neděle 15. února 2015

Ženy na cestách: Korfu - 4. den

4.     DEN

Noc či ráno, nevím, jak nazvat dobu mezi čtvrtou a pátou ráno, se ukázala jako nejkritičtější část dne. Naše pohádka o Sněhurce, medvědici a Chrápalovi nabrala obrátky. Ingrid opět nasadila svoje chrápání nereagující na žádné podněty (tedy mlaskání ani kopnutí do matrace). Aby však pohádka byl úplná, přidala se k ní ještě moje matka. Nicméně nedalo se mluvit o chrápání v pravém slova smyslu.
„Jak jako chrápu?“ ptala se mě ráno. „Předveď mi to.“
„Spíš jako funíš… jako medvěd v jeskyni… při zimním spánku…a mně do ucha“
Přirovnání k nacpanému medvědovi překvapivě přešla bez povšimnutí, zatímco fakt, že mi funí do ucha, přejít nedokázala. „Tak se ale podívej, kde spíš! Máš celou postel pro sebe, ale ty ležíš až tady na kraji.“ Prstem při tom ukazovala na rýhu mezi přiraženými postelemi.
„Já se tam kutálím,“ namítla jsem.
„To by mě zajímalo, co v noci děláš,“ kroutila hlavou nad mým argumentem.
„Spím, ale ta matrace je na tvojí straně proleželá, vždycky se do ní skutálím, já za to nemůžu, že to takhle někdo vyležel!“
Matrace skutečně měla na pravé straně dolík, do kterého jsem po několika málo otočení spadla, takže jsem svým tělem zasahovala i k matce. Jen tak mimochodem mezi ranním oblékáním prohodila, že každý ráno strká ty moje haksny zpátky.

Ráno jsem byla líná chodit na snídani po schodech, tak jsem se nasáčkovala do výtahu, zatímco Ingrid prohlásila, že půjde s matkou dvě patra dolů pěšky, aby zhubla. Kromě toho, že výtah dojel do přízemí recepce rychleji, ačkoli se sunul šnečím tempem, jako kdyby nějaký Řek seděl na střeše a spouštěl ho ručně na provaze, se ke mně přidal Franz Josef.
„Morgen!“ zdravil, sotva mě viděl.
Moje včerejší exponování a přehlídka hotelového ručníku byla dost trapná, ale kdo měl vědět, že bydlí vedle nás a že zrovna vyleze ven, když jsem věšela plavky? Do té doby jsme si myslely, že sousední pokoj nikdo neobývá, protože v něm vládlo hrobové ticho. Franzovi to však evidentně nevadilo, pod nakroucenými vousy se i svým způsobem pousmál.
Samozřejmě jsem jakožto slušně vychované děvče odpověděla: „Morgen!“
A jak jsem podle tempa výtahu a Ingrid předvídala, seděla jsem u stolu v jídelně dřív, než Ingrid slezla poslední schody.
Jakmile si přisedla s horou jídla, mazala si snad pěticentimetrovou vrstvu másla na poměrně malou plochu krajíce chleba, zvědavě pokukovala po Franzovi, který si zrovna nabíral.
„No podívej, jak je má zase nakroucený,“ podotkla k jeho vousům a licousům.
„Jel se mnou výtahem,“ pronesla jsem a lžičkou honila kulaté čokoládové cereálie v misce. „Řekli jsme si: Morgen.“
„Jo vy už se znáte?“ uchechtla se Ingrid.
„Bydlí vedle nás.“ Konečně se mi povedlo ji překvapit. Věděla jsem totiž něco, co ona ne, což se na dovolených většinou nestává. Loni nás ohromila tím, že zjistila jméno bulharského animátora. Slyšela, jak na něj jeho český kolega volá Andreasi. Po deseti dnech jsme však zjistili, že Andreas se vlastně nejmenuje Andreas a při otázce, jak na to přišla, nám tvrdila, že ona nám to přece vůbec neřekla a logicky tedy neví, kde jsme ke jménu Andreas přišly. Vzhledem k jeho původu bylo i dost divné, aby se Bulhar jmenoval svým způsobem exoticky, ale v dnešním světě je možné cokoli, proto jsme neměly důvod Ingrid nevěřit. Až doma jsme se od někoho jiného dozvěděly, že se jmenoval Ivan. Jméno odpovídající i jeho inteligenci, pokud vezmete v úvahu Ivánka z Mrazíka. Při vodním cvičení v bazénu totiž nedokázal říct „Paty a špičky“, třebaže je češtině společně s bulharštinou mezi slovanskými jazyky. Neustále místo toho používal „Pianty a Pičky“, načež nechápal, čemu se ten početný dav tak strašně směje.
„Ale jak mu ty kníry drží, co? V moři mu zplihnou a vypadá jak mrož.“ Během našich plovacích diskusí ve velmi teplém a poněkud mělkém moři jsme si ho náhodou všimla, když plaval nedaleko nás. Visely mu jak psovi uši.
„Třeba mu je babka ráno kulmuje,“ nadhodila matka s naprosto vážným výrazem.
„Myslíš?“ přidala se Ingrid. „Že by si sebou vozila kulmu?“

Po snídani jsme obcházely nástěnky v recepci. Prohlédly jsme si informace z cestovní kanceláře a kromě ujištění, v kolik hodin vyrážíme druhý den na výlet, jsme se snažily najít cosi, třeba jen miniaturní poznámku, o animačních programech, které v katalogu slibovali. Hned po příjezdu jsme navíc v bazénu zahlédli obstarožního seladona s davem stříbrných hlav a seniorských plavek vcelku, jak cvičí vodní aerobik. Logicky jsme usoudily, že ten černovlasý pán (určitě se barvil) bude animátor. Nicméně program jsme stále nemohly najít. Rozhodly jsme se tedy ulehnout k bazénu jako obvykle a vyčkávat, jestli se něco bude dít či nikoli, abychom se k nim popřípadě přidaly.
Odpoledne se nedělo vůbec nic.
V bazénu plachtili Paroubkové a jedna maminka z našeho zájezdu učila svého syna plavat. Nějak jsem ji nemohla zařadit. Ingrid mi z vedlejšího lehátka přispěchala na pomoc se svou znalostí všech českých turistů z Racka. Opravdu nevím, jak to jenom dělá. Zřejmě ta práce ve zdravotnictví školí lidi na obličejovou paměť.
„Ta patří k tamtomu pánovi, pochází nedaleko od nás.“
Žasla jsem, že už dokonce stačila vysledovat, z jakého kouta Čech vlastně jsou. Matka se zvedla od čtení, ohlédla se přes bazén tam, kam Ingrid ukazovala. „Jo, to je ten pán, jak nemá oči, když se směje.“
Ingrid pak zaplácala do lehátka. „Holky, co si dát frapíčko?“
V překladu: Mám chuť na frappé, co kdybyste mi ho šly objednat?
Protože jsme však tím horkem byly mátožné jak mouchy, kývly jsme a přesunuly se k baru. Místo Šimona se tam potloukal úplně jiný Řek. Tradičně malý, náležitě opálený a ve stejných nepohodlných tesilkách, ve kterých se podle našich domněnek stihly leda tak spařit. Usmíval se, ptal se, jak se máme, zkrátka taková typická zdvořilá, avšak nevtíravá konverzace s turistkami.
Probíhala zhruba takhle.
Řek: „Where are you from?“
My: „Czech,“ usmíváme se. Matka se cítí na koni, protože její chabá angličtina může konkurovat té všelijaké řecké se silným přízvukem.
Řek: „Oh! Czech! Super! How are you! Hot, hm?“
My: „Fine! Thank you. Yes, it’s hot!“ Každý den teplota dosahovala ve stínu kolem třiceti pěti stupňů, někdy i více.
Ingrid: „Co říká?“
Já: „Odkud jsme a jak se máme.“
Ingrid: „Aha, a co jsi mu řekla?“
Já: „Že je horko.“
Což Ingrid stačilo, důležité pro ni bylo udržet se v obraze a ukojit svou zvědavou touhu po nějakých drbech. Myslím, že by nepřežila, kdyby jí něco ušlo. Stejně jako by nepřežila, kdyby propásla něco zadarmo.
Neznámý Řek už díky bohu dodělal frappé a jeho nadšení, když jsme mu poděkovaly v řečtině (včetně Ingrid, protože řecký pojem pro výraz děkuju, byl jediný, který se za ta léta dovolených strávených po řeckých ostrovech dokázala naučit, musí ho i náležitě zúročit), se rovnalo dětské radosti u vánočního stromečku. Okamžitě nám s malou úklonou odpověděl: „Parakalo“, což znamená ‚prosím‘.

U moře se člověk nestydí dělat spoustu věcí, které by ho doma ani nenapadly. Promenáduje se po městě jen v plavkách, natáhne si přes mokré plavky bílé tričko, které se k té mokré látce přilepí, udělá mu mokrá kole přes prsa nebo zadek, ale tak co, jsme na dovolené. Obléká si modely, které by doma na ulici nevytáhl, třeba nějaké mini tričko, šaty s příliš velkým výstřihem, anebo se spíš neobléká, takže se na pláži promenáduje nahoře bez.
Osobně nejsem příznivcem, když ženská v jakémkoli věku (pokud se nejedná o pětileté dítě) vyvalí prsa ven, zvlášť když jí bylo šedesát už před půl stoletím. Plácaly jsme se za druhým písečným valem, o který jsme se skoro vždycky při plavání ukoply, a sledovaly dění na břehu, během probírání událostí a drbů, které se za celý rok udály v našem městě. Polovinu těch lidí, co Ingrid vytahovala na přetřes, jsem vůbec neznala, takže mi musela oklikou vysvětlovat, o kom vůbec mluví.
Zničehonic, mezi větou: „Ale toho znáš! Jo! Toho určitě znáš!“ a mým zarputilým kroucením hlavou, že toho člověka skutečně neznám, poukázala bradou ke břehu. „Podívej se ty kytky na dvorcích! To je hrůza.“
S matkou jsme na ni vyvalily oči. „Jaký kytky? Jaký dvorce?“
Pohledem jsme na břehu hledaly nějaké zelené dvorečky, kvetoucí keře nebo cokoli, co by kvetlo.
„Teď se hrabe do vody,“ poznamenala, když viděla naše zmatené rozhlížení kolem sebe.
„Kdo?“
„Ta modrá rozprda!“ Poukazovala na dost tělnatou paní stojící po kolena ve vodě. Odbarvené vlasy měla umaštěné a tělo od pasu dolů plné celulitidy. Nicméně modrá rozprda nebyla o nic moc silnější než naše Ingrid. Dalo by se říct, že si byly váhově téměř rovnocenné. „Má kytky na dvorcích.“
Vzápětí mi to došlo – díky, hodino biologie na střední škole! Ve vteřině jsem propukla v hlasitý záchvat smíchu. Matka na mě s povytaženým obočím pokyvovala stylem: Tak co? Tak co? Řekni mi to! Já to chci taky vědět.
Nemohla jsem ze sebe vypravit slovo, takže se začala smát mně. „No, tak má kytkatý plavky,“ řekla, čímž mě rozesmála ještě víc, proto se raději otočila k Ingrid s otázkou: „A co jsou dvorce?“
Ingrid s pochechtáváním odpověděla: „Bradavky, ne asi!“
Načež se o pár minut vrátila k váze té cizí turistky. „Já na tom tak špatně nejsem, co holky?“ Což v překladu znamenalo, že modrá rozprda s kytkami na dvorcích je vlastně hrozně tlustá a Ingrid na tom ještě tak mizerně není. Naším úkolem bylo suverénní prohlášení o štíhlosti spojené s malými porcemi jídla (ano, pět obložených chlebů, spousta zeleniny, přeslazená chalva a všechny druhy masa a příloh k obědu i večeři včetně obou druhů zákusků). S doznívajícím záchvatem smíchu jsme slušně přikývly, že má jistě pravdu. Co taky jiného říct člověku, který si o sobě myslí, že jí málo? Oproti ní jsme se s matkou stravovaly jako vrabci.

Pro lepší trávení jsme po večeři vyrazily na malou a více než pomalou procházkou. Jsem zvyklá chodit rychle, vlastně mi dělá problém chodit pomaleji, natož se táhnout jako rozehřátý sýr od vidličky. Opravdu jsem se snažila snížit svou rychlost na minimum. Ale i tak za mnou Ingrid žalostně zaostávala, takže jsem musela každou chvilku někde postávat a čekat, až mě dožene. Matka na tom byla podobně jako já.
Rozhodly jsme se prošmejdit těch pár obchůdků, které jsme měly hned za hotelem. Každý rok si totiž vozíme z dovolené spoustu mýdel z olivového oleje, zásobujeme sebe i spoustu známých, kteří u nás dělají objednávku s půlročním předstihem. Zdá se mi, že toho každý rok vozíme víc a víc. Při pakování na cestu domů pak vypadáme jako teroristi, kteří si kufr vycpali semtexem. Zapadly jsme hned do prvního obchodu. Prohlížela jsem si šátky, matka tuniky v antickém stylu a Ingrid se nám někam ztratila.
Majitelům je jasné, že se každý turista jde nejprve podívat, proto nás nijak nenaháněli a nedivili se, že si nic nekupujeme. Mýdla jsme nenašly, zato jsme venku u stojanu přemýšlely, jestli si domů přivezeme chňapku do kuchyně nebo ne.
Ingrid stále nikde.
Nechápaly jsme, co jí tak dlouho trvá prohlédnout jeden krámek, který nám nikam neuteče, navíc jsme měly před sebou ještě týden dovolené.
„Prosím tě, jdi se po ní podívat,“ zamumlala matka.
Překvapivě jsem ji našla v nejzastrčenějším koutě krámu. Nad něčím tam mžourala. „Prosím tě, přečti mi, kolik to stojí, já jsem si nevzala brýle.“
„Pět euro.“
Nakrčila nos, jako kdyby věc neskutečně zapáchala a odložila ji. Cena se jí nezdála. Nejspíš je pro ni pět euro strašně moc a nejspíš nám v duchu stále vyčítá ten koktejl za osm, který jsme ji donutily koupit. Ještě by nám mohla předhazovat, že si kvůli tomu koktejlu teď nemůže koupit nic jiného, protože by utratila moc.
Vzápětí jsme zapadly do vedlejší samoobsluhy se vším všudy. Konečně jsme našly mýdla, ovšem k těm jsme se dostaly, až když si Ingrid prohlédla venkovní stojany s klobouky a čepicemi, které stejně nikdy nenosí, a pohlednicemi, které si nikdy nekupuje, ani je nikomu neposílá, protože by musela platit za známku. Nicméně za dlouhé telefonní hovory jí není líto kreditu. Jezdí s námi každý rok a pokaždé se jí hned začne stýskat po manželovi, po synech, po psech, ptá se, kdo co dělá, jak se má, co je u nás nového, jaké je počasí, a jestli pes chodí pod balkon škemrat o pamlsky. Vždycky sedí na posteli a s nostalgicky zamlženýma očima vzpomíná na domov, pak se většinou rozbrečí, utře pár slz. Jenže ji ten večer nikdo nevolal, takže byla nesvá a troufám si tvrdit, že i solidně nasraná, protože se jim nemohla dovolat a oni neměli tu slušnost se jí ozvat zpátky.
Zastavily jsme se u stojánku s vystavenými mýdly. Velikost i cena přiměřená a odpovídající. Každé z nich mělo na obale barevnou nálepku se značkou a popisem vůně. Namátkou jsme si přečetly, které by stály za to, k některým jsme přičichly.
Ingrid: „Co je tohle?“ ukazovala na bílou kytičku v rohu mýdla.
Já: „Jasmín, máš to tam napsaný.“
Ingrid: „Já nemám brejle.“
Nechápala jsem, proč si ty levné okuláry z Kauflandu nevzala. Nikdy si je nebere, ale skoro vždycky je potřebuje.
Mýdlo odložila, vzala jiné. Já už se zaobírala něčím jiným, což Ingrid nezajímalo.
„A jaký je tohle?“
„S vůní růží.“
Ingrid vzala jiné, automaticky odpovídám, že skořicové. Zeptala se mě na úplně všechny, načež vzala do ruky opět bílou kytičku se slovy: „A jaký je tohle?“
S trpělivostí na hraně zatnu zuby. „Jasmínový.“
Pomalu jsme si obešly celý obchod, přičemž jsme k pultu donesly pouze tablety Raid proti komárům. Ale ani tato mizerná položka nákupu nezhoršila prodavačovu skvělou náladu. Bez váhání zpod pultu vytáhl lahev, tři plastové kelímky, do nichž nalil sladký oranžový likér. Jeden dal mě, druhý matce a třetí si nechal. Sborově si s námi připil „Jamas!“ (což znamená ‚Na zdraví‘).
Ingrid se vytratila ven (v cizině nerada přichází do styku s lidmi, s nimiž by musela použít jiný jazyk než český), tudíž nedostala nic. S matkou jsme se dohodly, že jí to neřekneme, protože by byla schopná se vrátit dovnitř a projít kolem pokladny jen proto, aby dostala nalito, anebo by naopak sprdla nás, že jsme na ni nezavolaly, když se rozdávalo něco zadarmo. Osobně jsem nestála ani o jednu variantu.

Večer pokračoval kolektivním sdružováním a stmelováním kolektivu nad bílým vínem. U baru obsluhoval Čech, dost mladý a na tu bídu mezi mladými lidmi od dvaceti do třiceti byl i docela hezký. Dokonce se mi představil, ale nějak jsem mu nerozuměla, a tak jsem pokývala a usmála se, protože mi bylo blbý se ptát znovu. Nechápejte to teď špatně, normálně se zeptám znovu s výmluvou a omluvou, že jsem špatně rozuměla, ale v tomto konkrétním případě by mi ani opětovné sdělení nebylo k ničemu. Barman, jehož jméno nejspíš začínalo na ‚D‘ (dost možná byl David nebo Dan, ale těžko říct), totiž celkem šeptal a nad hlavou mu drnčely reproduktory s hudbou. Nicméně bylo mnohem jednodušší si objednat džbánek bílého vína říznutého spritem, čímž jsem srazila tu ústa svírající trpkost.
První věta, sotva jsme si sedly, padla od „Té šedivé“. „Tak co, potřebujete ten gutalax? Přinesla jsem vám ho!“
Matka se hebila od ucha k uchu: „Už ne! Už se zadařilo!“
„No tak vidíte! To je dobře, to chtělo jenom více tzatziků!“
Vzápětí se chopila slova Ilona. „Už jste se byly podívat po okolí? Tam po pláži, doleva. Já jsem se šla odpoledne projít. Šla jsem tedy po pláži, ale nahoře je chodníček z těch dřevěných roštů. Došla jsem až úplně dozadu, je to tam takový zarostlý, vypadá to jako konec pláže. Tak jsem chtěla jít zpátky, ale přišel tam nějakej pes. Šel z něj docela strach a kolem něj se mi jít nechtělo, tak jsem čekala, jestli třeba neodejde. Nešel, hele, on si tam lehnul! Tak jsem si myslela, že to obejdu, je tam taková ulička mezi rákosím. Tam bylo koček!“ Mocně si lokla ze sklenice vína. „Všude samý kočky! Jsem si připadala jako Angelika, když na ni vypustili ty kandijský kočky! Ony vypadaly dost divoce, jsem se úplně bála. Tak jsem zase vycouvala a víte co? Ten pes si přivedl kámoše. Teď jsem nevěděla, jestli teda čekat, až usnou… pak jsem si řekla, že to by mohlo trvat moc dlouho, tak jsem se nakonec vracela vodou a doufala, že se za mnou nepustí. Byly jste tam už?“
Ohromeně jsme na Ilonu zíraly, s rozšklebenými tvářemi jsme kroutily hlavou. „Ne, tak tam jsme nebyly.“
Její manžel Josef si líně usrkl piva. „Jasně, celej gang psů,“ uchechtl se, „kdybys nepřeháněla, Ilono.“
„No ale fakt, tys‘ tam nebyl!“
Jen tak pokýval, ušklíbl se pod kníry a myslel si svoje. Josef byl velice příjemný člověk. Po nějaké době pozorování jsem usoudila, že vypadá jako Tom Selleck. Ve srovnání se svou ženou toho moc nenamluvil, přesto se skvěle doplňovali.
Po chvíli mě debata začala trošku nudit, tak jsem hučela do matky, ať už to víno dopije. Kromě toho se do nás pustili komáři a vzhledem k tomu, že se do mě dávala zima, jsem usoudila, že jsem se asi trochu spálila.
„Tak šup, dopij to,“ popoháněla jsem ji. Ve sklence měla ještě dobrou deci.
„Až dopiju.“
Vzala jsem jí tedy skleničku a kopla to do sebe.
Josef se zasmál. „To je tedy oběť, pro maminku.“
„Hm,“ šklebila jsem se, „tohle ale nebylo dobrý, já to měla sladší.“
Jelikož jí komáři okusovaly žíly na kotnících a začali se k nim přidávat i ovádi, rozhodla se družbu ukončit a vrátit se na pokoj. Po víně jsme se motaly po chodníčku kolem bazénu. Ingrid vytáhla z ocelově šedé kabelky, která už měla lepší léta dávno za sebou, mobil, který se dnes v bazaru dává zadarmo jako pozornost podniku. Kontrolovala displej té svojí tatranky. Nikdo. Nakvašeně ho zastrčila zpátky.
„Tak mi nevolejte, zmetcí,“ odfrkla si.
„To by si snad slyšela, ne? Máš zapnutej vibrátor?“ zeptala se matka.
S Ingrid jsme na ni vyvalily oči, já jsem vzápětí chytla záchvat smíchu. Automaticky jsem si snažila představit, jak by tu dlouhou válcovitou věc nacpala do té její malé kabelky ze sekáče. Vždyť jen ten obstarožní mobil zabral dobré tři čtvrtiny místa.
„Víš, co jsi řekla? Myslela jsi vibrace, že jo?“
Matka se směje, i když neví proč. „A co jsem řekla?“
Ingrid jí se smíchem položila ruku na rameno. „To nic, Wanduš, ty už to nepij! Vona se ti směje, ale já vím, co si myslela.“


Sotva jsme dohrály naši ucouranou partičku žolíků, jelikož se hra opět zasekávala u Ingrid (překvapivě ke svému stylu hraní, který zahrnoval velice častou otázku: Jak jdou ty karty za sebou? J, Q a K?, vyhrála), jsme si šly do postele číst. Respektive Ingrid šla hltat uslintanou Steelovou, matka thriller o válečném odstřelovači a já se snažila honem usnout, abych měla před nimi náskok a stihla se trochu víc vyspat, protože v půl čtvrté ráno mě čekal pravidelný Chrápalův budíček. 

zdroj: moje vlastní fotografie

Žádné komentáře:

Okomentovat