neděle 8. března 2015

Ženy na cestách: Korfu - 6. den

6.     DEN

Náhodou jsme se zkusily podívat na program na nástěnce, zda se třeba hotel neuvolil podnikat ty slibované animační programy. S překvapením jsme zjistily, že budou po večeři pořádat Comedy Show. Ze zkušenosti tedy očekáváme několik trapných scének, kterým se tak jako tak zasmějeme už jenom proto, že se stihneme naložit do několika deci vína.
Ingrid si při snídani opět naložila valník jídla. Zatímco jsem pomalu jedla, stále nosila další a další talíře na stůl. Tradičně pět chlebů se vším, co našla, mísu kompotu v řeckém jogurtu, do něhož pro ještě lepší chuť nalila litr medu. Vše završila chalvou a talířem zeleniny. Dokonce snědla i samotné máslo jen proto, že matce zbyla polovina malinké vaničky. Se slovy, přece se to nebude vyhazovat, slízla tučné žluťoučké máslo jako malinu.

V bazénu se pořád vznášeli naši Paroubkové jako vosy na bonbónu, začínali mi tím lézt solidně na nervy. Nikdo se tam totiž nemohl pořádně vykoupat. Mimo jiné se k nim přidala manželka od toho pána s očima. Sice neplachtila na manželovi, ale učila svého synka plavat. Po každém tempu přestal, lapal po dechu a z každého následujícího tempa byl v hrozné depresi, že to nezvládne.
Vytáhli jsme tedy své knihy. Matka Odstřelovače, já povídky od Fitzgeralda a Ingrid Danielle Steelovou. Zničehonic se odnikud vynořil nový číšník. Další Řek, tentokrát však mnohem starší a s prošedivělými vlasy. Automaticky nás zdravil, jako bychom se vídali denně. S úsměvem jsme mu odpověděli. O několik minut se vracel zpátky, zpíval si jako Caruso a jen tak mi zavřel rozečtenou knížku. Naneštěstí jsem v ní neměla záložku, takže jsem absolutně nevěděla, na jakou stránku jsem došla.
Během této pauzičky mezi čtením jsme při bližším ohledání zjistila, že jsme někde poztrácely Ingrid a že se kolem bazénu plácají i lidi, které jsme dosud vůbec neviděly. Šťouchla jsem tedy do matky. „Kde je Ingrid?“
„Co pak já vím,“ zamumlala, aniž by odtrhla oči od čtení. „Zase s někým krafe…“
Koneckonců matka nebyla daleko od pravdy. Ingrid se sice vrátila z jisté komnaty, přesto se stihla s někým zapovídat. Okamžitě začala ukazovat na manželský pár s dvěma dětmi. Bydleli v sesterském hotelu od našeho Racka o několik set metrů dál skoro na konci letoviska. Přijeli teprve nedávno a chodí sem proto, že my máme bazén – sice se v něm nedá plavat, protože se v něm máchají ty dvě vosy a je kulatý, takže se z plavání v kruhu začne nejednomu dělat šoufl – a taky proto, že v jejich hotelu jsou zajištěny pouze snídaně a večeře, ale obědy si musí vyzvedávat v Rackovi. Dokonce z toho nebohého a mile vyhlížejícího páru vytáhla, že jsou odněkud ze Vsetína.
Moje ponětí o rozložení českých měst po naší republice je opravdu chabé, takže jsem skutečně netušila, kde se nachází Vsetín, ale vzhledem ke zvyku, že cokoli neznám házím automaticky na Moravu, jsem se i překvapivě strefila.
Pokradmu jsem zkontrolovala Ingridinu záložku. Od začátku dovolené dočetla pouze do poloviny. Matka naopak četla už třetí knihu a já je mezi sebou střídala podle nálady. Jakmile jsme se s matkou ocitly o samotě, sdělila jsem jí Ingridinu rychlost čtení. Matka nad tím jen mávla rukou se slovy, že to má z toho, jak pořád s někým žvaní. Pak nic neučte, zase si tu knížku z knihovny vezme k sobě domů a my jí pak budeme z Ingrid páčit ještě dva měsíce po dovolené, abychom ji mohli vrátit do knihovny. Nakonec ještě štěstí, že je z knihovny, protože pak máme nějakou páku, jak si knihu vynutit zpátky. Jednou jsme Ingrid půjčily z našich zásob a čekaly jsme na ni více jak rok.

Odpoledne se mi povedlo usnout na pokoji s knihou v ruce. Probrala jsem se na břiše, svírala jsem otevřenou knížku a slintala jsem si do postele. Opravdu skvělý obrázek pro budoucího ženicha. S hrůzou jsem zjistila, že je půl páté, tak jsem se ani neobtěžovala s opalovacími krémy a prostě jen vyrazila ven.
Cestou se o mě otřel motýl. Ztuhla jsem, rozdýchávala tu neskutečnou tragédii a doufala, že nechytnu hysterický záchvat. Teď se všichni jistě smějete, ale vlastně od narození trpím nepochopitelnou fobií z motýlů. Naučila jsem se s tím žít (jakž takž) a svým způsobem dokážu odolat strachu, když kolem mě letí v uctivé vzdálenosti a má světlé zbarvení křídel. Matka nad tím kroutí hlavou, i já sama to nechápu, ale zkrátka to tak je. Tahle fobie dokonce přináší i jistá omezení. Tak třeba na Rhodosu nás lákali na výlet po ostrově zahrnující menší národní park či snad jen přírodní rezervaci s údolím motýlů. Matka se pohrdavě uchechtla a řekla: „Tak to by ses zjančila… to tak, v záchvatu hysterie nějakýho zabiješ a já se nedoplatím, co když jsou vzácný…“
„Ale nejsou,“ říkala tehdy delegátka nebo snad mámina známá. „Vypadají spíš jako můry.“
„Jo! Ještě lepší, tak tam bych nemusela ani já, natož ten náš vůl…“
Další příklad byl školní výlet na motýlí farmu. Tenkrát jsem vážně málem chytla záchvat a to jsem jen stála za sklem. Spolužáci se těsnali uvnitř, smáli se a ty nechutný poletuchy jim lezli po obličeji, sedali si jim na hlavy, na ruce a šustili křídly. Navíc na stěnách seděli obrovští Martináci, takže nepřipadalo v úvahu, abych šla dovnitř.
Spěchala jsem tedy honem k bazénu, abych se s tou hrůznou novinkou pochlubila matce a Ingrid. Jenže moje příhoda zanikla v dusícím se záchvatu smíchu. Ingrid totiž vypadly prsa. A protože matka Ingrid poslala pro zmrzlinu, mohla mi to povyprávět.
Matka: „Snažila se vstát z lehátka… a jak se z toho hrabala, tak jí sklouzla podprsenka od plavek… protože ona si to káča taky zavázala blbě… no když si všimla, že je má venku, zařvala ‚Jéžiši!‘, vzala si jedno do ruky a narvala ho do košíčku. Když si tam narvala to druhý, tak to první jí vypadlo…“
S nadšením jsem poslouchala, smála se jak historce, tak i mámině projevu, protože se každou půlvětu dusila smíchy a lapala po dechu.
Já: „Škoda, že jsem to neviděla,“ posteskla jsem si se smíchem.
Matka: „Říkala jsem si – škoda, že tu není Venda! (což je replika z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, všichni si pamatujou jak chtěl František Němec ukázat synkovi divočáka, že…) No kdybych věděla, že se to stane, tak tě půjdu nejdřív vzbudit, třeba budeš mít štěstí a vypadnou jí znova… jsem tě nechtěla budit ne, když si tak spala.“
Já: „Protože chrápala…“ namítla jsem a ošila jsem se už asi po několikáté, co jsem si sedla.
Matka: „Co pořád děláš?“
Já: „Otřel se o mě motýl…“ znechuceně jsem nakrčila čelo. Zkrátka ty bestie nesnáším, i když je všichni milují, zatímco hady si klidně chovám a ostatní se nad nimi ošívají.
Matka: „Ty se z nich jednou posereš…“
Ingrid konečně přišla se zmrzlinami. Hurá!


*****

Večeře byla vskutku opulentní. V pátek totiž pořádali speciální akce, takže mi aspoň došlo, proč při první večeři stáli kuchaři venku na terase a grilovali souvlaki. Tentokrát se zaměřili na italskou kuchyni. Nabízeli dva druhy malých pizz. Těsto vypadalo jako na buchty, nicméně bylo velice chutné a co víc -  s tunou sýra, černými olivami, šunkou a rajčatovým základem. Právě jsem vám popsala tu, kterou jsem si vybrala. Na talíř jsem si nandala polovinu, k tomu jsem si vzala talíř právě uvařených těstovin se šunkou a feferonkami, masový koláč z listového těsta (ty připravovali především pro Němce, každý den byl, jen s trochu obměňovanou náplní) a stále jsem neměla dost.
Šla jsem si pro nášup, když jsem potkala číšníka zvaného Carusa. Česky mi říkal, že je to moc dobrý, opravdu moc dobrý a já zas kývala, že vím a souhlasím. Pak ukázal na můj prázdný talíř, já na tu pizzu. Namísto toho, abych se obsloužila sama, popadl lopatku na nabírání a hodil mi do talíře dalších osm stroužků.
Všechny jsem je snědla.
Ingrid už nemůže.
Dostávám se k zákuskům. Dnes připravili šlehačkové řezy s karamelovou polevou. Místo jednoho jsem si přinesla rovnou dva, takže při uklízení špinavých talířů si ze mě český číšník se jménem začínajícím na D (stále jsem nepřišla na jeho jméno…) se mi směje, že vzkáže do kuchyně, aby udělali ještě celý plech, když to do mě tak padá. Ostatně utahoval si ze mě od začátku pobytu, že toho sladkého sežeru tunu, že mi klidně přinese i cukr krystal, jestli je mi to málo. Zdvořile jsem vždycky něco odpověděla, nebo se ze slušnosti zasmála, ale nepřipadalo mi nic vtipného na faktu, že mi chutnají sladkosti a karamelové dezerty.
Ingrid dojedla svůj jediný kousek zákusku a je plná.
Stále můžu… překvapivě. Hnala jsem k pultu se zmrzlinou, protože ten den otevřely snad deseti litrovou vaničku straciatellové, kterou měli nejlepší ze všech druhů. Zřejmě chutnala více lidem, protože už byla dost vybagrovaná. Zůstávaly tam zbytky u dna, tak jsem si nahrabala plnou misku ze strachu, že mi to někdo stihne sníst, než dojím dva kopečky.
Šla jsem si ještě přidat zmrzlinu. Celkem jsem si vykopala osm kopců. O kopečcích nemohla být řeč, jejich běžnou velikost jsem několikanásobně zvětšila.
Ingrid s matkou na mě zíraly a čekaly, kdy přestanu jíst.
Když jsem skončila, zeptaly se: „Není ti špatně?“
Já: „Příšerně!“
Ony: „Půjdeme se projít… co takhle zkusit tu stranu, jak říkala Ilona? Zahrajeme si na Angeliku a podíváme se na ty kočky.“ Ingrid totiž tvrdila, že pár ze Vsetína říkal, že se tam dá normálně projít a že jsou dost ochočený, ať se jich prý nebojíme.
Jakmile jsme se zvedly, zhoupl se můj přecpaný žaludek. Do teď nechápu, jak se to do mě všechno mohlo vejít, když jsem celou dobu jedla normálně. Po chodníčku podél pláže jsme se šinuly šnečím tempem. Na víc jsem se nezmohla. Obvyklou konverzaci naplňovaly drby nebo poznatky nasbírané za celý den. Jelikož se však hlavní událostí dne staly vypadlá prsa z plavek, o nichž Ingrid nehodlala nic vykřikovat nahlas -  protože prostě nevíte, kdo vám rozumí – tak se opět uchýlily k drbům o lidech, které jsem neznala.

Na konci cesty jsme narazily na přebujelý porost rákosí a bambusu, který lemoval asfaltku kamsi do útrob letoviska. Před námi se najednou nacházela něčí zahrada s otevřenou bránou, vcelku hezkým udržovaným domkem v dálce a mezi tím vším se popelilo asi dvacet koček různého stáří od koťat po dospělé kočky a kocoury. Všude kolem se válely roztahané granule, nakousané pečivo, rozcintané mléko… Některé vypadaly slušně, některé olezle a opelichaně. Rozhodně jsme neměly zájem od nich něco chytit. Neřadíme se k milovníkům koček, navíc za drápy si nosí svinstvo, takže při možné hrozbě škrábnutí (která najednou vzrostla, když se odnikud objevil pes a druhý vyběhl ze zahrady proti němu mezi ten dav koček) jsme se okamžitě zdekovaly pryč. Navíc to šíleně vlezlé mňoukání… br. Lezl mi z toho mráz po zádech.

Přes pomalu klikatící se cestu mezi hotýlky, penziony pod vedením soukromníků a zaprášenými mini minimarkety jsme se ocitly na hlavní silnici. Po jedné straně chyběl chodník a na druhé byl zase tak rozlámaný a roztřískaný, takže hrozila případná fraktura čehokoli. Proto jsme se držely jak husy za sebou při straně bez chodníku. Procházely jsme tak opuštěně vypadajícím letoviskem a zjistily jsme, že je městečko ve větším krachu, než na první pohled vypadalo.
Cestou k hotelu jsme opět míjely krámky s čímkoli, které jsme již několikrát navštívily. Ingrid nás donutila jít dovnitř znovu, jako by se od včera mohlo cokoli změnit… Prošly jsme obchodem, u pokladny jsme už „ze známosti“ dostaly dalšího panáčka ovocného likéru a přemítaly – zhruba už čtvrtý den po sobě -  kde mají poštovní schránku. Matka každý rok posílá známému pohlednici, většinou to jde udělat z recepce za malý příplatek, ale v Rackovi nic takového nevedli. V duchu jsme znovu procházely celou hlavní ulici, abychom se po deseti minutách shodly, že jsme žádnou schránku neviděly. Pomalu jsme vyšly z obchodu, otočily jsme se směrem k hotelu a spatřily žlutou plechovou bednu s modrým logem pošty.
„Aha…“ konstatovala jsem a ušklíbla se.
„Jestli ono to nebude tím, že jsme nikdy nešly z druhý strany…“
„Hm, ale vždyť jsme se tu většinou otáčely a šly zpátky…“ poznamenala jsem.
„Hm… to je fakt… no ale teď už je to jedno. Zítra pošleme pohled.“
Jakmile se Ingrid vykolébala z obchodu, pokračovaly jsme po dlážděném chodníčku kolem hotelu. Proti nám si to namířil nějaký podvraťáček. Pes vypadal jako rohožka, hrubý a špinavý. Nicméně šel úhledně po chodníčku, a když natrefil na nás, odbočil do boční cestičky, pokračoval kultivovaným způsobem, obešel nás a napojil se na hlavní chodník.
„Pes na blinkr…“ podotkla jsem uznale.
Matka: „Vychovanej…“
Ingrid: „Co?“
Vysvětlovat něco Ingrid nemělo nikdy moc velký smysl, proto se matka zdržela jakýchkoli slov a poznámek i v tomto případě. Raději zkontrolovala hodinky. Přesně čas na Comedy Show.

V plážovém baru jsme se usadily vedle Ilony s Josefem. Tom Selleck pomalu popíjel pivo, zatímco Ilona nepřestávala mluvit. Naštěstí pro něj začala Comedy Show, takže musela zmlknout.
Seladon, který první den dělal s babčami aqua aerobic, se ujal moderování a jakýmsi pantomimickým způsobem prokládaný němčinou, angličtinou a pravděpodobně i řečtinou nám říkal, o čem bude následující scénka.
Jak jsme čekaly, trapné scénky, které jsme viděly už loni, ale smály jsme se, protože jiný druh zábavy nám nenabídly a taky proto, že jsme si daly to slíbené víno. Na jednu poslední scénu potřeboval dobrovolníka. Protože byl Němec, vybíral mezi německou klientelou. Společně s nějakým mladým výrostkem dostrkal na plac papírově bílou ženu s krátkými blond vlasy (zplihlé jako mokrá sláma) a v nepadnoucích světlých kusech oblečení. Nedalo se ani odhadnout kolik jí je, nicméně jsme jí s matkou říkaly Tilda, podle herečky Tildy Swinton, jíž se fyzicky podobala a mimo to, u Tildy taky nevíte, kolik jí je a dokonce někdy ani nepoznáte, jestli je to chlap nebo žena.

Chudák Tilda dopadla bledě. Chodili tam s deštníkem, pořád se tam jakoby procházeli a nakonec jí posadili na plastovou židli a vylili jí kýbl ledové vody na hlavu. Nicméně Tilda byla formát. Nezkazila srandu rozčílenými scénami, že je mokrá jak myš a tak podobně.
Na závěr německý seladon předstoupil před nás, diváky. Naznačil, ať si všichni stoupneme, a pak řekl něco, čemu jsme nerozuměly, načež pustil nějakou německou písničku. Jako by si zaclonil oči a koukal do dálky na jednu i druhou stranu.
Rozesmála jsem se, dala si ruku nad oči po jeho vzoru a rozhlížela se, kde co lítá. Pravděpodobně jsme vyhlíželi ptáky.
Matka stála jako solný sloup. „Co to má bejt?“ Koukla na mě. „Co to děláš?“
Já: „Nevím, dělej taky takhle!“
Matku popadl záchvat smíchu, který jí vydržel po celou skladbu i chvilku potom. Začala dělat totéž, co já. Ingrid se překvapivě neptala a papouškovala trapné pohyby.
V písničce se zpívalo něco o louce, vodě, že budeme silný, kolik máme kamarádů a jak se budeme bavit. Spousta blbin o ničem, na které jsme předváděly různé posunky. Pak jsme se chytly za ruce a nejspíš jsme spáchaly hromadnou sebevraždu. Minimálně tu společenskou.
Josef Tom Selleck seděl v plastovém křesílku, pil pivo a pobaveně se smál, jaké idioty ze sebe děláme.
Jakmile skladba dohrála, se smíchem jsme se odebraly k baru pro další pití. Český barman mi při nalévání řekl: „Nesmíš být tak negativní…“
Vzápětí jsem udělala ten nejnechápavější výraz, jaký jsem dovedla. Negativní? Je ten chlapec normální? Směju se jako blázen a on mi řekne, že jsem negativní? Mimo to měl ještě nějaké poznámky, ovšem s jeho smyslem pro hlasitou mluvu jsem mu nerozuměla ani slovo.
Sotva jsem se vrátila, Ilona se ptala: „Co jste si tam říkali?“
Já: „Já pořádně nevím, já mu moc nerozuměla…“
Ilona: „Tak to nejsem jenom já! Jsem si říkala jestli jsem blbá, nebo hluchá, když mu nerozumím ani slovo!“
Já: „Přesně! Si tam něco šeptá… musela bych strčit hlavu do dřezu, abych ho slyšela… stejně měl nějaký blbý kecy, prý jsem negativní… tak je slepej a blbej on, smějeme se tu a on řekne tohle.“
Vzápětí se k nám přiklonily postarší šedivé kamarádky: „Vy mu taky nerozumíte? Tak vidíš,“ řekla první té druhé, „nejsme sami a ony jsou mnohem mladší.“
Ilona se pak zase chopila slova. Josef si tedy vzal další pivo i slovo a promlouval k těm, kdo ho poslouchali. „Ona si stačí sama… přijdu domů, začne mluvit, odejdu do garáže a ona pořád mluví. Ani si nevšimne, že tam nejsem…“ pokrčil rameny, napil se a pak se zase odmlčel.
O něco později matka prohlásí: „Teda holky, taky vás ty komáři tak koušou do kotníků?!“
Josef se zničehonic rozparádil: „Sice nejsem holka, ale mě to taky kouše!“
Protože jsme pomalu ale jistě měli kotníky jako cedník, odebraly jsme se zpět do pokoje. Ingrid šla pěšky do třetího patra s naivní myšlenkou, že tak zhubne. Před spaním jsme si ještě daly partičku karet. Na balkon k nám při tom doléhala Elvisova show. Hrály jsme, zpívaly si opět Walk Like an Angel, přičemž Ingrid se pouze kolébala do rytmu v noční košili, které jí byla malá. Přemýšlela, jakou kartu vyhodit, takže nejspíš ani nepostřehla, co si zpíváme. Během čekání na kartu jsem koukala kolem. Z dálky a z úplně jiného směru k nám doléhala jiná hudba a jakési zvířecí zvuky.
„Radime vejš,“ prohodila matka, protože vytušila, na co myslím. Nějaká žabka z těch zahnívajících močálů vyluzovala úplně totéž jako Smoljak.
„Jo, jo…“ zadívala jsem se na jméno protilehlého hotelu. Three Stars. Něco mi to říkalo. To léto jsem byla na brigádě v cestovní kanceláři, takže mi pod rukou prošla velká spousta hotelů i zákazníků. Najednou mi svitlo.
„Jéžiš, já mam dojem, že jsem prodala zájezd vedoucí konzumu do toho hotelu vedle…“
Ingrid najednou ožila, odhodila kartu. „To si děláš prdel, ne?“
„No… moc ne, nejsem si jistá, ale… rozhodně váhala mezi tímhle a ještě jedním, ale na to si nevzpomenu.“
Ingrid si odfrkla: „Ty vole, ještě tu tady potkat! Ježiš, stačí, že ji vídám doma… babu jednu protivnou…“

Nakonec jsem jí začala uklidňovat, že určitě jela do toho druhého, protože se nám data zájezdu překrývaly, takže bychom ji tady už musely potkat. Po hře (naštěstí netrvala dlouho, protože matka dokázala zavřít partii z ruky) jsem se strategicky odebrala do postele, abych stihla spací náskok, protože o půl čtvrté se tradičně rozeznějí pily Českých lesů z Ingridina hrdla.

zdroj: moje vlastní fotografie


3 komentáře:

  1. Odpovědi
    1. Opravdu? :) Hrozně moc děkuji, zrovna jsem z něj neměla úplně nejlepší pocit, jako z předchozích :) Udělala jsi mi ohromnou radost :)

      Vymazat