úterý 28. dubna 2015

Ženy na cestách: Korfu - 9.den

9.     DEN - příjezd „Enderáků“


Pravidlo, že všeho moc škodí, se opět pro jednou potvrdilo v praxi hned u několika bodů. Kromě zmíněného jídla v předchozí kapitole se jednalo o Ingrid. V jádru je to skutečně hodná a bodrá ženská, kterou téměř celý rok nevidím, takže se na dovolenou v její společnosti svým způsobem i těším. Ovšem když deset dní dvacet čtyři hodin denně vídáte ten její téměř nikdy nekončící hlad a snahu urvat zadarmo, co se dá… to vás prostě začne rozčilovat a i přes všechny její kladné rysy povahy se začnete bezdůvodně vztekat, dělat kyselé obličeje a nakonec i těšit, že dovolená je u konce, vy odjedete domů a zase jí celý rok neuvidíte. Půl roku rozdýchávám ty nedostatky, kterými mi tak lezla na nervy, dalších půl roku se těším, co zase vyvede. Stačilo mi ráno otevřít oči a už jsem měla mizernou náladu, jen co jsem ji viděla, už jen kvůli té pravidelné chrápací hodince od půl čtvrté ráno do půl páté.

Další prvek, kterého moc škodí, je paradoxně slunce. V jednom filmu zazněla hláška „Příliš slunce dělá z lidí blbce.“ Musím uznat, že na tom skutečně něco je. Řekové nejsou zrovna bystrý národ překypující bryskní inteligencí, a čím déle mezi nimi jste, tak i přes veškerou jejich vřelost z nich cítíte tu hloupost a jednoduchost. Dost možná má tento pozoruhodný efekt sluníčka vliv i na Ingrid… Kdo ví. Vědci s Harvardu nebo Velké Británie by na to mohli udělat nějaký super výzkum.
Škodí i moc pohodlí. Člověk si tam sice jede odpočinout, ale nakonec je tak líný a otrávený svou vlastní leností i nečinností, že se ve finále začne těšit do práce nebo na okopávání zahrádky.
Takový stav nás v podstatě postihl devátý den. Ingrid už jsem nemohla ani vystát a svým způsobem už jsem se skutečně těšila domů, protože místní tupost mě společně s naší třetí ženou na cestách začali přivádět k šílenství. Modrá obloha je sice krásná, ale stejně vás začne neskutečně iritovat, když jí vídáte denně.

Dopoledne začalo jako každý jiný den. Ovšem do poloprázdného Racka přijela nová várka tvarohovitě bílých turistů. Podle ohavně bledé, pihami kropenaté pleti a nazrzlých vlasů několika sádelnatých dětiček se dalo se stoprocentní jistotou poznat, že jsou na ostrově nováčci a především Němci. Ne teď kecám, samozřejmě že jsme to poznaly podle řeči! Ale fakt tak vypadali…

Už v poledne jsme si všimly jisté změny na personálu. Do té doby se na nás Řekové usmívali, laškovali s námi a dělali různé vtípky překonávající veškeré jazykové bariéry. Po příjezdu několika velice početných německých rodin, jako by ztratili veškerý elán a zájem. Ploužili se jak mouchy, ve tvářích se jim usadil flegmatický, někdy snad až otrávený výraz a pokud nemuseli, neprohodili s nimi ani slovo. Pouze kolem běhali s prázdnými talíři, plnými pekáči a snažili se pro německou klientelu co nejvíce zneviditelnit.

Odpoledne jsme se odebraly k bazénu. Ráno jsme si zabraly tři lehátka vedle sebe a nechaly si na nich přes poledne osušky, což jsme dělaly celý týden a nikdo s tím neměl problém. Vesměs všichni Češi z našeho turnusu si stejným způsobem „bookovalo“ lehátka. Nicméně dorazily jsme k bazénu a kromě našich tří lehátek, většina zmizela na jednu stranu bazénu. Na první pohled to vypadalo, jako bychom se od ostatních sami vyčlenily jako ty tři podivínky ve stylu: „my se s nikým nechceme bavit,“ nebo jsme nejspíš jen chytily imaginární lepru, kterou od nás nikdo nehodlal chytit.

Důvod?

Němci.

Zhruba šesti, možná osmi, členná skupina potřebovala kolem sebe zhruba šest slunečníků, které rozestavěla kolem deseti lehátek, na nichž se ve výsledku válely tři opravdu silně obézní Němky. Z dvoudílných plavek jim do všech stran přetékaly tvarohovitě bílé třesoucí se špeky o konzistenci sraženého mléka. Třebaže ležely vedle sebe, hulákaly na sebe a ještě více hulákaly na nezvedené děti, které ječely v bazénu.
Na té skupině vás muselo zarazit hned několik věcí. Laxnost žen vůči upištěným děckám různého věku od pěti do třinácti let, která se rozhodla, že bazén je ode dneška jejich. Nevzrušilo by je ani kdyby začaly vraždit ostatní turisty nebo sebe navzájem. Pak sebevědomí. Jejich těla by neměla sebemenší šanci ani o modelku velikosti XXL, přesto jejich výrazy a pohledy evokovaly královnu ze Sáby. Pravděpodobně se i tak cítily.
„Vidíš to?“ pronesla matka, když jsme se uvelebily na lehátkách.
„To je strašný, viď?“ Ingrid zírala na tři tlusté německé prasnice. Možná vám moje výrazy budou připadat sexistické, zaujaté, rasově podbarvené, urážející a vulgární, ale kdybyste je viděli, kdybyste tam byli… řekli byste totéž.
„A ty děti vůbec neokřiknou…“ konstatovala matka dál naprosto zhnuseně. Co opravdu nesnáší, tak je nevychované dítě a naprosto vágní rodič.
Ta jejich vyvedená mládež vřískala na celý hotel. Do bazénu se samozřejmě nesmělo skákat už jen proto, že díky jeho kulatému tvaru nemohl být tak hluboký, takže v něm voda nikde nedosahovala výš jak po hruď. Plavat se v něm dalo, ale ne do něj skákat, natož šipku. Ovšem v duchu jsem si přála, aby jedno z těch zrzavých, pihovatých dětí, které v obličeji vypadalo jako člen Kelly Family, skočilo tu šipku, aby alespoň na chvilku bylo ticho.
„Jim je evidentně fuk, že se tam nesmí skákat… takhle si tam člověk nemůže jít zaplavat, ještě ti skočí za krk nebo na hlavu a bude jim to úplně jedno!“
„A ve finále tě jedna z těch tří matek ještě seřve, že sis dovolila něco říct jejich mazánkovi…“ odpověděla jsem na matčino rozhořčené poznámky.
Ingrid to vystihla naprosto stručně jedním slovem.
„Spratcí!“ vyhrkla.
Nutno podotknout, že Ingrid měla vskutku dokonalý dar vystihnout situaci opravdu stručným, nicméně dokonalým způsobem a završit tak dort tou pomyslnou třešničkou. Většinou v podobě nějaké obdobně laděné nadávky.

O hodinu později, kdy jsme se v tom neutuchajícím řevu snažily číst, se třem prasničkám vedle sebe navršilo zhruba deset ulepených sklenic od frappé a nejspíš i od různých koktejlů, protože z té poslední trčela záplava barevných brček. Ani je nenapadlo zvednout zadek a odnést nádobí.
U baru jsme čekaly, až nám Šimon nalije pití, zatímco jeden z těch fakanů přinesl tu dlouhou šňůru sklenic zasazených do sebe. Šimon horko těžko dal sloupec od sebe a rozdělil ho na dvě nižší poloviny. Pokusil se chlapci vysvětlit, že ty sklenice nemůžou dávat do sebe, protože se v horku k sobě přicucnou. Ve snaze uvolnit další sklenici, mu horní okraj přicucnutého skla praskl pod rukou. Ukázal popraskané skleničky tomu klukovi, jako důkaz a důvod toho, proč to nemají dělat. Namísto omluv ten kluk jen hodil ramenem s naprosto povýšeneckým výrazem, kterého byl ten jeho dětský obličej s vzhledem Kelly Family schopen. Beze slov odešel a nechal tam Šimona zápasit se svým vztekem i sklenicemi.
S lítostí i jistou trpělivostí jsme přihlížely jeho tichému běsnění a pokusům o rozdělení zatím celého skla. Praskly mu další dvě, načež je rozčíleně hodil do koše. Když pak obrátil pozornost k nám, pokusil se nasadit omluvný výraz a neutrhovat se na nás. Třebaže spousta slunce dělá z lidí blbce, neušlo mu, že chování těch Němců odsuzujeme úplně stejně jako on.

Paradoxně mě odpoledne popadl hlad. Oběd nestál za moc a nabídka mě nijak nezaujala, takže jsem si pozobala pár kousků brambor, což mi nemohlo vydržet na celý den. Racek nabízel v rámci programu all in možnost odpoledních svačinek. Upřímně jsme je za celou dobu nečerpaly a ani jsme nevěděly jak. Každý den jsme sice viděly Šimona nebo nějakého jeho kolegu, jak nese tác malých slaných koláčků, závitků se špenátem, masem či něco na ten způsob, ale nezjistily jsme, kde ten tác končí. Kdykoli jsme se kolem čtvrté odpoledne procházely k moři přes bar, nezahlédly jsme žádný tác slaných koláčků. Tentokrát se stala změna…
Ingrid se flákala na lehátku, respektive se propracovávala k poloze snožné a zvedala se z lehátka. Nicméně s jejím sklonem pro pomalost jsme ji po pár našich líných krocích nechaly někde za sebou. Objednaly jsme si pití, vypily ho a Ingrid stále nikde. Další věc, co mě za devět dní extrémně rozčilovala. Sama si pití neobjednala, ale nikdy neudělala rychlejší krok, abychom si objednaly všechny tři najednou. Takhle jsme na ni buď musely půl hodiny čekat, nebo objednávat nadvakrát. Během čekání kolem prošel nějaký turista s talířem mini pizz.
„Jé hele, pizza!“ vyhrkla jsem směrem k matce a pohledem provázela mizející jídlo.
„Dáme si?“ napadlo matku.
Podívala jsem se na talířek s jídlem v ruce cizího turisty, pak k Šimonovi.
„Pizza,“ řekl.
Pak lehce nadzvedl obočí v němé pobídce znamenající: „Dáte si?“ Asi jsem se tvářila hladově.
Několikrát po sobě jsem s nadšením přikývla.
Do půl minuty přede mnou trůnil talíř s pěti kousky mini pizzy. Sotva máma snědla jednu, ve mně zahučely tři. Zbývala poslední.
„Tu poslední bys měla nechat Ingrid…“
„Jo a ona mi pak řekne, že chce ještě, že toho bylo málo a ona si sama nic neobjedná a bude to chtít po mně!“
Matka mlčky zvažuje pravděpodobnost situace.
„To je fakt…“
„Tak vidíš, teď tu není…“ koukla jsem směrem k bazénu a vůbec ji neviděla. „… sním to, než sem dorazí.“ Ve dvou soustech zmizel i poslední kousek, talířek jsem urychleně strčila ke špinavému nádobí a tvářila se jako by nic. „Nic jí neřekneme…“
Ingrid však nepřišla ani za pět minut, tak jsme šly do vody. Dorazila na břeh o dvacet minut později ve chvíli, kdy my už odcházely zpátky k lehátku.
„Vy už jdete jo?!“ vyjela na nás.
„Už jsme se koupaly půl hodiny… kde jsi tak dlouho byla?“
„Sbírala jsem kamínky…“
Aha, takže zase něco, co příroda dala a co si Ingrid mohla vzít zadarmo domů, pomyslela jsem si.

****

Nejsem si jistá, zda jsem se ve svém deníkovém povídání zmínila, že u bazénu byl míč na volejbal. Kolektivní záležitost, kterou si mohl kdokoli a kdykoli půjčit, zaházet si, zahrát a zase ho nechat u bazénu nebo mezi lehátky. Večer míč najednou zmizel. Když jsme odcházely na pokoj připravit se k večeři, všimla jsem si, že povedená rodinka prohlásila mičudu za své výhradní vlastnictví a odnášela si ho na pokoj.
Ačkoli zaměstnance Němci srali sebevíc, museli držet hubu a krok. Majitel Racka byl německý Řek a na německou klientelu si potrpěl. Vycházel jim ve všem vstříc, což na jednu stranu mělo zvyšovat prestiž hotelu, ovšem na stranu druhou tam královsky rostla cena za dovolenou.
Večeře připomínala nálet stáda hladových kobylek. Než jsme dorazily do jídelny, nebylo z čeho vybírat, takže jsme seděly před prázdnými stoly jen s pitím a čekaly, až donesou novou várku. Nicméně po dlouhé době se mezi dezertem objevil červený meloun, Ingridin nejoblíbenější, tak si honem přinesla pár kousků a spořádala je, dokud se do něj nepustili Němci.
U vína jsme si kolektivně stěžovali na nevychované, uřvané Němce.
„Chovají se, jako by jim to tu patřilo… hrozný, ani nestačili nosit jídlo a museli jsme čekat. Jak u oběda, tak teď u večeře,“ stěžovala jsem si.
„Ale odpoledne ta pizza byla dobrá,“ nadhodila Ilona, kopla do sebe víno. „Měli jste ji?“
„Jo! Konečně se mi povedlo chytit nějaký ten odpolední snack, byla fakt dobrá.“ Můj záměr zamlčet pizzu před Ingrid selhal při první příležitosti. Nějak mi to vylétlo z pusy samo od sebe, možná jen samotná láska k jídlu a chuť se podělit o kulinářský zážitek s někým jiným… nevím, dost možná za to mohlo i to popíjené víno.
Ingrid zablýskala očima, hned byla ve střehu jak ohař na lovu zajíců a podívala se na mě, na matku, na Ilonu a pak zase na mě. „Pizzu? Jakou pizzu?“
„Odpoledne měli jako svačinu takový mini pizzy,“ povídala Ilona, „on je měl schovaný vzadu v lednici, na tom horku to nemůže zůstat, my nevěděli, že si o to musíme sami říct.“
Ingrid do mě zabodla pohled. „Vy jste měly pizzu?!“
„No…“ začala jsem neurčitě a ošívala se. „On zrovna kolem někdo procházel a měl ji v ruce, tak se Šimon zeptal, jestli chci taky.“
„Jak to, že to nevím? Kde jsem byla?!“ pomalu mě ještě sprdla za to, že jsem jí nepřišla říct o něčem zadarmo. Vlastně mě skoro nesprdla, ona mě fakt sprdla. Tím jejím pohledem i větou, kde vůbec tou dobou byla, mě sjela na dvě doby a dala mi tím najevo, že jsem se na přítelkyni krásně vykašlala.

Matka aby zachránila situaci, tak řekla, že tou dobou podřimovala a nechtěla ji budit. Člověk aby si pořád dával před Ingrid pozor na pusu, co se týče jídla nebo věcí zdarma. Když už to pak člověku ujede, jako se stalo mně, tak pak je docela těžké tu situaci nějakým způsobem zahrát do outu.

Nicméně matka to díky bohu uhrála a převedla řeč na zítřejší odjezd a balení. Jak jsme zjistily, nikomu se do pakování nechtělo a ještě lépe – nikdo s tím ještě nezačal. Po dlouhém uvažování „Jak do toho“, protože jsme si veškeré věci stihly za deset dní rozkrámovat po tom malinkém pokoji, jsme dospěly k závěru, že na to asi kašleme a sbalíme si věci až ráno.



zdroj: moje vlastní fotografie

Žádné komentáře:

Okomentovat