čtvrtek 28. května 2015

DÍTĚ ČÍSLO 44: Report z předpremiéry






Celou událost nejlépe vyjadřuje slovo "konečně".

Konečně jsem se po dvou letech dočkala, konečně jsem viděla film podle mé nejoblíbenější knížky, na který jsem se tolik těšila a... v neposlední řadě konečně se dostávám k sepsání článku.

Začneme asi časem. Předpremiéra se konala 24.5. 2015 v Praze v Ústředním sále Městské knihovny a upřímně musím poděkovat Neoluxoru a své všetečné prozíravosti, že jsem narazila na jimi pořádanou soutěž o volný vstup na předpremiérou spojenou s besedou přímo s autorem románu - Tomem Robem Smithem osobně.

Setkání s autorem


Popravdě jsem nevěřila vlastním uším, když se v sále kousek ode mě ozvala věta: "Vedle sedí autor, je možné se s ním setkat, nechcete tam zajít?" Připadalo mi to tak neskutečné, aby to byla pravda a mohla jsem být té pravdy součástí. Samozřejmě jsem neváhala, popadla kabelku a vyběhla ze sálu za ostatními.
Po chvilce spekulací, který z těch dvou mužů u stoku je Smith mě popadla skutečná nervozita. Otázky, které jsem měla v duchu připravené, jsem chvatně překládala do angličtiny a děsila se toho, že jsou určitě gramaticky špatně, takže jakmile je vypustím z pusy, bude se na mě Smith dívat jako na hrozného břídila, který se sice nahrnul do první frontové linie, ale jazykově je "vybaven až hrůza". Nervozita stoupala, když jsme se mu seřadili do zástupu a on se chystal všem potřást rukou a seznámit se s námi (bylo nás tam celkem mezi 10- 15, bloggeři a pak lidé, kteří ani nevím, jak se tam vzali).
Bohužel rukou jsme si nepotřásli.
Ovšem... ukořistila jsem místo na židli hned u něj, face to face.
Jakmile se mi s osobním věnováním podepsal na brožovaný výtisk Dítě číslo 44 (přestože mám doma celou sérii v pevné vazbě), vstřebávala jsem okamžiky a nervozitu, dokud se atmosféra a prostředí neuvolnilo natolik - respektive po pobídce dosti zpruzené tlumočnice, ať nezdržujeme a využijeme ten čas - jsem se ho zeptala na svou první otázku.

Otázka: Jak jste si představoval Raisu? Byla odvážnější, inteligentnější a krásnější než ostatní ženy v SSSR, a myslím, že její charakter by měl jít ruku v ruce s fyzickými aspekty, takže... jaká byla Vaše představa?
TOM: "Jde o přirozenou krásu, existuje nepřeberné množství půvabu. Raisa se svého vzhledu svým způsobem děsila. Byla tedy taková šedá myš, nervózní, ustrašená. Právě proto jsem nepoužil konkrétní popis.
Já: "Takže spíš volná představivost?"
TOM: Ano, měla strach, chovala se ostražitě. Snažila se nevyčnívat a bojí se svého vzhledu.
Já: "Takže její vzhled je ovlivněn i společností a atmosférou..."
TOM: "Přesně, šlo i o rozdíly mezi nimi. Viděla jsi už film? Ne? Tak Tom Hardy se svou muskulaturou..."
Já: "Přesně! Já ho viděla... my... pracovali jsme spolu...ehm jako komparz!"
TOM: "Vážně? To je skvělé!"
: "Především tedy jde o zobrazení rozdílu mezi Raisou a Lvem..."
TOM: "Přesně tak."
Já: "Děkuji"


Později, když přišla řeč na téma - Dítě číslo 44 a zákaz promítání v Rusku...



Já: "No já jsem to čekala..."

TOM: "Opravdu??? Ty jsi tohle očekávala?"
Já: "Jo *smích* ... nevím, jestli jste byl v Rusku, ale já loni ano a je to pořád policejní stát a když jste tam, prostě to cítíte, vnímáte, takže... se to od nich dalo čekat."
TOM: "No já jsem v Rusku nikdy nežil, tak nevím..."
Já: "No to já taky ne!" :D

Ale nejspíš jsem svým vzhledem evokovala opak, když jsem si stylově na promítání filmu odehrávajícího se v Rusku vzala jako doplněk ruský tradiční šátek Pavlovo Posad.

Moc děkuji za fotky od Irči z Knihánkova :)


Šupky, dupky na besedu!


Během toho našeho přátelského povídání u stolečku, kde ho nedočkavci a fanoušci tak trochu přepadli, to vypadalo, jako bychom seděli někde v obýváku u kávičky a náhodou nás tam přišlo otravovat deset cizích lidí. O to příjemněji překvapená jsem byla. Tom odpovídal na jakékoli otázky bez váhání, s chutí a díval se dotyčnému do očí (pokud to bylo možné!). Takže když jsem se ho ptala, skutečně se věnoval mému dotazu a povídali jsme si jako dva přátelé, kteří prostě mají společný zájem.

Ovšem zpět na besedu. Na jevišti jsme ho uvítali jak jinak než potleskem.


Po první nejistě vyřčené otázce následovala salva dalších. Několik z nich mě zaujalo, především jeho postoj ke psaní a fakt, že se z neúspěchu sbíral 3,5 roku, než se odhodlal psát znovu. Upřímně - chápu to a jeho odpověď mě povzbudila. Takže zpětně - děkuji, pane Smithy, nemám nic zmeškáno, času mám prostě dost a nesmím se nechat odradit.



Jedna z dalších otázek, respektive konstatování, vyvolala v hledišti pobavený smích. "No já tedy nevím, autor tvrdí, že se při čtení knížky máme cítit skvěle, ale já jsem to četla ve vlaku a cítila jsem se úplně hrozně!" Ano, je to drsné čtení, taky se mi udělalo poprvé u první kapitoly špatně, ale... Tom Rob Smith nemínil cítit se skvěle ve smyslu šťastně, ale zkrátka tak, že z toho vlaku prostě nevystoupíte pro samé zabrání do četby. A přesně to kniha DÍTĚ ČÍSLO 44 splňuje, protože i popáté jsem ji přečetla s chutí za dva dny.

A proč číslo 44? "Protože to prostě zní dobře! Čtyřicet tři... nic moc, ale čtyřicet čtyři zní prostě líp."

Hodinku jsme Toma Roba Smithe atakovali různými dotazy jak knihy, tak i jeho inspirace, zdrojů, ze kterých čerpal, načež se svěřil, že stále v podstatě opravuje různé nepřesnosti a drobnosti, na které upozorní ruská komunita žijící v Londýně. Tady je důkaz, že autor se svým románem není zkrátka nikdy hotový a pořád na tom něco mění. A jak Smith řekl, každá kniha, kterou přečteme, je důležitá. Dobrá i špatná. Opět dávám zapravdu. I špatný příběh může inspirovat, vzít to po svém, udělat něco jinak, vytvořit na nějaké myšlence ze špatného příběhu svůj vlastní...

Toma (ne Hardyho!) jsme opět vyvedli potleskem, aby se za námi za několik dalších minut po autogramiádě vrátil a oficiálně uvedl film. Při moderátorovu dotazu - "Ať zvedne ruku ten, kdo se nějakým způsobem podílel na filmu, komparz, cokoli..." - jsem si rázem připadala jako v parodii na dokument o Nicku Wintonovi, kdy se kolem něj postavila spousta lidí, potažmo dětí, jež za války zachránil. V sále se totiž zvedla zhruba polovina rukou všech přítomných, včetně té mojí. A řekla bych, že Smith byl nemálo překvapený.

Pro zájemce se Tom Rob Smith objevil v Hyde Parku na čt24 v hodinové diskusi.

Film 

Kde začít a nic neprozradit... Stručné nastínění děje znají nejspíš všichni, ale pro připomenutí - děj se odehrává ve stalinistickém Rusku v 50. letech. Lev Děmidov, agent MGB, má pod koberec zamést smrt syna svého kolegy, jako pouhou tragickou nehodu, protože v vražda je pouze striktně kapitalistická nemoc, v ráji se zkrátka nevraždí. Pak má Lev udat svou manželku Raisu, která jím silně opovrhuje, jako špionku, ovšem když odmítne, obrátí se jeho život naruby a je stíhán. Honidba za vrahem je zároveň i hra o vykoupení a holý život.

Teď k hodnocení... Jelikož jsem se na film těšila dva roky od jeho natáčení, bylo těžké zachovat jistou objektivitu, ale i tak jsem se uchýlila k hodnocení 5 z 5. I navzdory soundtracku, kterému chyběl nějaký výrazný motiv či občasným chaotickým scénám - viz scéna z metra. Vzhledem k faktu, že se v metru natáčelo 2 dlouhé noci s 1000 hlavým komparzem a Jaromír Nosek v této scéně měl hrát důležitou roli... no vznikla z toho zvláštní sotva minutová patlanina.

Nicméně dovoluji si odvážně tvrdit, že zpracování je dost věrné režimu. Naturalisticky pojaté, temné prostředí, v němž se veškeré hrůzy, ať už jakkoli děsivé a brutální, odehrávají s naprostou samozřejmostí. Chladnokrevné, mrazivé (i přes sluníčko a letní teploty, protože se to u nás natáčelo v létě).

Co se týče výpravy, kostýmů, rekvizit, vybavení a lokalit, se Češi projevili jako vetešníci ve stylu - schováme to, jednou by se to mohlo hodit (zkušenosti z domova, kde se téměř denně setkávám se lžičkami vyrobenými v SSSR nebo natahovacími hodinkami). Takže drtivá většina toho, co jsme si jako ti správní čeští syslíci za desítky let historie, nejen té komunistické, nastřádali, se předvedla na stříbrném plátně. Skleničky, ze kterých doma běžně pijeme, volhy, traktory, postkomunistická architektura, prostě na cokoli si z té doby vzpomenete, včetně dobových plakátů s údernými hesly typu: "Já normy plním! A co ty, soudruhu?!" Nejspíš za tyto skvosty vděčíme muzeu komunismu.



A Oscara za nejlepší mužskou roli dostává... Tom Hardy! Pro mě zkrátka jeho nejlepší role a herecký výkon. Dokonale ztvárnil každou polohu Lvovi postavy, od bezcitného agenta po zlomeného, zoufalého muže bažícího po nějaké víře, vykoupení, lásce od vlastní ženy. Uvěřitelné, přirozené, dohromady s ruským přízvukem, kterého jsem se zprvu děsila, téměř perfektní. Musím podotknout, že bez toho akcentu by to nebylo ono. Dokonale dokresluje atmosféru a navíc to všem, nejenom Tomovi, silně ztěžoval. Díky bohu, zhostili se nesnadného úkolu skvěle.


Noomi Rapace, kterou vlastně hrozně nemusím, jsem překvapivě dokázala rozdýchat. Poprvé, od role Lisbeth Salanderové ze švédské verze Milénia mi nijak nevadila. Vzhledem k jejímu povýšeneckému chování (takový ten typ, co se hrozně urazí, když ji nepoznáte ani po půl hodině postávání vedle ní), zvláštnímu vzhledu, který ne každému připadá přitažlivý, musím nakonec přiznat, že ji to na konci svým způsobem i sluší. Roli Raisy zahrála věrně, stejně jako Tom mě přesvědčila.

A vedle Joela Kinnamana alias Vasilijie, připomínající spíše robotického Fassbendera z filmu Prometheus (ovšem bez toho výrazy dychtícím po vzdělání a informacích, Vasilij byl pouze robotický sociopat), se objevila plejáda českých herců a více než 4000 českých komparzistů.



Jelikož jsem se na film těšila dva roky od jeho natáčení, vpíjela jsem se tedy od prvního okamžiku do plátna. Všechno by bylo v pohodě, kromě jedné scény. Ne, nejde o ty jatka ve vlaku nebo snad o exemplární popravu... Nejhůř mi bylo při jejich ložnicové ukázce z manželského života. Lev, potažmo Tom Hardy, se na své tak urputně a dlouho snažil, až mi bylo trapně za celý kino a čekala jsem, kdy pod sebou proboří postel.



Tím se prakticky dostávám k hlavní výtce. Jednu věc tvůrcům nevěřím. Lvův byt. Několika pokojový byt naplněný luxusním nábytkem by měl patřit politickému a stranickému funkcionáři, ne příslušníkovi tajné policie. To mi k němu jaksi nepasovalo, i když dá se logicky zdůvodnit, že k těm lukrativním kouskům přišel během zatýkání a zkonfiskovávání majetku nějakého "kapitalisty". Ale to už jsou jen dohady diváka, takové věci se lépe vysvětlují v knihách.

Po filmu jsem rovněž zaslechla názor, že ty šťavnaté zelené lesy vypadají moc česky a ne rusky, že jim to tak moc nevěří. Jak řekla po několika dnech dovolené v Petrohradu naše průvodkyně Taťána: "Já nevím, jestli jste si toho všimli, ale Rusko je veliká země!" A protože je to taková velká země, je tedy možné, aby tam takové lesy byly. I když většinu před Uralem tvoří leda tak březové lesy, mezi nimiž se občas najde i hřbitov. Nicméně pro ty, co nevěří, stačí se podívat na snímek Útěk ze Sibiře (2011) nebo na Doktora Živaga s Omarem Sharifem. Uvidíte široké lány, hluboké lesy, hvozdy, nekonečně dlouhé sněžné pláně, spoustu narcisů a donekonečna znějící "Kráááásnéééé je žííííít!". Je to tak intenzivní, že vám ten nápěv za chvíli poleze i ušima.

P.S. opravdu mi udělali radost Partyzánskou v ruštině :)

LOKALITY

1) Lubjanka

všemi obávanou továrnou na mrtvoly se stalo naše Národní muzeum. Pokud stojíte čelem k Muzeu, tak v levém bočním nádvoří se natáčeli popravy, příjezdy a odjezdy zatčených.


2) Lvův byt, nejspíš i byt jeho rodičů

Senovážné náměstí, vybydlená spořitelna, bývalá ČSOB, kde Lva zatkli, vytáhli z teplé postele a nacpali ho do černé volhy. Vzhledem k tomu, že se tam natáčelo týden, tak se tam natočila většina interiérů



3) Vstup do moskevského metra

Ministerstvo práce a sociálních věcí v ulici Na Poříčí. Nad dveře se dalo velké M a místo květin busta Lenina a Stalina


4) Moskevské metro

Stanice Anděl, protože ji navrhl moskevský architekt, dokonce se dva roky před revolucí jmenovala Moskevská. Určitě jste si všimli těch fresek a rytin - dvou kosmonautů, dělnice s klasy, zvednuté prápory... 

                                    



    



Kromě tradiční "výzdoby" přibyly sochy rolnice s klasy a dělník s kladivem, které nějakou dobu při převozu trčely na nádraží v Radonicích. Krom toho filmaři přinesli dřevěné lavice, odmontovali současné reklamy a zapřáhli původní ruské metro, kvůli kterému se tenkrát museli zesilovat nosníky v Nuselském mostě, tehdy Gottvaldově. 

5) Nádraží, při odjezdu z Moskvy

Nic jiného než hlavní nádraží v Praze, Wilsonovo. Jako důkaz video nějakého aktivního turisty, který na vedlejším peronu čekal na expres do Mnichova.


6) Nádraží při návratu do Moskvy během jejich soukromého pátraní

Smíchovské nádraží, včetně toho podchodu, který sloužil jako  "východní podchod na hlavní moskevské nádraží"

Zde se objevil další český herec v podobě milicionáře, který neuměl číst. Protože jsem líná hledat jméno, je to ten, co dělal s Dejdarem pořad Vylomeniny.


7) Scéna v divadle a následná nóbl večeře

Národní divadlo a ten salonek, buďto něco v Národním divadle, dle mého odhadu, nebo Mozartův salonek ve Stavovském divadle, ale to je pouze můj dohad


8) Nádraží ve scéně, kde mladý chlapec sedí na peronu a přijde k němu muž s aktovkou

Nádraží v Žatci, po dlouhém hledání jsem si na něj vzpomněla, když jsem v mobilu našla starou smsku s dispozicemi na natáčení




9) Nestěrovův dům

fotografii sice nemám, ale co jsem slyšela, tak je to někde ve Slaném u tratě

10) Přejezdy vlakem

kdesi u Mníšku pod Brdy, protože tam se nachází kousek slepého ramena bývalé tratě, která se dala využít pro nerušené cesty tam a zpátky a opakování scén

11) Chodby bytů

kladenské bytovky... ovšem při návratu na kolej jsem si tak říkala, že to mohli klidně točit na kolejích Zemědělské univerzity. Jelikož škola pochází z 50. let, tak svým způsobem na kolejích neustále "bojujeme" a žijeme s interiéry na pomezí 50. až 80. let. Navíc se taková kolej dá pojmout jako ruský komunální byt, jeden pokoj pro dvě osoby, sdílená koupelna, někdy je koupelna na chodbě, občas neteče teplá voda, ale jen studená a když se podaří, nefunguje ani elektrika. Na rozdíl od Raisy si ale na koleji neschovávám svíčku


12) Scény v lese

bývalý vojenský areál Ralsko, paradoxně tam asi týden před tím, než začali točit, vybuchlo něco v muničním skladu, někde našli nevybuchlé miny a sotva tam přestali točit, tak to tam bouchalo znovu


13) Letecké pohledy na Moskvu

 prostě jen pohled na Dejvice s digitálními komíny


14) Vualsk

Většina scén ve Vualsku se natáčela v slévárnách Králův Dvůr, stejně tak se tam natáčela i scéna, kdy Lev jde hledat dokumenty o zásobovači. V této scéně se motají dělníci a svářeči, slévači, kteří jsou normálními zaměstnanci sléváren. Jednoho krásného dne přišli do práce a místo normálního úboru dostali dobové kostýmy se slovy: "Tohle si oblečte a pracujte jako obvykle."


Uznávám, že fotografie nic moc, ale fotila jsem to za jízdy z vlaku. Ale záběr je to stejný.


15) Škola, kde učila Raisa

v jedné ulici na Letné, buď je to jedna ulice nad ulicí Dobrovského, anebo ta pod ní, je to už dva roky, co jsem se v tom hrabala naposledy, takže si přesný název už nepamatuji :)


Scény, které se natočili a ve filmu chybí:

Výslech Varlama Babiniče



Lov koček



Scény z partnerského života





Doktor Zarubin obtěžující Raisu



Film versus kniha

Přenést knihu na plátno je vždycky ošemetná záležitost a ne vždycky se to povede. Je důležité dělat kompromisy, co vynechat, co pozměnit, jak to udělat, aby se ve filmu vyjádřilo co nejvíce detailů. Kniha řekne víc, bezpochyby. Dokáže vysvětlit různé nuance. Na druhé straně film vám scénu zobrazí v pravém světle, v barvách, jako reálný živý obraz a něco hrozného, drastického nás pak zasáhne mnohem silněji, než když o tom jenom čteme.

Dítě číslo 44 se odehrává převážně v zimě. Zima vždycky působí depresivněji a tak nějak sklíčeněji, ale když to nejde jinak, nezbývá nic jiného než se přizpůsobit situaci. Protože se v Čechách natáčelo pomalu v nejteplejším létu za posledních patnáct roků, nechytáme Brodského pod ledem v zamrzlém potoce, ale v žitě (anebo v odkvetlé řepce, jak říká moje mamka). Stejně mrtvoly hledané pod sněhem nalézáme zahrabané v listí. 

Největší změnou oproti knize je sám vrah. Nevím, proč to filmaři udělali, jestli kvůli překvapení... Protože když se podíváte do minulosti na filmové zpracování Larssonova Milénia, vrah zůstal stejný, třebaže většina lidí román četla dřív, než se snímek dostal na plátna. Všichni věděli, kdo je vrah a jak proces Lisbeth Salanderové dopadne, přesto se diváci dívali a bavili. Když se to tak vezme, změna hlavního záporáka filmu nijak neuškodila, spíš se člověk musí ptát: Proč?

Odpověď nepřichází a pokud bychom nemluvili s režisérem Danielem Espinosou (který mě při setkání automaticky pozdravil ve španělštině - nechápu, co ty lidi napadá), tak pravý důvod nezjistíme.
Další chyby v porovnání s knihou se můžou nalézt u vynechaných scén. Například Nestěrovova dovolená v Rostovu na Donu, která se natáčela u Máchova jezera a nakonec se nepoužila. Celkem jsem se těšila, že se tam opět mihne Jizerka z filmu Dovolená s Andělem. Pak chybí doktor Ťapkin z nemocnice ve Vualsku, doktor Zarubin dělající Raise návrhy.
Naopak přidali flashback ze Lvovi minulosti. Místo fotky před hořícím tankem si Lva vyfotili při vztyčení rudé vlajky na Reichstagu. Což mi připomnělo paralelu se sovětským seriálem Osvobození, kde v posledním díle udělali totéž, jen za většího dramatického projevu.

A pak tu máme nepřesnosti...

Raisa ve vyhnanství byla pořád učitelka, ne uklízečka.
Inessa Nestěrorová neudala manželovo pátrání.
Nestěrov se jmenoval Timur a ne Michail.
Lvův kolega se jmenoval Fjodor, ne Alexej.
Lva nikdo nechtěl zpapat...
Raisina dutá mince ve filmu chybí.
Raisina kamarádka se nejmenovala Eva, ale Zoja.
Stejně tak se rodina skrývající Brodského se původně jmenovala Zinoněvova a jejich malé dcerky Jelena a Zoja, ne Tamara.


Jenže než bych vyjmenovala všechny nesrovnalosti, asi bych tu strávila mládí. Nejspíš bych i moc spoilerovala, což se nesluší jak pro budoucí diváky, tak pro budoucí čtenáře. Nicméně myslím, že tohle strohé srovnání není na škodu, protože čtenář se dost možná bojí, co ho čeká a naopak. Nebojte se vlka nic, jak se občas říká, jen směle do toho. Kniha je lepší, v drtivé většině případů to tak bývá. Film je však dobrý, nečekejte megalomanské scény ve stylu "Maximus poprvé vidí Koloseum", protože nic takového v Sovětském svazu ani moc možné není. Berte obojí jako samostatné kusy, nicméně scény na sebe plynule navazují stejně jako v knize, třebaže některé chybí. Nicméně tento fakt neruší, naopak je to trochu ozvláštněné lehkou filmařskou invencí a inovací.



Směle do DÍTĚTE ČÍSLO 44, doufám, že se vám bude líbit! 




Zdroje obrázků a informací: Csfd.cz, imdb.com, facebook.com/child44movie, beseda, Irča - Knihánkov, tumblr.com, youtube.com, moje vlastní fotografie


6 komentářů:

  1. Tak to je teda úplne mega článok, ale za to veľmi pekný a skvelý :))) Pekné fotky! :))
    www.universeofwonderfulbooks.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  2. V první řadě moc děkuju!!! :) Vím, že je toho ranec, ale i když jsem se snažila být stručná, tak to prostě nějak nešlo :D Poslední dobou zjišťuji, že ve snaze se s lidmi podělit o maximum se mi stručnost kamsi vytrácí

    OdpovědětVymazat
  3. Bylo to fakt skvělé!! Hned bych si to zopakovala!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo!! Je! :) Jestli máš možnost, určitě doporučuju opakování! :) Člověk si to může v klidu vychutnat... což ve spojení s touhle tématikou zní podivně, ale je to tak. Spousta detailů, víc vnímat pocity, vývoj postav... Úžasná je i skutečnost, že filmaři kladli důraz na detail, neponechali nic náhodě.

      Vymazat
  4. na tenhle clanek jsem se hodne tesila a budu si ho muset precist jeste nekolikrat, abych si to zapamatovala a mohla machrovat :-D super napsano fakt

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé děkuju mooc! :) Tak to jsem moc ráda, že jsem s článkem splnila očekávání :D A to jsem tam spoustu věcí zapomněla napsat, ale autor tak nějak nikdy není spokojený a pořád by upravoval a připisoval :D

      P.S. Když bude mít někdo z Vás, kdokoli čas a chuť, tak si tu můžete probrat přes několik povídek a novelku, které vznikly na základě různých myšlenek a vět z Dítěte číslo 44 :)

      Vymazat