pátek 17. dubna 2015

Amber: Žena mezi dvěma muži - 5. část

LONDÝN

„Co tam pořád vidíš?“
Stála u okna s šálkem teplého čaje a prstem nadzvedávala závěs. Pořád tam stál. Seděl na zídce protějšího domu zhruba metr od pouliční lampy. Ve tmě zářil jen žhnoucí konec cigarety.
„Nic,“ přinutila se k úsměvu.
„Nelži,“ utrousil a nalil si z karafy irskou whisky.
Přestala nakukovat z okna. „Nechal jsi sledovat náš dům?“ Přešla k němu, aby mu whisky vypáčila z ruky a vtiskla mu do ní nedopitý čaj. „Jednou tě chci střízlivýho.“
Čaj ho nezajímal. „Ne.“ Hrnek odložil na stůl, zhasnul hlavní světlo a přispěchal k oknu. V prázdné ulici nikoho neviděl. Ani policistu. „Nikdo tam není,“ namítl. „Ať jsi viděla kohokoli, já ho tam neposlal. Pro nás nepracuje.“
Sama se šla znovu podívat. Skutečně tam nikdo neseděl. Jako by vycítil, že se Tommymu zmínila o podezřelém muži před domem.
„Ještě před chvilku tam byl,“ zamumlala nepřítomně. „Muž v obyčejném hnědém obleku, bílá košile, ve tváři… vypadá staře, ale po válce spousta lidí zestárla rychleji. Nejdřív jsem si myslela, že tam na někoho čeká, ale stojí tam hodiny. Zmizí, jen když si jde koupit něco k jídlu nebo tak.“ Tom se čaje ani nedotkl, a tak ze šálku znovu upila. „Pokaždé si přinese rybu s hranolky.“
„Jak dlouho?“ Seděl naproti krbu, zíral do ohně jen proto, že se nacházel v jeho zorném poli. Zase se zamyslel.
„Nevím, dva, možná už tři týdny.“
„Tři týdny?!“ vzhlédl. Amber provinile uhnula očima stranou a neurčitě pokrčila rameny. „Pane bože a říkáš mi to teprve teď!“ Vstal, dlouhými kroky mířil do kuchyně.
„Tome! Co jdeš, sakra, dělat?“ Následovala ho, ale ne dost rychle. Tiskl si sluchátko k uchu a z hlavy vytáčel nějaké číslo. „Chceš snad volat Winstonu Churchilovi?!“
„Třeba, když budu muset… volám do Garrisonu.“
Amber si překřížila ruce na hrudi. Nikoho v Garrisonu neznala… dokonce ani nevěděla, kde je Garrison. „Kde to je?“
Neubránil se protočení očí. „Moje hospoda v Birminghamu. Finne? Jsi to ty?“ Vzápětí prstem namířil na dveře a ústy němě naznačil, ať vypadne. Nechápavě nakrčila čelo. Tom to tedy zopakoval důrazněji.
Několik minut seděla v salonku po tmě před zapáleným krbem. Ráda by věděla, co je na tom hovoru tak tajného. Věděla, kdo jsou Peaky Blinders a tušila, čeho všeho jsou schopní. Jestli jí chtěl najmout někoho na ochranu, mohla u toho být. Ovšem neznala druhou stranu mince. Říkal, že bude se Solomonsem hrát tu hru dokud to půjde, pak že udeří.
Po celou dobu se tahala za perlový náhrdelník, který měla na sobě v den, kdy se poprvé sešli v Royal Hall. „Takže?“ Zvedla k Tommymu oči, když přišel.
„Udělal jsem jistá opatření.“
Tázavě pozvedla obočí a čekala, s čím přijde.
„Neotevřeš nikomu, koho neznáš, pokud tu budeš sama.“
„Děláš si ze mě legraci?“
Tom semknul rty, čelisti pevně sevřené. Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby nevypěnil. „Jakmile odejdu ze dveří,“ zvýšil hlas, „přijde Arthur a bude tu s tebou, dokud se nevrátím. Do Birminghamu odjedeme dřív, než jsem plánoval, tak měj připravená zavazadla, ano?“
Amber si znovu založila ruce na hrudi. „To jako vážně, jo?! Kvůli tomu jsem musela vypadnout z kuchyně?“
„Ano, to jako vážně!“ Konečně do sebe obrátil whisky, kterou si nalil. „Tohle začíná dost smrdět a nevím o tom vůbec nic. Ten chlápek může pracovat pro Solomonse i pro Sabiniho. Alfie není hlupák, moc dobře ví, kam mu zmizela smlouva.“
„Jenže ty tu hru hraješ s ním,“ dořekla.
„Ano,“ ztěžka vedle ní dosedl. Otočil si Ambřinu tvář k sobě. „Snažím se tě chránit, ber to, prosím, vážně.“
„Promiň,“ zašeptala provinile. „Jen… se pokouším nedomýšlet všechny důsledky.“ Namísto dalších slov ho raději začala líbat.

*****

            Muž, který otevřel dveře tmavého cihlového domu v páchnoucí čtvrti plné bláta nedaleko doků, se ve vteřině složil na zem s přeraženou nosní přepážkou. Nestihl vydat ani hlásku. Sabini se svými kumpány vtrhl dovnitř bez pozvání. Jeden z jeho mužů se o toho dveřníka postaral. Sebevědomě kráčel potemnělým sklepem plných sudů na černo páleného hnědého rumu pro lůzu. Najatí pekaři mu zaskočeně uhýbali z cesty. O ty, co se postavili na odpor, se postarali jeho muži. Několik z nich se rozestavělo před kanceláří, do které nečekaně vtrhl.
            Solomonse zpomalil moment překvapení. Nejprve zaskočeně vzhlédl, teprve pak sáhl do zásuvky a vytáhl nabitou zbraň. Olie, který za ním stál jako osobní stráž, padl na zem s kulkou v hlavě.
            „Co to má, kurva, znamenat?!“ Alfie seděl za stolem, brýle na řetízku připnuté na nose. Zrovna dělal účetnictví, když mu sem ten podělanej Talián vtrhl.
            „To bych se spíš měl zeptat já tebe, ne?! Schovej tu hračku.“
            „Tak ať ti tví vycvičení psíci vypadnou.“ Alfie nespouštěl ze Sabiniho oči. Stál předním s rukama v kapsách ve světlém obleku s tenkým proužkem. Jako kdyby přišel na nějakou debilní riviéru!
            Sabini se zhloupl na patách, rty pod knírem protáhl do podkovy, ale nakonec je mávnutím ruky poslal ven z kanceláře. Pak se posadil před stůl, povytáhl jednu nohavici kalhot a elegantně přehodil nohu přes nohu.
            „Uzavřeli jsme dohodu,“ namítl Solomons. Zbraň odložil, ale na stůl, aby byla po ruce.
            „Kterou jsi ztratil,“ odsekl Sabini a zadíval se na kůžičku kolem nehtů. Potřeboval by zajít na manikúru.
            „Nemám tušení, o čem mluvíš!“ uchechtl se, teatrálně přitom rozhodil ruce, jako jeho největší přítel.
            „Nesnaž se, kurva, lhát!“ S každým slovem zvyšoval hlas. Poslední na Solomonse doslova vyplivl. Od úst mu odlétla slina. Stále ještě se kontroloval, ale dost často vybuchoval v nekontrolovatelné záchvaty vzteku. Stával se z něj šílenec posedlý svou osobou a vybudovaným impériem. „Jsi můj přítel, Alfie,“ začal znovu medovým tónem. „A hrozně nerad, bych nařídil chlapcům před tvým kanclem, aby tě zastřelili, to snad… chápeš, ne?“
            Alfie zatnul ruku v pěst, klouby mu zbělely a žíly se mu na paži napnuly jak námořnické provazy. „Tu záležitost řeším,“ zabručel. Nechápal, jak se o tom mohl Sabini dozvědět. Do teď spíš dával dohromady možnosti, jak to co nejklidněji a nejelegantněji vyřešit. Dokonce měl připravené další pozvání na večeři, kde by je oba zlomil, pak by je přenechal Sabinimu. Měl o tu couru přece zájem… V duchu si s opovržením odfrkl. Prý židovka… a přišla sem do sklepa kvůli němu… Možná by jí to sežral i s navijákem, kdyby mu ze stolu neukradla tu podělanou smlouvu.
            „Jo tak ty to řešíš…“ zopakoval se značným znechucením. „To si musím všechno udělat sám?!“ Dlaní třískl do stolu. „Dal sis dost načas, Alfie,“ ušklíbl se, sáhl po noži na papír, jehož špičkou si začal čistit špínu zpod nehtů. „Ten tvůj sklep je ale hnusná díra. Vždycky se tu umažu.“
            „Nemusel ses obtěžovat, je to jen… nepatrný zádrhel. Všechno přece běží podle plánu. Ten zkurvenej Shelby nic neví.“
            „Nesnáším, když ze mě někdo dělá idiota. Ty to víš, Solomonsi…“ Aniž by z Alfieho spouštěl oči, křikl ke dveřím cosi v italštině. Dovnitř vstoupili dva muži. Postavili se za Sabiniho, každý z jedné strany.
            Sabini se natáhl přes stůl pro Alfieho zbraň. Alfie se ani nenamáhal protestovat. Jakmile by po ní vztáhl ruku, zabodl by mu do ní perořízek. „Neboj, já ti ten krám vrátím.“ Raději odešel z kanceláře. Nepotřeboval si zamazat ještě nový oblek. Postával za dveřmi a poslouchal tupé údery, rány převrhnutých židlí, tlumené výkřiky a zadýchané hekání.
            O několik minut později vyšli se zakrvácenými klouby a cákanci na košilích. Když Solomonsovi vracel zbraň s nožem na papír, ležel na zemi v kaluži krve. Chroptěl a nehýbal se. Skoro by ho nepoznal. Pobaveně se uchechtl. Jeho chlapci vždycky odvedou skvělou práci.
            „Dokonce ti vyrazili zub,“ zvolal nadšeně. Ve vteřině však zvážněl. „Tohle bylo varování Alfie, máš týden.“
            Nenáviděl, když z něj kdokoli dělal naivního idiota. Sám Solomons byl pošetilý blázen, když si myslel, že ho bude tři týdny tahat za nos a na nic nepřijde. 

*****

Arhtur se rozvaloval na pohovce, ticho i nečinnost ho ubíjely. Nedovolila mu ani nalít si whisky. Co tu měl dělat? Číst si snad nějaký stupidní knížky? Stály seřazené v kožených vazbách jako vojáci na polici nad krbem, nahoře jich byla celá knihovna! Na co člověk potřebuje doma tolik bezcenných knížek?! Tenhle vegetativní stav, než se něco stane, nesnášel. Kolovala v něm spousta energie, kterou potřeboval nějakým způsobem dostat ven. A vzhledem k faktu, že na švagrovou sáhnout nemůže, ani nesmí, to šlo dost těžko.
Z pouzdra u pasu vytáhl zbraň. Roztočil bubínek, sledoval, jak se točí, cvaká, až se úplně zastaví. Pak ho otevřel, vysypal náboje, které tam zase pomalu vkládal. Jeden, dva, tři, čtyři, pět šest, cvak. A znovu.
„Proboha, jestli to uděláš ještě jednou, tak ji vyhodím!“ Amber to cvakání začalo znervózňovat. Poprvé, podruhé… prosím, ale Arthur už si s ním hrál půl hodiny a zřejmě ani nehodlal přestat.
„No to by tě Tommy pochválil,“ utrousil a popotáhl nosem. Zbraň zasunul zpět, vyměnil ji za cigarety. „Když už tu musím trčet a hlídat tě, tak si snad aspoň můžu nalejt, ne?“
Amber otráveně zaklapla knížku. Hodlala ty otázky ohledně pití ignorovat. Za dopoledne by stihl vypít polovinu lahve a upřímně pochybovala, kolik by toho dokázal v tom stavu trefit. Knihu vrátila do police nad krbem.
U dveří se ozval zvonek, vzápětí klepání.
„Konečně něco.“
Arthur vystřelil z pohovky jak chrt za zajícem. Chtěl otevřít a neznámému namířit zbraň mezi oči. Amber ho naštěstí stihla odstrčit. Pro jistotu zkontrolovala kukátko. „Hodláš mi zastřelit hospodyni?“
„Je sama?“
„Ano je sama.“ Opětovně zazvonila, protože jí nechávala čekat v té hrozné zimě. „Začíná být netrpělivá a já taky.“ S rukou na klice počkala, až s otráveným brbláním odejde.
„Dobré poledne madam!“
Jak to ta holka dělá, že je pokaždé tak skvěle naladěná? Zrzavé kudrny jí trčely zpod černého klobouku, úsměv od ucha k uchu.
            Pustila ji dovnitř, koutkem oka opět zahlédla muže v hnědém obleku na rohu ulice. Zhluboka se nadechla. Upřímně doufala, že Tommy ví, co dělá a má všechno… pod kontrolou. „Byla jsem nahoře a… neslyšela zvonek, omlouvám se. Dneska mám návštěvu. Zdrží se dlouho, tak… uvař pro víc lidí, prosím.“
            Přítomnost služebné Arthura probrala a rozptýlila. Alespoň si přestal hrát s náboji. Nicméně každých deset minut musel jít pro něco do kuchyně. Prohlížel si Maud ze všech stran. Třebaže na sobě měla stejnokroj služebné, výrazné přednostmi zakryla jen stěží. Při servírování se na něj usmívala, i když jí plácl po zadku a zmáčkl ho, aby zjistil, jak moc je pevný. Namísto pohoršení se roztomile zachichotala.
            Amber si ve svém domě začínala připadat navíc. Chtěla něco namítnout, ale nakonec pusu zavřela, protože by to stejně nemělo cenu. Arthur si dělá, co ho napadne. Je přece Shelby a tuhle vlastnost mají vrozenou, v povaze.
            „Maud,“ odsunula od sebe prázdný talíř, „přines mi čaj do salonku, ano?“
            Už s nimi nevydrží ani pět minut.
            O čtvrt hodiny později se z kuchyně začalo ozývat hlasité vzdychání s občasným rachotem plechových hrnců. Amber s povzdechem zavřela oči, rozevřenou knihu složila na klín.
            „Já jsem pořád tady!“ zakřičela.
            „Buď se přidej, nebo vypadni!“ odpověděl Arthur.
            Urychleně dopila šálek čaje. Rezignovaně odcházela nahoru, když se ozvalo další klepání. Zarazila se na schodech. Prsty obemkla kolem zábradlí a vyčkávala. Žádný zvonek, žádné klepání. Zkontrolovala kukátko. Nikdo venku nestál. V tuhle hodinu ulici obývaly pouze matky s kočárky nebo dámy na procházce. Ať už by se sem hnal kdokoli, někdo by si ho všiml. S povzdechem nad tlumenými zvuky, které k ní doléhaly z kuchyně, otevřela dveře.
            Na rohožce ležela krabice, zhruba třicet centimetrů dlouhá a široká, patnáct centimetrů vysoká, obalená bílým papírem a převázaná režným provázkem, za nímž byla zastrčena kartička se vzkazem.
            Překvapilo ji, jak je těžká. Opřela si ji o břicho, aby za sebou mohla zamknout. Zpod provázku vytáhla vzkaz.
            „Pro Amber, T.S.“
            Rty se jí samovolně roztáhly do širokého úsměvu. Skutečně jí poslal dárek, aby – jak mu včera řekla – nemusela domýšlet všechny možné důsledky?
            Krabici položila na stolek v salonku. S nadšením malého dítěte stáhla šňůrku a roztrhla papír. Trochu ji zklamalo, že se pod ním skrývala jen obyčejná krabice. V duchu slyšela, co by jí řekl: „Čekala jsi snad hedvábný papír a logo Selfridges?“ Nepřímo by jí tak dal najevo, že je příliš snobská. Nezáleží přece na obalu, ale na obsahu a záměru. Znovu se usmála. Chtěl ji potěšit a překvapit. Povedlo se mu to.
            Jeden roh krabice byl vlhký. Cosi červeného jím prosakovalo. Nesouhlasně nakrčila čelo. Ať už v tom je cokoli, pošťák to cestou stihl rozbít. Když však zvedla víko, zvedl se jí žaludek.
            Arthur se přihnal do pokoje s vlasy rozházenými kolem hlavy. Narychlo si zastrkával cípy košile do kalhot a zapínal si poklopec. Amber si teprve teď uvědomila, že ho přilákal vyděšený křik. Arthur ji odstrčil stranou.
            „Neřvi!“ křikl. Obličej se mu zkroutil do znechucené grimasy, třebaže měl dost silný žaludek z války, kde viděl ledasco. Zíral na nepřirozeně zkroucené tělo kočky. Aby se do krabice vešla, někdo jí musel uříznout všechny čtyři packy. Zvíře si zachovalo posmrtný škleb odhalující vyceněné zuby a vyplazený jazyk. Oči měla vyděšeně vytřeštěné. Světlý kožíšek byl umazaný od krve.
            Amber si tiskla ruku k ústům. Nekontrolovatelně se třásla, nohy se jí podlamovaly, ale nedokázala se pohnout.
            „Maud! Odveď ji!“
            Služebná, která měla úbor stejně pomuchlaný a neupravený, přiběhla z kuchyně. Neptala se, o co se jedná, ale když viděla svou zaměstnavatelku bílou jako papír, podepřela ji a starostlivě odvedla do kuchyně.
            Arthur sáhl na mrtvolku zvířete. Ještě bylo teplé. Ve víku si všiml přilepeného vzkazu. Odtrhl ho. Stálo v něm: "Vrať, co mi patří, Židovko".
           
            Arthur postavil na stůl dva velké panáky whisky. Amber se pořád třásla. Odmítala se do pokoje vrátit, i když ji několikrát ujistil, že krabici vyhodil. Jakmile sklenku vyprázdnila, přisunul před ní kartičku se vzkazem. Amber se udělalo mdlo. Zhluboka zalapala po dechu. Měla dojem, že snad omdlí. Roztřesenou ruku si přitiskla k ústům, zavřela oči a zpod víček se prodralo několik slz.
            „Solomons,“ špitla téměř neslyšně.
            „Ten podělanej Žid z Camdenu?“ zašišlal.
            Mlčky kývla. Nic nenamítala, když jí dolil další whisky. Teď ji potřebovala. Alkohol jí na okamžik vyrazil dech. Zalapala po dechu, odkašlala si.
            „Proč ti říká Židovko?“
            „Tommy chtěl, abych… při večeři předstírala, že jsem Židovka. Aby se mu… vlichotil, co já vím,“ zamumlala. „Teď už je to… jedno. Nevěřil mi, když jsem ho šla sama přesvědčit.“
            „Chce zpátky tu smlouvu,“ ušklíbl se a na jeden hlt vypil dalšího panáka.
            Opět přikývla. Ten nechutný vzkaz poslal Tommyho jménem, aby ho přijala. Stačil přece lístek, nemusel… Znovu se jí zvedl žaludek. Měla tu kočku pořád před očima. Chtěl ji tím snad Solomons naznačit, že tak skončí taky? Nebo ji měla zkrátka jen trochu vyděsit? Je schopen čehokoli, to už o Alfiem věděla. Nemusel to dokazovat…
            „Pro koho tedy… pracuje ten chlap před domem?“ Vzhlédla k Arthurovi. Doufala, že jí odpoví, ale ten jen mlčky zakroutil hlavou. Ví to, ale… neřekne jí to.
            „Musím zavolat do Eden Club, jdi se uklidnit nahoru.“
            S povzdechem vstala. Hlava se jí točila z whisky a slabosti. Maud ji okamžitě přispěchala na pomoc a podepřela ji. „Vy Shelbyiovi jste všichni stejní,“ zamumlala.

*****

            Věci se daly do pohybu rychleji, než Tommy předpokládal, přesto si zachovával chladnou hlavu. Solomosovi zkrátka začalo téct do bot. Sabini mu do sklepa nasadil krysu jako veš do kožichu, které štědře platil za získáné informace, a Alfie si ji nevědomky hýčkal. Jak jinak by se Sabini dozvěděl o ztracené smlouvě? Dokázal si představit, jak Solomons obrátil kancelář naruby. Toma spíše nepřestávalo udivovat, že Alfie toho krtka ještě neodhalil.
            Arthur zhruba hodinu po telefonátu vtrhl do Ambřiny ložnice. Na jeho vkus byla přeplněná nábytkem. Velká postel pro dva, masivní prádelník, skříň, noční stolky a starorůžové tapety. Tady by se zbláznil, blesklo mu hlavou.
            „Co se naučit klepat?“ Amber seděla na posteli, v ruce žmoulala kapesník a pohled opět stočila z okna na koruny holých stromů.
            „Co se naučit zamykat?“ odbyl ji. Prohrábl si rozházené vlasy, opět popotáhl nosem a pro jistotu si ho hřbetem ruky otřel, když se rozhlédl kolem sebe. „Kde máš kufry?“ Jeden zahlédl na skříni. Žádný však sbalený a připravený na cestu.
            „Na co?“ Nechápavě nakrčila čelo. Do Birminghamu měli jet až za několik dní. Měla ještě spoustu času všechno potřebné sbalit.
            Arthur strhl kožený kufr s vyztuženými rohy ze skříně, s žuchnutím ho hodil na zem. Uvolněné přezky zarachotily. „Plány se změnily,“ popotáhl nosem. „Můžeš začít, máš čas do večera.“
            Amber zachytila Arthura za rukáv na poslední chvíli. „Kdy přijde? Kdy odjíždíme a proč teď a kdo je, sakra, ten chlap před domem!“ Začínala toho mít plné zuby. Nejdřív po ní chtěl, aby mu pomohla uzavřít kšeft, který se stejně zhroutil jak domeček z karet, a teď jí pro změnu neřekne vůbec nic.
            Arthur vztekle trhl loktem. „Odjíždíš ráno!“ Švagrové dal dost důrazně najevo, že je toto téma uzavřené a nehodlá se o něm znovu bavit. Jen by mrhala slovy a časem. Nové plány však zahrnovala i přenocování v londýnském domě svého bratra. Upřímně doufal, že se mu Maud povede přemluvit. Ve dvou by se to… strávilo líp.

*****

            „Jsem rád, že jste si na mě udělal čas, pane Shelby.“
            Tommy pokynul muži v dlouhém šedém kabátu. Sotva usedl, automaticky mu nalil whisky. Na telegramu stálo, že ho posílá muž, kterého neviděl několik měsíců, přesněji řečeno od koňských derby v Epsonu. Tehdy mu zachránil život a řekl mu, že jednou ho bude Červená ruka potřebovat. Zřejmě nadešel den, kdy se ten tajný spolek bez něj neobejde.
            Jako by toho nebylo málo, pomyslel si Tommy. Přesto zůstával až děsivě klidný. Nikdy nedával druhým najevo strach či rozrušení. Překvapit ho dokázal kdekdo, pouze s Amber povolil emocím uzdu.
            „Nelíbí se mi, že jste nechali hlídat můj dům bez mého vědomí.“ Ruce si opřel o hranu stolu a snažil se přemoci chuť na cigaretu. „Vyděsili jste mou ženu.“
            Muž, jehož jméno neznal, si odložil černý klobouk na kupu papírů. „Omlouvám se, bylo to jedno z mnoha nezbytných opatření. Několik dalších mužů hlídalo tenhle podnik. Mimochodem, schází se tu pěkná sebranka. Samej provařenej ksicht.“
            „To není moje ani vaše starost,“ pronesl hlubokým hlasem.
            „Naštěstí ne.“ Nabízenou whisky ignoroval. „Jste pro nás velice cenný, pane Shelby. To snad chápete.“
            Tom se napil sám. Pohodlně se uvelebil v křesle, lokty opřel o opěrky. „Jistě, protože něco potřebujete.“ Až mě nebudou potřebovat, dost možná se mě budou chtít zbavit, napadlo ho. Ale do té doby uplyne hodně vody.
            Muž vytáhl zpod kabátu papírovou složku. Vyňal z ní fotografii s portrétem. Muž se starou tváří, orlím nosem, odstálýma ušima a pokleslými horními víčky. Vypadal spíše jako unavený pes, chyběl jen vyplazený jazyk.
            „Další Fenián?“ odtušil, aniž by se na fotografii podíval. Kolik jich ještě musí zabít, aby mu dali pokoj? Fakt, že vede gang, neznamená, že si libuje v nájemných vraždách. Vražda je stále vraždou, třebaže je páchána ve jménu Koruny.
            „Bolševik.“
            Ještě lepší, pomyslel si ironicky. Komunisti jim chyběli ve sbírce.
            „Vede skupinu zapálených komunistů. Potají pořádají ty své,“ ošil se, a dokonce se neubránil úšklebku. Komunisté mu se svými pošahanými utopistickými ideami připadali směšní. Přesto hrozilo, že by se mohli dostat do vyšších politických kruhů. „Na svých stranických schůzích,“ dořekl.
            „Nehodlám zabít desítky lidí, ani pod hlavičkou Koruny.“
            Tajemný člen Červené ruky se pobaveně zasmál. „Kdo tady mluvil o vraždě, pane Shelby? To, co po vás chceme, je jednodušší… a prosté. Další stranická schůze se bude konat tady, v Eden Clubu.“
            Museli se zbláznit, pomyslel si. Bolševici se záměrně se svými názory scházejí potají ve sklepích, zapadlých hospodách a on si myslí, že přijdou na tak veřejné místo, jakým je tenhle klub. Proto zmínil, že se tu schází všelijaká sebranka. Banda komunistů nikoho nevyvede z míry. Jenže poslední, o co Shelby stál, byla politická nálepka a označení, že podporuje komunistické hnutí.
            „K čemu vám bude banda umaštěných bolševiků?“
            „To nechte na nás. Hlavně zařiďte, ať se příští schůze pořádá tady.“ Muž vstal. Na hlavu si nasadil klobouk a složku samozvaného bolševického lídra hodil před Shelbyho na stůl. „Bylo mi potěšením, pane Shelby.“

            Thomas se dlouho díval na zavřené dveře. Na okamžik zavřel oči, promnul si kořen nosu a vypil whisky, které se ten chlápek ani nedotkl. Zhluboka se nadechl. Zítra bude velký den. Větší, než když vyřídili Billyho Kimbera. Přišel příliš brzy, ale vyhnout se mu nedá. Nakonec se zvedl, nasadil si sako, upravil límec a povytáhl manžety. Zkontroloval řetízkové hodinky a pevným krokem vykročil z kanceláře do haly klubu.
            Stoly i pohovky byly obsazené muži a mladými hochy od osmnácti let po padesátku. Všichni do jednoho na sobě měli tmavé obleky – šedé, hnědé, černé, některé na loktech i kolenou prošoupané stářím a častým nošením. V obličejích si byli navzájem podobní. Tvářily se chladně, téměř nezúčastněně. Jako by jim nedocházelo, co se po nich chce, co od nich Shelbyovic rodina čeká a za co je platí.
            Tom si před ně stoupl, ruce ležérně strčené v kapsách. „Víte, proč jste tady. Je čas rozšířit podnik a postavit se konkurenci. Zítra obsadíme Camden Town.“

*****

            Oblohu pokrývala bílošedá vrstva mraků a mlhy. Před rohovým domem se světlou fasádou zastavilo u chodníku černé auto. Řidič několikrát zatroubil. Když dlouho nikdo neotevíral, vystoupil, prošel kolem uschlých, holých keřů a zabušil klepadlem na dveře.
            Téměř okamžitě se otevřely. Arthur držel Amber přes rameno jako pytel mouky a kufr plný jejích věcí kopl před sebe.
            „Co s ní je?“ Řidič si povytáhl kšilt čepice výš. Sáhl po kufru a odnášel ho uložit do vozu.
            „Jen spí,“ zabručel. Ve skutečnosti tomu musel trochu pomoct. Dobrou hodinu mu dělala uvnitř domu scény, že bez Toma nikam nepojede a neustále se dožadovala odpovědí týkajících se nových plánů. Měl chuť po ní něco hodit. Kdyby to byla jeho žena, udělal by to. Jenže Amber není jeho žena, proto se pokusil ovládnout a přistoupit k efektivnějšímu řešení. Zatímco předváděla své hysterické a rozčílené scény a rýpala do něj, že je nadržený prase, co skočí na všechno, co se hýbe, chodí po dvou a nosí sukně, a nadávala, že jestli se mu podařilo Maud zbouchnout, hodí mu ji i s tím děckem na krk, připravoval jí čaj s malou extra přísadou. Vypila ho jako nic.
            „Nějak divně, ne?“ Zeptal se řidič, když ji Arthur usadil na sedadlo. Její bezvládné vláčné tělo se kácelo jako hadrová panenka. Snažil se ji usadit rovně, aby vypadala přirozeněji. Nakonec jí ještě pravil klopy kabátu. V duchu děkoval zbytkům zdravého rozumu, že ji přinutil si ho obléct, dokud byla ještě trochu při smyslech. Představa, že by ji musel oblékat sám…
            „To je tím práškem na uklidnění,“ narovnal se, hřbetem ruky si utřel nos, „pro koně,“ dodal a musel se znovu rozesmát. Řidič se k němu přidal, klikou nahodil motor a nastoupil.
            „Víš, kam máš jet?“
            Řidič pracující pro Shelbyho rodinu přikývl.
            „Fajn.“ Prohrábl si vlasy. Nadechl se sychravého vzduchu a stál na ulici v bílém triku, ve kterém spal, kšandy kolem něj volně plandaly, zatímco sledoval vzdalující se vůz.

*****

            Po polích a loukách se válely těžké pruhy bílé mlhy. Stmívalo se, vzduch byl prosycený vlhkostí, pachem hlíny, mokrého listí a vlezlé chladno zalézalo pod vlněné kabáty. Úzkou silnici lemovaly široké lány zoraných polí, posekané louky ohraničené stromovými alejemi. Konec února připomínal prostředek listopadu. Sychravý, ponurý, nevlídný a téměř stále zatažený.
            Vůz kodrcal maximální možnou rychlostí. Světla pronikala houstnoucím šerem. Amber se probrala z limbu. Otřásla se zimou. Černobílý kabát s kohoutí stopou si instinktivně přitáhla těsněji k tělu a bradu zachumlala do postaveného límce. Na okamžik jí blesklo hlavou, proč nemá kolem krku vlněný šál. V takovém počasí si ho bere vždycky. Končetiny i celé tělo měla jaksi ztuhlé.
            „Kde to jsme?“ vyhrkla ze sebe, jakmile se rozhlédla po okolí a zjistila, že nic z toho nepoznává. Vzhledem k pokročilé hodině usoudila, že jsou na cestě nejméně šest hodin, z čehož si nepamatuje ani jedinou, natož jak se vůbec dostala do auta. „Tohle není Birmingham.“ Vybavovala si Tommyho část plánu, že odjedou do Birminghamu už kvůli dostihovým závodům v Cheltenhamu. Pak Arthura, díky kterému několik hodiny nemohla usnout, protože ve vedlejším pokoji pro hosty rajtoval na Maud. Nebo ona na něm, blesklo jí hlavou. Podrobnosti znát nechtěla.
            „Dobré ráno, paninko.“ Řidič se pobaveně šklebil a žvýkal párátko. Převaloval jej z jednoho koutku úst do druhého. Rozkousaným dřívkem si kompenzoval absenci cigarety. „Máte docela postřeh,“ rozchechtal se.
            Amber několikrát zamrkala. S doširoka rozevřenýma očima si změřila muže, kterého nikdy před tím neviděla. Přestože měl čepici naraženou hluboko do čela, všimla si nakrátko vyholených vlasů po stranách hlavy. „Pracujete pro manžela?“ zeptala se nedůvěřivě.
            „Si pište, Peaky Blinders dobře platí.“
            Jednu ruku vysoukala z kožené rukavice a dýchla si na zkřehlé prsty. Mnula je, zatímco se snažila pochopit všechny souvislosti. Od snídaně si nic nepamatovala. Byla mimo jako medvěd probuzený uprostřed zimy.
            „Kam mě to vezete?“
            „Tam, kam mám,“ ušklíbl se znovu, párátko mu při tom vypadlo z úst na zem. Tiše zaklel. „Nebojte, za chvíli jsme na místě.“

            O necelou půlhodinu později se před nimi rozevřel široký, otevřený prostor posekaných luk v dálce ohraničený rozsáhlými lesy, uprostřed něhož stálo venkovské panství, které svými rozměry připomínalo anglický parlament. V prvním patře svítila řada vysokých obdélníkových oken. Štěrk na příjezdové cestě křupal pod koly auta. Jako by i ten zvuk dostal jakýsi snobský a šlechtický podtón.
            Amber vystoupila. Na nejistých a hladem zesláblých nohou chvilku přešlapovala na místě. Vzhlédla k zataženému nebi, aby dohlédla na vrchol jednoho z několika křídel budovy. Sotva znatelná silueta. Přistihla se, že jí srdce nervózně tluče. Jako bych měla strávit víkend u krále nebo přinejmenším u Winstona Churchila, napadlo ji.
            Opatrně přistoupila ke dveřím, zatímco se řidič mořil s jejím zavazadlem. Ještě ani nestihla zaklepat, když se otevřely dveře, v nichž stanula neznámá žena se sytě hnědými vlasy, širokými rty a nepříjemným, skoro až nepřátelským, výrazem v tmavých očích.
            „Už jsem vás čekala.“
            I hlas měla sytý, hladký jako teplo sálající z krbu.
            „Dobrý večer, já jsem…“ ztěžka polkla. Pohled té ženy naháněl Amber husí kůži.
            „Amber Shelbyová,“ skočila jí do řeči, „já vím.“ Na vteřinu zaváhala, přesto k Amber natáhla ruku. „May Carletonová.“
            Sotva si podaly ruce, paní Carletonová tu svou stáhla urychleně zpátky. „Pojďte dovnitř.“ S jakýmsi povzdechem ustoupila ze dveří, nechala návštěvu vstoupit. Jakmile za nimi zamkla, vedla je hlouběji do svého domu.
            Každá místnost Amber připomínala zámek. Nádherně zdobené stropy vysoko nad hlavou, dlouhé těžké závěsy s brokátovými výšivkami podél každého stejně vysokého okna, tlusté měkké koberce, perfektně vyleštěné parkety a starožitný vyřezávaný nábytek. Výčet předností a věcí, jež na Amber udělaly dojem a v každé místnosti ji uchvacovaly svým leskem, krásou či elegancí, zdaleka nekončil.
            Jejich cesta, Amber a paní Carletonové, skončila v salonku, který velikostí přesahoval snad celé spodní patro jejího domu v Londýně.
            „Prosím, posaďte se,“ pokynula k polstrované pohovce a přešla ke stolku s pitím. „Dáte si něco k pití?“
            „Jen vodu, děkuji.“ Amber svlékla provlhlý kabát a opatrně se posadila.
            May nepatrně povytáhla tmavé obočí. Nicméně podala Amber sklenku vody, sama si však nalila gin.
            Trapné ticho přerušovalo pouze praskání ohně v mramorovém krbu. Amber se snažila na paní Carletonovou zvědavě nazírat, přesto si nemohla pomoct. Pokradmu si jí prohlížela a v duchu srovnávala. Vedle majitelky honosného sídla vypadala mnohem víc aristokratičtěji, třebaže si na sebe vzala dlouhou světlou sukni, bleděmodrou blůzu s krajkovým sedlem a svetr v barvě sukně. Paní Carletonová vypadala, jako by právě odběhla z kuchyně od rozdělané večeře. Seděla před ní ve vytahaném bordovém svetru a zmačkané halence, vlnité vlasy ledabyle sepnuté na temeni.
            „Máte… vskutku nádherný dům, paní Carletonová,“ pronesla nakonec Amber, protože dusné ticho i pátravé pohledy majitelky domu už nemohla dál vydržet.
            „Děkuji,“ dlouze se napila ginu. „Určitě máte hlad. Večeře bude každou chvíli a služebná vám pak ukáže váš pokoj.“
            Amber souhlasně přikývla. Hlavou se jí honila spousta nezodpovězených otázek, přesto se bála jednu z nich vyslovit nahlas. Prázdnou sklenku odložila na konferenční stolek. „Proč jsem vlastně tady?“
            May vytáhla pouzdro na cigarety. Jednu si vložila mezi rty a mlčky nabídla i Amber. Vděčně přijala.
            „Hádám, že Thomas vám nic neřekl,“ vyfoukla dlouhý sloupec dýmu, „a o mě jste taky nikdy neslyšela, je to tak?“ May se pohodlně opřela do pohovky, mezi prsty svírala cigaretu a prohlížela si nejméně o deset let mladší Amber. Taková panenka, nejspíš má pro ty typy slabost, napadlo ji v duchu.
            „Ne, nevím… vůbec nic. Měla jsem odjet do Birminghamu, ale řidič mě přivezl sem. Ani nevím, kde jsem.“
            „Sto kilometrů od birminghamské silnice.“ Dlouze potáhla a zvažovala, jestli si před jídlem dopřeje ještě jednu skleničku ginu. „Zavolal včera večer.“ Nakonec vstala, aby si dolila. „Potřeboval, abych u sebe nechala na den, maximálně dva jeho ženu.“ Tentokrát do sebe obsah sklenky obrátila na jeden hlt. Ani se jí neobtěžoval dát vědět, že se oženil. Neviděla ho měsíce, stejně tak dlouho o něm neslyšela ani slovo a najednou zavolá, jako by se nechumelilo a chce od ní takovou laskavost.
            Amber ji nechápavě pozorovala, cigareta jí mezi prsty mezitím vyhořela naprázdno.
            May se na ni zadívala. Nakonec se musela smutně ušklíbnout. „Vy vážně nemáte tušení, kdo jsem.“ Nebyla to otázka, pouhé konstatování naivní udivenosti té mladé ženy.
            Ztěžka polkla. „Kdo jste?“ zeptala se tiše, jako by se bála znát odpověď. Vlastně… něco uvnitř ji varovalo, že se jí odpověď líbit nebude.
            „Jeho milenka.“

zdroj: entertaimentoutlook.com

Žádné komentáře:

Okomentovat