sobota 9. května 2015

Amber: Žena mezi dvěma muži - 7. část KONEC

         

 Když se tenkrát probudil, nesnesitelně ho bolela hlava a hruď. Připadal si jako nějaký podělaný Robinson, který se probere vyvržený na pláži úplně mokrý, ulepený od písku a nemá nejmenší tušení, kde se nachází nebo snad kdy a jak se na to místo dostal. Přesně tak se cítil. Nevěděl, kde je. Kolem něj panovalo až nepřirozené ticho. Ve spáncích mu bušila krev a při sebemenším pohybu se mu zvedl žaludek. Vstával pomalu, centimetr po centimetru, dokud nevytáhl těžké zmožené tělo do sedu.
            Pokoj byl příliš malý a příliš tmavý. V jednom rohu stála stará skříň, jíž se nedovíralo pravé křídlo, ve druhém stolek s vařičem. Nad ním se táhly police s opravdu jednoduchým obsahem. Plechovkou sušeného čaje a nádobím. Od všeho jenom jeden kus. Vedle vařiče se nacházel stolek s porcelánovou mísou a džbánem na vodu.
            Ruku si přitiskl k hrudi. Pod prsty ucítil tvrdou, suchou krustu. Opatrně shlédl. Krev dávno ztmavla a vytvořila z bílé košile hnědý krunýř.
            Ne, cítil se hůř než Robinson. Jeho mysl se kolébala na lodi s utrženým nákladem, respektive jeho mysl představovala ten utržený náklad. Právě se ocitl na rozbouřeném moři a ten náklad se samovolně přeléval z jedné strany paluby na druhou. Nemohl ho chytit, zastavit, aby se dokázal zorientovat a dát dohromady dvě a dvě.
            Na stolku zahlédl obálku. Nehledě na nevolnost z bolestí vstal. Vytrhl z dopisu list popsaného papíru. Ve vteřině měl jasno.
            Nejprve ho popadl vztek. Krátce ho nabudil přívalem adrenalinu, takže začal po malém pokoji přecházet jako zuřivý lev v kleci. Nejraději by ho popadl pod krkem a omlátil mu hlavu o podlahu, dokud by neupadl do bezvědomí. Nakonec by mu z obličeje udělal krvavou kaši. Fáze vzteku z něj však vyprchala mnohem rychleji, než předpokládal. Přece jenom se do popředí dostala logika s racionálním myšlením. Nezbývalo mu nic jiného než souhlasit, že se stal součástí doopravdy geniálního plánu. Neskutečně ho však vytočil jenom jediný fakt – že na něj nepřišel dřív sám.

*****

            Amber trávila v Briminghamu už třetí týden. Naštěstí bydleli nad Thomasovo druhou kanceláří, takže alespoň na noc mizela mimo dosah Pollyina dozoru.
            První týden navštívila své první dostihy. Překvapivě z nich neměla vůbec nic, protože během závodu skončila v salonku pro významné hosty s roztaženýma nohama a vyhrnutou sukní. Slyšela jen vzdálené vzrušené komentáře o dění dole na běžecké dráze. Třebaže lapala po dechu, neubránila se pobavenému smíchu. Jako by se Tom sám snažil předjet svého favorita dole na dráze a dorazit do cíle v rekordním čase.
            Spoustu osamělých odpolední strávila v galerii a muzeu v centru města. Nebyla to sice Národní galerie na Trafalgaru, ale i tak jí poskytla jakési tiché klidné útočiště do kultivovaného světa.
            Když se však jednoho dne vracela do bytu nad druhou kanceláří, měla pocit, že ji někdo sleduje. Zastavila se na chodníku, rozhlédla se kolem sebe. Několik dětí si kopalo s míčem, černé taxi kolem ní projelo šnečím tempem a na rohu ulice postával kazatel s božím slovem pro každého. Vzhlédla. Nad střechami tmavých cihlových domů se táhla břidlicově šedá obloha. Ve Small Heath snad nikdy neměla jinou barvu. Jen různé odstíny šedi. Najednou zahlédla pohyb v okně. Podívala se tam.
            Ve vteřině třeštila oči před sebe, lapala po dechu a měla dojem, že se jí srdce na chvilku úplně zastavilo. Jakmile se znovu rozeběhlo, pokračovala v chůzi. Zrychlovala, dokud se nerozeběhla. Chtěla být odtud co nejrychleji pryč. Musela.
            Zastavila se až za dveřmi Tomova domu. Zády se o ně opřela, tváře měla zardělé, na čele se jí pod kloboukem perlil pot a nemohla popadnout dech. Tohle nemohla být pravda, blesklo jí hlavou. Hloupost. Podělaná pitomost!
           
            Další den v okně nikdo nestál. Zašedlé záclony se ani nepohnuly.

            Amber pustila celou záležitost z hlavy velice rychle. Přebila ji totiž úplně jiná.
            „Nech toho,“ zamumlala rozmrzele.
            Tom se k ní v posteli zezadu tiskl, líbal ji na ucho, krk a dlaní ji opatrně hladil prsa. Zdály se mu větší než jindy.
            „Tak nech toho,“ zaúpěla tiše a chytla ho za zápěstí. „Tohle mě bolí,“ namítla.
            Tom přestal. Přesto ho Amber od sebe odstrčila. „Jdi se umýt,“ odbyla ho nespokojeně a posadila se na své straně postele, aby na ní nedosáhl. „Táhne z tebe whisky.“
            Padl na záda, promnul si obličej. „Já jsem včera nepil.“
            „Tak něco jiného,“ namítala, „nevím, zvedá se mi z toho žaludek.“ S bolestivě nakrčeným čelem si pokusila sáhnout na prsa sama. Jako kdyby na nich visela těžká závaží. Tohle už dlouho neututlá.
            „Tome?“ Kousla se do spodního rtu, nepatrně se ohlédla přes rameno. Nemusela nic říct, stačil jediný pohled. Pousmál se na ni. Po dlouhé době viděla upřímný úsměv. Natáhl k ní ruku, stiskl ji a teprve až mu to Amber dovolila, se k ní přisunul a položil jí dlaně na břicho.

*****

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI:

            Jestliže si Amber myslela, že jakmile otěhotní, bude mít od tety Polly pokoj, tak se zatraceně spletla. Kontrolovala ji ještě pečlivěji než před tím. Dávala pozor, aby správně jedla, nedotkla se cigarety ani alkoholu. Ada si tenkrát dělala, co se jí zlíbilo a upřímně nechtěla stejný přístup použít i u Amber. Tomovo dítě se musí narodit zdravé a pokud možno to musí být chlapec. Amber se čím dál tím víc utvrzovala v myšlence, že se k Tomovi všichni chovají jak ke králi. Několikrát měla na jazyku rýpavou poznámkou a chtěla Polly vmést do obličeje otázku, jestli jí taky nechá popravit jako Annu Boleynovou, pokud mu místo chlapce porodí holku. Naštěstí se ovládla. Neměla potřebu pít ani kouřit a Toma si pustila k tělu pouze oblečeného.
            Vracela se ze své procházky oklikou. Záměrně si zašla, aby se ujistila, že jí nikdo nesleduje. Měla plné zuby toho dozoru. V ulici, kde před několika měsíci měla ten zvláštní pocit očí v zádech, přešla na druhou stranu chodníku a zmizela uvnitř jednoho domu. Do schodů stoupala beze spěchu. Rostoucí břicho ji unavovalo, třebaže ještě nebylo tak velké. Nicméně ve čtvrtém měsíci bylo větší než by bylo žádoucí. Občas se v duchu zatoulala k možnosti, že čeká dvojčata. Volné splývavé šaty břicho naštěstí elegantně schovaly.
            Zastavila se u posledních dveří na konci chodby. Krátce, ale hlasitě zaklepala.
            Uvnitř panovalo ticho.
            Zaklepala ještě jednou, hlasitěji a naléhavěji.
            S povzdechem se otočila k odchodu. Udělala několik kroků, když se dveře otevřely. Polovinou těla stál uvnitř s jednou rukou za zády, v níž žmoulal rukojeť zbraně.
            Amber se otočila.
            „Tak je to pravda,“ zašeptala sotva slyšitelně. Srdce cítila až v krku a všudypřítomný zápach plesniviny jí zvedal žaludek.
            Vypadal stejně, jak si ho pamatovala. Bílou košili měl u krku rozepnutou, rukávy vyhrnuté nad lokty a tvář zarostlou. Jeho oči se však změnily.
            „Co tu děláš?“ pronesl ochraptěle.
            „Asi bych se měla ptát na totéž.“
            „Dlouhý příběh,“ utrousil tónem, jímž dával najevo, že to nehodlá rozvádět, ani vysvětlovat.
            Krátce pokývla. „Nenabídneš mi čaj?“
            „Čaj,“ znechuceně se ušklíbl, jako kdyby ho žádala o tu nejodpornější věc na světě.
            Amber se postavila bokem, šaty si přitiskla k tělu, takže rostoucí břicho bylo viditelné. Šedomodré oči rázem odrážely neskrývané překvapení. Vzápětí zmizel uvnitř pokoje, dveře nechal otevřené. Amber to brala jako pozvání. Tiše za sebou zavřela. Stála uprostřed pokoje s jednou židlí a úzkou postelí, která vypadala nepohodlně.
            „Myslela jsem, že jsi…“ zhluboka se nadechla. Nesnášela to slovo.
            „Mrtvý? Já taky.“ Na hořák postavil rendlík s vodou. „Kulka s ovčím mozkem,“ vysvětlil. Několikrát se s tím setkal, ale netušil, že mu pomůže taková prkotina. Krev se rozprskla všude kolem a náraz mu pouze vyrazil dech a omráčil ho na dost dlouho, aby se mohli naoko mrtvého těla zbavit. Divadýlko pro okolí, nic víc.
            Nervózně těkala pohledem po místnosti. Malá, ubohá díra. Proč sakra tady? Proč to všechno vůbec? „Tenkrát jsem nelhala.“
            Další ironické ušklíbnutí. „V čem konkrétně…“
            „Proč jsem přišla,“ zašeptala.
            S rachotem zabouchl plechovku, vrátil ji na původní místo a konečně se k ní obrátil čelem. „A proč jsi přišla teď?“
            Docházelo jí, že se změnilo víc než jen jeho oči. Tentokrát už z něj nešel strach, neběhal jí nepříjemný mráz po zádech. „Abych se ujistila.“
            Několikrát mlčky kývl, palcem se poškrábal na tváři.
            „Tak proč jsi to udělala?“ promluvil tiše, hlas stále stejně nakřáplý.
            Zakroutila hlavou, oči obrátila k flekatému stropu. „Stejně tak bych se mohla ptát i já tebe. Tohle nikam nevede. Stejně už je to pryč a nikdo nevrátí čas.“
            Čelisti měl pevně zaťaté, prsty zatínal do stolu. Pohledem sjel na Ambřino břicho. „Jak dlouho?“
            „Čtyři a půl měsíce.“ Zneklidňovalo ji, že neví, co si myslí. Co pak všichni dokážou tak dokonale skrývat, co se jim honí v tom prostoru mezi ušima?!
            Pohlédl jí přímo do očí. Přerývavě se nadechla, promnula si studené ruce. Ještě si ani nesundala kabát. Udělala k němu několik kroků. Na okamžik se zastavila. Pořád ji sledoval. Kdyby alespoň něco řekl.
            „Je příliš velké,“ zabručel. V duchu nejspíš počítal.
            „A nejspíš je i tvoje, Alfie,“ zašeptala těsně u něj a natiskla se mu na rty. Pořád se jí třásla kolena a v hrudi cítila totéž chvění, jako poprvé. Nikdy to nezmizí. Nikdy, ať už se Toma naučila milovat sebevíc.


            Seděla na kraji postele, přes ramena si natahovala světlé šaty a mlčela. Voda na čaj mezitím vychladla. Dotkl se holých zad. Bezděky se otřásla, protože měl studené prsty. Zvláštní. Po tom, co tu dělali. Sáhla po vlněném svetru a zachumlala se do něj. Ne proto, aby se jí nedotýkal, zkrátka jí byla zima.
            „Rozbušilo se mi srdce, když jsem tě poprvé viděla,“ zašeptala zády k němu. Přitiskla si cíp svetru k ústům a zavřela oči.
            „Vážně?“ zabručel tiše.
            Krátce přikývla. „Nevěděla jsem, jestli… ze strachu nebo proto, že…“ polkla, z krku jí unikl tichý úšklebek, „že se mi líbíš,“ dodala sotva srozumitelně. Pak na něj pohlédla přes rameno. V nazrzlých vousech spatřila cosi připomínající úsměv, jen sotva patrně pozvednuté koutky úst. Žádné teatrální předvádění se. Konečně se choval upřímně.
            „Asi jo, když jsi tady,“ ušklíbl se.
            „Myslela jsem, že mě zabiješ.“
            Rysy v obličeji mu ztvrdly. „Chtěl jsem. Zuřil jsem.“ Mohutné tělo vytáhl do sedu a zády se opřel o kovovou pelest. „Měl jsem chuť tě popadnout pod krkem a tu smlouvu z tebe třeba vymlátit, možná si pak ještě užít a nakonec tě…“ Rukou mávl ve vzduchu směrem od sebe. Pomalu, jen aby naznačil, co by se stalo dál.
            „I kdybys věděl, že čekám tohle?“ Kývla ke svému břichu a tázavě povytáhla obočí. Do teď nechápala, jak je možné, že je těhotná, když dělala, co měla, aby tomu tak nebylo. Velice pečlivě a důsledně. Ostatně… asi tak důsledně ne, když už jsem skoro v pátém měsíci, blesklo jí hlavou.
            Alfie se upřeně zadíval na rostoucí břicho ztrácející se pod beztvarými šaty. „Nevím,“ vysoukal ze sebe pomalu. Neměl děti a upřímně ani netušil, jestli by nějaké chtěl mít. Nicméně si uvědomoval, že někomu svůj podnik bude muset jednou přenechat. Všechno se bohužel změnilo dřív, než na takovou myšlenku přišel správný čas. Prodal vše, co vybudoval od nuly, za svůj život a fakt, že mu Shelby časem dovolí se o Camden Town zase starat – diskrétně, v utajení, ve stínu sklepa. Jako krysa. Zpátky pod zem do vlhké díry, tam je jeho místo.
            „Ta kočka byla nechutná. Vyděsil jsi mě.“
            „No…“ palcem se poškrábal na zarostlé tváři, „asi bych měl říct, že mě to mrzí, ale splnila svůj účel. Jen… měla vzbudit trochu hrůzy. A už je to dlouho. Jestli jsme za tím udělali tlustou čáru tím, že jsem tě mohl hodinu píchat, tak… jsme za tím udělali tlustou čáru.“
            Chtěla ho napomenout nebo přinejmenším protočit oči, protože nesnášela, když se někdo o sexu vyjadřoval takhle, třebaže se sama před Polly nebo Tommym kdysi přirovnávala ke klisně na chov. Její výraz Alfieho zřejmě pobavil, protože se krátce a kašlavě zasmál a políbil ji na rty.
            Amber pak stočila pohled zpět ke dveřím. „Měla bych jít,“ špitla. V jejím hlase bylo znát, že se jí odejít nechce. Namísto slov jen cosi zabručel.
            Amber zavřela oči. „Nenávidím to tady,“ zněla zoufale, zhnuseně a odmlčela se tak náhle, jako by se měla rozbrečet. „Birmingham. Nenávidím ho. Myslela jsem, že… tu zůstanu nejdéle týden, ale trčím tu už druhý měsíc,“ zakroutila hlavou.
            „Je to díra,“ souhlasil.
            Dlouho seděla bez hnutí. Uvědomovala si, že musí odejít a že nejspíš bude mít Polly co vysvětlovat, ale tady se cítila lépe.
            „Měla bys jít,“ řekl posléze Alfie. „Za Tommym.“
            „Je v Londýně,“ zamumlala a svetr, do něhož se celou dobu chumlala, si oblékla pořádně. „Hraje si na písečku s komoušema, nechápu, o co jde, protože se do politiky nevměšuje a nechce s ní mít nic společného, zvlášť s bolševismem…“ Nechápavě zakroutila hlavou, vstala a sáhla po kabátu.
            „Proč teď?“
            Pokrčila rameny. „Nevím, asi to má co do činění s těmi lidmi, jak sledovali můj dům v Londýně. Tohle není život pro mě.“ Dokonale teď chápala své rodiče, především svého otce. Chtěl dát od všeho ruce pryč, mít klidný život a nevměšovat se do téhle stínové hry, kde mohl každý den umřít a zároveň riskoval životy svých blízkých. Proto šel za Shelbyovými, proto je požádal o pomoc. A proto já teď platím ten dluh, dodala Amber v duchu.
            Kousla se do spodního rtu. Oči klopila k podlaze, pak je k němu pomalu obrátila. I po tom, co spolu prováděli v posteli, i s tím břichem, působila tak nevinně. „Smím přijít zase?“
            Vážně ho žádala o svolení? V jejích hnědých očích se zrcadlila osamělost a zoufalost z života, který vedla a je nucena vést dál. V duchu čekala na jeho souhlas. Potřebovala útočiště. Paradoxně jej hledala u muže, jenž jí znásilnil ve své kanceláři a chtěl ji zabít, protože mu ukradla důležitou smlouvu. Na chybějící zub, na který narazila při líbání, se raději neptala. Nechtěla znát podrobnosti, nechtěla se k tomu, co se stalo, vracet. Je jen tady a teď.

            Alfie pomalu přikývl. Už nic neřekl, ani se nenatáhl, aby se jí dotkl. Seděl v posteli do pasu přikrytý tenkou dekou a poslouchal údery podpatků o dřevěnou podlahu. Zase se vrátí. Pro další hodinu nebo dvě pomyslného, naivního bezpečí ve zdánlivě jiném světě.

zdroj: tumblr.com

Žádné komentáře:

Okomentovat