pátek 1. května 2015

Amber: Žena mezi dvěma muži - 6. část

Do Camden Town se šnečím tempem sunulo několik vozů. V každém z nich sedělo nejméně deset ozbrojených mužů. Několik náklaďáků odbočilo k doku, zbytek zastavil před domem z tmavých cihel.
            Zatímco najatí dobrovolníci zajišťovali okolí sestávající loděnici, sklad s pašovaným zbožím a zajímali nic netušící pekaře, Thomas s bratry po boku a Leeovic klanem za zády stanul před dveřmi do Solomonsova sklepa.
            „Víš, co děláš?“ zašišlal Arthur. V krvi mu kolovala neutuchající energie povzbuzovaná dávkou drog, které se obvykle dávali koním před dostihy. Už se nemohl dočkat, až tam na ně vletí a on bude smět někomu rozbít hubu.
            „Jo.“ Tom si ještě pro jistotu zkontroloval zbraň. Nabitá a připravená. „To bychom tu nestáli.“ Ohlédl se přes rameno. Pohledem přejel přes tváře příbuzenské cikánské větve a najatých dobrovolníků, mladíků, toužících po nějakém dobrodružství. „Všichni připraveni?“
            Sborový souhlas ho ujistil.
            Neobtěžoval se klepáním, dveře rovnou vykopl. Pekař hlídající vchod jimi dostal do obličeje, zády narazil na tvrdou zeď a než stihl jakkoli zareagovat, dostal od Arthura ránu mezi oči. Seběhli po schodech do tmavého, vlhkého sklepa osvětleného petrolejovými lampami. Tom šel v čele. Prvnímu muži, který mu vpadl do cesty, vrazil pěstí. O další se postaral John s Arthurem. Sňaly čepice z hlav a oháněli se s nimi kolem sebe. Všité žiletky zasahovaly obličeje Solomonsových lidí. Z řezných ran prýštila krev.
            Sklepení obsahovalo několik řad sudů v několika vrstvách. Ke každé řadě přiběhl jeden z Tomových mužů. Krátce na sebe mrkli. Naráz prorazili kovovými pohrabáči či páčidly dna zabedněných sudů. Litry tmavého rumu vychrstly ven. Kamenná studená místnost se okamžitě zaplnila pachem alkoholu. Pokračovali však dál. Synchronně rozbíjeli dno každého sudu ve spodní vrstvě v každé řadě.
            Alfie se vypotácel ze své kanceláře se zbraní v ruce. Šle mu visely kolem těla, rukávy bílé košile měl vyhrnuté nad lokty a obličej jednu velkou podlitinu. S hrůzou sledoval, jak se sklep plní jeho vlastním chlebem. Rum se rozléval po udusané podlaze, vsakoval se, vrstvil, tekl, bublal. Natáhl paži, na níž se černala modřina velikosti podrážky. Zamířil na Thomase. Stál proti němu v dlouhém černém kabátu.
            „Vystřel a podpálíš to,“ křikl. „Zalez pěkně zpátky!“ Pokračoval k němu, pod nohama mu čvachtal rozlitý rum. Zpola prosklené dveře kanceláře za sebou kopnutím zavřel a zbraň Alfiemu překvapivě snadno vykroutil z ruky.
            „Máme dohodu,“ rozkřikl se rozčíleně.
            „Kterou porušuješ,“ dodal Thomas.
            Alfie opřel ruku o desku stolu, upíral na něj vzteky vytřeštěné oči. Zrychleně dýchal, krev se mu vzteky vařila a kypěla.
            „Hádám, že už jsi mluvil se Sabinim,“ ústím hlavně poukázal na Solomonsův rozbitý obličej a napuchlý ret. „Je neuvěřitelné, že dokážeš podvést jednoho člověka dvakrát za tak krátkou dobu.“ Volnou rukou sáhl do vnitřní kapsy kabátu a vytáhl složenou smlouvu, kterou Alfie tak usilovně potřeboval.
            „Podcenil si Sabiniho i mou ženu.“
            „Ta tvoje židovská kurva,“ opovržlivě se ušklíbl a slovo „židovská“ pronesl s výraznou ironií. „Ani nemáš tušení, proč sem přišla,“ zničehonic se rozesmál. „Kvůli mojí společnosti.“
            Tom mlčel, stál před kancelářským stolem se Solomonsovou zbraní v ruce. Ztěžka polkl. Chce ho jen rozhodit a rozptýlit, aby udělal chybu. „Když nedostaneš tohle,“ pozvedl list papíru výš, „Sabini tě vyřídí a ušetří mi práci, jenže…“ Přešel po kanceláři jako by byla jeho vlastní. „Jenže shrábne i tvůj podnik, což se mi nelíbí. Máš dvě možnosti, Alfie.“
            „Možnosti,“ další opovrhující odfrknutí.
            „Ty ani nemáš tušení, jak se k té informaci Sabini dostal, mám pravdu?“
            Alfie mlčel. I přes bolest, kterou mu způsoboval vyražený zub, pevně stiskl čelisti.
            „Alfie Solomons, který nikomu nedůvěřuje, je chladnokrevný a brutální, neví, kdo mu vynáší informace.“ Tom ho záměrně shazoval. Kompenzoval si tak svou první schůzku s ním.
            Solomons se zhluboka nadechl. Vztek, který se v něm kupil, jako by na chvíli ustoupil na pozadí. Zřejmě začínal chápat. „Asi bychom se měli posadit,“ zamumlal nakřáplým hlasem.
            Když si sedali, jeden druhého obezřetně sledoval.
            „Tu smlouvu ti vrátím, ale bude to stát víc než podíl legálních stánků na londýnských dostizích. Chci devadesát procent tvého podniku a ze zisku dostaneš třicet procent.“ Šel ještě o deset níž, než při předchozí dohodě, jež spolu podepsali před pěti měsíci. „Tentokrát už nebudeme spolupracovat. Budeš pracovat pro mě.“
            „Naser si,“ ušklíbl se. „Ta druhá možnost?“
            „Když se mě zbavíš, pomůžeš tak Sabinimu, ale zároveň budeš mít na krku celou tuhle bandu,“ nepatrným posunkem hlavy ke dveřím naznačil, že ho do pár minut někdo z jeho či Leeovic rodiny zabije. „Pokud by se ti podařilo vyváznout, časem tě odstraní i Sabini. Ztratil jsi smlouvu, tři týdny jsi ho tahal za nos, lhal jsi mu… proč by chtěl spolupracovat s někým tak neschopným?“
            Alfie se zaklonil v židli, prsty se probíral vousy na bradě, což dělal vždy, když přemýšlel.
            „Máš minutu.“ Nehodlal se Solomonsem ztrácet čas. Pro větší efekt vytáhl řetízkové hodinky z vesty a koutkem oka sledoval vteřinovou ručičku.
            Mlčel. Propaloval Shelbyho pohledem a v duchu mu zatloukal patnácticentimetrový hřeb do nosní dírky. Znovu a znovu.
            „Patnáct vteřin.“ Pronesl po chvíli Tom.
            „Šedesát procent,“ řekl nakonec.
            Tom se pousmál pouze v duchu. Mlčky zasunul hodinky zpátky do kapsičky u vesty. „Čtyřicet. Jako v poslední dohodě.“
            Alfie se zhluboka nadechl. „Fajn,“ odsekl. Plivl si do dlaně a podal jí Tomovi přes stůl. Nejenom, že mu nateklo do bot. Loď se začínala potápět a voda mu sahala až po prsa. Tvrzení, že kapitán opouští loď, jako poslední pro něj neplatilo. On vyskočí první.
            „Až podepíšeš smlouvu,“ z kapsy kabátu vytáhl další složený list papíru. Nebyl tak pomuchlaný jako ten první a na konci byl pouze Shelbyho podpis.
            Solomons si ji zběžně prohlédl. Obsahovala vše, co Thomas před chvílí řekl. S obřím sebezapřením připojil na konec stránky svůj podpis. Lepší společně s podělaným gangem z Birminghamu svrhnout Sabiniho, než se nechat Sabinim zabít.
            Tom si novou smlouvu se Solomonsem zasunul zpět do kapsy. Tu se Sabinim hodil na stůl jako psovi kost. Alfie po ní skočil, rozložil, aby se ujistil, že mu skutečně vrátil to, co potřeboval. Zavřel ji do zásuvky stolu, znovu si plivl do dlaně a podal Tomovi ruku.
            Udělal totéž. Plivl si do pravačky a potřásl si s prohnanou židovskou krysou.
            „Skvělé… a teď…“
            Malou kancelář zaplnil pach střelného prachu a krve. Ohlušující rána mu rezonovala v uších. Rozrazil dveře, ustoupil, aby ostatní viděli výsledek. Pekaři klečeli v rumu, ruce nad hlavou, obličeje pořezané a oči vytřeštěné. Zašumělo to mezi nimi. Zpráva se nesla od jednoho k druhému. Jen jeden však zareagoval jinak než ostatní.
            Arthur s rukama od cizí krve kývl na příbuzného z Leeovic klanu. Bez mrknutí oka si přehodil v ruce nůž, popadl klečícího muže za vlasy a podřízl mu krční tepnu i chrupavčitou průdušnici.
            „Sabiniho krtek,“ pronesl Tom hlubokým hlasem mezi dveřmi kanceláře. Obličej měl potřísněný krví.
            Alfie ležel na zemi za svým stolem. Po hrudi se mu rozlévala kaluž krve.
            „Naložte ho do auta a odvezte.“ Nemusel říkat kam. Postup znali jen někteří z jeho lidí. Zhluboka se nadechl, hřbetem ruky si otřel zpocené čelo a kapku krve stékající po nose. „Je po všem,“ prohlásil, aby ho slyšeli všichni Solomonsovi zaměstnanci. „Od teď budete podle smlouvy pracovat pro Shelbyovu společnost s ručeným omezený! Váš první úkol… dejte to tady do pořádku.“
            Prošel rozlitým rumem jako velkou louží. Zastavil se u svých bratrů. Dva z Leeovic rodiny kolem nich pronesli Alfieho tělo.
            „Myslíš, že to vyjde?“ zamumlal John tiše. Arthur už svou pozornost přesunul k ostatním. Užíval si možnost, že může někoho dirigovat, na někoho řvát a jednu jim vrazit, když nebudou dělat, co jim přikáže. Prozatím dostal Camden Town na starost.
            Tom mlčky přikývl. „Je čas jít.“

*****

            Amber se zatočila hlava. Skutečně řekla milenka?! Jedna jediná věta jí vyrazila dech, jako by jí někdo vší silou udeřil do hrudi. Nemohla tou uvěřit. Jak do hajzlu mohl?! Po večeři přecházela ve svém pokoji. Co je to za zvrácený smysl pro humor, poslat manželku do domu své milenky?
Hlavě jako by jí explodovala bomba. Chaos, miliony bzučících myšlenek a k tomu ten neodbytný pocit úzkosti v hrudi. Nemohla se pořádně nadechnout. May i celé tohle sídlo jí sedělo na hrudi jak balvan. Dusila se tu.
Zastavila se před zrcadlem. Dívala se na sebe a do očí se jí začaly vkrádat slzy. Nejsem přece ošklivá, říkala si v duchu. Můžeš si za to sama, výčitky svědomí na ni pomalu ale jistě útočily. Kdybys na něj nebyla hnusná, kdyby ses k němu chovala líp…
Ale co ten poslední měsíc? Nic pro něj neznamenal? Roztřeseně se nadechla a posadila se na postel. Snažila se rozdýchat neodolatelnou chuť se rozbrečet, vztek i tu nejhorší večeři v jejím životě. Za normálních okolností by si to výtečné jídlo vychutnala, ale po zjištění, s kým má vlastně čest, ji veškerá chuť přešla. Není přece nic lepšího než sedět u stolu s manželovou milenkou! Po tom přece touží každá, ušklíbla se sarkasticky.
Nicméně chladné přijetí i ten nepřátelský výraz v očích dával smysl. May Carletonová byla tímhle setkáním zřejmě stejně „nadšená“.
Dokud v Amber kolovalo rozčílení, dokázala se svým způsobem ovládat. Jakmile si však lehla do postele, nekontrolovatelně se rozbrečela.

Snídaně se podávala v jídelně s výhledem do zahrady. Mohla děkovat bohu, že z hostovského křídla nebloudila příliš dlouho a dorazila ke stolu jako první. Vztek i pláč z Amber vyprchal. Cítila se jenom unaveně. Vděčně od služebné přijala šálek horkého čaje. Hřála si o něj dlaně, foukala do kouřící se hladiny a dívala se z okna.
Starý muž s šedivými kníry oblečený do pracovního vedl za uzdu šedého koně. Jeho štíhlé tělo se ladně pohupovalo s každým krokem. Nebyl osedlaný a srst se mu zdravě leskla. Amber koním vůbec nerozuměla, ale dokázala ocenit jejich krásu. Považovala je za vznešená zvířata, která si zaslouží úctu a jakési uznání.
„Líbí se vám?“ ozvalo se vedle ní.
Amber sebou cukla. Neslyšela paní Carletonovou přijít. Koutkem oka zahlédla, jak si k sobě přitáhla cípy bordového svetru. Dělala stejně neupravený dojem, jako předešlého dne.
„Je nádherný,“ vydechla.
„Nádherná,“ opravila ji May. „Je to klisna. Graceino tajemství.“
Amber usrkla horkého čaje a přes hranu šálku vyslala k May další nechápavý pohled.
Povzdechla si, promnula si lokty. V noci hodně přemýšlela. Došla k závěru, že Amber za nic vlastně nemůže. Sama si na Thomase nemohla dělat nárok. Ve vyšších společenských vrstvách nedělá dobrý dojem označení vdovy, která píchá s gangsterem. Tak to slyšela.
Smutně se na Amber pousmála. „Thomas vám nevyprávěl o Grace?“
„Ne,“ zamumlala tiše. Uvědomovala si, kolik věcí neví a že Toma vůbec nezná. Vždyť ho ani nechtěla poznat…
„Zřejmě jeho první opravdová láska. Zlomila mu srdce.“ Zhluboka se nadechla. Kůň se venku pomalu prošel, udělal kolečko a nechal se koňákem odvést na cvaly. „Zřejmě za tím udělal tlustou čáru, proto se o ní nezmínil.“
Amber tupě pokývala. „Zřejmě.“
May přistoupila ke stolu, nalila čaj i sobě. „Jezdíte, Amber?“
Zaskočeně zamrkala, odpoutala se od okna i svých myšlenek. „Ne… já… neumím jezdit na koni. Ani jim, nerozumím, jen… je obdivuji.“
May krátce kývla. „Pojďte, něco vám ukážu.“

Koňské stáje se nacházely nedaleko hlavní budovy. Uvnitř se vznášel typický pach zvířat a čerstvého sena. Vedle dveří visely kožené uzdy, udidla, řemeny, popruhy a několik vypracovaných sedel. Pomalu prošly uklizenou stájí k jednomu z několika stání.
„Co na něj říkáte?“ May se v očích zaleskly jiskry. Milovala koně a v jejich přítomnosti vždycky pookřála. Opatrně k hnědému hřebci natáhla napraženou ruku. Krátce přičichl k dlani, odfrkl si a teprve pak se nechal pohladit po čumáku.
„Je moc hezký.“ Amber postávala v bezpečné vzdálenosti, paže omotané kolem pasu.
„Pojďte, zkuste si ho pohladit. Nemusíte se ho bát, je velice mírný.“ Paní Carletonová se na koně usmívala. Zlehka ho několikrát poplácala na krk.
Amber nejistě přikročila blíž. Vztáhla k němu ruku. Poplašeně ucukla, když si kůň znovu odfrkl. Když se dotkla jemné srsti, uchechtla se a obavy z ní spadly. Pomalu ho pohladila, dlaň mu na okamžik ponechala položenou těsně nad nosem.
„Je váš,“ pronesla May zničehonic.
Amber ztuhla. Najednou ze sebe nedokázala vypravit ani slovo. Pootevřela ústa, krátce zalapala po dechu.
„Thomas ho před měsícem vydražil za slušnou cenu a nechal ho přivézt sem. Nejdřív jsem nechápala proč, protože… cvičím a připravuji koně na dostihové závody. Graceino tajemství se na jaře bude účastnit dalších derby v Epsomu. Tenhle hnědák není na dostihy stavěný. Sice má celkem slušný rodokmen, ale… je příliš mírný. Chtěl, abyste ho viděla.“
Amber stála s dlaní stále na koňském čumáku. Koupil jí koně, vydechla v duchu překvapeně. Myslela si, že žertuje, když to jednou nadhodil. Přece mu říkala, co by v Londýně dělala s koněm… Nenapadlo ji, že to udělá.
„Paní Carletonová?“
„Ano?“
Přerývavě se nadechla, zrak upřený na krásné, vznešené zvíře. „Miloval vás? Nebo…“ ztěžka polkla, „miluje?“ špitla.
May se chtě nechtě zasmála. Kdysi si to přála. „Mně koně nekoupil.“

*****

            Amber trávila už několikátou hodinu ve stáji. Stála vedle svého koně. Opatrně mu kartáčovala srst tak, jak ji May ukázala. Klidně postával, občas zaržál nebo hrábl kopytem do podestýlky.
            Zaslechla kroky. Přestala kartáčovat a volnou rukou si promnula obličej. Zapomněla se tu, blesklo jí hlavou. Zřejmě je čas oběda nebo je možná i po obědě. Paní Carletonová pro ni pravděpodobně nechala poslat. Sňala z ruky kartáč. Vystoupila ze stání pro koně a strnula.
            Stál od ní ani ne na dva kroky. V pobledlém obličeji se zračila únava.
            Srdce ucítila až v krku. Ztěžka polkla, ale ten pocit nezmizel.
            Na vteřinu zaváhala. Nakonec se zhluboka nadechla, přistoupila k němu a bez váhání mu vrazila facku.
            „Strčit mě k milence?!“ vyhrkla ze sebe podrážděně.
            Tommy si s povytaženým obočím povzdechl. „Neměl jsem moc možností,“ namítl klidným hlubokým hlasem.
            Rozhází ho někdy něco? napadlo ji.
            „Že ne? Nepovídej.“
            „Buď jsem mohl říct Polly a Esme, aby tě schovali mezi cikány, anebo tohle. Hodil jsem si mincí,“ pokrčil rameny.
            „Pane bože,“ Amber zavřela oči, obličej si překryla dlaněmi. Myslel to smrtelně vážně. „Hodil sis mincí,“ zamumlala tiše.
            Tom ji pomalu uchopil za ruce, jemně je stiskl a opatrně, jako by si nebyl jistý, zda mu to gesto Amber dovolí, si ji přitáhl do náruče. Pevně objímal její štíhlé tělo. „Je po všem,“ zašeptal. Automaticky se jí po tvářích svezly slzy. Nemusela se ptát po podrobnostech, došlo jí, že se vypořádal se Solomonsem.
            Amber vzhlédla, trochu se vytáhla na špičky, aby se mu mohla natisknout na rty. Líbala je pomalu, vláčně a táhle. „Nemůžu uvěřit, že jsi mi vážně koupil koně,“ zamumlala opřená o jeho čelo.

            Tiše se ušklíbl. „Nikdy nežertuji. Pojedeme domů.“ Vzal ji za ruku a pomalu vedl k autu, kde už čekaly její věci.

*****

SMALL HEATH, BIRMINGHAM

Nad čtvrtí Small Heath se stále vznášela šedočerná mračna plné chladného deště, dýmu a jemného uhlového prachu. Od nedalekých kanálů se táhl zápach špinavé vody a bahna. Všechny čtvrtě poblíž řeky působily stejně. Jako pelech pro krysy.
            Amber navštívila Birmingham pouze jednou, v den svatby. Small Heath však nikdy neviděla, stejně tak jako celou Tommyho rodinu. Ve svých světlých šatech si mezi nimi připadala doslova jako bílá vrána. Zírala na plejádu neznámých obličejů v levných, ošoupaných oblecích a stejným účesem. Všichni do jednoho se však usmívali, nadšeně tleskali a svým ledabylým přízvukem, kterému někdy stěží rozuměla, provolávali slávu a pochvalné ódy. Slovo expanze zaznělo v davu během několika minut snad stokrát.
            „Jsem na tebe tak hrdá, Tommy!“ Teta Polly vzala Tomovu tvář do obou dlaní. Rty i její tmavé oči se usmívaly. Nadšeně ho popadla do náruče, jako by jí právě oznámil, že se stane králem.
            Vlastně… Thomas Shelby byl svým způsobem král téhle čtvrtě. Cikánský král ze Small Heath.
            Amber vedle něj rozpačitě přešlapovala a pažemi si objímala pas. Čím déle mezi nimi stála, tím hloupěji si připadala. Ze všech těch lidí znala jen jejich sestru Adu, bratra Johna, ke kterému dokázala přiřadit manželku Esme jen proto, že to byla poslední žena v místnosti, a pak tetu Polly. Vždycky když o Amber zavadila pohledem, stiskla rty pevně k sobě, jako by je nesouhlasně našpulila a kriticky si ji prohlédla od hlavy až k patě.
            Cítila se v její přítomnosti dost nepříjemně, dokonce nevítaně.
            Všichni zničehonic pozvedli sklenky s irskou whisky.
„Tommy,“ pokývla Polly, hrdý úsměv jí nemizel z tváře. Zřejmě se jí ve strhaném obličeji přilepil nadobro.
 „Připijme si na naši společnost, na další důležitý krok, kterým jsme získali londýnský podíl a převzali vládu nad Camden Town!“ pronesl silným hlubokým hlasem. „Na Shelby s ručeným omezeným!“ Významně kývl a na jeden zátah vyprázdnil sklenici. Stejně tak i všichni ostatní.
„Večer jste všichni zváni do Garrisonu! Teď se vraťte k práci,“ dodal nakonec.
Z velkého pokoje se většina lidí vrátila do místnosti pro ilegální sázky. Polly za nimi zavřela velké zelené dveře. Několikrát si přejela po pažích, z čela si odstranila pramen kudrnatých tmavých vlasů. Z cigaretového pouzdra si vytáhla cigaretu.
„Počkej,“ pronesla rozvážně, pomalu vyfoukla kouř.
Tommy vyčkával, Amber předstírala, že se jí to netýká a dívala se jinam.
„Chci mluvit s tvou ženou.“
Amber se přerývavě nadechla, zavřela oči. To snad ne, blesklo jí hlavou. Proč? Co mi chce? Nechci s tetou Polly mluvit. Na jazyku měla spoustu námitek, v prostoru mezi ušima spoustu otázek, ale nezmohla se na odpor. Polly v ní vyvolávala jakousi bázeň. Měla dojem, že svou novou příbuznou v duchu kritizovala a odsoudila jako neschopnou, nafrněnou ženušku, kterou v rodině strpí jen proto, že je z Londýna, má peníze a proto, že si Thomase Shelbyho nikdo jiný vzít nechtěl. Ostatně, ani Amber neměla o gangstera zájem. Jenže dluhy se musí platit. Její otec jim dlužil a ona to teď za svou rodinu splatila.
„Dobře,“ zamumlal. Aniž by Amber cokoli řekl, odešel nahoru do svého pokoje.
Tetě Polly se zřejmě neodváží odporovat ani on, pomyslela si Amber.
Zhluboka se nadechla, aby dala najevo nezájem. „Co mi chcete?“ zeptala se otráveně.
„Sedni si,“ vyzvala ji Polly, poklidně kouřila a dívala se ven na rozbahněnou ulici. Vypadala stejně uboze v jakémkoli ročním období.
Amber postávala u doutnajícího krbu.
„Sedni si,“ zopakovala tvrději.
S povzdechem poslechla. Posadila se ke stolu tak, aby mohla kdykoli co nejrychleji odejít. Prsty si netrpělivě poklepávala o loket.
„Provdala ses za mého synovce před čtyřmi měsíci,“ začala zničehonic. Teplý dech smísený s cigaretovým kouřem se srážel na chladné okenní tabulce.
Amber potlačila dalších povzdech. Tak o tohle půjde…
Polly mocně potáhla, přešla ke stolu a odklepla přebytečný popel. „Pořád nejsi těhotná.“
„Někomu to trvá déle,“ namítla.
„Blbost,“ uzemnila ji. Neubránila se pohrdavému úšklebku. „Jak často s ním spíš?“
Amber vstala. „Tohle nemám zapotřebí. Nehodlám poslouchat, že si váš nejlepší synovec vzal špatnou klisnu na chov!“ Vzápětí se držela za tvář. S hlasitým plesknutím jí na líci přistála facka. Polly před ní stála, rty pevně semknuté do tenké linky, tmavé oči orámované černými líčidly vyhlížely divoce.
„Takhle se mnou už nikdy nemluv,“ jednotlivá slova vyslovovala pomalu, tiše a Amber při tom po zádech přebíhal nepříjemný chlad. Zase z ní měla strach.
„Dělám, co můžu,“ pronesla roztřeseným hlasem, oči plné slz.
„Děláš všechno proto, abys neotěhotněla,“ procedila skrze zatnuté zuby. „Co bereš, hm?“ popadla Amber za zápěstí a zalomcovala s ní. „Bylinky, odvary, výplachy nebo snad ještě něco jiného?! Kdybys byla kůň, stačilo by ti do obličeje fouknout trochu barevného prášku s nějakou čínskou kletbou a za devět měsíců bys mu dala dítě!“
Amber se zničehonic přes spodní víčka překulily velké slzy. Už je nedokázala déle zadržovat. „Mám strach,“ špitla téměř nesrozumitelně. „Každou chvíli se štěstí může otočit proti němu… půjde po něm Sabini nebo… někdo jiný a,“ polkla, „co se týká jeho, týká se i… mě. Nechci žít ve strachu, kdy… někdo vztáhne ruku na moje dítě jen proto, že se jmenuje Shelby.“
Polly nechápavě kroutila hlavou. Přecházela po pokoji, mezi prsty svírala doutnající cigaretu. „Dobrý bože,“ zamumlala si pro sebe. Buď je tak naivní, anebo je jen skvělá herečka. „Dám si na tebe pozor, Amber. Ohlídám, co budeš jíst, co budeš pít a co budeš dělat. Nějakou dobu zůstanete tady. Přísahám ti, nespustím tě z dohledu.“
Teta obešla stůl, z kapsy sukně vytáhla kapesník a otřela jí uslzený obličej jako malému děcku. V duchu přemýšlela, co je vlastně horší. Jestli prohnaná Grace s věčně unuděným výrazem nebo tahle hloupoučká husička z Londýna. Na lidi měla obvykle nos. Intuice jí napovídala, že za tím bude ještě něco jiného. Pořád z ní cítila jakousi vzdornou pýchu a snahu povyšovat se nad nimi jen proto, že je z Londýna.
„Teď můžeš jít.“

         „Co ti chtěla?“ zeptal se, jakmile vstoupila do Tomova pokoje. Na noční stolek odhodil krabičku cigaret a sirky. Zněl i vypadal unaveně.
            Pane bože, musí pořád tak kouřit? Už jí unavoval ten nikdy nemizící pach whisky nebo tabáku. Mlčky k němu přistoupila, vytrhla mu čerstvě zapálenou cigaretu z pusy a chytla ho za zápěstí, sotva se natáhl pro sklenku. Bleděmodré oči měl bezvýrazné. Nikdy nevěděla, na co myslí nebo co se mu honí hlavou. O dětech nikdy nemluvil a ani se na ně nikdy nezeptal. Mohla jen hádat, jestli je chce. Domýšlela si, že se nejspíš každý týden budí zklamaný, protože jeho žena pořád nečeká žádné dítě, třebaže se snažil, jak nejlépe uměl. Skutečnost, že Amber jisté dny už podruhé vynechaly, třebaže se snažila udělat všechno proto, aby tomu tak nebylo, neznal.
            Jeho ruku si položila na prsa. Bez váhání se pustila do zapínání košile. Zrychleně dýchala a prsty se jí pletly jako by teta Polly stála za jejími zády a kontrolovala každý její krok. Dost možná tiskla ucho na chodbě ke dveřím, aby se ujistila, že poslechla a bez odmlouvání běžela plodit další potomky. Dědice tohohle podělaného impéria.
            Tom jí nezastavil. Se zavřenýma očima se natiskl své ženě na rty, volnou rukou jí vjel do vlasů a uvolnil je ze spony na temeni hlavy. Nenamáhal se s důkladným svlékáním. Jakmile dlouhá sukně se šustěním spadla na zem a Amber z ní vystoupila, svalil se s ní do postele. Tiskl jí pod sebe na proleželé úzké matraci, dusil ji polibky. Ponuré ticho přerušovalo jenom pravidelné skřípání postele.

zdroj: deadline.com


Žádné komentáře:

Okomentovat