neděle 15. března 2015

Ženy na cestách: Korfu - 7. den

7.     DEN – večer s živou hudbou

Zdálo se mi něco o komixovém superhrdinovi. S Kapitánem Amerikou jsem seděla na schodech před konzumem v našem malém městě a pili jsme coca colu. Opravdu výživný sen. Nicméně díky Ingridině chrápající vložce a matčině medvědímu funění jsem byla zralá na několik dalších hodin spánku. Kvůli snídani jsem však zmobilizovala všechny síly.
Ingrid nezklamala. Do jídelny šla pěšky, aby povzbudila hubnoucí receptory v těle, načež si na tu hubnoucí třípatrovou kúru dala valníkovou snídani. Po ní následovalo natírání opalovacími krémy v titěrném pokoji a přehlídkou dalšího Ingridina modelu plavek. Za mým shovívavým úsměvem se schovávala nevyřečená poznámka: „Ty jsou snad z obchodu ‚Vše za 39‘, ne?“
„No a teď ještě namazat ty bůčky,“ povzdechla si rozverně. Třebaže má Ingrid tmavé vlasy a hnědé oči, nikdy se neopálí tak, jak se u takových typů předpokládá. V první vlně zrudne jako indián (mám na jazyku jako Goyko Mitič, její oblíbený jugoslávský rádoby herec, kterého zbožňuje z těch „skvělých“ filmů – Ulzana a spol.), za pár dní se její spařené části těla přesunou do hnědnoucí fáze, a nakonec si spokojeně vychvaluje, jak se skvěle opálila. Přesto se mi zdá, že se opaluje jaksi… pruhovaně. Vpředu má široký svislý pás přes břicho, pak se chytne s výstřihem a horní částí zad, paže představují opět jen dva svislé hnědé pruhy a na nohou se možná dočká nějakého zázraku na nártech nebo kolenou, které po celou dobu vypadají jako vepřové ovary.
Poplácala si tučné břicho, které jí vpředu viselo přes plavky, takže spodní díl nebyl skoro vidět a zdálky působila, že jde k vodě dole bez.
Protože si solidárně mažeme záda, nabídla se, že mi je namaže, poněvadž má na rozdíl od mé matky volné ruce. Popadla tedy krém od Avonu s vysokým faktorem, abych se prý moc nespálila (třebaže už jsem chytala odstín černochů v tunelu). Nicméně díky jejímu šetřílkovství jsem u oběda zjistila, že jsem se spálila vzadu na krku, který mi z důvodu úsporných opatření opalovacího krému nenamazala.

Dopoledne jsme strávily opět u bazénu s knihami a k moři jsme si pokaždé jen odskočily přes plážový bar. Abychom dodržely pitný režim, stavily jsme se na povinnou skleničku limonády. Ingrid tupě zírala a čekala, až jí to objednáme. Nicméně místo Šimona se za barem vylíhl nějaký nový barman. Malý, holohlavý s velkým zahnutým nosem. Vedle něj jsme se svým pečlivě pěstovaným opálením vypadaly jak obří běloby. Barmanovi okamžitě padla do oka moje matka. Usmíval se, házel po ní sem tam okem, když nám naléval. Hrozně se nadchl, když jsme mu poděkovaly „efcharisto“.
Matka upila a přiložila si studenou sklenici k čelu, aby zmírnila bolest hlavy. Řek okamžitě klasickou pantomimou naznačil, jestli matku bolí hlava. Kývla.
Takhle se dorozumíváme vesměs všichni se všemi (kromě Ingrid, která to nejspíš neumí nebo se jenom nehodlá ztrapnit) v cizích zemích a pokaždé se domluvíme a dostaneme to, co potřebujeme. Jsme zkrátka inteligentní lidé, ovšem o Ingrid o tom začínám svým způsobem lehce pochybovat. Nechci ji shazovat, třebaže to tak vypadá, ale ona zkrátka taková je, my to akceptujeme, ale někdy mi vážně zůstává rozum stát.
Řekovi se v obličeji mihlo cosi připomínající „moment, prosím“ a zmizel někde vzadu.
„Ten ti jde určitě pro led,“ smála jsem se o metr vedle. Houpala jsem se na patách a dělala si svým způsobem srandu. Jenže občas mám takový dar, že se skutečně splní to, co plácnu jen tak z legrace. Jednou jsem řekla – to by bylo něco, kdybychom měli čtyři hodiny chemie za sebou s tím naším bláznem. O půl hodiny později za mnou někdo přišel, že zítřejší změny v rozvrhu opravdu ukazují čtyři hodiny chemie po sobě. Stává se mi to na můj vkus celkem často, ale na žádný další příklad si teď nevzpomenu.
Řek skutečně přiběhl zpoza baru s kostkami ledu v ruce a přitiskl je mámě na spánky. Soucitně se na ni díval, zatímco si s nimi chladila hlavu. Ovšem led se v horku rozpouští, takže se za chvilku po mámě začaly valit potůčky vody.
Řek zase odběhl.
Zasmála jsem se, zhoupla znovu na patách. „No a teď přinese utěrku a začne tě ještě utírat.“
„Prosím tě,“ odfrkla si matka.
Řek přiběhl s hromadou ubrousků, oběhl bar, přišel až k barové stoličce a začal matce sušit čelo, tváře, postupoval po vodě dolů. Matka ho zaraženě sledovala, kam až bude pokračovat. Zarazil se u klíčních kostí. Pak znervózněle vrazil matce utěrku do ruky, ať už si zbytek raději dosuší sama.
„Dyť jsem to říkala,“ poznamenala jsem pobaveně. „Na tebe jdou holt ti dědci.“
„No…“ dodala matka a přesunuly jsme se k moři. Cestou jsme minuly plakát inzerující, že večer bude probíhat „Večer s živou hudbou“. Plakát zobrazoval vystupující pár. Šedivého chlápka s culíkem a malou ženu v dlouhých tyrkysových šatech a skoro černými vlasy.
„Ty vole, to bude nějaká Eva a Vašek!“ zahalasím, protože zkrátka nejsem ten typ, co by uměl mluvit potichu.
„Prosím tě, musíš pořád říkat ‚ty vole‘?“ Ne že by měl matky pokus o napomenutí nějaký účinek. Občas to tak pronese, jen aby se neřeklo, že jsme hrozně moc sprostý, nicméně toto slovní spojení patří v současné době k těm nejpoužívanějším a považujeme ho skoro za součást „spisovné“ češtiny. Bez „ty vole“ to bohužel už ani nejde. „Ale jinak máš pravdu, Eva a Vašek. Snad to bude lepší než loni ten řecký večer, kdy si pozvali toho pošahanýho dědka v kroji, který nás pak vytahoval s mikulášskou holí za krk na parket, a málem jsme si na těch jeho tanečcích zlámaly nohy. Pak jsem z toho chrchlala…“
„Jo a já šla pak do pokoje přes celej hotel bosa…“ zavzpomínala jsem, zatímco jsme se dostaly do vody mezi písečné valy.

U oběda mám většinou tendenci hledět si svého jídla. Navíc hotelový kolektiv byl dost tichý, takže jsem ani neměla potřebu koukat po cizích lidech – tedy pokud nedojím jako první. To se pak nudím a zírám, kde co lítá. Pan Nobu za ruskou frakci z uralské oblasti seděl v tichosti ve vzdálenějším rohu terasy, krmil několika měsíční mimino, a s nikým, než se svou skupinkou se nebavil. Kolem nás se tradičně vyskytovali Franz Josef a rakouští důchodci, z nichž mě jeden „zachraňoval“ s pokřikem „Wespe! Wespe!“, když nějakému ptákovi ze zobáku upadla zpola rozkousaná cikáda mně za krk. Ve střeše terasy si totiž pod odhalené trámy udělaly hnízda jiřičky. Když turista jedl, ony létaly krmit, bohužel ne všechno vždycky donesly. Matka v tu chvíli pronesla jen tak mimochodem poznámku, že s tou svou entomofobií (to znamená panická hrůza z hmyzu) tyhle situace maximálně přitahuji. Když paradox, tak pořádný.
Protože jsem se psychicky sbírala z toho hysterického zážitku zahrnující hmyz a mou osobu, nevšimla jsem si malé paní s téměř černými vlasy, které kolem proklouzla.
„Vidělas ji?“ ptala se matka.
„Koho?“ opáčila jsem.
„Tu ženskou s těmi hustými vlasy…“
„Kde?“ rozhlížela jsem se, ale kromě přestárlé klientely z bývalého Rakouska-Uherska jsem nikoho neviděla.
„Ježiši, tamhle,“ otočila se přes rameno směrem k bazénu, aby se ujistila, že nekecá a ukázala mi na ni.
„Myslíš tu malou v těch světlých šatech?“
„Jo, myslím, že je to ta z toho plakátu.“
„Aha… a co s ní?“ do pusy jsem si narvala masový koláč z listového těsta. Jídlo bylo v tu chvíli přednější. Když jím, přemýšlení a racionální pochody mého mozku mají dovolenou.
„Vypadala jako Marta Jandová.“
„Jo?“ předstírala jsem zájem, ale víc jsem byla zvědavá, jaký bude zákusek a jestli na mě vůbec nějaký zbyde.
„Co?“ probrala se Ingrid.
Matka protočila oči. „Že ta zpěvačka vypadala jako Marta Jandová.“
Ingrid obírala kuřecí stehno, s umaštěnými prsty nad talířem zírala před sebe a evidentně zapojila veškeré mozkové závity, aby rozklíčovala, jak vypadá Marta Jandová. Najednou otevřela oči dokořán, vytáhla obočí a několikrát zběsile kývla. „Jo! Jo, jo, jo, to máš pravdu, Wandi!“ Mrkla na mě, jako na idiota, „Jo, vypadala tak. Taková… šik paní, a těch vlasů…“
Pokrčila jsem rameny. Nějak mi na tom nezáleželo, stejně jsem ji měla uvidět večer.

Odpoledne se v baru objevil Šimon. Ze zvědavosti jsme s matkou uvažovaly, jaké směny a kolikahodinové šichty asi má.
„Když tu nebyl dopoledne,“ přemýšlela matka, „tak myslíš, že měl volno?“
„No objevil se tu v poledne a odnášel talíře od oběda…“ pokračovala jsem v úvaze, „navíc… rodina ze Vsetína sem chodí na oběd z toho sesterskýho hotelu.“
„Že by tam byl?“
Věta mi připomněla scénu z Muže z Acapulca a tak jsem odpověděla: „Dost možná. Byl to už starý pán a nevydržel to.“ (pro ty, co netuší – komedie s Belmondem, který v roli fiktivního literárního agenta měl schůzku s generálem, kterého nepřítel sešrotoval v autě a on se s ním v té sešrotované škatuli plechu snaží komunikovat)
Matka si prošla spontánním výbuchem smíchu, načež mi opět řekla: „Ty jsi Kuzma…“ Oslovení ‚Kuzma‘ používá místo nelichotivého ‚vole‘.
„Kam paaaak! Kuzmo Kuzmiči!“ začala jsem s hláškou Járy Cimmermana ze hry Záskok. Na to už mi ale neodpověděla, pouze po mě střihla pohledem s výrazem – „Ale prosím tě…“ a vrátila se zpět k úvaze zahrnující Šimonovo směny.
„No jestli v Alikonisu (sesterský hotel) dělá už od rána, a pak se střídá tady s tím, co byl dopoledne tady a toho pošlou tam…“
„A snídaně jsou už od půl osmý,“ dodala jsem.
„No! Tak to aby vstával někdy před šestou a když se pak vystřídají, on přijde sem, tak tu končí v jedenáct večer.“
„A to ještě kdoví jestli. Někdy zavřou bar až kolem půlnoci.“
„Taky pravda…“
„Takže tady všichni jedou šestnáctky,“ řekla jsem nakonec.
„A pak se div, že je jak zpomalený film…“
„V tom vedru…“
„Holky,“ ozvalo se vedle nás. Ingrid se probrala ze čtenářské letargie Daniely Steelové. „Nedáme si kafe?“
Odhodila jsem rozdělanou křížovku na osušku i s propiskou. „Jo. Jsem úplně urvaná. To horko člověka utahá…“
Přesunuly jsme se tedy k baru. Ingrid za námi opět dorazila s notným zpožděním, třebaže jsme s matkou šly velice pomalu. Než se Ingrid vyhrabala na nohy, než se obula do žabek, které nemohla najít a než k nám tím kolíbavým krokem kachničky došla…
Objednaly jsme tři kávy. Usadily jsme se na barové stoličky před Šimona.
Matku najednou napadl zlepšovák. „Co kdybychom si do ní dali zmrzlinu?“
„No Wandi!“ vyhrkla Ingrid pochvalně, div že matku ještě nepoplácala po zádech.
Matka tedy požádala o zmrzlinu. „And two ice cream, please…“ Já nechtěla, protože jsem se potřebovala probrat dávku kofeinu, navíc si zmrzlinu raději vychutnávám v pevném a studeném stavu.
Šimon nabral kopeček a chtěl ho dát do misky. Matka ho však zarazila a prstem ukázala do hrnku s kávou, kterou ji ještě nestihl podat. Jeho výraz byl skutečně obdivuhodný. Zarazil se, v ruce držel kleště se zmrzlinou a skoro bych i přísahala, že bylo slyšet, jak mu v hlavě šrotují ozubená kolečka.
Nahodil výraz ve stylu: Vážně??? Neděláte si ze mě srandu??? Pro jistotu ještě posunkem kývl směrem ke kávě. Matka s Ingrid horlivě kývaly. Z jeho zaskočených pohledů bylo znát, že absolutně nechápe. Začaly jsme pochybovat, jestli Řekové něco takového znají. Jistě, nabízejí ledovou kávu, frappé se zmrzlinou, ale ve všech případech se jedná o studený základ pro osvěžení, ale zmrzlina v horké kávě? Nepředstavitelné.
Nicméně pokrčil rameny a zpola rozbředlý kopeček tam plesknul.
„Efcharisto,“ odpověděla matka.
Šimon se uchechtl. „Parakalo, mama!“
Okamžitě jsem se rozchechtala. Mama! „Mama,“ zamumlala jsem potichu a smála se.
„Já ti dám máma,“ zasmála se matka.
Přesto Šimona nepřestala zmrzlina v kafi fascinovat. Stál před námi, upřeně zíral na dvě české turistky, jak si v horkém nápoji kvrdlají rozpouštějící se vanilkovou zmrzlinu. Co pět či deset vteřin nechápavě zakroutil hlavou. Pravděpodobně pochyboval, jestli je to vůbec dobré, protože když se napily a pochvalně se na sebe usmály, pak i na Šimona, tak zakroutil hlavou ještě nechápavěji.
Po kávě jsme po sobě samozřejmě uklidily nádobí. Jsme nepoučitelné. Třebaže tam jsou číšníci zaměstnáváni proto, aby uklízeli po turistech a obsluhovali je, tak my se stejně zvedneme, vezmeme prázdné sklenice a jdeme je odnést na pult určený pro špinavé nádobí.
„Efcharisto, mama!“ zvolal Šimon.
„Najednou mi bude říkat mama!“ smála se matka cestou k moři. „Přece nejsem kdoví jak stará bába…“
„Nejspíš slyšel, jak na tebe volám mámo nebo já nevím… vždyť je vtipnej a navíc Řek, tak co bys čekala.“ Označením vtipný nemyslím jen tohle oslovení. Rád si z nás střílel, když jsme si šly objednat. Chtěla jsem tři limonády a on se neustále ptal, jestli skutečně tři, pak zda opravdu chci limonádu, znovu se zeptal na číslovku a já mu jak idiot neustále odpovídala, protože mi nedošlo, že si ze mě dělá srandu. Když mi to konečně došlo, tak jsem se zarazila v půlce věty, nasadila výraz stylu: No jasně! Srandičky! Kraviny do kravína, co? Ale smála jsem se, proč taky ne, že? Řekové si nás evidentně oblíbili a my je taky, jinak bychom tam nejezdily.

Dnes už si nepamatuji tak přesně, kam či proč jsem šla z moře přes bar zpátky, možná se napít, nebo si odskočit, opravdu nevím… Ale určitě jsem se kvůli něčemu vracela, protože jsem narazila na českého barmana, jak skládá a rovná židle pod rákosovitou střechou pro turisty, kteří jdou po pláži kolem, a napadne je, že by se mohli na něco stavit.
Zároveň jsme míjela dvojici šedivých kamarádek, které se rovněž zastavily u plakátu s programem na dnešní večer. „To bude nějaká Eva a Vašek,“ prohodila jsem ze srandy.
„Taky nad tím přemýšlíme,“ smály se.
„Rozhodně to bude lepší, než ta jejich Comedy Show.“
Sice tenhle odstavec působí dost vytrženě, ale rozhodně je podstatný pro událost, která se stala následující den. Ale k tomu dojdu J
*****
Už před večeří jsme si na sobě dávaly trochu víc záležet. Ingrid se rozhodla vzít si šaty. Z kufru vytáhla zeleno-růžové cosi, co mělo dvě vrstvy. Spodní neprůhlednou elastickou a druhou průhlednou šifonovou, která se nehnula ani o píď. Stačil mi jeden jediný pohled, aby mi bylo jasné, že se do nich nemůže vejít bez větších obtíží. Nicméně jsme si hleděla svých vlasů, které jsem se snažila nějakým způsobem usušit na balkóně v ustupujícím cípu slunce. Seděla jsem tam a při tom pozorovala zástup mravenců, který pochodoval po zábradlí balkonu k Franzu Josefovi. Loužičku vody z klimatizace obcházely vzorným a důsledným manévrem. Všichni stejně ve stejných rozestupech. Obdivuhodná disciplína!
Ingrid se na titěrný balkon přihnala v rozepnutých šatech. Tenký zip měly po straně a Ingrid si ho zapnula jen do poloviny.
„Patricie, pomůžeš mi, viď?“
Co jiného mi zbývalo? Mravenci to za mě asi sotva udělají…
Vstala jsem, Ingrid vzorně zvedla ruku a já se pustila do zipu. Deset centimetrů před koncem se zastavil. Šifonová látka se na obou stranách napínala a svým způsobem mi vyhrožovala, že jestli ještě víc zaberu, tak praskne. Buď, anebo. Buď povolí zip, nebo látka a já se děsila, co z toho mi zůstane v ruce.
Neřekla jsem ani popel, nasadila jsem nanejvýš soustředěný výraz, asi jako kdyby pyrotechnik odjišťoval bombu v Afghánistánu. Vzala jsem cípy látky mezi prsty, škubla a trhla směrem k sobě, abych látku co nejvíc našponovala a vytvořila nějaký prostor. Zip se mi povedlo posunout asi o čtyři centimetry. Postup jsem opakovala třikrát, přesto mi nahoře zůstal centimetr. Teď hrozily tři různé scénáře. Buď praskne zip – a to nejenom zapínání, které by mi zůstalo v ruce, ale po celé délce, nebo praskne látka, anebo… tam Ingrid skřípnu kůži v podpaží.
Matka celou dobu byla v pokoji a hádám, že se jí honilo hlavou totéž, co mně. V jakým frcu ty šaty koupila? O kolik velikostí by potřebovala větší? Uvědomuje si Ingrid, že jsou jí ty šaty malý? Pane bože, to je hrozný vzor a barva, takový se někde někdy prodávaly?
Dílo se zdařilo. Nicméně jsem se při tom tak zpotila, že jsem byla zralá na další sprchu a ne na to se jít navečeřet.

S večeří jsme se nastěhovaly na terasu. Tentokrát jsem ženu s plakátu zaznamenala i já, když kolem procházela.
„Dobrý večer!“ slyšela jsem jednu ze šedivých kamarádek.
„Dobrý večer!“ nadšeně odpověděla zpěvačka.
Jako ovce jsme pozdravili i my ostatní ze zájezdu.
„Dobrý večer! Pane jo, tady je ale Čechů, to je úžasný slyšet zase češtinu…“
V duchu jsem si říkala, že jsme s tím Evou a Vaškem tak moc neprohádaly. Že jsou Češi, byla opravdu velikánská náhoda, kterou nikdo nečekal.
„Tak se uvidíme za chvíli v baru!“ zvolala, ještě než odešla.
Jen tak mezi sousty jsem podotkla: „Fakt vypadá jako Marta Jandová.“
„Vždyť jsem ti to říkala!“
„Já se nehádala,“ uchechtla jsem se. „Jen jsem ji před tím neviděla.“
*****
Náš družící se kolektiv si opět sesedl pohromadě i se džbánky vína. Využila jsem příležitosti, že je za barem ten ušeptaný Čech a objednala jsem nám rovnou džbán – půl víno, půl sprite. Přisedly jsme si akorát ve chvíli, kdy nám Ilona začala vyprávět, jak pro sebe a manžela koupila tuhle dovolenou.
„No my tady původně ani neměli být… známá mi v cestovce našla nádherný Turecko a než jsem přišla s banky se zálohou, tak mi ty poslední místa někdo vyfoukl.“
„Řekni taky proč,“ podotkl Josef Tom Selleck.
„To už je teď jedno,“ snažila se to zamluvit a pokračovat.
Josef sáhl po pivu a napil se. „Zakecala se v bance. Na půl hodiny.“
„No tak jsem se zakecala v bance, za tu dobu nám to někdo vyfoukl, tak jsme pak daly s tou známou dohromady tohle… Ale taky je tu hezky. My už jednou byli na Kypru. Rozhodli jsme jet na nějakou luxusní dovolenou, myslím někdy krátce po revoluci, a jeli jsme do pětihvězdičkovýho hotelu. Hrozně luxusní.“
Josef dopil pivo, přinesl si další. „Hned první den nás vyhodili z jídelny. Přišli jsme tam asi jako tady. Vzali jsme si na sebe kraťasy a teď ten u dveří jídelny kroutil hlavou, že tam takhle nesmíme, že musíme mít na sobě něco kultivovanějšího. Já abych si vzal dlouhý kalhoty a manželka nejlíp dlouhý šaty, jenže jak jsme s ničím takovým nepočítali, tak jsme nic takového logicky ani neměli. Jediný, co jsem měl, tak džíny, ve kterých jsem přijel a manželka taky nějaký kalhoty. Jsem si mezi všemi těmi lidmi připadal otřesně. Všichni společenský a my takový řepy tam!“
Od té chvíle na manžele vzpomínáme jako na „ty Řepy,“ respektive jen já, protože nejsem schopná si vzpomenout na jejich příjmení, zatímco matka ano, ačkoli tvrdí, že nemá paměť na jména.
Vystoupení stále ještě nezačalo, chlápek s culíkem připravoval nástroje a ozvučení, takže jsme v rámci kolektivizace přidávaly do vínku různé historky. Ani nevím, kde se to v Josefovi vzalo, nějak se rozparádil po pár pivech a vyprávěl nám, jak si jednou sedl na záchod a začali po něm lézt stovky právě vylíhnutých pavoučků. Nechutný. Ještě teď se ošiju, když si na to vzpomenu.
Vystoupení začalo! Zpěvačka alias Marta Jandová si vzala slovo, všechny nás přivítala v angličtině, v němčině a v češtině, které se nakonec držela, když uváděla následující skladby. Nejprve zazpívala nějakou známou hitovku v angličtině, které rozuměli všichni (až na pár výjimek). Nicméně skladbu znali všichni stoprocentně, tak jsme se mohli houpat, mohli jsme si broukat, nebo jít tancovat, ale osazenstvo sedělo jak přilepené na plastových křesílkách.
„Teď si dáme nějakou německou, protože je tady spousta turistů z Německa a Rakouska.“
To jsme bohužel museli přetrpět.
„Slyšela jsem, že jsou tady ubytovaní i Rusové, takže si dáme nějakou, kterou určitě znáte.“
Pan Nobu s ruskou frakcí cirka sedmi, osmi lidí seděl u stolu za námi. Celým barem a myslím i hotelem, se rozezněla předehra Kaťuši.
Jako úderem začali sborově zpívat všichni Češi. Protože jsme v sobě měli trochu alkoholu, přidali jsme náležitě na hlasitosti.
Rusové ze sebe nevydali ani hlásku a nevěřícně zírali na tlupu burácejících Čechů. Po několika verších zjišťujeme, že na nás s pootevřenými ústy zírá zbytek hotelu. Zkrátka bývalá socialistická generace a mládež se nezapře. Třebaže jsem nezažila revoluci ani nic ze socialismu a vyhnula se našlapávání ruské kultury sovětského svazu do hlavy, uměla jsem alespoň první a poslední sloku. Dnes o pár let později na tom s Kaťušou nejsem o nic líp.
Naše přehlídka ruštiny dokonce pobavila i samotnou zpěvačku. Pak dala nějakou českou, hádám, že tu poslední od Neckáře, paradoxně vánoční.
Dvojice hrála jednu hitovku za druhou, zatímco jsme u stolu ztrestaly džbánek vína. Vzápětí se matka zvedla s pobídkou, ať jdeme tancovat. Zpěvačka se už před tím snažila někoho vytáhnout na parket, ale bez úspěchu. Matka nás nakonec nějak dokopala k tomu, že se nás zvedlo asi šest najednou a šly jsme tancovat. Jakmile jsme se roztancovaly, připojila se k nám celá rodinka ze Vsetína. Později i Rakušani, a dokonce se mezi nás přidalo z pláže několik úplně cizích lidí z jiných hotelů.
Překvapivě jsme byli neúnavní a díky rodince ze Vsetína jsme mezi sebou měli jediného chlapa. Držel s námi tempo, zpěvačka přidávala jednu skladbu za druhou, střídala anglické s českými, všechno v rychlém tempu. Ale že taky zpomalíme, tak zahlásila, že dáme český ploužák, který znají všichni Češi.
Mezi zemí a nebem… a širým světem…“
„Jéžiši, Šrouby a matce!“ zahulákala jsem.
Rakušani nás opustili před několika skladbami, takže jsme opět zbyli jen v českém kruhu a to doslova. Abychom si odpočinuli, scukli jsme se do kroužku, dali přes sebe ruce a houpali se do rytmu. Při tom jsme zpívali Šrouby a matice, Šrouby a matice
Najednou jsem ucítila, jak mi někdo klepe na záda. Obrátila jsem se tedy k matce. „Co je?“
„Nic!“
Pokrčila jsem rameny a zpívala dál.
Pořád mi ale někdo klepal na záda. Na konci skladby jsem se přiklonila k matce a zeptala se: „Ty jsi mi neklapala na záda?“
„Ne, proč?“
„Takže si mi nic nechtěl?“
„Ne, proč?“
„No protože mi někdo klepal na záda…“
„On ti někdo klepal na záda?“
Synchronizovaně jsme se ohlédly za pánem ze Vsetína, protože zrovna toho jsem měla vedle sebe při našem ploužákovském kolečku. Pak jsme se zase podívaly na sebe. „Proč mi klepal na záda?“
„Třeba mu to nedošlo a nevěděl, koho plácá…“
Pokrčila jsem rameny, ale stejně mi připadalo zvláštní, že poplácával mě a ne svou vlastní ženu.
Zpěvačka pokračovala se Sladkým mámením. Samozřejmě jsme musely nasadit taneční kroky ve stylu filmu „S tebou mě baví svět“. Ingrid se tedy moc nezapojovala, přes rameno měla hozenou tu svou apartní šedivou kabelku, popruh se jí zařezával mezi prsa a tancovala stylem, že se houpala se tam, nepřítomný výraz upřela kamsi ke stropu a vypadala jako: Šla Nanynka do zelí nebo Maličká su, husy pasu…
Občas mi připomněla svými kreacemi paní, kterou jsem vídala na hodinách zumby. Navíc Ingrid mi sama několikrát tvrdila, že na zumbu chodí taky, jen v jiný den než já. Nicméně ta paní, na kterou jsem si vzpomněla, neměla hudební sluch a nejspíš ani dar pohybu, protože při cvičení zumby vypadala jako tučňák na drogách. Zrovna tak mi ten večer připadala i Ingrid.
Když už jsme měli dost, dvoučlenná kapela dohrála a dozpívala, Ingrid přistoupila k paní ze Vsetína a řekla: „Já úplně obdivuju vašeho muže, že se k nám přidal a tancoval s námi…“
„Jo, tak to mi bude předhazovat celej rok až do příštího léta, jak se obětoval a před kamarádama bude za hrdinu,“ mávla nad tím rukou, nicméně se smála, protože ho znala a navíc její muž byl sympatický milý člověk.


A tak končil ten večer s hudbou. Celé utancované, vysmáté, uřícené tak, že jsme víno ze sebe stihly vypotit, jsme padly do postele za vlast. Třebaže si Ingrid s matkou ještě šly číst, usnula jsem jako Alík už jen proto, abych napsala do zásoby a do foroty, než zase v půl čtvrtý začne Ingrid svou chrápaví hodinku.

zdroj: moje vlastní fotografie

Žádné komentáře:

Okomentovat