kde se za čas opakuje úplně stejný scénář. Pomalu ale jistě začal nabývat dojmu, že v tom kruhu nejspíš zůstane trčet do konce života.
            Do svého ateliéru se vrátil pozdě v noci. Na kuchyňskou linku odhodil svazek klíčů a vytáhl z lednice krabici džusu. Poté se posadil na postel sestávající jen z obyčejné matrace na několika podlážkách. Rozsvítil lampu a sáhl po knize skic. Hřbet jí od častého otvírání popraskal a stránky byly tak ohmatané, že nabyly dvojnásobné, někdy až trojnásobné tloušťky. Náhodně ji otevřel na jednom z mnoha náčrtků. V podstatě měl spoustu obrazů, v tužce i na plátnu, ale nehodlal je Frankovi ukazovat. Začaly nějak zasahovat do soukromí, připadaly mu intimnější, třebaže na nich nebylo víc než jen záblesk z běžného života.
            Nalistoval poslední skicu. Seděl na ní v letadle a díval se na mraky. Nakreslil ji před dvěma dny. A teď nadešel ten moment zmizet ze scény. Odhodil knihu zpátky na noční stolek. Převážila se však a spadla. Ohmatané stránky se automaticky rozevřely na skice tmavé ženské siluety. Zírala do otevřené místnosti se spoustou malířských stojanů. Santi knihu pomalu zvedl. Prstem obkreslil konturu siluety. Byl si jistý, že se dívá na něj.  Zavřel oči, přes víčka si je promnul. Leze mi to na mozek, usoudil. Vrátil knihu na své místo, svlékl se do půl těla a usnul jen s dekou přetaženou přes ramena.

            Když se Frank o týden později dostal do jeho bytu duplikátem klíče, který si jednou pro všechny případy nechal udělat, našel jen prázdný byt s pěti plátny zasněžené pláně zahalené mrazivým větrem a ledovou vodou v nedalekém jezeře. Šesté plátno, na jehož břehu stály dvě tmavé postavy muže a ženy, chybělo. Vezlo se společně se Santim Sarmientem na palubě letadla do Švédska. Na stojanu našel připíchnutý pouze lístek se vzkazem:
            „Odjel jsem do Švédska. Prodej tyhle. Jestli se do šesti měsíců neozvu, prodej i můj byt. Santi“
            Frank zaskočeně zamrkal. „On se fakt zbláznil!“

*****
            
UPPSALA, Švédsko, listopad

            Ledový vítr s každou vteřinou sílil, zvedal ze země lehký prachový sníh a hnal ho kupředu. Třebaže hodiny ukazovaly teprve odpoledne, bylo šero, jako by se zničehonic setmělo. Světle šedá obloha splývala se zledovatělou krustou sněhu i s hladinou jezera. Udělat v té vichřici jeden krok znamenalo vynaložit víc sil, než se zpočátku zdálo. Přikrčila se, sklopila hlavu a přitáhla si k tělu dlouhý teplý kabát. Obličej ani prsty dávno necítila, ačkoli si přes ústa přetáhla světlou šálu a na ruce navlékla kožené rukavice s vlněnou podšívkou. Tuhla zimou, přesto jí po zádech tekly potůčky potu. Zatnula zuby, vynaložila zbytek svých sil a ušla ve vysoké vrstvě sněhu několik dalších kroků. Zledovatělá vrstva křupla, sníh zapraskal. Zhluboka dýchala skrze vlnu, která vlhla díky jejím teplému dechu. Vzhlédla s přimhouřenýma očima do tenkých škvírek. Na břehu jezera spatřila postavu. Navzdory větru stála vzpřímeně a působila, že jí počasí vůbec nevadí. Kamila ani nedovedla rozeznat, zda tam stojí muž či žena. Dělilo je však jen několik desítek metrů, přesto se to zdála jako nepřekonatelná vzdálenost. Chtěla na dotyčného zavolat, ale její hlas by v kvílejícím vichru zanikl. Unaveně padla na kolena. Kalhoty i silná látka kabátu do sebe okamžitě začaly vtahovat studenou vlhkost a vodu. Už nemůžu dál, prolétlo ji hlavou.
            Ve stejný okamžik sebou v posteli prudce škubla. Na nočním stolku zvonil budík a do oken se opíral silný vítr. Lomcoval se skleněnou výplní a dřevěným rámem. Kamila se zhluboka nadechla, pomalu si promnula rozespalý obličej. Nejspíš proto se jí zdál ten podivný sen. Posadila se a přitiskla čelo na studené sklo. Přimhouřila oči, které si pomalu zvykaly na tmu. Holé stromy v zahradě se ohýbaly pod náporem větru a na okno dopadlo pár sněhových vloček.
            „Začalo sněžit,“ zamumlala zaskočená tou zvláštní shodou okolností. Zírala ven do tmy jako dítě, které nikdy v životě nevidělo sníh, několik minut, dokud se budík znovu nepřihlásil o slovo. „Sakra,“ zatřásla hlavou, jako by se probrala z nějakého hypnotického transu. „Autobus!“ Vyskočila z postele a začala ve skříních hledat to nejteplejší, co si sebou přivezla.

*****

            Henrik Anderson vyšel ze své kanceláře vedoucího katedry umění s novým přírůstkem po boku. Zamkl za sebou dveře, buclatými prsty si uhladil mastné vlasy na zvětšující se pleši a otřel si je do klopy nepadnoucího hnědého saka po svém otci. Vlněná obludnost s prošoupanými lokty by z každého, i sebevíc přitažlivého muže udělala usedlého strýce bez špetky fantazie. Henrika Andersona pasovala do vyšší pozice, a to do obstarožního páprdy s oplzlými řečmi a smyslem pro humor.
            „Vytrhl jste mi trn z paty, pane Sarmiento.“ Pomalu se s novým malířem rozešel chodbou k výtvarné učebně. „Nevěděl jsem, kde takhle narychlo uprostřed semestru sehnat náhradu… lépe řečeno, jakoukoli kompetentní náhradu, za pana Nyströma.“
            „Mohl bych tvrdit totéž, pane Andersone.“ Santi si popotáhl rukávy tmavého svetru a z rozpačitosti si prohrábl vlasy. První dva týdny ve Stockholmu bydlel v hotelu. Procházel se městem, obrážel jednotlivé galerie a hledal nějakou práci. Příjezd mu nijak nezměnil život, jen mu vysával peníze z účtu. Nejednou stál na břehu řeky, celý zmrzlý podupával na místě a mnul si zkřehlé ruce s myšlenkou, že všechno vzdá. Jel jsem sem zbytečně, říkal si s pohledem upřeným na hladinu líně proudící ledové vody. Jen jsem ze sebe udělal blázna. Uvěřil jsem fiktivní představě a akorát mě to stojí hromadu peněz. Jenže vzápětí si vzpomněl na skicu té tmavé postavy, místnosti s malířskými stojany a mozek i tělo mu najednou zaplavil neodbytný pocit, jakési nucení zůstat. Přinejmenším dokud nezjistí, oč jde. Přece musel existovat důvod, proč maloval budoucnost. Párkrát si tedy dýchl do rukou, od úst se mu táhly obláčky sražené páry, a vrazil zpátky do hotelového pokoje.
            Další den potkal v jedné zapadlé galerii takový ten typ člověka, kterého celebrity a vůbec většina slavných lidí nemá rádo, ale který Santimu změnil život. „Sarmiento!“ vyhrkl, sotva vešel do malé místnosti. Na bílých stěnách viselo několik uměleckých fotografií, dva obrazy a na stole ukázka moderního sochařství, kterých bylo po celém Stockholmu několik desítek. Mladík svou spontánní, respektive naprosto neprofesionální reakci, odůvodnil minimální pravděpodobností, že potká jihoamerického malíře žijícího v New Yorku uprostřed Švédska. To s člověkem prostě zamává.
            Santi na toho mladého horlivce nechápavě povytáhl obočí. „Promiňte?“ Jaká je pravděpodobnost, že narazíte uprostřed Švédska na osobu, která pozná nějakého chlápka z New Yorku? Hodně malá.
            „Omlouvám se, ehm…“ Mladík se nervózně uchechtl, vstal, až málem převrhl židli. „Neměl jsem takhle zareagovat, ale… znám vaše obrazy. Jsou… jsou tak úžasně realistické, líbí se mi, jak dokážete vystihnout ten…“ Zarazil se v polovině věty. Zním jako puberťačka, blesklo mu hlavou. Nadržená fanynka, která se konečně sešla se svým idolem. Tímhle dojem neudělám. „Pardon, nechal jsem se unést.“
            Santi se pouze unaveně pousmál. Dřív by ho to nejspíš odradilo, ale dnes na úhybné manévry neměl sílu. Dva týdny hledání čehosi společně s neustálými přechody z lezavé zimy do tepla se na něm začaly podepisovat. Naděje vyčerpává, napadlo ho, je pak snadné se jí vzdát, když z člověka vysaje veškerou energii. „To mě těší.“
            „Vypadáte unaveně. Dáte si kávu?“ Mladý nadšenec do umění se již podruhé, od nástupu do práce a od Santiho příchodu, zachoval neprofesionálně.
            „Rád,“ vydechl. V teplé místnosti na něj dopadala únava. Ztěžka dosedl do židle. Prsty si promnul oči, uvolnil si šálu a rozepl zimní bundu.
            „Co děláte ve Švédsku?“ zeptal se, jakmile před Sarmienta postavil šálek. Z černé hladiny stoupal proužek páry. „Promiňte, neptám se proto, že bych byl zvědavý, jen je neobvyklé vás potkat… zrovna tady.“
            Santi sáhl po hrnku, aby si o porcelán ohřál ruce. Tmavé oči upřel na černou kávu. Několik vteřin zvažoval odpověď. Nakonec pokrčil rameny. „Hledám inspiraci.“ Vyhýbavou odpovědí nic nezkazí. „A taky práci,“ přiznal poraženecky.
            Mladík se bezděčně uchechtl. „V téhle galerii? Loajální zaměstnanec by to říkat neměl, ale sem skoro nikdo nechodí.“
            „Až na mě.“ Ačkoli se Santi pousmál do koutku úst, oči měl vyčerpané. Upřímně si nepřál nic jiného než skončit, vyspat se a vrátit se… Kam vlastně? New York už za svůj domov nepovažoval a o Madridu odmítl i uvažovat. Pomalu usrkl horké kávy. S nepatrným syknutím nakrčil čelo. Spálil si jazyk i patro. Zničehonic se rozpovídal o Švédsku. Asi na zlomek vteřiny ho napadlo, jak je stupidní vyprávět o zemi člověku, který se v ní narodil, žije v ní a logicky ji zná nejlépe. Jenže v tu chvíli to Santimu připadalo osvobozující. Zaměstnanec galerie totiž představoval prvního člověka, s nímž od svého příjezdu normálně mluvil. Jako dva známí, co se potkají po dlouhé době.
            „Vlastně…“ Mladík zamyšleně stiskl rty, s přimhouřenýma očima se zadíval kamsi do rohu galerie. Santi vzhlédl od prázdného hrnku, čekal, co z toho kluka vypadne. Namísto toho vstal. „Počkejte tu.“ Zmizel někde vzadu. „Před nedávnem…“ zvýšil hlas, aby ho Sarmiento vpředu slyšel. „… tady majiteli někdo nechal vzkaz, že hledá nějakého malíře.“
            Během minuty se vrátil se vzkazem a číslem na dotyčného, který do galerie volal.
            „O co jde?“ Chvíli sledoval tu podivnou sošku. Nejspíš se tvářil hodně nechápavě, protože mladík poznamenal, že se jedná o trolla.
            „Na univerzitě v Uppsale potřebují náhradu za profesora na fakultě výtvarného umění. Ten chlápek říkal něco o tom, že malíř se zlomenou nohou a klíční kostí mu je k hovnu.“
            Sarmiento naprázdno pootevřel ústa. „Cože jste to řekl?“ zamumlal.
            „Že profesor se zlomenými…“
            „Ne,“ utnul ho. „To před tím.“
            Mladík větu zopakoval téměř ve stejném znění.
            „Takže bych učil… umění?“ zeptal se, jestli tu nabídku správně pochopil.
            „Ne tak docela,“ mladík si rohem kartičky poklepal do dlaně. Obešel stůl a usadil se před malíře. „Učil byste je malovat.“
            Santi při té větě upustil hrnek dříve, než ho postavil na stůl. „Kurva, omlouvám se!“ vyhrkl spěšně. Srdce mu bušilo, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem. Zhluboka dýchal. Naprosto otupělý novou informací se sehnul pro hrnek. Na stůl ho položil ve dvou částech. Při pádu se mu ulomilo ucho. „J-já… jen…“ nervózně se uchechtl, načež se rozesmál na celé kolo jako blázen.
            Mladík nejistě těkal pohledem z rozbitého hrnku na Sarmienta a zpátky. Najednou nevěděl, co si o něm myslet. Umělci, usoudil v duchu. Ti mají zkrátka… jiný svět, který chápou jen oni. Aspoň… doufám.
            „Proto ta místnost se spoustou stojanů.“ S úsměvem kroutil hlavou při pomyšlení na skicu. Najednou všechno dávalo smysl. Skoro slyšel vlastní ozubená kolečka, jak se mu v mozku posouvají, otáčí a slučují jednotlivé fragmenty do uceleného příběhu.
            Když se malíř pořád smál, mladík se opatrně zeptal: „Jste v pořádku?“ Bál se dokonce natáhnout ruce pro střepy, kdyby toho potrhlého umělce náhodou napadla nějaká další šílenost. Najednou se mu hlavou začaly míhat hrůzostrašné scénáře, že sedí v galerii s magorem, který by mu mohl ublížit. V galerii, kam skoro nikdo nechodí.
            „Jo, samozřejmě… ta nabídka je skvělá. Pokud… mi ji ještě hodláte nabídnout.“ Najednou mu tělem kolovalo tolik energie jako nikdy, ani v heroinovém světě se necítil tak skvěle. Mladík opatrně přikývl. Santi potěšeně tleskl, až ten kluk nadskočil. „Dovolte mi jednu otázku, nebo spíš… budu hádat, je to i s bytem?“
            „Ne… tedy… vlastně ano,“ Santi s širokým úsměvem, při kterém odhaloval řadu rovných zubů, zvrátil hlavu ke stropu. Co s tím chlapem sakra je?! „Děkan je ochotný poskytnout nějaký ten učitelský byt v kampusu či co. Jak jste to věděl?“
            Protože maluju budoucnost, vole, řekl si v duchu. Ve skutečnosti hravě pokrčil rameny. „Nevěděl.“
V očích ostatních měl zkrátka jen štěstí, protože se naprostou náhodou pohyboval ve správný čas na správném místě. Proto teď šel chodbou uppsalské univerzity po boku vedoucího katedry Henrika Andersona, kde na něj nervozita doléhala plnou vahou. Očima těkal po cizích studentech, lépe řečeno studentkách. Chtěl k té tmavé siluetě přiřadit tvář. Doufal, že až narazí na tu dotyčnou, pocítí při tom něco zvláštního, cokoli, co mu napoví a ujistí ho, že se nemýlí.
„Pane Sarmiento?“
„Co?“ Zmateně se obrátil k Andersenovi. Vůbec netušil, na co se ho ten oplzlý tlouštík v saku z pozůstalosti jeho otce ptal. „Promiňte, já se… zamyslel, mohl byste mi to zopakovat?“
„Ale samozřejmě,“ laskavě se na něj pousmál. „Ukažte jim něco z toho svého realismu… vlastně, ukažte jim, co uznáte za vhodné, protože úspěšného a skutečného malíře tady nemáme každý den, že?“ Kašlavě se uchechtl, svou poznámku pokládal za vtip.
Santi se však neusmál, jen přikývl. Za svými zády zaslechl větu, která upoutala jeho pozornost mnohem víc, než umaštěná pleš Henrika Andersona. „Někdy mám dojem, že naše životy už někdo naplánoval, alespoň co jsem se přestěhovala do Švédska…“
            Ženský hlas se vzdaloval, další slova zanikala v okolním ruchu. Když se za nimi Santi ohlédl, viděl z nich jen záda. Blondýnka celá v černém a bruneta v červeném svetru s vlasy staženými do volného drdolu. Na chvíli se zastavily uprostřed chodby před učebnou, kam směřoval. Blondýnka nejprve otráveně protočila oči ke stropu, pak se shovívavě rozesmála. Nakonec svou přítelkyni poplácala po rameni a zmizela ve třídě. Červený svetr se k němu neustále točil zády. Santi tu dotyčnou konsternovaně sledoval. Nahlédla do učebny, civěla tam, jako by někoho či něco hledala. Člověka nebo odpověď, co na tom záleží. Někdy je právě člověk tou odpovědí. Ramena jí pod povzdechem klesla níž. Přitiskla si k tělu knihu a vydala se chodbou dál. Santi ji provázel pohledem, dokud nezašla za roh. To je ona, hlesl jeho vnitřní hlas. Ta co řekla tu větu, ta holka ze skici.
            Z úvah ho probral až Andersonův tichý hlas. „Moc hezká děvčátka, viďte, pane Sarmiento? Vůbec se nedivím, že jste se tak… zamyslel.“ Buclatou ruku položil na malířova záda. „Taky se často zamyslím.“
            Santi se po vedoucím katedry ohlédl. Měl co dělat, aby potlačil rostoucí znechucení. Něco se mu na tom člověku nezdálo již od prvního setkání a teď měl pocit, že se za jeho zdánlivě prostou větou s podtextem obhroublého humoru schovávalo spíše obtěžování a možná sex v jeho kanceláři výměnou za známky. Zhluboka se nadechl. „Ano,“ souhlasil pouze z jisté společenské povinnosti. „Už je čas. Měl bych jít do učebny.“
            „Ale ano, ano…“ Anderson se usmál od ucha k uchu. „Jak jsem řekl, to papírování už bude jen taková formalita. Stavte se příští týden, všechno dáme do pořádku.“

            Kamila se posadila na dřevěnou lavici za rohem od učebny na kreslení. Objímala učebnici staré germánské mytologie, sešit s poznámkami a rozečtený román. Opřela si záda o zeď a zvrátila hlavu dozadu. Anitta jí dokonale zkazila náladu.
            Myslí si o mně, že jsem úplný blázen, přemítala. Jen proto, že věřím v osud. Tedy… jestli lze považovat za osud jakýsi životní plán, který sestavil někdo jiný. Těžko říct, kdo má plány jednotlivých živoucích bytostí na starosti, ale Kamilina sestřenice Anitta nevěřila ani v to, že nějaký plán existuje. Ostatně sama se nikdy hlouběji nezajímala, jenže když se přestěhovala do Švédska a viděla na obraze samu sebe, jak sleduje obrazovku počítače, kde je úplně tentýž výjev, pak usoudila, že cesta do Švédska už byla dávno v nějakém božím itineráři.
            Když nad tím přemýšlela hlouběji, nedovedla si vzpomenout, jak došla k myšlence, že pojede studovat do Švédska. Možná jednoho dne mluvili o matčině sestře, která se před lety odstěhovala do Uppsaly s novým manželem, nebo za to mohla zmínka o mezinárodním studijním programu. Najednou si nedovedla nic z toho vybavit. Jako by jí někdo vymyl mozek, anebo se pokoušela vzpomenout si na myšlenku někoho cizího.
            A teď ještě ty sny… Nebýt jich, nejspíš by tu událost s obrazem hodila za hlavu jako zvrácenou shodu okolností a náhod. Jenže náhody neexistují. Po dva týdny se jí v noci, alespoň na pár vteřin, zdálo o zasnažené louce za tetiným domem a o muži v tmavém oblečení na břehu jezera. Třebaže se cokoli z toho ve snu jen mihne, je to tak reálné a hmatatelné. Pokaždé se probudí podivně prochladlá se zpocenými zády. Nohy má těžké, stejně jako ve snu. Dojdou jí síly a nemůže se pohnout dál. Na tváři cítí ostrý ledový vítr, zabodávají se do ní vločky či drobné kousíčky ledu. Kamila si stála za tím, že to něco znamená. Kdežto Anitta tvrdila, že jenom blbne z těch svých studií germánských legend.
Kamila na chodbě seděla notnou chvíli, než znovu otevřela oči. Ačkoli měla před přednáškou ještě dost času, vstala. Obrátila se za sebe do chodby, kterou přišla. Cosi ji táhlo zpátky. Vyrazila kupředu. Ušla však necelých deset metrů. Zastavila se, přešlápla na místě. Nakonec se s hlubokým nádechem vrátila. Zírala do dlouhé prázdné chodby. Šedé, ponuré ráno ji dělalo ještě opuštěnější. Ticho rozčísl pouze hluk přesunující se minutové ručičky na obřích hodinách. Byl tak hlasitý a nečekaný, až sebou Kamila škubla.
            „Co jsem čekala,“ zamumlala. Nechápavě zakroutila hlavou nad vlastní naivitou. Obrátila se zády k fakultě výtvarného umění a rozešla se pryč, jak původně zamýšlela.
            Ve stejný okamžik z malířské učebny vyšel Santi Sarmiento. Zády se opřel o dveře. Párkrát se zhluboka nadechl. „Ježíš,“ vydechl dlouze. Čistýma rukama si promnul obličej. Nebyl schopen vzít štětec do ruky. Sakra. Akorát se těm dvaceti lidem představil, zadal jim práci a omluvil se. Dělalo mu problém soustředit se na svou práci. Nedokázal vypustit z hlavy tu holku v červeném svetru. Mohl bych říct té blondýnce v černém, napadlo ho. Blbost, okřikl se vzápětí. Naprosto směšná blbost! Okamžitě bych se zapsal jako nadržený malíř, co neudrží ptáka v kalhotách. I když… některé v mé třídě by to nejspíš uvítaly.
            Santi se několikrát prošel po chodbě na obě strany. Když uplynulo pět minut, což odpovídalo času potřebnému na cestu na záchod a zpět a dobu strávenou tam, vrátil se do třídy.

*****

            V malé teplé kuchyni vyvedené v bílém dřevě voněly máslové sušenky. Beatrice Palmgrenová vytáhla z trouby další plech. Opatrně do každé sušenky šťouchla špičkou prstu, aby je oddělila od rozpáleného povrchu. Nepatrně sklouzly z původního místa a zanechaly za sebou tmavší kolečko ohraničené drobky. Než vložila do trouby poslední várku, donesla na stůl dva velké šálky horké čokolády.
            „Co bylo dnes nového?“ zeptala se s úsměvem své dcery a neteře.
            Anitta s úšklebkem sáhla po průhledné dóze s bílými a růžovými kousky marshmallownů. „Kamila se asi zbláznila.“ Na svou čokoládu si nasypala více než štědrou dávku sladkých pěnových kousků.
            Beatrice nepatrně povytáhla obočí. Zatímco čekala na bližší vysvětlení, šla se věnovat vyndaným sušenkám.
            Kamila s povzdechem pouze objala šálek. „Přehání. Skutečnost, že v něco věřím, ze mě nedělá blázna.“ Hrnek po chvilce upustila. Byl příliš horký, tak si přes dlaně přetáhla rukávy svetru.
            „Každý v něco věří. Někdo v boha jiný zase na léčivé kameny,“ pokrčila Beatrice. Nepřipadalo jí na tomto tvrzení nic zvláštního, navíc hodlala zaujmout neutrální stanovisko, ať už by jejich dohady byly jakékoli. Léta manželství s Olafem Palmgrenem ji naučily stát v šedé zóně, kde ano ani ne nebylo správně ani špatně.
            „Ano, ale věřit, že sny znamenají něco víc a že tvou cestu života už někdo naplánoval…“ Anitta si několik marshmallownů vhodila do úst, zbytek potápěla lžičkou pod hladinu kouřící se čokolády.
            „A proč ne?!“ skočila jí do řeči Kamila. „Všechno, co se v našich životech děje, má nějaký význam. Cokoli se dnes jeví jako úplně bezvýznamná maličkost, může mít v budoucnu význam nedozírných rozměrů. Tak například – proč jsem vlastně tady?“ Na okraji jejího zorného pole se Anitta s protáčením očí hroutila na desku stolu. „Nemyslím tím, proč žiju, ale proč jsem tady ve Švédsku.“
            „Abys studovala?“ zkusila Beatrice.
            „To sice ano, ale stejně tak dobře jsem mohla skončit na úplně jiné univerzitě, třeba na Islandu nebo v Itálii. Chci tím říct, že… mně něco dovedlo do Švédska záměrně. Neumím si to vysvětlit, ale prostě…“ pokrčila rameny, „to tak cítím.“ O snech raději pomlčela. Bohužel se s nimi svěřila Anittě a nehodlala tutéž chybu zopakovat s Beatrice. Navíc byla ráda, že Anitta neměla chuť je před tetou pitvat do detailů.
            V kuchyni najednou nastalo podivné tíživé ticho. Beatrice nevěděla, jak by na neteřinu úvahu měla reagovat a tak se rozhodla pro mlčení. Anitta řekla sestřenici své už ve škole. Na jejím tvrzení, že germánská mytologie Kamile pomotala hlavu, se od té doby nic nezměnilo.
            „Máme nového profesora,“ začala, jakmile spolkla další pěnovou hmotu nasáklou čokoládou. „Je malíř.“ Pronesla to s náležitou hrdostí, jako by snad měl být její budoucí manžel.
            Kamila měla na jazyku jedovatou poznámku, že Anitta dělá, jako by pan Nyström neuměl namalovat ani panáčka a panenku na záchodě. Nahlas však neřekla nic, jen se napila. S nakrčeným čelem odložila šálek zpět na stůl, spálila si jazyk.
            „Myslím skutečný malíř,“ pokračovala Anitta. „Vystavoval v New Yorku a Madridu. Trošku jsme si ho vygooglovali a zjistili jsme,“ odmlčela se, vytvořila dramatickou pauzu, v níž koketně zakoulela očima, „že je celkem slavný.“
            A tobě se strašně líbí, dodala v duchu Kamila. Nedokázala ji poslouchat. Mlčky si vzala upečenou sušenku, do druhé ruky šálek čokolády a odešla do svého miniaturního pokoje natěsnaného v podkroví, kde si hodlala potmě zalézt na postel a tupě zírat směrem k jezeru.
            Anitta nad sestřenicí mávla rukou ve smyslu, že je dneska prostě divná, ať se nad tím Beatrice vůbec nepodivuje. „Jmenuje se Santi Sarmiento.“
            Beatrice se opřela o kuchyňskou linku, otírala si mastné prsty do květované zástěry. Působila zamyšleně, jako by nad jménem nějak více přemýšlela. Tím gestem jen dělala radost své dceři. Nakonec pokrčila rameny. „O tom jsem nikdy neslyšela.“

*****

            Ledový vítr sílil, vháněl jí sněhové vločky do očí a srážel ji na kolena. Předklonila se, objala se kolem pasu, čímž si přitáhla kabát těsněji k tělu. Už jí zase docházely síly. Nohy měla těžké jak z olova. Ledové a mokré. Cítila, jak se jí do bot dostává další a další sníh, jak uvnitř taje, vsakuje se do ponožek, proniká na pokožku, kterou po chvilce úplně ochromí a znecitliví. V duchu si dávala jednoduché příkazy. Narovnej se. Nadechni se. Sundej si šálu a zavolej na něj. Zhluboka se nadechla. V dalším prudkém náporu větru se jí povedlo narovnat. Celá uřícená z vypětí sil si stáhla provlhlou šálu. Od úst se jí táhly obláčky sražené páry. Zírala na záda muže stojícího na břehu jezera. Cosi jí našeptávalo, že chce skočit. Probořit se pod led, spadnout do té mrazivě ledové vody a přijmout smíření, klid a úlevu. Kamila na něj z plných plic zakřičela. Chtěla upoutat jeho pozornost, přimět ho, aby se otočil. Její hlas však zanikl v poryvu větru. Unaveně sklopila víčka. Dělilo je necelých deset metrů. Deset pitomých metrů, deset velkých kroků, které nedokázala udělat. Zakřičela na něj ještě jednou. V hrudí jí hrklo. Na okamžik to vypadalo, že se pohnul. Chtěla zavolat znovu, ale selhal jí hlas. Ochraptěla, ani se nedokázala pohnout.
            Ráno se probudila zpocená a vyčerpaná, jako by celou noc nespala. Posadila se na posteli, pokrčila nohy a dlaněmi si mnula pomuchlaný obličej. Stále stejný sen, proudilo jí hlavou. Další dva týdny za mnou, kalendář se přehoupl na prosinec, venku napadly desítky centimetrů sněhu a mně se zdá totéž, jen s malou obměnou. Poslední tři dny se na něj snaží zakřičet, aby se otočil. Mimoto jejich vzdálenost se jí povedlo zkrátit na polovinu. Každou noc ušla o krok navíc, až z dvaceti metrů zbylo pouhých deset.
            Anittě se už o snu nezmínila. Tvářila se, že je všechno v pořádku a nechala ji cestou na univerzitu žvanit o všemožných nesmyslech. Ostatně lépe se tak vzpamatovávala z těch snových následků připomínající chřipku. Dokonce si jednou měřila teplotu, jestli skutečně neblouzní z nějaké horečky.
            „Víš, ve svém obraze se snažím vystihnout surovou realitu,“ poznamenala Anitta vážně cestou do učebny.
            „To je dobře, aspoň pak člověk ví, na co se vlastně dívá.“
            „Ha, ha, velice vtipné,“ utrousila otráveně.
            Kamila se té její pubertální náladovosti pousmála. „Pouhá ukázka surové reality v mluveném slově. Říká se tomu upřímnost.“ Nenuceně pokrčila rameny se sladkým úšklebkem, jak své sestřenici vzala vítr z plachet.
            „Alespoň že náš krásný učitel mou snahu ocení.“ U slova ‚krásný‘ jí zčervenaly tváře. Skousla si spodní ret, upravila si francouzský cop, s jehož vytvářením strávila v koupelně nejméně třicet minut, a zmizela v učebně.
            Kamila zůstala na chodbě sama. Zírala do učebny na malířské stojany uspořádané po obvodu celé místnosti, v níž svítilo několik jasných zářivek. Několik studentů, které v životě neviděla, se pohybovalo mezi stojany. Ukazovali si skici, různé návrhy, projekty a zapáleně nad nimi diskutovali ve snaze obhájit vlastní výtvor před nekompromisními názory ostatních. Znala jen Anittu a upřímně ji nehodlala vidět, jak se před nějakým malířem natřásá a vnucuje mu pod nos svůj hluboký výstřih. Přesto od té učebny nedokázala odtrhnout oči. Jakoby na něco čekala. Jenže ani po několika minutách se nestalo nic neobvyklého. Chtěla jít dál, počkat si na obvyklém místě na svou přednášku, ale přistihla se, že odtud ani nedokáže odejít. Sedla si tedy před učebnu, vytáhla z kožené kabely přes rameno knihu a dala se do čtení.
            Santi si v přetopené učebně svlékl tmavý vlněný svetr. Ze svého stojanu strhl počmáraný arch papíru. Zmuchlaný ho zahodil pod nohy a připravil si čistý.
            „Proč se zbavujete něčeho tak hezkého?“ zaslechl za sebou.
            Krátce se tím směrem otočil. Anitta opatrnými pohyby narovnávala zmuchlaný papír. Ani ji neslyšel přijít. „Jen skica.“ Neurčitě nad tím mávl rukou, protože se o tmavé postavě na břehu jezera nechtěl bavit. Přešel ke svému stolu v domnění, že za ním Anitta nepůjde. Poslední dva týdny za ním lezla jak toulavý pes.
            „Mohl z ní být výjimečný obraz.“
            Ježíši, zaúpěl v duchu. Ona mi snad nedá pokoj! Taky že už z toho obraze je. „Podobných skic mám spoustu.“ Zaslechl vedle sebe nádech. Santi se narovnal, vzhlédl, aby ji odpálkoval dřív, než se na něco zase zeptá. V ten okamžik strnul. Pootevřela ústa, z nichž vyšel pouze vzduch. Jako by ho právě někdo praštil vší silou pěstí do žaludku. Na chodbě přede dveřmi seděla ta holka v tomtéž červeném svetru s vyčesanými vlasy do ledabylého drdolu. Tebe hledám, vydechl jeho vnitřní hlas. Za tebou celou tu dobu jdu.
            „Kdo je to?“ vypadlo z něj, aniž by se podíval na Anittu.
            Anitta se ohlédla stejným směrem. Automaticky si posměšně odfrkla. „Moje sestřenice. Je divná.“ Odpovídala mu záměrně s jistým opovržením vůči vlastní příbuzné a svým způsobem i kamarádce v jedné osobně, aby Santiho odradila.
            Měl chuť se nahlas rozesmát úplně stejně jako v té galerii. „Divná?“ překvapilo ho, jak klidně a přirozeně zněl. „Co to znamená?“ Přece jen na konec věty prosákl náznak pobavení.
            „Myslí si, že každý člověk má v životě někým předurčený plán a že nic není náhoda, ale předem naplánovaná událost, která svede dohromady lidi ve správný čas na správném místě, ať jsou odkudkoli.“ Když se na ni Santi otočil, rozesmála se a prstem si poklepala na spánek. „Chápete, ne? Má prostě o kolečko navíc.“ Modré oči jí jasně zářily, naservírovala mu Kamilu jako vskutku povedený vtip, který by měl někdo jako on náležitě ocenit.
Santi se však nezasmál. Podíval se Anittě zpříma do očí. „Naprosto rozumná úvaha.“ Jeho nepředstíraná upřímnost a vážnost Anittu uzemnila více, než čekal. Vědět to, tak jsem něco takového řekl už dávno, blesklo mu hlavou. Vzápětí tu myšlenku pustil dál a obrátil pozornost zpět ke dveřím.
Kamila nepřečetla ani dvě stránky. Oči jí začaly hrozně pálit. Promnula si je skrze zavřená víčka. Pak vzhlédla. Kniha se jí v ten moment vysmekla z ruky. Na okraji zorného pole zaznamenala ten pohyb a automaticky po ní hrábla. Rukou máchla na prázdno, kniha dutě dopadla na zem hřbetem vzhůru. Stál tam. Jako by se před ní najednou objevil člověk, kterého celou věčnost hledala, pátrala po někom ztraceném po celém světě a objevila ho na hranici jistého zoufalství balancujícího na smíření s tím, že dotyčný nejspíš dávno zemřel. Kamila si ani neuvědomovala, že někoho hledá. Jen žila svůj život dál, jak nejlépe uměla.
Malíř se jí díval přímo do očí. Málem jí do nich vhrkly slzy. Vstala by, ale nedokázala přimět tělo k pohybu. Do rukou i nohou se vkradl olovnatý pocit a jak ho tak pozorovala, nejspíš měl ten samý problém. Dělilo je zhruba deset metrů a ani jeden z nich je nedokázal překonat.
Do učebny nakonec vešel poslední student. S prásknutím za sebou zavřel dveře a násilně tak přerušil výjimečný okamžik dvou lidí, kteří se v životě neviděli, ale svým způsobem se znali, věděli, že se sejdou a jejich podvědomí je na to setkání připravovalo. Santiho pomocí obrazů, Kamilu podivnými sny.
Kamila zalapala po dechu. Uvědomila si, že ho celou tu dobu zadržovala. Apaticky ze země sebrala knihu, poslepu urovnala pomuchlané stránky. Pohlédla na hodiny. Měla by počkat, nejít na přednášku, kterou si nemůže dovolit vynechat, a konečně poznat toho, na koho čekala. Malíře, který ji namaloval u stolu v tetině domě, jak si na počítači prohlíží jeho obraz.
O hodinu a půl později se Santi nedočkavě hnal ke dveřím. S narůstajícím vzrušením vpadl na chodbu, srdce cítil až v krku a popadal dech jak po běžeckém závodě. Na lavici před učebnou však seděl vytáhlý kluk s notebookem na klíně a svačinou v ubrousku položenou vedle sebe. Mladík vzhlédl, protože na sobě ucítil cizí pohled. Nejistě se ošil a povytáhl si brýle výš po kořeni nosu.
Santi si ušpiněnými prsty prohrábl tmavé vlasy. Měl chuť vzteky kopnout do zdi, bušit pěstí do dveří, anebo popadnout toho šprta a zalomcovat s ním, aby mu okamžitě vyklopil, kam zmizela ta holka v červeném svetru. Nic z toho naštěstí neudělal. Pomalu se vrátil do učebny. Posbíral své poznámky, vymyl použité štětce a spoustu dalších prkotin, kterými se ve vlastním ateliéru nikdy nemusel zaobírat. S ničím nespěchal, nebyl důvod. Zároveň tak uklidňoval podrážděné emoce.
„Pane Sarmiento?“ oslovila ho Anitta.
Santi v duchu napočítal alespoň do pěti, aby nedal najevo, jak moc už ho svou přítomností obtěžuje. „Ano?“
„Vy jste byl někdy u nás doma?“
            Jestli chtěla skutečně upoutat jeho pozornost, nemohla si vybrat lepší otázku. Nechápavě k ní vzhlédl. „Prosím?“
            „Ta skica,“ uvedla na pravou míru a přistrčila mu po stole pomuchlaný kus papíru s obyčejnou uhlovou kresbou. Ani se na ni nepodíval. Nepotřeboval si prohlížet něco, co tolikrát nakreslil zpaměti. Namísto toho vzal sklenici se špinavou vodou smísenou s ředidlem od barev ze štětců a zamířil k umyvadlu. „Já jen… že tohle máme za domem.“
            Hrklo v něm. Polovina obsahu sklenice tak skončila místo ve výlevce na jeho tričku.

*****

            Teplota v noci klesla hluboko pod bod mrazu a rtuť omrzlého teploměru se zastavila někde kolem mínus dvaceti. Kamila se probudila do bledého chladného rána. Nos a celý obličej měla studený a od úst jí ucházel tenký proužek sražené páry, třebaže si celou noc tiskla k bradě prošívanou přikrývku. Dřevěné okno špatně těsnilo, ačkoli hrany ucpala smotanými hadry. Teplo stále nelítostně unikalo ven, zvlášť když teta Beatrice na noc zaškrtila topení na minimum.
            Kamila se posadila, přitáhla si k sobě vyhřátou deku a prstem pomalu obtahovala ornamenty vykreslené mrazem na venkovní straně okna. Hranou ruky setřela zamlženou okenní tabulku. Ve vzduchu se líně vznášely sněhové vločky. Okolí i dům působilo tiše, téměř mrtvě, jako by tam nikdo nežil. Kamile připadalo, že se zastavil čas a ona mohla být neviditelným svědkem té výjimečné události. Pak se usmála. Milovala pátky. Nikdo nebyl doma, Beatrice odešla do práce, Olaf odjížděl už před šestou a Anitta odjela na univerzitu, z níž se nehodlala vrátit před desátou večer.
            V huňatém županu sešla do kuchyně. Připravila si čerstvou kávu a snědla několik máslových sušenek, které teta upekla před několika dny. Když se o necelou hodinu později vracela nahoru, aby se převlékla, zahlédla z okna tmavou postavu stojící na břehu jezera. Do tváří se jí okamžitě nahrnula krev a její proudění slyšela ve spáncích i v uších. Několik vteřin strnule zírala ven. Jakmile se vzpamatovala, popadla z věšáku černý zimní kabát. Oblékala si ho přes pyžamo, zatímco sbíhala shody.  U dveří se nasoukala do teplých válenek, kolem krku si omotala šálu a místo čepice si natáhla kapuci.
            Do obličeje ji udeřil štiplavý mráz. Svaly jí téměř okamžitě tuhly. V tichosti vykročila k jezeru. Nohy zvedala vysoko. S každým krokem se ozvalo křupnutí zledovatělé sněhové krusty a boty se jí ve vysokém sněhu skoro ztratily. Postupovala pomalu, stejně jako ve svém snu. Každý krok vyžadoval spoustu energie, zvlášť když se pod kabát pořádně neoblékla a nechala si na sobě flanelové pyžamo. Ledový vítr jí vháněl vločky do očí. Přimhouřila je a sklopila proti větru hlavu.
            Zastavila se ani ne na deset metrů od něj. Ztichlou mrazivou krajinou zněly jen poryvy větru a křupání sněhu.
            „Santi,“ oslovila ho poněkud zadýchaně s náznakem zoufalosti v hlase. Bála se, že se třeba plete, že…
            Muž v tmavé bundě s rukama zabořenýma v kapsách se pomalu otočil. Na tváři s několikadenním strništěm se mu usadil drobný úsměv, který se odrážel i v jeho tmavě hnědých očích.
            Kamila samou únavou i úlevou klesla na kolena do sněhu. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Mrkáním se je snažila zahnat. Chlad a mokro nevnímala. Santi k ní zvolna vykročil. Několika dlouhými kroky překonal poslední vzdálenost. Uchopil Kamilu za lokty a pomohl jí zpátky na nohy. Studenou dlaň ji položil na ještě studenější tvář. Konečky prstů druhé ruky odstranil vlhké vlasy od sněhu. Bez váhání se Kamile přitiskl na rty. Zavřel oči, tiskl je k sobě pevně, jako by mu měla Kamila za okamžik zmizet či ze strachu, že blouzní a ona ve skutečnosti ani neexistuje. Pomaličku je políbil. Měla je tak ledové. V podstatě je těmi svými hladil a zahříval. Cítil, jak se do nich postupně vrací krev.
Pokračoval by dál, kdyby se od něj nepatrně neodtáhla. Opřela se o jeho čelo, jednu ruku mu položila na krk, palcem ho hladila po tváři, na pokožce vnímala pichlavé strniště. Z očí jí vyhrkly slzy. Kamile připadaly až nenormálně horké. Rty roztáhla do širokého úsměvu a druhou ruku mu položila na zátylek.
„Proč pláčeš?“ V hlase mu zazněl smích. Nemohl si pomoct, úleva, která ho zaplavila, byla tak osvobozující a povznášející, že se mu chtělo smát.
„To je radostí.“ Popotáhla nosem jako pětileté děcko, načež se tomu gestu sama zasmála. „Promiň… promiň, já už…myslela, že…“ že nepřijdeš, dořekla si v duchu.
Santi Kamilu pevně objal, přitáhl si jí do náruče tak prudce, až se málem svalily do sněhu. „Vytáhl jsem z Anitty vaší adresu.“ Nosem přejel Kamile po tváři a na spánek jí vtiskl další polibek. „Je tu hrozná zima, asi bychom měli jít dovnitř.“
Kamila se zaklonila, aby Santimu viděla do očí. Chtěla si setřít slzy, ale byl rychlejší. Pomalu se usmála do koutku úst. Nad čelem mu roztálo několik vloček a voda z nich mu stékala po spánku. Špičkou ukazováku ji setřela. „Tak pojď dál,“ hlesla, „připravím nám něco k snídani. Budeme mít dost času se poznat.“
Santi jí na čelo přitiskl rty. „Vždyť už se přece známe,“ zašeptal.
           

Žádné komentáře:

Okomentovat