neděle 1. března 2015

Osvoboditel: Muž bez tváře 2 (volné pokračování)

Hlavní ulice téměř zely prázdnotou. Vítr před sebou hnal odpadky, zmuchlané noviny a prázdné kartony. Dříve po asfaltu rachotily i plechovky, ale kov z nich se ukázal jako dobrý objekt pro výměnný obchod, takže je zoufalí lidé začali sbírat a vyměňovat za mnohem potřebnější, především jídlo nebo zdravotnické potřeby. Cokoli, čeho sama měla dostatek. Ještě před nedávnem občas takové lidi zahlédla. Procházeli ulici po ulici s nosem přilepeným u chodníku, aby vyčmuchali i tu nejzapadlejší plechovku. Zmizeli společně s plechovkami. Už nebylo co sbírat.
Podívala se na oba konce ulice, kam až z okna druhého patra soudní budovy dohlédla. Osvětlovaly ji pouze dvě skomírající světla. Ve starých barelech hořel oheň přiživovaný vhodnými odpadky. U nich se v hloučku těsnali najatí strážní obalení v hadrech, aby se při nočním hlídkování zahřáli. Mrazy dávno polevily, přesto se v noci teplota držela nízko u nuly.
Za zády jí vrzly dveře. Clara se neotáčela. Věděla, že přišel on. Stále ještě neviděla jeho tvář. Pokaždé přicházel, až když se úplně setmělo. Nedovolil jí rozsvítit ani svíčku, natož lampičku. Objímal ji, jako děti plyšového medvídka pro lepší a snazší spaní bez nočních můr. Připadalo jí zvláštní a svým způsobem komické, že někdo jako on, může trpět zlými sny a neklidným spánkem, když má všechno. Příjemně teplou místnost, jídla, kolik zvládne sníst a moc nad všemi na Manhattanu.
„Myslel jsem, že už budeš spát,“ promluvil polohlasem.
Clara zakroutila hlavou. „Nějak nemůžu usnout…“
„Trápí tě něco?“ Podle kroků poznala, že se zastavil u postele. Nikdy k ní nepřišel k oknu poté, co se jednou snažila zahlédnout skrze odraz ve skleněné tabuli jeho tvář. Od té doby se oknu vyhýbal, pokud u něj stála.
Zhluboka se nadechla, otočila hlavu k rameni, aby k němu nestála úplně zády. „Kdy už tě konečně uvidím?“
Ušklíbl se. „Vídáš mě každý den.“
„Chci vidět tvou tvář,“ namítla naléhavěji. „Tenkrát si říkal, že není vhodná doba, ale jsem tu s tebou už tři měsíce. Na kalendáři je březen, Hudsonský záliv rozmrzl a…“
„No a?“ přerušil ji. Hlas měl pevný, jako by se stáhl do ústraní a nechal promlouvat diktátora s maskou, kterým se stával den co den.
„Ty to nechápeš, viď?“ zašeptala zklamaně.
„A co bych měl chápat?“ postel pod ním zavrzala, matrace se prohnula.
Clara mlčela, doufala, že mu ticho napoví.
„Nebuď jak malé dítě. Dávám ti spoustu věcí a ty chceš ode mě čím dál tím víc.“
Tentokrát už se k němu otočila čelem, přitáhla si k sobě cípy županu s vyšitým logem hotelu Hilton. „To není pravda,“ špitla plačtivě. „Jestli…“ polkla, „jestli si myslíš, že jsem… nevděčná za jídlo, oblečení, teplo, střechu nad hlavou,“ na okamžik se odmlčela. „Nebo za tvou milost,“ pronesla hlasitěji a pevněji než předtím, „tak se pleteš.“
Přes celou místnost jen v županu namířila ke dveřím. „Kam jdeš?“ ozvalo se z postele.
„Vrátím se na ulici,“ zamumlala.
Ve vteřině byl na nohou. Sotva Clara pootevřela dveře, rukou je přibouchl. Stál těsně za ní, zhluboka dýchal. „To ne. Nesmíš odejít.“
Clara stála bez hnutí na místě. Prsty si chvatně otřela slzící oči. Po chvíli ucítila jeho ruce na ramenou, zády si jí přitiskl k hrudi a objal ji. Nosem se otřel o odhalený krk. Ztěžka polkl a špičkou jazyka si navlhčil rty. „Slibuju ti, že… že…“
„Nechápu, proč je to pro tebe tak těžké, vždyť…“ zvedla ruku a špičkami prstů se dotkla holé lebky. Putovala po hladké pokožce dopředu, dokud nenarazila na zvlněné čelo, které neustále krčil, a zavřené oči. „Vždyť tě mám ráda.“ I přes všechnu tu bídu a chaos, které jsi způsobil, dodala v duchu. Po Lauře, jíž viděla naposledy v tom prázdném ledovém bytě s rozbitými okny, kde ji prosila, aby se nechala chytit a požádala ho o milost, představoval jednoho z nejbližších lidí v jejím životě.
„Já vím,“ dodal sotva srozumitelně. Na pulzující žílu na krku vtiskl polibek. „Brzy, dej mi ještě čas.“
Pomalu se k němu obrátila čelem. Uchopil ji za ruku a přitiskl si ji na obličej, slepě se ho dotýkala jako první noc, kdy jí to dovolil. Clara mu položila hlavu na rameno. Najednou se cítila unaveně.
„Zítra je tvůj velký den,“ řekl tiše a plnými rty přejel po konečcích prstů.
Clara zavřela oči. Nějakým způsobem se jí povedlo zítřejší události úspěšně vytěsnit z hlavy. Více jak týden se ho snažila přesvědčit, že jeho nápad není zrovna dobrý a že by se měla držet zpátky v ústraní. Za svým rozhodnutím si stál. Uvědomovala si, že nic nedělá bez důvodu. Tuhle anarchii způsobil jen proto, aby lidem otevřel oči a stavidla možnostem, výjimečným okamžikům, které nás dělají šťastné, a teprve díky nim žijeme, do té doby přežíváme. Nicméně se nepřestávala ptát sama sebe, proč je pro tuto myšlenku tak důležitá.
Namísto odpovědi se jen více přitiskla k jeho krku. Pomalu se nadechla. Cítila jen vodu se slabým nádechem mýdla. Žádný kov. Jakmile sundal hrozivou masku deformující hlas i dech, vydrhnul si obličej i krk kostkou mýdla. Smýval ze sebe diktátora a stával se tím, kým býval.
„Pojď si lehnout,“ zamumlal zhrublým hlasem. S rukou kolem jejích útlých ramen ji odváděl do postele. Neprotestovala a ani mu svými názory, že se zítřka nechce účastnit, nehodlala kazit náladu či snad jakousi ideologickou vizi, které nerozuměla. Ostatně nechápala spoustu věcí, přesto pokorně stála po jeho boku a těšila se z veškerých výhod, které jí poskytoval.

Vestibul zaplňovaly stovky, ne-li tisíce lidí. V otrhaných hadrech se těsnali k sobě, nejen proto, aby se jich tam vešlo co nejvíce, ale i kvůli tělesnému teplu. Pohublé postavy se zapadlýma očima v tmavém oblečení se hemžily jako mravenci, takže navršená hromada se soudcovskou lavicí na vrcholku zhrouceného systému, zákona a práva, nebyla téměř vidět. Hubeňour s brýlemi připomínající na dálku strašilku seděl za oním masivním dřevěným stolem. Demonstrativně si založil ruce na hrudi, přehodil nohu přes nohu jako ostřílený obhájce na poli trestního práva a mírně se zaklonil, aby měl co nejlepší výhled na schodiště lemované zábradlím. On představoval jediné právo, jediného soudce, který buďto uděluje okamžitou smrt, nebo šanci na vykoupení, což si volila drtivá většina. Vše ve jménu Osvoboditele s maskou, který se měl každou chvilku objevit.
Halou se rozléhala vzdálená ozvěna kovově znějícího dechu. Dav dole rázem utichl a všichni do jednoho upřeli bezvýrazný pohled vzhůru na vrchol schodiště.
„Buďte…“ křikl a vzápětí udělal dramatickou pauzu. „Pozdraveni,“ dodal s téměř hmatatelnou ironií. Většina lidí pod ním přežívala či snad dokonce umírala. Přát jim zdraví tedy znamenal dokonalý výsměch.
„Pět měsíců,“ pokračoval. „Tolik času jsme strávili všichni pohromadě. A podívejte se!“ Ruce kolem sebe teatrálně rozhodil, aby obsáhl celé prostranství, všechny, kteří povinně dorazili na jeho veřejný proslov. „Jen se otočte vedle sebe, podívejte se do tváře toho, kdo vedle vás stojí. Jste si všichni rovni. Všechno tam venku je…“ další pauza okořeněná kovovým úšklebkem, „vaše.“
„Záleží jen na vás, jak s tím naložíte. Žijeme pro výjimečnost!“
„My tu umíráme!“ ozvalo se odněkud z davu. Mezi lidmi dole to zašumělo a všichni se najednou začali ohlížet kolem sebe, kdo měl tolik drzosti a odvahy, že něco takového řekl nahlas.
Pohublý soudce obrátil pozornost k lidem. Skrze brýle pátravě sledoval jednotlivé obličeje a vyhledával jako radar jedinou osobu.
„Můžete odejít,“ namítl Osvoboditel. Svalnatou mohutnou rukou ukázal k otevřeným dveřím, v nichž se těsnali ti, kteří se již nevešli dovnitř. „Tamhle jsou dveře. Klidně jděte, pokud umíte plavat!“
S ústupem zimy se změnil trest. Vykoupení z anarchistické společnosti na Manhattanu už nepředstavovalo přejít přes zamrzlý záliv. Ledy roztály, špinavá řeka proudila dál a přes most se nic jiného než zásobovací vozy nedostaly. Kdo chtěl odejít, musel přeplavat. Jenže pohublí a vyčerpaní lidí většinou neměli dostatek síly, aby vydrželi byť i tu nejkratší vzdálenost mezi Manhattanem a okolním světem.
Na jeho slova už se z davu žádná odezval neozvala. Zmlkl. Soudce napadlo, že pravděpodobně zvažuje své síly.
Osvoboditel se chytil za klopy koženého kabátu podšitého vlnou. Zhluboka dýchal, ještě pomaleji vydechoval. Kovově deformovaný zvuk ucházejícího vzduchu se rozléhal kolem. Potřeboval navázat předchozí myšlenkou, než ho kdosi zdola přerušil. „Žijeme pro výjimečnost, žijeme, abychom užívali dne, ale vy jste to zatím nepochopili.“ Odmlčel se, všichni se znovu zaposlouchali do kovového dechu, zatímco se k zábradlí přibližovala další postava. Vedle něj působila příliš drobně, bezbranně, snad až titěrně. Tmavé vlasy měla vzadu sepnuté na temeni a choulila se do těžkého kabátu, který sahal až ke kotníkům.
Někteří v davu v němém úžasu pootevřely ústa. Třebaže mezi lidmi kolovala fáma o ženách, které si brával k sobě, a které nechával popravit zdánlivě bez důvodu, nikdy žádnou z nich neukázal veřejnosti. Tento nepatrný projev lidskosti jim vyrazil dech. Jiným se honily hlavou myšlenky, jak moc je ta drobná dívka po jeho boku zvrácená, když s ním sdílí jeho pokroucené ideály. Dal jim příčinu na vytváření dalších fám a drbů, přesto se projevil lidsky. Ukázal jim svou slabost. Předvedl jim Claru.
Její úkol byl celkem prostý. Jen stát a mlčet. Přesto se rozhlížela po lidech pod sebou, koukala jim z dálky do tváře ve snaze najít svou sestru. Nikde však nezahlédla tu její drze vyhlížející tvář s blond vlasy rozházenými do všech stran. Když se ohlédla na opačnou stranu sálu, střetla se pohledem se soudcem. Probodával ji vodnatýma očima, rty tiskl k sobě a zdálo se jí, že nesouhlasně kroutí hlavou. Nechápala, oč mu jde.
„Drahá?“ ozvalo se vedle ní skrze kovovou masku. Teprve teď si uvědomila, že ho vůbec neposlouchala.
Podívala se na něj a vzhlédla. Šedomodré oči si ji pátravě prohlížely, snažil se v jejím výrazu vyčíst, na co myslí. Obočí i čelo nechápavě nakrčil, takže se mu nad maskou vytvořily hluboké vrásky. Sotva patrně nadzvedla koutky úst v náznaku úsměvu a rty němě naznačila, že se omlouvá.
Lid dole napjatě čekal. Dlouhé ticho začalo působit trapně, proto se Osvoboditel obrátil čelem k zábradlí a zakřičel: „Přiveďte vězně!“
Ze vzdáleného konce haly se ozval ženský křik. Skrze tisícihlavý dav si klestili cestu najatí žoldáci. Z každé strany držely vzpouzející se postavu. Snažila se kopat, jakkoli strážné zranit, ačkoli si uvědomovala, že se jí odpor nevyplácí.
Clara nechápala, oč jde. Koutkem oka zahlédla na soudcově vzdálené tváři škodolibý, ale především spokojený úšklebek. Když strážní s vězeňkyní přišli blíž, vytřeštila oči, otevřela ústa. Chtěla vykřiknout její jméno, vyhrnout se k zábradlí, seběhnout dolů a pomoct ji, ale hlas jí uvázl v krku a nohy zůstaly stát na místě jako dva ocelové pilíře. Držel ji na zádech za kabát. Nic neříkal, jen dýchal a ona k němu najednou začínala po tom všem pociťovat nenávist. Hnědé oči se jí zaplnily slzami, přetékaly přes víčka a koulely se dolů po tvářích. Lapala po dech, od úst se táhly obláčky sražené páry.
Vězeňkyně vzhlédla nahoru k Osvoboditeli. „Claro!“ zakřičela, hlas jí přeskočil. „Claro!“ opakovala, s každým dalším zvoláním zněla zoufaleji a ochraptěleji.
„Lauro,“ zašeptala tak, že to slyšel jen on.
Soudce se za stolem posadil normálně. Lokty opřel o desku a předklonil se, aby si mohl titěrnou postavu prohlédnout lépe. „Víš, čím ses provinila?“
„Ničím!“
Strážný jí pažbou zbraně udeřil do zad, aby zmlkla a klekla si. Clara chtěla vykřiknout, ale on ji zase zadržel. Mohutnou rukou jí sevřel rameno, až jí z krku unikl bolestivý sten. Okamžitě sevření povolil a přerývavě se nadechl.
„Při pokusu o útěk jsi zabila tři strážné. V přestrojení v jejich uniformě ses snažila překročit hranici prázdným vozem, který den před tím přivezl zásoby.“ Teď měla přijít věta: Vinna! Namísto toho soudce utichl a ohlédl se ke schodišti. „Řada je na vás!“ zakřičel jejich směrem. „Na vaši počest, Claro, prosím…“ rukou poukázal z vrcholku práva dolů na klečící Lauru. „Ujměte se vykonání rozsudku sama.“ Zněl kousavě a úlisně jako had. Nemohl překousnout fakt, že mu zničehonic odebral funkci a přenechal právo rozhodovat o osudech odsouzených a pochytaných někoho jiného, obzvlášť holku, kterou si hýčká jako svou oblíbenou hračku.
Claře se udělalo špatně. Na hrudi cítila nepříjemný tlak, nemohla se plně nadechnout, třebaže zrychleně lapala po dechu. Do kolenou se vkrádala slabost, v krku pocítila chuchvalec, který nešel spolknout. Bála se, že když otevře ústa, aby promluvila, nevydá ani hlásku. Jen zoufale zakvílí jako raněné zvíře. Věděla, že to soudce udělal schválně. Odněkud zjistil, že je Laura její sestra, jediný blízký a pokrevní člověk, který jí zůstal. Věděl to!
Clara uslzenýma očima pohlédla na Lauru. I před soudem měla ve tváři drzý, povýšenecký výraz. Úzkostlivá zoufalost, s níž na Claru při nedostatku jídla apelovala, byla najednou tatam. Vytratila se. Už neměla strach, že zemře. Pravděpodobně nehodlala zemřít hlady, ale teď… Světlé rty zkroutila do arogantního úšklebku. To byla její odpověď na nevyřčenou otázku, zda skutečně zabila tři strážné a pokusila se o útěk.
Zavřela oči. Zdálo se jí, že se dlažba pod jejíma nohama houpe. Zhluboka se nadechla, spolkla slzy. „Kdy k tomu došlo… soudce?!“ Poslední slovo vykřikla s opovržením. Na dálku mu verbálně plivla do tváře.
„Dnes ráno.“
V davu cosi zašumělo. Claře najednou všechno došlo. Nenávist se částečně rozplynula, úzkost ustoupila do pozadí a svým způsobem se ztuhlé svaly v těle uvolnily. Ani k němu nevzhlédla. „Jdu dolů,“ zamumlala. „Rozloučit se,“ špitla. Nesnažil se jí zastavit. S hrdě vztyčenou hlavou kolem něj prošla, scházela ze schodů a vynaložila téměř veškeré úsilí k udržení kamenného, nezúčastněného výrazu. Nesměla se před nimi rozbrečet. Lidé ji ustupovali z cesty, dělali jí místo, aby se dostala k odsouzené.
Jakmile se postavila před Lauru, poklekla. Prsty jí prohrábla zacuchané blond vlasy. Uchopila do dlaní sestřin obličej. Necítila žádné vystouplé kosti. Očima se na Lauru usmála. Pravidelně jedla, přibrala a nejspíš i zesílila. Pak ji zničehonic objala. Drtila ji v objetí, jak jen mohla.
„Jsi dost silná, zvládneš to,“ šeptala Clara do sestřina ucha.
„Já vím, proto jsem dnes tady. Neboj se o mě. Vždycky ses o mě bála víc, než jsi musela.“ Což byla pravda. Vždycky se děsila toho, kde celé noci je, co provádí a s kým se stýká ještě před tím, než nastal jeho nový svět.
„Dávej na sebe pozor.“
„Budu. Claro?“ špitla. „Je to i jeho práce.“
Clara si sestru odtáhla na délku paží. Zaskočeně se jí dívala do očí. Hrály v nich jiskřičky. Laura krátce přikývla, čímž dala najevo, že by měla dokončit proces.
Najednou všechno dávalo smysl. Laura spáchala zločin a pokus o útěk dnes. Právě dnes po ní chtěl, aby po jeho boku vystoupila na veřejnosti, kde nařídil, že slavnostně provede proces nad jedním z vězňů, kterým naprostou náhodou byla její sestra. Vše v době, kdy se záliv dá přeplavat. Věděl to a vzhledem k tomu, co jí Laura naznačila a soudě dle jejího klidu, jí pomohl víc, než tuší. Nejspíš jí poskytl prostředky, aby cestu přes záliv zvládla snadněji, možná dostala i nepromokavý vak, kam si uloží šaty a boty. Třeba ani nebude muset přeplavat a vše je jen divadlo pro lidi.
Clara vstala. Odstoupila od sestry několik kroků. Pokusila se nasadit co nejlhostejnější výraz. „Vinna!“ vykřikla, aby slova slyšel každý v sále. Show musela pokračovat. Divadlo především, povzdechla si v duchu. „Vyber si možnost. Smrt nebo záliv!“
Laura se drze uchechtla. „Záliv.“
Pak ji žoldáci popadli za paže, vytáhli na nohy a vlekli davem pryč. Ulička, kterou jim utvořili, se téměř okamžitě zavřela. Už Lauru nezahlédla. Tohle bylo naposledy, kdy mohla vidět její tvář. Nicméně v hrudi ji hřálo teplo, že alespoň ona se odtud dostane. Bude žít v normálním a lepším světě. Zachránila ji.
Vzhlédla nahoru k zábradlí. Pomalu přikývl.
S jeho pomocí, dodala v duchu.

Po večeři seděla před oknem ve svém pokoji. Dívala se do tmy směrem k řece. Neviděla ji, jen tušila, že se tam někde nachází. Jakmile za jejími zády vrzly dveře, vstala a přešla k vypínači.
„Počkej…“
Zarazila se s rukou u lampičky na nočním stolku. Neohlížela se. Srdce jí najednou bušilo rychleji. Ztěžka polkla, jazykem si přejela po rtech. „Proč jsi to udělal?“
„Kvůli tobě. I když jsi nic neřekla, věděl jsem, že máš o ni strach.“
Clara lehce kývla. „Je to má krev… poslední společná.“
„Touhle dobou už je dávno v bezpečí na druhé straně.“
„Děkuju,“ hlas se jí třásl. „Vážím si toho víc než jídla nebo… tady toho pokoje.“ Zhluboka se nadechla, aby potlačila chuť se rozbrečet úlevou. Znovu se tedy natáhla po lampičce. Chtěla ho obejmout, a dokud nezhasne, nesmí se k němu otočit.
„Ne, počkej,“ zastavil ji. Stál za ní, na krku cítila jeho dech. Opatrně jí položil ruce na ramena a to, které odpoledne zmáčkl příliš silně, jemně mnul, aby tak odčinil bolest, kterou jí způsobil. „Myslím…“ polkl, „ že je… čas.“
Jeho obvykle pevný hlas překypující sebejistotou zněl váhavě. Clara se kousla do spodního rtu, mnula ho mezi zuby. Přerývavě se nadechla a zády se opřela o jeho rozložitou hruď. „Proč mám dojem, že máš strach?“ hlesla.
„Protože… je to pravda.“
Neubránila se tichému smíchu. Zrovna on, muž, který si hraje na brutálního vůdce chaosu s naivní utopistickou myšlenkou, jakým je komunismus sám, působí jako emocionálně mrtvá schránka bez špetky lidskosti. Někdo takový má z něčeho strach. Pošetile se bojí, že až Clara uvidí jeho skutečnou tvář, změní se, přestane stát po jeho boku, nebude chtít, aby s ní lehával v posteli…
„Proč? Myslíš si, že až tě uvidím, uteču?“
„Svým způsobem.“
Nechápavě kroutila hlavou, zatímco poslouchala údery jeho srdce. „Hloupost. Když… jsem se dokázala svým způsobem,“ použila jeho vlastní slova, „zamilovat do monstra s maskou… teď už se nic nezmění. Myslela jsem, že mi dávno důvěřuješ.“
Hlubokým nádechem naplnil plíce vzduchem. „Tak se tedy otoč.“
Konečně před sebou stáli tváří v tvář, jako obyčejní lidé. Vzhlížela k němu s mírně pootevřenými rty. Její velké hnědé oči hltaly jednotlivé části, křivky, oči, jež čekaly na odpověď. Jakoukoli. Prsty se opatrně dotýkala jeho tváří, nosu, víček a nakonec i rtů. „Kvůli tomuhle ses bál?“ tiše se uchechtla. „Jakmile sundáš masku, stane se z tebe někdo jiný… někdo… pošetilý.“ Rty pomalu roztáhla do úsměvu – upřímného, šťastného, který u ní nikdy neviděl.
Pro polibek se musela vytáhnout na špičky. Přitiskla se na jeho nehybné rty, a pak ho objala. Obličej mu schovala do krku. Na čerstvě umyté pokožce cítil Clařin úsměv. „Ale jsi můj někdo jiný, můj pošetilý,“ šeptala. Pomalu kolen jejího těla omotal paže. „Děkuju.“

Narovnala se, aby mu mohla pohlédnout do očí. Zračila se v nich úleva. Nepřestávala se na něj usmívat. Prstem ukazováku obkreslila jeho spodní ret. „Půjdeme si lehnout. Dnešek byl náročný.“

zdroj: pixshark.com

Žádné komentáře:

Okomentovat