neděle 17. května 2015

Ženy na cestách: Korfu - 10. den, návrat do sladké domoviny

10. DEN – Jedeme domů


Nic nezmate tak, jako když se člověk probudí z hlubokého spánku a zpola přimhouřenýma očima se kolem sebe rozhlíží, jako by se právě probral z kómatu po devíti měsících na JIPu. Člověk nějakou dobu přemýšlí, kde vůbec je, kolik je hodin a co je za den.

Přesně takhle jsem se cítila. Probudila jsem se někdy ráno (usuzovala jsem podle slunečního světla, které i přes zatažené závěsy rozzářilo celý pokoj). Ingrid seděla na své straně postele, zády ke mně v noční košili – o několik čísel menší, se sepranými, kdysi jasně zelenými a fialovými proužky, ozdobenou žmolíky z několikanásobného praní a knoflíčky, z nichž trčely uvolněné nitky (epesní model ze série „Trendy módní tipy na dovolenou“). Rukou plácala po matraci a polštáři. Pak se pro něco sehnula do kufru, zavřela ho a zase párkrát dlaní přejela po posteli.
Pane bože, ona už má zabaleno, blesklo mi hlavou.
Navzdory té silné ospalosti mi docházelo, že jsme se v noci na pakování z vysoka vykašlali. Lenost a pohodlí po večeři bylo přednější, než shromažďování roztahaných věcí, které zaplňovaly zbytek volného místa v tom miniaturním pokojíčku. Ovšem nedokázala jsem udržet zvednutou hlavu a otevřené oči natolik dlouho, aby mi došlo, že bych se měla podívat na hodiny. Hlava mi spadla zpátky, otočila jsem se na druhý bok a vesele spala dál.

O hodinu a půl později zvonil budík.

Po pokoji jsem se ploužila jako zombie – matka tak nazývá můj prazvláštní stav připomínající styl „Walking dead“ (Živý mrtvý), což na vysvětlenou doplňuje historkou ze Zakynthosu. „Seděla jsi na terase, snídala a při tom si pořád ještě spala… nechápu,“ vždycky nad tím kroutí hlavou, jakmile na to přijde řeč. „Kolem plaval ten skřehotavý pán z Brna, zdravil tě a ty nic, ty spíš a žereš! Vysvětlila jsem mu, že ještě asi spíš, protože jinak bych všem musela říkat, že si vezu na dovolenou debila!“
Ve svém zombie módu jsem začala dávat na hromadu věci, které měly jít do kufru a ty, co jsme ještě do odletu potřebovaly a které z větší části putovaly do příručního zavazadla. Překvapivě čilá Ingrid si hodila na postel uválený kufr.
Byl úplně prázdný!
Zarazila jsem se. „Ty nemáš sbaleno?“ vyhrkla jsem.
Ingrid se na mě podívala jako na blázna.
Matka to s protočením očí okomentovala – „A teď děláme jako co?“
„Vždyť jsem tě viděla…“ S plnou náručí věcí k balení jsem zírala na Ingrid. Konsternovala jsem se natolik, že jsem si ani nevšimla, jak mi matka postupně bere z rukou jednu věc po druhé. Prý kdyby čekala, až se milostivě vykecám, tak nebudeme nikdy hotovy.
Ingrid rezolutně kroutila hlavou. „Ne. Prosím tě, kdy pa! Vždyť jsme včera přece říkali, že budeme balit až dneska.“
„No ale ráno!“ namítla jsem a tak nějak to začínalo vypadat, že jsem si ten ranní výjev asi úplně vymyslela. „Já nevím, kolik mohlo být. Možná tak šest ráno. Ještě jsem si říkala, že sis přivstala, abys to všechno stihla…“
Ingrid vyvalila oči. Nejspíš nad mou naivní myšlenkou, že by si měla přivstat a udělat něco dřív, než musí. Zvlášť když nemá budík, ale jen ruské natahovací hodinky. Nejrychlejší na světě, protože se několikrát za den stihly předbíhat tak o patnáct minut.
„No seděla jsi na posteli a plácala si do ní, tak jsem si myslela, že už jim jdeš svlíknout postel…“ Nevím proč, ale vždycky to děláme, i když si hotel platí uklízečky. Zkrátka pokaždé po sobě svlečeme použité povlečení, včetně prostěradla a necháme jim tam holé matrace.
„Jo!“
Úplně jsem viděla, jak se jí nad hlavou rozsvítila žárovka poznání.
„No, ale to jsem nebalila…“ Ingrid okamžitě přešaltovala do ostřejšího tónu. „Jsem měla v posteli mravence!“
 „Mravence?“ vyhrkly jsme s matkou zároveň.
„Jo! Představ si to! Něco mi šimralo po obličeji, ne, tak se vzbudím a koukám, mravenci! Lezli mi z polštáře. Taky nechápu, proč nám museli na ten poslední den znovu povlíkat postele, to fakt nechápu. Asi debilové, ne,“ rozhodila rukama, jak nasraná domovnice, které někdo zašlapal právě vytřené schody. „By mě zajímalo čím myslí! Jsem tu pak seděla na posteli a vraždila je.“
„Aha, já myslela, že sis balila věci, když jsi pro něco sahala do kufru…“
„Néééé, to já jen vyklepávala povlak z toho polštáře.“
Chápavě jsem pokývala, smála se tomu nedorozumění, zatímco mi matka z nohou servávala pantofle se slovy, že je chce umýt a strčit do kufru.


Racek nás z hotelového pokoje hodlal vykopat do 12 hodin. Proto jsem dospěla k závěru, že po obědě už stejně nemá cenu na tu hodinku lézt do moře, prosolit se a nechat se popřípadě obalit prachem a pískem. Sprchy na pláži jsou většinou v provizorním stavu a už jen z principu prostě nefungují. Navíc představa, že bych se na pláži mydlila sprchovým gelem, mi připadala komická a podivná zároveň. Nehodlala jsem tam nikomu dělat šaška. Ostatně ta hodinka už člověka taky nevytrhne. Nemluvě o tom, že by se šlo z oběda rovnou do moře s plným žaludkem.

Racek však skrýval ten den spoustu zajímavých překvapení.

Tak jako první opět východoněmecká invaze spařených tlusťochů, kteří se druhý den po příjezdu krásně vybarvili do odstínu spařené červeně, že i naše pruhovaně opálená Ingrid vypadala jako reklama na Nubián.

Německá vyvedená rodinka, která nám předchozí den nechala milostivě k dispozici tři lehátka u bazénu, je teď zkonfiskovala úplně všechny. Dvě odstrčené lehátka, daleko od Němců, ale ne dost, abyste je neslyšeli, trčela na trávě. Bohužel obsazená rodinkou – neobvykle vysokou a hubenou. Jejich dcera vypadala jako z Dachau. Stehna měla jako dvě oteklé nitě a mezera mezi nimi by postačila jako tunel pro rychlíkovou soupravu Českých drah. Okamžitě jsem nasadila otrávený výraz, protože do trávy jsem se nechtěla jít válet. V trávě totiž číhá hrozné nebezpečí a vzhledem k mému štěstí se vyloženě těší, až si tam lehnu zrovna já. Hmyz. Dovedla jsem si představit, jak se ty kobylky natěšeně třesou, aby na mě mohli skočit. Od normálních lidí to utíká, na mě se to těší. I kdyby v té trávě byla jen jedna, se stoprocentní jistotou jsem věděla, že se s ní střetnu.
Matka mě tiše okřikovala, ať tam nedělám takový ksichty, že ta rodina je taky z Čech, tak ať si laskavě odpustím případný poznámky ve stylu – Zasedli jste nám místo!
Překvapivě nám ta úplně cizí rodinka částečně propůjčila jedno ze dvou lehátek, abychom si k nim mohli dát věci, osušky a tak podobně.

Druhá Rackova specialita spočívala v obědě. Protože jsme si museli odnést zavazadla do recepce ještě před dvanáctou hodinou – což ve výsledku představovalo jakési stěhování národů za pomocí jednoho titěrného výtahu pro 4 normální lidi, pro 3 když sebou máte Ingrid a pro jednoho, pokud sebou vláčí kufr – měl nás personál hotelu pěkně pohromadě. Při odevzdávání klíčů každému odstřihli náramek s programem all inclusive. Namísto toho nám podstrčili papírovou kartičku, kde stálo – 3 obědy, 3 sklenice pití. Cokoli nad rámec, což se týkalo zejména pití, se muselo doplácet z vlastní kapsy.
Nemálo šokovaně jsme si prohlížely kartičku s tím, jestli to hotel skutečně myslí vážně. Pomalu jsme se šly posadit na sedačky ke kufrům.
„To jako vážně?“ ptaly jsme se pořád dokola.
Ingrid, oblečená do vytahaných sepraných šatů na pláž, pod nimiž měla plavky, jelikož zastávala názor, že za co jsem si zaplatila, to taky maximálně využiju (což představovalo moře se středomořským slunečním svitem do poslední minuty, byť s plným žaludkem!), se začala samozřejmě rozčilovat.
„No to si z nás dělají prdel, ne?“ Hlasitost ovládala tak, abychom ji slyšely jen my.
„Myslím, že ne…“ zamumlala jsem.
„Jako za takový prachy! Ts, jsou pěkně drzí! To jako… to přehnali,“ odsekla. „Jako by na tý jedný skleničce pití navíc zchudli!“
Matka ani já jsme neměly zrovna chuť dělat tady nějaké rozladěné scény na veřejnosti, takže jsme uvítaly Ingridin odchod – nejspíš na záchod. Její absenci vystřídala Ilona. Jako jedné z mála byla omezená konzumace úplně putna. Její obličej nabral zelenobílý odstín.
„Holky, měly jste včera ten meloun?“ zeptala se a sedla si naproti nám.
„Ne, my červený melouny nemusíme…“
„Já se po nich můžu utlouct, včera je přinesli až ke konci večeře… já vůl si byla ještě přidat! Ženský z Plzně povídaly, že chutnal trochu zkysle, ale mně to chutnalo normálně, tak jsem si šla pro nášup! Od rána bleju, seru, já nevím, jestli mám do toho hajzlu strčit dřív hlavu nebo prdel!“
„Ježíši, Ilono, to to musíš takhle to…“ polohlasem ji okřikl manžel, který celou dobou přešlapoval za pohovkou akorát za jejími zády.
„No co!“ houkla hlasitěji, „Vždyť je to pravda, co bych to neřekla!“
„Ale tak nějak… by se to dalo slušněji…“ Párkrát nechápavě zakroutil hlavou, nakonec se uchechtl, když jsme nad tím mávly rukama s tím, že nám je to jedno.

Oběd vlastně nebyl ani tak oběd v pravém slova smyslu, ale jakási žranice ve stylu: „Urvi, co můžeš!“, jelikož Němců jako by stále přibývalo a my představovali čím dál tím utiskovanější protektorát Čechy a Morava (doslova, protože jsme měli v partě rodinku ze Vsetína). Omezená konzumace ze strany hotelu šla stranou. Nájezd bývalých markomanských barbarů, dnes je tedy označíme jako Němce, byl tak náhlý, prudký a velice při chuti, že jsme byli my chudinky Češi rádi, že máme alespoň minimálně jeden talíř do rodiny a na čem sedět.
Nám se povedlo urvat talíře pro každého, tedy tři. Mám takový dojem, že jsme seděli s hubenou českou rodinkou z Dachau a vděčně papkali ty zbytky, co zůstaly v rohu pekáče.
Ingrid opět brblala.
„Co si o sobě myslej, omezit nám konzumaci…“
„Čert vem jídlo, ale to pití je trochu blbý…“ pronesla jsem nad pitváním tuhého kousku hovězího, protože ty nejlepší byli dávno v pánu (v německém žaludku).
Od stolu za mnou se otočil „pán s očima“. „Viďte, s tím pitím je to úplná kravina. Jsem si říkal – si to asi budu lejt do kapes, nebo co,“ smál se.
Všichni uměli přijímat tuto situaci normálně, s úsměvem, jen Ingrid ne. Zkrátka někdo jí sáhnul na jídlo, které měla mít podle katalogu zaplaceno.
Potutelně jsem se naklonila nad talíř s hláškou ze Slunce sena. „Ty hele, on je to vážně nějakej divnej hotel…“
Když se matka při jídle směje, automaticky se svým způsobem začne dusit.
Ingrid však hlášku z filmu pochopila jako další pobídku k rozčilování. „To je teda hotel! Za ty prachy… jsme měly jet do toho druhýho, kdo tohle vybral…“
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě tím Ingrid doslova nenasrala. Za A byl Racek můj nápad. Za B – člověk se snaží, organizuje a nakonec taková odezva? Děkuji pěkně za ten vděk. Přísahám, že jsem v tu chvíli měla chuť se na Ingrid s příští dovolenou vyprdnout. No… a za C – kdo měl do háje tušit, že vedení hotelu udělá tohle? Nejspíš potřebovali na Češích ušetřit ve prospěch té nenažrané tlupy barbarů.
Mezi stoly se motal ušeptaný barman se jménem začínajícím na D. Sbíral špinavé talíře, aby mohli do oběhu poslat nádobí, které se s každou minutou stávalo nedostatkovým horkým zbožím. Něco našim směrem zase zamumlal tak, že mu nebylo rozumět ani slovo.
„Šeptálek,“ utrousila jsem jen tak.
„Ty hele, nejmenuje se tak nějaký pták?“ vzpomněla si matka. Neúmyslně mi tak způsobila záchvat smíchu.
„To je šoupálek,“ vysoukám ze sebe.
Matka se začne opět dusit smíchy. „A nejmenovala se tak i postavička z Mumínků?“ Každé slovo ze sebe pracně soukala, výslovnost jsem spíš odhadovala.
Smích mě donutil odložit příbory. Ve tváři jsem měla bouli z nasáčkovaého nesežvýkaného sousta. Kdybych se ho totiž pokusila polknout, asi bych se zadusila. „To byl Šňupálek!“ zašeptám během hlubokého nádechu.
Ingrid netušila, co nám je. Naprosto nezúčastněně se rýpala v té hromadě jídla. Jak se jí v tom nedostatku podařilo urvat tohle…
„Proč nás to nenapadlo dřív?“ zasýpala matka s doznívajícím záchvatem smíchu a napila se.
„To nevím!“
Ohlédla jsem se za sebe, jestli z kuchyně náhodou nepřinesli pekáč s masem, protože ta hovězí guma se nedala sníst tak, jak jsem si představovala. Uprostřed jídelny kousek od mrazáku se zmrzlinou stál Němec s naježeným prošedivělým knírem. Podupával nohou, ruce založené na hrudi a čekal, až si ho někdo všimne.
Uražená pevnost se dočkala. Doploužil se k němu Šimon. Němec mu něco vykládal, očividně rozčílený s mluvou kadencí samopalu vzoru 24. Pak rozhodil rukama, párkrát ukázal do mrazáku. Šimon odešel, Němec zůstal. Nakonec si šel sednout, ale za pár minut zase stál a šel se podívat dovnitř. Přecházel sem tam, dokud do mrazáku Šimon nedonesl kýbl zmrzliny. Němec, s výrazem „To je dost!“, přistoupil k mrazáku, nakoukl dovnitř. Znechuceně nakrčil nos (asi jako Ingrid, když koukne na cenu čehokoli, co by se jí líbilo, ovšem zadarmo) a s nevyřčenou větou „Čokoládová! Fuj, to nejím!“, která však byla zřejmá, se na patě otočil a vypadnul.
Já, společně s dalšími Čechy vyrazila kupředu jak chrt za honbou umělého zajíce na dostizích. Popadla jsem poslední dostupnou misku a než na mě přišla řada, byla polovina desetilitrového kýble zmrzliny vybraná.
Konečně! Zmrzlina ukořistěna.
Ovšem chyběly lžičky.

Ke stolu jsem se usadila s polívkovou lžící. Nikdy jsem ještě nejedla zmrzlinu polívkovou lžící, což se ukázalo jako zvláštní druh umění, ke kterému člověk potřebuje talent. Vybírat z malé misky obří lopatou drobná sousta tak, aby nespadly... Na nějaký flek se v hromadném stravování nehledí, ovšem na ubruse. Zákon schválnosti totiž říká, že jakmile si oblečete něco čistého, zaručeně se zkydáte. Zvlášť pokud je část oděvu bílá. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem na sobě měla bílé kalhoty a čokoládová zmrzlina byla hnědá... Asi tu myšlenku nemusím více rozvádět, ostatně... nejsem si jistá, zda by Ingrid pochopila tolik zřejmou pointu.

Naštěstí mi na bílé kalhoty neupadlo nic, co by připomínalo rozmáznutý exkrement po neúspěšném závodu s průjmem.
Nasraná Ingrid odmítla konzumaci zmrzliny s uraženým výrazem. Tím jim to fakt nandá, pomyslela jsem si.

Po obědě okamžitě vyrazila do moře. Pravděpodobně najít zdarma nějaké kamínky do své zahrádky nebo oškubat pár keřů. Ingrid tak lačnila po využití všeho do maximální míry, že by mi i to koupání otrávila. Poslední dvě hodiny jsme hodlaly trávit v baru s kartami v ruce. Otec z rodinky z Dachau k nám zničehonic přistoupil s nabídkou, že nám bude na svůj náramek chodit pro pití, ať ho neváháme oslovit, že nám pro něj klidně dojde. Aniž by to bylo nutné, automaticky nám donesl dvě sklenice.
S matkou jsme si přiťukli normální limonádou. „Ještě že to nevidí Ingrid,“ zahlásila. Asi jako v Dovolené s Andělem: „Ještě, že tu není Anděl. Teď jedeme všichni na černo!“
Se souhlasem jsem pozvedla sklenici jako na slavnostně zakončeném proslovu nějaké benefiční akce snobských boháčů a ztvrdila to několika loky.

Jedeme domů!
I tak by se to dalo ve výsledku nazvat, protože strávit s Ingrid několik dní navíc, tak bych jí asi musela zabít. Minimálně bych měla chuť po ní něco hodit. Ovšem České Aerolinie udělali dokonalé překvapení i při zpáteční cestě. Samozřejmě se opět letělo s mezipřistáním, tentokrát však z Peloponésu se zastávkou na Korfu. Jako poprvé nás, tak i je vykopli z letadla se slovy, že během tankování uvnitř prostě sedět nebudou.

Na mini letišti v Kerkiře jsme vytvořili dvě spořádané fronty. Nicméně se mezi námi objevila skoro průsvitná žena se čtyřmi dětmi a nerudnou tchýní. Nejmladšímu děcku bylo 9 měsíců a nejstaršímu tak 4 až 5 roků. Drobná, hubená žena s umaštěnými vlasy barvy myší hnědi se dožadovala svých práv matky. Přednostní odbavení. Celou naši frontu vystrkala o několik metrů zpět, abychom ji laskavě udělali místo pro její čtyři ubrečené děti. Kdokoli měl jejím směrem nějaké poznámky, tak ho ta na první pohled nenápadná ženská seštěkala na dvě doby. Myslím, že ta šedivá paní z Racka, nebo její více šedivá kamarádka, jen tak mimochodem pronesla, jaká je to od té ženské nezodpovědnost, táhnout se přes tři čtvrtiny Evropy s takovými dětmi, že si neodpočne ona, ani tchýně, že by se mohlo něco stát a tak podobně. Žena se k ní zničehonic otočila s pohotovou odpovědí: „Měla byste se zamyslet nad sebou! Vy něco povídejte o zodpovědnosti! Vy taková stará byste měla mít víc zodpovědnosti a zůstat doma, ještě byste tu mohla umřít!“

Konečně jsme se zbavily zavazadel. Čekání na letadlo jsme strávily v duty free shopu. Tradičně obcházím drahé luxusní parfémy už jen proto, že se mi na nich líbí ty designované flakonky. Naprosto nečekaně se mezi krabičkami parfému objevil sexy obličej Chrise Evanse – tou dobou mého nejoblíbenější herce, který toho roku ztvárnil superhrdinu Kapitána Ameriku. Avengers se na mě tehdejší jaro trochu podepsali, sjížděla jsem filmy Chrise Evanse, fešného třicátníka, který shodou okolností natáčel film v Praze (ovšem nedařilo se mi ho potkat) a čirou náhodou byl Chris i tváří parfému Gucci Guilty, která na mě svůdně mrkala z regálu. Okamžitě jsem na sebe stříkla jednu dávku. Voněla božsky.
„Takhle voní bůh,“ řekla jsem matce.
„Ne jako Jude Law?“
„Ne, bůh voní takhle…“
„Takhle voní Evans.“
„To znamená, že Evans je bůh.“ A proč ne, s takovým tělem a vizáží…
Když jsme vylezly z obchodu, připadalo mi, že na mě ten parfém vyvanul. Vrátila jsem se a nalila toho na sebe mnohem víc. Teprve pak jsem se posadila k ostatním.
"Kde jste se couraly?" zeptala se Ilona.
"V duty free... cákla jsem na sebe trošku voňavky. Voní božsky," řekla jsem.
"To cítím," nasála a trochu protočila oči v sloup pod náporem té silné vlny pánského parfému Gucci Guilty. "To ucítí celý letadlo..."
Naštěstí Řekové otevřeli bránu, takže jsem mohla Ilona udělat trochu čerstvého vzduchu tím, že opustím prostor poblíž její osoby. Mohlo se nastupovat, ovšem nikdo neměl chuť předbíhat tu nevrlou hysteričku se čtyřmi dětmi…

I sebemenší kontakt podrážky s letištní halou se dá považovat za domov. Jakýsi pocit bezpečí po výstupu z letadla, ale zároveň i zklamání, že už máte po dovolené a musíte brzy zase do práce.
Přišouraly jsme se k pásu se zavazadly, kde se můj (zase!) objevil jako první.
Jako další přijel matčin.
Nakonec Ingrid.
Nicméně Ingrid si ho nemohla sundat. Za prvé nestíhala rychlost pásu, která připomínala zpola ochrnutého šneka, a za druhé musela telefonovat domů manželovi, prvnímu synovi, švagrové, že je na letišti. Nejspíš by volala i psům, kdyby měli telefon.
Déle už jsme u pásů nečekaly. S kufry jsme postupovaly ven z příletové haly. Ovšem od té pidi svačinky na palubě letadla, která má nejspíš za úkol pouze polechtat žaludky, jsem skočila do Billy pro tuňákové toasty k večeři, jelikož nás z letiště čekala ještě tříhodinová cesta autobusem. Mimochodem pokrm na palubě od ČSA zase neměl zákusek. Namísto malé sladkosti se rozhodli obdarovat naše chuťové buňky kyselým zeleninovým salátem nasládlé kukuřice a hrášku. Nic, co bych jedla. S otráveným výrazem jsem ho přesunula na tác matce. Se slovy "Já to nechci!" mi tu krabičku strčila zpátky.
"Ingrid, nechceš salát? Já to nejím..." Jelikož znám Ingridin apetit, zkusila jsem salátek poslat dál. Ostatně Ingrid mně zná už tolik let a natolik dobře, že ví, že čerstvou zeleninu nejím.
Beze slov si ode mně vzala krabičku se salátem a než si někdo kolem stihl všimnout, hodila ho do apartní kabelky z frcu.
"Vezmu synovi..." prohodila s plnou pusou.
"Salát?" zeptala jsem se nechápavě.
"Hm," narvala si do pusy další sousto s tlustou vrstvou másla. "Nic jsem mu nekoupila, tak ať dostane nějaký dárek."
Ztěžka jsem polkla. Takže její starší syn dostane jako suvenýr z dovolené zeleninový salát z kukuřice od ČSA. Super!

Ale zpět na letiště v Praze....
Delegátka si nás odškrtla, předala nám info, jaký autobus na nás bude čekat, kdy a kde. Na parkovišti před letištěm, což do větrnostních podmínek připomíná Větrnou hůrku, jsme přešlapovaly dobrou hodinu a půl bez jakýchkoli informací. Stmívalo se, začínala nám být zima, někteří z nás (já) začínali mít hlad.
Úplně jsme slyšela svého strýce – „vy pořád něco potřebujete! Jíst, pít, čůrat…!“
Kolem nás se však začaly nést řeči o ztracených zavazadlech, že to řeší a sepisují hlášení, formuláře a tak podobně.
Ilona vedle nás přešlápla. „No já o ničem nevím, nám kufry přijely,“ pak se podívala na mně, „ježiši, ona už zase jí…“ Znělo to spíš znechuceně, ale nejspíš kvůli té její nevolnosti způsobené zkaženým melounem.
„Mám hlad. Nám taky přijely, jako první…“ pokrčila jsem rameny.
Načež se objevily šedivé kamarádky. „To je fakt sranda, vážně… vy máte kufry??!“ vyhrkly s pohledem na naše omašličkovaná zavazadla. „Vždyť jsme stály hned za vámi v té frontě.“
„Moment, vy je nemáte?“ polkla jsem.
Jedna z nich se rozesmála. „Já mám akorát mokrý plavky v kabelce a rychlovarnou konvici!“
„Pán s očima“ s rodinou se přidal ke skupině ztracených zavazadel. „My jsme stáli v tý druhý frontě a taky je nemáme. Kdyby aspoň je ztratili nějak systematicky, ale tohle fakt nechápu.“
Z davu čekajícího na transfer domů se ozvala turistka z Peloponésu. „To už nám cestou tam kufr naprosto rozflákali, takže jsme si tam museli asi za 100 euro kupovat novej a ten nám poslali do Varšavy!“
„Ty vole mámo, oni je poslali do Polska!“
„ČSA se fakt vyznamenala…“
Šedivé dámy přidaly další informace, jakmile si na uklidnění zapálily cigarety. „Část kufrů prý dokonce nechali na Peloponésu, část na Korfu místo do Prahy naložili do Varšavy a prý snad na Korfu taky nějaký zůstal.“
Než se sepsala poslední stížnost o ztraceném zavazadle, uplynula další hodina. Když jsme odjížděli z letiště, padla venku tma. V Plzni na parkovišti pak na šedivé kamarádky čekali manželé.
„Kde máte kufry?“
„Já mám u sebe akorát mokrý plavky!“ zahlásila hned jedna z nich. Nakonec se s námi rozloučily, protože na nás už čekal další povoz domů, kam jsme dorazily s velkým zpožděním uprostřed noci a naprosto zničené. O rok později, na tomtéž místě – též parkoviště před Škodovou v Plzni, téměř ve stejném termínu, jsme šedivé kamarádky potkaly znovu.
„Kos?!“ vypálila jedna z nich, sotva jsme se celé překvapené pozdravily.
„Archipelago?!“ odpověděla matka.

„Jo!“ vykřikly jsme všechny.



Společně s Múzou spisovatelství se Ženy na cestách prozatím loučí, ale vrátí se a s nimi zápisky z Ruska!


zdroj: moje fotografie

Žádné komentáře:

Okomentovat