neděle 12. dubna 2015

Ženy na cestách: Korfu - 8. den

8.     DEN

Po „náročném“ večeru s hudbou nastal jakýsi útlum. Našeho Racka opustila ruská frakce i můj „kámoš“ Franz Josef z vedlejšího pokoje. Nicméně alespoň jsme se zbavily toho dotěrného zápachu z doutníků, který se vznášel chodbou kolem našich pokojů a i na balkonech.
Po směsici zahraničních a českých hitů (Řekům připadalo nanejvýš zvláštní, když jsme na Helenku Vondráčkovou začali všichni zároveň tančit jako Zdena Studénková ve „S tebou mě baví svět“) jsme druhý den vypadali náležitě jetě a mimo to nás dorazilo počasí.
Vybledle modrá obloha bez jediného mráčku s pálícím sluncem nad hlavou působily fádně a nudně. S otrávenými výrazy jsme schovávaly obličeje pod sluneční brýle ještě dřív, než jsme minuly toho uřvaného a věčně páchnoucího ptáka u recepce. Venku jsme pak dostaly pěstí mezi oči dusným vlhkým vedrem připomínající čínskou prádelnu s Amazonským pralesem dohromady. Sotva jsme se dovlekly k bazénu, práskly jsme sebou do lehátek jako mrtvoly a dokonce i Řekové na tom byli bledě. Ovšem, správně jste si teď pomysleli, že oni jsou líní na krok i na práci v každé denní době během letní sezóny a i my víme, že v tom horku se pracuje špatně, ale tentokrát na nich bylo patrné, že se sotva drží.
Šimon tomu všemu nasadil korunu. V pracovním úboru zahrnující neprodyšné tesilové kalhoty a triko ze silné látky, s úplně mokrými vlasy i obličejem, si zapálil cigaretu.
„Taky bych strčila hlavu pod kohoutek s vodou,“ nadhodila líně matka sedíc v plastovém křesílku, načež si po několika minutách postěžovala, že už pod sebou vyseděla zpocenou loužičku.
„On je tak zpocenej,“ namítla jsem stejně zničeným tónem.
Seděly jsme ve stínu pod rákosovou střechou, kde za normálních okolností celých předchozích sedm dní příjemně pofukovalo. Ovšem osmý den… (teď by se hodilo říct „schází nám“, ale když nad tím tak přemýšlím, nebylo by to tak zcestné, protože nám skutečně scházela jakákoli energie. Veškerá v našem těle se nás nejspíš snažila ochladit na snesitelnou úroveň.) Připomínalo mi to náš fakultativní výlet do Bodrumu, který jsme absolvovaly loňské léto. Teploměr v klimatizovaném autobuse ukazoval 45 stupňů… ve stínu. Ve stínu, který vlastně neexistoval. Ať jste se rozhlédli, kam jste jen chtěli, všude jen rovné vysušené planiny a nic, kam by se dalo aspoň na chvilku schovat. Vrchol pobytu v turecké peci bylo čekání na autobus na parkovišti jednoho zlatnictví. Otevřená plocha se zlatorudým pískem a jedním stromem. Naneštěstí se jednalo o chlebovník, což znamenalo tenké větvičky a lupínky jako prd, užší než bobkový list a suchem po okrajích srolované. Takže si představte, jak se pod tímhle jediným ubohým stromečkem těsnalo asi třicet Čechů s místními Turky zvyklí na takové i mnohem větší vedro. S odstupem času mi to připomnělo Indii, kde se stín vyhledává asi jako oáza v poušti, takže na tom místě pak nalezte asi tisícovku Indů bažících po troše chládku.
Matka znechuceně nakrčila nos nad upoceným Šimonem i jeho neutuchající chutí kouřit za jakékoli teploty. Hrozně jsme se chtěly dobrat k moři, ale i těch sto metrů pro nás představovalo běh na dlouhou trať. Přemlouvaly jsme jedna druhou, překvapivě bez Ingrid, protože se rozhodla ponořit se hlouběji do tajů Daniely Steelové. Nakonec jsme se zvedly, když jsem i já zahlásila, že si na té plastové židli připadám jak počůraná.
S opravdu esteticky zanechanými loužičkami v židlích jsme opustily bar a vlezly do moře. Voda měla snad čtyřicet stupňů. Horší než sprcha v hotelu nebo voda ve vaně u nás doma. Ilona se při jednom stoupání do třetího patra zmínila, že ve čtvrtém patře, kde měli pokoj, teče kolem sedmé večer příliš vařící voda, třebaže je kohoutek nastavený na studenou, protože jsou akorát pod těmi nádržemi se solárními panely. Proto prý vždycky čekají, až se vykoupe celý hotel, aby pak měli v deset či jedenáct večer vodu tak akorát.
V moři jsem Iloninu „stížnost“ pochopila. Mimo jiné se na hladině vznášely velké, do hněda usušené květy.
„Co to je?“ stála jsem mezi písečnými hrby na dně, vodu po pás a dlaněmi jsem kolem sebe vířila vodu.
„Kde se to tu vzalo?“ ptala se matka.
„Pamatuješ si na ten film, kde se dva mladý lidi koupali v jezírku v národním parku někde v Americe, ta voda byla teplá a příjemně bublala a pak tam plavali ty mrtvý veverky, protože se v tý vodě uvařili a oni později zjistili, že někde bouchla sopka a ta láva teče do vody?“
Matka se po mě pro jistotu ani nepodívala. Sice verze přitažená za vlasy tak silně, div by se ta přitažená kštice neskalpovala od hlavy, ale v Řecku kdysi bývalo spoustu sopek, to je všeobecně známý fakt. Přece jeden její výbuch zničil Mínojskou kulturu na Krétě, že… Santorini je sopečného původu a v Nyssirosu, ostrov představující jednu obří sopku, jsme dokonce byly, takže by mě výbuch sopky a láva tryskající do moře nijak nepřekvapila.
„Nestraš,“ utrousila akorát.
Prstem jsem šťouchla do jedné plovoucí kytky. „Vypadá jak anýz…“
„Trochu velkej anýz, nemyslíš?“
„Kdo by sypal do vody anýz…“
„Nejela kolem nějaká loď?“ matka se rozhlédla kolem, protože i vlny byly větší než obvykle. Ale horizont zel prázdnotou.
„Já sázím na podzemí aktivitu, třeba nějaký zemětřesení.“ Taky už jsme ho na Korfu zažili, před osmi lety, proč by nemohlo být znovu?
„No nevím jak ty, ale já v tom jdu zkusit plavat.“ Po několika tempech na mě křikla, že jsou ty svinský kytky nějaký ostrý, že se o jednu škrábla. Po několika svých tempech uznávám, že má pravdu, protože ty svině fakt píchaly.

Cestou z moře k bazénu jsme z té horké lázně, která nejenže nás neosvěžila, ale dokonce nás zahřála, stihly uschnout. Využily jsme tedy prázdný bazén bez plovoucích a věčně se muckajících Paroubků. Ovšem… chyba! Ta voda byla ještě teplejší než v moři. Vlezly jsme tam jen po krk a asi na deset vteřin s tím, že to absolutně nemá cenu.
Ve stejně útrpném duchu probíhal i oběd. To horko mi vzalo chuť i energii jíst. Umírala jsem nad každým soustem. O Ingrid se však totéž tvrdit nedalo. Její apetit neznal mezí a nejspíš by neznal, i kdyby bylo ve stínu padesát stupňů a ze samého horkého sucha by nám za zadkem hořely olivové sady. Ingrid zkrátka chuť k jídlu nezkazí nic, zvlášť když je v ceně.
Upřímně jsme s matkou nechápaly, jak se může takhle cpát. Po týdnu all inclusive v řeckém, tedy středomořském, stylu jsem totiž měla jídla plné zuby a svým způsobem jsem se na něj už nedokázala pořádně podívat. Jídlo se stalo nucenou povinností zkrátka proto, že je poledne a protože se v poledne obědvá a především proto, že tělo ze vzduchu žít neumí. Často se mi stává, že ke konci dovolené dospívám do stavu, kdy si na talíř dám jeden krajíček veky s listem salátu a na otázku: „Není vám špatně?“ odpovídám: „Ne, já už jen nemůžu jíst.“

Odpoledne jsme usnuly u bazénu. Všechny tři. Ingrid si opět chytře zavázala plavky tak, že každou chvilku při špatném pohybu či pokusu o vztyk hrozilo opětovné vypadnutí prsou. Ne, že bych to pro tu srandu nechtěla vidět… Probudila jsem se po několika hodinách jako rozpláclá mrtvola, na břiše, ruce i nohy kolem sebe rozhozené. Chybělo jen obkreslit bílou čáru pro kriminálku. Pod hlavou jsem cítila mokro. Během té doby jsem si pod sebe nabryndala skutečně velký potok a stejně tak i matka, která se najednou honem probudila a utírala si pusu i obličej, aby si toho náhodou někdo nevšiml. Naštěstí ten den vypadali schlíple úplně všichni a ti, co se váleli u bazénu, umírali dusným parným vedrem tropického pásu podobně jako my.
Pokus o probrání se pomocí frappé byl marný, ale aspoň jsme do sebe dostaly něco studeného. Po chvíli se do baru přiřítil český ušeptaný barman.
Kouknul na mě se slovy: „Já jsem omluvu neslyšel.“
Vytřeštila jsem na něj oči, ohlédla se za sebe a nechápala, proč mi to řekl.
Ingrid se hned ptala: „Co ti povídal?“
Já: „Že neslyšel žádnou omluvu.“
Ingrid: „Prosím tě, a za co by ses mu jako měla omlouvat?!“
Já jen pokrčila rameny.
Matka: „Proč by ses mu měla omlouvat?“
Nikdo z nás to absolutně nechápal. „Já fakt nevím… je divnej…“
Ingrid o nějakou dobu později přišla s novou informací. Žhavý drb, skvělé, napadlo mě s „nadšením“. „Tak včera ti dva, jak vystupovali, jsou rodiče toho barmana.“
„Cože jsou?“ vyvalila jsem na ni oči.
„No jeho rodiče, má pěknou mámu…“
V tu chvíli mi došlo, proč mi to řekl. Za co bych se podle něj měla omlouvat. Protáhla jsem obličej a potlačila smích. „Aha… no…“
Matka: „Co? Ty jsi něco řekla?“
Já: „No včera… že budou jako Eva a Vašek. Asi mě slyšel.“
Matka: „A kdo měl vědět, že jsou jeho rodiče!“
Já: „Přesně! Navíc jsem to řekla ze srandy… vždyť to tvrdil každej!“
Matka: „Třeba chtěl bejt vtipnej…“
Já: „Spíš je pěkně prudérní…“ Seděla jsem na lehátku a pozorovala, jak přes úzký pás dlaždic mezi velkým a dětským bazénem prochází ušeptaný číšník se sklenicemi a jiným nádobím z baru do jídelny a naopak.
„To by chtělo udělat Léto s kovbojem!“
Matka se uchechtla. „Co konkrétně?“
Vstala jsem, udělala pár kroků a napodobila Hanu Čížkovou, jak na břehu rybníka strčila do Daniely Kolářové nesoucí nákup. „Pardon!“
Matka se začala smát se slovy, že to by bylo dobrý, třeba by se potom probral a mluvil by víc nahlas.
Ovšem jsem slušně vychovaná, takže jsem nic takového neudělala, ale škodolibě jsem samozřejmě chtěla. Místo něj se kolem začal promenovat číšník Caruzo. Nosil kovové konvičky. Při jedné z cest se u mě zastavil a posunkem mi naznačil, ať si na ni sáhnu. Okamžitě jsem ucukla, protože byla pěkně horká. O několik jeho hbitých cest později (připomínal mi Pietra z Piti Piti Pa – „Co to je? Kdo to je? Kam zmizel ten chlap! Šel přece tam!“ „Ano, a objeví se z téhle strany…) mi jinou konvičku, tenkrát úplně ledovou, postavil na rozpálená záda. Překvapivě jsem ovládala své pudy a neječela, jak to mám jinak ve zvyku.


Osmý den se nestalo nic. Vyjma podivného výstřelku počasí a matky přírody v podobě čtyřicetistupňového moře s plovoucími květinami, to byl nudný, obyčejný den plný mátožných zpocených lidí, kteří byli znuděni stereotypem dovolené i počasí. Až nás ten tupý dusný klid unavoval. S odstupem času bych však mohla říct, že se jednalo o jakési ticho před bouří. Kdybychom věděli, co za hlučnou spoušť zažijeme předposlední den v hotelu, tak bychom si toho nudného stereotypu užily víc a lépe.

zdroj: moje vlastní fotografie

Žádné komentáře:

Okomentovat