pátek 5. června 2015

Knižní recenze: SLIB

Poslední dva roky se hrabu v historické a válečné literatuře. Tentokrát je ale tenhle kousek zařazený jako milostný příběh z války, čemuž odpovídá ten podtitulek - "Intimní příběh války"

Slib od Audrey Magee vyšel teprve nedávno a třebaže mám poslední dobou víc než napilno, se mi knihu povedlo přečíst za jediný den.

Nejprve ale o čem Slib je. Peter Faber, mladý německý voják se chce dostat na dovolenku z ruské fronty - kam se kdysi posílalo za trest, protože boje i podmínky tam byly ze všech možných front nejhorší - a tak se na dálku ožení s dívkou, kterou v životě neviděl.

Katharina, ono německé dvaadvacetileté děvče z Berlína, si Petera vybralo z katalogu. Hned druhá kapitola se přesouvá do berlínského malého bytu Katharininy rodiny, kam právě dorazil na svou dovolenku i Peter Faber. I přes prvotní nechutenství se do večera stihne do Petera zázračně zamilovat a po pár kapitolkách se dostáváme zpět na frontu.

Vyjma poslední kapitoly se příběh Kathariny a Petera odehrává odděleně. Prostředí fronty a Berlína se pravidelně střídá, popisy prostředí a okolí jsou dosti strohé, skoro až nedostačující, takže kdyby tam nebyly vůbec, vyšlo by to nastejno.

Celá kniha připomíná jeden obří rozhovor. Přímá řeč. Skoro nic jiného než rychlý sled přímé řeči jdoucí po sobě tak, že někdy ani netušíte, kdo na koho mluví, jelikož za větou mnohokrát chybí jméno či alespoň nějaký mizivý pocit. Příběh je tedy značně okleštěný, osekaný a svým způsobem stručný, třebaže autorka sázela na metodu vyjádřit hrůzy spojené s válkou a na ruské frontě jednoduchým způsobem.

Ovšem na můj vkus je Magee až moc stručná. Z desetidenní dovolenky se dalo stoprocentně vytřískat mnohem víc, stejně tak jako z celého příběhu, který spíš než srdceryvnou romanci připomíná jakési mírně kořeněné hlášení. Postavy Petera i Kathariny jsou ploché, nijaké a obrací názory jak korouhvička ve větru. Nijak s nimi nesoucítíte, jsou vám lhostejné, což je podle mého chyba. Ať už je hlavní postava záporná nebo kladná, měla by ve čtenáři vyvolávat či snad zanechávat nějaké pocity. Kupříkladu Vasilij Nikitin (Dítě číslo 44, Tom Rob Smith) ve mě způsoboval hlučné výlevy ve stylu: "To snad není možný, to je taková svině!!" Bohužel Slib nic takového nenabízí, jen strohý výčet nemastných a neslaných postav, které sice prožívají hrozné, těžké časy, ale jaksi to jde kolem nás.

Co se týče konce... svým způsobem je to happy end a svým způsobem tragédie v ne klasickém slova smyslu. Rozpolcený konec vyšuměl do ztracena, aniž by to hnulo mým emocionálním jádrem. "Hm, tak to je blbý, no..." vypadlo ze mě po zaklapnutí knížky s naprosto flegmatickým pokrčením ramen.

Třebaže se Slib dostává v oblasti ruských kapitolek od Charkova až k bitvě o Stalingrad a něčemu, co mělo nejspíš připomínat gulag, ale moc to tak nevypadalo, se čtenáři dostává v podstatě jedno a totéž, jen o několik kilometrů dál. Pořád se jen řeší neustále se měnící Peterovi názory, že je zima, nemají nic k jídlu a že musí pochodovat někam dál. Toť všem s občasnou myšlenkou na tisíce kilometrů vzdálenou Katharinu, která po vzoru svého manžela Petera, dělá v podstatě také jedno a totéž. Z protileteckého krytu k plotně a od té k jejich nóbl známosti, která jim podstrkovala lepší jídlo a léky.

Upřímně, od Slibu z díly Audrey Magee jsem při této slibně znějící anotaci čekala mnohem, mnohem víc. Byl by z toho brilantní příběh, ale bohužel... dostává se nám jen polovičaté a nedotažené práce. Nicméně Slib doporučuji jako zajímavý náhled na druhou stranu fronty, tedy německou, a jako nenáročnou (ačkoli válečnou!) oddychovku na dvě odpoledne.




Zdroj obrázku: Databáze knih

2 komentáře:

  1. Chybí mi cca 40 stránek do konce a přečetla jsem si Tvou recenzi, protože jsem byla zvědavá, co se Ti vlastně na knize nelíbilo :D :D
    Musím říct hned na začátek, že mně se knížka líbí moc. Trošku mi připomíná Měděného jezdce, kterého miluju. Je to hodně zvláštní vidět z té druhé strany - německé. Takovou knížku jsem ještě nečetla.
    Knížka se čte rychle a i když mi tam vadí některé věci /jezení psů a koní/ a vlastně nevím, jestli je mi Peter sympatický /tím,jak hned na začátku okrádal židy/, líbí se mi to fakt moc. A jsem zvědavá, jak to dopadne. Stylem je to určitě jednodušší, ale pro mě strhující.
    Nicméně s těmi přímými řečmi s Tebou musím souhlasit, všimla jsem si toho, že je jich tam fakt hodně!
    No jsem zvědavá, jak to dopadne :)
    PS: Dítě číslo 44 ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono jako ne že se mi to vyloženě nelíbilo, spíš jsem od toho čekala mnohem víc, něco takového více strhujícího, květnatějšího, takže mě naopak mrzelo, že ty dialogy byly odbyté tak hrozně rychle, bez nějakých dalších přídavných jmen a tak. Měděný jezdec je přece jenom takový vyšmajchlovaný, Simonsová si s těmi pocity pohrávala a vyložila ty postavy tak nějak jednoznačněji, že jsi měla nějakou oblíbenou a nějakou ne. A tady mi právě trošku vadilo, že jsem díky tomu stručnému slohu nedospěla k žádnému vztahu k postavě. Peter mi byl vyloženě lhostejný. Nicméně příběh je to dobrý, ta kostra, děj je moc dobrý a zajímavé vidět celou situaci právě z německé strany, jak přemýšleli oni, jak jednali a jak byli bezmezně oddaní vůdci i na tisíce kilometrů daleko.
      Ale souhlasím s tím, že se to čte opravdu rychle :) Pro příště nesmím od knížek očekávat nic, stejně jako u filmů, abych pak nebyla zbytečně zklamaná.

      To víš Dítě číslo 44 hned tak něco nepřekoná ♥ ♥ ! :))

      Vymazat