pátek 6. března 2015

1945 - Měsíc temna - část 7 (konec)

            
Anna nepřekračovala práh statku až do jednoho velmi kýženého dne. Překvapivě se nejednalo o den ukončení války, který se slzami štěstí v očích společně slavili jen v rodinném kruhu uvnitř statku. Jen ze strachu z reakcí ostatních se nepodíleli na společných bujarých oslavách na návsi. Vylezla z úkrytu teprve v den návratu osvobozeneckých vojsk. Vzala si na sebe světle modrou sukni s bílou blůzou s nabíranými rukávy. V rohu jejich dvora natrhala několik kvetoucích šeříků a připojila se tímhle gestem k ostatním v davu. Běžela na náves, protlačila se dopředu a hledala mezi zástupem ruských vojáků jen jednu tvář. Pro ni z nepochopitelného důvodu se jich vracel větší počet, než odcházel. Všichni v návalu euforie oslavovali jejich příchod spojený s koncem války. Slávu jim provolávají jen tenhle jediný den, jakmile nadšení lidu opadne, opět upadnou do nenávisti. Lev šel mezi posledními, jen co ho zahlédla, rozeběhla se k němu, třebaže všichni ostatní zůstávali stát na místě. Jen mávali omamně vonícími květinami, usmívali se a hlasitě jásali. Padla mu kolem pasu, nárazem do jeho těla ho nepatrně odstrčila stranou. Lev se musel zastavit, aby svou milovanou Anju objal. Na čele se mu hojila odřenina a celkově byl trochu pomlácený, avšak nic životu nebezpečného.
            „Co tady děláš?“ zasmál se, třebaže mu štíhlými pažemi silně objímala naražená žebra.
            „Nemohla jsem se tě dočkat. Jedu s tebou do Moskvy!“ hulákala, aby se přes halekající dav venkovanů slyšeli.
            Přísahala by, že se mu ty hnědo-modré oči rozzářily. „Ano??“ vyhrkl překvapeně, sevřel ji ještě v pevnějším objetí. „Jedeš?“ popadl ji oběma rukama za tváře a políbil.
            „Jedu…co nejdřív, chci s tebou odjet co nejdřív.“ Nešlo si nevšimnout naléhavosti v jejím hlase. Něco se stalo. Muselo se stát, jinak by tak nemluvila. Dokonce i její obličej prozrazoval jisté obavy.
            „Co se stalo?“ Hodlal zjistit příčinu jejího náhlého rozhodnutí. Nejdřív mu brečí do ramene, že nechce odjet do takové hrozně země, teď se nemůže dočkat, až odtud zmizí.
            „N-nic.“ Předstíraný bezstarostný úsměv Anje vůbec nešel. Znal ji moc dobře nato, aby ho dokázala obelhat.
            „Jak myslíš, promluvíme si o tom u vás doma.“ Úsměv ji přesto oplatil a znovu vroucně políbil na ústa. „Teď jdi, tady se nemůžeš motat.“ Vzal si od ní květiny jako znamení vděčnosti místních obyvatel sovětskému vojsku. Díval se, jak od něj odbíhá a sledoval, jak se prodírá davem společně s postupem jejich podivného průvodu.
            Anna se proplétala mezi lidmi. Potřebovala se co nejrychleji dostat domů. Musela vidět Lva, přesvědčit se, že žije, třebaže nepochybovala o jeho návratu. Několik metrů před ní se zjevila tvář mladíka, kterého znala od vidění. Pokud se nepletla, jednalo se o syna paní Lebedové. Tomáš? Václav? Na křestní jméno si nemohla vzpomenout. Doopravdy ho vídala jen krátce. S jistotou věděla, že je mu teprve sedmnáct. Špatně nesl, že nemohl narukovat do armády a bojovat. Na okamžik ji prolétlo hlavou, jak mohl doma snést německého důstojníka. Pravděpodobně jen z lásky k matce. Ona se do něho přece…zbláznila. Kdo ví, třeba jim nasliboval hory doly. Nebo byl doopravdy rodinný přítel z Rakouska, mohl jim slíbit emigraci do lepší země. Těsně před ním se zastavila. V ruce se mu zaleskla čepel nože. Probodával ji vzteklým pohledem. Tvář křivil jako divoké zvíře prahnoucí po své kořisti.
            „To ty za to můžeš,“ procedil skrze zuby. „Ty jsi ho přivedla…moje máma se zbláznila. Skoro se o jeho tělo ukopla!“ Anna začala couvat, on se stejným tempem přibližoval k ní. Lvovi se najednou ta její modrá sukně v davu ztratila. Natahoval krk, aby ji našel.
            „Byl…Němec,“ pípla Anna vyděšeně.
            „Kolaboroval! A matka ho milovala! Teď je šílená z jeho ztráty! Pořád jen opakuje jeho jméno, nemluví se mnou, skoro ani nejí! Zbláznila se jen kvůli tobě.“ Anna se otočila k útěku. Hustý dav ji zpomaloval, za to mladík s nožem jím proplouval jako nic. Popadl ji za hubenou paži. Prudce Annu obrátil k sobě a nůž jí zabodl do břicha až po střenku. Její výkřik se tříštil s hlasitým projevem radosti. Instinktivně si ruce přitiskla k ráně. Mezi prsty se řinuly proudy horké tmavé krve.
            Lev ji stále neviděl. Měl dojem, že slyšel křik. Vycouval z průvodu a zamíchal se do té části davu, kde lidé přestávali jásat, radost vystřídalo zděšení. Dlaně si tiskli k ústům. Hřmotný Rus je pažemi odstrkoval do stran. Když spatřil Annu v zakrváceném oblečení hroutící se k zemi, okamžitě přiskočil.
            „Anjo!“ Obličej měla křídově bílý. Opřel si její záda o sebe a dlaní silně přitiskl i s jejíma rukama k ráně. Zakňourala bolestí stejně jako raněné zvíře. „Vydrž…to nic nebude,“ utěšoval marně jak sebe, tak ji.
            „Tohle bolí…hodně…“ Lapala po dechu, přerývavě se nadechovala.
            „Klid, jen klid, klidně dýchej.“ Serval ze sebe kabát uniformy a snažil se tím zpomalit krvácení. Pak si Anju vzal do náručí, spěchal do nejbližšího domu. Třebaže v předchozím měsíci kostel poměrně nekřesťansky zneužil, rozrazil ramenem jeho dřevěné dveře.
            „Jak si dovolujete…!“ Farář zmlkl, jakmile spatřil Annu.
            „Teď si to nechte,“ okřikl ho Lev. Paží smetl veškeré církevní symboly z oltáře, aby na něj mohl položit Anju. „Někdo ji…bodnul, neviděl jsem ho. Musíte mi pomoct, musíte!“ Zoufale se podíval do tváře starého muže, jako by čekal, že poprosí Boha o zázrak.
            Farář opatrně nahlédl pod kabát nasáklým krví. Z bodné rány se vyřinula další tmavá krev. Stekla přes nacucané oděvy na bílý oltářní ubrus. Rychle uniformu přitiskl zpátky, přesto se krvavá skvrna na bílé látce stále zvětšovala.
            „Synu, tohle je hodně zlé…“ promlouval k němu plynulou ruštinou. „Obávám se, že nemůžeme nic udělat. Nejsem lékař.“ Omluvně se na vojáka zadíval.
            Anně stékaly po spáncích slzy. Zírala na bílý strop kostela, v nose cítila vůni mešních svíček a toužila jedině po tom, aby ta šílená bolest ustala. Přerývavě dýchala, snažila se uklidnit, ale nedokázala to. „Lve,“ tiše ho zavolala. Křečovitě svírala mokrou lepkavou látku. Jako omámený k ní přikročil, vzal Anju za ruku a pevně ji držel. Propletl si zakrvácené prsty s jejími.
            „Pššt, nemluv.“ Hovořil tiše. Oči ho začínaly pálit. V životě plakal jen párkrát a to jen jako malý chlapec, který si odřel koleno pro nedostatečnou obratnost nebo dostal pěstí do nosu, protože se neuměl dostatečně dobře prát. Pohladil ji po čele, pokusil se pousmát. Stěží pozvedl koutky úst vzhůru. „Jsem tady u tebe. Jsem s tebou.“ Ruka i hlas se mu třásly. Zhluboka se nadechl, musel pokračovat dál. „Představ si velké nádherné zelené lesy a jezero. Průzračná voda, kam jen dohlédneš. Je léto, horko, sedíme spolu na břehu. Naše dcerka nebo…náš syn si hraje na pláži. Strká si písek do pusy, aby zkusil, jestli se dá jíst a ty ho káráš, že mu akorát bude špatně.“ Hloupě se uchechtl, po tváři se mu svezla slza.
            Anja se při té představě sotva zasmála, vzápětí se rozkašlala. Bolest jí v tom všem zabraňovala. Nehty mu zarývala do ruky. „Chtěla bych to jezero vidět.“
            „Uvidíš,“ zamumlal. Pak obrátil pozornost k faráři. „Musí se přece dát něco dělat.“
            Bohužel stařík zakroutil hlavou. „Je mi líto, synu. Krev je příliš tmavá. Čepel nože zasáhla játra. Takové krvácení se nedá zastavit. Nejsme lékaři. Můžu se za ni jenom pomodlit.“
            Anna se zhluboka nadechla. „Otče,“ promluvila česky. „Udělal to syn paní Lebedové.“
            „Děvče, jsi si jistá tím, co říkáš? Tomáš? Ten sedmnáctiletý hoch?“ Nemohl uvěřit, že by byl něčeho takového schopen.
            „Jsem…jeho matka milovala toho…muže. Byl německý důstojník. Tvrdil, že se zbláznila, že je…to moje vina, protože jsem přivedla vraha.“ Zalapala po dechu, stiskla Lvovu ruku ještě pevněji.
            „Šš, nemluv,“ Lev ji začal znovu hladit po bledých lících a vlasech. Ubíjelo ho, že nemůže nic dělat. Jen ji držet za ruku, promlouvat k ní, vyprávět o hezkých věcech a čekat, než zemře. „Syn by se…jmenoval Nikolaj, jako poslední car a…dcera třeba Taťána.“ V ústech mu vyschlo, jazykem si rychle naslinil rty, aby pokračoval dál. „Měli bychom…spoustu dětí, kdybys chtěla. Určitě bych dokázal zařídit, aby tví rodiče společně s Katkou mohli jet s námi. Byli bychom všichni, to…by se ti líbilo, ne?“
            „Moc,“ zašeptala, otočila hlavu, aby se na něho mohla dívat.
            „Neplač, jednou…se zase sejdeme. Sejdeme se tam na břehu jezera.“
            „Taky pláčeš,“ mluvila tiše, to ji tolik nevysilovalo. Natáhla ruku, aby mu mohla jednu slzu setřít. Zanechala mu na tváři akorát krvavou šmouhu.
            „Ještě to tolik bolí?“ Kousek od nich si farář mumlal svoje modlitby. Doléhal k nim jeho hlas ve slabých ozvěnách.
            „Už je to lepší.“
            Lev moc dobře věděl, že až bolest odezní úplně, bude konec. Uniforma ten konec jen nepatrně oddalovala. Ačkoli pro něj každá další vteřina s ní byla důležitá, uchopil ji za ruku. Dal ji opatrně stranou. Kabát uniformy nasáklý krví hodil na zem, přestal tlačit na ránu v marné snaze zastavit nemožné. Nechtěl, aby zbytečně trpěla. Opatrně se přitiskl Anje na rty. Musel je políbit, potřeboval to ještě stihnout. Téměř neslyšně zašeptal, že ji miluje. Krev z rány vytékala rychleji, Anjina tvář byla čím dál bělejší a chladnější. Zavřela oči, stisk ruky najednou ochabl. Lev však stále její nehybnou ručku svíral. Ztichlým kostelem, kde zněly jen tiché modlitby, kterým nerozuměl, se naplno rozbrečel.
            Farář dokončil dlouhou modlitbu. Mírně se poklonil Bohu. Smočil prsty ve svěcené vodě a Anně udělal na bledé chladné čelo malý křížek. Mlčky položil Lvovi ruku na rameno. „Je mi to moc líto,“ promluvil tiše, přesto se jeho hlas hodně rozléhal.
            Lev spolkl pár slz. „Půjdete se mnou za jejími rodiči?“ Hlas měl značně nakřáplý. „Potřebuju, aby mi někdo překládal.“
            „Jistě,“ odpověděl farář.
            „Mohu vás…ještě o něco požádat?“ Pokývl. „Musím najít toho chlapce. Chci, aby sám vysvětlil jejím rodičům, proč jejich dceru zabil.“
            Lva překvapilo, že souhlasil. Pak se někam vzdálil a on opět s jejím tělem osaměl. Po chvíli se vrátil s balíčkem bílé látky v jedné a miskou vody ve druhé ruce. Obojí opatrně postavil vedle Lva. „Umyjte ji a převlékněte. Nezaslouží si tu ležet v zakrváceném oděvu. Navíc…její rodiče by ji neměli takhle vidět.“ Odešel zamknout dveře kostela a Lva nechal se svým úkolem samotného u oltáře.
           
            Lev nesl Annu v náruči oděnou do bílého roucha, jako kdyby spala. Hlavu měla položenou na jeho rameni a oči měla zavřené. Jen jeho doprovod vzbuzoval velké podezření. S farářem po boku prošli přes náves k cestě vedoucí na statek. Několik přihlížejících si zděšeně přitisklo kapesník k ústům, někdo dokonce tiše fňukal, aniž by tušil, co se doopravdy stalo. Uvnitř statku si hrála jenom Katka. Seděla na zemi na koberci v pokoji, v němž se kdysi schovávala před vojáky ve skříni, hrála si a čekala na Annu.
            „Co je Aničce!“ Vykřikla, když ji Lev položil na pohovku. Přiběhla k ní, vzala ji za ruku. Lekla se, jak chladná byla. „Proč je tak studená? Je jí zima?“
            Farář se na děvče smutně zahleděl. Nic nechápalo. „Tvou sestru už si vzali andělé mezi sebe.“
            „Ona je v nebi?“ vyhrkla a okamžitě začala plakat. „Už se…už se neprobudí,“ vzlykla.
            „Moc mě to mrzí. Potřebuju, abys teď šla pro rodiče, zvládneš to? Je to moc důležité.“
            Vysvětlování celé události zdrcené plačící matce skrze překladatele, nebylo rozhodně jednoduché. Lev před nimi stál, ve tváři pobledlý a se zarudlýma očima. Ochraptělým hlasem se přiznával k tomu, co udělal. K činu, který způsobil smrt jejich nejstarší dcery. Jen plnil svůj rozkaz, dodal nakonec. Jen nemohl pochopit, proč někdo ubližoval Anně. Ze statku odcházel společně s farářem k domu vdovy Lebedové. Její syn Tomáš zadýchaně doběhl domů, nůž umyl v dešťové vodě v sudu a schoval do sklepa mezi dřevěná polena na otop. Neustále se kontroloval, zda je čistý, jestli na něm neulpěla ani kapička krve. Nervózně uvařil do porcelánové konvice čaj. S třesoucíma se rukama nesl jeden šálek své matce, která se dívala z okna do zahrady, jako by ho ani nepoznávala. Vlasy měla rozcuchané, tvář strhanou a mezi prsty neustále žmoulala kapesník s vyšitým monogramem mrtvého kolaboranta. V tu chvíli se ozvalo silné zabušení na dveře.
            „Kdo je to?“ zeptala se, aniž by zvedla hlavu. „Ať jsou zticha.“ Nepřála si nic jiného, než jen klid a ticho.
            „Hned to zařídím.“ Tomáš doběhl ke dveřím. Prudce je otevřel a strnul. Zhluboka se nadechl, nasadil výraz, kterým se snažil maskovat svoje činy. Nic se přece nestalo. „Proč jste přišli? Potřebujete něco?“
            Lev se musel držet, aby tomu výrostkovi nezakroutil krkem okamžitě. „Otče, řekněte mu, že teď půjde s námi a vysvětlí paní Kratochvílové, proč zabil její dceru. Jestli nepůjde, za domem čekají mí muži, chytí ho a zastřelí při pokusu o útěk. Pokud nebude dělat problémy, půjde s námi, může z toho ještě vyváznout.“ Lhal téměř ve všem, jen první část byla pravdivá. Farář překládal a Rus jen pozoroval, jak se tomu chlapci měnil výraz na překvapený, pak zaskočený, evidentně si myslel, že neví, že to spáchal on.
            Tomáš se jen otočil dovnitř domu. „Jdu na chvíli ven, brzy se vrátím.“ Poté vyšel ven, zavřel za sebou dveře.
            „Tohle jsi neměl dělat, synu,“ zamumlal farář tiše. „Tohle byla velká chyba. Anna byla moc hodné děvče, nemohla za chyby druhých.“
            Mlčky se společně se sedmnáctiletým hochem vrátili na statek. Lev ho tvrdě usadil na dřevěnou židli před Kratochvílovi.Annina matka ještě nepřestala plakat. „Jen se dívej, chlapče,“ říkal mu Lev. Farář plynule překládal. „Tohle jsi způsobil. Teď jim vysvětli, proč jsi to udělal. Řekni, že jsi byl slaboch, co si na mě netroufl. Jen pověz, že sis dovolil na bezbranné děvče, které jsem si měl vzít za manželku, na děvče, které čekalo moje dítě.“
            Tomáš sebou škubnul, vytřeštěným pohledem se obrátil k faráři. Neměl tušení o nějakém dítěti, natož svatbě. „Tak mluv,“ vybídl ho. „Jen tak se můžeš pokusit očistit před naším Pánem.“
            „Nevěděl jsem to!“ vyhrkl ze sebe. „Nevěděl jsem, že čeká dítě, ani že se má vdávat. Je to jen jeho vina. Kdyby…“
            Lev ztratil trpělivost, tohle nebylo žádné vysvětlování, jen ze sebe chrlil slova v takové rychlosti, jako by se snažil svůj čin zdůvodnit a obhájit, ne vysvětlit. Popadl ho za rameno, vytáhl ze židle na nohy. „Tak dost, odvedu tě na policii.“ Vlekl ho ven, jenže ne směrem do vesnice, nýbrž do lesa.
            „Tudy se ale na policii nejde!“ namítl, těkal očima kolem, přemýšlel jak utéct. „Něco jste sliboval!“ Jenže když s ním došel doprostřed lesa, došlo mu, že ve všem lhal.
            Lev se mu tvrdě díval do očí, ty své měl stále rudé. „To je za Anju,“ řekl těsně před tím, než ho popadl pod krkem. Na rozdíl od toho Němce bylo snadnější ho udržet. Nemusel se příliš namáhat, hravě mu škubnul hlavou, ozvalo se pouze hlasité křupnutí. Tělo mladého vraha nechal ležet uprostřed suchých větví. Lesní zvěř, pokud se tu nějaká vůbec vyskytuje, se o něj postará. Pomalu se vracel zpátky, oči mu neustále slzely. Uvnitř statku prošel mlčky do druhého patra. Oblékl si místo kabátu uniformy ten hnědý nepadnoucí kabát. Vzal si z pokoje veškeré svoje věci. Z pouzdra zbraně vytáhl silnější svazek rublů. Pomalu sešel dolů, váleček položil na kuchyňský stůl, pak odešel. Venku sehnal zbytek svého pluku, dal jim rozkaz, že se vrací ihned do Moskvy. Zdůvodnil náhlý odchod tím, že do oblasti dorazili mez prvními, tak taky mezi prvními odejdou. Nemohl tam zůstat déle, nejspíš by se zbláznil stejně jako ta vdova a byl si vědom, že peníze té rodině Annu nevrátí. Jenže…dát jim alespoň tohle, bylo maximum, co pro ně v tuto chvíli mohl udělat. Ráno zmizeli i s tím starým vozem, kterým na začátku května jeli do Prahy. Při návratu do rodné vlasti spal každý třetí den. Ládoval do sebe špinavě bílé krystalky amfetaminu, zapíjel je čímkoli, jen aby nespal. Nemohl spát, ba dokonce nechtěl. Pokaždé, když zavřel oči, viděl ty její, nevinné, hnědé, jak z nich vyprchává život. Věřil, že bolest zmírní jen zapomnění.


O několik let později se z Lva stal příslušník moskevské státní bezpečnosti. Z kdysi milujícího muže byl nelítostný stroj vykonávající hrůzné činy, při nichž promarnil spoustu nevinných životů. Patřil k těm nejlepším, kteří vykonávali rozkazy bez otázek s maximální rychlostí a úspěšností, až do chvíle, kdy potkal Raisu. Díky ní byl zase schopný těch něžnějších citů.
  

Žádné komentáře:

Okomentovat