neděle 29. března 2015

Schovanka

Jsem tu již třetí měsíc, říkal tichý hlas uvnitř její hlavy. Třetí měsíc a nenávidí mě čím dál víc, pokračoval. Ležela na tvrdém kanapi v rohu kuchyně. Přikrývku si tiskla pod bradu, zatímco s otevřenýma očima naslouchala tichému funění, sténání a skřípání postele. Nenáviděla to. Musela je poslouchat, protože si jinam vlézt nemohla. Nebyla si jistá, jestli si myslí, že spí nebo to provádějí bez ohledu, zda už usnula či nikoli.
Oči ve tmě upírala k zataženým závěsům. Zpod tmavé látky vykukoval pruh světla. Měsíc. Pouliční lampy kolem bloku bytů nesvítily, některé žárovky praskly, ale dnes beztak nefungovala elektřina, takže i večeři jedli studenou a při svíčkách. Snažila se soustředit na obrys samovaru postaveného na nízkém stolku pod oknem. Pozorně sledovala ladné křivky pokličky, uší po stranách nádoby a kohoutku. Ve tmě víc neviděla, ale přes den se kochala barevnými květy na jasně modrém podkladu, prsty je obkreslovala a pokaždé si pomyslela, jaká je to nádhera. Oni si totiž něco takového mohli dovolit, oni ano. Měli dost peněz a žádné děti, které by museli živit. Až… na mě, dodala v duchu.
Přišla do jejich třípokojového bytu před třemi měsíci jako naprostý cizinec. V ruce držela kufřík s mělkým dnem, kam se vešlo jen pár nejnutnějších věcí. Na prahu přešlapovala v černých botách s okopanou špičkou, které dříve patřily její starší sestře a tak byly o číslo větší. Neměla nic, jen ten malý kufr. Stál těsně za ní, dlouhý teplý kabát si nerozepl, pouze si stáhl černé kožené rukavice podšité teplou vlnou a tmavě šedou beranici s rudou hvězdou.
„Jdi dál,“ zamumlal a rukou ji mírně postrčil vpřed hlouběji do bytu. Jeho hlas zně ochraptěle a unaveně. Pohled do jeho tváře ji však potvrdil původní domněnku. Zřejmě vůbec nespal. Obličej měl mrtvolně bledý, pod zarudlýma očima tmavé kruhy. Pohyboval se zpomaleně. Pomalu ji obešel a v kabátu ztěžka dosedl na židli ke kuchyňskému stolu.
Nespal ze dvou možných důvodů. Buďto kvůli své práci, takže musel dlouhé hodiny strávit ve sklepě Lubjanky v jedné z několika výslechových cel a páčit z nějakého ubožáka falešné přiznání viny, anebo kvůli smrti svého nejlepšího přítele, který po sobě zanechal dceru a závěť obsahující zoufalou prosbu, aby se o ni postaral a vzal si ji k sobě.
„Tak na co čekáš?“ vyhrkl ze sebe. S obtížemi vstal, z police vytáhl lahev vodky. Neobtěžoval se naléváním do sklenky, nalil ji do sebe rovnou z flašky. Polkl několik mohutných loků, pak si rozepl kabát a hřbetem ruky si otřel ústa. Plné rty se mu leskly.
Ohlédl se na ni. „Budeš tam pořád stát a zírat na mě? Jak… jak se vlastně jmenuješ?“ Třebaže četl příslušné papíry, nemohl si vzpomenout. Irina? Lena? Galina? Napadala ho různá jména, která za celou dobu své práce slyšel nebo si je zapsal do notesu. Co si nezapsal, neudržel v hlavě.
„Tatiana,“ zamumlala tiše. Ačkoli stála před otcovo nejlepším přítelem, nikdy ho neviděla. Možná o něm jen někdy slyšela z vyprávění. Ostatně nechápala, jak mohl být otcovým přítelem, když byl očividně o spoustu let mladší. O deset, možná i o dvacet.
„Dobře,“ vydechl. Začínal se potit. Rozepl si tedy celý kabát a odešel ho pověsit na ramínko do ložnice. „Asi… asi budeš spát tady,“ ukázal na plochou lenošku v rohu kuchyně, když se vrátil. Rukávy košile si ohrnul, vykasal nad lokty a promnul si unavený obličej. „Nevím… kde jinde, nevím vůbec nic. Až… přijde Raisa,“ zarazil se. „Moje… žena,“ opravil předchozí jméno, o němž Tatiana rovněž neměla šanci slyšet. „Až přijde, řekne ti… nebo… já nevím,“ zakroutil hlavou.
„Vyspím se třeba na zemi,“ začala šeptem. Tenkrát nevěděla, co si o něm myslet. Jednala s ním s jistou bázní a respektem, protože takové lidi si člověk nikdy nesmí poštvat proti sobě. Doufala, že dělá dobře. „Skoro o mně neuslyšíte, slibuji,“ špitla. Neměla daleko od pláče. Přesto se ovládala.
„To doufám,“ zabručel nepříjemně. Potřeboval se umýt, měl hlad, chtěl spát, jeho žena se nevrátila ze školy a ještě dostal na krk cizí děvče, o které se měl starat a zároveň se snažil vyrovnat se ztrátou přítele. Příliš věcí najednou. Nezvládal ani jednu. Nicméně ve všem tom neštěstí existovala jedna výhoda. Tatiana byla očividně dost stará, aby se dokázala postarat o sebe i o domácnost. Když už nic jiného, budou ji mít s Raisou jako hospodyni. Koneckonců v jejich postavení se to sluší.
„Něco uvařím… jestli…“ Z hlavy si stáhla vlněný šátek, kolem obličeje se rozprostřely husté tmavé vlasy sahající do poloviny krku. „Jestli chcete,“ dodala tiše, když viděla jeho tvrdý výraz.
Po dlouhé době nakonec přikývl. Měl hlad a čekat několik dalších hodin na Raisu se mu nechtělo. V rychlosti jí ukázal, kde co najde, pak si odešel lehnout. Než padl do postele, stihl si svléknout aspoň kalhoty.

Na setkání s Raisou jen tak nezapomene. Zarazila se mezi dveřmi v polovině pohybu. Přestala si rozepínat světle hnědý kabát, knoflík prostrčila skrze dírku jen zčásti.
„Co tu chceš?“ vyhrkla ze sebe polohlasem. Zkoumavě a ostražitě si prohlédla cizí děvče i celou kuchyni. Na vařiči stál bublající hrnec, byt se plnil vůní boršče, na stole leželo dřevěné prkýnko, použitý nůž a slupky od cibule. „No?“ pobídla ji. Hlas měla překvapivě příjemný, ale každé slovo znělo, jako by si odplivla. Odsekávala je od sebe jak turecký med šavlí.
„Jmenuji se Tatiana Andrejevová,“ vysoukala ze sebe přiškrceně. Cítila se před tou drobnou ženou s plavými vlnitými vlasy nesvá. Hůř než před ním. On byl jen zničený ztrátou a únavou, ale ona ne. Sleduje ji z bezpečné vzdálenosti jako nějakého nepřítele.
„Na to jsem se tě neptala, kde je můj muž?“ Kabát svlékla, pověsila do předsíně. Rozhlédla se po bytě. Jídelní stůl ve vedlejším pokoji už byl prostřený pro tři.
„Spí,“ dodala tiše a neodvažovala se ani pohnout. Jaké štěstí, že si zrovna boršč dal říct a neumanul si vybublat ven. Nejspíš by nenašla odvahu ho zamíchat, dokud by jí k tomu Raisa nedala svolení.
Raisa proběhla bytem jako vítr. Co se dělo v ložnici, mohla Tatiana jen hádat, třebaže k ní z ložnice doléhaly útržky ztlumené konverzace. Pokud už něco zaslechla, tak jeho hluboký hlas. Neuměl zrovna moc dobře šeptat. Své ženě řekl, že jeho přítel Andrej zemřel. Těmto slovům rozuměla. Zbytek představoval pouze zkomolený a zdeformovaný hlas bez konkrétních informací. Věnovala se tedy vaření a předstírala, že je ani neslyší.
O několik minut později se Raisa vrátila do kuchyně s polštářem a přikrývkou v náruči. Beze slova pouze se semknutými rty jimi mrskla o lenošku. Tím dala Tatianě najevo, kde je odteď její místo a kde bude spát.
„Promiňte,“ špitla Táňa.
„Co ještě chceš?“ zastavila se zády k ní mezi zárubněmi.
„To jídlo. Je hotové.“
Ramena rezignovaně svěsila. „Fajn. Tak nám nalej.“
Než však Tatiana mohla vzít hrnec a odnést ho do jídelny, jeho žena se kolem ní urychleně protáhla s jedním talířem v ruce. Položila ho na kuchyňský stůl. „Ty budeš jíst tady.“ V podstatě jí udělila rozkaz. Táňu tím gestem tak zaskočila, že ani nestihla otevřít ústa. Jakmile jim nalila porci boršče a vrátila se do kuchyně, Raisa za ní nekompromisně zavřela dveře.

Teď o tři měsíce později není její nenávist vůči Táně o nic menší. Naopak. Roste s každým týdnem, s každým dnem. Nejprve se jí vyhýbala, jak jen mohla. Neměla sebemenší zájem s ní hovořit, pokud to nebylo nevyhnutelné. Tánin svět se tak smrskl do stísněného rohu kuchyně a do naprostého ticha. Její muž se na nic neptal, většinou se vracel z práce pozdě večer, někdy uprostřed noci a pokaždé zamířil ke stolu či rovnou do postele. Někdy však domů nedorazil vůbec, což pro Táňu znamenalo, že bude s Raisou v celém bytě sama. Zpočátku se to nezdálo nijak hrozné. Každá si zaleze do svého kouta – jedna na jednom konci, druhá na druhém konci bytu. Jenže později začala Raisa volného večera bez muže využívat. Různými způsoby.
Postel konečně dovrzala. Díky bohu, pomyslela si Tatiana. Teď už snad usne. Zavřela oči, konečky prstů si opatrně hladila škrábance od nehtů kolem pravého zápěstí a doufala, že se tím uspí. Potřebovala usnout rychle, aby se alespoň trochu propsala. Kolem páté ráno ji čeká pohlavek na probuzení a hned na to skončí v noční košili na chodbě, kde mrzne, dokud se Raisa neumyje, neudělá si snídani a pak elegantně oblečená neodejde do práce. Někdy trochu zaspí, takže Tatianu probudí později než obvykle, takže pak na chodbě nemusí mrznout hodinu, jako jindy.




Tatiana postávala na střeše bytovky. Dneska Raisu předběhla. Oblékla se a odešla z bytu dřív, než ji mohla uhodit přes obličej mokrým hadrem na nádobí a vykopnout na chodbu jen v noční košili. Zatímco sledovala osvětlené město, změť zářících ulic Moskvy, přemýšlela, proč jí to Raisa dělá. Přece by na ni nežárlila… nebo snad ano? Hloupost, odfrkla si. Těžko. Ano, její manžel je hezký, pohledný ramenatý muž s tenkou jizvou v koutku oka. Sotva viditelný sytější růžový proužek zahojené kůže. Skoro spolu nemluvili. Hádala, že se stále srovnával s novou situací a ztrátou přítele. Navíc se z práce vracel čím dál tím víc vyčerpanější. Na těch pár pozdravů na dobré ráno či dobrou noc nemohla Raisa žárlit. Ani na několik mrzkých pochval za dobré jídlo. Denně jim vyvařuji, říkala si Tatiana v duchu. Obědy, večeře, denně uklízím koupelnu a jídelnu. Do ložnice jsem nevkročila, připomněla si Táňa. Raisa jí to výslovně zakázala. Kromě toho, že neměla potřebu lézt cizím lidem do soukromí, nestála o porušování jejího zákazu. Ovšem Raisa si vytvořila pravidla a zákazy snad na všechno. Bylo opravdu těžké je dodržovat všechny naráz. Třebaže se Tatiana usilovně snažila vyhovět, ne vždycky to bylo Raise po chuti. I sebelépe vyžehlená halenka jí zavdala příčinu udělat Tatianě cokoli. Když mi tenkrát vytrhla rozpálenou žehličku z ruky a přitiskla mi k ní prsty, vzpomínala Táňa, došlo mi, že udělá cokoli, aby se mě zbavila.
Tatiana nastavila tvář silnému mrazu. Už ji téměř necítila. Kéž by tak měla možnost necítit i něčí nenávist a mít šanci odejít. Kamkoli. Jenže zdravý rozum jí říkal, že kdekoli jinde se bude mít hůř. Kde jinde sežene takový krásný byt, tolik úžasného jídla, které si mohli dovolit jen díky jeho zaměstnání. Nikde.
Shlédla ze střechy dolů. I to by bylo východisko, blesklo jí hlavou. Ale otec by si nic takového nepřál. Svěřil ji nejlepšímu příteli ve snaze pro ni zajistit to nejlepší. Kdo ví, co pro to musel udělat, aby mu místní sovět vyhověl. Kdyby skočila, zachovala by se nevděčně vůči své rodině a to nemohla dopustit. Zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu štípajícího v plicích. Konečně ji zahlédla. Titěrná vzdalující se černá postavička mířící na zastávku tramvaje. Raisa odjela, můžu se vrátit, dodala v duchu.
Do bytu se kradla, co nejtišeji dovedla. Svlékala se, když se v kuchyni zničehonic rozsvítilo.
Stál uprostřed místnosti oblečený jen do půl těla. Párkrát zamrkal, pak si jednou rukou protřel rozespalý obličej. „Kde jsi byla?“ Tatianu si prohlédl od hlavy až k patě. Pod rozepnutým kabátem spatřil vlněnou sukni a v ní zastrkanou noční košili.
„Venku,“ zamumlala tiše. Uhnula pohledem stranou. Musela se přemáhat, aby koutkem oka nepošilhávala po jeho rozložité hrudi.
„Proč?“
„Chtěla jsem… jen na chvíli na čerstvý vzduch.“ Zněla příliš nejistě.
Naoko souhlasně přikývl, ve skutečnosti si však myslel něco jiného. Je vyšetřoval, odhalovat zvláštnosti patří k jeho práci a prozkoumávat lži představuje denní chleba.
„Udělám vám snídani.“ Chvatně přiskočila ke dřezu, dávala vařit vodu a sáhla po sáčku s ovesnými vločkami. Stačilo se jen dívat, aby zjistila, že ovesnou kaši snídá každé ráno, pokud je doma. Na stůl připravila sklenici džemu, zatímco se voda vařila.
„Díky,“ zamumlal, mírně překvapený nad Táninou iniciativou usedl ke stolu a pozoroval, jak se v jejich kuchyni pohybuje automaticky, s naprostou lehkostí. Když se kolem něj mihla, chytil ji za ruku. Vykřikla. Lekla se prudkého pohybu i jeho doteku. Pootevřel ústa, napadlo ho, že by se možná měl omluvit, ale namísto toho sjel pohledem z jejích vyděšených očí na štíhlé ruce.
„Kde jsi k tomu přišla?“ zíral na táhlé škrábance.
Tatiana chtěla ruku stáhnout k tělu, obrátit se k němu zády a předstírat, že nerozuměla otázce. Jenže on svůj stisk zesílil.
„Odkud to máš!“ zopakoval hlasitěji. Nesnášel, když mu někdo neodpovídal na kladené otázky hned. Ztrácel trpělivost poměrně snadno a zvlášť, když byl permanentně unavený. Už si ani nevzpomíná, kdy si lehl do postele a tvrdě spal více než pět hodin v kuse.
„Nevím,“ vykoktala ze sebe. „Asi… jsem se omylem škrábla ze spaní. Nevím…“
„Aha,“ odsekl. „A tohle?“ obrátil Táninu ruku dlaní vzhůru. Na prstech zůstávaly stále patrné stopy po spáleninách od žehličky.
„Nehoda při žehlení, nic… nic vážného.“ Bezděčně se roztřásla.
„Takže nehoda,“ kývl a prudce odstrčil Táninu ruku, až se uhodila o hranu stolku se samovarem.
„A-ano, já…“ třela si naražené místo.
„Takže fakt, že jsi propálila do Raisiny sukně díru, nazýváš nehodou? A ke škrábancům jsi nejspíš přišla tehdy, když si mé ženě ukradla šaty a rvala ses s ní o ně.“
Tatiana na něj vytřeštila oči zalévající se slzami. Pálily ji v koutcích. Tohle snad nemůže být pravda, nebo ano? Opravdu mu Raisa tvrdí takové lži? Setkává se s různými výmysly každý den, jak tedy může být tak slepý a věřit hloupostem? Ne, ty huso, řekla si Táňa v duchu. Věří své ženě, protože ji miluje. Proč by věřil cizí holce, kterou doma trpí jen proto, že jsi dcerou jeho přítele.
„Ale to není pravda,“ vyhrkla plačtivě. Falešné obvinění nesnesla.
„Chceš říct, že Raisa lže?“ ušklíbl se. Horká voda se vařila, samovar syčel, vydával zvuky jako lokomotiva. Vstal, aby si ovesné vločky spařil horkou vodou sám. Tatianu hravě odstrčil stranou.
„Je mi líto, že tvůj otec zemřel, Tatiano. Přišla jsi o otce, já o přítele. Plním jeho přání, dávám ti jídlo a střechu nad hlavou. Tím to ale končí. Absolutně mě nezajímá tvá závist. Ano, je smutné, že se Andrej nedokázal postarat o svou rodinu lépe a poskytnout jí něco lepšího než to, co máš teď na sobě. Tím to ale končí,“ zopakoval stejnou větu. „V tomto směru tě nelituji. Naopak nám ukazuješ, jak moc jsi nevděčná. Za to, co se stalo, nejsem zodpovědný. Nemusíš si tedy svou ztrátu vylévat na mě, a tím spíš na mé ženě, rozumíš?“
Rázem z ní udělal hubované pětileté děcko, které se mermomocí snaží získat mnohem lepší hračky svého kamaráda. Jenže pokud je nemůže mít, raději je zničí, aby je neměl nikdo. Ramena se jí třásla potlačovaným pláčem. „A-ale,“ vzlykla, ačkoli si uvědomovala, že by mu neměla odporovat.
„Rozumíš?“ zopakoval s upřeným pohledem do Tatianiny tváře.
Pokorně sklopila hlavu. Zřejmě očekával právě to. „Ano,“ špitla. „Rozumím.“
Konečně se posadil ke stolu. Přitáhl si k sobě misku s šedobílou kaší. Z povrchu unikaly spirálovité proužky páry. „Nedávám si do kaše džem,“ namítl, čelo nechápavě nakrčil a sklenici chtěl podat Táně.
„Ne, ale když pijete černý čaj, dáváte si lžičku džemu na jazyk.“
Překvapeně zamrkal. Mlčky ji položil opět na stůl. Bez dalších slov se pustil do jídla s Tatianou za zády. Tentokrát se jejich role vyměnili. Poprvé pozoruje ona jeho.

„Neudělala to,“ pronesl pevně a usedl na svou stranu postele.
Raisa si přestala rozčesávat vlnité vlasy, které měla většinu dne sepnuté malovanou sponou na temeni hlavy. Prudce se k němu otočila, hřeben sevřela v pěsti, až jí klouby zbělaly. „Ale udělala!“ vyhrkla podrážděně. Nahromaděná nenávist podporovala potlačovaný vztek, kypěl v ní a dral se na povrch.
„Mluvil jsem s ní,“ pokračoval nevzrušeně. Bílou košili s knoflíky jen do poloviny si přetáhl přes hlavu. Cítil na sobě Raisin pohled. Propalovala se do něj.
„A ty jsi té huse uvěřil?“ Měla chuť ho tím kartáčem praštit přes hlavu, aby se mu v ní rozsvítilo. „Je moc dobrá,“ vstala, začala přecházet po pokoji sem a tam, jako lev v kleci. Lépe se jí tak přemýšlelo. Když ještě byla pouhou řadovou učitelkou, chodila před prvními lavicemi od dveří k oknu, zatímco žákům vykládala příslušnou látku. „Je opravdu moc dobrá, když tě dokázala obelhat.“
„Jsem vyšetřovatel,“ namítl hlasitěji, než původně zamýšlel, proto svůj hlas okamžitě ztišil, aby je Tatiana náhodou neslyšela. Raisa nikdy nezpochybňovala jeho úsudek. On s Táňou mluvil, neměla potřebu mu lhát nebo si vymýšlet. Nebyla zkrátka ten typ, co závidí někomu druhému. Urazila se i rozplakala nad neoprávněným nařčením. Neudělala to. Ano, žehlila jim a vařila, ale schválně by jim věci neničila. „Pracoval jsem na mnohem závažnějších případech a vyslechl rafinovanější vězně, než je Táňa. Prověřil jsem ji. Neudělala to, ne úmyslně.“
„Tak vidíš, že to udělala!“ vyhrkla Raisa a přiskočila k manželovi.
„Ale ne úmyslně,“ opravil její slova. „Kromě nás nikoho jiného nemá, přišla o rodinu. Pochybuji, že by měla myšlenky na tvoje šaty, když truchlí za Andreje.“
„Jestli jsi tím naznačoval, že to má těžké, tak dovol, abych ti připomněla, že my taky.“ Vlezla si na svou stranu postele. Okamžitě se však přitočila k manželovi a úzkými suchými rty se mu přitiskla na tvář. Drobnými polibky připomínající klování ptáčka postupovala k jeho ústům.
„Dneska ne,“ zamumlal a jemně ji od sebe odstrčil. „Potřebuju se taky jednou pořádně vyspat.“ Na protest se otočil na bok, zády ke své ženě. Skutečně mu víčka padala únavou, nehodlal tedy ještě čekat další hodinu, aby si byl jistý, že Tatiana usnula a oni se mohli milovat.
Raisa se tedy odsunula na samý okraj své poloviny postele. Byl na její straně, s čímž nepočítala. Nepochybovala o manželově loajalitě, což byla chyba. Podcenila ho. Jistým způsobem se té holky zastával a v tom vězel celý problém. Bude muset vynaložit mnohem větší úsilí, aby se Táni zbavila.

O několik dní později seděl u stolu v jídelně. Raisa sobě i jemu přinesla misku ovesné kaše. Nemluvili a ani jeden se nezajímal, kde je Tatiana. Opatrně jedl horkou sladkou hmotu. Sousto po soustu, dokud mu rtem a jazykem neprojela ostrá bolest. Do lžíce s šedobílou kaší vyhrkl pramínek krve.
„Sakra!“ vykřikl. Z leknutí odhodil lžíci zpátky do mísy a odstrčil se od stolu. Jednu ruku si okamžitě přitiskl ke rtu, z tenké řezné ranky prýštila krev. Nechápal, o co se mohl při jídle říznout. Hrany lžíce byly příliš tupé a navíc se nic podobného nikdy nestalo.
Raisa na něj vytřeštila oči. „Jsi… jsi v pořádku?“ Podala mu svůj ubrousek, aby si ho přitiskl k pálící a krvácející ráně. Uchopila lžíci v jeho misce, pozvedla ji, odstranila přebytečnou kaši, aby našla příčinu.
„To snad ne,“ vydechla zděšeně.
Přisunul se ke stolu. V kovové lžíci ležel úlomek ostré žiletky. Najednou pocítil příval vzteku. Tep i dech se mu zrychlily. Co kdyby to spolkl?! Co by se stalo pak? Proč… ji tam dala? Ano, proč?
„Říkala jsem ti, že jí nemáš věřit,“ zašeptala Raisa zničeně.
Když se o necelou hodinu Tatiana vrátila z mrazivé návštěvy na střeše, vládlo v bytě hrobové ticho, které Raisa občas přerušila cinknutím nádobí. On seděl u jídelního stolu zády k otevřeným dveřím. Třebaže Táňa netušila, co se stalo, vycítila, že je něco špatně podle Raisina pohledu. Dávala jím najevo: Máš pěkný problém, opravdu veliký a vypiješ si ho až do dna.
„Pojď sem,“ pronesl pomalu. Otočil se na židli bokem, jednou rukou se opíral o opěradlo, rukávy bílé košile opět vyhrnuté až nad lokty. Táňa se ani nepohnula. „Něco jsem ti řekl!“ křikl, až sebou škubla.
Táňa cítila, že se začíná třást. Udělala k němu krok.
„Blíž,“ houkl, „a sundej si ten kabát.“
Jakmile tak udělala, drobnými kroky k němu přistoupila jen ve vlněné sukni, rozepnutém svetru a noční košili. Nic neřekl. Najednou z něj měla strach. Prohlížel si ji krví podlitýma očima. Kdoví, kolik vodky vypil, blesklo Táně hlavou. Mlčky vstal, přešel k dřevěné komodě. Otevřel první zásuvku, z níž vytáhl cosi hnědého a dlouhého. Co to je, a co se s tím chystá udělat, došlo Táně příliš pozdě.
„Tohle nemůže zůstat jen tak, tentokrát si zašla daleko,“ pronesl, když se před ní zastavil. Natáhl se po jejím zápěstí. Instinktivně ucukla. Couvla před napřaženou rukou, v níž svíral na polovinu přeložený kožený řemen. Přesto dostatečně neuhnula a konec řemene ji bolestivě švihl přes stehno.
„Ne!“ vykřikla, couvla, obrátila se k němu zády a chtěla před ním utéct do kuchyně. „Já nevím, o čem mluvíte!“ S dalším výkřikem narazila na roh stolu v kuchyni, když jí popadl za cíp sukně a prudce trhl směrem k sobě. Chtěla utéct, vykroutit se z jeho sevření, kterým ji drtil. Stáhl ji k zemi, kde do ní řemenem mlátil jako hluchý do vrat. Rozbrečela se, hlasitě vzlykala, prosila, ať přestane.
„Nic jsem neprovedla,“ mumlavě opakovala. „N-nic…“
„Mlč!“ Původně ji chtěl švihnout jen párkrát, ale zuřivost ho hnala kupředu. Mlátil ji, dokud z něj dostatečně nevyprchala. Dlaní jí mačkal tělo k podlaze. Už se ani nebránila, jen vzlykala. Lapal po dechu, na čele mu vyrazil pot. „Měl jsem… v jídle kousky žiletek. Kdybych je spolkl…“ další hluboký nádech. „Vždyť si mě chtěla zabít!“ Popadl ji za cíp svetru, vytáhl Tánino kácející se tělo na nohy. On i Raisa teď museli odejít. Dostrkal ji tedy ke koupelně. Strčil ji dovnitř, kde se zhroutila na chladnou zem, a zamkl.
Raisa ten den odešla do práce po dlouhé době šťastná.

Slyšela zámek, klapnutí dveří a kroky. Nepoznala čí, nedokázala ani rozeznat, kolik je hodin. Uplynula hodina? Tři? Je snad odpoledne nebo večer? S největší pravděpodobností usnula.
Tatiana ležela na zemi. Celé tělo ji bolelo. Třebaže se choulila do svetru, třásla se zimou. Všechno se zvrtlo. Raisa hodila manželovi do jídla rozlámanou žiletku. Jedl ji s domněnkou, že ji připravila Tatiana. Ode dne, kdy ji přivedl do svého bytu, mu místo Raisy vařila ona. Její nenávist zašla příliš daleko. Chtěla se Tatiany zbavit za každou cenu, i za život milovaného manžela. Ovšem… asi není tak milovaný, jak se Táňa domnívala. Jinak by neudělala nic tak riskantního.
Dveře se najednou otevřely. Stál mezi zárubněmi, obličej strhaný prací a únavou. Poplašeně sebou trhla. Odtáhla by se, kdyby měla kam. Zády se přitiskla ke zdi, potlučené nohy si přitáhla blíž k sobě.
Nic neřekl. Kostkou drolícího se mýdla si vydrhl ruce, několikrát si ještě opláchl obličej, aby se probral. Se stále mokrýma rukama ztěžka dosedl na zem před Tatianu. Hnědé vlasy jí v neuspořádaných pramenech vlály kolem bledých tváří. Oči měla zarudlé od pláče. Pohledem putoval po jejím těle níž. Šrámů na rukou přibylo, jak se bránila. Zarazil se na sukni. Nepatrně v něm hrklo, když na šedé látce spatřil několik tmavých fleků zaschlé krve.
„Měl bych ti to ošetřit,“ zamumlal ochraptěle. Natáhl k Tatianě ruku. „Neboj se…“ Neucukla jen proto, že už neměla kam. Opatrně nadzvedl lem sukně. Modřiny, podlitiny, krvavé šrámy, kolem nichž kůže zčervenala a otekla. „Omlouvám se… já…“ hlas mu podivně zakolísal. Raději vstal. Z úzké dřevěné poličky vyndal lahvičku s desinfekcí a kousek čistého plátna. Nejprve ho namočil do teplé vody. Pak si k Tatianě opět přiklekl. Nebránila se, když jí vyhrnoval sukni až nahoru ke stehnům. S největší opatrností omýval jednu ránu po druhé. Když byl asi v polovině, přestal. Sklopil hlavu, zadíval se na jedno jediné místečko, aniž by ho zajímalo, na co hledí.
„Vím, že jsi to neudělala,“ zašeptal. „Ona…“ Špičkou jazyka si navlhčil suché rty. „Našla jen způsob, jak se zbavit problémů jednou ranou.“
Tatianu za více než tři měsíce ani jednou nenapadlo, že by manželství mezi nimi mělo trhliny, které se táhnou kamsi hluboko a rozkládají zdánlivě stabilní vztah. Působili přirozeně, doplňovali se, spali spolu tak často, jak to jen šlo, přestože Raisa nemohla mít děti, které by státu poskytla. Navzdory všemu bylo jejich manželství uvnitř shnilé.
„Nevyšel tak, jak… předpokládala. Upřímně jsem doufal, že se všechno zlepší, když budeš zastávat práce v domácnosti, že na nás zbyde víc společného času. Ale…“ nakonec umlkl a zakroutil hlavou. K ničemu to nevedlo. Nenáviděla ji, nenáviděla i jeho, nejenom proto, že ji přivedl k nim domů. Když se pak postavil na Tatianinu stranu, jako by si tím podepsal rozsudek.
„Kdybys mi chtěla ublížit ty, našla by sis naivnější a méně rafinovaný způsob, anebo bys do kaše vhodila celou žiletku, ale tahle byla rozlámaná na malé kousky. Lépe by se polykala a výsledek by… byl zaručenější.“ Pořezal by si jícen, hrtan, ostré hrany by perforovaly střevo… Nejistě se ošil, když pomyslel na všechny následky, které by ho čekaly, kdyby kousek spolkl.
Tatiana nic neříkala. Hleděla mu do tváře, v níž se zračilo pochopení. Dlouho lhal sám sobě, snažil se přehlížet viditelné nedostatky, pokoušel se je nemotorně spravit, přičemž všechno dělal jen horší. Naivně věřil, že bude všechno v pořádku a na veřejnosti předstírali dokonalý sovětský pár hrající si ještě ke všemu na rodiče. Najednou k němu pocítila nefalšovanou lítost, třebaže ji ráno zbil koženým páskem. Váhavě se ho prsty dotkla na hřbetu ruky. Pak ji opatrně stiskla a těžkou hlavu si mu opřela o rameno.
„Promiň,“ špitl, krátce jí ruku stiskl, potom se vrátil k předchozí činnosti. Pečlivě omyl zaschlou krev, vydesinfikoval rány, které to potřebovaly, a opatrně ji vyzvedl do náruče. Skoro nic nevážila. Jenže ji neuložil na tvrdou pohovku v rohu kuchyně, ale nesl ji do ložnice. Do místnosti s manželskou postelí a žlutými tapetami, kam za žádných okolností nesměla. Položil ji do postele na stranu, kde spával on.
„Tady… tady nemůžu zůstat,“ vydechla zaskočeně a chtěla vstát z postele. Byla tak pohodlná, únava na ni dosedla jako těžký balvan, sotva se dotkla měkké matrace.
„Ale můžeš,“ namítl. V tmavomodrých kalhotách od uniformy si vlezl do postele z druhé strany. „Jsem tu já,“ ušklíbl se v marném pokusu o chabý vtip. Pak se k ní přitočil, přehodil Tatianě ruku kolem pasu, aby jí mohl chytit za ruku. Uvědomil se víc než kdy jindy, že se cítí spokojeněji a uvolněněji s mladým děvčetem, které skoro ani nezná, než se svou vlastní ženou. Najdou způsob, jak si k sobě najít cestu, aniž by Raisa pojala jakékoli podezření. Ale ne teď. Teď oba zavřeli oči a spokojeně usnuli.



zdroje obrázků: tumblr.com



Žádné komentáře:

Okomentovat