čtvrtek 5. února 2015

Ženy na cestách: Korfu - 3. den

3.     DEN

Ráno jsem byla unavená, jako kdybych vůbec nespala. V půl čtvrté jsem byla vzhůru. Ingrid chrápala, že se při tom nedalo znovu usnout. Zamlaskala jsem. Na druhé straně pokoje se konečně rozhostilo ticho.
Vydrželo asi pět vteřin.
Další salva už byla horší. Připomínala zapnutou motorovou pilu v době, kdy si zahradník vybírá, jakou větev uřízne jako další. Takže na volnoběh. Převalovala jsem se ze strany na stranu s beznadějnou vyhlídkou na spánek. Znovu jsem zamlaskala.
Ticho nevydrželo ani těch pět vteřin.
Zamlaskala jsem důrazněji a o poznání rozčíleněji.
Vzbudila se matka. Cosi nesrozumitelně huhlala, ale podle tónu mi došlo, že jí těmi pazvuky příšerně seru.
Teď jsme nemohly usnout obě.
„Kopni jí do postele,“ zamumlala jsem potichu.
Matka tak sice učinila, ale kopanec do matrace nepřinesl vůbec žádný efekt.
Nemám tušení, jak se mi pak povedlo usnout. Zřejmě kolem půl páté ráno, kdy Ingrid změnila polohu a zmlkla.

Z malé koupelny se ozývaly nadávky. Matka si stěžovala, že Řekové neumí osadit ani záchod. Kdykoli si sedla, prkýnko ji praštilo přes záda. Řekům je prostě jedno, jestli je prkýnko větší nebo menší než samotná mísa. Vzali první nepoškozené a namontovali ho bez přeměřování. Ingrid už přešlapovala přede dveřmi. Po vydatné snídani, při které zkonzumovala, na co přišla (opět pět plně obložených chlebů, talíř zeleniny, kus bábovky a pro jistotu ještě přeslazenou chalvu, o které jsem si několik dní myslela, že je to paštika), potřebovala nutně na toaletu. Kromě toho, že to šílené množství jídla nejde v těle skladovat donekonečna, za to může i všudypřítomný olivový olej.
Řecká strava je totiž jedním slovem dokonalá. Na jednu stranu se nedivím, že se Ingrid tolik cpe. I já jím více než obvykle, přesto na její sloní porce nemám. Dokonce bych si odvažovala tvrdit, že řecká kuchyně je mnohem lepší než italská. Nicméně mají společné dvě věci. Tloušťku a olivový olej. Po obou vydatných kuchyních se strašně přibírá a obě používají hektolitry oleje. Nicméně jídlo je stravitelnější, vláčnější a Řekové na to zřejmě jedou jako auto na benzín, protože každý druhý Řek se dožije více než devadesáti let. Zkrátka a dobře, řecké jídlo, mastný gyros a olivový olej s česnekovými tzatziki nás slušně proháněly.

Všechny kromě matky.

Jakmile Ingrid vylezla ven, přišel čas skočit do plavek. Musím podotknout, že si na dovolenou nejezdíme hrát na miss universe ani na přehlídku trendy bikin. Přesto se jako miss universe cítíme, když vidíme, co z kufru vytáhla Ingrid. Stála v jedné ze tří uliček u postele, mezi dvěma prsty držela černé kalhotky bikin s ostře růžovým lemem. Po stranách je držely pouze tenké provázky zavázané na uzel. Nadšeně se na nás směje, mává jimi ve vzduchu a opakuje:
„Hele, ty jsou nový, ty jsou nový.“
Trochu mi připomněla ty infantilní postavičky pro děti – Teletubies. Ty taky všechno opakovaly dvakrát. Hlavou mi bleskne – bude puding, bude puding, bude puding! Ostatně Ingrid by puding asi neodmítla.
Zpět k plavkám. Já konkrétně je nakupuju v zimním výprodeji, kdy na věšáku zbydou jen ty nejmenší velikosti a jsou doslova za pár šupů. Překvapivě je Ingrid nekoupila v second-handu jako téměř všechnu ostatní garderobu, kterou si sebou přivezla, ale u Vietnamců. S matkou jsme se však zděsily. Vzhledem k Ingridině věku a postavě bychom si představovali něco, kde je tak trochu víc látky.
Rozpačitě jsme se usmály a raději jsme se šly namazat.

Téměř všechny pláže na Korfu byly z tmavého písku. Na většině z nich se jako ozdoba povalovaly papírové žížalky z řezačky. Jak a kde se tam vzaly, jsme nikdy nezjistily. Nicméně písek byl hrozně utažený, asi jako kdyby ho přejelo stádo ukrajinských dělníků tou dělnickou žábou na utažení štěrku. Dost nepříjemně tlačil, ale když zafoukalo, dostal se všude, hlavně do očí. Protože se nám nechtělo ležet v tom cementu, jak to nazvala Ingrid, opalovaly jsme se na lehátkách u bazénu.
Bazén neměl standartní obdélníkový tvar. Byl kulatý, všude stejně hluboký, a když ho chtěl člověk přeplavat, stačili mu k tomu pouze tři maximálně čtyři tempa. Když si chtěl zaplavat víc, musel plavat prsa kolem dokola jako zlatá rybka v akvárku, takže se mu z toho po chvíli začala dělat blbě.
Měly jsme chuť si tam jít zaplavat, ale… Všechny tři jsme seděly na svém lehátku a zíraly do vody. Na hladině se vznášel tělnatý pán se svou ženou (rovněž Češi, kteří přiletěli s námi). Aby to měla pohodlnější, hodil si jí přes vystrčený pupek jako na nafukovačku. Jejich dvanáctiletý syn plaval kolem nich, zatímco jeho rodiče plachtili napříč bazénem.
Ani jedna z nás neměla chuť k nim vlézt.
„Jak vosa na bonbónu!“ odfrkla si Ingrid.
Trefnému vtipu jsme se samozřejmě zasmály. Vosa, jako by tušila, že Ingrid prohodila poznámku na jejich účet, na nás vrhla dost otrávený a majetnický pohled. Kdo by o tohle stál, pomyslela jsem si. Nicméně Vosa si zřejmě myslela, že si děláme zálusk na její muže – dvojníka Jirky Paroubka.
Rodinka – krycí jméno Paroubkovi – nás odradila od bazénu na dost dlouhou dobu.

K moři se muselo projít plážovým barem patřící k Rackovi. Byla to docela výhoda, protože kdykoli jsme přes něj procházely, donutilo nás to dát si něco k pití a dodržovat tak pitný režim. Ingrid neumí anglicky ani slovo. Vlastně ano. Jediná její znalost se promítá do fráze „Oh yes!“ Kromě toho, že vůbec nevím, kde k ní přišla, si nejsem jistá, že ví, co znamená. Občas ji prohodí v nestřežené chvíli. Nicméně objednávání nechala buď na mě, nebo na matce, ačkoli jsme jí vysvětlily, jak se řeknou anglicky 3 a že limonáda je vlastně limonáda. Pokus o vysvětlování jemných rozdílností „limonade“ a „limonáda“ jsem předem vzdala. Ingrid nedokázala říct ani slovo tři. Zřejmě neuměla ani zvednout ruku se třemi nataženými prsty. Vždycky stála kousek od nás a čekala na sklenici s pitím.
Dnes obsluhoval Šimon. Pohyboval se jak zpomalený film. Vzhledem k horku a faktu, že měl na sobě triko ze silné látky a tesilové kalhoty, jsme se nedivily. Objednaly jsme si tři sklenice v angličtině, poděkovaly v řečtině.

Celý den jsem zívala, i když jsem do sebe odpoledne nalila již třetí kafe v pořadí, respektive frappé. Ingrid si všimla, že si ledovou našlehanou kávu někdo přinesl ve vysoké sklenici k bazénu. Protože viděla šanci ukořistit další výhodu all inclusive, přispěchala k dotyčné a zeptala se, jestli za tu studenou nádheru platila. Když zjistila, že je v ceně, hnala ke mně, abych nám to šla objednat taky. Namísto toho, aby šla se mnou, utekla na záchod, takže mise zbyla opět na mě. Vzala jsem sebou matku, protože tři sklenice bych sama nepobrala.
Šimon se automaticky zeptá, jestli chceme mléko a cukr. Matka horlivě kýve a pro jistotu řekne:  „Very, very sweet.“ My totiž jedeme na cukr téměř po celý den, hodně sladíme, což většina normálních lidí nemůže pochopit.

Šimon se samozřejmě poťouchle culí, když nám do sklenice sype už třetí vrchovatou lžičku. Cukr s kávou našlehá, dolije mlékem a nasype dovnitř několik kostek ledu. S očekáváním našich pokroucených grimas nad přeslazeným nápojem, nám sklenice podává.
Sborově poděkujeme „efcharisto,“ mohutně si cucneme brčkem a spokojeně se na sebe usmějeme. Přesně tak, jak bychom si to osladily doma. Šimon na nás však zůstal zaskočeně zírat. Myslel si, jak nás převeze, ale cukrové narkomany zkrátka nedokázal oblafnout ani třemi lžičkami cukru.
Ingrid už se na „frapíčko,“ jak tomu začala říkat, třásla jak děti na Vánoce. Protože jsem stále zívala, jen tak mimochodem konstatovala, že jsem nějaká unavená. Jak by ne, když svou roli trpaslíka Chrápala vzala doslovně.
„Nemohla jsem spát,“ utrousila jsem otráveně, což v překladu znamenalo – chrápala jsi jako můj děda.
„Prý jsi trochu chrápala,“ matka to pronesla stylem, jakože se vlastně nic neděje a nasadila pro jistotu úsměv, aby situace byla méně trapná.
Nicméně mi z pusy uklouzlo sarkastické: „Hm, trochu…“
Ingrid nad tím s úsměvem mávla rukou. „To jsi mi měla kopnout do postele!“
„My jsme kopaly,“ podotkla jsem se svým ledovým frappé a noční horor dál nerozmazávala.

Přípravy na večeři probíhaly opravdu nadzvukovou rychlostí. Protože se většinu dne mácháme v moři, chceme ze sebe smýt zaschlou sůl, stopy písku a chlor z bazénu, pokud zrovna máme štěstí a Paroubkové neokupují vodní hladinu svým zamilovaným plachtěním. Určování pořadí na sprchu probíhá naprosto demokratickým způsobem. Rozhodla jsem, že půjdu první a jak se podělí matka s Ingrid, už není moje starost.
Vpadla jsem dovnitř v předstihu, abych měla dostatek teplé vody, třebaže je zásobník teplé vody téměř nevyčerpatelný díky solárním panelům a pětatřicetistupňovému vedru. Ale i proto, že Ingrid tráví na bleskové sprše třikrát víc času než já s matkou dohromady.
I přes úsporné mytí v pozoru se mi povedlo zmáchat polovinu koupelny a vyplavit jednu ze tří uliček v pokoji. Vytíráním jsem se nezdržovala, kromě toho, že se mi nechtělo, tak se matce nebo Ingrid povede zatopit koupelnu minimálně ještě jednou.
Jen v ručníku jsem si šla na balkon pověsit mokré plavky. Doma bych se rozhodně nevystavovala jako Blažena Škopkojc, ale na dovolené mě nikdo nezná a navíc nejbližší hotel vedle Racka byl vzdálený několik desítek metrů přes tu slepou ulici. Když jsem věšela osušku na pláž, zaznamenala jsem na sousedním balkonu pohyb. Podívala jsem se vedle sebe. Ani ne metr ode mě stál Franz Josef.
Snažila jsem se na něj tak moc nezírat, ale jeho přítomnost mě vyvedla z míry.
„Hallo!“ pozdravil, jako by o nic nešlo.
„Hallo,“ odpověděla jsem s přiškrceným úsměvem.
Najednou se vedle něj objevila jeho manželka. „Hallo.“ Vůbec se nepodivovala nad tím, že jsem měla na sobě jen ručník a v trapném tichu stála vedle Franze.
„Hallo,“ řekla jsem ještě jednou.
V hotelu je takových pokojů, existuje spousta různých možností a variant, ale my se strefíme zrovna vedle rakouského monarchy.
Jeho manželka odcházela. „Tschüs.“
Automaticky jsem odpověděla. „Tschüs.“ Konečně jsem pověsila i osušku. Odcházela jsem tedy i já.
Franz Josef si zapálil doutník. „Tschüs.“
Abych nezůstala pozadu a neprojevila se jako nezdvořák: „Tschüs.“
Než se však Ingrid vyhrabala ze sprchy, usušila se a oblékla (přičemž nejvíce času strávila zmateným pobíháním po pokoji jen ve spodním prádle), stihla jsem přečíst celou jednu povídku od Fitzgeralda.

Po večeři přišla na řadu družba. Ingrid už se nemohla dočkat, protože potřebovala uspokojit chuť se seznamovat s cizími lidmi na zájezdě a dát si víno zadarmo. Já jsem si dala jen limonádu, protože řecké víno je na můj vkus moc silné nebo trpké – záleží na barvě. Než jsme se stihly otočit, Ingrid už seděla u stolu se čtyřmi dalšími lidmi. Dvě nerozlučné kamarádky v důchodovém věku, které si byly i dost podobné, takže ve dne a na dálku se nám krásně pletly. Ingrid sice o jedné z nich tvrdila, že je blondýna, ale kde viděla blond přeliv nebo vůbec jakoukoli barvu, jsem netušila. Rozlišovala jsem je jen jako: ta šedivá a ta více šedivá. Třebaže jsme se s dámami potkaly ještě na další dovolené, do teď nevím, jak se jmenují.

Dále s nimi seděl manželský pár ve věku matky a Ingrid. Ilona a Josef. Jak jsme zjistili, Ingrid se s Ilonou už bavila při první delegátské schůzce. Tento fakt mi zřejmě unikl pod vlivem ouza. Třebaže Ingrid se dokáže seznámit s těmi nejpodivnějšími turisty, kteří se na zájezdu vyskytují, tentokrát měla nos na dobré partie. Po několika minutách opatrné konverzace se všichni rozpovídáme. Nad hlavou nám vyhrávala písnička Sun of Jamaica a za zády na konci baru vykřikovala skupina rozjařených Němců přilepených na obrazovce miniaturní televize, protože zrovna probíhalo mistrovství světa ve fotbale  a německý tým bojoval o postup (aspoň myslím).

V naší skupině nad bílým vínem, protože žádné jiné neměli, přišla řeč na řeckou stravu. Všichni jsme si samozřejmě pochvalovali skvělé a vydatné jídlo, nicméně se s tím pojila i ta neméně populární část spojující se se stravováním, ale trávená v prostorách koupelny. Začínám mít po všech těch zážitcích dojem, že Čechy nejvíce zajímá jídlo a nejlépe je pobaví záchodové historky. Nicméně jsme se shodli, že díky olivovému oleji do oněch miniaturních komnat chodíme mnohem častěji než doma. Ovšem jsou i výjimky.
Matka opatrně utrousila poznámku, že od příjezdu nebyla. Přísedící začali vzrušeně diskutovat nad matčinou zácpou.
„To je ale divný! A jíte tu jejich zeleninu?“
Matka: „No jéje, plný talíře. Ty rajský mají úplně jinou chuť než u nás doma!“
„A tzatziki si dáváte?“
Matka opět horlivě přikyvuje.
„A nechcete gutalax?“ ozvala se jedna z důchodkyň.
První co mě napadlo, a co jsem taky vzápětí vypustila z pusy s vyvalenýma očima: „Vy si na dovolenou vozíte projímadlo?! To my jenom kapky na kašel.“
Na oplátku se diví ostatní. „Proč si vozíte kapky na kašel?“
„No, protože posledně jsme se uřítily při řeckém večeru, spláchly to studeným koktejlem a spaly s klimatizací.“ Ingridinu rýmu, kterou chytla před pár lety na Rhodosu, protože její syn otočil klapky klimatizace na jejich postel a nastavil teplotu na osmnáct stupňů, jsem raději vynechala. „Taky máme kapky do očí,“ pokračovala jsem, „na žaludek, ale projímadlo ne.“
Matka však nabízené projímadlo odmítla s tím, že počká do zítra, a teprve pak si o něj když tak řekne.

Dalším naším zvykem je partička žolíků před spaním. Poskládaly jsme se na nevelký balkon k malému stolku. Bohužel k němu dali jen dvě židle, takže jsem si z pokoje musela přinést malou stoličku bez opěradel.
První kolo mohlo začít. Odhodila jsem první kartu a nastalo čekání. Ingrid si pořád ještě skládala v ruce karty.
Pozorovaly jsme hvězdy za zvuků cvrčků a hulákajících Němců dole v baru.
Ingrid konečně zvedla hlavu: „Kdo hraje?“
„Ty,“ zabručely jsme sborově.
„Já? Už?“ Po krátkém údivu hodila na stůl kartu.
Hra se téměř pokaždé zasekla u Ingrid, hrozně dlouho přemýšlela, jestli si kartu nechá, nebo nenechá či jestli vůbec dá dohromady nějakou postupku. Mezitím na nás z horního patra kapala voda z klimatizace.
První kolo samozřejmě prohrála, i když jsem jí pomáhala tím, že jsem vyhazovala karty, které potřebovala.

Prohrála i druhé kolo, při kterém jsem se dívala do jejích karet a radila, jak má hrát proti matce.
Při třetím kole nás začali nesnesitelně otravovat komáři. Jakmile jsme dohrály, zmizely jsme z jejich dosahu v pokoji.


Ingrid opět nevyhrála.

zdroj: moje vlastní fotografie

Žádné komentáře:

Okomentovat