úterý 21. dubna 2015

Purpurová barva naděje




 Hladina moře nabývala stejného odstínu jako nebe. Dvě velké šedavé plochy se daly rozeznat jen díky zpěněným okrajům vln. Pohupovaly s lodí, pohazovaly si s ní nahoru a dolů, jako by byla jenom obyčejný plovoucí list, který uschl a spadl do kalné louže. Stejně jako list byla uschlá i kovová loď. Nejlepší léta měla dávno za sebou. Původní rychlosti už nedosahovala, funěla a supěla a pohromadě držela jenom silou vůle. Možná práce víry stovek jedinců těsnajících se v podpalubí ji dodávala sílu i odvahu zvládnout dalekou cestu, která trvala téměř týden.
            Strážný v dlouhém kabátě přecházel po palubě podél zábradlí. Muž si procvičoval ztuhlé prsty jedné ruky, zatímco si druhou dával do úst hořící cigaretu, papyrosu. Tabák spíše připomínal lepší slámu. Vdechoval štiplavý kouř, bradu si zachumlal do postaveného límce a sledoval párek kroužících racků. Nechápal, co mohli v té rozlehlé pustině hledat. Žádná pevnina na dohled, žádná hnízda a ryby stejné jako u pobřeží. Přesto mu pohled na dva bílé opeřence zpříjemňoval službu.
            Zastával ji již několik let. Stejnou trasu sjel už nesčetněkrát. Ani jednou však nebyla stejná. Počasí a změna ročních období dokázaly divy. Někdy byla obloha jasně modrá, jindy šedá, jako dnes. Občas ji však halila neprostupná černá mračna, která se k lodi nevyhnutelně řítila i se stříbřitými blesky. Zažil už spousty divokých bouřek. Několikametrové vlny si s plechovou, supící rachotinou pohazovaly jako s párátkem v ústech. Všechny bouře byly nebezpečné, ať se udály na jaře nebo v zimě. Voda v moři byla totiž stále stejně mrazivá. Stačilo malé zaváhání, malé uklouznutí po vlhké palubě nebo nedostatečná rychlost a ve vteřině se mohl koupat v té obří šedé louži. Dřív než by se utopil, umrzl by. Milosrdná, téměř bezbolestná smrt. Přesto se měl na pozoru. Jakmile zahlédl první blesky, položil ruku na kovovou karabinku kolem pasu, kterou v případě nouze připne k ocelovému lanu na palubě. Nezáleží mu na tom, jestli bude někdo potřebovat jeho pomoc. On bude naživu, kolega ne. A mrtvý kolega nikomu nenapráská, že mu odmítl pomoci. Naopak bude hrdina, protože přežije. O to tady v těchto končinách jde. Přežít bez ohledu na druhých. Ovšem jestli některá vlna vyzvedne loď natolik vysoko, jako boží ruka, a převrátí ji dnem vzhůru, pak nebude pomoci nikomu. Ale to se nikdy nestane, říkal si muž. Nikdy. Alespoň ne za jeho službu.
Cigareta hořela rychle. Málem si spálil špičky prstů i přes kožené rukavice. Zahodil ji do vody. Zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu. Nemohl se dočkat, kdy si zpříjemní nudný týden. Trocha povyražení nikdy neuškodí. Téměř prosebně obrátil pohled k nebi. Rackové je stále pronásledovali.
*****
            V podpalubí praskalo dřevo. S každým zhoupnutím lodi, s každým dopadem na dno vlny. Pokaždé zapraskaly dřevěné palandy podél stěn. Byly snad všude. Malé regály a police pro lidi. Někam je přece museli uskladnit, nebo ne? Jsou to vězni, říkali ti, kteří je jako tupé stádo krav naháněli do podpalubí. Do jejich nové ohrady. Jsou vězni, jsou tady za trest, ne za odměnu. Podmínky odpovídají trestu, zvykněte si na to. Přesně to jim dávali najevo milicionáři u tratě, vojáci v přístavu, i stráž na lodi. Všichni. Od této chvíle tomu jinak nebude. Zvykejte si – říkalo každé jejich gesto. Kromě praskotu ztrouchnivělých prken, lupalo v dřevěné přepážce mezi kotelnou a ohradou pro uvězněný dobytek, tedy věžně. Ti nejsilnější a nejschopnější obsadili palandy podél této stěny. Sálalo z ní příjemné teplo, kterému se unavená těla snadno poddávala. Možná až příliš. Nejednou se kdosi pokusil ukořistit teplé místečko poblíž strojovny s roztopenými kotli. Ale jak se řeklo – leželi tam jen ti nejsilnější.
            Lev ležel u vedlejší stěny. Zíral do stropu, který měl jen několik centimetrů od nosu. Dokonce mohl vdechovat typický pach kovu. Měl velké štěstí. Nerad by ležel pod někým. Někteří vězni neudrží své potřeby a vyprazdňují se přímo do svých tuhých, pilinami plněných matrací. Tuhé zůstane, tekuté proteče. Proto nechtěl ležet pod nikým. On neměl problém vydržet mezi stanovenými intervaly. Neměl potřebu chodit častěji než ostatní. Nicméně díky těm ostatním to uvnitř nesnesitelně páchlo. Každému, kdo prostrčil hlavu kovovými dveřmi ve stropě, se při prvním nádechu zvedl žaludek. Škodolibá radost. Přesně tohle vyvolávala ve vězních jejich nevolnost. Nováčci zvraceli ohnutí přes zábradlí a krmily obsahem svých žaludků mořské ryby a racky. Když však člověk strávil dole dostatečně dlouhou dobu, zvykl si. Ovšem opravdu velký rozdíl pocítili při pravidelných vycházkách na provizorní toaletu. Hodinu, někdy dvě i tři stáli na palubě ve spořádané frontě navzdory počasí i větru. Strážní kolem nich chodili jako supi a bavili se, jak netrpělivě přešlapují s plnými střevy či močovými měchýři, jak se snaží strefit do určené díry a udržet balanc na rozhoupané lodi a jak se v nuzných hadrech třesou zimou, zatímco oni mají na sobě dlouhé teplé kabáty podšité zvířecí kožešinou.
            Lev ztratil veškerý pojem o čase už v transportním vlaku. Těsnal se uvnitř se stovkou dalších vězňů. Rozlišoval pouze jednotlivé zastávky, při kterých jim milicionáři museli nalít hrnek vody a dát něco k jídlu. Obvykle tvrdý chléb s vajíčkem natvrdo či přesolenou rybu. Prstem opatrně seškrabával bílé krystalky soli. Čím víc soli, tím větší žízeň, říkal si. Tedy alespoň to říkala jedna starší žena v babském šátku, která společně s ním sdílela stejný vagon. Měl dojem, že cosi podobného slýchával kdysi od matky, když byl ještě malý kluk. Pravda však byla taková, že si ze svého dětství pamatoval pramálo. Pár hezkých momentů zastínily ty strašné, které se mu neodvratně vryly do paměti. Proč zrovna ty? Aby mi připomínaly, že je naše země zkažená a zlá? Že nenávidí nevinné lidi? Jeho matka nic neudělala. Ostatně ani on nevěděl, čím se provinil. Jednoho rána rozkopli dveře jeho bytu. Tři muži se vecpali do malé místnosti a baterkou mu svítili do rozespalého obličeje. Žil se svou mladší sestrou. Uniformovaní se jen tiše pochechtávali její nemotornosti, odhalenému tělu, které omylem vykukovalo z noční košile. Ve Lvovi rostl vztek a kypěla v něm žluč, když ji se sprostým zájmem sledovali, jak si obléká čisté spodní prádlo. Nemohl totiž nic udělat. Jen tiše přihlížel. Kdyby se pokusil jakkoli zakročit, jen by jim oběma přitížil. Jestliže je musí zatknout, tak ať z toho jejich kůže vyjde co možná nejlépe. Tiše musel strpět nevychovanost, chladnou krutost a brutalitu. Přinutili oblečené s jedním kufříkem osobních věcí v rukách stát u jedné ze zdí svého bytu. Pozorovali, jak jim příslušníci noži pářou matrace. Výplň z nich rozhazovali všude kolem sebe. Cucky měkké hmoty se válely po zemi. V matracích bohužel nic nenašli. Přáli si něco najít, cokoli. Odhodili je tedy stranou a postele převrátili nohama vzhůru. Stejně jako život sourozenců. Prohrabali se jejich minulostí, přítomností, na jejichž základě jim zajistili budoucnost. Pojedou do táborů a jen bůh ví na jak dlouho a za co. Lev se mohl v duchu jen naivně modlit, aby je nerozdělili, aby zůstali se sestrou pohromadě.
            Vzpomínal na ni často. Jak ve vlaku, tak i na lodi. Netušil, kde víc. Ve vagoně cestovala spousta žen. Šestnáctileté dívky i stařeny. Jejich skutečný věk mohl jen odhadovat. Režim z lidí dřel kůži až na kost. Důležité byly jenom stanovené normy, ne lidské životy či jejich zdraví. Klidně mohli být mladší, ale práce je natolik odrovnala, že dnes připomínali vysloužilé dělníky a rolníky, osmdesátileté starce. Nikdo to nevěděl, jen oni sami a možná už i oni zapomněli kolik jim je let.
Lev sledoval každičkou tvář ženy, kterou ve vagonu zahlédl. Žádná nebyla sestřina. Úleva se však nedostavovala. Naopak se jen utvrzoval v tom, čemu se přál vyhnout. Nejspíš je rozdělili záměrně, aby jejich utrpení bylo sladší. Mohl doufat, že se sejdou, až vlak dorazí do cíle, do přístavu. Jeho obavy o sestřin život se však nerozplynuly ani tam. Natahoval krk v početném, pomalu se sunoucím davu, unavené oči hledaly známý obličej. Byla přece tak mladá, příliš mladá, opakoval si Lev v duchu. Měla přece celý život před sebou. Nemohli ji zavřít. Jenže bolestně si uvědomoval, že mohli.
Teď, když stál ve frontě, kde se do nich opíral ledový březnový vítr, si na ni znovu vzpomněl. Upíral umžourané oči, které vylezly z temné kobky podpalubí a jen pomalu si zvykaly na jasné denní světlo, na druhou polovinu paluby. Zíral na frontu ženských vězeňkyň, které čekal stejný osud jako je. Více než dvě stovky žen cestovaly v oddělené části podpalubí na stejné lodi. Co když je mezi nimi? Co když tam je, ale nemůže mi dát vědět? Dokola se ptal sám sebe na stejné otázky. Jeho malá Irina potřebovala pomoc. Jeho pomoc. Vždycky se na něj mohla spolehnout a teď, když své poslední kousky naděje nejspíš v duchu upírá k němu, jí pomoct nedokáže. Není toho schopen. Ruce má svázané krutými pravidly strážných i vězňů. Dole v lodi si kradli jídlo, vzájemně si vyhrožovali s kusem ostrého úlomku dřeva či hřebíku v ruce, nadávali na své věznitele, vzpomínali na staré časy, minulost, kterou už nikdo neocení, toužili po ženách a někteří jen v tichosti umírali. Takové bylo riziko převozu. Ti nejslabší odpadli cestou, a když měl strážný dobrý den, uvolil se a nařídil, aby je vyhodili přes palubu do ledové vody. Možná proto ti rackové kroužili celou cestu podél lodě.
Ne, ani tady nebyla, usoudil Lev. Nepoznával ani jeden obličej. Lhostejně se otočil před sebe. Zjistil, že před ním stojí pár vězňů. Za chvilku přijde na řadu. Obrátil pozornost zpět k řadě žen. Třásly se stejně jako oni, choulily se do špinavých hadrů a obličeje schovávaly pod límci, pokud nějaké měly. Jeden ze strážných pomalu postupoval kolem nich. V těsné blízkosti. Každé se zahleděl na několik vteřin do obličeje. Ty, které záměrně sklopily hlavu, tiše napomenul a udeřil do jakékoli citlivé části těla. Po týdnech cestování bez sebemenšího prostoru kolem sebe byla každá část velmi citlivá. Poté napomenutá žena zvedla hlavu. Podstoupila několikavteřinovou prohlídku své ušmudlané tváře, pak strážný udělal krok stranou k dalšímu nabízenému kusu. Lev první den netušil, k čemu tato prapodivná prohlídka slouží. Později zaslechl, že si je vybírají pro zábavu. Všichni se chtějí bavit. Ať už vězeň nebo strážný. Všichni čekali jen na to jediné. Ženskou. Vybírali si jen ty hezké. Náhodně a pokaždé jiné. Co komu záleželo na tom, jestli jsou silné či slabé, zda jim ublíží nebo je zabijí. Fakt, že nic takového nechtějí, byl nepodstatný. Ženy jsou tu proto, aby sloužili mužům. Když mají chuť si zašpásovat, ženy jim to musí umožnit. Taková byla logika většiny. Urkové se již v podpalubí třásli blahem, až si strážní užijí a nějaké jim potají podstrčí do jejich obří přeplněné cely.
Lev znechuceně odvrátil hlavu. Neoholený strážný, který před pár hodinami sledoval mořské ptáky, právě udělal malý černý křížek kouskem uhlí na tvář velmi mladé ženy. Zhluboka se nadechl. Přišla na něj řada. A tak přistoupil o krok blíž k díře umazané výkaly.
*****
Lev otevřel oči. Halila ho tma prostoupená jen velice slabou září petrolejových lamp. Pravděpodobně dochází petrolej, napadlo ho. Za chvíli lampy zhasnou a oni se budou vnitřkem lodě pohybovat po tmě. Kovový skřípavý zvuk se ozval znovu. Tak to ho probudilo, řekl si. Mírně nadzvedl hlavu. Tentokrát se strop zdál být dál než obvykle. Skrz hukot strojovny k jeho uším dolehl pobavený smích i vyděšený ženský křik. Strážní, kteří se dostatečně pobavili, je hodili dovnitř jak křesťany hladovým lvům do arény. Zaostřil zrak. Masa nadržených mužů se tlačila ke kovovým schůdkům k poklopu. Jedna z žen, které se sem dostaly, byla těsně vedle nich přitisknutá k zemi. Udeřila se do hlavy o kov a její křik po chvíli utichl. Existovaly pouze dvě možnosti. Buď svůj marný boj vzdala, nebo zemřela. Stejně by se na ní vystřídali, s křikem nebo v tichosti. Další žena se ocitla poblíž Lvovi fošny. Strkali se o ní, sápali se po jejím útlém těle špinavými pařáty.
„Nechte ji na pokoji!“ rozkřikl se vedle nich. Netušil, co ho to popadlo. Najednou slezl, nohy se dotýkaly podlahy a on si uvědomil, že se po té mladé ženě sápe sám.
„Tys tady nebyl první!“ Lvovu tvář ovanul zkažený dech kazících se zubů a dásní. Rozmáchl se. Poslepu udeřil mužovu čelist. V chatrné, špatně srostlé čelisti cosi prasklo. Úlomek kosti se mu zapíchl do vnitřku úst. Plival krev, skučel a zájem o ženu ztratil. Lev po ní hrábl. Velkou dlaní uchopil její paži. Silně si ji přitáhl blíž k sobě. Ostatní si měřil chladným, ledovým pohledem. Oči orámované tmavými stíny a podlité krví. Neuvědomoval si to, ale šel z něj strach. Neměl ani tušení, jak velký. Jednou ranou dokázal zlomit čelist. Co potom jiné části těla nebo kdyby dal do úderu veškerou sílu? Ne, nehodlali přijet do přístavu na Kolymě zmrzačení ještě víc. Lva si nejspíš podvědomě zařadili mezi urky. Ve tmě ani pod vrstvami oblečení nebylo vidět žádné tetování, ale široká ramena, robustní postava a silné paže je odradili. Nechtěli se mu plést do cesty, proto si nechali námitky pro sebe.
Mladá žena, spíš snad ještě dívka, se strachy roztřásla. Snažila se vymanit z jeho sevření, ale neměla šanci. Po tak dlouhé cestě příliš vyhladověla a příděly nestačily. Sotva nasytily kroutící se žaludek, scvrklý z nedostatku jídla. Porce, které dostávaly, nedokázaly nakrmit ani dítě, natož dospělého člověka. Při pohledu na Lva se třásla hrůzou.
„Tahle je moje, sežeňte si jinou zábavu!“ křikl na ně.
Její hubené tělo se najednou ocitlo na horní posteli. Vzápětí se ocitl nad ní. Teprve teď si všiml, že je to ta žena, které strážný udělal křížek kouskem uhlí na tvář. Zbyla z něj jen rozmazaná špinavá šmouha. Třebaže mizerné světlo sláblo, neuniklo mu, jak moc je mladá. Zalehl ji téměř celou svou vahou. Ústa jí překryl dlaní a sklonil se, co nejníže mohl.
„Nebudu to s tebou dělat,“ šeptal. Rychlá slova se mu hrnula z úst o překot. Dokonce se přistihl, že se mu hlas nepatrně chvěje.
„Budu to jenom předstírat. Braň se a křič, ano?“ Doufal, že alespoň kývne. Jen se pod ním strnule třásla. „Zachraňuji ti tím život. Rozumíš, co jsem řekl? Kývni.“
V dlani ucítil nepatrný pohyb.
Tlumeně se rozkřičela, když jí dával nohy od sebe. Drobnou pěstičkou vyhublé paže se ho snažila udeřit do zad. Byla příliš zesláblá, ani její údery nepocítil. Dívčí jekot zpod dlaně zesílil, když jeho volnou ruku ucítila v klíně. Pouze se jí tam dotkl. Šmátral tam, předstíral, že ji svléká a sám si uvolňuje rozkrok. Zůstala však oblečená. Přesto se rozplakala, když se na ní cizí muž začal vrtět, pohybovat, jako kdyby do ní tvrdě narážel. Ne ze strachu, ale úlevou. Přestala křičet a Lev v dlani ucítil mokré slzy. Znovu se sklonil.
„Ššš,“ šeptaly jeho roztřesené rty. Omylem se dotkly její tváře. Měla ji tak jemnou, jako malá holčička. Kdo ví, kolik jí bylo. Ani to nechtěl vědět. Chtěl ji jenom zachránit. Když nemůže pomoct Irině, může pomoct jiné holce, která tady stejně jako jeho sestra, nemá co dělat.
„Ani se nepohni,“ šeptal. „Ano? Ani nepípni, mám plán.“
Prudce si jí k sobě přitiskl, obličej zabořil do její jemné tváře. Pak povolil.
„Teď jí dej nám!“ křikl kdosi zdola, přesně jak očekával.
Lev se nehýbal, jen se trochu nadzvedl a zmateně se jí díval do na smrt vyděšeného obličeje. Měl dvě výhody. Nahoru do jeho postele vidět nebylo a petrolej v lampách téměř dohořel.
„Tak na co čekáš! Nebo si pro ni máme dojít sami?!“
Lev se zhluboka nadechl. Nasadil opět týž výraz, jako dole, když jednomu z vězňů přelomil čelist. „Klidně, jestli to chcete dělat s mrtvolou!“
Nedočkavci, kteří čekali na svůj vytoužený okamžik, se zarazili. Nejenom, že je výraz neznámého muže odrazoval, ale neměli zájem si užívat na mrtvé holce. Už jen fakt, že jsou ty ubožačky při vědomí a odmítají si užívat, je vzrušoval. Bránili se, to teprve byla zábava, protože chlapi je pokaždé přeprali. A mrtvá holka? To už taková zábava není.
„Tak si jí tam nech! Když sis jí zabil, tak si s ní taky spi!“
Lev si nad nimi opovržlivě odfrkl. Když o něj ztratili zájem, obrátil pohled zpět k dívce. V očích, které mu němě děkovaly za pomoc, se odrážely slzy. Plakala ze samé vděčnosti. Lev jí z tváře setřel slzy. Posunul její tělo ke kovové stěně, aby si mohl lehnout. Nedostatečně krmené tělo se rychle unavilo. Žádalo si další odpočinek, kterého se mu později nebude dostávat.
„Teď už můžeš klidně spát,“ zašeptal těsně u jejího ucha. Dokonce se ho neúmyslně dotýkal rty.
Byla Lvovi vděčná. Neznala jeho jméno, ani on její. Je pro něj cizí, přesto jí pomohl. Objala ho. Z ničeho nic ho objala. Přitiskla se k jeho tělu, objímala ho útlou, hubenou paží. Choulila se mu do náruče jako děcko a hlavu mu položila na hruď. To bylo jediné, co mu na znamení díků mohla nabídnout. Blízkost a trochu fyzického kontaktu. Nic víc. Nejprve byl překvapený, pak si však děvče pevněji přimkl k tělu. Jako svou malou Irinu.
Najednou se kolem nic rozlila neproniknutelná tma. Lev si neviděl ani na špičky prstů. Petrolej došel. Poslední den pojedou v naprosté tmě.
 *****
            Když otevřel oči, netušil, zda je den či noc. Tělo měl celé ztuhlé a otlačené. Během několika posledních hodin se téměř nepohnul. Dívčí zoufalé klubko se k němu pevně tisklo. Pod dlaní cítil, jak se jí mírně zvedá hruď. Pravidelně a mělce dýchala. Stále ještě spala. Automaticky ji konečky prstů pohladil po rameni, pak i tváři. Představoval si, že dívka vedle něj je Irina. Ve tmě si téměř dokonale vybavoval její obličej. Jemný, porcelánově bílý. Oči měla sytě modré jako dvě velké smaragdy a husté vlasy medově zlaté. Vedle jeho širokých ramen a obhroublosti připomínala porcelánovou panenku na hraní. Vůbec si nebyli podobní. Na první pohled nikdo nepoznal, že jsou sourozenci. On se podobal otci, ona matce. Kdo ví, komu se tohle ubohé děvče podobá, napadlo ho.
            Kovový poklop se se skřípotem otevřel. Dovnitř vrazil kužel jasného bledého světla. Oslepoval a ozařoval nemyté, zarostlé obličeje vězňů. Vzápětí se v díře ve stropě objevila hlaveň samopalu doprovázená příkazy. Lev nepatrně nadzdvihl hlavu, zaclonil si oči. Hladový zubožený dav se šnečím tempem šinul ke schůdkům. Jeden po druhém vylézali.
            „Nemůžu tam.“ Sotva slyšitelný šepot se ozval těsně u jeho tváře.
            „Musíš jíst,“ namítl. On dva příděly chleba s vodou nedostane. Vodu do podpalubí by mohl potají donést leda v kapsách.
            Slyšel jenom dlouhé pravidelné výdechy. Za chvíli bude muset slézt z horní fošny a připojit se k ostatním vězňům.
            „Nech mě tady,“ zašeptala nakonec. Její hlas zněl rezignovaně. Jako kdyby vítala smrt.
            „Bez jídla budeš slabá,“ namítal a koutkem oka sledoval sunoucí se masu páchnoucích těl.
            „To už jsem stejně.“ Dlouhá cesta její tělo oslabila. Štíhlé tělo se stalo vyzáblým, ztratilo tvary a nejedno oko by v něm dokázalo spočítat všechny kosti, které pod kůží vyčnívaly.
            Světlo z poklopu zmírňovalo neprohlédnutelnou tmu. Dívala se na svého zachránce, rozeznávala v jeho obličeji jednotlivé rysy. S pootevřenými rty se nadechl, aby vyřkl další námitky, aby ji znovu přesvědčil. Zlehka se dotkla jeho úst. „Jsem už moc slabá, práci v táboře nezvládnu. Vím to.“
            Lev mlčel. K uším doléhalo pouze nesrozumitelné huhlání vězňů a rachot z kotelny. Nechtěl si přiznat další porážku. Nemohl ji zachránit, stejně jako nedokázal pomoct Irině. Mladé vyzáblé děvče ho zapadlýma očima prosilo, ať ji nechá být. Ať pomůžeš sobě. Sám ty své pevně zavřel. Stiskl jí ruku.
            „Jak se jmenuješ?“ ptal se.
            „Lena,“ špitla vyčerpaně.
            „Udělám, co budu moct, Leno.“
            Lev seskočil z tvrdého nepohodlného prkna. Do studeného rána vešel mezi posledními.
*****
            Když další ráno loď narazila na přístav, Lena ještě žila. Dýchala velmi slabě a byla neustále unavená, třebaže prospala spoustu hodin a Lev se s ní i přes tiché protesty rozdělil o svůj příděl tvrdého chleba. Pomalu ho žužlali, aby jim vydržel co nejdéle. Chuť žitného pečiva jim zůstávala na jazyku ještě několik hodin po posledním soustu.
            Lena teď stála vedle Lva. Obličej obalený cáry špinavých hadrů, aby zakryla svou pravou tvář. Pod několika vrstvami oblečení nikdo nehádal ženské tělo. Ani zapadlé mladé oči ji neprozrazovaly. Sotva stála na nohou. Zeslábla v kolenou a pořád zavírala oči. Pokaždé je nechala zavřené o vteřinu déle. Přestože se do jejich těl opíral ledový vítr vanoucí z vysokých hor, které stále ještě pokrývala silná sněhová pokrývka, hleděli na nevelký, strohý přístav sestavený z několika nízkých budov, chtěla si zkrátka jen lehnout a spát. Usnout na mrazu je přece milosrdná smrt, nebo snad ne? Usne s myšlenkou na domov a už se nikdy neprobudí. Přesně to si Lena právě teď přála.
            Strážní na palubě přepočítávali vězně. Rozkázali jim seřadit se do řad po deseti, každá řada dva kroky za sebou. Počítali, dělali si čárky na tvrdé desky. Pak přišel jiný uniformovaný voják, dostal desky popsané čísly a čárkami a musel vězně opět přepočítat, aby zkontroloval, zda součet sedí. Kdyby někde nastala chyba, všechno by se muselo provést znovu. V mužské skupině chyba nenastala. I tak jim kontrola živých kusů zabrala více než půl hodiny. Ovšem u žen vznikl problém. Strážní se nemohli dopočítat, a tak se velitel rozhodl, že vězněné muže můžou pomalu vykládat na dřevěné molo, kde jim někdo další řekne, co s nimi bude dál.
            Lev předpokládal, že budou vystupovat obě skupiny současně a Lenu tak nepozorovaně přesune zpět mezi ostatní ženy. Ale neschopnost strážníků počítat mu malý plán překazila.
            „Odlákám jejich pozornost,“ zašeptal směrem k Leně. „Přeběhneš na druhou stranu. Stejně se nemůžou dopočítat.“
            Ale Lena Lva neposlouchala. Její myšlenky se zatoulaly do jiného světa. Soustředila se na milosrdnou smrt na mrazu, na krásné barevné vzpomínky na domov. Chtěla odtud pryč a už včera přivítala smrt. Nevnímala, že ji Lev vše znovu opakuje. Jenom ho uchopila za ruku. Z posledních svých sil mu ji stiskla. Druhou rukou si stáhla z obličeje kusy látky, svou masku. Vděčně se na něj usmála.
            „Děkuju ti, že jsi mě jim nenechal.“
            Pak se mu vysmekla. Propletla se mezi těly ostatních vězňů a utíkala pryč z lodě. Lev chtěl zakřičet, ať se vrátí, ať se zastaví. Hrdlo mu však stáhla neviditelná smyčka pudu sebezáchovy. Tichý hlásek uvnitř hlavy mu řekl: Mlč a přežiješ. V uších mu hučelo. Křik strážných, rozkazy, které Lena ignorovala a výstřel. Každého při pokusu o útěk zastřelí. Bez rozdílu. Zhroutila se na zem se šťastným úsměvem na tváři. Vracela se totiž domů.
            Lev konsternovaně zíral před sebe na temeno hlavy jiného vězně. Všechno k němu doléhalo jenom z dálky. Dvojice kroků těžkých vojenských bot, jejich hlasy, řeči, když Lenu zvedali a šplouchnutí vody, jak její mrtvé tělo hodili do moře v přístavu. Pak se mužská část podpalubí dala do pohybu. Přišel čas vstoupit na pevninu.

            Zoja měla plné ruce práce. Vyplňovala bílé karty, vypisovala všechny potřebné údaje, prováděla vstupní prohlídky nově příchozích. Všechno prováděla s naprostou pečlivostí a v nízkém šedivém domku s jedním malým oknem se pohybovala s lehkostí, obratností a přesností. Za ta léta praxe už věděla, kde co najde. V nemocnici v Leningradě patřila k nejlepším zdravotním sestrám. Mezi pacienty, dětskými i dospělými, byla oblíbená. Žílu v loketní jamce našla kdykoli a komukoli a krev uměla brát téměř bezbolestně. Vyděšená třesoucí se děcka dokázala spolehlivě uklidnit nebo utěšit. Rozptylovala jejich strach starými lidovými písničkami, které se naučila od své matky, která je zase znala od svých rodičů z venkova. Jenže právě proto, že byly lidové, podporovaly a připomínaly staré tradice, které se Stalin snažil všemožnými způsoby potlačit, musela pracovat tady. V jednom z několika gulagů na Kolymě. Staré písničky se nenosily, narušovaly úzkostlivě pěstovaný kult sovětského člověka a údajně podporovaly dávno zesnulého cara.
            Zoja vyplnila další z mnoha karet. Její práce neměla konce. Stále přicházeli noví, další a další vězni. Seděli natěsnaní vedle sebe na dřevěné lavici a čekali, až na ně přijde řada. Třebaže je Zoja jenom erudovanou zdravotní sestrou, fungovala někdy jako zdravotnice, někdy jako doktorka, protože táborů byla spousta, ale rukou málo.
            Zoja na sobě ucítila něčí pohled. Cizí pár očí sledoval každý její krok. Snažila se ten vlezlý pocit ignorovat. Chvíli doufala, že si ho jen vsugerovala. Když však vzhlédla, zíraly na ni unavené modrošedé oči podlité krví. Neuhnuly, sprostě civěly na zdravotní sestřičku, na její ruce, které si ho měly vzít co chvilku do parády. Po zádech ji přeběhl mráz. Ten pohled byl totiž úplně prázdný. Zoja raději popadla koště, aby zametla ostříhané vlasy na jednu hromadu.
            O několik minut později si vězeň přesedl na židli obklopenou hranicí z lidských vlasů.
            „Jméno?“ zeptala se, když držela v ruce prozatím nepopsanou kartu.
            „Lev Stěpanov.“ Odkašlal si a ztěžka polkl.
            Zoja si jméno zapsala. Zkušené oko zdravotní sestry zjistilo, že jeho hlavě se vši jako zázrakem vyhnuly. Stejně k němu pak přistoupila s vrčícím strojkem a vlasy mu jako všem ostatním oholila. Tmavohnědé husté kusy padaly na světlou podlahu. Lev jen zhluboka dýchal, ruce zaťaté v pěsti. Tiché vrčení ustalo.
            Před očima se mu objevil milý ženský úsměv. Zdravotní sestra se na něj konejšivě usmívala, jako kdyby před sebou neměla dospělého muže, ale chlapce. „Zase dorostou.“
            Mlčky přikývl. O jeho vlasy vůbec nešlo. Mučil se představou medově zlatých kadeří, jak se s každou další vteřinou snáší k zemi a nikdy nedostanou další šanci znovu narůst do úctyhodné délky.
            „Jste nemocný?“ zeptala se, když usedla znovu ke kartě s jeho jménem.
            Co je to za otázku? Proč se ptá, jestli je nemocný? Sověti se snad bojí, že by jim mohl v táboře roznést nákazu a ulehčit všem jejich trápení v nekonečném pekle? Bojí se, že tábor zůstane prázdný a oni nebudou mít koho hlídat, mučit a komu dávat rozkazy? Měl chuť něco na tu sestru zakřičet. Cokoli, třebaže za nic nemohla, třebaže jenom dělala svou práci, chovala se k němu hezky a třebaže se mu i líbila. Proto na ni tak zíral. Aby si zapamatoval ten hezký, zvláštní obličej. Mandlové oči i vlídný úsměv, se kterým promlouvala ke všem vězňům. Sledoval ji při práci, pozoroval přesné, naučené pohyby, profesionální odstup i lidské chování. Nedělala mezi nimi rozdíly, všichni si zasloužili tentýž přístup.
            „Ne,“ přinutil se odpovědět dřív, než by musela svou otázku opakovat.
            Lehce se pousmála a zapsala si odpověď.
            „Teď otevřete ústa.“
            Lev věděl, že přijde tenhle požadavek. Přesto vyčkal, až si sestra řekne sama. Trpělivě seděl s otevřenou pusou dokořán, aby mu mohla spočítat zuby. Zkontrolovala, kolik jich chybí, zda jsou některé spravené či zlaté a v jakém jsou stavu. S překvapením zjistila, že Lvův chrup je silný a úplně zdravý. Alespoň se utrpení v podobě špatných kazících se zubů i dechu či zanícených dásní dostaví později, říkala si, zatímco výsledky pečlivě zapisovala.
            Zoja zvedla oči od papíru. Zaskočeně několikrát mrkla. Stál před ní nahý, bez oblečení i bot. Ještě jsem ho ani nepožádala, aby si odložil, napadlo ji. Ztěžka polkla, urychleně uhnula pohledem od jeho těla a přiměla se mu podívat do obličeje.
            „Pozoroval jsem vás při práci,“ objasnil stroze.
            Ztěžka polkla, špičkou boty odkopla páchnoucí oděvy stranou, které okamžitě popadly čísi ruce a nesly je na hořící hromadu za tu malou šedou budovu. Když ho zvážila a změřila, poslala ho dál se slovy, které říkala každému: Po koupeli dostanete čisté oblečení i boty. Koupelí se rozumělo několik minut pod proudem vlažné vody. Trysky namontované na stěnách a u stropu prudce bičovaly zbídačená těla. Pak dostali vytoužené oblečení. Volnou halenu, hnědý stejnokroj, čepici, vatovaný kabát, který téměř nehřál, pár ponožek, rukavic a holinky.
            Jakmile se Lev oblékl, strážní ho popohnali na korbu vozu. Povoskovaná plachta nebyla dobře upevněná. Táhl pod ní mrazivý vzduch. Konečky prstů ho zábly i přes rukavice. Nepomohlo, ani když na ně dýchal. Od úst se mu táhl leda oblak sražené páry. Nic víc. Vůz se s rachotem rozjel. Funěl do kopce, posunoval se šnečím tempem. Kola podkluzovala, hrozilo, že automobil najede na zledovatělou hranu mostu a svalí do řeky, ze které vedl jenom zasněžený příkrý sráz. Nakonec se vůz přece jenom zasekl. Motor nezvládl prudké stoupání kopce s tak těžkou korbou. Všichni vězni museli vstoupit a pomalu postupovat před prázdným nákladním autem. Do tábora dorazili na kost promrzlí.

            Tábor představoval jenom obří zasněžený čtverec obehnaný ostnatým drátem se strážními věžemi. Nahoře se procházeli příslušníci v teplých kožešinových kabátech, ušankách a nabitými zbraněmi. Jakýkoli pokus o útěk, jakýkoli kontakt s plotem pošle kohokoli na onen svět. Drž se pravidel, drž se rozkazů a možná se dočkáš i konce trestu. Tak zněla rada velitele, který je přivítal nastoupené do několika řad. Stáli uprostřed mrazivě ledové plochy, které vévodil dřevěný srub pro důstojníky. Lvovi došlo, pro koho je určen, jen podle kouřícího se komína a slabé vůně pečeného masa, která se linula pootevřeným oknem. Jistě mají uvnitř přetopeno, pomyslel si. Po celou dobu, co si velitel vedl svůj bezobsažný monolog, myslel na maso. Ústa měl plná hustých slin, žaludek se kroutil hlady. Ale až do večeře má smůlu. Musí počkat, až je jako tupé stádo vyvedou do jídelny, kde dostanou jen ošizené zbytky jídla, které by nejedl ani dobytek na venkově. Nakonec velitele vystřídal další muž v teplém kabátě, aby jim oznámil, že se mají zítra všichni dostavit kamsi do zadní části tábora, aby jim mohli bílou barvou nakreslit na čepice čísla. Od teď budou všichni tvrdě pracovat za mizerné příděly pod číslem. Ztratí svá jména a začnou žít své peklo. Dvacet pět let, pomyslel si Lev. Až, jestli vůbec, odtud odejde, bude starší, než je jeho otec právě teď. Dvacet pět let a ani neví za co.

            Lev ležel na tvrdém slamníku z uleželých pilin. Uždiboval suchou kůrku přiděleného chleba a pozoroval ostatní. Nová várka z dnešního rána doplnila poloprázdný barák. Buď je propustili, nebo zemřeli. Přikláněl se ovšem k té druhé variantě. Nikoho z nich neznal, žádnou z těch tváří si nepamatoval z podpalubí. Hleděl si jenom svého, s nikým nemluvil a hlídal si své místo na horní fošně. I tady ležel nahoře kousek od okna, jehož rám byl pokrytý několik centimetrů silnou vrstvou ledu. Bude se tu mít vskutku příjemně. Poslouchal cizí tiché rozhovory. Zjišťoval, že teploty klesnou hluboko pod bod mrazu, klidně by se mohly pohybovat kolem mínus dvaceti, třebaže v kalendáři už byl březen. Vypozoroval, že je dobré si dávat holínky usušit ke kamnům, nechat si je vyhřát.
            „Hej, ty!“ nakřáplý hlas na něj sykl. Lev se ohlédl pod palandu. Vzhlížel k němu malý stařec s propadlými ústy.
            „Odkud jsi?“ zněla starcova otázka.
            Lev spolkl několik suchých drobků, které se mu povalovaly na jazyku. „Z Moskvy."
            Olysalá, místy šedivá hlava uznale pokývala. Kolem očí se mu vytvořily vějíře hlubokých, stařeckých vrásek. Nic na to neřekl. „A co jsi tam dělal?"
            Lev se zhluboka nadechl. „Pekaře." Myšlenky se mu okamžitě zatoulaly do malé přehřáté místnosti s otevřenými pecemi a pomoučenou podlahou. Ruce měl upatlané od voňavého těsta, na jazyku cítil chuť měkké, čerstvé a stále ještě teplé střídky chleba. Pekl všechny druhy, na které si lidé vzpomněli. Do některých přidával tyminán, do jiných med. Nádherně voněly a ne nadarmo je společnost, která si luxusní pečivo mohla dovolit, označovala za nejlepší pekařství vůbec.
            „To aby ti tenhle hnus vůbec nechutnal, co?“ Kolozubá ústa se zachechtala, stejně tak i starcovo tmavé oči.
            „Já byl námořník!“ prohlásil hrdě, aniž by se ho Lev ptal. Nicméně usoudil, že bude lepší si mezi vězni udělat pár dobrých známých. S jejich pomocí se rychleji přizpůsobí a třeba přijde na způsob, jak z toho vytěžit co nejvíc ve svůj i Irinin prospěch, ať už je jeho malá sestřička kdekoli.
            „Rybařil jsem tam dole, u Azovskýho moře! Měl jsem hrozně malou loďku, starou, hýbali s ní červotoči, ale pořád držela, mrcha jedna stará!“ Bodře se rozchechtal, až se jeho drobné scvrklé tělo zatřáslo. „A ta moje stará! Připravovala ryby jako nikdo jinej, chápeš? Olizoval by ses za ušima, chlapče!“
            Lev ze sebe vynutil alespoň drobný úšklebek. „Jak dlouho jste tady?“
            „Dvacet let, kloučku! A to ti povídám, takhle hnusný ryby jsem v životě nejedl. Jsou mrňavý a samá kost. Nejlepší je ty čudly cucat, i v kostech je trocha šťávy, co ti dá sílu, kluku!“
            Lev si hodil do úst poslední kousek chleba. Námořník se rozhodl mu říkat všelijakými zdrobnělinami, protože byl zkrátka minimálně jednou tak starší. „Měl jsem sestru,“ řekl a sousto převaloval na jazyku. „Nevím, kde je. Na nádraží v Moskvě nás rozdělili. Už jsem ji neviděl.“
            „To oni tak dělaj, svině sovětský,“ ušklíbl se. Kdokoli mohl starého námořníka slyšet, ale on si z toho těžkou hlavu nedělal. Jemu už nemohli ublížit. Je starý, prožil hezký život, který mu vzít nemůžou. Proč by si měl tedy dávat pozor na pusu a omezovat svou nenávist? Navíc si chtěl popovídat a tenhle, podle něho mladík, byl ochoten poslouchat. Ten jediný si uvědomoval, že rady zkušeného vězně budou v budoucnosti k nezaplacení.
            „Já nechal tu svou starou doma s dvěma dětma, chudák se asi nadřela.“ Posteskl si. O vteřinu později zase nasadil svůj bezzubý úsměv a poplácal toho třicetiletého „kloučka“ po rameni. „Jak se jmenuješ?“
            „Lev,“ utrousil.
            „Já jsem Fjodor.“
            Vychrtlá vrásčitá ruka s dlouhými, silnými prsty vystřelila vzhůru. Čekal s napřaženou dlaní i širokým úsměvem, dokud si s ním Lev nepotřásl.
            „Tak a od teď dobře poslouchej, protože to tady není žádnej med, rozumíš, chlapče? Až nás ráno pošlou kutat rudu, ukážu ti, jak pracovat, aby ses co nejmíň nadřel.“ Poslední větu téměř šeptal. Lev se musel sklonit. Do nosu ho uhodil zkažený dech. Mlčky přikývl.

            Teploměr byl obalený ledem, visely z něj dlouhé silné rampouchy a sníh křupal pod nohama nově příchozích vězňů. Husím krokem se šinuli k boudě v zadní části tábora ještě za tmy. Bylo snad půl šesté, možná šest ráno. Lev neměl ponětí o čase. Ruce měl zabořené hluboko v kapsách, mnul si je, aby do nich přivedl alespoň trochu tepla. Bradu choulil pod postavený límec. Podupával na místě, prsty v holínkách neustále pohyboval, aby v nich neztratil cit. Hned ráno po budíčku mu Fjodor od Azovského moře podstrčil pár teplých ponožek. Netušil, kde je sebral. Ale mermomocí mu je cpal. Na jedné patě byly trochu ošoupané, přesto celé a příjemně hřály. Při čekání na své číslo Lva napadlo, zda je potají nestáhl některému z mrtvých či popravených vězňů. Kdo ví, nechce to vědět. Hlavně, že mu neumrznou nohy.
            Když konečně přišel na řadu před nízký stolek, za nímž seděl muž s dlouhým vousem a nerudným výrazem v očích, vykoktal přes promrzlé rty své jméno. V dlouhém seznamu vězňů si udělali černou fajfku.
            „D osm tři!“ křikl a zároveň bílou barvou nakreslil na lem čepice velké písmeno D, osmičku a trojku. Od teď není Lev Stěpanov, ale D83.
            „Pěkné,“ odtušil námořník, když se skupina seřadila na bílé jednotvárné ploše tábora. Zjistil, že pracovat se chodí po dvaceti až třiceti členných skupinách podle jednotlivých baráků, v nichž vězni spí.
            Lev s neutrálním výrazem pokrčil rameny. Žaludek se mu kroutil hlady, přestože v jídelně snědl misku otrubové kaše, kterou do poslední kapky vylízal. Připadal si jako pes u boudy.
            Přešlapovali na místě, zima a mráz jim zalézaly pod mizerné oděvy. Pořád ještě byla tma. Tábor osvětlovaly pouze lampy zavěšené nad každými dveřmi. Ztichlou, zdánlivě mrtvou krajinou se rozlehlo vrzání. Skřípení dřeva a rezavějících pantů. Lev se ohlédl. Z malého domku vyběhla postava celá v bílém. Svírala kovový kyblík, jehož obsah s mohutným nápřahem vylila. Bílou sněhovou krustu zbarvila do růžova.
            „To je ošetřovna,“ utrousil Fjodor, když spatřil Lvův upřený pohled.
            Chápavě pokývl. Jeho unavené oči nepřestaly zírat na lampou osvětlenou postavu. Drobnou, ženskou postavu v bílém.
            „Kdo je to?“ zeptal se námořníka. Jestliže je v táboře dvacet let, musí vědět, kdo sedí v ošetřovně v teple na zadku.
            Dveře ošetřovny se se stejným rachotem zavřeli.
            „Zdravotnice.“ Fjodor zkřivil propadlá ústa do zvláštního úšklebku. „Většinou je tam s ní doktor, takovej protivnej plešoun. S ním se nedá rozumně jednat. Ale musí jezdit i do jinejch táborů, nejsme tady totiž sami, chlapče. Zdravotnice zůstává. S tou už je to jiný pořízení! Když se někdo z nás chce ulejt z práce, napíše, že má horečku, i kdybys byl podchlazenej!“ Námořník na Lva šibalsky mrknul, dokonce ho loktem dloubl do žeber.
            Lev znovu mlčky kýval.
            Naklonil se až k Fjodorovi. „Kdy ten doktor odjíždí?“
            „Každý úterý a pátek, hochu.“ Následovalo další spiklenecké mrknutí.
„A co je dnes za den?“
Stařičký námořník od Azovského moře se kašlavě rozesmál. Štkal, ramena se mu třásla. Několikrát se musela zhluboka nadechnout. „To tady nikdo neví!“
Lev se narovnal a obrátil před sebe. Poslední možná vyhlídka se rozplynula stejně rychle, jako se objevila. Stejné jako ukázat dítěti bonbon, lákat ho na barevný obal i slaďoučkou chuť rozpouštějící se na jazyku, a pak mu ho nedat. Strčit si ho do vlastní pusy a s neskrývaným potěšením sledovat ten smutný dětský výraz. Přesně tak se cítil, zrazený a naprosto prázdný. Někdo z něj právě vypustil duši. Ještě ke všemu svou vlastní vinou myslel na sladkosti. Lepší však myslet na ně, polykat husté sliny, než si představovat Lenino mrtvé tělo.
Z velitelské budovy vystoupil strážný, který měl jejich skupinu na starost, a začalo další z mnoha přepočítávání.
           
            Ačkoli byl Lev zvyklý pracovat, tahat těžké pytle mouky, zprvu mu dělalo problém přizpůsobit se tvrdé a náročné práci s tupými krumpáči či rýči, jimiž musel kopat do zmrzlé půdy. Mrazy naštěstí polevovaly, přesto kopání rudy znamenalo dřinu, k níž potřeboval spoustu energie. Neustálý hlad přešel v samozřejmost a po několika týdnech už mu ani nepřišlo, že je hladový. Měnil se. Jeho malou Irinu vystřídaly myšlenky na jídlo, snil o mastné pečeni, golubcích a jiných lákavých pokrmech. Nicméně mohl starému Fjodorovi děkovat. Otřelý námořník od Azovského moře mu udělil spoustu rad, takže se těžení rudy stalo snesitelnější. Naučil ho, jak si vybrat nejlepší krumpáč, a pak si ho potají schovat, aby mu ho nevyfoukl jiný vězeň, poněvadž na Lva by potom zbyl jen tupý kopáč, se kterým by se zbytečně nadřel.
            I přes mrzké porce jídla mu svaly v pažích sílily a tvrdly. Na sklonku každého týdne se povinně chodili mýt a holit, kontrovali jim dorůstající vlasy, přerostlé vlasatce přistřihovali, některým mazákům obnovovaly bílé nátěry jejich číselných kódů.
            Zdravotnici v bílém zahlédl málokdy a jen na půl oka. Zlomek vteřiny naškrobené uniformy v něm vzbudil zájem. V žaludku se mu zachvělo, krev se mu na zmrzlé Kolymě rozproudila rychleji a celý den se mu pak pracovala lépe. Jako by z něj dokázala sejmout tíhu vězeňské práce i nuzných podmínek.
            Na konci dubna, kdy půda o poznání změkla, mrazy znatelně ustoupily a na strmých svazích, kam dopadalo slunce, začaly rozkvétat malé purpurové květy. Kousek radosti a barvy v jinak šedém nehostinném kraji. Fjodor opět vyhledal Lva, jako každý den, aby si s mladým kloučkem popovídal.
            „Zítra je řada na tobě,“ pronesl tiše.
            Nechápavě pozvedl obočí, lem čepice si povytáhl výš. Do úst si vložil kousek chleba a doufal, že mu námořník poví víc.
            Fjodor si však odfrkl. „Čekal jsem aspoň nějaký nadšení, kloučku.“
            „Možná by bylo lepší, kdybych věděl, o čem mluvíte.“
        „Jak jsi mladej, tak si pitomej.“ Posadil se vedle Lva na horní pryčnu. „Zítra ráno před nástupem zajdeš na ošetřovnu.“
            Lev nakrčil čelo, mezi obočím se mu vytvořila hluboká rýha. „Proč? Nic mi není.“ Odřeniny, mozoly, prasklé puchýře a oteklé klouby ze zimy nepokládal za zranění nutné ošetření. Stávaly se denně všem, proč by měl být zrovna on výjimkou?
            „Právě proto říkám, že je řada na tobě,“ sykl Fjodor tiše. Naklonil se ke svému příteli, co nejblíže mohl. Lev jeho neustále zapáchající dech zdárně ignoroval a svým způsobem si na něj zvykl jako na všechno. Jen si nedovedl představit, že to bude muset dělat dvacet pět let každý den navzdory počasí.
            „Vězni se chtějí sem tam ulejt, na ošetřovně jich nemůžou zapsat moc, chápeš, ne?“ Lev kývl, spolkl ocucaný chléb. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele, ale jedno místo si tam necháváme pro někoho zdravého, aby si prostě mohl dát nohy nahoru, dát si lepší jídlo a vyspat se v teplé posteli, chápeš?“ Fjodor pokračoval, teprve když Lev znovu přikývl. „V táboře se šuškalo, že doktor odjel. Bude pryč pár dní.“
            Ve Lvovi hrklo. Polkl, pomalu si olízl rty, na nichž ulpěl drobek bez chuti. „Jak…“ vysoukal ze sebe a větu záměrně nedořekl.
            Fjodor se zase štkavě rozchechtal, bezzubá propadlá ústa roztáhl od ucha k uchu a seschlé tělo se otřásalo. „Sice nemám zuby, ale slepej nejsem. Každý ráno na nástupu napjatě čekáš, jestli zahlédneš bílou uniformu.“
            Třebaže většina mužů myslela na jedinou ženu v táboře, cítil se před starým námořníkem poněkud trapně. „Říkal jste zítra?“
            Přikývl. „Před nástupem ať jsi tam. Stálo mě to docela dost, tak se koukej snažit.“

            Druhý den ráno ještě za tmy vyrazil napříč přes tábor. Ruce zabořil hluboko do kapes, bradu zanořil do postaveného límce. Na prahu ošetřovny si z podrážek oklepal rozbředlý sníh a bláto. Už v úzké chodbě ho do nosu uhodil antiseptický zápach desinfekce a jódu. Zhluboka dýchal. Před spaním si představoval její tvář tak, jak jsi ji po vylodění v přístavu pamatoval. Doufal, že bude vypadat stejně půvabně. Konečně se přiměl zaklepat.
            Od úst se mu táhl obláček sražené páry. Přešlapoval ve špatně osvětlené chodbě a přemýšlel, co Fjodora vůbec napadlo. Čeká snad, že ji dostanu do postele? přemítal. Jistě už se nemůže dočkat, až se v ordinaci objeví vězeň, který se pokusí o neoriginální gesto, a to tedy dostat se jí pod sesterský stejnokroj, říkal si v duchu.
            Nikdo neotvíral, zaklepal tedy znovu.
            Dveře se zničehonic rozletěly dokořán. Stála před ním, tmavé vlasy spletené do copu. Lev musel přimhouřit oči, aby si ji prohlédl. Ostře osvětlená ordinace ho oslepovala.
            „Říkala jsem, abyste šel dál.“
            „Neslyšel jsem vás… promiňte,“ zamumlal. Ve vteřině mu ukázala bílá záda. Opatrně za ní vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Kolem panoval až nepřirozený klid. Ticho, teplo zaplavující mohutné tělo vyčerpané nedostatkem spánku, jídla a přemírou práce. Téměř okamžitě se mu začala klížit víčka, sotva dosedl na bíle natřenou židli před lékařským stolem.
            „Číslo?“ zeptala se, aniž by vzhlédla od otevřené knihy, do níž denně zapisovala záznamy příchozích a jejich potíže.
            „Dé osmdesát tři,“ pronesl unaveně. Překapovalo ho, že je ten mladý ženský zázrak tak čilý, ačkoli hodiny ukazovaly něco po šesté ráno.
            „Co vás trápí?“
            Lev mlčel. Co měl říct? Cestou sem si nepřipravil žádnou výmluvu. Měl? Asi ano. Stáhl si čepici, nervózně ji žmoulal mezi prsty, špičkou jazyka si přejížděl po spodním rtu a snažil se vymyslet něco rozumného.
            Zoja vzhlédla. Mlčení prozrazovalo víc, než si Lev myslel. Shovívavě se pousmála do koutku úst. „Je mi to jasné.“ Do kolonky cosi zapsala, a pak vstala. „Stejně vám ale změřím teplotu a podívám se na vás, ano?“
            Lev neprotestoval. Stála před ním, mohl se dívat na její půvabnou tvář, sledovat ji při práci, smět si vychutnat hnědé mandlové oči. Vzala ho za ruce a otočila si je dlaněmi vzhůru. Viděla v nich totéž co u ostatních. Zhrublou kůži, mozoly, odřeniny, puchýře. Na stůl si přinesla desinfekci se smotkem vaty a trochu vazelíny. Posadila se naproti vězňovi, drobná poranění mu otírala tinkturou. Nakonec si na prsty nanesla vazelínu a jemně ji vtírala do rozpraskané pokožky.
            Lev zíral na jejich ruce. Na okamžik zavřel oči, aby si ty laskavé doteky vychutnal. Zdálo se mu to až neuvěřitelné, naprosto nereálné, že mu k jistému štěstí a uspokojení bude stačit tak málo. V břiše se mu rozhostil příjemný pocit, cítil se něčím víc, než jen méněcennou bytostí určenou pro práci, a kterou nečeká nic jiného než masový hrob. Když oči znovu otevřel, stále před ním seděla, mnula mu ruce mezi svými drobnými a s roztomile vykrojenými rty si pohrával sotva patrný úsměv. Jednu svou část v duchu přistihl, že se snaží zapamatovat každičký rys její tváře, aby si jí mohl den co den, měsíc co měsíc představovat před spaním.
            „Pamatuji si vás,“ pronesla zničehonic.
            Zoja ho nemohla více překvapit.
            Tiše se zasmála. „Celou dobu při příjmu jste mi zíral pod ruce, stejně jako teď.“
        „Omlouvám se,“ zamumlal urychleně. „Já… jen… nechtěl jsem vás znervóznit, ale…“ zhluboka se nadechl. Co mu Fjodor řekl? Tak se koukej snažit? Koukej se snažit, přikázal sám sobě v duchu. „Líbila jste se mi.“
            Zoja se neubránila uchechtnutí. „A teď už se vám nelíbím?“ Pohlédla mu do očí, zatímco mu ruce stále překrývala svými.
            Lev pootevřel plné rty, na okamžik zaváhal, pak se ale zhluboka nadechl, špičkou jazyka se olízl. „Ano… tedy… ne. Myslím tím…“
            „Já tomu rozumím,“ přerušila ho laskavým tónem Zoja.
            „Promiňte.“
        „Proč se pořád omlouváte?“ pousmála se, zvedla se společně s ním a vedla ho do zadní místnosti s několika lůžky. Kovové postele stály podél jedné zdi asi metr od sebe, čtyři z nich už byly obsazené. Lva dovedla k poslední nejblíže horkých kamen.
           „Nevím, asi proto, že už jsem takový a… nejspíš si chci připomenout, že jsem člověk.“ Ztěžka dosedl na měkkou matraci. Zoja mu automaticky rozepínala pracovní bundu, ze které mu pomohla. Přehodila ji přes kovovou pelest.
            Chápavě přikývla, rty protáhla do shovívavého úsměvu, s nímž v Leningradu přijímala nářky pacientů nebo utěšovala uplakané děti. Položila Lvovi ruku na tvář. Pod bříšky prstů cítila pichlavé strniště, třebaže ho oholili teprve včera. „Jste unavený, prospěte se. Tady vám nikdo neublíží.“
            Vztáhl ruku ke svému obličeji, špičkami prstů se dotkl hřbetu její ruky. Tolik si přál ji sevřít, vtisknout do dlaně polibek a cítit se jako muž, který má vedle sebe krásnou milující ženu. Aspoň na chvíli, protože on se nikdy neožení, nikdy nebude mít děti a nepozná, jaké je to být manželem či otcem. Nic z toho.
        Nechtěl zbytečně promarnit čas, ale jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, usnul tvrdým spokojeným spánkem.
            Vzbudila ho vůně. Se stále zavřenýma očima se zhluboka nadechl. Cítil maso, skutečně maso, ale netušil, jestli ho jenom mozek netahá krutě za nos a nepřehrává mu v hlavě dávnou vzpomínku z minulosti. Ale tentokrát si s ním rozum nepohrával. Opravdu cítil maso. Otevřel oči. Ležel na ošetřovně v pohodlné posteli, o které většina vězňů na baráku básní, zíral na bílý strop a kamna poblíž postele ho příjemně hřála. Oknem v protější stěně dovnitř pronikalo slabé jarní slunce. Neměl tušení, kolik hodin prospal, ani kolik hodin může zrovna být. Poledne, odpoledne, čas tady nehrál roli.
            Pomalu se posadil. Nazul si zimní obuv a opatrně prošel kolem plných lůžek, na nichž pochrupovali skutečně nemocní vězni. Zoja seděla u lékařského stolu, v jehož rohu zahlédl bílý talíř s kusem masa, zeleným šťavnatým hráškem a kopou žluťoučkých brambor.
            Zoja se ohlédla přes rameno. Na rtech se jí okamžitě usadil úsměv. Lvovi blesklo hlavou, jestli je takhle milá na každého nebo jen na něj. „Nechtěla jsem vás budit.“
            Spolkl husté sliny. Momentálně jeho pozornost upoutalo jídlo, zíral na něj hladověji než nadržený muž na jedinou ženu v táboře. Priority se měnily a teplé kvalitní jídlo zaujímalo s postupem času přednější místa a čím dál tím větší část jejich myšlenek. Drobným posunkem brady směrem k talíři mu naznačila, aby si sedl a najedl se.
            „Ale jezte pomalu,“ upozornila ho, když viděla jeho vyhladovělý výraz.
            Skoro hodinu nevnímal nic jiného než jídlo. Vychutnával si každé sousto, převaloval ho v ústech. Teprve když z talíře olízal poslední kapičku tuku, mu došlo, že se chová jako pes u boudy a napadlo ho, jestli takové jídlo dostane každý na ošetřovně nebo… Kolik přesvědčování či úsilí Zoju stálo sehnat mu takový oběd.
            „Omlouvám se, já… nic tak skvělého jsem nejedl už věky.“ Provinile se podíval na své ruce v klíně. „Děkuju.“
             „Jak se jmenujete?“ pousmála se.
            „Lev.“
            „J-já… jsem Zoja.“ Ještě nikdy se žádnému vězni nepředstavila. Říkali jí různě, podle svých manželek, dětí, sester, dcer… nechala je, aby jim alespoň zdánlivě poskytla jistou útěchu ve vší té bídě.
            „Jak dlouho jste tady?“ Lev se jí díval do očí přímo. Kochal se Zojiným půvabným obličejem, protože až vyjde z ošetřovny, dlouhou dobu ho neuvidí… možná ho vidí naposledy.
            Zoja sama uhnula pohledem. Sáhla si po copu a mezi prsty promnula jeho konec. „Tři roky.“
            Nepůsobila zuboženě ani vyhuble. Právě naopak, jako by poslední roky svého života trávila na lepším místě, v civilizovaném městě a jedla plnohodnotné jídlo. Krk se mu stáhl z pomyšlení, co pro ten zdánlivý luxus tady musí dělat. V duchu se ptal sám sebe, z kolika dozorci spí, jak často spí s velitelem tábora, kolikrát do měsíce ji zneužije lékař, který tu ošetřuje vězně. Za každé vyhrnutí sukně maso navíc, kousek ovoce nebo čokolády.
         „Já dostal dvacet pět,“ ušklíbl se. „Tak dlouho tu určitě nebudete…promiňte, chabá… lichotka.“
            Zoja se i tak pousmála. „To nevadí, oceňuji i snahu. Odkud jste?“
            „Z Moskvy, byl jsem… pekař.“
         „Moskvu jsem viděla poprvé a naposledy, když mě zatkli.“ Už přestala truchlit nad rodným Leningradem i minulostí. Všechno působilo tak absurdně, že se tomu mohla jen cynicky smát, natolik jí práce v táboře otupila zdravý rozum.
            Lev překvapeně zamrkal. Na jazyku měl otázku, za co ji zavřeli, ale slova raději spolkl. Zoja si ho prohlížela. Pamatovala si Lva moc dobře. Vybavovala si ten zničený výraz, když mu stříhala vlasy. Div, že se mu v očích tenkrát neobjevily slzy. Pochybovala, že by takový muž oplakával vlasy, které dorostou. Ne. Někdo mu chyběl. Na někoho ustavičně myslel a každá myšlenka na onu osobu ho skoro fyzicky bolela. Věděla to, byla si tím naprosto jistá, protože sama se cítila stejně, když ji velitel tábora zamknul ve své kanceláři a donutil ji roztáhnout nohy. Cítila se tak i spoustu dalších dní, kdy se k veliteli přidali i ostatní, kdy se střídala pod různými hodnostmi a nažehlenými uniformami.
            Zničehonic vstala. Opět si na prsty nabrala trochu vazelíny, aby ji vetřela do Lvových rukou. „Máte ohromné štěstí. Většině umrzne několik prstů během těžby rudy přes zimu.“
            Zrychlil se mu dech. Zastavil ji. Oběma dlaněmi sevřel Zojiny ruce, opatrně je tiskl, bříšky prstů přejížděl po jejich hřbetech. Přitáhl si ji blíž. Koleny do sebe narazili. Z rukou se přesouval po předloktích výš, chtěl se dotknout boků, položit na ně dlaně a stáhnout ji k sobě, aby ucítil její vůni, tělesné teplo a jemnou pokožku.
        „Lve,“ hlas se jí zachvěl. Uchopila ho za ruce, aby je od sebe odtáhla. „Tohle nejde.“ Několikrát po sobě se rychle nadechla. Chvatně se ohlédla ke dveřím, skrze malé okno vedle nich se ujistila, že cesta na ošetřovnu zeje prázdnotou.
            Vstal, jednu ruku ji položil na záda a chtěl si ji vtáhnout do náruče.
            „Lve, prosím,“ zašeptala naléhavě. „Co když někdo přijde?“ Vzhlížela k němu, protože Lvovi dosahovala pouze po ramena.
            V očích se mu zračilo zklamání i dychtivost dosáhnout svého dřív, než umře. V Kolymě se žilo ze dne na den a on nemohl tušit, kdy ho smrt potká. Mráz sice ustal, ale dozorci je hlídali s nabitými zbraněmi neustále, nemoci obcházeli kolem táborů a nikdo netušil, kdy udeří tyfus či úplavice. Navíc se mu Zoja líbila. Okouzlila ho, působila bezbranně a on v sobě zase pocítil tu potřebu chránit ji, jako by to udělal pro Irinu a stejně jako to udělal pro Lenu.
            Zoja ho po několika vteřinách ticha pohladila po tváři. „Nejde to,“ zašeptala. „Ne teď,“ dodala po chvíli.
            Třebaže Lva odmítla, dala mu naději.
*****
            Zoja po večeři odcházela. Jakmile zkontrolovala nemocné, nakrmila je a změřila jim teplotu, upravovala se v malém zrcátku. Vylepšila svůj vzhled trochou líčidel a oblékla se do teplého kabátu. Lev ji sledoval ze tmy druhého pokoje škvírou ve dveřích. Jistě ji čekají. Nejspíš už se jí nemůžou dočkat. Nejraději by ji zastavil, ale uvědomoval si, že kdyby cokoli udělal, přitížil by jí. Celou situaci by zhoršil, a místo pomoci by Zoje ublížil.
            Tiše, aby ostatní neprobudil, se vracel do postele vedle kamen. Do mezery mezi lůžky mu zavěsila flekaté prostěradlo jako paraván, aby měl od nemocných trochu soukromí a nenakazil se od nich, ačkoli se to za celý den klidně mohlo stát. Ale nákazy se nebál, Lev měl tuhý kořínek a chřipku vnímal jako něco, co se ho netýká.
            Překvapil sám sebe, jak se mu opět chtělo spát, když si lehl do pohodlné postele. Nejspíš musel usnout, protože ho najednou probraly čísi ruce. Otevřel oči.
            „Šš,“ přitiskla mu prst na rty.
            Zhluboka se nadechl, něco by řekl, ale zakázala mu to. Opatrně nadzvedla přikrývku. Lev své tělo automaticky přesunul na okraj postele, aby udělal víc místa. Vklouzla za ním. Položila se na bok, pod dekou ho uchopila za ruku a nasměrovala si ji k lemu sesterského úboru. Pomalu ho společně s ním vyhrnula o kus výš. Pak mu ho přenechala, zatímco se hbitými prsty věnovala šňůře držící pohromadě vězeňské kalhoty. Několikrát Lva políbila, konečky hladila jeho laskavou tvář, než se k němu otočila zády a přitiskla se k jeho klínu. Museli být co nejtišší a ona lepší způsob neznala.

            „Všichni v táboře tě milují,“ zašeptal jí do ucha uprostřed noci.
            „Ne víc než jídlo,“ přerušila ho.
            Rty tisknoucí k její tváři se pousmály. „Můžu si alespoň myslet, že ty miluješ mě?“ zeptal se téměř neslyšně.
            Utichla. Nejspíš potřebovala chvíli na rozmyšlenou a uvážit, jestli si smí dovolit udělat vězni radost pošetilou myšlenkou na lásku. „Ano,“ řekla nakonec. „Můžeš.“
           
            „Tak co, kloučku?“ ptal se další den Fjodor při cestě za dalším plněním normy nakutané rudy. „Jak ses měl na ošetřovně?“
            Lev se pouze zhluboka nadechl, rty se mu samovolně zkroutily do potěšeného úsměvu. „Ona je anděl.“
            Stařec se kašlavě zasmál a poplácal ho po zádech.
            Víc si říct nemuseli. Fjodor pochopil i bez dalších slov.
*****
            O měsíc později si pro Lva přišel na barák dozorce. Vytáhl ho ven po večerce, aniž by mu vysvětlil důvod. Vedl ho do hlavního baráku velitelství. Lev netušil proč a v duchu přebíral vše, co řekl či udělal a snažil se přijít, co z toho bylo špatně. Jaké konkrétní slovo poštvalo velitele, protože denní normy dodržoval. Dozorce ho strčil dovnitř kanceláře velitele tábora. Stál tam stažený strachem, plíce mu svírala nejistota a hororové představy, které mu před očima vykresloval jeho vlastní mozek. Očima těkal po kanceláři. Masivní stůl, pohovka, velká roztopená kamna, na zemi koberec a na zdi obrazy – portrét Lenina, Stalina, svůj vlastní a zarámované mapy Sovětského svazu i tábora. Uvnitř nebylo jen přetopeno, ale vyloženě horko. Pod všemi vrstvami oblečení se Lev začal potit. Koutkem oka si všiml, že na věšáku visel dlouhý těžký kabát ze sobolí kůže lemovaný kožešinou. Za dveřmi zaslechl několik mužských hlasů a kroky. Dveře kanceláře se rozrazily. Dovnitř vpadl velitel se zdravotnicí v těsném závěsu.
            „Dé osmdesát tři,“ odfrkl si při pohledu na vězně obaleného starými, špinavými kusy oblečení a různými hadry. Obešel ho, prohlédl si ho od hlavy až k patě. Nakonec se zasmál Lvovu staženému výrazu. „Jste nějaký nervózní. Klid, nehodlám vás zastřelit.“ Nicméně ho cizí strach těšil, prostý ukazatel respektu a autority, jenž blahořečil jeho egu.
            „Slyšel jsem na vás od naší sestřičky chválu.“ Velitel zabrousil k Zoje, která se založenýma rukama na hrudi postávala u okna a snažila se působit nezúčastněně. „Prý jste někomu zachránil život.“
            Lev se zhluboka nadechl. Konečně ta tíha na hrudi povolila. „Ano,“ odtušil se strohým přikývnutím.
            Zhruba před dvěma týdny se při těžení rudy utrhl kus skály. Několik vězňů nestihlo včas utéct do bezpečné vzdálenosti. Zasypalo je to. Lev okamžitě odhazoval navršené kameny a snažil se vězňům pomoct ven. První, na kterého narazil, znal z baráku. Spal u protější stěny blíž kamnům. Překvapivě měl štěstí v neštěstí a skončil jen s tržnou ránou na čele a vykloubeným ramenem. Na druhém vězni však spočívala většina váhy závalu. Zlomila mu nohu, kterou nemohl vytáhnout ven. Lev musel vynaložit veškeré síly, aby kus masivu nadzvedl a uvolnil mu nohu. Cítil v sobě každičký sval, čelisti zatínal a měl dojem, že kdyby ještě víc zabral, zlomil by si zub nebo prokousl ret. Dozorce by vězně nejraději nechal umřít stranou od ostatních, zatímco by se vrátili ke kopání, ale nová uvolněnější Chruščovova pravidla v tom uniformovanému vojákovi zabraňovala. Lev s pomocí jiného zdravého vězně odnesl muže se zlomenou nohou zpět do tábora na ošetřovnu. Nebyl si jistý, jestli ho vůbec donesl živého, protože nevydal ani hlásku. Jenže doktor odjel. Zoja byla na ošetřovně sama a zůstalo na ní, aby si se svou muší váhou nějak poradila s těžkými bezvládnými muži. Třebaže se měl Lev okamžitě vrátit k práci a odstranit kus sesunuté skály, požádala ho, aby zůstal a pomohl jí. Bez něj by svému kolegovi z baráku nedokázala vrátit ramenní kloub zpátky do jamky, narovnat zlomenou kost bezvládnému člověku, kterého pak odnesl do postele ve vedlejší místnosti, jakmile mu ošetřila poraněnou hlavu a zašila krvácející ránu na temeni.
            „Výborně…“ velitel udělal krátkou pauzu naznačující, aby mu vězeň řekl své jméno.
            „Stěpanov,“ dořekla Zoja dřív, než Lev otevřel ústa.
            „Ano, děkuji. Zkrátka jste se naší sestřičce osvědčil. V nepřítomnosti lékaře jste pomohl a poskytl svou sílu. Proto jsem si vás nechal zavolat, Stěpanove. Tady Zoja,“ přešel k ní, vzal ji kolem ramen, „přednesla jistý návrh, že byste jí mohl v nepřítomnosti lékaře pomáhat i dál. Říkal jsem ale, že ne vždycky se stane něco takového, že… tohle byla pouze výjimečná situace, že na ty simulanty nepotřebuje někoho takového, jako jste vy, protože na rozdíl od jiných chudáků plníte normy. Zoja ale argumentovala, že té práce je víc a že ji pomůžete vypořádat se i s dotěrnými vězni, kteří tam přijdou škemrat i o něco jiného.“
            „A pak jsou tu ještě bedny se zásobami a ošetřovatelskými potřebami,“ dodala Zoja.
            „Ano,“ kývl velitel. „No…“ Pustil Zojiny ramena, přešel po kanceláři kolem Lva. Nakonec se před ním zastavil, bodře se usmál a tleskl, jako by snad chtěl podrbat oblíbeného pejska za uchem nebo mu dát pamlsek. „Co tomu říkáte?“
            Co tomu říká? Nejraději by ze sebe vyhrkl, co mu za to Zoja slíbila. V duchu se sám sebe ptal, kolik za něj zaplatila. Jakou mám cenu. Přesto se však narovnal v ramenou, pozvedl bradu výš. „Ochotně splním všechno, co mi řeknete, pane.“
            Velitel se rozesmál, jako by mu právě řekl vtip. „Ochotně splním všechno, pane,“ parodoval vězňovu odpověď. „Běžte, dejte si odchod zpátky na barák a zítra se hlaste na ošetřovně. Dozorčí o vás ví.“
            Cestou z kanceláře se Lev podíval na Zoju. Záměrně od něj odvrátila pohled, otočila se k němu zády a tvářila se, jako by ho vůbec neznala. Nedokázala by se mu podívat do očí. Cena za dva dny v týdnu strávené s ním byla vysoká, ale byla ochotná ji platit.

            „Proč?“ vyhrkl tiše, když zapsala do knihy nemocné a uložila je do vedlejší místnosti.
            „Pro tvoje dobro,“ odtušila. Pořád přecházela po ordinaci, přenášela věci, které nemusela, sem a tam.
            „Proč jsi nemyslela na svoje?“
            Neodpovídala, ignorovala jeho otázku.
            Lev jí tedy zastoupil cestu, uchopil ji za zápěstí, aby ji přiměl zastavit. „Zojo…“
            „Co?“ vzhlédla k němu. „Nedělám nic, co bych nedělala i před tím celé tři roky, akorát teď je tu jeden podstatný rozdíl, chápeš? Tentokrát za to něco chci. Něco jiného než jídlo.“
            Pustil ji. Obešla ho a uklízela do skříňky obvazy. Lev si prsty prohrábl krátce střižené vlasy. „Nechci, abys to dělala.“
            Zoja se absurdně ušklíbla. Nenapadlo ji, že je Lev tak naivní. „Já si ale nemůžu vybírat,“ namítla posměšně. Zavřela skříňku, dlaní se opírala o bíle natřené dřevo. Na okamžik zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. „Pamatuješ si, na co ses mě tu noc ptal?“ začala tiše, skoro šeptem. „Chtěl jsi svolení k jedné… nevinné myšlence o lásce. Milující žena by to pro milovaného muže udělala. Jestli ti to pomůže,“ otočila se ke Lvovi, přišla až k němu, aby ho rukama uchopila za tváře. Hladila je a laskavě se mu dívala do šedomodrých očí. „Dělám to proto, že tě miluju a chci být s tebou, ano?“ pronesla pomalu.
            Lev se přerývavě nadechl. Chtěl říct, že je to největší hloupost, jakou kdy slyšel, ale ve skutečnosti si uvnitř přál, aby ho Zoja opravdu milovala. Přece ji o to žádal, a ona mu dovolila alespoň pomyšlení, že tomu tak je.
            „Myslel jsem si, že už tě nikdy neuvidím, nebo… až za hodně dlouho, po… dlouhé době, kdy už… nebudu vypadat takhle.“ Kdy by se mi začaly kazit zuby, kdy bych měl zanícené dásně nebo by mi nějak zub chyběl z rvačky, až bych měl umrzlé prsty, omrzliny, vředy a spoustu dalších neduh, které by mě změnily k nepoznání, dodal v duchu.
            „Nebo že… dřív umřu,“ zašeptal. Dlouze ji pohladil po mléčně světlých tvářích. Vzápětí zašátral v kapse. „Něco… něco jsem ti vlastně přinesl, zapomněl jsem na to.“ Před Zojinýma očima rozevřel dlaň. Uprostřed ležel usušený purpurový květ. Nic lepšího neměl, nic jiného ji nemohl dát.
            Zoje se v očích zaleskly slzy. Pomalu se usmála a špičkami prstů se dotkla okvětí. „Kde jsi ho našel?“ zašeptala.
            „Tam, kde se utrhla ta skála. Je jako ty, proto jsem ho utrhl. Malý kousek lidskosti, krásy a barvy uprostřed šedi a ledu.“
            Několikrát rychle zamrkala, aby rozehnala slzy. „Jsi patetický,“ poznamenala s náznakem smíchu i ironie. Opatrně si květ zasunula do kapsičky sesterského úboru a Lva políbila.
             Každý týden dva dny a dvě noci se Zojou. Paradoxně si připadal nejšťastnější za celý svůj život na místě, kde by nikdo nechtěl být, a kde by správně ani nikdo být neměl. Miloval ji, netušil, jestli Zoja cítí totéž, ale nikdy mu nedala najevo, že je tomu jinak. Nechávala ho žít v naivním bludu lásky, který si v mysli vystavil. Obří vzdušný zámek, kam celý týden utíkal. Dvakrát fyzicky, pětkrát ve svých myšlenkách. Neustále na ni myslel, ubíral se k těm utajovaným dotekům, nocím na jedné úzké posteli s několika dalšími vězni za tenkým prostěradlem. Párkrát nevydržel čekat na noc a i přes riziko, že je kdykoli a kdokoli mohl přistihnout, se s ní miloval přes den. Dokonce vedle Zoji zapomněl na malou Irinu. Kdykoli mu však vytanula na mysli, nezpůsobovala mu už takovou bolest jako na začátku.


Zdroje obrázků: thegulag.org, favin.com

Žádné komentáře:

Okomentovat