sobota 23. května 2015

Nuda na Aljašce

„Dobrý bože,“ vydechla tiše Cecil. Přes její obličej se přehnal náznak strachu a pohled odvrátila ode dveří obchodu. „Vidíš ho?“
Francis se za sebe ohlédla, na vteřinu strnula, pak si však odkašlala. Prsty se uhladila vlasy a předstírala, že někoho vyhlíží na konci ulice.
Obě ženy zmlkly, když kolem nich prošel.
„To je strašný,“ zamumlala Francis pohoršeně, jakmile se za ním zavřely dveře. „Vypadá jako trestanec,“ okomentovala jeho současný vzhled. „Když jsem ho viděla naposledy, ještě měl vlasy.“ Tváře zarostlé nazrzlým vousem doplnil kompletně oholenou hlavou. Patrný byl pouze stín táhnoucí se přes celou lebku ohraničený nad čelem a kolem uší, kde kdysi bývaly vlasy. „Nechápu, jak s ním může žít,“ poznamenala zklamaně.
„Kdo?“ podivila se Cecil. Postavila se naproti Francis, jen aby lépe viděla skrze výlohy dovnitř obchodu.
Chladný vítr od moře proudící ulicemi vehnal Francis do obličeje uvolněné vlasy. Přilepily se jí k namalovaným rtům. Elegantně si je odsunula stranou a natočila se tváří proti větru. „Jeho žena.“
Cecil téměř okamžitě vytřeštila oči. Francie měla dojem, že kdyby to nepůsobilo tak trapně a nechodili kolem lidi, připlácla by zvědavý obličej na špinavé sklo výlohy. Pravděpodobně by ještě prstem mířila přímo na něj. „On…“ zalapala po dechu, zorničky těkaly z Franciiny tváře za její rameno a zpět na Francis. „On je ženatý?!“
Uchechtla se. Konečně věděla něco, co její přítelkyně ne. Právě teď nastala v rozhovoru správná chvíle na cigaretu, ovšem v takovém větru na ni mohla zapomenout. „Všeobecně známé tajemství,“ pokrčila rameny.
„Za koho? Která chudinka by si ho dobrovolně vzala? Jeho,“ ušklíbla se.
„Jocelyn Finleyová.“
„Finleyová?“ Cecil přemýšlela, koho toho jména zná.
„Dcera Iris a Douga Finleyových.“
„Pane bože!“ vyhrkla Cecil. „TA Jocelyn,“ zajíkla se. Ruku si přitiskla k ústům, kroutila hlavou, jako by vyjadřovala lítost nad obrovským a nedozírným neštěstím. „Pamatuju si na ni, drobná, mladá holka. Příliš mladá a… příliš hezká,“ koutkem oka střihla k výloze, „pro něj.“ Zrovna stál u chladicího boxu s pivem. Povytáhl si rukávy kostkované flanelové košile nad lokty. Zpod látky obtahující vypracované paže vykukovaly fragmenty nesourodých černých tetování.
„Když nad tím tak uvažuji…“ pokračovala Cecil, „nejsem si jistá, kdy jsem ji viděla naposledy. Studovala v Anchorage, že je to tak?“
„Dva roky,“ přikývla Francis. „To léto pak poznala jeho.“
„Co ji k němu táhlo? Vždyť je o spoustu let starší!“
„Možná právě to. Jocelyn byla spíš uzavřená a stydlivá, neuměla se moc seznamovat s lidmi. Jestli se zamilovala…“ Francis pokrčila rameny, čímž dala najevo, že víc vysvětlovat nemusí. Zamilované holky nevidí, neslyší, neznají napravo ani nalevo, zkrátka vidí jen toho svého chlapa a v duchu ho nejspíš staví na piedestal. „Na konci srpna se potají vzali. Dozvěděla jsem se to až loni od Iris a ta se to dozvěděla, až když bylo po všem.“
„Probůh,“ vydechla tiše Cecil. V duchu soucítila s její matkou. „Kolik mu vlastně je? Třicet pět?“
„Třicet šest,“ poopravila přítelkyni. „Je skoro o čtrnáct let starší.“
„Dva roky jsem ji neviděla…“
„Nikdo z nás… přestěhovala se k němu. Žije v horách uprostřed lesů. Vlastní srub na břehu jezera několik kilometrů od vodopádů.“
Cecil zírala Francis přes rameno. „Kdo ví, jestli ještě žije,“ hlesla.
Francis se ohlédla. Stál u domácích potřeb a do košíku s nákupem vhazoval pracovní rukavice, svorky, lepicí pásky, smotaný provaz. Přistihla se, že se jí skutečně zastavil dech, na pár vteřin ztuhla. „Myslíš, že…“
„A tebe to nikdy nenapadlo?“
„Ne, ale teď když se na něj dívám…“ zatřásla hlavou, aby z ní vyhodila nepřípustné myšlenky. Automaticky si představila ty nejhorší možné scénáře. Zalepená ústa, svázané ruce, nohy i tělo přivázané k židli… „To přece…“
„Proč ne? Podívej se, je tetovaný jako bývalý vězeň a celé město ví, že ho v mládí chytili za ozbrojenou krádež auta. Tenkrát mu hrozila podmínka. Už nevím, jak se jeho rodičům povedlo přesvědčit šerifa, aby to smetl ze stolu.“
Francis si začala zamyšleně žmoulat spodní ret. „Říká se spousta věcí, Cecil. Že jeho matka chodila s dřevaři za peníze, že vykradl tenhle obchod, že před patnácti lety zmlátil toho místního opilce tak, až ho zmrzačil. Že jeho otec byl alkoholik, neměl na něj čas, třískal jeho i jeho matku…což… je bohužel pravda.“
„Třeba se k ní chová stejně, koukni…“
Právě bral do ruky desinfekci, krabičky s náplastmi, obvazy, set na šití, pytel vaty, několik lahviček aspirinů, lékařské nůžky a další věci, které nedokázala pojmenovat jen proto, že jí nějaký jiný zákazník zakrýval výhled.
„Sakra Cecil, přestaň s tím… určitě… určitě ne. Akorát jsi mi do hlavy nasadila černý myšlenky. Čekáš, že si teď půjde koupit kanystr s louhem, aby se zbavil mrtvoly?“
„Proč by kupoval louh!“ protočila oči k zataženému nebi. „Sama jsi řekla, že žije v lesích u jezera. Stačilo by ji hodit do vody nebo zakopat. Nikdo by na to nepřišel. Klidně to mohl udělat před rokem, nebo dokonce měsíc po svatbě. Dostatečně si užil, přestala ho bavit, tak šup! Šla pod zem.“
„Ježíši! Cecil! Uvědomuješ si, že tu pohřbíváš Jocelyn?“
„Promiň, promiň,“ zvedla ruce, na znamení ústupu. „Ale na co tedy potřebuje tolik aspirinů, obvazů a chirurgických rukavic?!“
Francie rozhodila rukama kolem sebe. „Jak to mám vědět? Třeba jen nesnáší pohled na krev a nechce s ní přijít do styku, když mu vytahuje z rukou třísky…“
„Proč třísky?“ podivila se Cecil.
„Napadly mě jako první. Vypadá jak dřevař, nosí stejné flanelové košile, chodí zarostlý a ruce má jak lopaty.“ Pootočila se bokem, aby viděla do obchodu. Přicházel k pokladně a vykládal na pás svůj nákup. „Vidíš? Má prstýnek.“ Aniž by si to uvědomila, automaticky se zaměřila na levý prsteník.
„To nic nedokazuje, může tím jen podporovat iluzi manželství,“ pokrčila rameny. „Norman Bates taky žil s dávno mrtvo matkou.“
„Jocelyn nikdy nevyhledávala větší společnost lidí a nedružila se jako… například my dvě. Třeba si zkrátka stačí sami. Slyšela jsem, že je dost náruživý…“
„V jakém smyslu? Agresivní? Výbušný?“
„V sexuálním,“ odkašlala si Francis.
Cecil zaskočeně zamrkala, nepatrně se odtáhla od Francis, nakonec o krok ustoupila, aby mezi nimi mohl projít nějaký postarší muž. Pak se zase vrátila na původní místo. „Nějak… nevím, jak bych měla na tuhle informaci reagovat. Na jazyku mám otázku, jestli jsi to zkoušela, že to víš, ale…“ zvedla ruku a klesla na hlase na znamení, že nehodlá pokračovat.
„Od jeho bývalé přítelkyně. Dřív to nějakou dobu táhnul s Amandou.“
„Počkej, Amanda je… ta recepční v penzionu?“
„Přesně ta. Říkala, jak je hrozně neúnavný. Chtěl ráno, odpoledne, večer, prý se nemohla ani předklonit…“
„Tím mi chceš naznačit, že chudinku Jocelyn nevzal lopatou po hlavě, ale uklátil ji k smrti?“
„Nemohla by ses o sexu vyjadřovat trochu jemněji? Takový slova používají puberťáci… a vůbec, proč hned myslíš na nejhorší? Nikde není žádný důkaz, že je Jocelyn…“ Francis se zarazila. „Že by mohla být,“ opravila se, „ty… víš… co…“
„Ale máme. V jeho tašce!“ bradou pokynula k obchodu se smíšeným zbožím. Podle Cecil představoval důkaz podivný nákup složený ze zdravotnických potřeb, nářadí a v neposlední řadě i jídla. „Někdo by měl přinejmenším nahlásit podezření…“
„Nahlásit?“ vyhrkla Francis. „Ty ses… zbláznila, ne? Před čtvrt hodinou jsi nevěděla, že je ženatý a teď je z něj vrah? Tak se ho zeptej, za chvilku vyjde ven. Ano, vypadá hrozně a budí ve mně hrůzu. To nepopírám. Ale vrah?“
Cecil si povytáhla rukávy fialového svetru. Chtěla Francis odpovědět, ale on se zrovna přiblížil ke dveřím, v náruči držel papírový pytel s nákupem a otevřel si ramenem. Cecil sklopila pohled na chodník, na němž se snažila počítat bílé rozšlapané fleky vyplivnutých žvýkaček. Přinejmenším se pokoušela ignorovat jeho přítomnost. Místo žvýkaček nakonec v duchu počítala vteřiny. Kdy kolem nich projde a zmizí.
„Tak co vás zajímá, hm?“
Obě ženy sebou trhly, když vedle nich promluvil, hluboký hlas nepatrně nakřáplý. Jazykem si přehodil napůl rozžvýkané párátko do druhého koutku úst. „Aha,“ ušklíbl se rozladěně.  Pytel s nákupem si lépe chytil, aby se mu neprotrhlo dno. „Najednou ticho po pěšině. Nejsem idiot, dámo. Když už se o někom chcete bavit, tak si příště někam zalezte a necivte na něj celou dobu přes výlohu. Byly jste děsně nenápadný.“
„Omlouváme se, jen… jsme…“ Francis se pokoušela zachránit situaci chatrnou, nic neříkající omluvou. Nicméně v ní rostlo rozčílení nad Cecilinou povahou – silné řeči, žádné skutky. Dokázala klackem rýt do vosího hnízda, ale když přišlo na věc, dala od všeho ruce pryč. Na druhou stranu možná dobře, že se u nich zastavil a přistihl je. Cecil by nejspíš skutečně byla schopná zajít odpoledne za šerifem a nahlásit ničím nepodloženou domněnku, drb vybájený na chodníku před obchodem, o jakési domnělé vraždě.
„Jen jste mě sledovaly a pomlouvaly,“ dořekl rozladěným tónem za ně.
„Mohl byste pozdravovat Jocelyn?“ vypadlo najednou z Francis. Pokud se něco stalo, byl tohle jeden z nejlepších a nejméně nápadných způsobů, jak to zjistit.
Zarazilo ho to. Nejprve párkrát mrkl, pak se do jeho zarostlého obličeje vrátil nepřístupný výraz. „Proč?“ Pochyboval, že se tyhle dvě ženy znaly s Jocelyn.
„Skoro dva roky jsem ji neviděla,“ namítla nevinně. „Doufám, že není nemocná…“
Mužovi rysy ztvrdly, svaly na pažích podpírající těžký nákup se ještě více napjaly. „Ne,“ odsekl.
„To jsem moc ráda, proč tedy…“
„Nic vám do toho není!“ Z rozčílení zvýšil hlas. Odjakživa nesnášel tohle město kvůli všudypřítomnému zájmu. Malá nudná díra na Aljašce, kde se téměř nic neděje, takže se všichni starají o všechny. Jeden z důvodů, proč si kdysi koupil zchátralý srub uprostřed lesů a několik let ho svépomocí spravoval do současné podoby. Stranou od všech v klidu a tichu přírody. Neznal nic lepšího.
Francis o krok ustoupila, jako by jí zahnal jeho hlas. Chtěla vykoktat omluvu, ještě horší než tu předchozí, ale Cecil ji předběhla. „Víte, povídáte se tu, že jste… ji zabil.“ Nebyla to otázka, jen jakési velice tiše vznešené podezření z trestného činu. Svou domněnku zašeptala tak tiše, že ji málem neslyšel ani on.
Obočí mu vylétlo o několik centimetrů, čelo se mu nakrabatilo a v oholené hlavě vystoupila téměř neviditelná, klikatá čára světlejší kůže, kde nerostly vlasy. Jizva po úrazu, které by si nikdo za normálních okolností nevšiml. „Cože?“ Ta slova ho vyvedla z míry natolik, že se ani nestihl rozčílit. Nápor větru od moře zesílil a na hlavě ucítil studenou kapku. Hlavou mu prolétla myšlenka, že by měl jet, než se spustí silný liják, který rozbředne lesní cestu natolik, že by v ní mohlo uvíznout kolo.
„Víte, nikdo Jocelyn dva roky neviděl a… a ten váš nákup…“ Cecil se třásl hlas, nicméně její zvědavost se domáhala pravdy.
„Můj nákup? Sakra, co je vám do toho, co si nakupuju? Kolik lidí tady, kurva, šmírujete?“
„Ty chirurgické rukavice, spousta léků a… ten igelit.“ Náhodou si vybavila, že si z potřeb pro kutily vybral plachtu ze silného igelitu.
„Pane bože,“ odmítavě kroutil hlavou. Zvrátil hlavu k nebi, díval se do břidlicově šedé oblohy a mrkl, když mu káplo do oka. „To snad není možný.“ Málem se rozesmál nad absurditou té myšlenky i šílenou, neukojitelnou zvědavostí místních.
Francis s Cecil se po sobě nechápavě podívaly, pak obrátily pozornost k němu. Obě koneckonců dychtily po pravdě.
„Tohle je vážně neskutečný místo,“ pokračoval. „Nikomu nic není do života někoho jiného, mýho, ani mojí ženy.“ Tvrdým pohledem se zabodl do jejich obličejů. Čelisti tiskl k sobě a prsty jedné ruky zatínal v pěst, až mu na předloktí naběhly žíly. „Nesnáším tuhle maloměstskou, ubohou zvědavost pramenící z nudy a nedostatku fantazie na trávení volného času. Nejraději bych vám řekl, co si o vás dvou skutečně myslím,“ zase si jazykem přehodil párátko v ústech a zároveň si navlhčil rty, „ale nehodlám riskovat, jaký lži tu o mě začnete roznášet a tvrdit, že jsem sadistickej vrah.“
Párátko vyplivl na zem pod jejich nohy. Už z něj začaly lézt třísky a vůbec… nehodlal to dřívko v rozčílení spolknout.
„Jocelyn bude každou chvíli rodit. Chce, aby se to stalo doma a já, jakožto její manžel, se jí snažím tu žádost pokud možno splnit. Nehodlám nic podcenit, protože už před rokem a půl o jedno přišla. Stačí?!“
„Tak ji pozdravujte,“ špitla Francis téměř vyděšeně.
„To zrovna,“ odplivl si, protože v ústech přece jen cítil kousek třísky. Dal se znovu do chůze, vzdálil se od nich až k autu. Na zadní sedadlo terénního vozu hodil nákup a s dost výmluvným výrazem jejich směrem odjížděl. Dával jim tím najevo, že pro příště mají laskavě držet klapačku, nedomýšlet se absurdních kravin a raději se starat jen o sebe. Prý vrah! To Jocelyn pobaví, napadlo ho.
„Tak vidíš,“ spustila Francis, jakmile odjel. Ledové kapky teď začaly padat čím dál častěji. „Tady máš tu pravdu…“
„Jo… cítím se dost…“ umlkla. Nejspíš se snažila vyrovnat s tím ponižujícím pocitem odhalení. „Trapně.“
„Mám na mysli něco ostřejšího, ale vesměs je to totéž…“ Nad mořem zahřmělo a nad lesem se stahovala mlha se srážející se párou vycházející z teplé vlhké půdy. „Musím jít,“ zamumlala s pohledem upřeným na prázdnou vozovku směřující k lesu.
„Já taky,“ povzdechla si Cecil. „Manžel už asi hodinu čeká na ty noviny.“ Zvedla ruku se složeným výtiskem ranního tisku, jako by chtěla oběma připomenout, proč šla vlastně vůbec ven.
Rozloučily se němým pokývnutím na pozdrav a rozešly se každá na opačnou stranu. Cecil měla plnou hlavu nových faktů od sňatku toho individua s Jocelyn, až po jeho výstup a přiznání, že budou rodiči. Francis naopak v duchu nadávala Cecil, jaká je kráva, když těmi svými domněnkami působí zle. Příště si rozmyslí, co před Cecil vypustí z úst.



zdroj: kuriositas.com

1 komentář: