středa 24. června 2015

Na okraji




          „Kdo jsi?“ V uších mu zazněl vlastní šepot, před očima se mu mihly cizí oči a tvář, které se chtěl dotknout. Ale sotva k ní natáhl prsty, spatřil před sebou pouze tmavý strop.
            Ležel v posteli na zádech, přikrytý pouze do půl těla. Několikrát se zhluboka nadechl, pak se vytáhl do sedu. Pokrčil nohy a opřel se o kolena. Po kolikáté, blesklo mu hlavou. Kolikrát se mi zdál ten sen? Prsty si prohrábl přerostlé vlasy. Stáhl je z čela dozadu, druhou rukou si mnul tvář s několikadenním strništěm. Jen tenhle týden po čtvrté, odpověděl si v duchu na svou předchozí otázku. Pokaždé se tam objeví žena. Velmi mladá, půvabná s tmavými dlouhými vlasy. Mlčí, ani nehýbe rty, jako by je měla slepené vteřinovým lepidlem či snad sešité dohromady. Dívá se na něj, nedotkne se ho, jen se přes její oči přežene jakýsi náznak úsměvu, zatímco on se snaží zjistit, kdo je. Ptá se jí, pokouší se jí dotknout, ale než k němu stihne přes to podivně dusné a melasovitě husté prostředí dojít odpověď, probudí se.
            „Zase ten sen?“ ozvalo se za ním zničehonic.
            Sice sebou neškubl, ale lekl se. „Jo,“ zamumlal sotva slyšitelně.
            Vzápětí na ramenou ucítil její ruce. Pomalu ho pohladila po obou pažích. „To nic,“ zašeptala. Zněla rozespale. Nakonec si na něj položila hlavu a zezadu ho objala. „Jednoho dne zmizí,“ promlouvala k němu konejšivě jako k malému dítěti. Lezla mu s tím na nervy. Není žádné malé děcko, kterého by měla houpat v náruči, přesto se o něj tak starala. Jednou jí vyčetl, že už moc nechybí a začne ho dokonce krmit. Normální ženská by se urazila, možná by se vztekala nebo by na něj alespoň křičela. Ale Alice ne. Jenom se mu omluvila. Pokorně sklopila hlavu a šla mu z cesty.
            „Hm,“ zabručel.
            Vtiskla mu polibek na horkou pokožku.
„Pojď si lehnout, Johne, prosím. Musíš se vyspat.“
            Měl na jazyku námitky, ale nakonec jen tupě přikývl a lehl si zpátky na svou vychladlou polovinu. Přitiskla se k němu. Jednu paži mu omotala kolem pasu, hlavu položila na hruď, kde s poklidem zavřela oči a vnímala jeho vůni mýdla smísenou s mořskou solí. Alice usnula, pravidelně oddechovala, zatímco John zíral do tmavého stropu s hlavou plnou myšlenek na cizí tvář a oči, které vídal ve snu.

            Bledé, bezbarvé ráno s jednolitě šedou oblohou, jen o pár odstínů světlejší než moře, vyplňovaly pouze údery vln. S každým dalším nárazem na strmé útesy ze sebe vyhrkly drobné kapičky bíle napěněné ledové tříště. Se zašuměním se mírně stáhly, pak na skálu zabušily s nově získanou silou.
            John se probudil po přerušovaném, neklidném spánku. Pomalu se posadil. V domě, sestávajícím z jedné místnosti pro všechno a malé koupelny, bylo chladno. Automaticky si natáhl vlněný svetr. Nejprve zkontroloval topení, pak kamna v rohu místnosti. Našel v nich pouze doutnající popel. Nebyl si jistý, jestli umí roztopit, ale zkusit to musel. Lopatkou vybral starý popel, který vysypal na konec dřevěné terasy před domem. Pak do čistých kamen vložil několik kousků suchého dřeva a s pomocí kusu zmuchlaných novin se je snažil zapálit. Nejprve zlomil sirku. Potom druhou i třetí. Nemusel být nervózní. Nikdo za ním přece nestál, nikdo ho nehodnotil, ani nekritizoval. Sám nechápal, proč si počíná tak neobratně. Jako by sirky držel poprvé v ruce.
            „Uklidni se, jsi paranoidní,“ okřikl se potichu. Teprve potom, jako by se mu do rukou vrátila neohrožená jistota. Čtvrtou sirku nezlomil. Podržel ji u starých novin, počkal, až se malý plamínek rozhoří a pustil ji dřív, než mu upálila prsty.
            Několik minut si u otevřených dvířek ohříval ruce. Občas přihodil kousek dřeva, až nakonec vstal. Teprve teď si všiml připravené snídaně. Hrnek s kávou a talíř s obloženými chleby. Mezi tím ležel lístek se vzkazem.
            „Jela jsem pro zásoby, brzy se vrátím,“ přečetl nahlas, pak kartičku vhodil do kamen. S hlubokým nádechem se napil kávy. Studená. Kdy odjela? Pomalu přešel místnost k vchodovým dveřím. Nahlédl skrze matné sklo směrem k zálivu, nad nímž se vznášela vrstva mlhy. Na rozbředlé cestě spatřil akorát koleje se vzorkem pneumatik. Kdy vstala, že ji neslyšel? Přesvědčoval se, že tak tvrdě nemohl spát. Probudil by se, jakmile by nastartovala. Nebo… ne?
            Opět se napil studené kávy a sedl si ke stolu. Zatímco pomalu žvýkal jedno sousto po druhém, rozhlížel se po místnosti. V rohu manželská postel s kovovými pelestmi, prádelník, skříň, několik kuchyňských skřínek s oprýskaným nádobím, ošoupaný stůl se čtyřmi židlemi, z nichž ani jedna nebyla stejná, plynový sporák, v druhém rohu kamna, ve třetím koutě umyvadlo a nahoře v patře malá koupelna s prázdnou půdou. Na cokoli se v domě zaměřil, bylo staré. Kdyby nevěděl, jak dlouho v něm s Alicí žijí, hádal by, že je dokonce léta nepoužívaný. Stěny zašlé, holé. Nikde žádný obrázek, natož osobní věc.
            Ztěžka spolkl velké sousto nasáklé studenou hořkou kávou. Když hrnek odkládal, zadíval se na svou levačku. Pomalu natáhl všech pět prstů, otočil ji před očima, jako by se potřeboval přesvědčit, zda je skutečně jeho. Nakonec pravým ukazovákem přejel po obyčejném hladkém prstýnku. Sundal ho celkem snadno a kůže pod ním byla stále stejná. Zamyšleně se kousal do spodního rtu, krčil husté černé obočí, zatímco přemýšlel nad spoustou zvláštních otázek, na které by se normální člověk neměl ptát. Ani sám sebe, natož někoho druhého. Prstýnek si opět nasadil. Jedním mohutným hltem dopil kávu. Přešel k prádelníku. Vytáhl první zásuvku. Uchopil ji po stranách, vysadil a vysypal její obsah na neustlanou postel.

*****

            Před domem zastavil červený vůz. Působil stařičkým, nepoužívaným dojmem jako zbytek domku. Na blatníku mu prokvétala rez, lak se loupal a vzorek pneumatik byl z větší části sjetý. Alice za sebou zabouchla dveře. Nezamykala ze dvou prostých důvodů. Za prvé hodlala vynosit nakoupené zásoby a za druhé žili daleko od města. Kdo by je tam vykradl?
            Než došla ke dveřím, drobné kapičky vznášející se ve vzduchu jakožto pozůstatky roztříštěných vln jí zmáčely vlasy. Odhrnula si pramen z čela a vstoupila dovnitř.
„Pomůžeš mi vynosit zásoby?“ zahlaholila. Do vlhkého bledého obličeje ji uhodilo příjemné teplo. Avšak úsměv, který vydržel hrozné počasí, bezbarvý den, včetně té úmorné cesty do města a zpátky, byl najednou tentam. Vše, co se nacházelo uvnitř, se najednou válelo venku. John klečel na zemi mezi jejich oblečením, knihami, nádobím a potravinami. Zásuvky z kuchyňských skřínek, stolu i prádelníku ležely v jejich posteli, na stole i na lince, kde připravovala jídlo.
„Co tu proboha vyvádíš?!“ S vytřeštěnýma očima si prohlédla tu spoušť znovu.
„Kde jsou fotky?“ John se na ni nepodíval, neustále přehraboval jejich věci, třebaže je už několikrát prohlédl. Nejspíš se chtěl přesvědčit, že něco přehlédl.
Alice za sebou konečně zavřela dveře. Ani si neuvědomila, že dovnitř pouští studené vlhko. Nevědomky se zatřásla, když jí po těle přeběhl mráz. „Jaké fotky?“ Nechápala, kam tím John míří.
„Jakékoli,“ pokrčil rameny. Sáhl po svetru, vzápětí ho odhodil zpátky. „Tvoje, moje… naše svatební…“ Vzhlédl k Alici. Prohrábl si rukou dlouhé tmavé vlasy, které po stranách prosvětlovalo několik stříbrných pramínků, třebaže letos překročil teprve čtyřiatřicítku. „Proč tu žádné nejsou?“ zeptal se polohlasem.
Alice si rozepla nepromokavou bundu. Odhodila ji přes opěradlo židle. Pozorně sledovala podlahu. Nechtěla do ničeho šlápnout, především se však hodlala vyhnout jeho pohledu. Někdy ty jeho pronikavě hnědé oči nesnesla. Často se na ni upřeně zadíval s jakousi skrytou bolestí a zoufalostí. V takových chvílích se bála, že to nevydrží… že nedokáže mlčet.
„Žádné přece nemáme,“ odpověděla vyhýbavě, zatímco v duchu dávala dohromady nějaké vhodné argumenty.
„Proč?“
Alice odsunula zásuvku prádelníku stranou, aby si mohla naproti Johnovi kleknout. „Podívej…“ jazykem si navlhčila rty a zastrčila si mokrý pramen vlasů za ucho, „já… své vlastní fotky nemám. Nebrala jsem si je sebou, když jsem se přestěhovala sem a o tvých vlastně ani nic nevím. Nenutila jsem tě o nich mluvit, ani o tvé minulosti.“
Ani jednou k němu nevzhlédla. Celou dobu sledovala jejich kolena. Nechtěla vidět v jeho očích výčitky nebo tiché obvinění ze lží.
„A naše svatební?“ Johnův hlas zněl zastřeně.
Konečně se na něj podívala s patrnou lítostí v obličeji. Natáhla k němu ruku, lehce se dotkla jeho zarostlé tváře. Škrábal ji do dlaně, ale nevadilo jí to. Nejprve ho pohladila, pak se k němu přisunula, až se jejich kolena dotýkala.
„Nikdy jsme se nevzali,“ zašeptala váhavě z obav nad jeho reakcí. Bolestivě si skousla spodní ret a vzala si Johnův obličej do dlaní. „Ty si… nepamatuješ?“ Palcem ho pohladila na spánku. „Jsme jen zasnoubení,“ dodala, než se stihl zeptat na původ těch prstýnků.
„Nevzali?“ Nechápavě nakrčil čelo. Dělalo mu problém té skutečnosti uvěřit, jelikož sám sebe považoval za člověka dodržujícího sliby, za někoho, kdo se ze závazků nevykrucuje.
Alice zakroutila hlavou. Lehce mu vtiskla polibek na čelo, pak na rty, načež si ho přitáhla do náruče jako malé dítě, které potřebuje ukonejšit. Laskavými gesty se snažila rozptýlit jeho nejistoty a otázky, které je oba doháněly k šílenství. John měl plnou hlavu dosud nevyřčených otázek, toužil nalézt odpovědi a Alice se každého otazníku děsila a bála se, na co se zeptá příště. Jednoho dne jí dojdou argumenty. V duchu se modlila, aby ten okamžik nadešel co možná nejpozději… nebo nikdy. Sama však nejlíp věděla, že to je neuskutečnitelný sen. Ten okamžik se blíží, může se ho pokusit jen oddálit.
            John se od Alice nepatrně odtáhl. Z levého prsteníku si stáhl prstýnek a s přimhouřenýma očima si ještě jednou prohlédl jeho vnitřní stranu. „Myslel jsem, že… to vyryté datum je… datum svatby.“
            „Jen zasnoubení. Mluvili jsme o tom, že se vezmeme přesně ve stejný den.“ Sundala si vlastní, protočila ho v prstech a prohlédla si kurzívou vybroušené tenké číslice. Třináctého června, třináctý rok v novém století. „Podezírala jsem naši paměť. Nechala jsem ho vyrýt ze strachu, že na něj zapomeneme.“ Opět si nasadila zásnubní prsten, vstala a promnula si otlačená kolena.
Rozhlédla se kolem sebe. Přemýšlela, odkud by měla s úklidem začít. Několikrát zmateně přešlápla z jedné vzniklé mezery do jiného ostrůvku prostoru mezi jejich věcmi, než usoudila, že jako první vrátí na místo nádobí.
„Zapomněl jsem,“ konstatoval holý fakt. Neustále převracel prsten v ruce. Všudypřítomný binec, dohasínající kamna, ani hluk z uklízení ho nevytrhl z přemýšlení. Nevybavoval si nic. Natož den, kdy požádal Alici o ruku. Ostatně… ani si nebyl jistý, jestli k Alici vůbec něco cítí. Co si vzpomíná, chovala se k němu hezky, laskavě. Líbala ho, objímala, říkala mu něžná slova. Dokonce spolu spali. Jenže mu všechno připadalo zvláštně naučené, mechanické, stejně jako tenhle domek působil přestárle a neosobně. Jako by ani nebyl jejich.
„Já vím. Od…“ polkla, jazykem si přejela po rtech a roztřesenou rukou vložila porcelánové talíře s ošoupaným vzorkem zpět do skříňky. „Od toho úrazu jsi zapomněl spoustu věcí i…“ hlas se jí zadrhl. Čelo si opřela o roh skříňky. Provlhlé, místy mokré vlasy jí spadaly do obličeje. Zničehonic se roztřásla. Zimou i strachem.
            John vstal. Mlčky dlouhými kroky překročil hromádky oblečení až ke kamnům. Přes prsty si přetáhl rukáv, aby se při otevírání rozpálených dvířek nepopálil. Dovnitř kamen vhodil pár kousků dřeva. Když kamna zase zavřel, na světlé vlně zůstaly černé šmouhy od sazí. Aniž by se obtěžoval obléknout bundu nebo si vzít deštník, vyrazil ven. S rukou na klice se v otevřených dveřích na vteřinu zastavil. „I na tebe,“ dodal úsečně a zmizel.

*****

            Alice nechala rozsvíceno na verandě, aby v té tmě vůbec trefil domů. Chvilku poté, co odešel, se snažila přemoct pláč. Přemýšlela, jestli ji ta slova natolik ranila, nebo ji jen pokoušejí napnuté nervy. Třebaže se k Johnovi snaží chovat co nejlépe a často se na něj usmívá, uvnitř se ty její sebevědomé berličky pomalu ale jistě hroutí.
            Několikrát se zhluboka nadechla. Setřela si z tváří mokré cestičky od slz. Pak se pustila do práce. Musela po Johnovi uklidit tu spoušť, vynést zásoby bez jeho pomoci, včetně dvou plných plynových bomb a několika kanystrů s naftou. Když zavírala vrata stodoly, kam nejprve zaparkovala červenou oprýskanou dodávku, automaticky stočila pohled ke starému majáku. Leta nepoužívané opuštěné útočiště, které už ani nedokázalo navádět lodě kvůli rozbitému světlu. Bílý nátěr dostal za ty roky našedivělý odstín, takže v šeru a při zatažené obloze se dal zahlédnout dost obtížně. Alice přimhouřila oči proti sílícímu větru, jenž jí vháněl do očí ostré kapičky ledového deště. Matně zahlédla rozostřené obrysy vysokých kolmých stěn. Aniž by si uvědomovala, znovu se kousla do spodního rtu, až ji z malé ranky vyhrkla krev. Snad je tam, zamumlal její vnitřní hlas. Pak se obrátila zády proti směru větru. Límec bundy si přitáhla těsněji k bradě, aby jí nepršelo za krk a poklusem přeběhla přes rozblácenou cestu na verandu.
            O několik hodin později byla v domě stále sama. Jen ve společnosti šálku horkého čaje, kamen vydávající stálé teplo a obavami, že John udělal nějakou hloupost. V duchu se modlila, aby se domů vrátil dřív, než se venku spustí bouřka.

            Potřeboval vypadnout. Sice nevěděl kam, protože domek odstrčený na okraji ostrova nedaleko strmých útesů mu moc možností nenabízel. A vůz si netroufl půjčit. Ostatně… nedokázal s jistotou určit, zda by byl vůbec schopen řídit. Něco mu říkalo, že ano, ale podobný pocit měl u spousty věcí. Důležité pro něj bylo, že se vzdálil od Alice a těch čtyř stěn, které se mu zdály cizí.
            Pomalou procházkou šlapal do mírného kopce. Nohy mu po blátě a mokré trávě podkluzovaly, prudké nárazy větru mu občas podlomily kolena. Přesto se mu na tom zdálo něco úžasného. Po chvilce došel k závěru, že jsou to právě vlny, co ze zdánlivě obyčejného dělají něco mnohem víc. Jejich zvuk mu naplnil uši, posléze celou hlavu i mysl. Údery, nárazy měnící se v křik, úpění, pak v šepot, který zničehonic přešel v hlasité burácení. Neslyšel ani křik mořských ptáků. Jen vodu. Dlouho stál na okraji útesu s rukama v kapsách a obličejem vstříc vodní tříšti i nepříjemnému dešti.
            Přemýšlel nad sebou, nad ní… Kým jsem vlastně byl? ptal se sám sebe. Nedokázal si vybavit nic, ani malý detail, natož jméno města, odkud pochází on nebo Alice. Nic. Jen velké prázdno vyplněné hlukem moře. Nevzpomínal si na jména jejich společných přátel či rodičů, natož jestli vůbec nějaké mají. Několik minut hypnotizoval zásnubní prstýnek. Upřímně doufal, že ustavičné zírání na kousek hladkého kovu mu pomůže dojít v myšlenkách k místu, době i události, při nichž potkal Alici. Někde jsem na tu holku přece natrefit musel…
            Do Johna se dala zima, tak se přesunul dál podél útesů do majáku. Uvolnil uzel zrezivělého řetězu, který visel na dveřích ve snaze odradit nevítané hosty. Hloupý nápad odrazovat vetřelce na konci světa, kde nikdo a nic není. Ramenem se opřel do ztrouchnivělých dveří. Nasávaly do sebe všudypřítomnou vlhkost, dřevo se jakoby zvětšilo, nafouklo a drhlo o spodní práh, který byl mírně nadzvednutý.
            Vstoupil do kruhové místnosti, kde ho čekaly jen tma a zatuchlina nevětraného domu. Automaticky vzhlédl. Pohledem provázel točité schodiště opisující tvar majáku až do samotné špice. Náhlý poryv větru uvnitř zazněl tupou ozvěnou, která vyústila v tenké kvílení meluzíny. Svým způsobem byl ohromen. Vlastně… skutečně byl ohromen. Třebaže tušil, že na světě existují mnohem větší, zachovalejší a honosnější majáky, ve kterých se dá i bydlet, přisuzoval ohromení k faktu, že sám žádný nikdy nenavštívil.
            Váhavě přistoupil k zábradlí. Položil na něj levou ruku a opatrně zkusil nohou zapérovat na prvním schodu. Dřevo sice trochu zavrzalo, ale ani se nehnulo. Opět vzhlédl. Hlavou mu bleskla naivní myšlenka. Třeba nahoře najde odpovědi nebo přinejmenším indicie ke svému životu, z nichž by pak dokázal složit pravdu. Vystoupil o schod výš. Srdce mu bušilo vzrušením až v krku. Další krok a o stupínek výš. Další… další… až nakonec pomalu stoupal nahoru.
            Nikým nerušený se v duchu vrátil zpátky do domu mezi věci, které před několika hodinami prohledával. Pár kusů účelového oblečení. Nádobí s ošoupaným vzorkem. Žádné fotografie, o kterých mu tvrdí, že je nemají. Ano, je přece možné, že si Alice nechtěla brát minulost sebou, pokud byla špatná. V jejím, stejně tak i v mém životě, přemítal, se mohlo udát cokoli, co nás přimělo za nimi – událostmi i fotografiemi – udělat tlustou čáru a jít do nového života s čistým štítem. Proč jsme si pak ale nepořídili vlastní? Je možné, že jsme se spontánně rozhodli pro tohle? Utekli jsme tak narychlo a přestěhovali se do té vlhké díry v bohem zapomenutém kraji na samém konci ostrova? Proč ne, odpověděl si vzápětí s pohledem upřeným do malé místnosti v boční stěně majáku. Dveře vedoucí ze schodiště do pokoje byly otevřené. Jako by Johna zvaly dál, a tak vstoupil.
            U stěny stála přiražená kovová kostra postele s popraskanými péry. Přistoupil k ní co nejblíž. Zaujala ho totiž zeď, u které stála. S přimhouřenýma očima se zadíval na tmavé šmouhy na zašlé omítce. V houstnoucím šeru těžko rozpoznatelné obrazce. Natáhl k nim ruku. Špičkou ukazováku se dotkl vlhké studené zdi. Tuha, kousek uhlíku, možná jen popel z kamen. Kdo ví, co dotyčný použil ke kreslení.
            „Člověk někdy potřebuje utéct,“ zamumlal tiše. „Schovat se,“ pokračoval polohlasem, zatímco prstem obkresloval různé čáry, které už po tak dlouhé době nedávaly smysl. Kdysi kompletní dílo, obraz něčí mysli a odraz jeho povahy, představoval pouze nesourodé nic. „Třeba se taky schováváme,“ zašeptal.
            To by přece vysvětlovalo, proč v domku nenašel kalendář. Ano! Kalendář… I ten přece hledal! Snažil se dobrat k nějakému datu, nějaké době, jakou už v domku strávil po boku Alice. Nevisel na zdi, nenašel ho v zásuvce, ani zastrčený pod oblečením či snad pod matrací v posteli. Mohou to být dny, týdny, měsíce, které tráví tak daleko od civilizace. Ale taky roky…
            John najednou odstoupil od zdi, jako by v ní najednou viděl něco přízračného. Vjel si rukama do vlasů, přešel po malé místnosti ode zdi ke zdi, nakonec vzteky kopl do postele. „Tak kdo sakra jsem!“ zařval. Jeho hlas se v majáku rozléhal až k vrcholu, kde se rozbil na milion nesrozumitelných zvuků a zanikl v sílícím větru.
            „A kdo je Alice?!“ vykřikl znovu. Zhluboka se nadechl, pak vyběhl z pokoje na schody a utíkal nahoru. Dupal, bral schody po dvou. Dřevo pod jeho vahou vrzalo, až zničehonic hlasitě zapraštělo. Kusy ztrouchnivělého dřeva chvíli letěly vzduchem, než s hlasitým žuchnutím skončily na podlaze u dveří. John visel za levou ruku na zábradlí, pravou se taktak zachytil o schod před sebou. Lapal po dechu. Tmavé oči třeštil před sebe, srdce cítil v krku a ve spáncích mu hučela krev. Strnul. Jedna noha mu projela skrze schod a visela ve vzduchu několik metrů nad zemí, zatímco druhá se zarazila o předchozí stupeň. Svaly v levém rameni ho začínaly bolet. Blesklo mu hlavou, jestli není vykloubené. Vzápětí mu došlo, že to by nejspíš bolelo jinak a pravděpodobně by křičel bolestí. Na schod před sebou položil celé předloktí, dlaní se do něj zapřel a povytáhl se výš. Stačilo jen pár uvážených posunů a byl venku.
            Ztěžka polkl, vydýchával se. Venku i kolem něj se zešeřilo natolik, takže už uvnitř majáku rozeznával pouze hrubé obrysy. Připadalo mu to jako znamení. V okamžik, kdy pochybuje o Alici i argumentech, kterými ho zasypává, se málem zřítil ze schodů. Takové malé zadostiučinění dávající mu najevo, že by měl s těmi spekulativními úvahami přestat.
            Najednou už neměl chuť zjišťovat pravdu. Pocit, že realita, které se tak urputně snaží přijít na kloub, a ani za mák se mu nebude líbit, absolutně ignoroval. Jen se k té tmavé díře otočil zády. Z majáku vyšel do vytrvalého deště. Ruce si zabořil hluboko do kapes, hlavu sklopil proti dešti a pod nohama mu čvachtalo bahno.

            Alice přecházela po pokoji zabalená v dece jako lev v kleci. Co chvíli se zadívala skrze matné okno ven do tmy. Třebaže se za deset vteřin nemohlo nic změnit, koukla se ven znovu. Prsty si poklepávala do brady, rtů, pak je zaryla do přikrývky. Nikdy před tím takhle nezmizel. Nikdy neodešel… tedy ano, šel se projít, ale nikdy na tak dlouho. Užuž chtěla zajít na půdu, sáhnout do malé obyčejné krabičky zaházené starými hadry a novinovými výtisky, vytáhnout z ní mobil a dát echo pobřežní stráži, aby jí kontaktovali, kdyby našli pohřešovaného muže. V tu chvíli se otevřely dveře.
            John stál na prahu. Kusy bahna mu odpadávaly z bot. Hnědě zbarvená voda z nich v tenkých potůčcích stékala do prošlapané rohožky a do spár dřevěné podlahy. Z oblečení i vlasů mu crčela voda. Alice se ani neodvažovala pohnout. V hnědých očích měl zase ten bolestně zoufalý výraz. Vždycky jí připomínal štěně vyhozené z auta na silnici.
            Sehnul se, aby si uvolnil mokré tkaničky. Vystoupil z bot, které nechal stát na rohoži. Dvěma dlouhými kroky pak přešel k Alici. Studenýma rukama ji popadl za tváře a lačně se jí natiskl na rty. Tlačil ji dál k posteli. Po těle jí naskočila husí kůže. Dlouhé triko na spaní do sebe sálo vodu z jeho promáčeného svetru jako houba. Třebaže Johnova pokožka studila, dech i rty měl horké. Váhavě mu odstraňovala přilepené prameny vlasů z čela a krku. Jakmile jí vjel jazykem do úst, položil jí dlaně na záda, aby si Alici přitiskl k tělu co možná nejtěsněji. Teprve když stehny narazila do matrace, odtáhl se. Svetr si ztěžka přetáhl přes hlavu. Odhodil ho na podlahu stejně jako zbytek šatstva. Alice pootevřela rty v němé otázce. Chtěla vědět, kde celou dobu byl, co se v něm hnulo. John však zakroutil hlavou a nalehl na ni.

*****

            John seděl u stolu, žvýkal obložené chleby a pil přeslazenou kávu z hrnku, které mělo naštípnuté ouško. Při každém loku se zhnuseně šklebil.
            „Proč mám dneska jinou?“ Spolkl sousto, ale další lok si rozmyslel. Raději vstal a zbytek kávy vylil do dřezu.
            Alice chvilku nechápavě mrkala, než jí došlo, o čem John mluví. „Promiň… asi… jsem se spletla.“ Z postele se na něj pokusila nevinně usmát. Ve skutečnosti však působila nejistě.
            John tázavě povytáhl husté obočí, na čele se mu při tom vytvořily hluboké vrásky. „Nepamatuješ si, jakou mám rád kávu? Jsme snoubenci.“ Použil na ni její vlastní argument a čekal, jak bude reagovat.
            Nervózně si prohrábla dlouhé neuspořádané vlasy. „Ale a-ano, jen… jen jsem se spletla,“ uchechtla se, aby skryla rozpaky. Přikrývku si přitiskla k hrudi, bosé nohy spustila z postele a sehnula se pro oblečení. Instinktivně se při oblékání k Johnovi obracela zády. Zaslechla za sebou smích.
            „To se jako přede mnou stydíš?“ S úšklebkem do koutku úst kroutil hlavou, zatímco ze stolu odnesl špinavé nádobí. „Po včerejšku? Vlastně… nejenom po včerejšku. Spali jsme spolu už několikrát.“ Sáhl po konvici, napustil do ní vodu a dal ji ohřívat na plynový vařič. „Vlastně…“ S dalším uchechtnutím se otočil čelem k Alici, opřel se o okraj kuchyňské linky a založil si ruce na hrudi, jako to většinou dělávají manželky při výslechu manželů opozdilých z hospody. „Jsme snoubenci, ti mají sex poměrně často.“
            Alice na sebe natáhla červený svetr z ovčí vlny s příliš dlouhými rukávy. Mlčky ze země sbírala Johnovo provlhlé oblečení, které tam včera odhodil. Vyhýbala se jeho pohledu i odpovědi.
            „Tak stydíš se přede mnou?“ zopakoval o poznání tvrději. Humor, který byl v jeho hlase poprvé patrný, byl najednou tentam.
            „Musím ti to vyprat,“ zamumlala s náručí stále vlhkého oblečení se ztvrdlými cákanci od bláta.
            „Alice,“ houkl na ni. Urychleně přešel místnost a popadl ji za loket. Škubnutím ji k sobě otočil. „Na něco jsem se tě ptal.“
            Alice zírala do špinavého prádla, automaticky sklopila hlavu. Došly jí výmluvy. Nedokázala vymyslet žádný, respektive žádný logicky zdůvodnitelný argument, proč se před ním schovává, ačkoli s ním bez okolků spí.
            „Tak stydíš se přede mnou?!“ zakřičel, na obličeji cítila jeho dech. Automaticky před křikem zavřela oči. John ji zničehonic vzal za ramena a začal s ní třást jak s hadrovou panenkou. „Hm?! Jak to tedy je! Tak mluv!“
            „Nech toho!“ Snažila se od něj odtáhnout, ale čím víc mu hranou ruky tlačila do hrudi, tím silněji s ní lomcoval, až s ní nakonec mrskl o stěnu kousek od schodů do patra.
            Po zádech se jí rozlila tupá bolest. Opírala se o stěnu, do očí se jí vkrádaly slzy. Pomalu upustila oblečení. Hromádka zmuchlaného šatstva se jí skutálela po těle k nohám. K ústům si přitiskla roztřesenou ruku. Ztěžka polkla, zhluboka se nadechla přes vlnu. Najednou šel z Johna strach. Poprvé od příchodu do tohoto domu se bála, co udělá… co provede jí.
            John přešel do Aliciny těsné blízkosti. Dvěma prsty ji uchopil za bradu. Roztřásla se, když ji donutil vzhlédnout. „Včera ses nestyděla,“ zašeptal. John se díval Alici do očí. Potřeboval ukojit zvědavost a zájem, najít nějaké východisko v Aliciných reakcích. Překvapilo ho, že se jí po tvářích svezly slzy, když jí vtěsnal ruku do zapnutých kalhot. Zajíkla se. Sklopila víčka a brada se jí třásla, jak se před ním snažila naplno nerozbrečet.
            Beze slova od Alice ustoupil. Ruce svěsil podél těla. Zvažoval, zda by se měl omluvit, nebo raději mlčet. Uvědomoval si, že to přehnal, ale Alice by si měla uvědomit, že… Jak by se tohle dalo racionálně odůvodnit? Nedá. Zachoval se jako násilný manžel, jež si libuje v jisté formě ponižování, které pro větší vzrušené okořeňuje oplzlým osaháváním. Probraly ho až kroky. Utekla před ním. Ani si nevšiml, že popadla jeho oblečení a odebrala se s ním do té malé koupelny natěsnané v podkroví v části bývalé půdy, aby mu po tom všem ještě vyprala.
            Když o několik hodin později Alice sešla dolů, John seděl u stolu s dvěma šálky čerstvého čaje. Beze slova přisunul její šálek k prázdné židli stojící přes roh. Alice na pár vteřin znejistěla a zaváhala. Nakonec však jeho němé pozvání ke stolu přijala. Posadila se, pohled upřela na ruce složené v klíně.
            „Snažím se přijít na to, kdo jsem.“ Zněl provinile, čemuž nejspíš napomohl mírně ochraptělý hlas. Odkašlal si a napil se, třebaže už čaj vychladl. „Ujely mi nervy. Já vím, není to omluva, ale… začínám ze všeho šílet. Představ si, že tě svědí mozek a nemůžeš si ho podrbat.“
            „Proč jsi to udělal?“ Koutkem oka zaznamenala pohyb. John se při těch slovech trochu zavrtěl. „Nic jsem ti neprovedla, jen… jsem chtěla mít při převlékání alespoň zdánlivý pocit soukromí, které tady v tom domku prostě není. Chápeš?“ Teprve teď se podívala Johnovi do očí. Dlouhé tmavé vlasy mu rámovaly zarostlý obličej. Jeho provinilý výraz se stal ještě provinilejším.
            Sotva znatelně přikývl. „Omlouvám se. Ale snažím se… najít odpovědi. Proč žijeme tady,“ rozhodil rukama kolem sebe, aby obsáhl celý chátrající prostor malého domu na okraji Irska, „proč nemáme žádnou společnou fotku, když jsme zasnoubení, proč jsem nenašel žádný kalendář a jak dlouho už jsem vůbec tady.“
            Alice si přisunula židli blíž k té jeho. „To ta tvoje hlava,“ hlas ztišila, jako by zpívala ukolébavku. Vztáhla k němu přes roh stolu ruku, odhrnula mu z čela vlasy a prsty se opatrně dotkla světle růžového, sotva zahojeného místečka. „Uhodil ses do hlavy. Už před pár měsíci. Doktor v nemocnici říkal, že si první týdny nejspíš budeš připadat zmatený. Potřebuješ čas. Ty i tvá paměť. Chvíli to potrvá.“
            „V jaké nemocnici?“ zamrkal a překryl svou rukou Alicinu.
            Zhluboka se nadechla. „V Corku.“
            „Tak tam pojedeme.“ V hlase i očích se mu mihla jakási naděje, světlé vyhlídky nových indicií. „Určitě si na mě vzpomíná…“
            „Johne,“ zakroutila hlavou, „byla jsem tam s tebou, můžeš se přece ptát mě, žijeme přece spolu. Odpovím ti líp než nějaký doktor v městské nemocnici, kterému projde pod rukou spousta pacientů a který tě vůbec nezná.“
            „Dobrá.“ Odtáhl se od Alice, aby se ho nedotýkala a napil se čaje. „Proč žijeme tady?“
            Takže výslech, napadlo ji. Ostatně mohla s tím počítat, všechno bylo jen otázkou času. „Je to dům po mé matce. Dlouho v něm nikdo nežil, a když mi doktor na úrazovém oddělení doporučil, že bys měl mít nějakou dobu klid, než se se vším srovnáš, napadlo mě se sem přestěhovat.“
            Alicina odpověď dávala smysl. Ale co když už ji měla připravenou? Ani jednou nezaváhala, zněla naučeně. Nemohla však tušit, na jakou konkrétní věc se zeptá. „Takže proto tu nemáme žádné fotky?“
            Němě přikývla.
            „Co ten kalendář?“
            Alice se nezmohla na víc než na pokrčení ramen. „Prostě není.“ Neměla pro to jinou odpověď. „Nepřipadalo mi podstatné ho kupovat. Tady je čas ukradený. Nezáleží na něm.“
            „Za co nakupuješ zásoby?“
            Alice se nechápavě ušklíbla. „Co má být tohle za otázku?“ Krátce pohlédla na dřevěnou desku stolu, sáhla po glazované cukřence a sklepala v ní čerstvě nasypanou homoli cukru. „Za peníze přece.“
            „A ty bereš kde?“
            „Vážně nevím, kam tím míříš. Z účtu… co víc chceš vědět?“
            „Nějak je přece vydělat musíš a co jsem si všiml, odjíždíš odtud jen jednou za dva týdny.“ Pochyboval, že dělá nějakou práci z domova. Ten domek byl tak starý a odstrčený od civilizace. Jen fungující elektřina ho přiváděla do úžasu. Internet nebo nějaký jiný signál mu v téhle končině připadal jako šílené sci-fi. Ostatně Alici neviděl nikdy nic pořádného dělat.
            Alice se zhluboka nadechla. Na vteřinu se obrátila směrem k oknu. „Platí mě za hlídání majáku.“
            Místnost zničehonic zaplnil Johnův smích. Prudce se obrátila před sebe. Nikdy před tím ho neslyšela se smát. Kolem očí se mu vytvořily drobné vějířky vrásek a celý ten ztrápený obličej jako by se najednou rozzářil. Neviditelná ruka v něm pootočila vypínač. O vteřinu později zjistila, že se jí vysmívá.
            „Za hlídání majáku?!“ vyhrkl a zhluboka se nadechl. Dlaněmi si přejel po břiše, které se od náhlého smíchu namáhalo. „Té ruiny? Větší blbost jsem v životě neslyšel.“
            Alice s protočením očí vstala. Přešla k lince, aby zbytečným přerovnáváním hrnečků a talířů zaměstnala ruce. „Nemusím se před tebou obhajovat,“ odsekla.
            „Tak promiň, že ti nevěřím každou kravinu. Tohle je výmysl. Nikdo nikdy nikomu neplatil za hlídání majáku. Zvlášť tady.“ Rukou máchl směrem k oknu, kde kromě vrstvy mlhy nad studeným zálivem nic jiného neexistovalo.
            „Jde o to, aby… se v něm neusadili squatteři.“
            Johnovi neuniklo to mírné zaváhání. Tiše se zády k Alici ušklíbl. Squatteři. Chtěl by vidět ty blázny, kteří by se táhli tak daleko kvůli chátrajícímu majáku na konci ostrova. John vstal. „Víš co? Zapomeň na to… když mi to nechceš říct.“

            Posledních pár dní jejich debaty končily Johnovým odchodem. Pokaždé se se svým vyptáváním dostal do slepé uličky sestavené z jejích stupidních argumentů, kterými se ho akorát snažila umlčet. Ano, připouštěl si, že mu jistým způsobem selhala paměť, že si nevzpomíná na nic, co bylo před tímto domem, ale i tak dokázal rozeznat, co je a není pravděpodobné.
            Protože nevěděl, u čeho by přes den zakotvil či snad čím by se dokázal zabavit, tak pozoroval Alici. Respektive se ji snažil sledovat ve chvílích, kdy netušila, že by ji mohl vidět. Seděl na břehu zálivu, celý ohnutý se opíral o kolena, mezi nimiž mu visela shrnutá rybářská síť s mnoha dírami. Nejprve ji opatrně rozmotával, aby ji ještě víc neroztrhal. Centimetr po centimetru až došel na konec, kde našel přichycenou síťovací jehlu. Chvilku ji převracel mezi prsty. Zkoumal ji, jako nějaký starověký artefakt. Nakonec uchopil utržený konec u jednoho oka, provlékl ho jehlou a několika přesnými pohyby díru spravil.
            O pár minut později se vrátil na břeh zálivu s klubkem lana, z něhož byla zhotovená i síť, kterou rozmotával. Aniž by přemýšlel nad tím, odkud umí plést sítě, pečlivě spravoval díry, malé nebo velké. Prsty se mu hbitě míhaly, utahovaly, povolovaly dle potřeby.
Co chvíli při tom vzhlédl směrem ke skleníku – miniaturní „stavbě“ z příliš matných skleněných tabulí, skrz které nebylo vidět, s dvířky, které nešly otevřít a ničím, co by uvnitř přežilo. O to víc nechápal, co tam Alice dělá. Uvnitř stál starý stůl sbitý z fošen s dřevěnými bedýnkami plné hlíny. Hnědé mrtvé rostlinky z nich visely jako nějaké přerostlé gigantické žížaly. Zbytek plochy tvořily zanedbané záhony se suchým roštím, které nejspíš kdysi bývalo něčím zeleným a plodícím. Pozoroval rozmazaný červený flek Alicina svetru. Přidřepla si na zem. Kdyby věděl, že ve skleníku skutečně něco roste, myslel by si, že vytrhává plevel.
„Co děláš?“ Alice sebou prudce trhla, až se z podřepu posadila na zadek do suché hlíny. Obličej měla o dobrý odstín bělejší, když k němu vzhlédla. Stál mezi dveřmi v tmavém svetru o dvě čísla větší, ledabyle se opíral o zárubeň.
„Nic.“ Raději vstala, oprášila si kalhoty a za ucho si zasunula pramen vlasů. „Tedy… snažím se to tady nějak… zkulturnit.“
John se rozhlédl po nevelikém prostoru naplněného dávno mrtvými keři, suchou trávou a shnilými sazenicemi. „Aha.“ Nic se uvnitř nezměnilo. Vypadalo to tam jako před tím, až na jednu malou drobnost. Maličkost v podobě tmavšího čtverce zkypřené hlíny u Aliciných nohou. Johnově pozornosti neuniklo, jak po chvilce bloudění očima po zemi zajede zpátky k tomu tmavému místu.
„Moc ti to nejde.“ Konstatoval pouze holý fakt, vzápětí ukázal Alici záda a vrátil se na břeh k síti.
Alice se dlouho potloukala venku kolem domku. Sice zametla verandu, otřela nános pavučin kolem okenních i dřevních rámů, ale dohromady vlastně nic neudělala. Připadalo mu, že ho chce mít zkrátka jen na očích. Jako dítě, které je třeba hlídat, aby nešlo do vody i přes výslovný zákaz a neutopilo se. Copak je mi pět?! pomyslel si rozhořčeně. Teprve když zašla dovnitř, rozsvítila a on viděl, jak se uvnitř pohybuje od stolu ke kuchyňské lince, zamířil do skleníku. Do té doby seděl na břehu, třebaže už na spravování sítě neviděl, kolem kotníků se mu hromadila mlha ze zálivu a pod oblečení mu zalézal vlezlý chlad, kterého se nezbaví po celou noc.
Pomalu vklouzl do skleníku tak, aby nadělal co nejméně hluku. Síť se síťovací jehlou si vzal sebou jako záminku, že šel věci pouze uklidit do stodoly. Ještě se ohlédl za sebe. Na zatažených závěsech hrála tichou roli jen její silueta. Došel k závěru, že stojí bokem k oknu, to znamená čelem k lince. Takže něco krájíš, napadlo ho. Síť odhodil na zem. Přiklekl k tmavému čtverci zkypřené hlíny. Zabořil do ní obě ruce. Nabral plné hrsti mazlavé vlhké půdy. Vysypal ji nad okraj té malé vytyčené oblasti, aby ji mohl použít při zasypání. Když sáhl do hlíny podruhé, narazil na něco tvrdého. Z povrchu smetl nános zeminy a špičkami prstů si vyznačil obrysy té věci, pak ji vyzvedl ven. Dřevěná skříňka. Dlaní očistil plochu ve snaze najít nějaký nápis, nálepku, cokoli. Kromě malé kovové západky, aby se víko samovolně neodklápělo, byla naprosto holá. Kdyby tušil, co najde uvnitř a jak moc mu její obsah vyrazí dech, pořádně by se před tím nadechl.

*****

Tu noc nemohl spát. Ležel na zádech s rukou pod hlavou, otevřené oči upíral do stropu, kde i přes okolní tmu rozeznával jeho nerovnosti, nedokonalosti a drobné prasklinky. Poslouchal, jak vedle něj Alice klidně a pravidelně oddechuje, zatímco měl v hlavě obsah té skříňky. Jakmile se mu do mozku dostal dostatek kyslíku, aby mohl racionálně přemýšlet nad něčím jemu naprosto nepochopitelným, respektive nevysvětlitelným, vrátil ji zpátky do mělké díry a přihrnul ji stejným množstvím hlíny. Ve spěchu a nervozitě si však nebyl jistý, jestli to provedl na vlas stejně. Přemítal nad možnými chybami, díky nimž by Alice poznala, že tam byl a našel třináctou komnatu. Ne, nic mi nevypadlo, odpovídal si v duchu. Dokonce jsem špičkou boty rozhrnul místo, kde by mohly zůstat otisky podrážek, a celou cestu ze skleníku jsem našlapoval na usušenou shnilou trávu.
Bože, jak může tak klidně spát? Jeho vnitřní hlas vyloženě úpěl jako nějaké lapené či mučené zvíře s každým Aliciným výdechem. Ve stejnou chvíli, kdy se ptal sám sebe, co je Alice zač, se k němu ve spánku důvěrně přitočila. Téměř okamžitě mu po těle naskočila husí kůže. Do hrudi se mu zakousl podivný pocit, těžký a štítivý. Jen stěží spolkl chuť ze sebe Alici setřást a oklepat se. Přemáhal se, zhluboka dýchal, vzduch držel v plicích, dokud v nich nezačalo píchat. Pak pomalu vydechoval nosem. Stále zíral do stropu, ovšem ještě před několika vteřinami nebyl tak příšerně napjatý. Nejraději by Alici odstrčil na její stranu postele, rozsvítil lampičku a třásl s ní, aby se probudila, probrala a řekla mu, oč jí jde a proč mu to dělá.
O hodinu později se John nakonec stejně posadil. Do oken tupě narážel silný vítr od moře, přinášel jen další vlhkost, zimu a déšť. Nohy spustil z postele, bosými chodidly se dotýkal tenkého ošoupaného koberečku. Lokty si opřel o kolena, hlavu složil do dlaní a snažil se přes rachot okenních tabulek zaslechnout šumění vln. Vyžadovalo si to více soustředění, než předpokládal. Když už se oddával slabému a příliš vzdálenému hluku moře, dotkla se jeho zad. Položila mu na ni celou dlaň. Škubl sebou, jako kdyby na něj sáhla smrt. Ruku měla ledovou a on se přistihl, jak před sebe bezděčně vytřeštil oči. Ani si neuvědomil, že ze samého sebezapření ji od sebe s křikem neodstrčit si hryže nehet na palci.
„Jak dlouho už tu takhle sedíš?“ zašeptala konejšivě. Prsty ho pohladila po vlasech. Poté se naklonila, přitiskla se mu k zádům, na nichž přes tenkou látku trika na spaní cítil její prsa.
„Nevím,“ zamumlal spěšně. Možná až příliš rychle, ale kdyby nad odpovědí déle přemýšlel, pravděpodobně by se neudržel a vychrlil by ze sebe to, kvůli čemu není schopen usnout.
Alice ho zezadu políbila na tvář. „Kdy ten sen skončí,“ pronesla s patrnou starostí ve hlase. Chtěla si Johna přitáhnout do náruče, poskytnout mu útěchu jako perfektní partnerka, přítelkyně, manželka. Měl co dělat, aby se nevykroutil. Uvnitř bojoval s náhlým odporem k někomu, o němž si myslel, že ho zná. Skutečnost i vlastní úsudek ho hořce zklamaly. Ostatně… vždyť ani žádný vlastní úsudek neměl. Spoléhal se na Alicina slova, pokládal je za pravdivá a nenapadlo ho si jednotlivé výpovědi ověřit. Proč taky. Nad levým okem těsně u vlasů měl jizvu po zranění. Čerstvě zhojenou ránu, kterou překrývala narůžovělá vystouplá pokožka, citlivější než před tím. Myšlenky i paměť jevily známky zmatenosti, o čemž údajně hovořil i lékař, který ho v nemocnici ošetřoval. Neměl žádné důvody k podezírání. Až donedávna, kdy mu přestávalo být jasné, proč nemají ve svém životě společné fotografie. Dva na smrt zamilovaní lidé by je mít měli. V rámečku na prádelníku nebo přinejmenším starou fotku s ožužlanými rohy, stokrát zpřehýbanou a zastrčenou v jedné z mnoha přihrádek v peněžence.
„Nevím.“ Stejná odpověď, ovšem na jinou otázku. Mlčel ale příliš dlouho, co když teď pojala podezření Alice?
„Pořád se v něm objevuje ta žena?“ Mluvila tiše, hladila ho po vlasech jako malé dítě a špičkou nosu se dotýkala jeho zarostlé tváře.
John na to nic neřekl. Zavřel oči. Třebaže bděl, snažil si vybavit tvář té dotyčné. Ze tmy vystoupily nejprve obrysy obličeje. Měkké, jemné rysy, plnější rty a hnědé oči připomínající svým odstínem whisky. Okolí vyplnily její vlasy. Ve snu se jich sice nikdy nedotkl, přesto míval dojem, že jsou jemné jako hedvábí a teplé, jako by ho jimi dokázala zahřát namísto vlněného svetru. Pane bože, vydechl zděšeně jeho vnitřní hlas.
Zničehonic před sebe vytřeštil oči a s prudkým nádechem od sebe Alici odstrčil. Setřásl ji ze zad jako obtížný hmyz. Alice nic takového nečekala, svalila se na záda na svou stranu postele, podepírala se lokty o matraci a zmateně na Johna pomrkávala. Pootevřela rty, nejspíš se chtěla zeptat, proč to udělal, ale vzápětí je zavřela. Nadzvedla se, aby se k němu mohla znovu přitulit a ubezpečit ho, že se nic neděje, jenže John před sebe natáhl ruku.
„Vůbec na mě nesahej,“ vyrazil ze sebe rozčíleně. Vstal, pozadu ustoupil na několik kroků od postele. Pojistil se tak, že se k němu Alice znovu nepokusí přiblížit, natož se ho dotknout.
Alice se nechápavě posadila na matraci. Sáhla za sebe a rozsvítila alespoň lampičku na nočním stolku. Jestli se mají pohádat, chce mu alespoň vidět do tváře. „Johne, co se stalo? Co to do tebe vjelo?“
John se nejprve uchechtl, pak mu z krku unikl absurdní úšklebek. Ona se ještě ptá, prolétlo mu hlavou.
„Johne,“ zašeptala bezradně s rukama v klíně. Vypadal jako šílenec. Jedna část Alici našeptávala, že by se měla bát, ovšem druhá hodlala přijít na kloub celé záležitosti, chtěla pochopit, co se mu honí hlavou, pomoct mu.
„Jsi to ty!“ Rozhodil ruce kolem sebe, vzápětí si s nimi vjel do vlasů a stáhl je dozadu. „Jsi-to-ty!“ Nechápavě kroutil hlavou, přecházel tři kroky na jednu stranu, tři kroky na druhou.
„Já?“ pípla tiše. Teď už je asi ten správný čas na to se začít bát, napadlo ji.
„Ta neznámá cizí ženská v mém snu! Jsi to ty!“ vykřikl, zastavil se a zabodl do Alice pronikavý pohled. „Nechápu, že jsem na to nepřišel dřív. Nikdy na mě nepromluvila, ani já jsem nemohl mluvit, přesto jsem ale slyšel svůj hlas a neustále jsem se ptal, co je zač! Dobrý bože!“ Zvrátil hlavu ke stropu, bříška prstů si tiskl na zavřená víčka. „Tak kdo jsi?“ Zeptal se o poznání tišeji.
Alice klečela na proleželé matraci, instinktivně si k tělu přitáhla cíp přikrývky. Po zádech jí přebíhal mráz, zatímco na hrudi cítila čím dál tím silnější tlak. Pohřbívá mě zaživa, pomyslela si, s každou další otázkou přihodí lopatu hlíny. Za chvíli se udusím. Přinutila se ztěžka polknout a zhluboka se nadechnout. „A-Alice… tvoje snoubenka přece,“ odpověděla opatrně.
„Lžeš!“ vykřikl.
V koutcích očí se jí nahromadily slzy. „Nelžu,“ špitla sotva slyšitelně. „Nikdy jsem ti nelhala.“
John s dalším nesouhlasným zakroucením hlavou nakrčil čelo. „Pane bože, hlavně nebul… přestaň s tím.“ Třebaže se zadíval na okraj matrace, koutkem viděl, jak jí po tvářích stekly slzy. „Přestaň,“ zopakoval. „Tohle nic neřeší. Chci jen vědět, kdo jsi.“
„Už jsem ti to řekla,“ namítla a snažila se neznít ubrečeně.
„V tom případě…“ Ani si nebyl jistý, co vlastně dělá. Rozmyslel se tak narychlo, ale cítil, že už to takhle dál nejde. Kromě toho, že spousta věcí zkrátka nedávala smysl, ho nahlodával neodbytný pocit společně s matnými a nekonkrétními vzpomínkami na úplně jiný život. Nevydržel by už ani den navíc. Koutkem oka zkontroloval hodiny nad kuchyňskou linkou. Půl čtvrté ráno. V duchu počítal, aby se uklidnil a zároveň našel dostatek odvahy pokračovat. Byl si vědom, že sází všechno na jednu kartu. Riskuju, ale jinak nemůžu, nedáváš mi na výběr, povzbudil se v duchu.
Otočil se čelem k Alici. Z tváře se mu vytratilo rozčílení, zmatek i ten štítivý pocit, se kterým se od ní vzdálil jak od horké plotny. Vztek, agrese ani křik nikam nevedly. Se svěšenýma rukama podél těla se jí zadíval do očí. Alice v těch jeho zahlédla jen bolestnou touhu všechno ukončit. Dozvědět se pravdu.
„Vím všechno.“
Alice v němém úžasu pootevřela ústa. Pak je zavřela, stejně tak víčka, zpod nichž se protlačily další horké slzy. Nedokázala se bránit, jen sedět s rukama v klíně. Dva a půl měsíce v tomhle domku na okraji ostrova z ní odčerpaly téměř veškerou energii. Sama k sobě najednou pocítila vinu.
„Našel jsem tu skříňku. Ve skleníku. Byla zasypaná hlínou a uvnitř ní všechny papíry. Všechny moje doklady, lékařská zpráva z nemocnice v Corku, peněženka, kreditní karta… dokonce moje klíče od domu!“ Jazykem si přejel po suchých rtech, několikrát se po sobě nadechl, aby se zase uklidnil. Doufal, že se mu povede emoce udržet na uzdě, ale když to teď všechno opakoval nahlas, zase v něm rostl vztek.
Alice si přitiskla ruku k ústům a přikrývku k tělu. Několik vteřin sebou kolébala tam a zpět, pak se přerývaně nadechla. „Je mi to líto,“ zajíkla se.
„Líto?!“ Husté obočí vytáhl výš, přičemž mu na čele vystoupily hluboké vrásky. „To je všechno, co mi k tomu řekneš? Je ti líto, že jsi mě držela čtvrt roku v téhle vlhké díře? Je ti líto, že si mě donutila žít s úplně cizím člověkem?!“ Přestal, když se na posteli hlasitě rozvzlykala. Nakonec to nevydržel a posadil se na kraj postele. Popadl Alici za ramena, jemně s ní zatřásl.
„Alice…“ oslovil ji, ale nereagovala. Uchopil ji tedy za bradu a obrátil si její tváře k sobě. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se tiše.
Alice se na Johna dívala skrze vodu. Věděla, že to jednou takhle dopadne už tenkrát v nemocnici. Čekala na chodbě před dveřmi ambulance na kontrolu. Před časem si zvrátila zápěstí, takže několik týdnů nosila ortézu. Sice měla přijít dávno na řadu, ale nespěchala, protože ji doma čekal jenom prázdný, tichý byt. Chodbami se směrem k ní rozléhaly vzrušené hlasy. Zdravotníci, sestry a lékaři se vzájemně překřikovali, aby rozdělili příslušné příkazy. Alice zaslechla pouze autonehoda, těžce raněný a operační sál. Skupina se zastavila akorát před ambulancí, kde Alice čekala. Jedna zdravotní sestra odběhla, pravděpodobně zajistit operační sál.
Alice vstala. Na lůžku ležel muž se zakrvácenou hlavou. Krev prosakovala skrze obvaz a slepila mu vlasy. Mrtvolně bledý obličej mu z poloviny zakrývala dýchací maska. Zdravotník mluvil cosi o tom, že poté, co se jim ho povedlo nahodit zpátky, upadl do šoku. Nahodit zpátky, opakovala si Alice v duchu. To znamená, že byl mrtvý? Zírala na mužovu tvář. Třebaže byl od krve, bledý, v bezvědomí a s dýchací maskou, připadal jí hezký. Přistihla se, že si ho prohlížela po celou dobu, než s ním odjeli.
Když o hodinu později loudavým krokem opouštěla nemocnici, zaslechla na recepci cosi o autonehodě. Normálně cizí rozhovory neposlouchala, ale něco jí přimělo zastavit a poslouchat. Opřela se o stěnu těsně u recepce, kde na ni zdravotní sestry neviděly.
„To jsou doklady toho chlápka s otřesem mozku,“ promluvila jedna.
„Je hezký,“ zachichotala se druhá.
„Už jsi ale zadaná.“ Chvilku se smály jako puberťačky o velké přestávce. Pak si jedna z nich povzdechla. „Nevím, komu mám dát vědět. Nemá žádné příbuzné.“
„Nemá? Ukaž…“ Zřejmě si jedna od druhé půjčily jeho doklady k prohlédnutí, jako kdyby se jednalo o album plné rodinných fotografií a ony se nenacházely v nemocnici, ale na čajovém dýchánku o páté. „To je hrozně smutný, takový hezký člověk…“
Alice se zhluboka nadechla, potlačila chuť se k nim přitočit a vytrhnout jim z ruky jeho doklady a peněženku a svým způsobem ho tak ochránit před udrbanými sestřičkami. Nicméně se přinutila kolem nich proběhnout ven. Do obličeje jí udeřil studený vzduch. Zvrátila hlavu k šedé obloze a nechávala na sebe dopadat drobné kapičky deště. Papír s lékařskou zprávou o svém vymknutém zápěstí zastrčila zmuchlaný do kapsy. Několik minut stála na dešti a jen nasávala do plic vzduch. Pak se rozeběhla na autobus, který ji odvezl domů. V mokrých botách vběhla do pokoje, přehrabovala se ve svých věcech, dokud nenašla obyčejný prstýnek. Těsně před odchodem si uvědomila, že musí působit věrohodněji. Vrátila se namalovat si oči řasenkou a černou tužkou, načež si obličej opláchla vodou, aby se líčidla roztekla.
Když o další hodinu později stála opět před nemocnicí, ptala se sama sebe, co to vlastně dělá. Kousala se do spodního rtu, až ho měla celý nateklý a rozbolavělý. Dělám příšernou blbost, napomenula se. Měla bych se otočit a jít domů, dokud je čas. Nemůžu přece jen tak přijít do nemocnice jako jeho snoubenka. Nikdo mi to neuvěří. Ale co bych zase dělala doma? Jsem tam sama, nikoho nemám, nikoho si neumím ani najít. Vždyť… nemám co ztratit. S poslední větou vykročila k proskleným dveřím nemocnice. O pár vteřin později se zarazila. Musím brečet, napadlo ji. Sklopila hlavu, snažila se přinutit k pláči, ale byla tak nervózní, že to nedokázala. Cítila jen nevolnost a stažený žaludek. Několikrát se zhluboka nadechla, v duchu se povzbuzovala, aby si dodala odvahu píchnout se prstem do oka. Udělala to! Zajíkla se, zalapala po dechu, ale přece jen jí z očí vyhrkly slzy. Teprve pak si dovolila jít dovnitř.
„Alice…“ John s ní znovu zatřásl. Připadala mu duchem mimo.
„Byla jsem hrozně sama,“ zašeptala, hlas od pláče ochraptělý.
„Cože?“ Z Johna to slůvko vylétlo rychleji, než o něm stačil zapřemýšlet. „Sama? T-to jako… chceš mi říct, že ses nudila a tak sis pro zábavu zašla do nemocnice hledat pacienty se ztrátou paměti?!“
„Ne, ne, tak… tak to není…“
John ji pustil a odtáhl se od ní. „Tak jak to tedy je?!“
„Nikoho jsem neměla, rodinu, přátele, nikoho… chápeš?“ zajíkla se. „Když jsem pak v nemocnici slyšela ty zdravotní sestry, jak se dohadují, že nemáš žádné příbuzné, kterým by dali vědět o té nehodě…“ Přerývavě se nadechla, prsty si setřela slzy, ale vzápětí se na tvářích objevily nové. „Nevím, co mě to napadlo… znovu jsem viděla před očima, jak tam ležíš s rozbitou hlavou a vybavila jsem si slova toho záchranáře, že se jim podařilo tě znovu nahodit. Bylo mi tě hrozně líto, navíc… ses mi líbil.“ Alice klesla na hlase, zahanbeně před ním sklopila oči a s pevně stisknutými rty se dívala na pomuchlaný povlak přikrývky. Bylo by moc hloupé říct, že jsem se zamilovala? napadlo ji v duchu, ve skutečnosti však neřekla ani slovo.
John naslouchal Alicině přiznání. Ztěžka se opřel o pelest postele a najednou pocítil silnou chuť si přihnout whisky nebo si přinejmenším zapálit cigaretu. „Dobrý bože,“ utrousil sotva srozumitelně. Rukou si stáhl vlasy dozadu. Proto nepoznával tenhle dům, Alici. Proto si v jejich vztahu připadal jak mrtvá schránka bez emocí. Snažil se, opravdu se snažil k ní něco cítit, ale po celou dobu nedokázal rozeznat nic jemu známého. Jak mezi nimi, tak i na tomhle místě. Rozpomenul se, až když viděl svoje doklady. Teprve tehdy si vybavil malý domek na konci ulice nedaleko přístavu. Křik racků, vůni moře a pach rybiny. Dokonce mu najednou připadalo směšné, jak se ještě včera divil, kde se naučil plést a spravovat sítě.
John seděl chvíli bez hnutí a naslouchal tichým vzlykům. Nakonec se znovu posadil, spustil bosé nohy na prošlapaný koberec a začal se oblékat.
„Je mi tě líto,“ pronesl zničehonic. Natáhl si vlněný svetr a vstal dřív, než se ho Alice stihla dotknout. „Nikdy jsem nepotkal nikoho ubožejšího…“ Pátravým pohledem přejel po celé velké místnosti, zda se někde neválí něco, co by mohlo být jeho. „Kde jsou klíčky od auta?“ Ani jí nebylo proti srsti jet k němu domů, hrabat se mu ve věcech, v prádle, zabalit mu tašku oblečení a společně s jeho autem to vše odvléci sem. Včetně mě, dodal v duchu.
„Prosím, zůstaň tu, vysvětlím ti…“
„Co?“ skočil jí do řeči. Už to nehodlal déle poslouchat. „Jaký jsi blázen? To mi chceš vysvětlit? Nikdo normální takové věci nedělá, uvědom si to, Alice. Nikdo normální. Přivlastnila sis mě jako hračku, co najdeš na zemi. Nebo psa z útulku!“
„Nevěděla jsem, že ztratíš paměť…“ zajíkla se. Kdyby se tenkrát probudil u postele a vše si pamatoval, mohla jen tvrdit, že ho našla a zavolala mu záchranku. Pak by vše působilo mnohem normálněji. Jenže John se probudil s amnézií, která mohla kdykoli odeznít. Nezbývalo jí nic jiného, než si dál hrát na snoubenku.
„Dost už!“ John ji netrpělivě okřikl. Chtěl už vypadnout a ona jen záměrně zdržovala. „Kde jsou klíčky od auta?“
Alice zavřela oči, pláčem i vyčerpáním se třásla. „Nahoře,“ zamumlala nakřáplým hlasem. „Na půdě v pravém horním rohu pod cihlami.“ Vzápětí zaslechla dupání po schodech.

*****

Domů dorazil ještě za tmy. Připadalo mu, jako by tam nebyl celé věky. Na všech plochách ležela na prst silná vrstva prachu. V kuchyni ho do nosu udeřil těžký puch nevětraného vzduchu a zkažených zbytků jídla, které se válely ve dřezu, na lince i na stole. Nikdy neměl uklizeno, ovšem po tak dlouhé „dovolené“ od svého vlastního domku se přesvědčil, že žije jako prase. V předsíni to páchlo jako na jeho lodi, protože se vedle gumovek válely klece na chytání humrů. Špičkou boty do nich kopl, a aniž by se obtěžoval se zouváním, přešel celý dům, až se zastavil v ložnici. Padl do postele v nevětraném pokoji, oblečený, obutý a téměř okamžitě usnul.
Vzbudil se odpoledne. Za denního světla vypadal neuklizený dům ještě hůř. Pootvíral všechna okna, jídlo vyhodil i s talíři. Neobtěžoval se mýt nádobí, raději si koupí nové, i když ostatně ani neměl pořádně za co. Na chytání ryb nebo korýšů si nikdy moc nevydělal. Někdy chytil dost na to, aby si vydělal slušně na dva měsíce života, někdy byly klece poloprázdné a jindy úplně prázdné. Byl svým vlastním pánem, dokud se nepřipletl pod kola nějakému opilci v Corku a neskončil téměř na čtvrt roku v té bohem zapomenuté díře.
John svůj život vracel pomalu zpět do původních zajetých kolejí. Brzy ráno vyjížděl na moře, kde strávil skoro celý den a vracel se buďto s málem, nebo s ničím. Stačilo mu, že slyší hukot vln, křik racků. Často se prostě jen posadil, vnímal houpání lodě a zíral na šedomodrý obzor. Překvapivě snadno se mu podařilo hodit za hlavu ty tři měsíce s cizí ženou.
Alespoň si to myslel. Jenže všechno jakoby kouzlem vyplulo napovrch, když jednoho dne jel mnohem dál, než obvykle a doplul až k zálivu, na jehož břehu stál malý vlhký domek s jedinou místností. Nejprve ho popadl vztek. Vstal, vběhl ke kormidlu a chtěl změnit směr. Nakonec kormidlo upustil. Vypnul motor, nechal loďku jen tak pohupovat na malých vlnách. Vyšel na palubu, kde se opřel o zábradlí.
„Byla vlastně blázen?“ zeptal se sám sebe nahlas. Chlapi taky chodí do barů balit cizí ženské proto, že se cítí sami, nebo že prostě chtějí uspokojit jisté potřeby. Ona si jen zvolila trochu odlišný způsob… anebo byla jen blázen.
„Ještě jí budu omlouvat,“ odfrkl si, sáhl do kapsy a vytáhl z ní jablko. „Byla blázen,“ dodal s plnými ústy. Špičkou jazyka si olízl kyselou šťávu, která mu ulpěla na spodním rtu. „A já jsem druhý, protože si povídám sám se sebou. Skvělé, Johne, opravdu moc skvělé.“
Pomalu sežvýkal jablko a ohryzek zahodil za sebe na palubu. Pak se vrátil ke kormidlu, nahodil motor a odjel.
Ten večer na něj však něco dolehlo. Najednou ve svém domě viděl všechny nedostatky, problémy, špínu a bordel, kterého se neuměl zbavit, dokázal ho jen a jen přidělávat. Do nosu nasál zápach spáleného jídla, které se mu povedlo přiškvařit na dno hrnce. Znechuceně vyhodil do odpadků celý hrnec a otevřel okno. Vpustil dovnitř studený vzduch. Tam se nic takového nestalo. I když tam byla zima, vlhko, uvnitř to vonělo čistotou, pečeným koláčem, čerstvou kávou nebo masem. Prala mu, uklízela po něm, vařila… nechtěla mu ničit život, jen se o něj postarat, vyplnit prázdnotu v sobě i v něm.
„Už to dělám zase,“ odsekl podrážděně a vztekle zapráskl otevřené okno. Omlouvám ji za kus žvance a uklizený barák, dodal v duchu.
Ovšem další den jel k zálivu znovu. Na palubě chroupal jablko, zatímco sledoval domek, zdánlivě opuštěný a mrtvý. Napadlo ho, jestli tam ještě je. Ostatně po chvilce uvažování došel sám k závěru, že by ho nejspíš po čase zajímalo, co v tom domku je, takže by loď přirazil ke břehu a ze zvědavosti by se tam šel podívat. Stejně jako ona ze zvědavosti a osamělosti udělala to, co udělala. Jenže za těchto okolností nehodlal loď přirážet ke břehu. Opět jen snědl jablko a odjel.

*****

O měsíc později

            Alice stála u kuchyňské linky a kladla upečené sušenky z plechu do porcelánové mísy. Hřbetem ruky si dala stranou pramen vlasů, který jí padal do očí. Třebaže měla na sobě jen tričko, bylo jí horko. Z trouby i kamen sálalo příjemné teplo a uvnitř to vonělo čokoládou, skořicí a levandulí. Zvykla si na ten domek, už prostě nedokázala žít na předměstí Corku v domě z tmavých cihel. Přestěhovala si sem všechny své věci a auto zaparkovala do staré stodoly, jako tomu bylo před tím. Ve všední dny jezdila za prací do města, o víkendech se starala o zanedbaný pozemek, domek i skleník. Konečně vytrhala shnilé keře i odumřelou trávu. Hlínu zkypřila a už předem si rozmyslela, co a kam na jaře zasadí. Tady na okraji zálivu se samota dala snést lépe než uprostřed města mezi lidmi, kde vídala šťastné páry nebo naopak lidi, kteří si byli, jsou a budou naprosto odcizení.
            Alice si přisunula prázdný plech blíž k těstu na sušenky. Lžičkou vykrajovala tuhou čokoládovou hmotu a snažila se ji rovnoměrně rozmístit po celé ploše pekáče. Neotočila se, když za jejími zády zaskřípaly panty a vrzla dřevěná prkna.
            „Krásně to tu voní.“
            Alice na okamžik přestala. Uculila se a nejspíš by se jí rty roztáhly do širokého úsměvu, kdyby se nekousla do vnitřní strany tváře. „Čokoládové,“ odpověděla po chvíli, aby ho nenechala příliš dlouho čekat. „Máš hlad?“ Odložila lžíci, mastné prsty si otřela do zástěry. Teprve pak se k němu konečně otočila.
            Stál mezi dveřmi, dlouhé vlasy po ramena splihlé a připlácnuté tmavou čepicí, na níž se páral lem. Tvář měl zarostlou, na sobě otrhané staré oblečení, ve kterém jezdil chytat humry nebo ryby.
            John namísto odpovědi němě přikývl. Obýval se, že by se mu zadrhl hlas. Ostatně… ani nevěděl, co by měl říct. Každý den přemýšlel nad vhodným začátkem. Jenže tady uvnitř, na prahu jejího domu najednou nebylo nic dost dobré. „Bylo odemčeno,“ vysoukal ze sebe a apaticky si stáhl z hlavy čepici.
            „Já vím,“ pousmála se na něj. V jeho hnědých pronikavých očích nezahlédla ani náznak výčitek, jen jakési pochopení, možná i omluvu. „Věděla jsem, že přijdeš.“
            John nakrčil husté obočí, pak ho nechápavě povytáhl, ve špinavých prstech stále žmoulal starou čepici.
            „Viděla jsem loď,“ dodala Alice na vysvětlení. Otočila se k němu zády, sáhla do police pro talířek, na který nandala několik čerstvých sušenek. Položila ho na stůl a vrátila se k lince připravit kávu. „Nejdřív jsem nevěděla, že je tvoje a bylo mi fuk, kdo sem jezdí rybařit. Jednou jsem na palubě zahlédla člověka, jak se sem dívá… I když byl tak malý, že jsem mu neviděla do tváře, tak jsem věděla, že jsi to ty.“ Mezitím napustila do konvice vodu, postavila ji na hořák a připravila si dva hrnky. Se lžičkou nad mletými zrnky kávy se zarazila. „Máš rád černou, je to tak?“
            „Je,“ odtušil. Konečně zavřel dveře a udělal pár kroků dál do útrob Alicina domku. „Alice?“ oslovil ji ve snaze, že se k němu otočí.
       „Prostě jsem jen nechávala odemčeno,“ pokračovala dál, jeho žádost ignorovala. Svým způsobem se bála, že když mu dá šanci promluvit a otočí se k němu, řekne jí, že sice chápe, proč to udělala, ale je tu jen proto, aby se rozloučil. „Říkala jsem si, že prostě… jednoho dne dostane odvahu a přijde dál. Bylo to… takové němé pozvání.“
            John uchopil Alici za loket. Lžička jí vypadla z ruky a s krátkým zařinčením dopadla na linku. Pomalu ji k sobě otočil. Zírala mu na hruď, na zaschlý flek na tmavém starém svetru. S tichým uchechtnutím ho vzala za předloktí, aniž by vzhlédla. „Vypadáš strašně,“ zamumlala. Přerušovaně se nadechla ústy. „A taky smrdíš rybinou…“
            „Alice,“ oslovil ji znovu velice tiše. Uchopil ji dvěma prsty za bradu a přiměl ji vzhlédnout. Vzápětí nesouhlasně nakrčil čelo, palcem jí střel slzu z tváře. Ani si neuvědomila, že pláče. „Nebreč,“ špitl.
            „Přišel ses rozloučit, viď?“ hlesla.

           John s dlouhým výdechem přitiskl Alici rty na čelo, táhlým pohybem ji pohladil po spletených vlasech. Zakroutil hlavou. Sotva znatelně nadzvedl koutky úst v náznaku úsměvu. „Přišel jsem zůstat.“




Zdroj obrázků: tumblr.com

Žádné komentáře:

Okomentovat