neděle 22. února 2015

Ženy na cestách: Korfu - 5. den

5.     DEN – VÝLET

Jupí! Jedeme na výlet! Tedy hned poté, co mě Ingrid donutila vyzvednout v jídelně obědové balíčky, kterými se nám Racek snažil vynahradit zameškaný oběd podle all inclusivového programu. Původně jsem se na ně chtěla vykašlat, ovšem Ingrid mě předchozí den náležitě sprdla na dvě doby. Náš rozhovor vypadal asi takto:

Já: „Letos bych ty balíčky vynechala. Stejně nám dají jenom něco, co přežije to vedro. Suchý sendvič, jablko, suchou bábovku a lahev vody. Akorát se s tím budeme tahat a mimo to v poledne se stavíme na oběd v restauraci.“
Ingrid: „Cože?! Ale to musíme! Zaplatily jsme si je! Máme na ně přece nárok, jen tam za nimi běž a objednej nám je.“
Já: Se zatnutými čelistmi se podívám na matku stylem – to snad nemyslí vážně! Já tam nechci jít, řekni taky něco…
Matka mi vyhověla, odpověděla, ovšem k mojí smůle přihrála Ingrid, aby udržela situaci pod kontrolou. „Tak až půjdeme z oběda, stavíme se na recepci.“
Ingrid: „Noo, viď Wando, Patricie nám je objedná.“
Ano, já objednám, já zařídím, protože Ingrid neumí anglicky a ani se o to nikdy pokoušet nebude. Vždycky je pro ni pohodlnější vyslat mě, Herma, božího posla s okřídlenými sandály, abych to za ní vyřešila. Loni udělala totéž na výletě v Bodrumu. Nepochopila, že jakákoli arabská národnost láká potenciální kupující do svých krámů, kde jim nabízejí předražené produkty ve snaze vyprovokovat turistu ke smlouvání. Mimo jiné neumí anglicky a zastaví se tedy s každým, kdo na ni promluví. Nechala se nalákat tureckým prodejcem nelegálních a padělaných parfémů.
Tenkrát to vypadalo asi takto:

Ingrid: „Patricie! Halo, on mi něco chce!“ Nemrzlo ji na mě volat, třebaže jsem dávno došla k přístavu s celnicí, odkud jsme měli do hodiny vyplout. Musela jsem se tedy vrátit. Prodejce mi začal vysvětlovat, co nabízí, načež nás všechny tři vtáhl dovnitř obchodu s parfémy.
Já: „Ingrid, co že jsi to chtěla pro Jáchyma koupit?“ Jáchym je jeden z jejích synů, který se mnou několik let chodil do třídy.
Ingrid: „Boss…“
Přetlumočila jsem, že chci pánskou vůni od Hugo Bosse. Okamžitě mi nějaký nabídl, stříkl si dávku na předloktí a dal Ingrid přičichnout. Vzápětí řekl cenu – 44 euro. Jako správný smlouvač jsem ho atakovala protinabídkou dvaceti. Několik minut mezi námi probíhala cenová přestřelka. Ingrid nás sledovala stylem psa pozorujícího tenisák létající mezi dvěma hráči.
Já: „Dvacet dva euro poslední nabídka.“
Ingrid zničehonic popadla Turka za ruku, přitáhla si ji k nosu a mocnými nádechy inhalovala voňavku, zatímco na ni zaraženě koukal, co ta cizí velká dáma vyvádí. Když se narovnala, vrhla po něm tak znechucený výraz, že nám nakonec sundal i ty dvě eura, takže Ingrid získala Huga Bosse za mých navrhovaných dvacet.

Kromě toho, že její obsese spořivostí znásobila trapnost celé situace, jsem se chtěla podobných příhod vyvarovat, což se mi bohužel nepovedlo, protože mě nutila objednat balíčky, které jsem vlastně ani nechtěla. Jak jsem řekla, člověk se akorát tahá s vodou, kterou si stejně tak můžu napustit u umyvadla, s jablkem, které nejím, a suchým sendvičem způsobující dušení, protože v tom horku jde špatně spolknout.

Nicméně jsem Ingrid vyhověla a ráno vyzvedla připravené balíčky. O chvíli později jsme vyrazili do Achilionu. Konečně máme možnost se tam vypravit. Když jsme poprvé navštívily Korfu, uhodila taková vedra, až se některým z nás zvedal žaludek, takže jsme polovinu dne prospaly ve stínu a na výlety se vykašlaly.

Cestou jsme nabírali další turisty z ostatních hotelů. Jaké překvapení! Na druhé zastávce nastoupila paní s kamerunskými kozami a se synem. Protože od příletu neuplynulo tolik času, abychom na sebe zapomněly, zdravily jsme se jako staří známí. Posadili se naproti přes uličku.
Jakmile autobus nabral poslední ovečky, vzala si slovo jako králíček Duracell nabitá delegátka s ohnivým přelivem. Nejprve nás náležitě přivítala, přičemž se opět snažila přenést lásku k ostrovu i do našich nálad. Než se však rozpovídala o ostrovu a Achilionu, vysvětlila nám, že nás bez řecké průvodkyně nepustí dovnitř, proto s námi jede jedna její známá.

Její řecká kámoška absolutně neumí počítat. Tento fatální nedostatek se potvrdil ještě na parkovišti před krásným bílým domem, kde léta přebývala císařovna Sissi. Řekyně kredenciózních rozměrů procházela uličkou v autobusu a přepočítávala nás kvůli vstupenkám, třebaže naše delegátka měla veškeré počty zaneseny v deskách. Zbytečné počítání jsme si mohly vysvětlovat jako práci politiků v českém parlamentu – aby se neřeklo, vykážeme nějakou činnost.
Řecká obryně došla na konec autobusu s úplně jiným počtem našich ctěných hlav. Proto se rozhodla nás přepočítat ještě jednou, jestli dojde ke stejnému číslu, které bylo uvedeno v deskách.
Mezitím se ke kované bráně Achilionu hrnulo mračno francouzských a německých turistů. S náležitě kyselým nadšením ve tváři pozorujeme, jak nás venku všichni předbíhají, ačkoli jsme přijeli první. Předem bylo jasné, že místo klidné a nikým nerušené prohlídky nás bude čekat tlačenka národů a fotografický souboj mezi Čechy a Němci. Všeobecně známé pravidlo: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ platilo i zde. Ve velkých městech a evropských metropolích jsem jako turista zvyklá na přeplněné ulice jinými turisty. Dávno jsem zapomněla na luxus smět si vyfotit památku bez cizích lidí či turistů. To je zkrátka turistická utopie a ta během sezóny totiž neexistuje.

Řekyně došla opět k jinému číslu než v deskách a k úplně jinému číslu oproti prvnímu pokusu o přepočítání.

Delegátka nad ní nakonec mávla rukou, řekla jí, kolik lístků má v kase zajistit a vyhnala nás ven, protože na parkoviště se pomalu ale jistě začaly sjíždět další velkokapacitní autobusy. Achillion na Korfu připomíná chráněné želvy na ostrově Zakynthos. Ze zkušenosti vím, že stačí, aby se vynořila jedna, a okamžitě ji obklopí lodě narvané turisty, kteří se hromadně natlačí k zábradlí jak utržení ze řetězu a překlápí svou vahou loď na bok, jen aby si pořídili rozmazaný snímek želvy. Ve skutečnosti by si mohli vyfotit cokoli jiného a vydávat neidentifikovatelný rozostřený flek za želvu. Protože jsem se tehdy nehodlala podílet na zkáze Titanicu a pomoci té kocábce pod vodu, hrála jsem si na jakousi surikatu vytahující se do výšky z dostatečně bezpečné vzdálenosti. Chráněnou želvu kareta kareta jsem viděla a o fotku jsem si řekla známému, kterému se ji povedlo zachytit krásně ostrou. Achillion je prostě taková zakythoská želva, kterou chce každý vidět.

Vstup do Achillionu připomínal náhon dobytka do ohrady. Sunuly jsme se slepičím krokem, vypadaly jsme náležitě spařeně jako dušená zelenina, někteří jako zvadlý chřest, jiní jako rajčátka. Ingrid se uchylovala k vařeným ovárkům nebo bůčkům. Je vidět, kdo na co myslí. Zároveň se do nás prolínala jakási jinak hovořící skupina z cizího autobusu, které jsme se snažily vyhnout, načež se odnikud vyrojili poskakující Řekové s fotoaparáty, aby zachytili portrét každého z našeho zpoceného stáda při příchodu do Achillionu.
Většina turistů překvapeně mrkalo, někteří okamžitě nasadili zářivý úsměv, jakmile zaslechli cvakání spouští. Matka však na nic takového nebyla připravená, takže se do objektivu otočila s kompletně rudým obličejem, pootevřenou pusou a nakrčeným nosem, přičemž v očích měla výraz, jako kdyby právě vytřela podlahy v celém Achilllionu.

Já jsem naštěstí vykličkovala bez úhony a Ingrid ani nepostřehla, že se fotí.
Pomalu jsme prošly přes upravenou cestu lemovanou kvetoucími záhony ke vchodu. Prohlídka začala v jednom z přízemních pokojů. Naše skupina zůstala překvapivě pohromadě a vzhledem ke koncentraci turistů jsme se nemuseli s nikým strkat. Prohlédly jsme si leštěný starožitný nábytek, postel, u které matka poznamenala, že strejda by se do ní nevešel, což říká u každé postele, která jí připadá nějak krátká.

Pokračovaly jsme až do nejvyššího patra, jelikož ve druhém se nachází soukromé prostory německé firmy, která z komnat císařovny Sissi zřídila kasino. Další zastávku jsme udělaly na terase s vyhlídkou. Teprve tady mě uhodil do očí Ingridin dnešní outfit. Vzala si na sebe fuchsiové (pro pány sytě růžové) tričko s hnědými šortkami z frcu. V duchu jsem si řekla: Už zase. Ingrid si je totiž obléká na každý výlet. Loni v Bodrumu, předloni na Krétě, předpředloni… Na Ingridině místě bych o jejich původu raději pomlčela, ona se však chlubí, že je sehnala v sekáči za pár korun bůhví po kom, a že jsou k nezaplacení. Nicméně jsou seprané, i bez Ingridiny hlučné nápovědy odkud jsou, je ostatním jasné, kde je koupila. Já nadneseně tvrdím, že mají čokoládovou barvu. Matka realisticky prohlašuje, že posranou.

Venkovní terasu obklopovala bujně kvetoucí zeleň. Růžové ibišky, oleandry, jasně modrá obloha, mořský vzduch a nádherný výhled přes zelené údolí, kopce na moře a obzor. Hezké místo, kde by se dalo v klidu rozjímat, přemýšlet nebo se prostě jen kochat jako pan doktor ve Vesničce střediskové. Zatímco delegátka dost zvučným hlasem vykládala o Achillovi, jeho soše s pevnou prdýlkou a zatnutýma půlkama, pořídily jsme si několik fotek s řeckou scenérií a růžovými oleandry za zády. Ingrid se tvářila, jako kdyby žvýkala šťovík. Neusmála se, na oči si narazila sluneční brýle, a aby toho nebylo málo, zapózovala jako Egypťani z hieroglyfických pozůstatků, takže dokonale vynikla její objemnější stehna s dokonalou celulitidou a popraskanými žilkami.



Když jsme si vyfotily i Achilla, zkontrolovaly jsme jeho zadek. Vzhledem k faktu, že většina chlapů má povolenou špekatou zadnici, usoudily jsme, že Achilles na tom ještě nebyl tak špatně. Ovšem za tu krátkou dobu jsme s matkou došly k závěru, že celý Achilllion je spíše přeceňovaný a přeplácaný. Naši domněnku potvrdila terasa navazující na horní patro řeckého letohrádku. Podlaha vypadala jako šachovnice. Byla vyložena světlými a tmavými mramorovými dlaždicemi. Prostor ohraničily dvě na žluto natřené stěny s červeným soklem. Sloupy vytvářející loubí ve tvaru „L“ měly spodní část pilíře natřeny rovněž stejným odstínem. Před každým sloupem pak stály sochy řeckých Múz. Protože jsme se krapet nudily, rozhodly jsme se s nějakou z nich vyfotit. Vybrala jsem si Uranii a nastylizovala se do její pózy. Matka udělala totéž s jinou Múzou, na jejíž jméno si teď nevzpomenu. Ingrid nejprve moc nechtěla, nakonec si vybrala krajní Múzu Eurhrosyne s rukama v bok a nakročenou nohou ve splývavé tóze. Hádám, že snad zastupovala tanec. Ingrid po našem vzoru zaujala její pózu překvapivě s úsměvem.

Ve výsledku však vypadala jako selka na dvoře zpívající „Tancuj, tancuj, vykrúcaj,“ a houpajíc se do rytmu s každým veršem.



Při odchodu jsem ještě pořídila několik snímků, včetně zdlouhavého focení se sochou císařovny před hlavním vchodem. Konečně se u ní dalo vyfotit v klidu, čehož jsme hned využily. Tradičně mezi mnou a matkou proběhla hádka na téma focení. Neustále vedeme spory už několik let. Někdy totiž nevyfotí celý objekt, se kterým chci mít fotku na památku, hlavně že nohy tam mám celé i s botami a kilometrem asfaltu pode mnou. Abych upozornila na tento fatální nedostatek, předhazuji ji každý rok příklad z Florencie, kde mě vyfotila se sochou Davida tak, že přišel o hlavu a za mým uchem se houpá jeho věhlasná chlouba. Argumentuje tím, že to nejdůležitější na té fotce přece mám, nicméně ne všichni, kterým fotku ukazuji, poznají Michelangelova Davida podle pytlíku.

Výslednou fotografii se Sissi udělala až na třetí či čtvrtý pokus.

Z areálu zámečku se odcházelo jinou branou. Těsně před ní stály dřevěné stánky s čerstvě vyvolanými fotografiemi. Řekyně, která u vchodu pořizovala fotky, rozpoznala naše barevná trička a vytasila před matku tu skvělou fotku, na níž měla výraz podkopávající její inteligenci. Snažila se jí ten jedinečný snímek prodat za sedm euro.
„S tím ať jde do prdele,“ utrousila naštvaně a Řekyni ignorovala. „Skočí tam před člověka jak paparrazzi a ještě ty spařený ksichty prodávají za takový prachy. Takhle spařený se můžeme vyfotit i zadarmo. Sedm euro za takovej hnus, s tím ať jde do prdele. Kdyby člověka nechali zastavit, aby se nějak normálně tvářil, a pak je tady prodávali třeba za tři eura, tak to má smysl. Takhle si je devadesát procent turistů nekoupí, protože na nich vypadají jak z Jedličkova ústavu a cenu natáhnou, aby se jim ten kšeft vůbec vyplatil. Ty Řekové jsou fakt podnikatelé, že by jeden brečel.“

Návštěva Achillionu skončila opět s nástupem do autobusu. Řecká obryně v modrých nepadnoucích šatech připomínající pytel nás opět musela přepočítat. Došla do poloviny autobusu, když v tom si někdo kýchl a ona zapomněla číslo, k němuž došla. Vrátila se na začátek. Všichni už se jejímu početnímu neumětelství chechtali. Postarší pán sedící nedaleko nás se rozhodl vyzkoušet udržení pozornosti řecké průvodkyně a schválně na ni promluvil česky. V tu ránu opět zapomněla, kam došla, takže se zase vracela na začátek. V obličeji se jí usadil roztrpčený výraz a kolem pána procházela s naštvaně nakrčeným obočím. Došla až na naši úroveň, kde pro změnu zapomněla číslo, kam došla. Delegátka její neschopnost nehodlala déle trpět, takže si nás spočítala sama během dvaceti vteřin a mohli jsme pokročit k dalšímu bodu programu.

Zatímco autobus pádil úzkými řeckými silnicemi lemující kopce a skalnaté pobřeží, rozpovídala se o úžasné Paleokastrice. Letovisko s jasně modrou vodou v zálivu, výbornými restauracemi, taverničkami, stejnojmenné hoře s mužským klášterem a výletem do jeskyň za rybičkami. Než prý se tam vydáme, zastavíme se někde na oběd.
Autobus zastavil v místě, kde se nacházely asi jenom dvě řecké taverny, přičemž celý zájezd zamířil do stejné.
Ingrid se na první pohled nechtělo, protože počítala, že si dáme jen ty dusící sendviče se suchou bábovkou, a protože by oběd v restauraci znamenal další výdaje. Jelikož s matkou představujeme v drtivých případech většinu, podřídila se a souhlasila.
Aniž by vzala do ruky jídelníček, ptala se: „Co tu mají nejlevnější?“
Já: „Talíř s tzatziki… to jako budeš jíst samotný tzatziki?“
Matka: „To je na posrání.“
Ingrid: „Tak co je druhý nejlevnější?“
Já: „Špagety, ale ty si uděláš i doma, ty fakt jíst nebudu.“
Matka: „Ještě budeme zaprasený, víš, že neumíme jíst špagety bez fleků na triku.“
Já: „Dáme pizzu…“ prohlásila jsem nakonec. Poprvé jsem totiž viděla a zároveň i seděla v taverně, která nenabízela tradiční gyros! Hotový skandál. Vždycky si ho dávám, protože je to sázka na jistotu a každý kuchař ho dělá trošku jinak, takže i když si objednáváte stejné jídlo každý rok, dostanete originál, protože variací a možností, jak se ke gyrosu postavit a jakým způsobem ho připravit, je vícero.
Během pozvolné konzumace dílku za dílkem sledujeme manželský pár u vedlejšího stolečku. Objednali si totiž pouze talíř tzatziki s chlebem. Každý z nich měl před sebou obří talíř s porcí, jako by se jednalo o bramborovou kaši a ne o jogurt s tunou česneku a okurkou.
Ingrid utrousila: „Ty budou mít večer větrno…“
Tiše jsme se smály s plnou pusou jídla. „Pokud se neposerou už po cestě,“ dodala jsem.
Matka se snažila spolknout sousto, zatímco se dusila smíchy. „Ty jsi vůl,“ poznamenala mým směrem.

Po jídle jsme konečně dorazily do Paleokatricy. Delegátka nezapomněla připomenout, že výlet na lodičky stojí dalších sedm euro. S matkou jsme se usnesly, že je vynecháme. Za prvé jsme po jídle, takže by naše plné žaludky na rozhoupané bárce nejspíš po pár metrech krmily ryby ve vodě. Za druhé jsem před lety na podobném výletě byla v Garganu v Itálii, kde jsme propluly několika jeskyněmi a chlebem krmily barevné rybky, se kterými jsme se dokonce mohly vykoupat.
Ingrid se však hrnula po molu k lodím.
„Kam jdeš?“ ptaly jsme se.
„No na ty lodě, vy nejdete????“
„Ne, už tu o tom dobrých deset minut hovoříme!“ Použila jsem repliku „Marečku, podejte mi pero.“
„Plho,“ dodala matka potichu.
„Proč ne?“ pokračovala Ingrid.
„Stojí to sedm euro a nehodlám se na té lodi poblít.“
Přála bych vám vidět její výraz.
„Cože?!!!!“ vyhrkla. „To není zadarmo?! Oni za to chtějí platit?“ Nechápavě kroutila hlavou, rozčílená se vracela k nám, že za ty peníze opravdu nikoli. Přece nebude ještě něco platit, když jsme ji donutily jít na oběd do restaurace za peníze.
„To je teda bordel!“ štěkla, když jsme se odebraly na malou obhlídku přeplněné mini pláže, jediné v celém letovisku, kde přes poledne jako by chcípnul pes (v letovisku, ne na té pláži). Usadily jsme se na kraj mola těsně nad vodu, zuly se a máchaly si nohy ve studené vodě, což v tom vedru přineslo skvělé osvěžení.
„Parchanti,“ odfrkla si Ingrid. „Si dovolili dost… sedm euro… já myslela, že je to zadarmo, tak jsme šla s ostatními.“ Líčila to jako hororovou tragédii, ke které mohlo dojít. Asi jako když člověk jen o vlásek unikl smrtelnému nebezpeční, havárce, pádu letadla, do něhož na poslední chvíli kvůli nějaké kravině nenastoupil.

Stejnojmenná hora s mužským klášterem se tyčila nad letoviskem. Autobus nás popovezl pod vrchol. Šlapaly jsme po strmé asfaltce na přímém slunci až k bráně kláštera, před níž stál důchodce a rozdával šátky a sukně, pokud některá z žen byla nevhodně oblečená. Samozřejmě se to týkalo mě i matky. Ovšem já dopadla hůř. Oblékla jsem si tílko na ramínka a krátké šortky. Dovnitř se však vstupovalo se zahalenými rameny i koleny. Ingrid naštěstí vytáhla z její apartní kabelky červený šátek (k fuchsiově růžovému triku dokonalá kombinace barev), ať si ho přehodím přes ramena. Nicméně jsem od důchodce vyfasovala bordově fialovou sukni, abych schovala nohy. Matka dostala hořčicově-posraně žlutou, jak popsala barevné vyvedení, a Ingrid nedostala nic, třebaže nohavice jejích šortek byly jen o dva centimetry delší než nohavice matčiných. Důchodce zřejmě usoudil, že tlustá kolena připomínající již zmíněné vepřové ovárky nebudou mnichy pohoršovat.

Sukně neskutečně škrtila v pase, látka kousala a matka prohlásila, že ji určitě ušily ze starý dekoraček, které si české domácnosti za komunistů skladovaly, používaly je jako přehozy přes nábytek při malování, závěsy nebo něco podobného. Pohled na mě byl obdivuhodný, protože v matce vzbuzoval silné záchvaty smíchu. Ukazovala si na mě prstem, zajíkala se, když chtěla říct, že vypadám jak ubohý sirotek, žebráček a žabža, což pořádně nevím, co znamená, ale vzhledem k tomu, že jsem přes lososově růžové tílko hodila Ingridin červený šátek, okořenila to bordově-fialovou sukní s květinovými ornamenty, která mi končila těsně nad kotníky, pak slovo žabža znamenalo to, co jsem právě představila. Nicméně jsme se v těch hrozných hadrech musely vyfotit.

Uvnitř kláštera se povalovala hromada koček. Spaly mezi květináči s muškáty nebo se různě potulovaly kolem turistů. Kolem nás se vznášel zatuchlý pach vlhka, plísně a staroby. Pokračovaly jsme s pomalu proudícím davem do pravoslavného kostela. Náhodou jsme narazily na paní s kamerunskými kozami.
„Jé, to snad né,“ zvolala nadšeně tak, jak jí to dovolila kostelní etiketa, protože v kostele se prostě neřve. „Vy máte na sobě úplně to samý, co já. Model Beáta Rajská!“
„A jak vám krásně sluší,“ pokračovala matka.
„Nenapadlo by mě, že se někdo dneska obleče do stejného modelu, to bychom si vzaly něco jiného,“ přisadila jsem, aniž bych tušila, kdo je Beáta Rajská. O několik minut později a dlouhém hovoru s paní s kamerunskými kozami zjistím, že se jedná o jednu slavnou českou módní návrhářku, takže mi ten fór začal dávat pořádný smysl a opožděně se nad ním zasměju víc, než mi vnitřek kostela dovoloval.



Ingrid jsme našly venku. Celou dobu mlčela a kostel s klášterem ji nijak blíže nezajímaly. V hlavě měla pouze myšlenku na zmrzlinu, která představovala další bod programu. S neskrývanou chutí jsem odhodila nepohodlné kousavé hadry, vrátila šátek a zalezla si do stínu vedle autobusu, dokud nebude čas odjezdu. Dozvěděly jsme se, že v mužském klášteře je všehovšudy pouze pět mnichů, z nichž je Řek jen jeden. Zpětně jsem se rozčílila, protože jsem neviděla důvod, proč se zahalovat kvůli pěti mnichům, kteří se stejně zavřeli před okolním světem a nevystrčili nos. Nikoho jsme nemohli pohoršovat, protože tam zkrátka nikdo nebyl.

Autobus pokračoval na vyhlídku za městečkem Paleokastrica, kde se nacházela věhlasná cukrárna s úžasnými zákusky, jak to vylíčila delegátka. Ovšem cesta za tím sladkým zázrakem vedla skrze očistec. Aneb v cíli sladká odměna. Ulice vesničky, kterou jsme projížděly, stačily svou šířkou sotva pro osobní auta, natož pro autobusy. Zdi domů v některých místech sahaly až k oknům autobusu a vzdálenosti mezi nimi se zkrátila na jeden až dva centimetry. Jak se říká – o chlup a o prsa. V tomto případě více než doslovné. Samozřejmě jsme potkaly v protisměru automobil. Musel zastavit. Protože my jsme byly větší, řidičovi auta nezbývalo nic jiného než tu klikatou uličku vycouvat zpátky. Couval celou vesnici, dokud se silnice nerozšířila a on nezajel stranou k odpočívadlu. Musím říct, že cesta očistcem pro mnohé z nás představovala skutečně adrenalinový zážitek. Co chvíli jsem myslela, že budeme drhnout o domy, urveme zrcátko, zpříčíme se v zátočině… Závěrem jsme tleskali řidiči, že nás nikde nevyklopil.

Ingrid potřebovala doplnit tekutiny, poněvadž si svůj příděl z hotelu už vypila. Místo zmrzliny si tedy stoupla do fronty s další lahví vody. Ačkoli měla chuť na něco sladšího, dala si vodu, protože byla nejlevnější. Mezitím jsme si s matkou koupily zmrzlinu. Když se u nás zjevila Ingrid s nakvašeným výrazem, kterým nám dala najevo: Proč jste na mě nepočkaly?, začala do mě hučet poznámky, že si musí objednat sama, neumí anglicky a spoustu dalších připomínek, čímž mě donutila zvednout zadek a objednat i jí.

Z další vyhlídkové terasy jsme jely do Kerkiry, hlavního města, které jsme proběhly jak Flash Gordon, skoro nic jsme z něj neviděly, ale za to jsme se stihly projít přes kamenný, polorozpadlý most přes mořskou úžinu kousek od letiště. Prý je nádherný zážitek na něm stát, když nad vámi přistává letadlo.
Můžeme mluvit o štěstí, že nic neletělo. Most totiž neměl zábradlí, na jedné straně se drolil, byl úzký, takže jsme šly za sebou jak husy, proti nám proudili jiní turisté a míjet se s nimi způsobovalo nárůst adrenalinu v krvi na únosnou mez. Pod námi se totiž rozkládaly velké ostré kameny v obležení tmavých slizkých krabů. Nikdo z nás tam nechtěl spadnout. Myslím, že poryv větru od přistávajícího letadla by nás tam všechny krásně nasázel. Kdo by se při pádu nezabil, přinejmenším by si něco zlomil.

V Kerikiře samotné jsme si akorát stihly koupit pohledy pro příbuzné. Ani kávu si člověk nestihl dát. Delegátka nás totiž všechny honem nahnala do autobusu a vezla do vesničky, kde nějaká její známá prodává přírodní olivové produkty. První, co nám blesklo hlavou, že jí zkrátka dohazuje kšefty v podobě koupěchtivých turistů. Sice jsme nevrle bručely, že je to dost drzý a průhledný trik, nicméně jsme zapadly mezi ty koupěchtivé masy a pořídily si pár mýdel, krém a především mletou sladkou papriku, která je milionkrát lepší než ta hnědá česká verze bez chuti.
Obchod nacpaný k prasknutí přírodními produkty od drogerie po jídlo jsme nechaly po hodině za sebou. Tu Ingrid strávila nervózním přešlapováním a kontrolováním ruských natahovacích hodinek od soudruhů ze Sovětského svazu, protože po celodenní konzumaci všeho potřebovala akutně na záchod, který v dosahu několika kilometrů představoval pouze přírodu. Rozharašený žaludek jsem přisoudila té nezřízené ochutnávce v továrně Mavromatis, kde nám nabídli alkoholické nápoje z kumkvatu – malé oranžové plody připomínající mandarinky. Vypily jsme oranžovou verzi se slupkou, průzračnou bez slupky, a aby toho nebylo málo, zalily jsme to limonccelem, kávovým a čokoládovým likérem.


Výlet jsme tedy zakončily o pár euro lehčí s krabičkou sladkých mandlí pražených v cukru, unaveni a dojídající zbytky pizzy od oběda na balkoně u karet. Navzdory Ingridině skrblictví mi dovolila dojíst i její podíl, jen proto, že si její žaludek po všech těch likérech nedal říct.



Zdroje fotografií: moje vlastní

Žádné komentáře:

Okomentovat