pátek 27. února 2015

1945 - Měsíc temna - část 6

         
   Lev Děmidov si pod pojmem zábava nedokázal představit nic konkrétního. Nevzpomínal si, že by někdy něco podobného pořádali v jeho rodné vísce uprostřed lesů. Co si pamatoval, vládl kolem nich leda naprosto fatální nedostatek jídla. Lidé jedli kočky nebo krysy, a když už vymlátili poslední kusy, uchýlili se ke kůře stromů. Kdyby zapátral někde hluboko v chatrné paměti, možná, že by si vzpomněl na útržky z matčina vyprávění o podobných tradičních událostech s muzikou, hromadou masa ze zabitého pěkně vypaseného vepře nebo prastaré způsoby namlouvání, kdy sousedova dcera na sebe navlékla svoje nejlepší barevné slavnostní šaty, do vlasů si zavázala pestrobarevné pentle a upekla nápadníkovi chléb, koláč nebo něco takového. Pravděpodobně se tohle dělávalo kdysi dávno. Co je na světě, nepamatuje si obdobné trachtace. Zvlášť v Moskvě nemá nic takového obdoby. Vysoce postavení straníci navštěvují honosné večeře, luxusní divadla, jezdí na svou daču a tak podobně. Obyčejný lid pracuje od nevidím do nevidím, nosí domů minimální mzdu a je rád, že ještě žije.
            Díval se na sebe do zrcadla v Romanově pokoji. Vypadal úplně jinak. Oděný do jeho tmavých kalhot a čistě bílé košile se sčesanými vlasy zapadl mezi ostatní místní obyvatele. Pravda, ještě mu chybí vesnická čapka, ale dozvěděl se, že na podobné události se takové věci nenosí. Býval by si vzal kabát uniformy, ale Anja nechtěla, aby měl cokoli ze svého vojenského úboru na sobě. Stačí, že je Rus. Uniformou by všechno jen zazdil a život ve vesnici by se stal pro Kratochvílovi mnohem náročnějším. Rozhodl se respektovat její pro něj nepochopitelnou prosbu. Protože večer byla již venku zima, byl donucen jít v onom hnědém nepadnoucím kabátu. Hned po příchodu ho zanechá někde na věšáku nebo přes opěradlo židle. Jen v košili se cítil mnohem lépe. Neprojevoval však kdovíjaké nadšení. Tančit neuměl, nebyl důvod. Bude tedy jen sedět u stolu a nechá Anju tančit, s kým se jí bude chtít. Nehodlal se ztrapňovat. Naučil se na sebe zbytečně neupozorňovat. Lev se akorát těšil na jednu věc – alkohol. Vodka v placatce mu dávno došla a od té doby neměl ani kapku. Jen trochu pochyboval, zda hostinský vůbec něco takového zná.
            „Můžeme?“ Anja stála ve dveřích ve svých nejlepších šatech. Jasně červené s bílými puntíky. Od těsného pasu se sukně rozšiřovala směrem ke kolenům. Vypadala jako kapitalistická dcerka ze západu. I vlasy si učesala jako nějaká herečka. Překvapený tou změnou si ji Lev mlčky prohlížel.
            Ve tvářích lehce zčervenala a pousmála se. „Jedna velmi krásná žena měla tohle na fotografii v novinách. Ten obrázek jsem si vystřihla a schovala. Chtěla jsem to zkusit.“
            Lev krátce přikývl. Nic z jejího snažení nepochválil. V Rusku by ji zavřeli za protistátní činnost a ovlivňování sovětské mládeže západními amerikanistickými vlivy. Přinejlepším by ji poslali do pracovního tábora na pět let. „Tak půjdeme.“ Navlékl na sebe kabát jejího bratra. Venku jako slušný gentleman, kterým nikdy nebyl, nabídl Anje rámě. Namísto toho, aby se zahákla, ho prostě jen chytila za ruku.
            „Nic jsi neřekl, je to snad špatně?“
            Zhluboka se nadechl večerního vzduchu. „Nechci o tom mluvit.“
            Anna nechápala. „A proč?“
            Dlouho mlčel. Ticho přerušovaly jen jejich kroky. „Až skončí válka, vezmu si tě, jak jsem slíbil. Nějakou dobu tady zůstaneme, možná pár měsíců. Udržet situaci, kontrolovat oblast. Pak se vrátím domů. Je jen na tobě, jestli půjdeš se mnou. Počítej ale s tím, že takhle bys po městě chodit nesměla. Obvinili by tě, zavřeli a já bych s tím nemohl nic udělat.“
            V Anně hrklo. Jeho slova jí nemálo vyrazila dech. Nikdy neslyšela, že by mohli někoho zavřít kvůli šatům nebo vlasům. I když…Hitler mohl vraždit miliony jen kvůli jejich víře, dokonce i vlasům. Proč by tedy nemohlo Rusko vraždit kvůli puntíkatým šatům? Nic na to Lvovi neřekla. Ani nevěděla co. V době, kdy lidé páchají hrůzná zvěrstva na druhých lidech, se nemůže ničemu divit. Člověk je schopen všeho.
            „Proč nemůžeš zůstat?“
            „Kdybych se nevrátil, budu dezertér a vlastizrádce. Kdokoli z mých lidí by mě udal, aby zachránil svůj život. Doma by udělali peklo mým rodičům, mě by našli, zavřeli a po několika dnech mučení zastřelili. Jsou jen dvě možnosti, Anjo. Buď pojedeš se mnou, nebo zůstaneš se svými rodiči a dítětem, které se ti narodí. Žádné jiné východisko není.“
            Anna pevně stiskla rty k sobě. Snažila se nerozplakat. Když už konečně začalo všechno vypadat lépe, řekne tohle. Krom toho, že s ním nechtěla odjet do Ruska, ho chtěla vidět živého. Děsilo ji, co řekl.
            „Proč teď,“ zamumlala tiše. Musela se přemáhat, aby se ovládala.
            „Někdy jsem si s tebou o tom promluvit musel.“
            „Ale proč dnes večer!“
            Lev jen pokrčil rameny. „Přišla na to řeč a…taky proto, abys měla co nejdelší dobu na rozmyšlenou. Rozhodnout se musíš sama. Ukážeš mi toho muže?“
            Anna se rázem zastavila. „Ne! Ne, Lve, nikoho ti neukážu! Zmlátíš ho mezi desítkami lidí, kteří se chtějí bavit? Nebo ho tam rovnou zabiješ? Já se na to nechci dívat, nechci, aby si na mě lidé ukazovali, že se kurvím s vrahem! Chtěla jsem si s tebou užít hezký večer, na nic nemyslet…jenže ty musíš všechno zkazit. Vždyť…ty to ani jinak neumíš.“ V jejím hlase zaznívalo téměř hmatatelné zklamání. Zakroutila nad jeho tupostí hlavou a v očích se jí zaleskly slzy. „Jsi nelítostný jako mráz, jako ta vaše ubohá ruská zima!“ založila si ruce na prsou, přejela si po pažích ve snaze se trochu zahřát. Najednou se do ní dala zima. „V naprosto nevhodnou chvíli řekneš hrozné věci s ledovým klidem, jako kdybys někomu diktoval, jaké potraviny má koupit v obchodě, a pak už se nezajímáš, jak se ten člověk cítí. Jsi jen hloupý Ivan…tak si běž za svou Natašou!“ křikla na něj, když se obrátila k odchodu.
            „Kam jdeš!“
            „Domů! Na zábavu mě přešla chuť!“
            Nebylo těžké Anju dohonit. Popadl ji za paži a obrátil k sobě. „Nevím, proč se hned urážíš, ani proč hned brečíš. Řekl jsem ti, jak to je, nemá smysl si něco nalhávat.“
            Ušklíbla se, setřela pár slz. „Těhotné ženy bývají přecitlivělé, to nevíš?“
            Dlouze si povzdechl a přitáhl si ji do náruče. Evidentně si tím chtěla vynutit trochu pozornosti, jedno objetí mu nemohlo ublížit. Vzápětí si sundal kabát. Přehodil ho přes Annina ramena, hned se do něj zachumlala a přitáhla si límec k bradě. „Nechci, abys odjel,“ šeptala tiše. „Dokážeš to pochopit?“
            „Takže chceš, aby mě zastřelili?“
            Kroutila celá uplakaná hlavou. „Jistěže ne.“
            Nadzvedl jí bradu výš, políbil a usušil mokré tváře. „Teď na to nemysli, budeš mít moře času. Teď už musíme jít, nebo přijdeme pozdě. Chtěla ses přece dnes večer bavit, ne?“ Vzal Anju za ruku stejně jako ona před tím jeho. Mlčky ji vedl po temné cestě na náves do hospody. Cestou se mírně uklidnila, přesto nedokázala plně skrýt, jak ji jeho slova rozrušila.

            Jak se dalo čekat, jejich příchod doprovázely desítky udivených pohledů. Předstírali, že je člověk vedle Anči Kratochvílové nezajímá. Jejich marné pokusy byly spíše trapné. Neskrývaně na ně zírali nebo obraceli oči do stran, aby se mohli „nenápadně“ dívat. Celý sál jako by se zastavil, pozornost se soustředila jenom na ně. Po uplynutí dostatečně dlouhé doby se všechno dalo znovu do pohybu. Ti, co přerušili konverzaci, se k sobě znovu obrátili. Pokračovali tam, kde přestali. Tedy…jen někteří. Jiní se bavili na nové mnohem zajímavější téma. Těžko však říct, jestli ženy zaujaly Anniny šaty nebo muž po jejím boku. Pořád se drželi za ruce. Anna se nervózně vysoukala z bratrova kabátu a vedla Lva davem ke dvěma volným židlím u jednoho z mnoha stolů rozestavených po obvodu sálu. Hudba uvnitř hlasitě hrála a po parketě poskakovalo několik párů v rytmu polky. Lev se posadil, chvíli se díval na podivný tanec i skromnou výzdobu kolem oken a malého jeviště, na němž hrála pětičlenná skupina muzikantů. Pohledem vyzval Annu, aby si k němu přisedla. Přisunul si přes roh stolu židli blíž, překryl dlaní její drobnou ruku. Naklonil se blíž.
            „Je tady ta žena, o které jsi mluvila?“ Pokoušel se nemluvit příliš nahlas. Ruština v místních vzbuzovala stejný vztek jako němčina. Sotva znatelně přikývla. „Ukážeš mi ji?“
            Zhluboka se nadechla, rty mu přitiskla na čerstvě oholenou tvář poblíž pravého ucha. „Tancují, má ty ohavně zelené šaty s tím růžovým šálem přes ramena.“ Pomalu ho pohladila po protější líci. „Říkala jsem ti, že ten muž nevypadá německy.“ Když se odtahovala, všimla si pohledů ostatních. Opět na ně neslušně zírali. Seděli u svých dřevěných stolů s jednoduchými bílými ubrusy, před sebou půllitry piva s vysokou pěnou. Popíjeli ho bez rozdílu. Ženy nebo muži, pivo bylo národním nápojem. Tvrdý alkohol se v téhle době moc nenosil.
            „Přinesu ti pivo,“ zamumlala a odešla k výčepu, kde si musela vystát krátkou frontu. Lev se mezitím rozhlížel kolem. V protějším rohu u stolu vedle okna s kostkovanými závěsy zahlédl jednoho ze svých vojáků. Byl značně opilý, lámal do sebe jednu skleničku tmavé tekutiny za druhou, na klíně měl posazenou slečnu s bujným poprsím. Pevně ji svíral za zadek, druhou rukou ledabyle kouřil a evidentně se něčemu smál. Pravděpodobně tam nebyl sám. Těžko by si povídal s místními. Zběžně přejel zrakem parket. Sledovaná dvojice kamsi zmizela. Rozhodl se je jenom pozorovat. Jejich záležitost jednou provždy vyřídí zítra.
            „Nikdy jsi nepila.“ Anna se ohlédla za ženským hlasem. Kamila jí velmi pomalu vyfoukla cigaretový kouř do obličeje. Cigaretu vzala ladně mezi dva prsty. Na jejím konci zanechala otisk odporně rudé rtěnky. Pravděpodobně dárek nebo úplata. Kamila v tom uměla chodit, vždycky si z toho dokázala vytěžit výhody pro sebe. Provokativně se usmála do koutku úst a pohledem poukázala na načepovaný půllitr piva a sklenku rumu.
            „To není pro mě,“ odpověděla bez výrazu. Kamila Annu vždycky rozčilovala. Nevkusná rozmazlená holka.
            Koketní černovláska se ohlédla přes rameno. Každý pohyb dělala schválně pomalu. Nejspíš si myslela, že pokud bude ke všem gestům přistupovat laxně, bude více žádoucí. Povytáhla obočí a znovu se usmála. „Hm,“ souhlasně pokývla. „Koukám, že sis přivedla…doprovod z Ruska. Jen se o něm mluví, ale na vesnici ho pořádně viděl akorát farář.“ Hlasitě se zasmála hlasem zhrublým alkoholem. Nespouštěla z něho oči. Sledovala, jak si rozepíná manžety košile a ohrnuje je až k loktům. Až poté se vrátila k Anně.
            „Je hezký.“
            Anna se přiměla k úsměvu. „Jsem ráda, že se ti můj snoubenec líbí.“ S tímto tam Kamilu zanechala stát samotnou. Vrátila se zpátky ke Lvovi, posadila se na židli a velmi upřímně se na něj usmála. Poznal to, že se ten úsměv zračil i v jejích očích, když se na něj dívala. Přece jenom se v ní u výčepu ozval malý osten žárlivosti. Zvlášť když věděla, že Kamila umí dostat každého. Svou vulgárností si dokázala muže získat.
            „Nevím, jestli ti to bude chutnat, není to vodka.“
            Lev nejprve sáhl po malé sklence. Naráz ji do sebe vyklopil. Tekutina ho zapálila v krku, ale nebyla zdaleka tak silná jako jejich vodka. Potom ozkoušel pivo. Hořká pachuť ho zrovna nezaujala, přesto ho vypil celé. Zhluboka se nadechl a hřbetem otřel pěnu nad horním rtem. Pomalu s nakrčeným čelem vydechl. „Radši zůstanu na suchu.“
            „Té holce se líbíš.“ Nemusela si dávat moc velký pozor na pusu, beztak mluvila rusky a krom Lva jí nikdo jiný nerozuměl. Kamila zrovna procházela kolem nich, schválně na jejich úrovni zpomalila. Drze se Lvovi podívala přímo do očí. Na vedlejší stůl odložila svou sklenku. Stoupla si před něj s vyzývavým výrazem.
            „Smím prosit?“ schválně našpulila přemalované rty. „Přeložíš mu to, Anno?“ zeptala se, aniž by ho přestala svlékat pohledem.
            Anna mu zběžně přeložila, že si s ním chce zatancovat. Zasmál se, odhalil pokřivené zuby a cosi jí v ruštině odpověděl. Kamila jen tiše přihlížela té výměně úsměvů, Annin potěšený výraz jí nemohl uniknout.
            Anna se poté ke Kamile obrátila. „Je mu to velmi líto, ale neumí tancovat. Pokud se bude chtít ztrapnit, tak rozhodně ne s tebou.“ S neskrývanou radostí pozorovala její nakvašený odchod.
            Lev se akorát uchechtl, pohrával si s prázdnou sklenkou po rumu. „Ta holka není vůbec hezká. O něco málo lepší, než prostitutka.“ Uvědomoval si, že se nemůže s Anjou líbat v místní hospodě před zraky ostatních, přestože se sem přivedli za ruce a řekla, že je její snoubenec. Posečkal, až muzikanti začali hrát pomalejší skladbu. Usoudil, že je to mnohem bezpečnější, než se pokoušet o jejich tradiční poskakování. Nerad se předváděl, natož aby někomu pošlapal nohy. Netušil, o čem zpívají. Stejně většina písní je hlavně o lásce. Ať už k lidem nebo vlasti. Popadl Anju za ruku a odvedl ji na parket ze dvou důvodů. První – chtěl si s ní zatančit, být v její těsné blízkosti, při níž si může už ledasco dovolit. Druhý – paní Lebedová se svým rádoby rodinným přítelem šla rovněž tančit. Silnými pažemi si přitáhl Anju do náruče. Objal ji, shlížel k ní a špičkou rovného nosu se dotýkal jejího. Velmi pomalu povytáhl koutky úst vzhůru. Sám se dotlačil do rohu, kde si musel přiznat, že se do toho venkovského děvčete, dcery nějakého cizího statkáře přece jenom zamiloval. Navzdory svému věku ve svém životě věřil jen několika málo věcem. Smyslu pro spravedlnost, ať už se vykonávala jakýmikoli prostředky, vlast, rodinu a lásku. Všechno spjato se vším. Z faktu, že přehnané projevování citů pro něho znamenalo zbytečný luxus, nevyplývala netečnost a nezájem k lásce.
            Anje věnoval obyčejnou cudnou pusu na ústa. Dlaň mu klouzala po hladké látce níž. Prsty se nejdříve dotkl spodní hranice pasu. Rty přitiskl na krk a pohledem zběžně prohlédl okolní tváře. Sice jim věnovali část pozornosti, ale naštěstí nebyli jejím středem. Tak jako tak hodlají Anju po vesnici pomlouvat, alespoň tak hádal, nehledě na tom, co udělá nebo neudělá. Přestal se zdráhat a celou dlaní sevřel Anje zadek. Cítil, jak sebou lehce škubla. Tiše se zasmál, velmi pomalu ji políbil na stranu krku.
            „Lve,“ zašeptala částečně káravě. Dívají se všichni jenom na nás, říkala si v duchu. Cítila na sobě jejich oči, i narůstající horko, které jí stoupalo do tváří jak ze studu před ostatními lidmi, tak i ze Lvovi ruky.
            „Nemůžu si pomoct.“ Tiše se uchechtl, čelem opřel o její a ruku přece jenom vytáhl o kousek výš, aby jí nebylo tak trapně. „Dostal jsem za úkol tě milovat a doopravdy jsem se zamiloval. Srdce Rusa je dost velký.“ Když se na něj několik posledních dní usmívaly i Anjiny oči, bylo mu líp. Rád se do nich díval. Teď tu svou holku s hrozným přízvukem objal a svou pozornost zaměřil ani ne dva metry od nich. Vysoký poměrně opálený muž s tou příšerně oblečenou Lebedovou tančil vkusně podle zvyklostí. V tradičním tanečním držení dodržovali od sebe jistou vzdálenost. Dívali se jeden druhému do očí. Právě ty Lvovi na tom muži neseděly. Byly víc než falešné. Nespatřil v něm kousek upřímnosti. Úsměv jen dotvářel celkovou přetvářku. O paní Lebedové si dělal velice rychlý úsudek. Malá baculatá, ne příliš hezká žena s prošedivělými vlasy blížící se věku mezi pětačtyřiceti a padesáti je zatraceně vděčná za lichotky, hezká slůvka, mazané lži a pozornost od mladšího pohledného muže. Na národnost se nehledí, faleš skrze růžové brýle nevidí. Lev měl výhodu zkušeností z domovské vlasti, vše díky režimu. Nejraději by si s ním vyřešil jejich národnostní válečnou záležitost v ústraní stranou od lidí, především od Anji. Vtrhnout uprostřed nedělního dopoledne do domu Lebedové, by vzbudilo příliš pozornosti. Jeho počínání by se mezi ostatní rychle rozneslo a uškodil by tím jenom Anje. Musí vše vyřešit teď. Zhluboka se nadechl, obličej zabořil Anje do důlku u krku. Vdechoval její lehkou květinovou vůni a chvilku se snažil nemyslet.
            Na konci skladby se s Anjou vrátil ke stolu. Držel ji na stole za ruku a opětovně zkoumal pohledem okolí. Prohlížel si výčep, telefon na něm nezahlédl, a i kdyby ano, nedal se použít. Vstal i se sklenkou došel k pultu. Prstem na ni poklepal, pak hostinskému ukázal dva prsty. Jeden rum byl málo. Zběžně si mezitím prohrábl kapsy. Nic, ani kapesník. Pak mu došlo, že má v poutkách kalhot opasek. Ledabyle opřený o desku pozoroval kamuflovaného důstojníka. Obrátil do sebe prvního panáka. Rum ho v krku zapálil. Zvedl se, šel jeho směrem, prošel za jeho zády a zabočil ven. Lev do sebe kopnul i druhou sklenku. Vyhrnul rukávy nepatrně výš. Následoval ho před hospodu. Ven dopadal jen velmi úzký pruh světla z pootevřených dveří. V tichosti Němce sledoval. Kouřil. Lev si pomalu zručnými prsty rozepl přezku a opasek vytáhl. Přeložil ho na půl, přikradl se k němu zezadu. Silnou dlaní mu zacpal ústa, zároveň kolem krku omotal kožený opasek. Oba konec svíral v jedné ruce. Muž sebou začal zmítat. Byl o pořádný kus vyšší. Rukama šmátral za sebe. Nahmátl Lvovi vlasy, Sevřel je v pěsti, zatímco ten provizorně vytvořený obojek pomalu utahoval. Napínal svaly v pažích, dělalo mu problémy Němce udržet na místě, zacpávat mu pusu a vydržet jeho odpor. Podpatky mužových polobotek podkluzovaly v rozbředlém blátě. Už ho nemohl udržet, pořád však žil. Ten zatracený skopčák má ale tuhý kořínek! Čelisti stiskl pevně k sobě, zhluboka se nadechl a sebral poslední zbytky sil. Pod krk mu nacpal své předloktí. Dusil ho vlastní paží. Druhou rukou mu sevřel hlavu. Němec ji měl rázem jak ve svěráku. Lev pomalu skřípěl zuby, jak se snažil vyvinout co největší sílu. Prudce trhl. Konečně se ten domnělý rodinný přítel vdovy Lebedové přestal hýbat. Přestal se bránit, cukat, jenom se prostě zhroutil na zem do bláta. Lvovi po spáncích i zádech stékal pot. Popadal dech. Špičkou boty do čerstvé mrtvoly kopl, aby se ujistil, zda doopravdy nedýchá. Sám sice slyšel dost hlasité křupnutí, ale musel se ujistit. V chladné jarní noci přecházel před hospodou. Potřeboval vychladnout, dát se trochu dohromady. Uvnitř nikdo nic nepozná a než mrtvého najdou, budou dávno pryč.
            „Kde jsi byl?“ vrazila do Lva mezi dveřmi, zrovna když se vracel.
            Nepatrně se pousmál. „Venku, potřeboval jsem trochu na vzduch.“
            „Zmizel jsi a…“ Anja se mu zdála poněkud rozrušená. „A Kamila tady taky není, myslela jsem…chtěla jsem tě jít hledat.“ Lvovi logicky došlo, kdo je Kamila. Potěšilo ho, že o něho měla svým způsobem strach a žárlila. Teď si mohl být jejími city naprosto jistý. Čisté, upřímné. Dala mu tímto gestem dost jasný důkaz.
            „Ale no tak, moje sladká Anjo.“ Plnými rty krátce polaskal ta její dívčí nezkažená.
            „Chtěla bych už jít domů. Do postele,“ zašeptala.
            S potěšeným úsměvem se vrátil dovnitř ke stolu pro kabát. Z kapsy vytáhl několik českých bankovek hostinskému, aby vybral příslušné hodnoty na pokrytí jeho útraty. Vyznal se jenom v rublech a pochyboval, že by s nimi zrovna tady uspěl. Anju navlékl do kabátu, přimknul si ji k sobě, ruku omotal kolem pasu. Zpátky šli rychleji, i cesta se mu zdála mnohem kratší. Krom toho, že chvátal s Anjou do teplé postele, chtěl mít tu mrtvolu co nejdál za zády.
           
            Většinu víkendu se Lev snažil strávit s Anjou. Výjimkou se stalo několik hodin v neděli odpoledne, kdy se se zbytkem svého pluku dohadoval o ranní cestě do Prahy. Hodlali vyrazit v šest ráno. Podařilo se jim sehnat jedno staré nákladní auto. Nemohli si dovolit jít takovou dálku pěšky. Jejich pokyny jim přikazovali být na území hlavního města od začátku května. Dorazí nejspíš kolem poledne, pokud se po cestě nikde neztratí. Jak už při předchozím postupu zemí zjistili, lidé často mění ukazatele nebo je úplně sundávají. Nejednou zabloudili, než se dostali sem.
            „Nechci, abys někam jel.“ Anna ležela nahá pod peřinou a tiskla se k Lvovi.
            Tiše se ušklíbl. „Neboj, vrátím se.“ Vtiskl jí polibek na čelo, pevněji objal. „A pak.“ Automaticky při tom sjel dlaní na Anjino břicho. „Za měsíc, dva s tebou a našim…malým dítětem odjedu do Moskvy.“
            Anna se opřela o předloktí a se zlým pohledem zvedla hlavu. „Nechci s tebou do Moskvy,“ odsekla. Rozčílil ji fakt, že už za ní dávno rozhodl. Poprvé z něho tahle informace vypadla v pátek a v neděli večer už vše bere jako hotovou věc. „Nechci odtud pryč, nechci do Ruska. Proč o tom musíš začínat zrovna teď.“ Přitáhla si peřinu až k bradě, uraženě se k němu obrátila zády.
            Zklamaně si vydechl. „Jen chci být s tebou. Vzít si tě, založit rodinu a vychovávat naše dítě společně. Co je v tom za problém? Víš moc dobře, že tady zůstat nesmím.“
            Trucování Anně v tomhle případě nešlo. Znovu se posadila tisknouce si k sobě deku. „Ano! Vím. Tvou rodinu zatknou, pošlou do pracovních táborů a tebe zastřelí. Uvědomuješ si vůbec, co po mě žádáš? Chceš, abych…dobrovolně šla do takové země. Do země, kde mě zabijí za puntíkované šaty. Žít celý život ve strachu, přivést do lidského utrpení podnícené státem dítě, ve strachu ho vychovávat…to po mě nemůžeš chtít,“ zašeptala nakonec.
            Lev si pomalu začínal uvědomovat, že je odchod do tak komplikované země, jako je Rusko, velkou obětí. I on by chodil do práce každý den se strachem, jestli se jeho nová žena něčím neznelíbí ruskému sovětu. Láska, která mezi nimi nejspíš časem ochabne, nakonec vyprchá, nemůže tohle riziko vyvážit. Se zoufalostí si Anju stáhl k sobě do náruče. Pevně jí objímal, možná až příliš silně, s vědomím, že nejspíš odjede domů bez ní. „Miluju tě ale…miluju,“ šeptal, jako by tím snad mohl její pádné obavy obměkčit. Moc Lvovi nepomohla, když mu začala do hrudi tiše plakat.
           
            Ráno se Anja probudila v prázdné posteli. Pomuchlané prostěradlo dávno vychladlo. Celá zkroušená sešla dolů do kuchyně na snídani. Matka před ni postavila teplý hrnek čaje s miskou ovesné kaše.
            „Vrátí se,“ řekla s povzbudivým úsměvem, když spatřila výraz své dcery.
            „Já vím…ale stejně pak odejde.“ Dlaněmi obemkla hrnek, ohřála si o něj ruce, pak opatrně usrkla. Stejně si však spálila špičku jazyka.
            „Jak to?“ Matka před ní usedla se svou porcí snídaně.
            „Kdyby zůstal, stane se dezertérem a vlastizrádcem. Jeho rodiče by zatkli, prý…poslali za trest do pracovních táborů a jeho by při návratu do Ruska zastřelili. Chce, abych jela s ním.“ Raději se napila horkého čaje, jinak by se mohla rozbrečet. „Nemůžu odejít do země, kde se takhle zachází s lidmi, kde se žije v neustálém strachu.“ Velké hnědé oči obrátila k matce, prosila jimi. Žádala o radu, o pomoc.
            Jenže ona jen nasadila soucitný výraz. „Musíš se rozhodnout sama. Buď zůstaneš sama s dítětem tady, nebo s ním odjedeš.“
            „Když odjedu, už vás neuvidím,“ špitla sotva slyšitelně, zejména kvůli Katce.
            Matka nepatrně přikývla. „Nikdo ti nebude tvou volbu zazlívat. Musíš si vybrat mezi láskou k domovu a k němu. Sama budeš mít svou vlastní rodinu.“
            „Mám strach se rozhodnout.“ Neustále si ohřívala dlaně o hrnek, na kaši se akorát dívala. Chuť k jídlu ji naprosto opustila.
            „Já vím.“ Přikývla. „Miluješ ho silně a upřímně. Na někoho takového se jen těžko zapomíná. Celý život ho budeš postrádat, budeš ostatní srovnávat právě s ním.“ Zhluboka se nadechla, raději rychle spořádala jedno sousto sladké kaše. „Jeď s ním.“
            Anna se až zaskočeně zadívala na svou matku. Neodvažovala se snad ani dýchat. Doopravdy řekla něco takového? „Myslíš to…vážně?“ Namísto slov kývla. Uznávala, že měla víc než pravdu. Zůstala by do konce života sama, všechny ostatní potencionální nápadníky by srovnávala se Lvem. Třebaže má Lev miliony chyb, našla si na něm věci, které si zamilovala, i s těmi jeho nedostatky. Zbytek snídaně dojedly mlčky. Hned po ní musela Anna odejít na náves do obchodu. Neměla z té cesty dobrý pocit. Nad polem se vznášela silná vrstva mlhy bílé a husté jako mléko. V kapse zástěry při každém kroku zacinkaly drobné. Po té páteční zábavě se obávala pohledů ostatních. Překvapilo ji však, že se v tak poměrně brzkou ranní hodinu srocují ve skupinkách na návsi a horlivě o něčem diskutují. Jakmile se přiblížila do jejich zorného pole, zabodli do ní své jedovaté pohledy. Opovržlivě si ji měřili od hlavy až k patě, div, že si pod nohy neuplivli. Anna těkala kolem sebe. Všichni si něco šuškali. Začala z toho být příliš nervózní. Přidala do kroku, zrychlila ještě víc, když musela před obchodem minout tři poměrně stařeny.
            „Že jí není hanba, pelešit se s vrahem,“ prohodila jedna schválně nahlas, aby ji Anna slyšela.
            Uvnitř obchodu si částečně vydechla, neustále se za sebe ohlížela ke dveřím. „Co se to venku děje?“ zeptala se prodavače.
            Ušklíbl se stejným opovržením. „To bys měla vědět sama. V pátek v noci našli před hospodou mrtvého přítele paní Lebedové. Měl zlomený vaz.“
            Anna celá zaskočená nepředvídatelnou novinkou vytřeštila oči. „Proboha, kdo to udělal?“ vyhrkla, přestože tušila, kdo je nejspíš za ten čin zodpovědný. Proto se najednou vytratil ven a nemohla ho najít.
            „Ty víš moc dobře kdo, sama jsi toho vraha přivedla mezi nás.“
            Přerývavě se nadechla. „Chci si jen…nakoupit, nemám s tím nic společného.“
            Z obchodu přes celou náves zpátky běžela. Nezastavovala se, nechtěla slyšet jejich nadávky a pomluvy. Zpomalila až v polovině cesty k jejich statku. Namísto do domu běžela na pole za matkou. Otci něco takového říct nemohla, přestože si byl vědom Lvovi funkce i rozkazů.
            „Co se děje?“ nechápala matka při pohledu na uřícenou holku.
            „Ten…německý důstojník paní Lebedové je…mrtvý.“ Lapala studený vzduch do plic a po zádech jí stékal chladný pot.
            „Cože?“ vytřeštila oči stejně jako Anna před chvílí v obchodě.
            „Je toho plná vesnice, říkají, že vím moc dobře, kdo to udělal, že jsem mezi ně přivedla vraha.“ Z očí ji najednou vyhrkly horké slzy.
            Automaticky dceru objala. „Není to tvoje vina, ničí. Dělal svou práci.“

            Anna nic neřekla. Lev neměl žádné důkazy, nemohl si být přece jistý. Zabil člověka jen kvůli domněnce. Jistě, drb mohl být pravdivý, ale také nemusel. Existovala stejně velká šance, že se jedná o lež. Zabil ho jen pár metrů od něj, dokonce museli kolem těla toho muže projít. Ty pohledy ostatních byly…děsivé. Anna najednou dostala strach. O sebe, o dítě, které se narodí až za velmi dlouhou dobu a Lva. V duchu se modlila, aby se z Prahy vrátil co nejdřív a mohli stejně rychle odjet do Moskvy. Tady zůstat nemůže, i když chce.



Žádné komentáře:

Okomentovat