pátek 20. února 2015

1945 - Měsíc temna - část 5


Krmit partu pěti Rusů včetně Lva se stalo denní rutinou. Řeči, kolik jich který den zastřelili v lese nebo v jiných přilehlých obcích se snažila ignorovat. Vyprávěli své příhody Lvovi jako nějaké zábavné veselé historky. Skoro pokaždé se u toho smáli. Postupovali směrem ku Praze, Lev zaznamenával jejich úspěchy do notýsku, snad kvůli budoucím zásluhám. I když nepočítal s okamžitým návratem do rodné země. Krom toho, že ho čekal sňatek s Annou, který prozatím nehodlal řešit, se musel pořádek a pokoj v osvobozeném území udržet. Pravděpodobně tu po definitivním pádu německé armády zůstanou ještě několik měsíců. Co bude potom, nechával náhodě. Koneckonců Anja byla taky taková náhoda. Třebaže si ta holka dávala velký pozor na své venkovní projevy a emoce, byl si jistý, že její nenávist poměrně opadla. Dokonce usoudil, že je výborná herečka. Před svým otcem dokázala na své pěkné tvářičce vykouzlit ty nejzamilovanější pohledy. Řasy si načernila sazemi z kamen. Anniny oči tak dokonale vynikly. Uměla se tvářit a mrkat tak nevinně. Neznat její druhou stránku v posteli horního patra v zadním pokoji, sežral by jí tuhle masku i s navijákem. Cudná, ctnost sama.
O týden později se venku oteplilo o několik stupňů. Dvůr se za domem začal zelenat čerstvou trávou. Válka neválka, Anna zametala mezi slepicemi, hravě je postrkovala koštětem, sypala jim zrní a krmila králíky. Malá Katka se popelila na zápraží u dřevěné lavice, opět si hrála se svými oblíbenými panenkami a dřevěnými špalíčky.
Lev prošel chodbou ke dveřím na dvůr. Kotník sice ještě nebyl zcela v pořádku, ale nezpůsoboval mu větší potíže. Se zájmem se ohlédl za Anjou. Od rána byl dobře naložený, přikládal to počasí. Protáhl si ztuhlé paže.
„Ahoj,“ řekl směrem ke Katce. To malé děvčátko ho donutilo naučit se česky alespoň pozdrav, jeho přízvuk byl sice otřesný, ale snahu oceňovala. Vždycky se pobaveně chichotala, stejně jako teď. Přetáhl si přes hlavu košili po Romanovi. Měl po něm i boty, obyčejné šněrovací. Oproti fasovaným vojenským náramně pohodlné. V sudu nabral ledovou vodu, šplíchl si jí do obličeje. Pořádně ho probrala. Zběžně se opláchl. Studená voda mu nedělala problém. Z Ruska byl zvyklý v podstatě jen na studenou. Občas se musela na společnou koupelnu stát fronta, když měl štěstí, sněžilo jim při čekání na hlavu.
Postával na zápraží, mokré ruce si otřel do kalhot. Anja přešla přes zahradu do kurníku ze starých prken, přesto bytelný, poměrně velký. Schovala se tam celá. Ohlédl se zběžně za sebe, koutkem oka zkontroloval Katku. Zaujatě si hrála. Dlouhými kroky přešel dvůr dost rychle. Svým rozložitým tělem zastínil veškerý přísun světla. Skrčil hlavu a popadl Anju kolem pasu. Vypískla. Vzápětí se začala strašně smát. Poprvé ji slyšel se upřímně od srdce zasmát.
„Ne! Nech toho…“ poslepu šmátrala za sebe. Nahmátla jeho vlasy, protože se jí rty tiskl na šíji. Cítila na ni jeho široký úsměv.
„Au,“ tlumeně se smál do jejího krku. „Tohle…mě bolí,“
„Mě lechtá!“ vyjekla znovu s další salvou smíchu, když jí přejel rukou přes žebra. Využíval toho, respektive zneužíval. Že kolem nich lítají splašené slepice a Anja musí dávat pozor na nevylíhnutá vajíčka, jim bylo fuk. Svalil ji do čerstvé podestýlky ze sena. Se zběsilým kdákáním jedna slepice vylétla o metr výš, zamáchala křídly a popošla si do klidnějšího koutu jejího domku, který si ti dva usurpovali pro svoje hrátky.
Lev vzal jedno stéblo, přejel s ním Anje po nose, tváři, krku. Znovu se začala smát. „Krásně se směješ.“ Vzápětí přitiskl plné rty na vystouplé bochánky jejích ňader.
„Nech toho,“ zamumlala s obličejem staženým smíchem. Prsty ho lehce vískala v hnědých vlasech. „Tady…nemůžeme,“ zašeptala mu do ucha.
„Ty slepice to dělají taky a možná častějš, než ty,“ zasmál se a už Anje zase vyhrnoval sukni. Nemohl se té holky nabažit. Zvlášť, když se její odpor zlomil na opačnou stranu. Se zalíbením se dívala na jeho polonahé tělo, prstem obkreslovala svaly na hrudi.
„Katka je přece venku a…může nás slyšet.“
„Tak to koukej bejt potichu, má sladká Áňo.“ Nejradši byla, když jí líbal na rty, neměl důvod v tom Anje nevyhovět, navíc se jednalo o nejlepší způsob, jak ji umlčet.

„Kači, kde je Anna?“
V podstatě se dalo hovořit o štěstí, že Petr Kratochvíl neuměl mluvit potichu. I při normálním rozhovoru dost hulákal. Vlastnil poměrně hluboký hlas, s takovým darem se dalo jen sotva šeptat, což dokázal pouze při nachlazení.
„Tiše,“ sykla Anna na Lva a sama mu zacpala pusu drobnou dlaní. Jenže Lev to vnímal jako hru.
„No tak tiše,“ okřikla ho šeptem, ignorovala, že jí poslintal celou ruku, protože se musel neustále tlumeně smát.
„Dávala králíkům, pak slepicím.“ Katka neměla důvod lhát, koneckonců neměla vědět, že se schovávají v kurníku a dělají tyhle věci. Anna se prudce zvedla ze Lva, škvírou mezi prkny zahlédla přibližujícího se otce.
„Kruci,“ zaklela česky. Urychleně si zastrkovala vysoukanou blůzu zpátky do sukně, vybírala si z vlasů seno. Lev ji, stále vleže, zatahal za sukni. „Nech toho,“ okřikla ho znovu. „Teď budeš zticha. Venku jsou vidle nebo zaseknutá sekera, jedno na tebe vezme.“ Honem na něj nahrnula kupku rozvrtaného sena a vyšla z kurníku ven, jako by se nechumelilo.
„Hledal jsi mě?“ snažila se předstírat, že se nic neděje. Vlasy měla dokonce uspořádané, jen z nich sem tam trčelo stéblo.
Kratochvíl si dceru prohlédl od hlavy až k patě. „Cos tam dělala tak dlouho?“
„Dávala slepicím novou podestýlku, taky jsem kontrolovala nevylíhnutá vejce.“
Annu obešel, nedůvěřivě nahlédl dovnitř. V hromadě nakupeného sena se zrovna vrtala jedna slepice, pohodlně se tam usadila a nevypadala, že odejde. Petr jen protočil oči, cestou zpátky uštědřil Anně výchovný pohlavek. „Pěkně jsi to odflákla, koukej to napravit, nebo ti můžu střihnout ještě jednu. Trochu si pospíšíš, zajdeš za Lebedovou. Tvaroh výměnou za med, tak jsme se dohodli. V obchodě se stavíš pro trošku uzenin a syřidlo.“ Poslušně přikývla, bez řečí stála na místě, dokud otec neskončil. Potom se vrátila dovnitř kurníku, jedním mávnutím ruky odehnala slepici Lvovi ze žaludku. Seno z něho přerovnala ke kuru. Sedla si na zem, sklonila se až k němu a pomalu ho políbila.
„Promiň,“ slabě se pousmála. Dlaní se zapírala o jeho hruď. „O víkendu je v hospodě zábava…chci, aby mě otec pustil.“
„Předpokládám, že chceš, abych šel taky.“ Posečkal, až přikývne, poté se posadil a rukou si smetl suchou trávu z hlavy. „Takže teď už se ti líbím?“ Díval se Anje do očí, uhnula stranou. Dělala to tak pořád, když nechtěla o něčem mluvit, nebo pokud se chtěla vyhnout odpovědi. Většině Lvových otázek se vyhýbala. „Anjo.“ Občas s ní ztrácel trpělivost.
„M-možná…“
V jeho nanejvýš otráveném povzdechu zaznamenala i něco na způsob vzteku. „Tvůj ruský přízvuk je vážně otřesný.“
Anja do něj vztekle zabodla svoje jindy nevinná kukadla. Vlepila tomu rádoby neohroženému vůdci téhle východoevropské tlupy pěknou facku. „Za to tvoje české ahoj je bez chybičky, co?!“ Vztekle odpochodovala pryč. Nesnesla ty jeho otázky. Pořád takové přihlouplé dotazy. Jako by si chtěl projevovaným zájmem koupit nebo spíše podnítit Anniny emoce, vzbudit v ní větší lásku. Donutit ji milovat jen díky posteli. Jenže i tohle potěšení má dvě stránky, ukázal jí obě dvě. Moc dobře věděla, jak příšerné a bolestivé to být může, stejně tak i úžasné. I Lev byl takový v jejích očích. Bohužel povětšinou příšerný. Nenáviděla způsob, jakým srkal a mlaskal, když jedl polévku. Nesnášela jeho potem zapáchající košile a pitomé výmluvy obhajující jeho záměrnou a úmyslnou krutost. Natož jak pořád opravoval její výslovnost.
Před zrcadlem si z hlavy odstranila poslední zbytky kurníkové události. Vztekle stáhla stuhu z vlasů, několik si jich při tom vyškubla. Obratně prameny prsty uhladila, rozdělila do tří a znovu spletla. Pevně si zavázala tkaničky hnědých střevíců. Před odchodem popadla malý plechový hrnek se s hrudkou tvarohu zabaleného v plátýnku. Rychlým krokem vyrazila dlouhou holou cestou lemovanou pouze rašícím raně jarním plevelem. Lva vypustila z hlavy, ačkoli se ze začátku procházky pokoušela uvažovat nad vzniklým chaosem – co k němu vlastně cítí. Nenávidí ho, chvilku ho lituje a jsou opravdu velmi světlé výjimečné okamžiky, kdy se jí zalíbí a několik vteřin se Anně Lev dokonce zdá i hezký. Jenže takových chvil je poskrovnu. Proto na nic nemyslela. Vdechovala jarní teplý vzduch do plic, užívala si slunce, které Anně kreslilo po bledém obličeji světlé pihy. Těšila se hřejivému teplu. Dokonce měla dojem, že je to normální aprílový den a žádná válka neexistuje. Jejich vesnice měla to štěstí, že byla ničení německé armády ušetřena. Obyvatelé se však museli uskromnit, dávali na sebe vzájemně pozor, schovávali se, šetřili jídlem i penězi, žili v jakési bídě, která se dala snést snáz než brutalita, bezhlavé zabíjení a bombardování. Nad vodou je držela spásná, naivně znějící myšlenka: Musí přijít den, kdy Němci odejdou, kdy válka skončí, kdy už nebude koho zabíjet a kdy už nebude odkud brát.
Pomalu se blížila k domu vdovy Lebedové. Proslýchalo se, že svému nemocnému manželovi pomohla do hrobu, aby si mohla do domu nasadit tu podivnou náplavu. Jakéhosi tajemného rodinného přítele odněkud z Rakouska, jak ráda tvrdila. U prašné cesty si před sousedním domem hrál malý Adam.
„Ahoj,“ pozdravila ho a se zaujatým výrazem si prohlížela obrazce, které skládal z malých kamínků. S výjimečnou pečlivostí záměrně vybíral stejné nebo velmi podobné kameny. Bylo v podstatě jedno, z čeho obrázky skládá, vystačil si se vším. Šišky, natrhané květy, lupení ze stromů, suché větvičky, dokonce i drobečky z chleba na stole dokázal využít. Někdy jen kreslil prstem do prachu.
Místo pozdravu se na Annu jenom zářivě usmál. Vpředu mu chyběl zub. Svým úsměvem od ucha k uchu se chlubil, že mu konečně vypadl první mléčný zub.
„No ne!“ Překvapeně se zachechtala a pocuchala mu už tak dost rozházené vlasy. Měl je neobvykle tvrdé, vždycky mu trčely do všech stran podle toho, jak si je ráno přeležel. „To už jsi pořádný chlap a statečnej. Je paní Lebedová doma?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, ale ten divný pán ano.“
Anna si s nakrčeným čelem povzdechla. „Sakra.“ Neměla radost z toho, že bude muset jednat s tím, o němž se tvrdí, že je převlečený německý důstojník.
„Sakra se neříká,“ napomenul ji, stejně jako jeho vlastní matka napomíná jeho, když je neslušný.
„Já vím, promiň.“ Pohladila ho zase po vlasech a loudavým krokem došla ke dveřím vedlejšího domu. Několikrát na ně rázněji zaklepala. Musí to tedy vyřídit s ním. Jak Adam tvrdil, otevřel je ten podivný muž. Vysoký, viditelně mladší, než paní Lebedová. Především mu chyběly německé rysy. Měl dost tmavé vlasy na to, že Hitler uznával árijský vzhled. I pleť měl tmavší oproti vyznávanému kultu.
„Dobrý den.“ Anna pozdravila první, když muž zarytě mlčel. Na místo slov jen přikývl na pozdrav.
„Přinesla jsem paní Lebedové tvaroh.“ Z plechového hrnku nadzvedla plátýnko a ukázala mu jeho obsah. „Měla by mít pro mě sklenici medu.“
Muž si hrnek vzal a odešel s ním dovnitř domu, dveře nechal otevřené. Doposud nepromluvil ani slovo. Vrátil se za chvíli i s malou sklenicí květinového medu. Nejspíš mu paní Lebedová nechala na stole sklenici společně se vzkazem, komu ji má předat nebo že si pro ni někdo přijde. Z toho nepoznala, zda jí rozuměl či nikoli.
„Děkuju. Nevíte, kdy se paní Lebedová vrátí?“ ptala se se zájmem, jako by jí ještě něco chtěla. Jenže muž jí beze slov zabouchl dveře před nosem. Víc než podezřelé. Cestou zpátky se vracela přes náves, kde se zastavila v obchodě. Koupila siřidlo i nějaké droždí. Uvnitř byla ještě s dalšími dvěma ženami. Ani jedna se na Annu nijak nedívala. Žádné jedovaté pohledy, poznámky, tiché šeptání a pomlouvání. Nic ze statku neproniklo dovnitř do vsi. Nikdo o ničem nevěděl, jenže přesně to se mělo po víkendu změnit.
Při večeři naservírovala všem jejich právoplatnou porci. Zbylí čtyři Rusové, kteří si noc co noc ustýlali ve stodole na seně, jedli venku na dřevěné lavici. Jejich přítomnost u stolu Kratochvílovi rozčilovala. Neuměli se chovat, hulákaly, neustále popíjeli vodku nebo jiný domácí pálený alkohol, který našli různě po sklepích místních obyvatel. Bryndali průzračnou tekutinu po stole a vůbec jedli jako prasata. Nedalo se na to dívat, natož mezi nimi sedět a poslouchat jejich ruské překřikování nebo opilecký smích. Venku si mohli děla bordel podle libosti.
Anna seděla vzorně, záda rovná jako pravítko, ramena správně postavená a hlavu neskláněla zbytečně nízko. Na rozdíl od Lva nesrkala, ani nemlaskala a kolem stolu měla ukázkově čisto.
„Tati?“ oslovila ho tišeji. Po tom jistém incidentu z něho měla pořád strach. Bála se, že jakákoli otázka nebo prosba by ho mohla znovu rozčílit do nepříčetnosti.
Zabručením dal najevo, že poslouchá.
„Ráda bych…tě o něco požádala. V sobotu je v hospodě na vsi zábava, ráda bych na ni šla.“
Zhluboka se nadechl. Nanejvýš znechuceně se zadíval na Lva. „S ním?“ Opovržlivě si odfrkl.
„Neslušelo by se, abych tam šla sama.“
Stiskl čelisti k sobě. Naplněnou lžíci odložil zpět do nedojedeného talíře. „Uvidí vás tam kde kdo. Ještě si na nás budou ukazovat! Sotva schováš, kým je.“
„Když může jít Lebedová s německým důstojníkem…“ rychle však zmlkla. Pokorně sklopila oči do svého talíře. „Jsem si jistá, že by nešel na zábavu v ruské uniformě.“
Dřív než stačil otec nějak zareagovat, vložila se do toho jeho žena. „Myslím, že nebudou jediní. Půjdou tam i ostatní vojáci. Přece jenom je to jediná zábava tady ve vesnici. Divil by ses, Petře, kolik děvčat se kolem nich motá a jsou mnohem mladší, než naše Anča.“
Petr nic neřekl a Lev se snažil neposlouchat, přestože jim nerozuměl…téměř nerozuměl. Logicky si domyslel, že Rusákem nazývají jeho. Vždycky se Anjin otec na něj při tom nevraživě díval. Rozhodně to nebylo přátelské označení, jak pochopil. Ani slovo německý mu nebylo úplně cizí. Bude se na to muset Anji později zeptat.
Kratochvílovi jen vířilo hlavou jedno – jeho dcera nemusí být jako všechny ostatní holky. Jestliže se ostatní honily za těmi všivými Rusy, tak ať, ale Anna to nemusí opakovat po nich. Na každý pád nechápal, jak se do takového člověka mohla jeho rozumná, chytrá dcera zamilovat. Když dojedl, vstal od stolu. „Fajn, tak si jděte.“ Svůj souhlas utrousil dost nerad. Čím více jí bude bránit, tím horší situace bude a uvědomoval si, že by o svoje nejstarší dítě mohl velice snadno přijít.
S naoko vděčným úsměvem mu Anna poděkovala. Pak už u stolu nepadlo ani slovo.

Za tmy, kdy už všichni leželi a spali, se Anna odebrala do koupelny. Chtěla se jen v klidu při svitu lampy umýt a jít spát. Mohla při tom nerušeně přemýšlet, nemusela chvátat, aby pustila dalšího člena rodiny ke zdroji teplé vody. Jen ve spodničce stála u umyvadla. Důkladně si vydrhla ruce, krk i výstřih mýdlem. Opláchla si obličej ve vlažné vodě. Narovnala se a ve špatném světle petrolejové lampy spatřila v odrazu zrcadla za sebou Lva. Leknutím přidušeně vyjekla. Měl na sobě zase svojí vojenskou košili, u krku rozhalenou. Tvářil se nevraživě, skrze zrcadlo se Anně tvrdě díval do očí. Pohled, ze kterého měla strach. Stejný pohled, jako když jí onu osudnou noc dával svoji skvělou nabídku, jejíž odmítnutí by byla největší bláhovost. Zopakuje jejich první noc, rozhodně nebude ohleduplný, natož aby v něm byla špetka soucitu. Co taky čekala? Že se její facka obejde bez trestu?
„Lve…“ špitla, hlas se jí třásl. Od jejich příchodu měla problém skrývat emoce.
„Řekni mi, co víš.“
Překvapeně zamrkala. Nechápala, kam tím směřuje.
Obrátil si Anju čelem k sobě. „Chci slyšet, co víš. Mluvila si o Němci.“
Poplašeně uhnula pohledem stranou, dívala se kamsi za něj a prsty si dala pramen vlasů za ucho. „Nerozumíš mi přece.“ Snažila se všechno svést na jazykovou bariéru. Nemusela si před ním dávat pozor na pusu, nikdo z nich. Jestli začíná rozumět, budou si muset zatraceně dávat pozor, co před ním vypouští z úst.
„Nejsem hlupák, jak si o mně myslíš.“ Mluvil tiše, skoro výhružně. „Dívej se mi do očí.“
Nerada obracela pohled zpátky do jeho tváře. Popadl ji za zápěstí a zatřásl s ní. „Tak co sakra víš!“
„N-nikdo nic…neví jistě. Jsou…jsou to jen drby.“ Koktala, snažila se nacházet vhodná slova. Nechtěla nikomu ublížit nebo přivodit potíže, jenže sama z něho měla strach. „Po vesnici se říká, že přítel jedné vdovy je německý důstojník. A-ale…ani nevypadá jako Němec, jen s nikým nemluví. Nikdo…to neví jistě.“
„Znáte ho snad?“
Zakroutila hlavou. „N-ne. Objevil se…před pár měsíci. Říká, že je to vzdálený rodinný přítel. Tak už mě pusť, to bolí.“ Vyškubla z pevného sevření zápěstí, lehce si ho mnula.
Jen se arogantně ušklíbl. „Jistě…rodinný přítel.“
„Nejsou žádné důkazy, že je to Němec!“ spustila na něj Anna vztekle. „Co uděláš?! Půjdeš tam, řekneš, že jsem je udala a zastřelíš ho u ní v kuchyni?! Taky to necháš paní Lebedovou vytřít nebo je zastřelíš oba?“ V zápalu hněvu si nevšimla rostoucího vzteku. Oči měl rázem chladné, krev v něm vřela, dlaň ho svrběla, chtěl ji uhodit. Namísto toho Anju chytil pod krkem a prudce přirazil ke zdi, druhou jí pevně zacpal ústa. Beze slov se díval na její vytřeštěné oči. Dech se jí krátil, plíce Anju začínaly bolet. Nepovolil, ani když ho kousala do jedné a škrábala do druhé ruky. Poslepu šmátrala kolem sebe. Na okraji umyvadla nahmatala otcovu břitvu. S roztřesenou rukou se po Lvovi ohnala. Po vyleštěném ostří stékala čerstvá krev. Anja si přitiskla volnou ruku ke krku, kašlala a lapala po dechu. Sesunula se podél zdi na chladnou podlahu. Břitva jí vypadla z ruky. Klepala se zimou, Lev proti ní stál, stiskl si ruku k tváři. Z povrchové řezné rány se mu řinula krev mezi prsty. Otočil kohoutkem, pustil ledovou vodu a opakovaně si oplachoval obličej. Rána se jen velmi pomalu zatahovala. Potřeboval se probrat. Vždyť jí skoro uškrtil.
Opíral se rukama o umyvadlo. Zíral, jak na bílou glazuru dopadají rudé kapky. „Nejsem vrah,“ ztěžka oddechoval, hlas mu zhrubl. „Nejsem, Anjo.“ Právě zničil i to málo dobré, co si k němu vypěstovala. Jedním hloupým neuváženým činem. Rozčílila ho těmi řečmi. Není vrah, zabíjí je, aby je chránil. Dostal ten úkol ve své rodné vlasti, plní rozkazy, jen naplňuje kvóty. „Chráním vás,“ pokračoval. „Kdybych…neplnil rozkazy, zastřelí mě, jen co se vrátím do Ruska.“ Jenže těžko vysvětlovat jejich zavedený režim někomu, kdo ho nepoznal. Jsou to jejich pravidla, dodržují je pro dobro všech.
„Nejsem vrah,“ zopakoval tišeji. V kapse vylovil zmuchlaný kapesník. Přitiskl si ho ke tváři, aby zastavil krvácení. „Máš oprávněný důvod mě nenávidět. Stejně jsi ani nikdy nepřestala. Jestli jsi našla způsob, jak mě mít ráda, zničil jsem ho. Je mi to líto.“ Odložil kapesník. V zrcadle zkontroloval řeznou ránu. I on se posadil na zem. Anja zírala před sebe, mlčela a plakala. Opatrně ji vzal za paže, posadil si ji do klína, aby neseděla na studené podlaze. Pohladil Anju po čele, palcem otřel slzy a opřel její hlavu o rameno.
„Omlouvám se,“ zašeptal poměrně ochraptěle, do vlasů vtiskl polibek. „Je mi to líto.“
„L-lžeš…“
Omotal jí obě paže kolem těla. „Je mi to líto.“ Zněl skoro až naléhavě, jako kdyby potřeboval, aby uvěřila jeho slovům. „Tohle byla chyba, neměl jsem. Už nevím, co udělat, abych si tě získal. Jsi chladnější než Sibiř.“
Normálně by dotčená jeho poznámkami utekla do svého pokoje, ale věděla, že ji nepustí. Usadil by ji pěkně rychle zpátky. Spolkla pár slz. „Opravdu umíš…ženě lichotit.“
Dlouho mlčel. „Po víkendu odjíždíme do Prahy.“
„Do Prahy?“ špitla.
Rty přitiskl k jejímu uchu. „Blíží se konec války, Anjo. Umlčíme je tam jednou provždy. Osvobodíme hlavní město. To je přece dobrá zpráva, ne?“ S Annou to ani nehnulo. Lev vtiskl Anje polibek na spánek. „Chceš být v noci se mnou?“
Kvapně odmítavě zakroutila hlavou. Vzápětí se zvedla a bosá odcházela do svého pokoje, aniž by se ohlédla. Lev líně zaklonil hlavu, opřel si ruce o pokrčená kolena a jen si povzdechl. „Chápu tě.“

Lev tam v koupelně seděl dlouho, dokud petrolej zcela nevyhořel. Brzo ráno se v místnosti opět zavřel. Pochopil, že má ze sebe v podstatě udělat blbce. Navlékl se do tmavých kalhot po jejím zesnulém bratrovi. Šle se mu houpaly u kolen. Horní polovinu těla zakrývalo bílé bavlněné tričko s několika knoflíčky normálně sloužící jako spodní prádlo. Očistil břit od zaschlé krve a poté se s ním oholil. Hřeben namočil pod proudem vody. Sčesal si s ním vlasy dozadu. Přes pobledlý obličej se mu táhla bolestivě vypadající krvavá rána. Jizva mu bude dlouho připomínat situaci, která tomu předcházela. V chodbě si obul šněrovací boty a natáhl hnědý kabát. Nepadnul mu, v ramenou byl užší a rukávy měl delší. Roman Kratochvíl nebyl totiž tak robustní, za to o dost vyšší než Lev. Vyrazil do chladného dubnového rána. S rukama v kapsách se vypravil na bezcílnou procházku. Potřeboval si vyčistit hlavu. Ano, doopravdy chtěl ze sebe udělat pitomce, co přinese holce kytky, jenže to by nějaké musely kvést. Po dvou hodinách se vrátil. Petr Kratochvíl už dobrou půl hodinu mordoval koně na poli k zaorání obilí. Vešel do prázdného statku. Kde se potulovali ostatní vojáci, mu bylo fuk. Za pár dní se stejně vydají všichni na Prahu, tak ať si tedy užijí. Nepočítal s tím, že se vrátí do vsi ve stejném počtu. Někdo z nich to odnese. Vždycky někoho zastřelí.
Krom Katky dole ani nahoře nikoho nenašel. Obdivoval, jak si malé děvče vystačilo celý den samo se sebou. Zadem prošel do dvora. I ten vypadal dosti osiřele. Zbyla mu poslední možnost. Málokdy zavítal do stodoly. Zvuky prozrazovaly něčí přítomnost. Anja už zase tahala těžkou bandasku plnou čerstvého mléka.
„Dobré ráno, Anjo.“ S rukama v kapsách došel až k ní. Mléko automaticky postavila na zem. Rozhodla se ho vyslechnout. Z kapsy vytáhl jeden malý kvítek sedmikrásky. „Nic lepšího jsem nenašel.“ Protočil stonek mezi prsty. Květem přejel Anje po nose, rtech, přestože klopila hlavu. Kdo ví, kolik námahy ji stálo zůstat stát v klidu a neutéct od něj pryč. Dobrovolně se ztrapňoval. V Rusku nemělo podobné dvoření smysl. Sňatek byla jen obyčejná úřední záležitost, kdy dvojice musela podepsat určitý list papíru na místním úřadě. Většina z nich se brala z donucení, ze strachu, rozhodně ne z lásky. Před válkou zažil hodně hnusné roky plné nechutných záležitostí, které musel udělat pro své přežití. Dvoření, emoce, láska…přehnaný luxus, jež si nemohli dovolit. Lidé dávno zapomněli na to krásné, protože jednoduše už nic hezkého nezbylo. Režim, hladomor, zabíjení, vraždění a válka všechno zabilo. Umordovalo i poslední projevy lidskosti. V dobách, kdy byl malým chlapcem, se věci dělali jinak. Skočili na sebe, kde to na ně přišlo. Žádné ciráty, ani divadýlko. Nechodilo se kolem horké kaše. Na něco takového nebyl zkrátka zvyklý, ale Anja by nic z toho nepochopila. Možná ji podceňuje, pochopila by vše, ale snažila by se ho předělat a naučit ho těm hezkým věcem. Neuvědomuje si, že už teď mu dává mnohonásobně víc, než dostávají lidé doma, v Rusku. V rodné vlasti by se takové projevy dávno považovaly za lásku.
            Drobný květ zasunul Anje za knoflíček blůzy. Vztáhl k ní ruku, pomalu prsty pohladil po tváři. „Je zlá doba, Anjo. To…ti snad mám říkat, jak máš krásné oči, nohy, nebo že zbožňuju tvé rty? Tyhle hlouposti chceš slyšet?“ Dlaní jí tvář zahříval, bříšky prstů přejížděl po spánku.
            „Ale…tak se to dělá.“
            „Možná tady, doma už bys byla mojí ženou dávno, ať už ze strachu nebo z lásky. Důvody nikoho nezajímají. Jestli mě nechceš mít ráda, ale dáš přednost nenávisti, prosím. Měla bys mi ale vlastně být vděčná. Ve válce přišlo o život tisíce, možná miliony lidí. Tvou povinností je plodit děti, obnovit ztráty. A já jsem jen dobrovolník. Ber to takhle, jestli ti to ulehčí tvoje rozhodování.“
            „Tak povinnost…“ zašeptala znatelně podrážděně. „V Rusku máte opravdu zvláštní zvyky.“
            Lev o krok ustoupil. Zvedl do vzduchu obě ruce. „Tak se do mě pusť. Mlať mě, jestli ti to udělá dobře.“
            Anna na něj nechápavě zírala. Nakonec zakroutila hlavou, znovu brala do ruky ucho bandasky. „Nesnížím se na tvou úroveň. Už jsi mě ponížil dost.“
            „Vždyť mě přece nenávidíš,“ argumentoval s ledově klidným hlasem. „Po včerejšku si přece nic jiného nezasloužím.“
            Bandasku zase pustila. Trocha mléka vyšplíchla přes okraj. „Ano! Nezasloužíš! Ano, nesnáším tě! Nenávidím skoro všechno, co děláš! Jak mě neustále poučuješ, češeš, způsob jakým jíš, i to jak páchneš! Ale mnohem víc nenávidím sama sebe, protože mám pro tebe slabost, protože tě mám svým způsobem ráda, proto se nesnáším a chci tě nesnášet ještě víc.“ Ale den ode dne je to těžší. Obrátila se k němu zády, popošla několik kroků a prohrábla si prsty volné prameny vlasů. I potom, co provedl.
            Naprosto ochromený pouštěl paže zpátky k tělu. Chvilku tam nehnutě stál, pak se otočil. Anna slyšela rachocení vrat. Domnívala se, že odešel. Rychlými kroky se k Anje vrátil. Do čisté kupky sena hodil hnědý kabát. Stáhl z ramen šle a popadl Anjin obličej do dlaní. Nechápala.
            „Já ti ukážu, jak tě nesnáším.“ Dlouhými prsty se pustil do knoflíků její blůzy, rty se natiskl na krk. Košili přetáhl z ramen, zbytek nechal na ní, protože už se dávno zaměstnal sukní. Měl dost noční košile nebo téhle sukně. Chtěl ji nahou. Sám si přetáhl triko přes hlavu a hodil do sena.
            „Lve…“
            „Klidně si křič. Nikdo nás neuslyší ani neuvidí, zamkl jsem.“ Zadýchaně se uchechtl, když si rozepínal kalhoty. Koutkem oka si všiml, jak se látka se šustěním spustila k jejím kotníkům i se spodničkou. Pomalu vzhlédl. Prohlížel si její mladistvé pružné tělo, hladké křivky. Ztěžka se nadechl, pozornost obrátil zpátky na svoje kalhoty. Zpomalil, až když se s ní svalil do sena na hnědý kabát. Jednou rukou ji pevně objal, druhou vyjížděl po stehně až na bok. V naprosto těsné blízkosti si ji znovu vzal, možná až nechutně pomalu, za to zatraceně upřímně.



Žádné komentáře:

Okomentovat