neděle 12. července 2015

Úsvit Citadely



„Haló? Kdepak jsi?“ Nejprve slyšel jen hlas. Ten dětský, příliš jasný dívčí hlas. Tak vtíravý a děsivý. S ozvěnou se vzdaloval a zase přibližoval dlouhou chodbou.
„Tati?“
„Kdepak jsi?“ Každá další věta mu zrychlovala tep.
„Proč jsi mně tam nechal?“ Ozvěna zmizela. Promluvila naprosto jasně, zřetelně. Vzápětí se před ním objevila její tvář. Mrtvolně bledý s přízračně modrýma očima, které se zabodly kamsi hluboko do jeho nitra. Otevřel ústa a zalapal po dechu, jako by mu tím pohledem vyrazila kyslík z plic a drtila ho. Nesnášel její oči, oči vlastní dcery, protože ho uvnitř bodaly. Opakovaně, zas a znovu, tak aby mu způsobila co největší bolest. Dusil se, trpěl, ale nemohl s tím nic dělat. Nedokázal to změnit, ani se pohnout. Malé, sotva desetileté děvče vypadající jako mrtvý přízrak ho doslova paralyzovalo.
Výčitky zaznívající v jejím hlase se vkradly i do jejího pohledu. Nepřirozeně bledé duhovky dostaly černý nádech. Šířil se ze středu tenkým pramínkem, temně rudé žilky se mísily s černou, až nakonec pokryly celé oko.
Prudce sebou před těma očima cukl, ale ve skutečnosti se nepohnul ani o píď. Natáhla k němu ruce, prsty zahnula jako pařáty připravené k boji. Chtěl před nimi uhnout, ustoupit o krok, pak o další, až by se nakonec otočil vzad a utekl před vlastní dcerou, dříve roztomilým a milujícím děvčetem. Nedokázal pochopit, že se jeho holčička změnila v démona posedlého jeho myslí.
Lapal po dechu, ale nedokázal plíce naplnit dostatečným množstvím kyslíku. Srdce mu vynechávalo. Jeden úder… pak nic, otevřel ústa jako ryba na suchu… stále nic, konečně další úder, a další… ne, ten je hluchý. Až ten následující. Nejenom že se mu zbláznil mozek, ale teď už i srdce. Doslova cítil, jak z něj vyprchávají poslední špetky kdysi zdravého rozumu. Stal se z něj šílenec se světlými chvilkami racionálního myšlení, které ho drželo při životě. Ta doba však končí. Teď zemřu, blesklo mu hlavou, zatímco třeštil vyděšené oči na své dítě.
        Děvče začalo počítat. „Jedna…“ Přistoupila k němu o krok, prázdným pohledem připomínající dva černé lesklé uhlíky se mu vpíjela do nitra. Drásala ho, mučila a co hůř, dělalo jí to dobře. „Dvě…“ Dětský hlásek se mu začínal vysmívat. Měla radost, že nemá kam utéct a jen odevzdaně čeká na smrt. Už je od sebe dělilo jen pár centimetrů. „TŘI!“ vykřikla.
         Automaticky před sebe v chabé sebeobraně vztáhl ruce, aby té démonické kreatuře zabránil ho zabít. Najednou ho zabolelo na hrudi. Prudce se nadechl čerstvého vzduchu a oči otevřel dokořán. Upíral je před sebe, jednou rukou si clonil před prudkým světlem. Lapal po dechu jako štvané zvíře, po chvíli si však uvědomil, že kolem není žádný narudlý písek a suchá poušť nebo změť jeskynních chodeb, ale zvláštní nazelenalé šero.
          Tlukot srdce i dech se mu pomalu vracely do normálu. Znovu se nadechl, tentokrát však klidně. Zvláštní, vlastně až abnormální, napadlo ho. Cítím vodu, vlhkost, svěžest… a něčí pohled!
       Nadia se krčila necelé dva metry od něj. Snažila se během pozorování zůstat potichu, ale nakonec se pohnula, aby přesunula váhu z jedné nohy na druhou. Normální člověk by si tak nepatrného, tichého pohybu nevšiml, ale on nepatřil k normálním lidem. Ostatně… kdo byl ještě normální? Zíral na ni. Nadia se už neodvažovala pohnout. Zírala na cizího muže, o kterého se tu nějakou dobu v tichosti starala, zatímco sebou ve spánku a horečkách zmítal. Prudce oddechoval, jako zvíře vyděšené k smrti. Třeba má strach, napadlo ji. Ale z čeho? Přece by neměl strach ze mě…
            Mlčky se prohlíželi. Zatímco Nadia zvažovala, z čeho má ten cizinec strach, on přemýšlel, jestli by ho ta drobná holka mohla zabít. Ticho mezi nimi rušilo jen šumění vody ze zavlažovacích systémů.
            Voda, projelo mu hlavou. Věc dražší a cennější než ropa tu někde teče jen tak!
            „Zlý sen,“ promluvila najednou. Muž zaskočeně nakrčil čelo, jako by ho překvapovalo, že ta holka umí mluvit. Po čtyřech se pomalu přesunula až k němu. Jednou rukou se opřela o rohož, na níž ležel, a druhou natáhla k jeho špinavé tváři. Stále ještě měl v kůži zažraný šmír z motorů.
            „Jen se ti zdál ošklivý sen,“ zašeptala. Chtěla ho pohladit po tváři, utišit jako malé dítě, ale sotva se ho jen nepatrně dotkla, škubl sebou. Z krku mu uniklo neartikulované zabručení.
            Nadia stáhla ruku zpět k tělu. Bolestivě se kousla do spodního rtu. V očích se jí objevilo zděšení i hromadící se slzy. Nemá jazyk! Ten chudák nemá jazyk, opakovala si v duchu. Nepřátelské gangy Sršňů potulující se v poušti odnikud nikam a přepadávající obchodní konvoje ho chytili a jen tak pro zábavu mu vyřízly jazyk. Nadia pocítila knedlík v krku, ztěžka polkla, přičemž svůj jazyk cítila více než obvykle.
            „Neumíš mluvit?“ zeptala se přiškrceně. Soucítila s ním. Už jen ta představa jí vháněla slzy do očí. Dokázala se rozbrečet tak snadno. Nenáviděla se za to. Vnímala tuto vlastnost jako odpornou slabost, které se nedokáže zbavit. Až imperátorka města ji přesvědčila o opaku. Není to slabost, Nadio, ale dar, řekla, když ji učila.
 „Umím,“ zachroptěl. Nechápavě si ji prohlédl od hlavy až k patě. Žádná tetování, žádné vypálené cejchy, naopak dokonale čisté, ničím a nikým neposkvrněné tělo.
Nadia se s úlevou pousmála, párkrát mrkla, aby se zbavila otravných slz. „Díky,“ oddechla si. Už dávno se neříkalo „díky bohu“ nebo snad „pro lásku boží“. Žádný bůh už neexistoval, nebylo ke komu se modlit a imperátoři se dávno nestavěli na boží piedestal. Kdysi tak hojná fráze se zkrátila na prosté „díky“.
Muž kolem sebe těkal pohledem. Zvažoval, kde je, kudy utéct a jestli bude jednoduší tu holku od sebe jen odstrčit, nebo raději praštit, aby se za ním nepustila či nedala vědět nějaké stráži. Znovu se na ni podíval. Kdybych ji praštil, tak ji rovnou zabiju, pomyslel si. Je příliš drobná a nejspíš křehká, ovšem… neměl bych ji podceňovat. Třeba právě tohle – ať už jsou kdokoli – očekávají. Slitování nad tímhle stvořením mě může stát život. Utekl jsem té démonické věci a nakonec bych se nechal zabít touhle… holkou.
„Tady jsi v bezpečí,“ promluvila k němu znovu. Tentokrát mu bez váhání položila ruku na potem ulepené čelo. „Nikdo ti tu neublíží.“ Na čisté dlani jí ulpěly stopy od špíny a šmíru od oleje. Sáhla do kamenné misky s vodou. Namočila v ní kus čisté látky. Aniž z něj zpustila pohled, navlhčovala mu s ní suché rozpraskané rty.
„Přinesli tě tem v bezvědomí. Měl jsi hroznou horečku a pořád jsi sebou škubal. Bála jsem se, že by sis mohl ublížit, počítala jsem do tří a chtěla tě probudit… ale…“ klesla na hlase. Pohled provinile sklopila na svá holá stehna. Prstem jedné ruky si obkreslovala tvary špinavých stop na druhé ruce. „Asi jsem tě vyděsila,“ zašeptala, aby celou situaci ještě nezhoršila. „Omlouvám se.“
Skutečně se omlouvá? Párkrát zamrkal. Pořád před ním pokorně klečela, klopila oči k zemi. Čistá, mladá a… Ne, tahle mě opravdu nechce zabít, dokončil svou úvahu. Pohled mu z ní sklouzl vedle na kamennou misku.
„Voda,“ řekl ochraptěle. Polkl. Jazyk se mu lepil na patro, v puse měl sucho a sotva si připustil ten zvuk šplouchající vody, nasál do nosu svěží vlhkost, došlo mu, jak obrovskou má žízeň.
Nadia k němu vzhlédla. Tak tak mu stihla dlaní zatlačit do hrudi. „Ne, počkej…“ Sápal se po misce s vodou jak šílený. „Takhle ne, bylo by ti zle… musíš pomalu, dám ti napít sama, dovolíš mi to?“ Očima se vpíjela do jeho. Třebaže měl tendenci uhýbat, neudělal to. Na rozdíl od toho démonického fracka, kterého kdysi miloval, ale teď ho šíleně nenáviděl, měla oči hnědé a především laskavé. Právě ty ho přinutily souhlasit. Nakonec přikývl a stáhl se zpět na rohož.
Nadia mu přiložila namočený hadr ke rtům. „Vysaj ho.“
Lačně sál vodu jako kojenec.
Nadia to celé opakovala tolikrát, dokud nevypil všechnu vodu z mísy.
„Kde to jsem?“
Nadia se pousmála. „V Citadele.“
Cizinec se okamžitě vytáhl do sedu, rozhlížel se kolem sebe, ale nic z toho nepoznával. „Citadela?“ zopakoval zmateně. Kamkoli se ohlédl, viděl bujnou, šťavnatou zeleň, slyšel šumění vody, listů.
„Ano, Citadela,“ zachichotala se. Připadalo jí komické, jak při zmínce o městě najednou ožil. Ani známky po horečce. Najednou se zdál plný energie a života, třebaže věděla, že je vyčerpaný a zraněný. „Znáš to tady?“
Ano i ne. Co měl říct? Kdysi tu byl a vypadalo to tu úplně jinak. Jenže kolik let mohlo uplynout od smrti diktátora? Vzpomíná si, že když dovezl konvoj zpátky sem, do Citadely, odešel svou vlastní cestou. Toulal se, přežíval, utíkal… Nečekal, že se sem někdy vrátí. Jak jsem se sem tedy dostal?
„Co je tohle?“ Oči obrátil k prosklenému stropu, skrze které pronikaly sluneční paprsky z větší části tlumené a stíněné zelení.
„Skleník… alespoň myslím,“ pokrčila rameny. „Pěstujeme v něm spoustu rostlin. Vlastně… je to jen jeden z mnoha, všechny rostliny by se sem nevešly. Furiosa říká…“
„Furiosa?!“ skočil Nadie do řeči.
Nadia nejprve překvapeně zamrkala, pak se usmála, že ten cizinec přece jen nebude tak velký cizinec. Ostatně sama Furiosa ji poslala, ať se o něj stará. Musela ho znát, jinak by to neudělala. Neposlala by ji k někomu nebezpečnému, k někomu, kdo by ji mohl zabít nebo jakkoli uškodit městu. „Ano, naše imperátorka.“
Najednou se mu zatočila hlava. Znovu se zhluboka nadechl, chtěl vstát, ale prudká bolest ho srazila zpátky na zem. Rozlévala se mu snad po celém těle. Nedokázal ani určit, odkud vycházela, ale bodala ho, spalovala.
„Ššš, ššš… to nemůžeš, jsi raněný.“ Nadia se ho pokusila uložit na záda. Chytla ho za ramena a tlačila ho do nich proti rohoži. „Jen klid. To přejde, klid.“ Šeptala mu utěšující slova. Když nakonec zůstal ležet na zádech, aniž by se s Nadiou pral, začala mu tiše zpívat. Neznal písničku, ani jazyk, kterým zpívala, ale uklidňovalo ho to. Soustředil se na její hlas, na neznámá slova. Bolest zvolna ustupovala do pozadí, až se dostala na snesitelnou úroveň.
Nadia držela cizince za ruku, hladila ho po špinavém čele. „Jak se jmenuješ?“
Opatrně se nadechl. „Max…“ zamumlal sotva srozumitelně. Zavřel oči. Bolest a únava nad ním přebíraly kontrolu. „ Jmenuju se Max.“


*****

            Učením už strávila tisíc dnů, možná i víc. Ne, tisíc, ubezpečila se v duchu. Furiosa si ji tenkrát vybrala. Jednu z mnoha. Nadia se opakovaně ptala, proč si vybrala zrovna ji. Ani teď po tisíci dnech neměla v hlavě o nic víc jasno. Jistá si byla jen tím, že ji učení bavilo. Nedovedla si představit, že by ji mohlo poznávání těšit. Nejprve s obavami a jistou bázní z imperátorky seděla v rohu jeskynního pokoje, tichého a plného zvláštních hranatých věcí navršených na sebe. Každá tahle věcička nevážila víc než pár kamenů. Dobře se držely a dokonce se daly otevřít. To, co v nich našla, Nadiu doslova uhranulo. Zvláštní znaky, čáry, ornamenty… Co to všechno je? ptala se sama sebe v duchu.
            „Vědomosti znamenají moc, Nadio.“
            Nadia vzhlédla k Furiose. „Vědomosti?“ zopakovala nechápavě. Tenkrát byla ještě dítě a takové slovo ani neznala. Ostatně kde by ho slyšela? Dole v jeskyni mezi primitivními lidmi, z nichž se den ode dne stávala čím dál tím větší a neschopnější zvěř? Furiosa Nadiu z té díry vytáhla nahoru, na světlo. Krátce po svém uzdravení sešla z hůry mezi obyčejné šílence a hledala… vlastně ani nevěděli koho. Ke konci dne pak po jejím boku na zvedací plošině stanulo několik děvčat a mladých chlapců, kteří po sobě zmateně pokukovali, aniž by tušili, co se s nimi bude dít.
            „Ano, vědomosti,“ pousmála se do koutku úst. Vzala do ruky jednu z těch čtvercových věcí a položila na ni dlaň své jediné ruky.
            „Kde jsou?“ zeptala se s neskrývaným, stále rostoucím zájmem. Přiklekla k otevřené hranaté věcičce a bříšky prstů se dotýkala těch podivných tmavých znaků, které nikdy před tím nespatřila. „A co je tohle?“
            Furiose se rty roztáhly do širokého, potěšeného úsměvu. Někoho takového hledala. Bytost dychtící po poznání, děvče, které jí připomínalo samu sebe před mnoha tisíci dny. Přes tvář ji přeběhly soucit smísený s láskou, jakou rodiče pociťují k vlastním potomkům. Pomalu se posadila na zem vedle Nadii.
            „Tohle,“ hranatou věc pozvedla kovovou protézou nahrazující část pravé ruky, „je kniha. V nich jsou vědomosti.“
            „Ty znaky?“ hlesla Nadia a obrátila k ní velké hnědé oči.
            Oči plné nevinnosti, jakési naivní čistoty. Furiosu až bodlo u srdce. V tak šíleném světe živořícího na šrotišti a obchodujícího s ropou, kvůli níž se lidé stále vraždí, najít něco… někoho tak nepoznamenaného… Zhluboka se nadechla, potlačila sentiment, který ji na okamžik zaplavil. „Říká se jim písmo.“
            Od toho dne se každý den Nadia scházela s imperátorkou. Svým způsobem ji začala považovat za svou dceru. Naučila ji číst, psát a snažila se jí předat vše, co jí život dal. Teprve teď Nadia věděla, jako mocné dokáží vědomosti být. Viděla desítky skleníků plné rostlin, stromy obtěžkané ovocem, zeleninu, pestrobarevné květy, o něž se jiní starali s nebývalou pečlivostí a trpělivostí. Stejně tak opatrovali zvířata chovaná v malých ohradách a chovných stanicích na skalách či v jeskyních. Začali s málem, ale díky Furiose, která spíše než imperátorku představovala spasitele pro polochromou lůzu živořící v prachu. Učila všechny s pomocí bývalých rodiček a manželek někdejšího diktátora. Dokázala pozvednout šílence s nízkými zvířecími pudy na pološílence zvládající dokonce i základní myšlení. Za pár set dní budou opět o stupeň výš a blíž k původní racionálně myslící formě lidství.
            Nadia sice pochopila moc informací, viděla jejich velikost v praxi, ale pořád ještě nechápala, proč si ji Furiosa vybrala. Začala se tím opětovně zabývat po příchodu toho cizince. Uložila Maxe na rohoži, uspala starou ukolébavkou a seděla u něj tak dlouho, dokud si nebyla jistá, že si neublíží. Odešla, když začal pravidelně, klidně oddechovat bez známek noční můry. Usadila se mezi hromádkami navršených knih. Prsty obkreslovala jejich hřbety, staré, potrhané a oprýskané. Někdejší krása z nich dávno vyprchala, přesto jako by ji dokázala vycítit.
            „Jak mu mám pomoct?“ zeptala se zničehonic.
            Furiosa odvrátila pohled od průzoru v jeskynním pokoji k Nadie. „Komu?“
            „Maxovi.“ Opřela si záda o hrbolatou zeď a dlouze si povzdechla. „Má strach, jeho oči byly tak… vyděšené.“
            Furiosa se ohlédla zpět k obzoru. Zapadající slunce ji zalilo sytě oranžovo-rudou barvou. „Prošel si svým. Je psanec. Snaží se prostě jen přežít a kvůli tomu udělá člověk cokoli.“ S posledním slovem ukázala Nadie pahýl pravé ruky bez kovové protézy. „Chápeš?“
            „On má ale… všechny…“
            „Jizvy nejsou vždycky vidět, Nadio,“ se smutným úšklebkem zaklonila hlavu, zavřela oči, jako by se hřála v paprscích slábnoucího slunce. „Má je uvnitř. Max je prostě… záhadný válečník silnic.“ Nenašla pro něj lepší popis. Pomohl ji, nenechal ji zemřít a dovedl ji zpět do Citadely. Pak zmizel. Naposledy se za ní ohlédl, pokývl namísto poděkování a pozdravu. Když se tím směrem podívala o několik vteřin později, už ho nenašla. Odešel. Přesto si však byla jistá, že se nevidí naposledy.
            Nadia vycítila, že jde o osobní záležitost. Sklopila oči, aby tak Furiose poskytla zdánlivé soukromí. Poslušně mlčela, dokud sama imperátorka znovu nepromluvila. Trvalo to skoro věčnost. „Tebe se určitě nebojí.“
            „Směješ se mi,“ poznamenala Nadia a dovolila si ke své učitelce vzhlédnout.
            Furiosa se na ni teď dívala, skutečně se usmívala. Nadia ji nepřestávala udivovat svou zvláštní jednoduchostí. Nemyslela jednoduchost ve smyslu hloupost, jen měla příliš snadnou a čitelnou mysl. Téměř pokaždé poznala, co se Nadie honí hlavou. Proto často odpovídala dřív, než se stihla zeptat nahlas.
Zničehonic vstala, pomalým krokem přešla k Nadie a klekla si naproti ní. Zdravou rukou ji pohladila po rozpuštěných vlasech, pak si čelo opřela o její. „Jen tě trochu zlobím. Vždycky si děláš zbytečné starosti, Nadi.“ Odtáhla se od své schovanky jen na délku paže. Prohlédla si její čistou, mladou tvář. Hezky vykrojené plné rty, drobný nos a laskavé tmavé oči, které s každým soucítily. Někdy možná až moc. Alespoň někdo dokáže být empatický, na rozdíl ode mě, pomyslela si.
            „Tebe se nikdo ani bát nemůže, jsi závan čerstvého vzduchu, něčeho, co už dávno vymřelo. Něco ti povím. Vždycky jsem si myslela, že v každém člověku je zlo. Malý zárodek čekající na svou příležitost se projevit. Čím déle jsem žila, vyrůstala tady v Citadele a poznávala pravidla nového světa, nepochybovala jsem o té myšlence. Ale teď…“ Zakroutila hlavou. „V tobě nic takového není,“ pronesla hrdě.
            Nadia stiskla rty a se zavřenýma očima Furiosu objala. „Díky, matko.“
            Položila ji rozevřenou dlaň doprostřed zad. „Max potřebuje čas, dopřej mu ho.“

*****



            Když se Max znovu probral, netušil, kde je. Tělo měl celé rozbolavělé, ztuhlé. Pokusil se otočit alespoň na bok, ale sebemenší pokus o pohyb mu do celého těla vyslal silný příval ostré i tupé bolesti. Jeden její původ vycházel ze zad, druhý si uvědomoval kdesi v paži a třetí v noze. S tichým chroptěním zůstal na zádech. Zvrátil pouze hlavu. Prohlížel si to místo plné zeleně a čerstvosti nohama vzhůru.
            Skleník, v hlavě mu zazněl cizí hlas. Jo, to je… skleník, souhlasil sám v duchu. Něco takového už roky neviděl. Už když se mu před lety narodila dcera, vládl ve světě nedostatek, který se postupem času prohluboval.
            Blouzním, pomyslel si. A tak pomalu zavřel oči. Až je zase otevřu, budu zírat na prachem vyprahlý strop nějaké jeskyně, nebudu ležet na rohoži uprostřed skleníku, kde rostou skutečné plodiny a teče dostatek vody, ale na kovové otáčecí konstrukci, zavěšený u stropu a nějací mizerní sráči mi budou zaživa rýpat do těla, dělat mi nová nesmyslná tetování, napájet se z mojí krve… nebo mě nedej bože budou za živa požírat. Z té představy se mu tak zvedl žaludek, že oči otevřel dřív, než zamýšlel.
            Zalapal po dechu, aby zklidnil rozdivočelé žaludeční šťávy. S úlevou zjistil, že zelený příkrov nezmizel. Stále slyšel jemné šumění listí a vody. V duchu si říkal jednoduchá fakta, aby jim mohl snáze uvěřit. Jsem ve skleníku. Jsem v Citadele. Skleník je v Citadele. Furiosa je naživu. Pořád je imperátorkou města. Zřejmě se městu daří…
            „Je ti lépe?“
            Prudce zvedl hlavu, aniž změnil polohu těla, přesto jím otřásl další příval bolesti. U nohou klečelo to děvče, které mu předtím dávalo napít. S mírně nakloněnou hlavou ke straně se na něj bezelstně usmívala. „Co jsi zač?“ zachroptěl.
            „Nadia.“
            Bez váhání vstala, obešla ho a přiklekla si na úrovni jeho hlavy. Němě k jeho tělu vztáhla ruce.
            „Nesahej na mě,“ zavrčel. Třebaže ho bolest přiváděla do hlubšího stavu šílenství, zvedl paži a ohnal se po ní. Zasáhl ji. Výkřik mu potvrdil, že se mu ji povedlo shodit.
            Nadia se zhluboka nadechla a polkla. Přikázala si, že bude silná. Proto bez námitek nebo dalších projevů bolesti vstala. Nekompromisně ho uchopila za rameno, druhou ruku se mu snažila vsunout pod záda. Hodlala ho otočit, ale sotva se ho dotkla, rukou jí projela ostrá bolest. Skleník se zaplnil hlasitým výkřikem, který vzápětí přešel ve vzlyky.
            Strnula v polovině pohybu, z očí se jí řinuly slzy, po paži krev. Max se děvčeti v obraně i vzteku zakousl do ruky. Stačilo jen zvednout hlavu. Stále ještě ji nepustil. Držel ji v zubech jako zvíře. V ústech cítil její krev, tu protivnou kovovou pachuť, na obličeji slzy, které jí tekly z tváří. Párkrát mrkl. Nadia se rozbrečela jako malé dítě. Povolil sevření a děvče se bolestí schoulilo do klubíčka. Přitiskla si zraněnou ruku k tělu. Do světlých pruhů látky, do nichž se oblékala tak, aby zakryla ty nejnutnější partie, se vsakovala čerstvá krev.
            Max na ni nechápavě zíral se zakrvácenými ústy. Tohle jsem posral, blesklo mu hlavou.
            „Chtěla… chtěla jsem tě jen… ošetřit.“ Každé slovo ze sebe sotva srozumitelně vyrážela mezi jednotlivými vzlyky.
            Když kdysi omylem zranil jednu z diktátorových žen, necítil nic. Žádnou lítost nebo potřebu se omluvit. Ovšem ta žena nevydala ani hlásku. Nadia brečela, vzlykala jako malá holčička. Nepřipomínala mu dospělou ženu, ale někoho, kdo nikdy nepoznal žádnou bolest. Právě tento fakt v něm vyvolával dávno zapomenuté emoce. Lítost. Jestliže v tomhle šíleném, horkém a vysychajícím světě uprostřed písečných plání existoval někdo, kdo nikdy nepoznal, co je bolest… Za celý svůj život nikoho takového nepoznal, a když už ta dotyčná stanula před ním, okamžitě jí zbavil toho cenného daru čisté zaslepenosti před zlem.
            Ačkoli mu vlastní bolest způsobená i těmi drobnými pohyby způsobovala mžitky před očima, přisunul k ní po zemi ruku. Pozvedl prsty, jejichž špinavými konečky se jí opatrně dotkl na holé pokožce. Instinktivně sebou škubla. Max nepatrné gesto zopakoval, gesto znamenající jeho způsob omluvy a projevu jakési formy lítosti. Dával tím Nadie víc, než komu by se normálně dostalo.
            Nejspíš si jeho gesto vyložila správně, protože se mu podívala do očí. Šílenství se vztekem z nich zmizely. Několik dlouhých minut se na sebe dívaly, zatímco se snažila přestat plakat. Pak se odplazila stranou k malému jezírku. Zraněnou ruku namočila do chladné vody. Omývala si ránu tak dlouho, dokud krev nepřestala téct. Pak si na ni nanesla mast z léčivých rostlin podle starých, téměř zapomenutých postupů od Arcimatek ze Zelených plání, odkud pocházela Furiosa. Původně mast přinesla pro Maxe, na jeho rány, ale nakonec ji použila sama. Ruku si ovázala čistým pruhem látky, teprve potom se vrátila k rohoži a přiklekla si k Maxovi.
            Němě k němu natáhla ruku s mokrým hadříkem. Otírala mu z úst svou vlastní krev i starou špínu. Max čekal výčitky, že se jí v očích usadí strach nebo třeba vztek. Nic z toho nezahlédl, ani malý náznak. Jen výraz plný soucitu a lítosti.
            „Nikdy jsem nikomu neublížila,“ zašeptala nakřáplým hlasem.
            Ty ani nevíš, jak se to dělá, odpověděl si v duchu Max.
            „Musím ti ty rány ošetřit, jenže…“ smutně se ušklíbla, „s jednou rukou tě nedokážu otočit na břicho. Musíš… musíš to udělat sám.“
            Max na ni mlčky zíral, zatímco mu myla obličej. Svým způsobem bylo i příjemné se nechat takhle opečovávat. Nakonec uvnitř rezignoval. Zatnul čelist a pokusil se přetočit na břicho co nejrychleji. Z krku mu unikalo chroptění. Když se konečně překulil, mžikal bolestí. Dýchal otevřenými ústy.
            Nadia mezi prsty uchopila lem páchnoucího trika prosáklého potem, špínou, zaschlou krví, zvratky a kdoví čím ještě. Opatrně ho vyhrnula až k Maxovu krku.
            Max za sebou uslyšel přerývavý nádech. „Co je?“
            „To… tetování,“ hlesla přiškrceně.
            „Dělali mi ho zaživa.“ Na břiše se mu mluvilo těžko, přesto pokračoval. „Přivázali mě za řetězy ke kleci a do pusy mi nacpali špinavý kus hadru. Ten sráč zajel jehlou pokaždý jinak hluboko… ani nevím, co tam je.“
            „Den 12 045,“ začala Nadia.
            „Váha 180 liber. Žádné… nádory, žádné boule a… otoky.“ Nadia zamžikala, hřbetem ruky si otřela slzy. Teď když věděla, jakou bolest způsobí zásah do něčího těla, až z něj vytéká tolik krve, chtělo se jí při Maxově zmínce o tetování znovu rozbrečet. Proč by někdo něco takového dělal?
            „To určitě není všechno,“ ušklíbl se.
            „N-ne.“
            Zhluboka se nadechl. „Pokračuj.“
            „Beze jména, úplně živý, čistý.“ Čistý? Přinesli ho sem špinavého jak… kdyby ho vytáhli z bažin. „Vždyť si příšerně špinavý!“ namítla.
            Max pozvedl obočí, třebaže se za Nadiou nemohl ohlédnout. Vážně to řekla nahlas? Takovou blbost?
            „Jak to myslí, že jsi čistý?“ Sehnula se k zemi až k němu a opírala se o rohož zdravou rukou.
            „Eh…“ Pootevřel plné rty, nechápavě jí zíral do očí bažících po nových informacích. „Prostě… že…“ Nebesa, co je ta holka sakra zač? Nikoho tak naivního v životě neviděl, ani diktátorovy manželky, a že mu některé z nich připadali vážně hloupé. Špičkou jazyka si navlhčil rty. „Že mi v těle nekolují drogy.“ Nejspíš se s odpovědí spokojila, protože její líbivá tvářička mu zmizela ze zorného pole stejně rychle, jako se tam objevila.
            „V tom případě… jsi čistý,“ zopakovala, aby si připomněla, kde ve čtení skončila.
            „Dvě zdravé oči, žádné… roz-roz…“ Přimhouřila oči, kousala se do spodního rtu a usilovně skládala dohromady jednotlivá písmenka. „Roz-tříš-tě-né,“ slabikovala, jak ji Furiosa učila. Když najdeš slovo, které neznáš, slabikuj… rozděl si slovo na malé kousky, a pak ho přečti znovu a celé. „Roztříštěné!“
            Neumí číst! Max v duchu zaúpěl, když v jejím rozradostněném projevu poznal úsměv a jakýsi triumf vítězství čerstvě gramotného člověka začátečníka při dobytí nového slova, s kterým se doposud nesetkal.
            „Žádné roztříštěné končetiny,“ dočetla teprve třetí řádek.
            „Moč OK.“ Fuj! Vážně někdo cítil potřebu zkoumat cizí moč? Znechuceně nakrčila nos, přesto pokračovala v krkolomném čtení. „G-ge…“
            Proboha, pomyslel si Max a protočil oči k zelenému příkrovu.
            „Ge-ni… tá… li…e…“
            Max se pobaveně ušklíbl, až tím vyděsil sám sebe. Neusmál se už spoustu let, ani si nevzpomíná, kdy to bylo naposledy a teď má dokonce chuť se rozesmát. Nejspíš už jsem přišel i o zbytek rozumu a zešílel jsem, přemítal.
            „Geni-tálie nedotčeny,“ přečetla Nadia. Posadila se na paty, zamyšleně se zadívala před sebe. „Co to je genitálie?“
            Rozesmál se, přesněji řečeno podivně chroptěl a pokašlával.
            Nadia se k němu znovu naklonila, vlasy se při tom dotýkaly země, částečně i jeho omytého obličeje. „Směješ se mi.“
            Max k ní obrátil pohled. Ta holka byla tak nevinná, až ho to přivádělo k šílenství. „Zešílel jsem!“
            Nadia přimhouřila oči, lišácky se ušklíbla do koutku úst. „Tak co to je?“
            „Sáhni mi mezi nohy a uvidíš.“
            Nejprve se zarazila, pak vykulila oči. „Nebesa!“ vyhrkla ze sebe pohoršeně, když jí došel pravý význam slova. Přesto se však usmála. Slyšela jeho smích. Maxova nálada létala jako na houpačce, ze vzteku poháněného šílenstvím, anebo šílenství poháněného vztekem, přes jakousi formu lítosti do pobaveného smíchu. Pro Nadiu bylo důležité, že ten jeho prapodivný strach na chvíli odezněl.
            „Kdybych nebyl tak vyřízený, tak bych ti tam tu ruku strčil sám, ale máš štěstí.“
            Před očima se mu opět objevila Nadiina tvář. „Máš zvláštní smysl pro humor.“
            Max se s obličejem přitisknutým k zemi pousmál do koutku úst. „Myslel jsem to vážně.“ Nadia se na něj mlčky dívala. Během té chvilku zvažování, nad čím ta holka přemýšlí, se ten výjimečně světlý okamžik normality vytratil. „Dočti to.“
            Nadia se s opět lítostivým výrazem stáhla zpátky k jeho zádům. „Rychle se uzdravuje,“ pokračovala polohlasem. „Nula pozitivní.“ Přes zbytek řádky se táhla ošklivě rozšklebená rána plná zčernalé krve, špíny a hnisu. Třebaže vytetovaný text pokračoval, začala mu ránu v nestřežené chvíli omývat. Max sebou trhl.
            „Osamělý válečník silnic.“ Mokrý pruh látky položila přes ránu. S hlubokým nádechem k jejím okrajům přiložila dlaně. Ztěžka polkla, pak vší silou zmáčkla.
            Maxovi se z krku vydral přidušený výkřik, jak se snažil ovládat. Bolest však byla silnější, než dokázal zvládnout. „Vyčerpaný,“ četla dál a sledovala, jak se látka barví zkaženou krví smísenou se žlutým páchnoucím hnisem.
            Křik drtil skrze zaťaté čelisti.
„Nalezen u Prašných jezer.“
„Přestaň,“ zavrčel.
„Musím tu ránu vyčistit, vydrž…“ Nadechla se ústy, párkrát zamrkala, aby rozehnala slzy. Nesnášela bolest, vlastní i cizí, zvlášť když ji musela někomu způsobovat. „Vydrž to, prosím.“
„Čti dál,“ vysoukal ze sebe, aby se mohl soustředit na něco jiného.
„Izolovat, psy-cho-tik… udržet pod sedativy.“
To byla poslední řádka a ještě nejsem zdaleka hotova, pomyslela si. Začala tedy znovu zpívat. S každým veršem se jí třásl hlas. Max se soustředil na slova, kterým nerozuměl, neznámou melodii. Před očima se mu objevily mžitky, točila se mu hlava, od žaludku cítil značnou nevolnost a na zádech mokré kapky. Těsně před tím než omdlel, došlo mu, že se Nadia opět rozbrečela.


*****

            Člověk kdysi lpěl na spoustě zbytečných věcí, které neměly šanci vydržet chaotické boje, šílenství, války o ropu nebo vodu. Majetek přestával mít hodnotu, nemělo cenu si ho držet. Nikdo o něj nestál, těžko se směňoval. Za předchozích válek se majetek dal směnit snadno. Zlato za jídlo nebo vodu. Knížku za teplé ponožky. Vlastní tělo za kousek ovoce. Moderní války však předchozí osvědčené postupy rozmetaly na cáry. Na co mít knížku, když umřu žízní? Proč si plnit kapsy zlatem, když auto jezdí na naftu? Přesto se povedlo uchránit některé věci. Spoustu knih, kterými předchozí diktátor vybavil jeskynní pokoj v chladném jádru na vrcholku skály. Několik místností obsahujících moc sloužily jako Furiosiny pokoje, svatyně a učebna zároveň.
            Nadia seděla v té poslední u klavíru z jedné strany podepřeného kamením, aby se nezhroutil. Čas ho připravil o jednu nohu, nakláněl se ke straně a hrozilo, že se tahle cennost, jakožto mizivý pozůstatek lidské geniality nenávratně sesype. Nikdo by ho nedokázal opravit. Opatrně brnkala do zašlých kláves s ulámanými či naštípnutými okraji. Každý tón podivně zakvílel, ale protože Nadia nic lepšího neznala, připadaly jí libozvučné.
            „Jak se daří Maxovi?“ zaslechla za sebou.
            „Lépe.“
            Na Nadiin vkus příliš neurčitá odpověď. To Furiose stačilo k tomu, aby věděla, že se něco stalo. „Otoč se ke mně.“
            „Matko…“
            Furiosa na tom oslovení nikdy netrvala, nicméně neskrývala potěšení, které jí přinášelo, kdykoli ji tak Nadia řekla. Ovšem odpovědnost, kterou k ní cítila, jakoby náhle narostla do gigantických rozměrů. Třebaže se Nadia učila rychle, uvědomovala si, kolik toho ještě neumí a že její rychle, není stále dost rychle. „Otoč se,“ zopakovala tvrději.
            Nadia se obrátila čelem k Furiose, levou ruku ovázanou, oblečení zmazané zaschlou krví.
            Oči se jí překvapením rozšířily.
            „Nic to není, jen jsem se řízla. Jak moc Maxe znáš?“
            Furiosa nepatrně pokrčila rameny. „Zachránil mi život a tím i Citadelu.“
            Nadia vycítila příležitost proniknout blíž k minulosti. Představovala si ji jako rozmazaný obrázek plný nejasných a nezřetelných věcí, postav a situací. Během tisíci dnů zjistila, že ta minulost má spoust vrstev. Odkrývala jeden nános písku za druhým, přesto se v jeho odhalování neposunula nijak dopředu. Dnes by mohla. „Co se stalo?“
            „Nejsem tak hloupá, Nadi. Nemluvím o tom z dobrých důvodů.“ Obrátila se zády ke své schovance a odcházela k průzoru, aby zkontrolovala, zda jsou všechny systémy v pořádku. Vodní nádrže, čerpadla, obrana, skleníky, stráže. Rostliny, vodu a ropu bylo nutné chránit. Bez ropy nešla čerpadla, bez čerpadel voda a bez vody by všichni zemřeli.
            Nadia seskočila ze stoličky. „I když se to týká Maxe?“
            „Tím spíš!“
            „Ale matko!“
            „Dost!“ okřikl Nadiu. Furiosiny měkké oči se rázem změnily v kámen. „Ať mi tak řekneš sebevíckrát, odpověď si nevynutíš. Co se tenkrát stalo, je minulost. Immortan Joe zemřel, to je nejdůležitější.“
            „Diktátora byste zabili tak jako tak…“ odsekla.
            Furiosa na to nic neřekla. Posadila se k průzoru, záda opřela o stěnu, dlouhé nohy v kožených těžkých botách natáhla před sebe. Cítila na sobě Nadiin pohled. Čekala na odpověď. Ale copak jí mohla říct pravdu? „Max je přítel, přišel čas se o něj postarat,“ řekla nakonec.
            „Jak?“ hlesla.
            Imperátorka s hrdostí přehlédla celou Citadelu, město uprostřed rudých skal, které se jí dařilo civilizovat a zvelebovat. „Dozvíš se to včas.“


*****



            „Pitomče.“
            Max otevřel oči. Kolem něj panovala tma. Ležel na rohoži stočený na boku. Kolem trupu a nohy měl ovázané pruhy látky namísto obvazů. Teď už ten jejich debilní leták na mých zádech neplatí, pomyslel si. Bez zranění? Pf! Naštěstí nemám rozdrcené končetiny, ale i tak jsem pěkně pomlácenej, přemítal. Ještě vědět, kde jsem k tomu přišel.
            Koutkem oka zaznamenal pohyb. Stočil tím směrem pohled, vzápětí sebou škubl. Zhruba dva metry od něj, na stejném místě jako seděla Nadia. Šmírem si začernila polovinu obličeje, od očí přes krátké vlasy. Slabé měsíční světlo o to víc zvýrazňovalo její oči. Na okamžik mu připomněly ty démonické korálky toho fracka ze snu, který ho tak brutálně pronásledoval. Dávno ho přestalo mrzet, že o vlastní dceři smýšlel tak, jak smýšlel. Stal se z ní přízrak. Teď si však nebyl o nic víc jistý. Párkrát zamrkal. Seděla tam pořád.
            „Furioso,“ zamumlal.
            Rty semknula k sobě, ruce si volně opřela o kolena a hluboce se předklonila. „Proč si jí ublížil?“
            Paže mu ležením na tvrdé podložce zdřevěněla. Podepřel se, ztěžka se vytahoval do sedu. Vlastní tělo mu připadalo těžko jako mokrý pytel. „Zatmělo se mi před očima.“
            „Pitomče,“ odsekla znovu. „Pořezal jsi ji?“
            „Pokousal,“ odkašlal si. „Mám žízeň.“
            Špičkou boty mu přikopla mísu s vodou. Překvapovalo ji, s jakým opovržením sleduje jeho reakce. Ačkoli věděl, že mu tu nehrozí nebezpečí, pokud šlo o vodu, zapomenul na bolest, zranění i relativně normální chování. Popadl misku s vodou, obrátil ji do sebe, hltavě pil jako nějaké zvíře. Tenké pramínky mu tekly kolem úst, jak chvátal. Smáčela mu bradu, špinavé oblečení.
            „Jsi šílenec, Maxi,“ pronesla zklamaně. Byl na stejné primitivní úrovni, jako když se potkali poprvé. Tenkrát se chtěli zabít a málem se mu to i podařilo. Pak ale nasedl do tahače a nebýt bezpečnostního systému, kterým opatřila řízení vozu, ujel by. Ta cesta z nich udělala svým způsobem přátele. Ostatně nebýt jeho, neseděli by tady.
            „Koho to zajímá,“ zabručel.
            „Nadiu… a mě vlastně taky.“
            Ušklíbl se. Počítal s tím, že jakmile se uzdraví, odejde. „Nadia je naivní děcko.“
            Furiosa odmítavě zakroutila hlavou. „Pleteš se. Je dar. Zázrak mezi šílenci!“ Kovovou protézou poukázala kamsi za zdi skleníku. „Není v ní ani špetka zla. Víš, co to znamená, Maxi?“
            „Že jsi šílená,“ oplatil jí stejnou mincí.
            Povzdechla si. Vstala a pomalu přešla ke skleněné stěně skleníku. Zadívala se na hvězdy na dokonale temné obloze. „Viděl jsi ty lidi tam dole. Už to nejsou lidé. Jen chromí mrzáci. Nemají nohy, ruce, někteří obojí. Po těle a obličeji jim rostou boláky, boule, mají hrb a vůbec jsou tak abnormálně znetvoření…“
            „Kam tím míříš…“ Max sledoval její siluetu proti hvězdnému nebi.
            „Jestli chceme přežít, musíme pro to udělat víc, než jen pěstovat. Jsou zdegenerovaní. Nás fyzicky normálních je málo.“
            „Jakmile se dám dohromady, odcházím odtud.“
            Furiosa zakroutila hlavou. „Je mi líto, ale zůstaneš.“
            „Dělám sám na sebe. Toulám se, nehledám domov.“
            Je tak natvrdlý nebo to skutečně nechápe? Zavřela oči, v duchu počítala do deseti. „Maxi, já potřebuju děti.“ Poprvé v jejím hlase zazněla nejistota. „Jinak všechno, co jsme tu vybudovali, přijde… vniveč. Nadia bude poslední generace, pak…“ Klesla na hlase, jazykem si ze rtu slízla slzu zanechávající za sebou černou mastnou stopu motorového oleje. Pokrčila rameny. „Prostě vymřeme.“
            „S tebou?“ vypravil ze sebe.
            Furiosa se líným krokem vracela zpátky k jeho provizornímu lůžku. Zakroutila hlavou, jakmile dosedla. „Já děti mít nemůžu.“
            Max nakrčil čelo, zbrázdily ho hluboké vrásky. Pomalu odmítavě kroutil hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu, oč ho žádá. „Zbláznila ses?“ Do jeho očí se začínalo vkrádat jakési znechucení a šok, se kterým se nehodlal vyrovnat. Odejdu a hotovo, řekl si. „To nemůžeš mysle vážně!“ zakřičel.
            „Smrtelně!“
            „Za dva dny odejdu a ty s tím nic neuděláš,“ odsekl.
            „Nechám tě zavřít.“
            Max se pohrdavě ušklíbl do koutku úst. „Právě z tohohle vězení jsem utekl, než jsem v poušti natrefil na tebe.“
            „Pokud vím, objevil ses tam s náhubkem a na řetězu si měl Vlčáka.“ Stráž složená s naprostých šílenců ochotných položit život i za naprostou zhovadilost, jen pokud měla v jejich očích dostatečný smysl. V době diktátora Joea se vrhali pod kola jak smyslů zbavení jen pro jeho potěšení a jakousi pomatenou víru, že se po smrti dostanou do Valhaly, jako Vikingové. „Dělal jsi tomu pitomci transfúzi během bojové výpravy,“ připomněla mu. „Tomu bych útěk z vězení neříkala. Ostatně… kdyby Joe nejel pro svoje manželky, chcípnul bys tady.“
            „V tom případě…“ Max se začal škrábat na nohy. „Odejdu hned.“
            Sotva vstal, tvrdě dopadl na záda. Furiosa proti němu vypálila. Narazila mu hlavou do hrudi a srazila ho k zemi. Čerstvě ošetřená rána na jeho zádech se otevřela, tělem mu prolétla ostrá bolest a skrze obvazy začala prosakovat krev. Cítil, jak mu teplý pramínek teče až za kalhoty.
            Zatnul zuby, zhluboka se nadechl a převrátil Furiosu pod sebe. Předloktí zdravé ruky ji nacpal pod bradu, přimáčkl ho ke krku. „Nezastavíš mě,“ procedil skrze zuby.
            S divokým výkřikem šelmy ho okovanou botou kopla do vnitřního stehna, těsně u slabin. Pak se rozmáchla kovovou protézou a uhodila ho ze strany do hlavy. Úder ho na okamžik omráčil. Furiose to však stačilo. Dostala Maxe zpátky na záda, klekla si mu na hruď a zpoza kalhot vytáhla nabitou zbraň. Poloautomatickou devítkou mu mířila do obličeje.
            Lapal po dechu, adrenalin, který mu zaplavil tělo a pomohl mu ve rvačce, kvapem odplouval na úkor bolesti. „Zmáčkni to.“
            „Nehledala jsem tě tak dlouho proto, abych tě tu zastřelila!“
            Max se pod ní pokusil nadzvednout. Hledala?! Proto jsem se, kurva, probral tady?!
            Furiosa mu přitiskla kovovou hlaveň hlouběji do tváře. „Obětovala jsem pro Citadelu víc než bych chtěla. Nehodlám složit ruce do klína a dívat se na úplný konec. Záleží mi na jejich budoucnosti. Tvoje ‚ne‘ mi v tom nezabrání.“
            Max čekal, až se imperátorka uklidnila. Stáhla zbraň, zasunula ji dozadu za kožené kalhoty a vstala mu konečně z hrudi. Max se rozkašlal, zhluboka se nadechl. Rukou si pro jistotu prohmatal hrudník, jestli mu při té potyčce něco nezlomila.
            „Nadia je…“ začala po delší době ticha, „jiná. Nikdy jsem nevěřila, že by někde mohl existovat někdo tak… čistý, nezkažený. Navíc,“ sklopila hlavu k udusanému povrchu skleníku, „částečně mi připomíná sebe. Ovšem… na rozdíl ode mě netouží po vykoupení, ale po vědomostech, a je plná soucitu.“
            Max si odfrkl, když se vytahoval do sedu. „Jo, všiml jsem si. Rozbrečí se kvůli každý hovadině. Je to děcko.“
            Furiosa zavrtěla hlavou. „Je hodně mladá,“ opravila ho. „Ale jinak to nejde. Čím dřív bude mít dítě, tím líp. Jsi jen dárce, Maxi. Nechci po tobě, abys ji miloval nebo si hrál na spokojenou rodinu.“ Pomalu se přesouvala ke vchodu. Řekla mu, co musela. Teď už je zbytek na něm. Čím déle tady zůstane, tím lépe pro všechny. V duchu se modlila k Arcimatkám ze Zelených plání, aby se zdržel na dostatečně dlouhou dobu.
            „Ví to?“ zavolal za ní.
            Imperátorka se zastavila mezi dveřmi. Jako odpověď zaslechl pouze absurdní úšklebek. „Jsi šílený, Maxi.“
            „Ne víc než ty.“

*****

            Nadia Maxe několik dalších dní ošetřovala, nosila mu vodu a jídlo. Většinu času mluvila jen ona. Vyprávěla mu především o sklenících, protože právě ty představovaly to nejlepší v Citadele. Žádné další město se nemohlo pyšnit skleníky. Citadela si hodlala tuto výsadu udržet a obchodovat s ostatními městy za ropu nebo součástky. Teprve potom byli ochotni předat vědomosti dál, učit ostatní a za výhodnou nabídku jim prodat nějaká semena. Z kdysi po zuby ozbrojené Citadely se teď stala farmářská velmoc pěstitelů nezbytná pro přežití.
Když nemluvila o městě, vyprávěla o učení. Několikrát se při tom zmínila o Furiose jako o své matce. Max tuto informaci přešel pouze s pozvednutým obočím. Sama mu vysvětlila, že pochází zezdola. Z písku, kde spousty dní žila mezi zdegenerovanými a zdeformovanými mrzáky. Max pokládal za zázrak už jen fakt, že byla naprosto zdravá. V duchu se mu před očima formovalo tetování na jejích zádech. 5 696 dní, zdravá, rychle se uzdravuje, dvě zdravé oči, žádné boule a nádory, žádné roztříštěné končetiny, poznávací znamení jizva na levém předloktí, naivní, čistá, genitálie… Uchechtl se. Čím déle si její obličej a tělo prohlížel, docházel k závěru, že s tím nebude mít takový problém. Je hezká, půvabná. Dělalo mu však starost, jestli pochopí, co s ní chce dělat.
            Jednou v noci se procházel skleníkem. Na přechodnou dobu se stal jeho novým domovem. Otrhával plody z keře, házel si je do úst, zatímco mu v patách šla Furiosa. „Musíš jí to říct. Sáhnu na ni a rozbrečí se.“
            „Promyslím to.“
            „Promyslíš? Měla by vědět, co od ní chceš. Jsi její matka.“
            Střihla po Maxovi pohledem. Ona mu snad řekla úplně všechno, pomyslela si.
            „Věří mi,“ dodal, když si všiml Furiosy.
            „Nebudu nikomu nalhávat, že mám o Nadiu strach. Je příliš zranitelná.“
            „Spíš blbá.“ Max spolkl další sladkou bobuli, šťáva se mu rozprskla v ústech. Něco takového nejedl věky. Naposledy schroupal živou ještěrku. Ještě se mu cukala v puse. Bezděčně se oklepal hnusem. „Právě proto jí to musíš říct. Namluv jí, co musíš.“
            „Cokoli?“ mrkla na něj.
            Mlčky přikývl.
            „Dobře.“
            Když se po několika bobulích obrátil přes rameno, byl ve skleníku sám.

*****





            Vzduch v jeskyni se nedal téměř dýchat. Horký, suchý… měl dojem, že v něm není ani molekula kyslíku. Zaslechl za sebou zdivočelý křik. Povolávali na sebe, povzbuzovali se a volali za ním do chodby, že až ho chytí, tak ho nadopujou morfinem. Obrátil se před sebe. Udělal krok a zarazil se. Na rukou měl pouta. Těžká, kovová, spojená za zápěstí silným řetězem. Zalapal po dechu. Hlasy i kroky sílily. Ztěžka polkl a rozeběhl se kupředu. Stěny chodby se zužovaly, větvily… Doufal, že běží ven, ale po několika odbočkách zjistil, že neví, kam utíká. Celý prostor začal působit na jeho psychiku klaustrofobicky. Těkal očima kolem sebe, jestli se stěny skutečně sbližují, nebo se mu to jen zdá. Ne, vážně se pohybují! Chtěl běžet dopředu, ale na konci chodby se objevila další tlupa bílých Vlčáků, šílených tou honbou za živým člověkem. Otočil se, vrhl se zpátky stejnou cestou, kterou přiběhl. Zleva zaslechl další bojovný výkřik. Odbočil doprava. Už nemohl dýchat, bolely ho nohy a pouta mu překážela. O několik minut nekončící honičky dorazil do bodu, z kterého vyrazil.
            Ne!! Do hajzlu! Rozhlížel se kolem sebe, nakonec si vybral rovnou chodbu směřující do útrob jeskyně. Skončil v labyrintu, v němž neměl šanci se vyznat. Zničehonic ležel na zemi. Vyrazil si dech a praštil se do brady. Ukopl se o kámen vyčnívající z udusané země. Horkotěžko se se spoutanýma rukama vydrápal na nohy. Uběhl další metr, než spadl znovu. Tentokrát skončil ve vodě. Zvedal se, na záda mu však spadlo těžké závaží. Srazilo ho hlouběji do louže zkalené pískem. Čísi bílá ruka ho popadla pod krkem. Zátěž tlačící jeho tělo pod vodu byl jeden z Vlčáků. Podělaná stráž téhle díry. Pod vodou mu nasadil do úst roubík, jako by si ho tak osedlal. Seděl mu za krkem, topil ho a hlasitě se smál, zatímco jemu pod vodou unikaly z nosu a uší bublinky vzduchu.
            „Maxi!“
            Otevřel oči. Pod vodou na něj zírala rozšklebená tvář jeho vlastní dcery, přízračně modré oči se o vteřinu později změnily v černé prázdné důlky. Drobné zuby se jí prodloužily v naostřené špičaté bodce. Pusu rozevřela dokořán, snad víc než je přirozené.
            „Maxi,“ zasyčelo mu v uších.
            Jeho dcera se pod vodou zhluboka nadechla a hodlala mu těmi zuby vykousnout obličej.
            „Maxi,“ zopakovala hlasitěji.
            Otevřel oči. Tentokrát doopravdy. Kolem panovalo nazelenalé šero. Ruce, které celý vyděšený a zadýchaný popadl, patřily Nadie. Shlížela k němu, v očích jak jinak než laskavost. Držela ho za ramena, pak přesunula dlaň na jeho upocené čelo. Hladila ho jako malé dítě, aby ho uklidnila.
            „Je to pryč, už je to pryč. Jen zlý sen. Zapomeň na něj, prosím,“ šeptala.
            „Ona…“ vyhrkl ze sebe zadýchaně.
            „Kdo?“ Položila mu dlaň na tvář, cítila v ní krátké strniště.
            Max si navlhčil rty, pak zatřásl hlavou. „Nikdo…“ Nebyl ve stavu, kdy by se potřeboval svěřit. Ostatně… nikdy se nesvěřoval. Jeho šílenství patří jen jemu. Nesl si ho v sobě a byl si jistý, že nemá šanci se ho už zbavit. Zakořenilo příliš hluboko na to, aby ho mohla tahle holka společně s Furiosinými výhružkami vytrhnout jako mrkev. Proboha mrkev! Ústa měl najednou plné slin. Dal bych si mrkev, blesklo mu hlavou. Jak vůbec chutná?!
            Nadia si k němu lehla a přitiskla se mu k tělu.
            Max zmateně zamrkal. Zvykl si, že se ho dotýká, ale tohle jaksi nečekal. Bojoval s touhou se od ní odtáhnout, vzít její štíhlou paži, kterou mu přehodila přes pas a odložit ji stranou. Ležel strnule, zíral ke skleněnému stropu, sledoval blednoucí hvězdy. Po několika minutách mu tak neobvyklý tělesný kontakt přestával být nepříjemný. Uvědomil si, jak se pomalu uvolňuje, až nakonec dospěl k závěru, že je to snesitelné.
            „Spíš?“
            Max pouze se zavřenýma očima zabručel.
            „Dnes… je ten den,“ špitla.
            „Já vím,“ zamumlal. Zdálo se mu to, nebo zněla jinak? Budu toho litovat, ale zeptám se, blesklo mu hlavou. „Ty se… bojíš?“
            Nadia se převrátila na záda a zadívala se na strop, stejně jako on. „Nevím, co čekat… vždycky jsem měla jistotu, co se stane.“ Třebaže se jí Furiosa pokoušela vysvětlit, oč půjde, nebyla si ničím jistá. Věci či činnosti, o nichž nic nevěděla, pro ni svým způsobem neexistovaly. V duchu si opakovala Furiosina slova. Mluvila o lidech, kteří se k sobě poutali na dlouho dobu tím, že spolu stráví noc. Jednu, desítky, stovky nocí. Jenže co znamená ‚strávit noc‘? Tenhle výraz Nadiu dráždil a znervózňoval. Když se matky pokusila zeptat, odbyla ji s tím, že to nepotřebuje vědět, protože to velice brzy zjistí.
            „V tomhle šíleným světě?“
            „Nevím, co dělat.“ Špičkami prstů obkreslovala otisk Maxova šílenství, jizvu na předloktí po jeho kousnutí. „Vždycky jsem věděla, co mám dělat. Teď ne...“
            Tiše se uchechtl. „Já jo, to je podstatný.“ Takové věci se nikdy nezapomínají… aspoň myslím, přemítal.
            Nadia se podepřela na lokti a podívala se mu do obličeje. „A co nás tedy čeká?“
            Max se zničehonic rozesmál. Otevřel oči, rukama si promnul obličej a skutečně, upřímně se smál. Jak může být někdo tak bezelstný? V každém vidí jen to dobré, pomyslel si, nevidí zlo, postranní úmysly nebo nenávist, nic. Nedochází ji, že by její dobroty a naivity mohl kdokoli jakkoli zneužít, anebo by ji její povaha připravila o život.
            Nadia cítila, jak jí do tváří stoupá horko. Když ztichl, popadal dech jako po dlouhém běhu. Připadal si najednou tak lehce. Prstem mu obkreslila vrásky na čele. Smál se jí, ale nevadilo jí to, protože mu pokaždé zmizel z očí ten panický strach štvané zvěře, ta stopa šílenství, kterou si sebou přinesl.
            „Vezmeme se dřív.“ Max zněl tak rozhodně, až ho to samotného zarazilo, ale vlastní démonické dítě se ho už pokusilo zabít. Teď budu mít klid, nějakou dobu nepřijde, zvažoval. Odpoledne by se mu mohlo vynořit před očima v tu nejnevhodnější chvíli, držet v ruce nůž nebo ho zkrátka jen bodat svým pohledem a hlasem. Obvykle ho ty halucinace paralyzují, ale někdy zareaguje přehnaně. Zatmí se mu před očima a v podstatě neví, co dělá. Mohl by tak Nadie ublížit.
            „Teď?“ zírala na něj. „Co… matka, měla by…“
            „Nepotřebujeme ji k tomu, nebyla by tu ani odpoledne.“ Max se posadil, automaticky si přetáhl přes hlavu špínou zašlé triko. Rozepl si kalhoty a vsedě se z nich vysoukal. Koutkem oka zaznamenal pohyb. „Lež,“ přikázal jí tiše. Vzápětí se ocitl nad ní.
            „Co…“
            „Sklapni,“ ušklíbl se a raději se jí přitiskl ke rtům. Čím víc se od něj snažila odtáhnout, když se jí snažil zbavit toho hadru kolem boků, tím silněji se k ní tiskl. Pootevřela ústa, chtěla vykřiknout, ale Max jí dovnitř vjel jazykem. Nadia vytřeštila oči. Jako by se v ní najednou všechno pohnulo. Tohle už nezastaví. Když jí pak Max zabořil obličej do krku, automaticky ho objala pažemi.

            „Svoje jsem splnil, zítra odejdu.“ Seděl na kameni u jezírka v zadní části skleníku, zatímco před ním Furiosa zaujala odmítavý postoj. Byla chyba se pouštět do diskuse, pomyslel si Max, měl jsem jednoduše odejít jako posledně.
            „Ne, dokud nebudu mít jistotu, že je skutečně těhotná.“
            „To může trvat týdny!“ křikl, okamžitě se však ztišil.
            „To je pro tebe představa, že se usadíš, tak nemyslitelná?“
            Ukazovákem si píchl do spánku. „Jsem šílenec!“ Od úst mu odlétly sliny. „Můj život je jen oheň a krev, jsem samotář, dokonce i ten sráč mi to v tvojí dílně vytetoval na záda!“
            „Všichni máme minulost, Maxi.“ Jeho vyšilování ji nechávalo v naprostém klidu. Koneckonců před více než tisíci dny to nebyla ani zdaleka její dílna. Nic jí v Citadele nepatřilo. Proč by se měla omlouvat za cizí prohřešky? „Teď je jiný režim, nikdy jsem nesouhlasila s tím, co se tu dělo.“
            Vstal, stoupl si na pár centimetrů od imperátorky. „Proč já?“ procedil skrze zuby. „Proč já?!“ štěkl tiše, na tváři ji ulpěly jeho sliny, přesto ani nemrkla. „Vyber si nějakýho Vlčáka, mají stejnýho ptáka jako já.“
            „Narodili by se jim zparchantělí mrzáci. Jsi silný jedinec, jeden z posledních původních lidí, tak se laskavě uklidni.“ Poodstoupila od Maxe, ruce stále překřížené na hrudi. Snaží se působit, že se vůbec nezměnil, přemýšlela. Ale Nadia je tvoje slabost, Maxi, ještě sis to nepřipustil, ale je to tak. „Slyšela jsem, že se dokonce směješ.“
            Max nechápavě zamrkal. „Co to sem pleteš?“
            „Chceš říct, že lžu? Nedělá mi problém tě znovu zmlátit.“
            „Nadia moc mluví,“ odsekl a začal si z nervozity kousat špinavý nehet na palci.
            „Jde jí jen o tvoje dobro,“ zamumlala. Přešlápla si z jedné nohy na druhou. Nadia byla Maxem doslova zaujatá. Hodlala pro něj udělat cokoli a to Furiosu znepokojovalo. Přilnula k němu, víc než kdy k ní samotné, třebaže pro ni představovala matku. Kdyby Max odešel, Nadia by utekla za ním. Přišla by nejenom o nenarozené dítě, ale především o mladou ženu, která může Citadele porodit spoustu zdravých dětí.
            „Proto jí celou dobu lžeš,“ ušklíbl se. „Pro její dobro, samozřejmě… zneužíváš její naivitu.“
            „Zamlčený kus pravdy není lež. Nepotřebuje vědět, že jsem si ji vybrala jen proto, aby pomohla obnovit populaci a vrátit lidstvo na lepší úroveň.“
            „Jako chovná,“ odfrkl si opovržlivě. „Jedním dítětem to tak spraví…“
            Furiosa se zhoupla na patách. „Jak jsem řeka, dokud nebudu mít jistotu, neodejdeš.“

            Max spal s Nadiou denně, někdy několikrát, dokud po dvou měsících neměla Furiosa jistotu, že je konečně těhotná. Pak se jejich rozhovor v zadní části skleníku opakoval. Hádali se stejně jako tolikrát před tím. Argumentovala před Maxem tím, že teď od Nadii nemůže odejít, dokud neporodí. Stále chtěl odejít. Vytáhla na něj své odhady. V době Nadiina porodu bude kolem spousta práce, jelikož více děvčat, včetně diktátorových žen, čekalo potomky. Navíc do té doby hodlala z některých prázdných jeskynní vytvořit něco na způsob nemocnice a místa, kde by mohli malé děti vychovávat a sýpky na vypěstované plodiny, kterých budou potřebovat mnohem víc. Maxe Furiosiny plány nezajímaly, krčil nad nimi rameny.
„Co s tím mám dělat já?“ ušklíbl se.
„Potřebuju tvou pomoc.“ Opakovala stále totéž, až do omrzení.
„Tvoje plány jsou mi ukradený, zapřáhni Vlčáky…“
„Mně zas tvoje universální řešení pro všechno,“ odfrkla si s opovržením. Vlčáky, pf. Využívala je na těžké, fyzicky namáhavé práce, při nichž hrozilo vysoké riziko smrti. Jako jediní se jí neděsili, ale vítali ji. Navíc většina z nich zajišťovala plynulý a nepřetržitý chod veškerých systémů souvisejících s vodou.
„Svou část dohody jsem splnil,“ namítl ostře.
Furiosa se zničehonic hlasitě rozesmála. „Svou část dohody,“ zopakovala pobaveně. „Nikdy neexistovala žádná druhá část, moje část,“ upřesnila. Špičkou ukazováku si poklepala na spánek. „Tu sis vybájil sám. Nikdy jsem ti neslíbila svobodu, pokud uděláš, co budu chtít. Koneckonců… radši bych tě zabila, než abych tě nechala jít.“
Max zatnul ruce v pěst, na předloktích mu vystoupily žíly. Čelisti stiskl pevně k sobě. Snažil se ovládnout.
„Mysli na Nadiu.“ Předhodila mu jeho slabost.
Max střihl po Furiose pohledem. Měl chuť jí vrazit pěstí, povalit ji na zem do prachu a mlátit ji, dokud by neupustil páru. Ví o tom, blesklo mu hlavou. Ví, že díky Nadie se mi ty posraný noční můry nevrací tak často, stejně tak halucinace.
„Teď když je těhotná, přestěhuje se ze skleníku pryč.“
„Proč?“ vyhrkl ze sebe možná až příliš rychle. Idiote, nadával si v duchu, projevil si slabost a dal tak Furiose za pravdu.
„Chci ji mít na očích.“
„Dokážu na ni dát pozor!“ Měl chuť na ni křičet, sám měl přece rodinu a dítě a dokázal přežít v tomhle světě od samého počátku šílenství. Pokoušel se napočítat do deseti, vzdal to u čtyřky. „Zvykla si tady.“
Furiosa zarytě mlčela, procházela skleníkem a nechávala Maxe pomalu vydusit. „Stejně by s mým opatřením nesouhlasila. Kazíš jí morálku, dokud jsem tě sem nepřivedla, nedokázala říct ne.“
Max Furiosu obešel, posadil se k jezírku a snažil se pochopit důvod. Proč to vlastně všechno udělala? Pořád mu v imperátorčině jednání něco nesedělo. Trvalo mu, než prohlédl, ale pravý důvod neviděl. „O Nadiu tu nejde,“ pronesl po dlouhé době do ticha, aniž se na Furiosu podíval. „Nezáleží ti na ní. Měla jsi v plánu mi ji strčit do postele, ještě než jsi mě našla.“
Furiosa se zastavila s rukou sloupu podpírající skleníkovou konstrukci. „Ne,“ vydechla polohlasem, jako by z ní najednou spadlo všechno, co si na sebe za těch tisíc dní nastřádala. „Ale na tobě ano.“
„Proč?“ zeptal se tiše.
„Zachránil jsi mi život, Maxi. Hodlám zachránit ten tvůj, ať o to stojíš, nebo ne, ale…“ Odmlčela se. Potřebovala nabrat dech i jistou dávku odvahy. Doříct tu větu ji připadalo těžší, než velezrada proti Immortanovi. „Ale já to nedokážu. Jsem poznamenaná stejně jako ty, jen mám jinak hluboké jizvy. Nadia je… čistá, vidí v lidech jen dobro. Díky ní se cítím mnohem lépe a dokážu pokračovat.“ Zhluboka se nadechla, bříšky prstů několikrát přejela po povrchu sloupu. „Zbaví tě šílenství, Maxi. Uzdraví tě.“
Pak odešla.
Max ve skleníku osaměl. Seděl tam dlouho, mezi prsty žmoulal kus listu, zatímco jeho mozek zpracovával Furiosina poslední slova. Uzdraví tě. Už ani nevěděl, jaké to je žít relativně normální život beze strachu, děsu… halucinací… Dávno si zakázal doufat. Naděje na změnu? Vidina lepších dnů? Jen se těmi vizemi mučil. Představovaly pouze neexistující, absurdní budoucnost. Teď se naskytla šance. Sám na sobě navíc pociťoval Nadiinu přítomnost. Dokázal usnout a spát až do rána, aniž by se probudil zbrocený potem a paralyzovaný strachem. Jedl normální jídlo, měl neomezený přístup k vodě, netrpěl žízní, nikdo ho nemučil a nehrozilo, že ho zase připoutají na nárazník auta jako talisman.
Neodešel.
Zůstal s Nadiou až do jejího porodu. Tu noc, kdy si poprvé pochoval své vlastní dítě, živé, zdravé a… naprosto dokonalé, za ním opět přišla Furiosa. Seděl u jeskynního průzoru, zíral na dorůstající měsíc. Přistihl se, že se usmívá.
„Vedla si dobře.“ Posadila se naproti němu, aby mohla studovat jeho výraz. Poprvé před ní veřejně projevil slabost, neschoval svůj úsměv. Furiosa zvrátila hlavu, líně ji opřela o kamennou stěnu a shlédla dolů k šesti rozsvíceným ohňům. Jeden oheň, jedno dítě. Byl to náročný den.
Max mlčky přikývl.
„Můžeš odejít, jestli chceš.“ Svou nabídku nadhodila spontánně, s ledovým klidem.
Max obrátil unavený pohled k imperátorce. Popravdě… tu nabídku čekal. Věděla, že jakmile uvidím svoje dítě a vezmu ho poprvé do náruče, tak nebudu chtít odejít. „Měla by mít co nejdřív další,“ podotkl.
Furiosa se mu podívala do světlemodrých očí. Nepatrně přikývla. „Stačilo si jen zvyknout, Maxi, nebo se pletu?“
Max už nic neřekl, jen se tiše ušklíbl, plné rty pomalu stočil do pokřiveného úsměvu do koutku úst. O chvíli později tam usnul s hlavou opřenou o stěnu.

            



zdroj obrázků: tumblr.com

2 komentáře:

  1. Omlouvám se, ale nedočetl jsem to. Má to docela pomalé tempo. Přijde mi, jakoby se mnoha slovy popisovalo něco, na co stačí slov polovina. Přitom tam není moc čeho se chytit - motivace postav, žádný konflikt. Jinak je to psané docela zručně a po proškrtání a s péčí editora to snese srovnání s běžně vydávanou literaturou. Jo, a Furiosa měla protézu na levé ruce ne na pravé. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za názor a postřeh :) občas si člověk splete levou a pravou stranu :D

      Vymazat