neděle 1. února 2015

Ženy na cestách: Korfu - 2. den

2.     DEN

Matka ráno obcházela postele a hledala boty. Sice měla podél zdi vyskládané čtyři různé páry, ale teď zrovna potřebovala pantofle ze „Vše za 39“. O pár minut později se mi s jedním pantoflem v ruce ptala, kde má druhou.
Pokrčila jsem rameny s tím, že jsem se v noci o něco ukopla, když jsem hledala postel.
První noc byla totiž strašná. Obvykle spíme s otevřenými balkonovými dveřmi. Zlodějů se neobáváme. Za prvé se v Řecku prostě nekrade a za druhé bychom chtěly vidět toho blázna, který by se šplhal několik pater jen proto, aby se ukopl o chrápající Ingrid nebo ukořistil opalovací krém z Avonu. Po hodině a půl jsme byly donuceni dveře zavřít, protože náš čtyřpatrový Racek stál u slepé ulice, do níž se jezdili otáčet snad všichni Řekové z ostrova. Po dalších dvou hodinách jsem se probudila vedrem a úplně mokrá. Klidně jsem si mohla dát uprostřed noci další sprchu. Dospěla jsem k závěru, že bez té klimatizace to prostě nepůjde.

Ovladač ležel někde na stole se zrcadlem u Ingridiny postele. Naštěstí si opalovací serepetičky udržuje srovnané (což do teď nechápu), takže jsem ho našla celkem rychle. Gumová tlačítka na něm měla fosforeskovat. Svítivost jedné chcíplé světlušky mi však byla platná asi jako mrtvému zimník. Nedokázala jsem jednotlivé knoflíky od sebe rozlišit a tak jsem namátkou tiskla jedno po druhém. Klimatizaci jsem sice nezapnula, ale pípala jsem jak idiot. Po každém stisknutí ten stroj totiž zapípal. Nakonec šla moje ohleduplnost stranou. Potřebovala jsem si prostě rozsvítit. Pro jistotu jsem zašla do koupelny, jenže žárovka nad umyvadlem zářila jak atomová bomba. Urychleně jsem si našla tlačítko ON a zhasla. Z postele už se začal ozývat přidušený smích. Nicméně se matka snažila ovládat, aby neprobudila ještě Ingrid.

Konečně se mi podařilo zprovoznit klimatizaci, ale po tom žárovkovém ataku v koupelně jsem byla slepější než před tím. Šmátrala jsem kolem sebe jako Steve Wonder a hledala postel. Po cestě jsem se ukopla o pantofle i o postel, do které jsem se následně svalila.

Stísněný pokoj má i své výhody. Do skříně se stačí pouze natáhnout. Nicméně když jsem se chtěla obléct, musela jsem si do skříně vlézt, protože otevřená křídla mi zatarasila únikovou cestičku.
Se snídaní jsme si šly sednout na venkovní terasu. V půl deváté byl ještě příjemný chládek, kterého jsme se snažily využít. Zatímco se pomalu krmím, Ingrid stále poletuje kolem a snáší na stůl jednotlivé chody jako slepice kuřata. K dvěma chlebům s notnou vrstvou másla, salámů a sýrů přidala další dva s medem, marmeládou a bílým jogurtem a pátý si přinesla k míchaným vajíčkům se slaninou. S matkou jsme po sobě vrhly nenápadný pohled. K našemu překvapení Ingrid zdaleka neskončila. Všechno završila talířkem zeleniny, sladkou bábovkou s nutelou a miskou kompotu v jogurtu.

Kromě toho, že se to do ní vážně všechno vešlo, pochopila konzumaci all inclusive následovně – za co jsem si zaplatila, to taky ochutnám. Takže všechno.
Protože jsem se při té dlouhé snídani začala nudit, pozorovala jsem i ostatní turisty, abych zjistila, kdo s námi v Rackovi bydlí a kdo dostane jakou přezdívku. S matkou totiž máme takový malý zvyk, někdo by to možná nazval úchylkou. Já však tvrdím, že se jedná pouze o projev mladické ztřeštěnosti a velkou zálibu ve filmech. Na každé dovolené se totiž najde někdo, kdo nám někoho připomíná. Jakožto správní filmový nadšenci pojmenováváme ostatní turisty. Ani letos jsme naši tradici neporušily.

Zaslechla jsem němčinu. Otočila jsem se vedle sebe a spatřila starý manželský pár. Paní vypadala naprosto obyčejně, kdežto její manžel jako Franz Josef II. Uprostřed hlavy měl pleš lemovanou bílými zastřiženými vlasy a bílé vousy nakroucené přesně podle posledního portrétu. Automaticky jsme usoudily, že jsou z Rakouska. Vzhledem k tomu, že se po celou dobu chovali slušně, jsme u toho názoru i zůstaly.
Naproti se nacházela rusky hovořící rodinka, nicméně v obličejích vypadaly jako Mongolové. Nakonec jsme jim po krátké diskusi přikleply oblast za Uralem. Jediný muž, který tam s nimi seděl, mi někoho připomínal. Přemýšlela jsem nad tím celý den, až jsem nakonec u večeře nadhodila film Gejša.
Ingrid se hned zmateně ptala: Co?
Já: Film Gejša, viděla jsi ho?
Ingrid: Co…
Já: Film Gejša…
Ingrid: Jo… (vypadala, že vůbec neví, co máme na mysli) … jo! No… no… jo. Ten byl krásnej.
Já: A pamatuješ si toho zjizvenýho chlapa?
Ingrid: No…
Já: Pan Nobu.
Ingrid se tvářila, že absolutně nechápe, proč jsem vytáhla k večeři pana Nobu. Posunkem jsme ji naznačily, ať se podívá na otce rusky mluvící rodiny. „Vypadá jako pan Nobu,“ řekla jsem jí. Začala zběsile kývat a dokonce vypadala, že jí to došlo.

Nicméně den teprve začal.
Poprvé za osm let jsme viděly vysokého Řeka! Obsluhoval plážový bar, měl dobrý metr devadesát a vlastně vůbec nevypadal špatně.
„Mladej, vysokej, hezkej…“ říkala matka.
Její výčet jsem doplnila: „A voní!“
Cestou na pláž na mě vrhla dokonale nechápavý pohled a okamžitě začala ptát, jak vím, že voní. Proto jsem všechno ještě jednou zopakovala.
„Šimon Plánička, dvacet dva let, svobodnej a na rozdíl od někoho hezkej… a voní!“
Od té chvíle jsme tomu bezejmennému Řekovi začaly říkat Šimon.

Na pláži jsme zjistily, že jsme na sto metrové vzdálenosti ztratily Ingrid. Nikdy totiž nebyla schopná vstát včas a držet tempo. Za její zdržování mohlo několik důvodů. Za první jsme vlastně zodpovědné my, protože Ingrid nemá co číst a vlastně nejspíš ani neumí chodit do knihovny, proto matku vždycky prosí, aby jí vzala nějakou knížku sebou. Vybrala pro ni román od Daniely Steelové. Ingrid pokaždé nadšeně poskočí, celou svou váhou se otřese. Myslí si, že čte skvělou a vysoce intelektuální literaturu. Stejně jako nemá tušení o nějakých evropských normách, netuší ani v tomto případě, že Steelovou kdekdo odsuzuje za ty nehorázně stupidní románky jako přes kopírák. Druhý důvod, proč se vždycky zdržuje, je její neohrabanost. Z lehátka vstává jako ochrnutá velryba na souši. Za třetí se cestou vždycky zakecá nebo oškubává rozkvetlé keře.

Na otázku, proč pořád oškubává kytky, říká, že chce kamarádkám přivézt z dovolené nějaký dárek. Květy pak strká do knížky nebo časopisů, které posbírá na recepci (pokud jsou česky) nebo v letadle.
Když už se k nám konečně dohrabala, šly jsme zkusit vodu. Díky bohu, byla teplá. Několik posledních let jsme bohužel měly štěstí na hrozně studené proudy. Pro někoho dvacet dva stupňů je akorát, ale já si připadám, jako bych lezla do Vydry. Vždycky jsem do té vody musela vpadnout jako Terminátor, nezastavovat se, vydržet, zatnout zuby a pak plavat, dokud mi nezmodrala pusa nebo mi nejektala brada.

Vodu mám po pás, pokračuji po písčitém dnu dál a chci se pustit do plavání. Dno se však zničehonic začne zvedat, až mi hladina olizuje jenom kotníky. Stála jsem uprostřed moře několik desítek metrů od břehu a připadala jsem si…
„Ty jsi Ježíš?“ slyšela jsem za sebou.
Matka s Ingrid plavaly kousek ode mě. Upíraly ke mně nechápavé pohledy.
Jako úplný idiot jsem se zeptala: „Proč?“
„Asi když chodíš po vodě!“ Matka se mokrou rukou plácla do čela, udělala pár temp, načež si o dno odřela kolena. „Hm, fakt super, kdo to sem navezl?“
Nicméně voda byla příjemně teplá, podle mého odhadu měla kolem dvaceti osmi stupňů, takže mi nějaké vadné dno mohlo být ukradené. Alespoň jsme mezi těmi písečnými hrby mohly klečet nebo sedět a povídat si a kochat se řeckou scenérií připomínající titulky ze seriálu MASH, jen s tím rozdílem, že my v těch pahorkách objevily siluetu gorily. Dalším plusem je i písečné dno. Sice má člověk pak písek úplně všude, ale naneštěstí moře svou stálostí připomínalo Máchovo jezero, takže nehrozilo zapísčení organismu. Písek pro Ingrid představoval ohromnou výhodu. Předchozí dovolenou u moře se z vody hrabala jak raněná velryba zkřížená se želvou. Čím více zabírala nohama, tím více se jí propadaly mezi oblázky. Pomáhala si tedy rukama a jakýmsi prapodivným způsobem se po čtyřech dostávala ven. Na Korfu mohla moře opustit důstojně, jako člověk a po dvou.

Na večer jsme si naplánovaly kulturní program. Ingrid původně chtěla do baru na víno, protože ho máme v ceně, ale ještě před odjezdem jsme na internetu našly, že by v podniku kousek od našeho Racka měl vystupovat imitátor Elvise Presleyho. Naše delegátka nám na něj první den práskla, že je z Frýdku Místku.

Po večeři jsme vyrazily na malou obhlídku okolí. Ten bar by musel najít i slepej, protože hned před vchodem stála plastová socha Elvise s cedulí: Show Tonight 21:00. Měly jsme čas, tak jsme se chtěly podívat na tu malou, malebnou rybářskou vesničku na pobřeží.

Letovisko Moratika byla vážně hrozná díra. Za hotelem se nacházely tři malé obchody se vším od potravin, suvenýry, oblečení, přes drogistické a koupací potřeby až po paperbackové knihy. Druhou stranu „ulice“ lemoval drátěný plot prorostlý plevelem, do něhož byly krásně zakomponované odpadky a nějaké plechovky. Řekly jsme si, že Řekové jsou prostě líní. Ostatně v tom horku jsme se ani nemohly divit. Udělat v pětatřiceti stupních rychlejší krok nebo pohyb vyžadovalo moc síly navíc.
Když z toho zarostlého pozemku vyběhl potkan o velikosti tlustého kocoura a půlmetrovým ocasem, dospěla jsem k závěru, že jsme dorazily nejspíš na konec světa. Matka už bohužel spatřila pouze uskakující hnědý kožíšek hlodavce gigantických rozměrů do další zarostlé džungle. I tak se stihla vyděsit, zvlášť když si vzpomněla na chvalozpěvy svých známých, kteří Korfu vynášejí až do nebe a považují ho za nejkrásnější Řecký ostrov. Kde proboha???
Zbytek města působil stejně žalostným dojmem. Elektrické kabely vedené po dřevěných stožárech, chodníky rozbité, místy pro jistotu vůbec žádné. Zavřené podniky, prázdné výlohy, cedule na prodej. Po deseti minutách jsme došly na konec ulice, což se rovnalo konci města. Narazily jsme akorát na nějakou páchnoucí stoku, které místní říkají řeka. Stovky komárů a cosi vyluzující zvuky jako Ladislav Smoljak ve filmu Na samotě u lesa.
Naštěstí se blížila devátá hodina večer, a tak jsme se přesunuly do baru. Vstupné na vystoupení se platit nemuselo, nicméně podnik počítal s tím, že si něco objednáte. Mně s matkou to připadalo normální, a dokonce jsme si s chutí začaly vybírat koktejly, jejichž cena kompenzovala vstup. Ingrid po nás začala vrhat dost nepříjemné pohledy. Převracela nápojový lístek sem tam. Tvářila se, že s tím každou chvilku sekne a uraženě odejde.
Její přehnané šetřílkovství chytalo záchvat vzteku, protože by měla za koktejl zaplatit osm euro.
„Co je nejlevnější!“ vyhrkla na mě.
„Máš tam ceny,“ řekla jsem a vybírala dál.
„Já na to nevidím. Jsem si nevzala brejle.“ Nápojový lístek vztekle odhodí na stolek.
„Voda nebo cola,“ odpověděla jsem po chvilce. „Pět euro.“
„Za vodu pět euro?! Se zbláznili!“
„Koktejl stojí osm, zas takový rozdíl v ceně tam není. Jsme na dovolený.“ Nikdo na dovolený nepřepočítává, protože to zkrátka nemá cenu. Vždycky je tam něco dražší a něco levnější, tak to chodí všude a všichni chtějí vydělat. Šetříme přece celý rok, abychom si mohli v létě užít, tak co.
„Tak mi něco vyber,“ odsekla nakonec.
No to je paráda, pomyslela jsem si. Takže já jsem jí ještě měla vybírat koktejl, aby mě pak mohla třeba sprdnout, kdyby jí nechutnal.
V baru jsme seděly přes půl hodiny, koktejl jsme si šetřily na vystoupení, takže jsme každá upila jen trochu a led se v nich už skoro rozpustil. Jestli za těch posledních třicet pět minut přišlo pět dalších lidí, tak to bylo moc. Začínaly jsme být docela rozmrzelý, konverzační témata byla celkem vyčerpaná a každou chvilku jsme kontrolovaly hodinky.
Lidi začali pořádně chodit až těsně před desátou.
Ačkoli jsme si mozky částečně naložily do alkoholu, došla nám zásadní věc zapadající do základů řecké filosofie. Řecko se nachází v jiném časovém pásmu, kde Češi musí na hodinkách přičíst hodinu navíc. Zřejmě tato pradávná kolébka matematiky a fyziky usoudila, že jsme moc omezení a blbí na přeřízení hodinek, napsali na ceduli s představením středoevropský čas. Takže jsme v řeckých očích vypadali jako totální nedočkavci, kteří přišli na vystoupení už o hodinu dřív.

Elvis konečně vyplul na scénu. Vypadal jako Presley před smrtí na vystoupení v Las Vegas. Kromě stejného kostýmu, o jehož pevnosti a výdrži jsme silně pochybovaly, si přinesl i totéž tučné panděro. Po krátkém úvodu se automaticky česky zeptal, kolik domorodců z České republiky dorazilo. S bujarým pokřikem se zvedly ruce nejméně u poloviny diváků. Bylo nás tam víc, než jsme počítaly. Ačkoli jsme na tu českou verzi Elvise čekaly přes hodinu, neváhaly jsme a začaly společně s ním zpívat text You look like an angel, walk like an angel… Hned poté jsme navázaly s All Shook Up a Heartbreak Hotel.

Všichni se skvěle bavili, přesto jsem se podívala na Ingrid, která seděla jak pecka, občas si plácala do stehen, jako kdyby Elvisovo největší hit byl „Pec nám spadla“. Nějak se nám totiž s matkou povedlo Ingrid dokonale podcenit. Pořád jsme žily v naivním světě, kde Elvise Presleyho a jeho písničky zná přece každý. Nedošlo nám, že by se mezi vyššími ročníky našel někdo, kdo je vlastně úplně mimo a má maximálně matné tušení o českých verzích od Karla Zicha.
Po hodině a půl dlouhém vystoupení se mezi stolky rozeběhlo několik Řeků pracujících v baru. Jeden měl postavu komolého kužele. Aby zbytečně „neupozorňoval“ na svou tloušťku, oblékl se do červené saténové košile. Každé z nás vrazil do ruky několik zapálených prskavek. Měly jsme s nimi mávat nad hlavou při závěrečné skladbě, ale namísto toho jsem je strnule držela v natažených rukách před sebou jak proutky při hledání vody a křičela, že mě ty odletující jiskry pálí.
Matka mi nadávala, že to blbě držím (sama to nedržela o nic líp, protože si propálila sukni), zatímco Ingrid nasadila poněkud uražený výraz. Zřejmě kvůli těm osmi euro za koktejl, který si podle té grimasy objednala pod naším nátlakem.

Ty prskavky mě znovu spálily! Už jsem na to neměla nervy, skoro dohořívaly, tak jsem je prostě hodila na stůl. Matka chtěla ty vyhořelé klacíky dát alespoň do popelníku, ale drátky se ani nepohnuly. Vrhla po mně dost přísný pohled se slovy, ať se sakra modlím, aby po nás nechtěli zaplatit celý stůl, protože se ty horké prskavky k tomu plastu přivařily.
V tu chvíli jsem vystřízlivěla. Přiznám se, že jsem měla skutečně nahnáno, protože pan Komolý kužel se tvářil dost výhružně po celé představení. A tak jsem ty přiškvařené prskavky překlopila nápojovým lístkem v naivní představě, že si toho třeba nevšimne. Bohužel jsem je neskryla tak dobře, jak jsem si myslela. Když přistoupil k našemu stolu, silou odtrhl pár zuhelnatělých drátů, tvářila jsem se naprosto nezúčastněně a nechápavě krčila rameny. Třebaže na mě vrhl skutečně nenávistný pohled, nic zaplatit nechtěli. Nicméně jsem se do jejich podvědomí zapsala jako naprosto tupá turistka, která neví, že se plast pod vlivem horka rozpustí. Trápilo mě to asi pět vteřin, pak jsme se zkrátka na výzvu Elvise zvedly a šly se připojit k dalším ztřeštěným ženským, chytly jsme se kolem ramen jako Němci na Oktoberfestu a vykopávaly nohy při skladbě New York, New York. Ingrid se nepřipojila, zřejmě nedokáže zvednout nohu dvacet centimetrů nad zem.



Večer jsem padla do postele jak zabitá. Ingrid sice nic neřekla, zato v půl čtvrté ráno začala chrápat. Zřejmě odplata za ten předražený koktejl.

zdroj: moje vlastní fotografie

Žádné komentáře:

Okomentovat