pátek 27. března 2015

Amber: Žena mezi dvěma muži - 3. část


LONDÝN

Muž v černém svetru a bílé zástěře otevřel dveře tmavého domu poblíž doků. Stmívalo se. Silný zápach zkažené vody naznačoval změnu počasí. Až bude za pár hodin odcházet, bude nejspíš pršet.
            „Jsi na špatný adrese, bordel je jinde,“ utrousil, párátko převalil v puse z jednoho koutku úst do druhého.
            „Jdu za panem Solomonsem.“
            „Vypadni.“ Chtěl zabouchnout dveře, ale nezvaná návštěva do nich na poslední chvíli strčila nohu.
            „Prosím, řekněte mu, že za ním přišel jeho nedávný host.“
            Chlápek se zhluboka nadechl. „Počkej tu.“ Dveře tak jako tak zabouchl.
            Zhluboka se nadechla ústy. Obrátila oči k zataženému nebi a tmavý kabát si přitáhla těsněji k tělu. Připadala si tu nepatřičně. Navíc začínala pochybovat, jestli vůbec udělala správně. Rozhodla se, že ano, třebaže ji tichý vnitřní hlas nabádal, aby šla domů.
            Dveře se zanedlouho znovu otevřely. „Pojď,“ vybídl ji muž s párátkem v ústech. Vedl ji dolů do sklepů stejnou cestou jako posledně. Jenže na rozdíl od první návštěvy ji vedl dál dozadu. Překvapilo ji, že uprostřed sklepa stojí prosklená kanceláře jako v nějakém oficiálním úřadě.
            Ze dveří zrovna vycházel muž. Oblek i kabát na něm vypadaly velice draze. Nad horním rtem se táhl tenký černý knírek a vlasy stejné barvy měl uhlazené dozadu.
            „Alfie, ty jsi rozšířil pekárnu ještě o… jiné služby?“ pronesl, jakmile pohledem zavadil o příchozí návštěvu.
            Ošila se z jeho hlasu i pohledu. Obojí totiž bylo neskutečně slizké. Prohlédl si ji od hlavy až k patě se zjevným úmyslem v očích. Dokonce dělal dojem, že Solomonse požádá o malou výpůjčku.
            Solomons se zastavil mezi zárubněmi. Jestli ho svou návštěvou překvapila, uměl to sakra dobře skrývat. „Každýmu useknu pazouru, kdo sáhne na Židovskou holku. Ty nejsi výjimka.“
            Slizký muž s knírkem a podivným přízvukem se na Alfieho zklamaně otočil. „Moc velká škoda.“ Udělal několik kroků k odchodu, ale na okamžik se zastavil na její úrovni. „Vy byste mi za jednu ruku stála.“
            Jakmile muž odešel, Alfie pohledem zpražil toho, co ji přivedl dolů. „Vystřel,“ odsekl. Teprve pak se tím svým prapodivným způsobem pousmál. „Amber,“ zahlaholil, teatrálně ji opět přivítal přátelskými polibky na tvář jako poprvé. „Vítám tě.“
            Na okamžik měla dojem, že Alfie jenom předvádí divadlo pro své zaměstnance. Jako by jim ukazoval, že on smí a oni ne. Odvedl ji do kanceláře. Posadila se k masivnímu dřevěnému stolu. „Co potřebuješ?“ opřel si lokty o hranu a zabodl do ní ledové oči.
            „Nic,“ bezděky se uchechtla.
            „Skutečně?“
            „Musím něco potřebovat, abych směla přijít?“ použila Tommyho slova.
            „Samozřejmě, že ne, ale nikoho takového neznám.“
            „Teď už ano.“ Usmála se. Bez nucení, samovolně, jen tak. Srdce jí totiž znovu bušilo jako o závod. Tak přece jen… Ze Solomonse sálal strach i respekt. Nevěděla, co od něj čekat, ale možná to jí způsobovalo podivné chvění v hrudi a zrychlený tep. Děsil ji a lákal zároveň. Proto za ním přišla, aby se ujistila, jak to vlastně je.
            „Ten podělanej Shelby má fakt kliku,“ ušklíbl se, zaklonil se v křesle. Na krku mu zachrastil řetízek s brýlemi na čtení, které si připevňoval na konec nosu jako kolíček na prádlo.
            „Ale není Žid,“ ušklíbla se. Jak to, že ji hra na Židovku poprvé přišla tak těžká? Možná ji děsil jen ten nůž, nebo že prostě nevěděla, do čeho jde.
            „Přesně,“ ukázal na Amber prstem. „Není Žid. Do teď nemůžu přijít na to, proč si Židovka jako ty, vezme podělanýho protestanta jakým je on!“
            Koketně naklonila hlavu ke straně. „Miluji ho.“
            „Kecy,“ vypálil ze sebe bez rozmýšlení. „Hovadina… naprosto směšná blbost.“
            Amber ztuhla, několikrát zamrkala. Přerývavě se nadechla. Strnule se pootočila za sebe. Nikdo nehlídal dveře kanceláře, nikdo ji tam nemohl zamknout, kdyby se rozhodla odejít. Přesto jí neviditelná smyčka stáhla hrdlo.
            Alfie se k jejímu překvapení rozesmál. „Já mu to neřeknu…“
            Sklopila oči. Na stole ležela spousta papírů. Ten navrchu připomínal smlouvu. Ale nohama vzhůru nedokázala přečíst ani slovo. „Děkuji,“ zamumlala přiškrceně.
            „Takže proč jsi přišla?“
            „Jen tak,“ zvedla oči, pousmála se a pokusila se všechny pochyby hodit za hlavu. „Už dlouho jsem nepotkala nikoho… ze svých lidí.“
            Alfie významně kývl. Dlouho si ji mlčky prohlížel. Zničehonic vstal. Pomalu obešel kancelář, prosklené části zatáhl umaštěným hadrem, dveře zamkl. Pak se tiše zastavil za Amber. Sklonil se k ní. Cukla sebou, když na uchu ucítila hrubé vousy. Dlaně jí položil na ramena, sjel s nimi po celé délce paží a ruce jí pevně přitiskl k opěradlům.
            „Škoda, že ti nevěřím ani slovo.“
            Ztuhla. Napřímila se a chtěla vstát, s čímž počítal. Stisk zesílil. „Ššš, nikam!“
            „Nelžu,“ vysoukala ze sebe roztřeseně.
            Prudce jí vytáhl ze židle na nohy. „Poslal tě sem, aby ses tady… porozhlídla, přesvědčila se, že dodržuju dohodu… co?!“
            Amber pohltil strach, vždyť ani neví, co v té dohodě stálo. Měla ten vnitřní hlas poslechnout a odejít, dokud mohla. „N-ne… on… on nic neví!“
            Vzápětí se ocitla na studené, vlhké zemi. Držel se za tvář. Pálila ji, v očích cítila slzy a v puse kovovou pachuť. Zřejmě se kousla.
            „Kecy! Proč jsi přišla?!“
            Měla chuť si dlaněmi zacpat uši. Jeho křik se v malé místnosti nedal vydržet. „Kvůli vám,“ zamumlala.
            Za paži ji vytáhl na nohy a neurvale s ní mrskl do židle. „Kvůli mně?“ Naklonil se k ní, tělem jí bránil v útěku.
            Místo slov se mu přitiskla na rty.
            Tentokrát se mu emoce nepodařilo skrýt. Jeho zaskočený mozek se snažil zjistit, jestli je to jen nějaký úhybný manévr, nebo to Amber myslí vážně. Udělala to znovu. Líbala ho se zavřenýma očima, pomalu, vroucně. Tak, jak by měla líbat svého manžela, ne cizího muže. Dokonce jí ani nevadilo, že jí jeho vousy škrábou v obličeji.
            „Proto jsem přišla,“ špitla roztřeseně.
            Alfie se ztěžka nadechl. Zamyšleně si mnul zarostlý obličej. Kalhoty měl v rozkroku vyboulené. „Shelby nesnáší jednu věc… když…“ polkl, „si někdo bere něco, co patří jemu.“
            Amber nestihla říct ani slovo. Ve vteřině jí tiskl obličej i horní polovinu těla na desku stolu. Kabát se sukní šatů jí přehodil přes hlavu. Utlumil tak ten nesrozumitelný křik a zbytečné prošení, aby toho nechal. Přišla kvůli tomu. Dostane tedy, co chtěla. Snažila se bránit, ale jednou rukou jí zatlačil do zad tak prudce, až jí téměř vyrazil dech. Vzápětí do ní zezadu narazil. Amber vyhrkly slzy. Dusila se jimi, lapala po troše vzduchu. Alfie jí prsty druhé ruky zatínal do boku. Mačkal ji, drtil a s funěním zběsilého zvířete do ní prudce přirážel.
            Když jí zalehl celou svou vahou, poznala, že skončil. Všechno ji bolelo. Tiše pod ním plakala. V duchu si pouze opakovala, že sem neměla chodit.
            Solomons si zapnul kalhoty a stáhl jí dolů šaty. „Teď, když si dostala, pro co sis přišla, tak bys mohla vypadnout.“ Závěsy nechal zatažené, ale dveře odemkl. Amber se pomalu narovnala. Snažila se uklidnit. Musí se přece ještě dostat domů.
            „Tak vypadni!“ křikl.
            „Já vám nelhala,“ špitla, když kolem něj procházela. Za sebou slyšela jen prásknutí dveří. Bez vyprovázení vyběhla ze sklepa na ulici. Venku už byla tma a pršelo. Rozeběhla se pryč od doků. Zastavila se, dokud se nedostala do rušnějších míst. Lidé ji míjeli, nikdo si však nevšiml, že má líčidla rozmazaná a na tváři se jí vybarvuje modřina. Můžeš si za to sama, slyšela svůj vnitřní hlas, zatímco se trmácela v dešti domů.
            Kabát zacákaný od bláta odhodila ve vstupní hale na zem. Přestože se v koupelně naložila do horké vody, třásla se. Tváře se nemohla dotknout ani konečky prstů, natož aby se na sebe chtěla podívat. Seděla tam dlouho. Pokaždé, když voda vychladla, kus odpustila a přilila horkou. Pořád ještě musela udělat jednu věc. To, co dělá vždycky, sotva Tommy odejde do pokoje pro hosty. To, co provádí všechny prostitutky, aby neměli se štamgasty parchanty.
            Do postele si lehla brzy ještě před večeří. Kolem půlnoci se však probudila. Z přízemí slyšela šramot. Tlumené, vzdálené kroky. Tiše vstala, pootevřela dveře na chodbu. Stál na posledním schodu, vlasy měl vlhké a po spánku mu stékal pramínek dešťové vody. Hrdlo se jí opět stáhlo. Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy. Doufala, že bude mít víc času. Že se stihne dát dohromady a připravit, než přijede. Ale byl tady. Přijel dřív a teď na ní nechápavě zírá.
            Chtěl se omluvit, že ji probudil, ale namísto toho ze sebe vypravil: „Co se ti stalo?“ Vzdálenost mezi nimi překonal několika kroky. Zatlačil ji do pokoje, kde bylo příjemné teplo, a v krbu praskal oheň.
            „Jdi pryč,“ zašeptala. Obrátila se k němu zády a chtěla si jít lehnout.
            „Ne, dokud mi to nevysvětlíš.“ Dvěma prsty ji opatrně uchopil za bradu a natočil si její tvář tak, aby si modřinu mohl prohlédnout na světle. „Kdo ti to udělal?“
            Přes spodní víčka se překulily slzy. Nemohla mu to říct. Zahanbeně sklopila oči. Nebránila se ani, když ji objal. Naopak mu obličej zabořila do vlhkého krku. Voněl deštěm a tabákem. „Amber…“
            „Řekni mi to,“ naléhal, když se mu vykroutila z náruče. „Prosím.“ Upřímně při neohlášeném příjezdu čekal cokoli, ale rozhodně ne tohle. Uvolnil si manžety a naškrobený límec.
            Amber přecházela po ložnici, rty se jí třásly. Nevěděla, co říct. Bála se, že jakmile otevře pusu, selže jí hlas. „Šla jsem… z kina,“ začala váhavě. „N-někdo… někdo mě napadl,“ vysoukala ze sebe.
            „N-nejspíš si mě jen spletl s prostitutkou, nic… nic víc,“ vykoktala. Ruce svěsila bezmocně podél těla. „Nic víc… nic víc, přísahám.“ Zoufale poslední slova opakovala. Přidřepla si vedle krbu na kolena, ruku si tiskla k ústům a v duchu se modlila.
            Tom si rukou promnul obličej. Opatrně jí pomohl zpátky na nohy. Nelíbilo se mu, že před ním klečí, jako by se ho snažila odprosit za něco, co nemohla ovlivnit. „Nebyla to tvoje chyba,“ promluvil tiše. „Viděla jsi ho?“
            Tupě zakroutila hlavou. Dotkl se nepotlučené tváře a odvedl ji zpátky k posteli. „Počkám tu, až usneš.“
            „Nechoď,“ špitla. Dívala se do obličeje s měkkými, téměř až zženštilými rysy. Vždycky působil tak klidně. I teď dělal takový dojem. Přesto v jeho očích zahlédla jakousi lítost, možná i trochu strachu. Ve skutečnosti si vyčítal, že v Londýně trávil tak málo času. Kdyby jezdil častěji, snažil se k ní přiblížit víc, než mu dovolovala, nemuselo by se to stát. Kladl si za vinu něco, co nemohl ani jeden z nich ovlivnit.
            Amber bylo ale o to víc do pláče, když viděla, jak slepě věří tomu, co mu říká. Najednou k němu cítila lítost a vůči sobě vinu. Ani jeden z nich neuměl v manželství žít, respektive každý si ho představoval jinak. Amatérsky v něm šlapali jak sloni v porcelánu.
            Tom překvapený její žádostí přikývl.

            Bylo zvláštní probudit se s někým. Zvykla si na spoustu místa, postel i přikrývku jen pro sebe. Ležela stočená do klubíčka s přikrývkou pod bradou. Tělo měla hrozně ztuhlé a celé rozbolavělé. Tom spal na zádech, pravidelně oddechoval a paži měl ledabyle hozenou kolem jejích ramen.
            Krb dávno dohořel, v pokoji panovalo skoro dokonalé ticho. Pod dekou si vyhrnula noční košili. Dotkla se pravého boku. Nahmatala pět modřinek o velikosti prstů. Nakrčila čelo, když je lehce stiskla. Pozná to, říkala si v duchu. Pozná, co jsem udělala. Dojde mu, že jsem ho podvedla. Takhle daleko zajít nechtěla, jenže se to celé zvrtlo. Málem se znovu rozbrečela.
            Opatrně se nadzvedla na lokti. Uvolněný pramen zvlněných vlasů si dala za ucho. Třebaže se poslední roky nosily krátké vlasy, neostříhala se. Špičkou jazyka si navlhčila rty. Váhala. Nakonec se sklonila a zlehka mu je přiložila ke klíční kosti. Pomalu ho líbala směrem ke krku.
            Zhluboka se nadechl. Probudil se, ale oči neotevřel. Nemohl uvěřit, že se mu to nezdá. „Amber,“ zamumlal rozespale a poslepu se dotkl jejích vlasů. Cosi zamručela a na hruď mu položila dlaň.
            „Co to děláš?“
            Opatrně ji od sebe odtáhl, aby se jí mohl podívat do obličeje. Trvalo mu, než zaostřil. Jednou rukou si k sobě tiskla deku, kousala se do spodního rtu a nevypadala, že by mu chtěla odpovědět.
            „Je ti líp?“ Palcem se dotkl nezraněné tváře.
            Mlčky kývla. Vysoukala se z postele, natáhla na sebe dlouhý župan a se slovy, že jde připravit snídani, opustila ložnici. Tomovi klesla hlava zpátky do polštáře. Co to mělo znamenat? Kdyby mohla, dotkla by se ho leda tyčí nebo dlouhou násadou a pokud možno přes hlavu. Co se s ní stalo? Prsty si promasíroval obličej. Zhluboka se nadechl. Slabý zápach kouře smísený s pachem spících lidí a květinovou vůní mýdla. Nakonec vstal. V porcelánové míse si opláchl obličej.
Do jídelny přišel v bílé košili a černých kalhotách. Kulatý stůl z tmavého dřeva stál u několika velkých oken. Zdi byly do poloviny obloženy bílým dřevem, zbytek pak pokrývaly světle růžové tapety. Amber měla tuhle místnost ze všech nejraději, protože do ní většinu roku proudilo příjemné světlo. Jenže dnes jako by počasí odráželo její náladu. Nebe bylo břidlicově šedé, těžké mraky nacucané vodou a stromy vysázené před domem na sobě neměly ani jediný lísteček. Jejich holé větve se kymácely ve větru.
S nepřítomným výrazem si vmíchávala cukr do čaje.
Tom si přisedl, automaticky sáhl po novinách. Zběžně si prohlédl titulky na hlavní stránce a odložil je. „Kde se to stalo?“
„Já nevím,“ zamumlala po delší době. Co by mu řekla? „Co na tom záleží? Stejně nevím, kdo to byl…“
Tom sáhl po chlebu a džemu. „Chceš prodřít ten hrnek?“
Nechápavě vzhlédla, tak se uchechtl. „Pořád mícháš.“
„Promiň,“ pípla, odložila lžičku na šálek a napila se, třebaže se z čaje kouřilo. Spálila si jazyk. Nikdy nevydrží čekat, až vychladne.
„Nějakou dobu tu zůstanu,“ pokračoval.
„Jak dlouho?“
„Pár týdnů, možná měsíc. Záleží na obchodech.“
Amber se jídla ani nedotkla. Beze slova vstala od stolu a odešla. Ve vstupní hale našla svůj tmavý kabát přehozený přes pohovku. Rozevřela ho, sáhla do vnitřní kapsy. Srdce se jí na vteřinu zastavilo. Opravdu to tam bylo. Vytáhla pomuchlaný papír. Rozevřela ho. Očima rychle přejela po obsahu. Několikrát po sobě zamrkala, otevřela ústa, načež je naprázdno zavřela.
„Amber?“
Hrklo v ní, jako by si znovu vyrazila dech. Jako včera. Třesoucími se prsty papír složila a zasunula si ho za výstřih noční košile. Urychleně si k sobě těsněji přitiskla cípy županu. Ustoupila od kabátu, jako by se o něj popálila. „Co?“ Otočila se k Tomovi.
„Co… co se děje?“
„Nic,“ zlehka ji uchopil tváře do dlaní. „Už nic. Je to pryč, Amber. Tady jsi v bezpečí, ano?“ Mírně se pousmál, pak se kolem ní natáhl pro kabát. „Cestou ho odnesu do čistírny.“
„Ty někam jdeš?“
Obešel ji, oblékl si sako a přes něj svůj dlouhý kabát. Černý s bordovou podšívkou. Urovnával si spodní límec, svrchní postavil, aby mu nepršelo za krk. „Do klubu.“ Nakonec si z kapsy vytáhl čepici.
„Do jakého?“
Zarazil se s rukou na klice. Nikdy se nezajímala, proč teď? „Eden Club,“ utrousil zády k ní. Sotva Amber otevřela ústa s další otázkou, zaklapl za sebou dveře.

Několik minut stála jen v županu uprostřed vstupního pokoje. Když se nevrátil, vytáhla zpod noční košile zmuchlaný list papíru. Ruce i nohy se jí třásly. Ztěžka usedla na pohovku. Přečetla si ho ještě několikrát. Bohužel jeho obsah zůstával stejný. Stejně děsivý.

„V bezpečí,“ zašeptala a z krku jí uniklo hořké uchechtnutí. „S tímhle v ruce sotva.“

zdroj: decider.com

Žádné komentáře:

Okomentovat