středa 11. března 2015

Osvoboditel: Muž bez tváře 3 (volné pokračování)

Strážní přiváděli jednoho vězně po druhém před hromadu zhrouceného zákona, na níž si spokojeně hověl obrýlený soudce v otrhaném obleku. Látka od Armaniho se místy prošoupala, prodřela, až se v ní sem tam objevily roztřepené díry. Soudce z dálky působil autoritativně, zblízka uboze. Přesto se choval, jako by spolkl moudrost lidstva a veškerou arogantní povýšenost, která na světě existovala. Osvoboditel byl pouze teatrální diva, ale Soudce ztělesňoval sebevědomého hajzla, který se nechal koupit nejvyšší nabídkou.

Každého třetího posílal rovnou na popravu do doků, aniž by si vyslechl žádost o přeplavání zálivu. Posledních několik dní měl příšernou náladu. Nemohl vykonávat svou práci tak, jak chtěl. Neustále ho pozorovala, dýchala mu za krk a ani fakt, že odsoudila svou vlastní sestru, jí nijak nerozházel. Doufal, že se ta jeho pitomá Clara ztrapní, bude hystericky křičet, brečet a zoufale ho tahat za kabát jako pětileté děcko žadonící o kornout zmrzliny. Jenže nic z toho se nestalo. Byla ledově klidná. S naprostou lehkostí, jako by se jednalo o samozřejmost, se s ní rozloučila a řekla, že je vinna.
„Mrcha jedna,“ zabručel nahlas. Neuniklo mu, že se někteří ze strážných podívali jeho směrem. Vězeň dokonce nechápavě povytáhl obočí, jestli byla ta tichá nadávka mířena jeho směrem či nikoli.
Soudce zkrabatil čelo. „Vinen!“ štěkl rozčíleně a máchl kladivem ke dveřím. „Poprava, rovnou, nemůžu se na něj dívat!“
„Děláte si legraci, že?“ Ze schodiště, z místa u zábradlí se ozval ženský hlas. V Soudci probral k životu ještě větší vlnu vzteku, než kdyby si na ni jen vzpomněl. Rukojeť soudcovského kladívka sevřel v pěsti, až mu klouby zbělaly. Měl sto chutí se k ní obrátit a zakřičet, ať sklapne a vypadne. Kvůli Osvoboditeli se však ovládl. Nehodlal skončit v docích ani v zálivu.
„Hodláte je soudit místo mě?“ Ačkoli se snažil o milý tón, zněl sarkasticky.
„Pokud je budete soudit tímhle způsobem, tak ano,“ odpověděla Clara. Ruce si překřížila na hrudi, bradu pozvedla výš a upoutávala na sebe veškerou pozornost strážných i vězňů čekající na verdikt.
„Nemáte žádné právo vznášet námitky a co víc… na rozdíl od vás mám práva.“
Koutky úst se Claře zvlnily do úšklebku. „Na tom dneska přece nezáleží. Vám ještě nikdo neřekl, že jsme si…“ pokrčila rameny, čímž udělala dramatickou pauzu jako on, „rovni?“ dodala pobaveně.
Zdola se ozval pobavený smích. Soudce po nich střihl pohledem. Kdyby věděl, kdo se zasmál, poslal by ho do doků taky. Pomalu se obrátil čelem ke Claře. „Co tím chcete naznačit?“
„Že mám stejné právo soudit jako vy. A že oni,“ hlavou kývla k těm dole, „mají právo na výběr. Zeptejte se ho.“ Soudce nic nedělal. Pouze si ukazovákem postrčil brýle výš po kořeni nosu. „Tak ptejte se,“ zopakovala neústupněji, mandlové oči při tom přimhouřila jako kočka na lovu. „Já čekám a neodejdu, dokud mu nedáte šanci.“
Soudce se přerývavě nadechl skrze zaťaté zuby. Nejradši by po ní to kladívko hodil. Třeba by se strefil. V duchu se přistihl, že počítá vzdálenost mezi jeho stolem a zábradlím. Ne, tak daleko by nedohodil.
Třebaže v souboji zírání si vzájemně do očí vyhrával, tentokrát ustoupil. Uhnul pohledem stranou, kousnul se do vnitřní strany tváře. Nakonec vzhlédl. Zaměřil se na vzdálený bod v hale soudní budovy. Několikrát se zhluboka nadechl. „Poprava nebo záliv?!“ křikl neochotně.
Vězně před hromadou se najednou zmocnila úleva. Ruce položené na kolenou se mu automaticky roztřásly. Věřil si, že záliv přeplave, ale Soudcův první rozsudek mu vzal veškeré naděje. V duchu se smiřoval s kulkou do hlavy, teď se však verdikt otočil o sto osmdesát stupňů, až mu do očí vstoupily slzy. „Záliv,“ odpověděl třesoucím se hlasem.
Soudce klepl kladivem. „Fajn,“ zabručel. Už tak dost špatná nálada mu propadala ještě níž. „Záliv, odveďte ho!“ Rukou máchl k otevřeným dvoukřídlým dveřím. Clara už nahoře nestála, když se tím směrem ohlédl.
Zavřel oči. Brýle odhodil na stůl mezi papíry a promnul si kořen nosu. Aniž by se podíval na nesourodou skupinu mužů a žen čekajících na soud, mávl rukou, jako by odháněl otravný hmyz. „Odveďte je zpátky do cel. Nemám na ně náladu.“ Málokdy je posílal zpět, ale když už tak udělal, zdůvodňoval své rozhodnutí psychickým terorem.


Clara seděla v jedné z mnoha místností bývalých kanceláří, ze kterých si nechal udělat byt. Oknem dovnitř proudilo jarní slunce. Se zakloněnou hlavou mu nastavovala tvář, hřála se v jeho paprscích, a zatímco na něj čekala, v duchu přemítala, jak bude New York vypadat, až začne léto. Jakmile uhodí vedra, bude se nad celým městem vznášet nesnesitelný puch. Voda v zálivu bude díky mrtvolám zahnívat, části ostrova se špatně funkční či nefunkční kanalizací se kvůli zápachu stanou neobyvatelnými a chudáci, kteří se tam schovávají, se začnou přesouvat blíž do centra. Jako krysy, blesklo jí hlavou. Clara své myšlenkové proudy utnula. Zhluboka se nadechla a otevřela oči. Dřív by bojovala o přežití úplně stejně jako ti, co bydlí ve čtvrtích, kde voda teče tenkým čůrkem. Teď je jí jedno, jak jsou na tom ostatní. Dostala se jinam, k němu… přesně tak, jak to Laura chtěla. Jako by jí do toho plánu uvrtala s vědomím, že pro svou sestru dělá dobro a snaží se tak o ni postarat. Laura se totiž na rozdíl od Clary dokázala ve světě chaosu postarat nejenom o sebe, ale i o Claru. Ta zas dávala pozor na Lauru ve starém světě, kde všechno běželo jako na drátkách, podle pravidel.
„Jedla jsi?“ ozvalo se za ní s kovovým podtónem.
Trhnutím se za sebe otočila. Ani ho neslyšela přijít. Tolik se pohroužila sama do sebe, že dokonce přeslechla nepřeslechnutelný kovový dech a těžké kroky okovaných bot.
„Neměla jsem hlad,“ pousmála se do koutku úst. Pohladila ho po ruce, kterou jí položil na rameno. Bůhví, kde jsi byl, pomyslela si. Ve věznici, na mostě, u zasypaných tunelů nebo v docích… Clara upřela pohled proti slunci směrem k mrakodrapům. Jasné slunce se odráželo od jejich lesklých ploch a házelo jí prasátka do očí.
„Pane,“ ozvalo se mezi dveřmi. Dovnitř vstoupil strážný s lehkým samopalem hozeným přes rameno. „Chce s vámi mluvit…“
„Vypadni,“ štěkl Soudce a protlačil se kolem stráže do bytu, kam normálně neměl přístup.
„Promiňte, on…“ Strážný se snažil ze sebe vykoktat omluvu, že nechal Soudce proklouznout. Když mu Osvoboditel dal gestem ruky najevo, že může odejít, zmizel jak pára nad hrncem a dveře za sebou opatrně zavřel.
„Rád bych s vámi mluvil.“ Soudce se zhoupl na patách polobotek, které ho před převratem stály celé jmění. Tvářil se povýšenecky, rty při tom uraženě špulil a koutkem oka šilhal přes Osvoboditelovo rameno ke Claře. „O samotě,“ podotkl důrazně.
Pokojem se rozezněl kovový rachot. Smál se. Chytil se za klopy rozepnutého kabátu a hlasitě se řehtal. „Chvíli jsem měl dojem, že mi říkáte, co mám dělat.“
„Někdo už vám to říct musel,“ pokračoval sebevědomě dál. Odvaha i drzost v něm narostly, když se podíval na Clařin překvapený výraz. Nečekala jeho příchod, to znamená, že sama ještě nic podniknout nestihla.
Smích rázem ustal. Nad okrajem kovového náhubku se šedomodré oči přimhouřily do tenkých škvírek, čelo se pod náporem náhlého rozčílení zvlnilo jako valcha. „Nějak si dovoluješ!“ Hluboký nádech kovově zasípal v masce. „Neohlášeně jsi sem vtrhl a zdá se, že pokoušíš štěstí a mou trpělivost.“
Clara zničehonic vstala. Beze slova odcházela z místnosti sloužící jako přijímací salonek a obývací pokoj zároveň.
„Nedělej tomu chroustovi radost,“ zahlučel Osvoboditel, pohled při tom upíral na Soudcovu povýšeneckou tvář. Nepohnula se ani o milimetr i při přirovnání jeho vyzáblého těla k broukovi. „Zůstaň. Jestli mi něco chce, řekne to i před tebou.“
„Koneckonců,“ ušklíbl se a koutkem oka zaznamenal, jak Clara ztuhla ani ne metr od dveří. Pomalu se otočila čelem ke stojící dvojici, ruce si založila na hrudi. „Proč ne… týká se to i jí. Pokud vím,“ pokračoval s nepředstíranou suverénností. Cítil se zase jako při skutečném právním procesu, kdy ho čekala závěrečná řeč, kterou by vysekal obžalovaného z vraždy na svobodu. „Soudce jsem já a ne ona. Nemá právo zasahovat do jednotlivých procesů, stejně jako já nemám právo,“ na kratičký okamžik se odmlčel, zašilhal jejím směrem, aby se ujistil, že s očekáváním naslouchá, „říkat jí, že podvádět vás za vašimi zády je… špatné.“ Ústa protáhl do podkovy a pokrčil rameny.
Clara v němém úžasu pootevřela ústa. Cítila se, jako by jí právě pěstí vyrazil dech. „Co prosím?“ zašeptala nezřetelně. Místností se totiž jako prásknutím bičem ozval přerývavý nádech kovu. Příliš hlasitý a nečekaný.
Soudce byl rázem na konci. Využil šance, kdy obě dvě protistrany vyhodil z rovnováhy. „Měli bychom si hledět svého, ale nepřišlo mi správné, že vaši laskavost odměňuje dost nevybíravým způsobem. Varoval jsem ji. Dělala to příliš okatě a myslela si, že na to nikdo nepřijde, ale…“
„Lžeš!“ zakřičela, tmavě hnědé oči třeštila na Soudce a z rozčílení lapala po dechu. Nemohla se pořádně nadechnout, na hrudi cítila tlak, jako by jí on sám tlačil mohutnou paží vší silou na hruď, aby z ní vymačkal poslední zbytky vzduchu.
Soudce nasadil soucitný výraz, s nímž se podíval na Claru. Všichni právníci jsou svým způsobem proradní herci. „Ze všeho nejvíc bych si teď přál, aby to byla lež.“ Z Clary se ohlédl na něj. V tichosti, jak jen to dovolovala jeho maska, zuřil. Viděl mu to na očích. Potemněly, vkradl se do nich ledový nádech a vztek.
Clara otevřela ústa, aby se před křivým obviněním bránila, ale jediný jeho pohled stačil, aby okamžitě zmlkla. Najednou dostala strach, ještě větší, než když před měsíci požádala Soudce, zda s ním může mluvit. „Jestli je to všechno, s čím si sem přišel…“ pronesl s klidem, který ho stál obrovské úsilí.
„Ano, pane… musel jsem…“ Osvoboditel ho utnul zvednutím ruky. Soudce tedy zavřel pusu, s pokorou kývl na znamení vděčnosti za to neurvalé narušení jeho soukromí s neodkladnou záležitostí. V duchu se potěšeně usmíval a mnul si ruce. Nálada se mu oproti ránu zlepšila o tisíc procent. A jestli zasazené semínko pěkně vyklíčí, bude mít skvělou náladu až do příští zimy.
„Je to lež,“ zopakovala Clara tiše, jakmile se za Soudcem zavřely dveře.
Neodpovídal. Z hlasitého funění skrze chladný kov jí naskakovala husí kůže. Ztěžka polkla a bezděky se roztřásla, když zamířil jejím směrem. Jakmile došel na Clařinu úroveň, pravou rukou ji popadl za paži. Přidušeně vyjekla. Prsty jí silou zatínal do měkkých tkání i přes kabát. Levou dlaní rozrazil dveře a Claru vlekl za sebou.
Odstrčil ji od sebe až v jejich ložnici. Oběma rukama si sáhl za hlavu. Cvak. Odjistil pojistku zapínání. Masku si jedním prudkým pohybem strhl a odhodil na zem. Nikdy před tím si masku přes den neodložil. Nehodlal se s ní však hádat jako monstrum, ale jako člověk. „Podvádíš?!“ konečně mohl dát průchod vzteku.
„On lže!“
„Za tohle všechno!“ Rozpřáhl paže, aby tak obsáhl vše, co Claře poskytl. Pak jednou rukou poukázal na sebe. „Za mou důvěru!“
„Ale já nic neprovedla!“ namítla naléhavěji, do očí se jí přitom draly slzy.
„Proč by to říkal! Jen soudí vězně!“
„Ale špatně!“ vyhrkla ze sebe a zhluboka se nadechla. „Porušuje pravidla!“ Upřeně mu zírala do očí.
„Žádná přece nejsou!“
„Ale prosím tě,“ odfrkla si. „Je jen jedno pravidlo. Dát jim vybrat, sám to moc dobře víš! Smrt nebo záliv! Tak to chodí! I já dostala na výběr, jinak bych tady před tebou nestála!“
„A už dlouho stát nebudeš!“ zakřičel. Udělal několik kroků k široké posteli, pak zase zpátky. Nevzpomínal si, kdy ho popadl takový vztek, že by nevěděl, co udělat. „Myslel jsem si, že jsi jiná.“
„Já jsem,“ špitla zoufale. Silou se kousala do rtu, přesto se jí brada třásla jako při zimnici.
„Nejsi!“ Dlaněmi si promnul obličej. „Využíváš mě stejně jako ty před tím, ale ty jsi… rafinovanější. Donutila jsi mě sundat před tebou masku, odhalit se… a…“ zvedl ukazovák, plné rty se mu zkroutily do úšklebku, „a to se těm před tebou nepovedlo. Ani tady nevydržely tak dlouho. Ty… jsi je všechny trumfla, jsi jejich královna,“ zakroutil hlavou.
Claře se po tvářích koulely slzy. „Pošleš mě na popravu?“
Vzhlédl, střelil po ní pohledem. „Aby každý viděl, jak jsem si hřál na prsou hada? Vyloučeno.“
„T-tak… mi… srazíš vaz?“ Pomalu se ohlédla přes rameno k oknu. Slunce se sklánělo níž a Manhattan se tak barvil do oranžových odstínů. „Nebo mě…můžeš vyhodit z okna. Sice nejsme tak vysoko, ale… dole je beton. A-ale,“ vzlykla, „když jsi mě ukázal veřejnosti… asi… připadá v úvahu jen ta první možnost.“
„To ano,“ zamumlal. Barva očí se z rozbouřeného moře změnila do podzimní zatažené oblohy. Apaticky se díval na Claru, přesto ji neviděl. Ale co když to není pravda? Zabil bych ji a… Jenže se stejnou pravděpodobností mohla být jeho slova pravdivá.
Stála na místě a nikdy si nepřipadala bezmocněji. Vždycky měla na výběr, ale teď? Moc dobře věděla, jak je těžké prosadit pravdu ve formě „tvrzení proti tvrzení“. Nicméně její pozornosti neušla změna v jeho očích. Přemýšlí o tom, napadlo ji. „Řekl to proto, že mě nesnáší,“ promluvila po minutě tíživého ticha. „Když jsi pryč, sleduju procesy a…“ polkla, aby nevzlykla nahlas, „on je nevykonává správně. Posílá je na popravu, aniž by jim dal vybrat. Dnes dopoledne jsem ho přerušila a donutila ho, aby dal tomu chudákovi na výběr.“
„No a co!“ rozhodil ruce znovu. Od Clary stál přes polovinu místnosti na opačné straně postele. Bál se, že by neodhadl sílu a mohl by jí ublížit, kdyby mu povolily nervy a přece jen ji ze vzteku uhodil. „Je to jen jeho věc, jak je soudí.“ Třebaže si uvědomoval, že Soudce porušuje jediné nepsané pravidlo, nahlas to nepřiznal. Nechtěl připustit, že se spletl a pravdu měl někdo jiný.
„Ty víš, že není…“ zkusila opatrně namítnout.
„Přestaň s tím!“ okřikl ji. „Děláš to proto, že se nudíš! Ano!“ právě našel pevnou půdu pod nohama. „Proto, že ti nedávám to, co by obyčejný člověk dal někomu, koho miluje! Protože máš spoustu volného času a nudíš se! Z nudy a z toho, že ti nedávám to, co by ti dal nějaký chudák tam venku,“ máchl směrem k oknu, „tak mě podvádíš!“
Clara už to nevydržela. Celá uslzená k němu přistoupila, dotkla se jeho obličeje, ale uhnul. „Nikdy jsem neudělala nic z toho, co řekl, nikdy…“ mumlala o překot ve snaze ho přesvědčit. Ale jako by se už uvnitř rozhodl, že bude věřit Soudcově lži. Claru od sebe odstrčil, aby na něj nesahala.
„Proč bych ti měl věřit,“ odsekl. Vztek z něj začínal vyprchávat.
„Protože stojím po tvém boku celou tu dobu!“
„To není důkaz.“ Posadil se na svou stranu postele, matrace se pod jeho vahou prohnula a zavrzala.
Clara stála uprostřed ložnice, rozepnutý nepadnoucí kabát jí visel podél těla stejně jako rezignovaně svěšené paže. Z očí se jí valily další a další slzy. Krátce je zavřela. Nezbývá jí nic jiného, než… „Tak se přesvědč sám,“ zašeptala roztřeseným hlasem.
V uchechtnutí, které mu uniklo z krku, zazněly sarkasmus i absurdita. „Jak?“ Chtěl zjistit pravdu, ano, ale… neznal způsob, jak se k ní dobrat. Soudce mohl mluvit pravdu, stejně tak mohl i lhát. Ale proč by lhal? Hlavou se mu honily miliony nesourodých myšlenek a variant, proč by to tak mělo být a proč by to tak být nemělo. Právo mu nic neříkalo, vyhýbal se mu po celý svůj život. Netušil, čeho by mohla být právnická povaha schopna. Ale hádal, že nejspíš všeho, jako u každého jiného člověka.
Neslyšel odpověď, jen šustění látky a tlumené žuchnutí. Ohlédl se přes rameno. Stála před ním skoro nahá, kabát se jí válel u nohou. Šaty, které nosila pod ním, měla stažené do pasu a jen taktak držely na štíhlých bocích. „Tak,“ špitla.
Přes mírně pootevřené rty se nadechl, obočí povytáhl a zdálo se, že nejspíš nechápe.
„Nebyla jsem jako sestra, i když jsem… starší než ona.“ Váhavě udělala pár kroků k němu. Když nic nenamítl, došla až k posteli a stoupla si před něj. Láskyplně ho pohladila po tvářích, přestože se uvnitř stále ještě obávala jeho reakce.
V zorném poli se nacházelo Clařino ploché břicho. Zaskočeně na něj zíral z několikacentimetrové vzdálenosti a nechal se hýčkat. Skutečnost, kterou mu tím naznačovala, mu do mozku docházela po malých kouskách a veškeré souvislosti do sebe zapadaly až bolestně pomalu. Skoro slyšel cvakání ozubených kol ve své vlastní hlavě. Obě dlaně jí položil na boky. Zavřel oči. Čelem se zlehka opřel o její břicho. Vzápětí si ji k sobě přitiskl těsněji v jakémsi podivném, neúplném objetí.
„Claro,“ zašeptal. Na pokožce cítila jeho teplý dech.
Došlo mu to. Clara stiskla rty k sobě, aby potlačila chuť se ještě víc rozbrečet. „Nechtěla jsem se ti přiznat,“ šeptala sotva slyšitelně. „Nikdy jsi na mě nic nezkusil, jen jsme… pak šli prostě spát a… měla jsem tě za to ještě radši.“
Mlčky si ji k sobě tiskl, na holé lebce cítil její prsty. Hladila ho jako malého kluka.
„Nikdy jsem neudělala nic za tvými zády, nic z toho, co řekl Soudce, přísahám ti,“ polkla, přerývavě se nadechla, „prosím, tak… tak se přesvědč.“
Tlak prstů na Clařiných bocích zesílil. Na místo, kde se zrovna opíral, vtiskl táhlý polibek.
„Řekni něco,“ hlesla.
Lehce se od Clary odtáhl, vzhlédl a za ruce si jí stahoval k sobě do klína. Posadil si ji na sebe. Rázem působila drobně, křehce, zvlášť když ho v slzách prosila. Silné paže omotal kolem jejího útlého těla, rozprostřené dlaně jí přitiskl na záda. „Už mlč,“ špitl. Naléhavě se Claře natiskl na rty, aby ji na následující hodinu umlčel, a vzápětí se se s ní svalil do nadýchaných peřin.
Odtáhl se jen na několik centimetrů, dotýkaly se pouze nosy. „Už teď jsem si jistý,“ pronesl tiše, „ale… stejně se raději přesvědčím.“ Táhlým pohybem ji pohladil po rozpuštěných vlasech. „Už jsem skoro nedoufal.“


To bylo poslední, co od něj po několik dalších hodin slyšela. Jejich životy i vztah dospěly díky chaosu k dalšímu momentu, pro které lidi jen přežívají. Tentokrát jim k tomu pomohl Soudce.

zdroj: tumblr.com

Žádné komentáře:

Okomentovat