pátek 13. února 2015

1945 - Měsíc temna - část 4


Katka se probudila do slunečného rána. Budila se pravidelně každý den ve stejnou hodinu, aniž by měla na nočním stolku nařízený budík či slyšela kohouta. Jako by měla ten zvonek nařízený uvnitř v těle. Každý den ve stejný čas, nikdy dříve, nikdy později. Občas to bylo na škodu. Zvláště ve dnech, kdy si rodiče nebo Anna chtěli přispat. Vždycky se hrozně nudila při čekání na ostatní, ale nikdy je nebudila. Jenže v polovině dubna se přibylo práce na poli i se zvířaty. Chvíli ležela v posteli, předstírala spánek. Po chvíli se začala netrpělivě a znuděně vrtět. Nakonec šeptem oslovila svou sestřičku.
„Anno?“ nedostalo se jí žádné odpovědi, tak usoudila, že ještě spí. Otráveně si povzdechla a přitáhla si hadrovou panenku blíž k sobě. Vydržela takto pouhých pět minut. Posadila se a obrátila se k sestřině posteli. Překvapeně zamrkala. Postel byla prázdná, ale peřina zmuchlaná v nohách postele, prostěradlo pomuchlané. Že by vstala dřív? Denní oblečení měla stále úhledně složené na své posteli. Sukně, blůza, teplý svetr, dokonce i boty tady měla! Kam by chodila v noční košili, ptala se sama sebe v duchu. Že je něco špatně, zjistila, když zdola slyšela své rodiče. Docupitala k oknu, nahlédla ven. Pozorovala tátu, jak se porozhlíží po celé jejich zahradě, aby nakonec bezradně rozhodil rukama a volal dovnitř: Tady taky není!
„Tak Anno!“ volala matka z kuchyně, ale shora se nikdo neozval. „Běž se podívat nahoru, sama nemůžu, mám plné ruce práce!“ S rozčílením si hřbetem ruky odstranila pramen vlasů z čela. Při zadělávání těsta jí neustále otravoval. Měla ale na holku vztek, protože musela dělat práci za ní, zatímco ta na poli stála.
„Až se mi dostane do ruky…“ s planou výhružkou bral shody po dvou. Otevřel dveře dívčího pokoje.
„Tati, kde je Anička?“ Katka stále v noční košili stála u okna s panenkou v ruce. Cítila se trochu nápomocná, když se dívala ven. Vyhlížela ji, jestli Annu třeba neuvidí.
„To vážně nevím, zlato…“ s povzdechem zavřel dveře. Asi vteřinu se rozmýšlel, jestli zaklepe nebo vtrhne dovnitř bez zdvořilostí. Rozhodl se pro druhou možnost. Vzal za kliku, prudce rozrazil dveře třetího pokoje, do něhož nejméně poslední dva roky nevstoupil. Ten výjev mu vzkypěl žluč v těle. Onen hřmotný Rus zabírající téměř celou postel se teprve pomalu probíral. Nadzvedl hlavu a nechápavě mžourajícíma očima se nejprve rozhlédl po místnosti, pak si všiml otce Anji mezi dveřmi. Anja se při tom tiskla k jeho boku, obličej položený na jeho rameni. Na krku cítil její teplý dech, stále pravidelně a klidně oddechovala. Pravou paži měla přehozenou přes Lvovu širokou hruď. Lněná košile se mu od krku rozevírala, odhalovala pár drobných jizviček a dřevěný křesťanský křížek. Ta Anina byla u krku stále rozvázaná, rozhalená, spodní lem dost vysoko vyhrnutý. Pro normálního člověka by to byl pohled k nezaplacení, ne však pro otce. Petrem Kratochvílem uvnitř cloumal vztek. Navenek se projevoval jako skála, tvář bez výrazu. Pořád se rozmýšlel, jestli má nejdříve zabít jeho, potom přetrhnout Annu, nebo nejdřív přetrhnout Annu, a pak si to vyřídit s tím rusákem.
Dřív než s Annou stačil Lev zatřást, její otec se rozkřičel. „Člověk tě hledá po všech čertech!“ Prudce sebou trhla. První, co ji napadlo, že zaspala. Otcův hlas ji ale příliš rozrušil.
„Tati…“ vysoukala ze sebe tiše. Ze studu si k sobě přitáhla peřinu a noční košili stáhla dolů, na správné místo.
„Člověk má o tebe strach! Ty se tady mezitím pelešíš s nějakým vojákem!! A ještě ke všemu s rusákem!“ V obličeji zrudnul vzteky. Pohledem rychle pátral kolem sebe po čemkoli, co by se dalo použít jako zbraň. „Ať sklapne!“ křikl. Rozčilovalo ho, jak chlap, co zneužil jeho dceru, mele neustále něco rusky, jako by tím mohl situaci vyřešit a uklidnit. „A ty od něj sakra vypadni!“
Se slzami v očích mu překotně přeložila, že má mlčet a jejímu otci neublížit. „Nech toho, tati, prosím!“ Postavila se před otce s uslzeným obličejem i prosbami, když na chodbě popadl první, na co narazil – násadu od koštěte. Výhružně ji svíral v pravici a sledoval, jak se ten chromajzl horko těžko hrabe na nohy s ovázaným kotníkem.
„Tati, prosím nedělej to…můžeme si o tom…“ Beze slov i bez varování se napřáhl. Hřbetem ruky silně uhodil svou starší dceru přes tvář. Takovou sílu neustála, svalila se na zem.
„A dost! Tohle stačí!“ Lev ke Kratochvílovi belhavě přistoupil blíž. Chytil ho za zápěstí, když měl chuť dceři vrazit i druhou facku. „Přestaňte laskavě svou dceru bít!“ Tvrdý pohled zabodl do rozzuřených očí. V tu chvíli ho násadou vší silou udeřil do kolene zabandážované nohy. Na okamžik měl dojem, že mu v koleni něco prasklo, když se bolestí svalil do kleku. Druhou ránu Lev dostal přes záda. Obličejem dopadl na dřevěnou podlahu z bitých prken.
 Anna si mnula zarudlou tvář. Skrze slzy si všimla na chodbě fňukající vyděšené Katky, za kterou se přihnala matka s rukama od těsta. Nechápala ten řev, ani co se tu děje.
„Petře, proboha…co…“
„Anna ti to moc ráda poví. Nebo snad ne, zlatíčko?“ oslovení pronesl s dost patrným opovržením. „Tak já to řeknu sám…přitáhla hanbu do baráku!“
„Cože??“ matka si zděšeně přitiskla ruku k ústům. Nechápavě se dívala na rozcuchanou Annu sedící na zemi. Plakala, očima prosila. Hledala jakoukoli pomoc. Dítě vždycky hledá pomoc u své matky.
„Leze tomu rusákovi do postele, jako by nestačilo, že je máme nastěhovaný v baráku!“
„Je to pravda?“ zeptala se nakonec Anny.
Nedokázala odpovědět, ani přikývnout. Jen se chvěla ze strachu ze svého otce. Nikdy před tím neměla důvod se ho bát, dokonce si nemyslela, že by ji byl někdy uhodil. „Ještě ho bránila,“ utrousil a znovu se napřáhl, aby Lva uhodil, tentokrát přes hlavu.
„Ale už dost!“ zakřičela Annina matka, Katka se zatím o to víc přitiskla za její širokou sukni. Petr Kratochvíl překvapením zkoprněl. „Chceš být horší, než oni?! Zabiješ ho tu snad? Raději odejdi.“ Přikázala mu příkře. Nechápavě se na ni díval. Čekal, že u vlastní ženy bude mít podporu.
„Bráníš je?“
„Tímhle nic nespravíš. Odejdi, promluvím si s nimi sama.“
Kratochvíl se s hnusem a opovržením podíval dolů na ležícího Lva obličejem k podlaze. Když už ho nemohl praštit, alespoň na něj plivl. I s násadou pak odešel ven, kde v zahradě popadl sekeru – sekat velká polena na menší a při tom si představovat tu jeho zpropadenou ruskou hlavu.
Matka se na okamžik vytratila i s Katkou. Musela svou mladší dceru uklidnit, byla příliš rozrušená a neustále opakovala, že se táty bojí. Ujišťovala ji, že se jen zlobil na toho vojáka.
„Anička něco provedla?“ popotáhla nosem.
„To ještě nevím.“ S povzdechem utírala děvčeti slzy do zašedlého kapesníku.
Mezitím vedle Anna pomohla Lvovi zpátky na nohy. Musela ho podepírat mnohem víc než včerejší večer. Nohu nemohl přes bolest v koleni natáhnout. Lev se prsty opatrně dotkl její tváře. Bude mít modřiny, napadlo ho v duchu, uhodil ji klouby. „Promiň,“ zamumlal.
„Teče ti krev,“ špitla. Spustila se mu z nosu, ale hlavně z natrženého rtu, rána se po pádu znovu otevřela. Instinktivně se těch míst dotkl.
Ve stjenou chvíli se za nimi vrátila Annina matka. Jak je tak spolu viděla sedět na posteli, oba v žalostném stavu, bylo jí jich líto. „Je pravda, že si s ním v noci byla?“
Anna nepatrně přikývla. „Ale…má…má to svoje důvody. Nech mi ti to vysvětlit.“
Matka se jen smutně ušklíbla, důvody.
„Má to…hodně společné s tou nocí, kdy se ostatní opili, dobývali se do našeho pokoje. Když se mě táta zastal, uhodili ho. Pak přišel Lev, vyhnal je a odvedl si mě sám. Řekl, že mi dá nabídku. Budu s ním a nestane se nic mě, ani vám, nikomu, nebo ne a všechno bude jenom horší. Včera jsem mu v noci ošetřovala rány, dovedla ho do pokoje. Jen…Bůh ví, co by se mohlo všechno zlýho stát, kdybych odtud odešla. Nechtěla jsem, aby se vám něco stalo.“
„To jsou ty důvody?“ zeptala se pomalu, jako by jí dělalo problém hrůznému nápadu toho muže vedle ní, uvěřit. Zapomínala, že jsou lidé jako on schopni všeho. „Tohle otec nepochopí,“ s povzdechem si rukama mnula paže.
Lev vedle Anji celou dobu v tichosti seděl. Připadal si hloupě. V podstatě neměl co říct na svou obranu. Chtěl s Anjou spát, líbila se mu. Pro něj byla možná až příliš krásná. Jednoduše využil situace a získal si ji pro sebe, ať už o to stála, nebo ne. Včera v noci měl navíc dojem, že o to snad i stála. „Omlouvám se,“ promluvil směrem k její matce, která se zrovna dívala ven, jak její manžel zuří.
„Omlouvá se, matko.“
Ještě dlouho potom se dívala ven. „Líbí se ti, Anno?“
Anna uhnula rozpačitě pohledem. Třebaže ji Lev nerozuměl, nemohla se mu při té odpovědi dívat do očí. „Ani ne,“ zamumlala polohlasem.
„Máš ho ráda?“ ptala se dál.
„Ne,“ zašeptala zahanbeně.
„Škoda,“ vydechla si matka. „Budeš se to muset naučit alespoň předstírat. Odteď budeš do Lva bláznivě zamilovaná. A budeš se sakra snažit, aby tomu otec uvěřil. O to, jak mu to říct, se nestarej. Zařídím to. Buď si Lva vezmeš, nebo se smiř s tím, že tě vyhodí z domu. Hanbu pod střechou nestrpí. Jeho ale zabije.“ Dlouze, zhluboka se nadechla. „A to mi věř, že to udělá.“ S posledním pohledem na muže ohánějícího se sekerou odcházela z pokoje. „Přelož mu to,“ dodala. Když jí do toho Lev dokázal takhle hravě dostat, tak by jí z toho měl sakra taky vytáhnout.
Lev vzal Anju na posteli za ruku. S vyhýbavým pohledem se od něho odvrátila, tím se vykroutila i jeho ruce. „Co říkala?“
Anna se nezmohla na víc než šepot. „Jsou dvě možnosti. První a jediná, kterou otec pravděpodobně pochopí: Jsme zamilovaní a vezmeme se. Druhá, že tě zabije a mě vyhodí z domu. U vás se to asi dělá jinak, ale svobodnou matku s dítětem si nikdo nevezme, to je hanba pro rodinu. Přemýšlej o tom, musím teď jít něco dělat. Matka za mě udělala už tak dost práce.“ Urychleně si setřela z tváří i očí slzy. Odešla z bratrova pokoje vedle. Převlékala se, aniž by se na Katku podívala. Upřímně…měla strach se té malé nevinné holčičce podívat do očí. Nepochopila by to, ne teď.
            „Řeklas mu to?“ ptala se šeptem Anny její matka, když se k ní připojila v kuchyni. Vzala do ruky maso ze staženého králíka. Tělo nevelkého domácího hlodavce rozpůlila. Jednu polovinu zpracuje pro dnešní oběd, druhou uskladní na další den. Králičího není nikdy příliš mnoho, už tak dost chudý pokrm bude nuznější než obvykle. Jídlem se musí šetřit, zvlášť v době, kdy má člověk v domě nastěhované pěkné vyžírky.
            Anna mlčky přikývla, raději se věnovala masu.
            „A?“ čekala nějakou odpověď. „Tak co říkal?“
            „Řekla jsem, ať o tom přemýšlí.“
            „Není těžké předstírat lásku. Usmívej se na něj, věnuj se mu, zahrnuj ho svou pozorností, čímkoli bude třeba. Bůh ví, třeba se mu to všechno zalíbí a ty zjistíš, že sis ho omotala kolem prstu.“
            Anna se jenom zhluboka nadechla. Musí udělat, co je třeba. Rozhodně předstírání zájmu je vlastně to nejmenší. Lev sám po ní chtěl projev náklonosti, není v tom zas tak velký rozdíl. Navíc…mnohem lepší než se nechat vyhodit z domu a zapudit vlastními rodiči, lépe řečeno otcem, ale jak rozhodne on, podřídí se všichni. Tak to u nich doma chodilo, tak si to doba vyžadovala.
            „Vdávala ses z lásky?“ zeptala se najednou své matky.
            „Ne úplně,“ řekla nakonec a zkontrolovala pečící se chleba. „Nemusíš ho milovat hned, časem se to naučíš.“ Matka vzala ze stolu ošatku s krmením pro slepice. „Před obědem se umyj, pěkně obleč. Půjdeš ho nakrmit a odpoledne…se mu věnovat. Až se na tu nohu bude moct postavit, vezmi ho ven, voď se s ním za ruku…“ Pak odešla. Nechala Annu stát s pokyny, úkoly, které na ni naložila.
            Zatímco se jídlo vařilo v hrncích na plotně, stála Anna v koupelně s hlavou nad plechovou vanou a splachovala si konví mýdlové bublinky z vlasů. Katka se tiskla k pootevřeným dveřím, pod paží držela panenku.
            „Aničko?“
            Sestra se nepatrně ohlédla přes rameno a na tu svou mladší se usmála. „Copak?“
            „Co se tam stalo? Proč tě táta uhodil?“
            Anna si vymačkala z vlasů přebytečnou vodu, sáhla po ručníku, do něhož si před tím otřela tělo a snažila se je co nejvíc vysušit. „Ale nic, zlatíčko. Trochu jsem…zlobila. Neboj se.“ Pomalu vyšla z koupelny a zavřela za sebou dveře. Pohladila Katku po vlasech. Nevypadala, že by ji tím nějak uklidnila. „Co bys řekla na to, že si teď budu chvilku hrát na tvou panenku a ty mě učešeš?“ Děvče s neskrývanou radostí několikrát pokývalo. Okamžitě popadla Annu za ruku a táhla po schodech nahoru do pokoje. Hřebenem jí opatrně rozčesávala mokré vlasy, z nichž posléze upletla složitý pevný cop. Katka měla prsty velmi hbité, šikovné, trénovala na vlasech z vlny své panenky.
            Lev vedle ležel na posteli. Přes zeď slyšel dva smějící se dívčí hlasy. Pomalu se v posteli posadil. Bolest v koleni ustoupila, stala se snesitelnou. Opatrně si vyhrnul nohavici. Koleno měl celé fialové, za tu dobu mu na jedné straně narostla otékající boule, která se svými rozměry mohla rovnat druhému kolenu. S obtížemi vstal, veškerou váhu přenesl na zdravou levou nohu. Přidržoval se nábytku i stěn, po malých kouscích se přesouval vpřed. Dostal se až ke dveřím, chytil se zárubně a volnou rukou zaklepal na špatně zavřené dveře. Samy se pootevřely, prsty do nich strčil, aby si udělal víc místa.
            „Ne…nevstávej,“ zarazil ji, když viděl, že ho chce zase podepřít jako nějakého mrzáka. Alespoň mu přisunula židli. Anna vstala, vytáhla z prádelníku složený šátek a zavázala si ho kolem hlavy.
            „Škoda, před tím ti to slušelo víc…“
            „Mám je ještě mokrý a teplo tu zrovna není,“ oči klopila k podlaze, chtěla se těm jeho prozatím vyhnout. Aby se zaměstnala, přenášela věci z místa na místo, protože nenašla nic, co by mohla uklidit. „Přemýšlel jste o tom?“
            Souhlasně zabručel. „Všechno je lepší než se nechat zabít tvým otcem. Navíc…jsi moc hezká, mně se líbíš.“
            Zhluboka se nadechla. Takže souhlasí, řekla si v duchu. Vždyť přece v to doufala. Teď se musí snažit ona. Se sebranými zbytky odvahy i hrdosti napřímila hlavu. „Dobře,“ vydechla, otočila se čelem k němu a pokusila se pousmát. „Nejlepší bude, když budete…pár dní v posteli. Ta noha musí být v klidu. Přinesu vám odpoledne obklady.“
            Lev poznal z jejího hlasu, že se bojí díky nasbíraným zkušenostem z předchozích let. Podíval se na Katku, usmál se na ni a podal ji do ruky druhou hadrovou panenku, na kterou nedosáhla. „Nemusíš mít ze mě strach.“
            „že ne?“
            „Ten výslech jsem vedl pod práškama, měl jsem v sobě metanfetamin.“
            Anna jen překvapeně mrkala, poslední slovo v životě neslyšela. Ale jestli je to jakýsi název prášků, nemůže se ani divit. „Potřebuju trochu čas.“
            „Moc ho nemáme.“
            „Stačí jen do odpoledne. Teď jděte do postele, oběd vám přinesu.“

            S mísou naplněnou po okraj směsí zelí a králičího masa a několika krajíci chleba vešla do kdysi bratrova pokoje na konci chodby. S obědem se posadila na židli k posteli. Lev se mezitím posunul do sedu.
            „Voní to,“ pousmál se do zdravého koutku úst. „Ale najíst se můžu i sám.“
            „Jsme…zamilovaní,“ zamumlala, nabrala štědře plnou lžíci a donesla mu ji k ústům. Sám ke každému soustu líně přikusoval chleba.
            „Proč jsi tu včera zůstala?“ tahle skutečnost mu neustále vrtala hlavou. Jistě, jeho pohrůžka zafungovala velmi úspěšně, ale nenáviděla ho. V tu chvíli odložila prázdnou misku na noční stolek a oči sklopila do klína.
            „Bylo mi vás líto,“ zamumlala tiše se špatným přízvukem.
            Natáhl k ní ruku, pozvedl za bradu výš. „Jsem Lev, co kdybys mi přestala vykat?“ Prsty ji pohladil přes tvář, bříškem ukazováku pomalu obkreslil tvar jejích rtů. „Včera se ti to ale…líbilo, nebo jsem se spletl?“
            Obličej měla v pevném sevření, proto s ruměncem ve tvářích sklopila víčka, pouze škvírkami se dívala na své ruce. „Nechci o tom mluvit,“ zašeptala.
            Lev jako by se na vteřinu upřímně pousmál. „Ani nemusíš, tvoje tělo to včera udělalo za tebe, i teď se červenáš. Tohle a spoustu dalších věcí spolu zamilovaní dělají.“ Špičkou jazyka si nepatrně přejel po suchých rtech, pomalu se naklonil až k jejímu uchu. Nosem se téměř dotýkal boltce. Trochu víc se nadechl. Cítil z jejích vlasů vyprchávající zbytky vůně jakýchsi květin nebo bylinek. Z čerstvě umytých vlasů hravě stáhl stužku svazující konec složitého copu. Práci její mladší sestřičky bezostyšně ničil, rozplétal je.
            „Vypadáš v nich jako malá dvanáctiletá školačka,“ šeptal a Anna cítila na krku jeho teplý dech, možná až příliš.
            „Myslela jsem, že…se mužům líbí slušné a nevinné dívky.“ Sama se pomalu nadechla, aby snad v sobě vyrovnala určité přepětí mezi nervozitou, znechucením a studem.
            Rozprostíral jí husté dlouhé vlasy kolem obličeje, tmavá barva ji zvýrazňovala. Na chvilku mu připomínala porcelánovou panenku z carského paláce, dokonalá drahá hračka pro velkokněžnu. „Já mám rád krásné a chytré mladé ženy, Anjo. Jestli odteď začneš chodit ušmudlaná a dělat hloupou, nijak si nepomůžeš, vím moc dobře, co v tobě je.“
            „Musím se podívat na tu ránu na čele…“ vysoukala ze sebe stěží. Uvědomila si, že většinu času, co se k ní nakláněl, zadržovala dech. Z vyprané košile mírně zaváněl pot a celkově jí byl jeho pach proti srsti.
            „Dobře.“ S rezignovaným nic neříkajícím výrazem se odtáhl, zády se opřel o dřevěnou pelest. Teď to byla ona, kdo se k němu nakláněl. Prsty opatrně odlepila leukoplast, nahlédla pod růžek mírně zakrvácené gázy. Tahala ho, škubla s tím kouskem dost necitlivě, jelikož krev přischla k nitím v zašité ráně a ztvrdlý proužek gázy zachytával o stále dost ošklivě poraněnou nezhojenou kůži. Čelem mu projela krátká ostrá bolest přímo do středu hlavy. Krom krvavých šmouh nebyla rána zarudlá. Dobré znamení, a tak čtverec gázy přilepila zpátky tou samou leukoplastí. Pomalu se zase odtahovala, ani se neomluvila za způsobenou bolest, ani neřekla, že je vše v pořádku.
            „Anjo…“
            „Já se snažím.“ Domnívala se, že jí chce svým způsobem pokárat za její nedostatečný projev náklonosti a oddanosti v rámci jejích poblázněných citů k němu. „Je to…“ obrátila pohled k oknu, zírala kamsi do stále hnědých zoraných polí. Teprve teď přišla doba setí a bez zemědělských strojů, které jim byly zabaveny, aby se kov přetavil na munici, to šlo jednoduše špatně. „Je to sakra těžký, když jsem viděla, co dokážeš, čeho jsi schopen, když mám strach, protože jsem nikdy nebyla zamilovaná, a když se mi ani nelíbíš.“
            Evidentně fakt, že výslech prováděl vždy pod náporem drog, Anje jako omluva nestačil. Ignoroval první části věty, zaměřil se na ten zbytek. Znovu ji oslovil, počkal si, až se k němu otočí, pak dlaní několikrát poklepal sobě na klín. Poslušně přišla k posteli, shodila střevíce a chtěla mu přes nohy usednout jako na normální židli. Chytil ji za hubenou paži, zakroutil hlavou. Nepatrně ji natočil čelem k sobě, aby pochopila jeho záměr. Překvapovalo ho však, s jakým odporem si na něj obkročmo sedá. Sílící bolest v koleni zdárně přemáhal doté doby, dokud zase nepolevila do původních rozměrů.
            „Není těžké umět milovat. Je jen velice tenká hranice mezi láskou a nenávistí. Někdy děláme obojí najednou, aniž bychom si to uvědomili.“ Velmi pomalu jí položil obě dlaně na stehna. Přes sukni je pohladil na onom místě, po celé délce. Poté je vsunul pod záplavu dlouhé nepříliš hezky barevné látky. Pokožku měla chladnou a jemnou. Na každém doteku si dával záležet. Rozhodl se Anje ukázat, že potěšení nemusí být jenom jednostranné, respektive jenom jeho. Neušlo mu, jak v ní hrklo, když jí stehna hladil po holé kůži. Přejížděl po ní bříšky prstů s přespřílišnou důkladností a důsledností, jako kdyby mapoval terén. Jen co se dostal o pár centimetrů výš, její dech ztěžkl. Zhluboka pravidelně oddechovala s každým postupem kupředu. U lemu spodního prádla tiše zavzdychala, jistě se za ten projev styděla. Když se Lev chystal dotknout přímo tam, prudce mu vytrhla ruku zpod sukně a látku si přitiskla k sobě.
„Dost!“ Oči třeštila do jeho tváře, lapala po dechu a líce měla celé uzardělé. Nemohla to už vydržet, ty pocity podobné včerejší noci, jen mnohem silnější.
„Pokaždé je to mnohem lepší.“ Předstíral svůj nezájem, aby zakryl chuť se lišácky a vševědoucně pousmát. Ukázal jí doposud nepoznané, pozoroval, jak se uvnitř pere sama se svou nenávistí k němu. Vzrušení a uspokojení bylo přece jenom mnohem silnější než odpor k mladému Rusovi. Pohladila ho po tváři, pod dlaní cítila drobné strniště. Bříškem prstu se dotkla neporaněné části rtů. Naklonila se, natiskla na ústa. Téměř okamžitě její reakci opětoval. Třebaže mu rozseknutý spodní ret znemožňoval plnohodnotný prožitek, donutil jazykem Anju otevřít ústa a sám ji pustil do svých. Cítila v nich akorát pachuť dušeného zelí. Za záda si její štíhlé tělo tiskl k sobě blíž. Chtěla mu rozepnout knoflíky hrubé košile. Lev jí však ruce odstrčil. Rychle si rozepínal kalhoty, než si všechno zase rozmyslí.
„Vidíš, co se mnou děláš,“ mumlal sotva, zatímco se soukala ze spodního prádla.
„Dokončíš to?“ pípla tiše plná studu.

Slabě mu cukl koutek úst. „Neboj,“ zašeptal. Zacpal jí pusu, jen co si Anju na sebe posadil. Tak trochu se bál, že by mohla na konci křičet.

„Ne!“ Petr, jehož svaly a klouby bolely z těžké práce na poli, zabodl prudkým pohybem motyku do hliněné hroudy. „Řekl jsem, že ne!“ obličej měl strhaný, vlasy silně prošedivělé. S přibývajícím věkem a vlivem války jeho tělo stárlo rychleji, nezvládl pracovat tak vytrvale, dlouho jako před lety, když byl mladší.
„Ale Petře…“ přimlouvala se jeho žena, zatímco přihrnovala hlínu na právě zaseté obilí.
„Řekl jsem, že ne! Zamilovaná být může, ale neomlouvá to fakt, že se s ním tahala v posteli!“
Zhluboka se nadechla, musela mít se svým mužem nezdolnou trpělivost. „Sám víš, že nejlepší řešením je sňatek.“
„Nevezme si žádnýho rusáka!“
„Taky se mi to nelíbí, ale nikdo jiný by si Annu nevzal. Svobodnou matku nebude chtít nikdo jiný, než slaboduchý blázen. Žádná jiná rodina tady ve vsi, ani v okolí, nebude stát o takové příbuzné. I kdyby náš statek byl sebevětší, budou na nás koukat skrz prsty a lidé dokáží být zatraceně zlí. Roznesou pomluvy o čemkoli a s každou další přibude jiná, mnohem horší a podlejší. Měj rozum, Petře. Třeba ten člověk není tak hrozný, jak se zdá. Třeba je v něm alespoň tolik dobra, aby se dokázal za své činy zodpovědně postavit a třeba se i napravit. Sám říkáš, že si tahle zoufalá doba vyžaduje zoufalá řešení. Nejsem z toho nadšená o nic víc, než ty. Těší mě jediné, že je Anna zamilovaná. Je to v podstatě boží zázrak, že v téhle době dokáže někdo milovat, že se dokáže zrodit láska uprostřed utrpení.“ Narovnala bolavá záda, pod červený šátek schovala uvolněný pramen světlých vlasů. Jestliže měla mezi nimi několik stříbrných nitek, plavá barva je schovala. Trochu zalapala po dechu a dlaně ztvrdlé mozoly si otřela do suknice. „Už nevím, co víc bych ti řekla. Jejímu srdci je fuk, jestli je Rus, Čech nebo Američan. Podívej se na Lebedovou, taky si tahá do postele Němce a to místo po jejím manželovi zdaleka nevychladlo.“
Petr stiskl rozčíleně čelisti k sobě. Černé oči s neuhasínající mladickou jiskrou si prohlédli choť od hlavy až k patě. Znechuceně si odplivl k nohám. „Má jediný štěstí, že stojí na správný straně fronty.“





zdroje obrázků: tumblr.com

Žádné komentáře:

Okomentovat