neděle 8. února 2015

1945 - Měsíc temna - část 3


Anna se na druhý den probudila ve své posteli. Cítila na tváři dotek dětské ruky své mladší sestry. Mhouřila na ni oteklé, mírně zarudlé oči. Neměla sílu se zvednout, ležela jako nemocná.
„Ublížil ti?“
Anna pouze zakroutila hlavou, neměla sílu ani odpovídat. Protože kdyby otevřela pusu, řekla by nejspíš něco, co by nechtěla a nejspíš by se opět musela rozbrečet.
„Je ti dobře?“
Jen pohladila Katku po vlasech. Neměla modřiny, které by mohli prozradit události uplynulé noci. „Za chvíli vstanu,“ zašeptala. Věděla moc dobře, že musí vstát, postarat se o dvůr, zajít do místního obchodu, kde pulty zely téměř prázdnotou. Nemůže si dovolit proležet celý den a nechat Katku samotnou, ať si jde po svých nebo dokonce dělat její práci.
„Ti vojáci už odešli,“ promluvila tiše, jako by celý pokoj ještě spal a ona ho nechtěla probudit. Možná jen ze strachu, že ji uslyší ti, co tu nejsou a ani jí nerozumí.
Anna se opřela o lokty na posteli a napůl si pomohla do sedu, rozhodně to po včerejší noci nebylo moc příjemné. „Odešli?“ Naděje v jejím hlase se nedala schovat. „Všichni?“
Katka pokývala hlavou. „Hrozně dupali.“ Vzápětí se lehce zachichotala, když se starší sestra usmála. „Upleteš mi copy?“
Znovu ji pohladila po jemných světle hnědých vlasech. „Jistě a neboj, budou pevné.“
Anna prováděla to samé jako obvykle, ale s naprostou lehkostí. Nemusela mít strach, usmívala se, hrála si s Kačkou, když čekala, než v míse vykyne těsto nebo než se upeče chléb a sladký bochánek s trochou rozinek, jak si Katka přála. Měla radost, proto ji chtěla své mladší, nejmilejší udělat také. Jenže všechno vydrželo jen několik hodin. Když dávala v plechovém hrnku sestře ohřáté mléko na dobrou noc, zaslechla jejich odporné hlasy za dveřmi. Smáli se, patrně byli opilí. Čekala, že vpadnou všichni dovnitř, budou se dožadovat velkého množství jídla, budou mít všelijaké poznámky. Ale spletla se. Jejich halas byl slyšet jen za dveřmi statku. Otec, sedící u stolu se zašedlým čtverečkem gázy na čele, si jen dlouze povzdechl. V duchu byl vděčný, že může být celý den na poli, kde se před nimi skryje a vyhne se přítomnosti nezvaných hostů. Matka se naopak s obavami podívala po Anně. Neušlo ji, že podivně ztuhla a strnula. Ve skutečnosti to nebylo jen proto, že se Lev vrátil, ale i jejich řeči.
„Nejvíc jsem se smál, když Sergej ve stodole vystřelil do stropu a ty tři Němci v podvlíkačkách vystřelili ze sena. Jeden si je ještě zapínal!“
„A pak mezi těma prasatama venku spadnul do těch jejich sraček!“ Následoval výbuch smíchu. Postávali před jejich dveřmi, oklepávali si bahno a slámu z podrážek bot. Při tom pokuřovali levné cigarety se špatným tabákem. Stmívalo se, hejna mušek jim kroužili kolem hlav a na starém holubníku se k sobě tulilo pár opelichaných holubů.
„Ten jeden z nich se pochcal, než si ho zastřelil…“
„Může bejt rád, že to dostal do hlavy. Ten jeho kámoš si myslel, že si pomůže, když začne zdrhat. Po těch prostřelených kolenech se tam v prachu plazil jako mrtvola. Byl to jeho problém, měl klečet tam, kam jsme ho postavili.“
Anna se stejně strnule s vytřeštěným pohledem otočila ke dřezu s nádobím, jen co zarachotily dveře v předsíni. Slyšela jen jedny kroky. „Dobrý večer.“ První slušnost, které se od jejich násilného vniknutí na jejich pozemek a do jejich domu dopustil. Všichni do jednoho jeho pozdrav ignorovali. Automaticky z chodby zabočil do koupelny. V teplé vodě si z rukou smýval špínu i zaschlou krev. Klouby měl z pokusu o vyslýchání lehce odřené, mnul si je a drhnul malou kostkou mýdla, dokud ho rány nezačaly znovu pálit. Do kuchyně se vrátil s vyhrnutými rukávy košile a se spuštěnými šlemi. Anna se zrovna chystala jít uložit Katku do postele.
„Najedli jsme se ve vedlejší vesnici.“ Palcem si mnul stále ještě vlhké dlaně.
„Dobře,“ odpověděla tiše, stroze, aniž by se ohlédla. Za to Katka se otáčela přes rameno na Lva, který se na děvčátko pousmál. O to rychleji ji Anna popohnala do schodů. Pomohla ji převléknout se do noční košile, složila denní oblečení na malou hromádku na židli poblíž postele. Z dětské knížky, kterou snad znaly obě nazpaměť, vybírala pro Katku pohádku na dobrou noc. Sice měla jít příští rok do školy, ale bez toho se neobešla. Zvlášť v době války ne, uklidňovalo ji to, nebyl tedy důvod tenhle zvyk zrušit a vzít ji jednu z mála věcí, z kterých se mohla těšit.
Dočítala poslední řádky, sestra už tiše a pravidelně oddechovala. V tichosti odložila knihu, vstala.
„Kam jdeš?“ zašeptala zachumlaná v přikrývkách.
S rukou na klice se zastavila. „Umýt se, klidně spi.“ Už ze zvyku našlapovala co nejtišeji, přesto nějaké prkno v podlaze nebo na schodech zavrzalo. V koupelně se dívala v matném zrcadle na svůj odraz. Za poslední dny najednou zestárla, vypadala starší, strhanější. Pomalu se svlékala z denních šatů, aby se mohla umýt. Po té noci si připadala víc než odporná, štítila se i sama sebe, chtěla alespoň část z toho smýt. Ať něco z té hrůzy odplaví voda. Tenký pramínek vlažné vody jí tekl po krku přes holá záda podél páteře až k sukni. Naskakovala ji husí kůže a Lev tu kapku tekoucí po ladné křivce sledoval mírně pootevřenými dveřmi. Věřil, že kdyby se sešly za jiných okolností, nechovala by k němu takovou nevraživost. Přemýšlel, co zapříčinilo její nenávist více. Nabídka, kterou Anje dal, ten šílený výslech v jejich kuchyni, že na ní mířil zbraní jen kvůli vlastní obraně nebo to, že vůbec přišli? Pravděpodobně všechno z toho, jen nedokázal odhadnout, co se na tom podílí nejvíc. Anja pro něj byla krásná, měl by problém se jí nedotknout. Svrběli ho prsty pohladit ji po hladké šíji, zopakovat včerejší noc. Proto se urychleně od dveří koupelny vytratil. Po cestě si ale nedal pozor a prkna mu pod gumovými podrážkami zaskřípěla.
Anna trhla hlavou směrem ke dveřím. Nahlížela do temné mezery, kde nezahlédla sebemenší obrys. Tiskla si ruce k tělu a zakrývala si obnažená prsa. Dlouho se tam do chodby dívala, špicovala uši, ale nezaslechla už nic. Podivně napjatá dokončila svou očistu, odebrala se k sobě do pokoje. V naprosté tichosti, aby neprobudila Katku, ulehla v krví potřísněné noční košili do postele. Upírala oči k černému stropu, bála se usnout. Po chvíli na chodbě slyšela těžké pomalé kroky. Blížily se k jejich dveřím. Na okamžik se zastavili. Anna se neodvažovala ani dýchat, krev jí opět tuhla v žilách. Pak se kroky vzdálily. Vedle zavrzaly mírně zrezavělé panty, dveře lehce klaply a Anna si dlouze s úlevou vydechla, spadl z ní velký balvan. Tuhle noc mohla klidně spát.
****
„Slyšeli jste to o paní Lebedové?“ ptala se druhé ráno paní Kratochvílová, která si sice na vesnické drby příliš nepotrpěla, přesto tuhle informaci nedokázala dusit v sobě. Normálně podobné informace šly jedním uchem dovnitř, druhým ven. Ostatně při práci na poli nebo se zvířaty toho moc pochytit nemohla.
„Co jsme měli slyšet?“ Anna projevila zájem, kdežto její otec Petr pouze mlčky protočil oči. Ženské věci ho upřímně nezajímaly. Zrovna paní Lebedová nebyla osoba, kterou by chtěl při snídani řešit.
„Malý Adámek říkal, že ta její nová známost je hodně zvláštní.“ Paní Lebedová byla bohužel vdova, před necelým půl rokem se však objevila v přítomnosti celkem mladého pohledného muže. Nikdo ho neznal, říkala, že je to vzdálený rodinný přítel ze strany její starší sestry, která těsně před válkou utekla. Jenže šestý rok války si člověk hleděl hlavně svých věcí, proto se o její známost nikdo nezajímal.
„Čím je zvláštní?“ Anna nechápavě nakrčila čelo, když si sedala se snídaní ke stolu. Poslední týden snídali mnohem později, poté, co Rusové vypadli z jejich statku. Alespoň na několik hodin byl jejich domov opět domovem.
„Prý pořád mlčí. A znáš Adama, malý zvědavý neposeda, má pořád plno otázek. Málokdy vychází ven, když už, tak jenom do zahrady nebo k lesu.“
Starší dcera pokrčila rameny. „Na tom není nic zvláštního. Třeba je ten muž jen zamlklý a nemá rád takové otázky. Třeba je zvyklý na jiné způsoby. Paní Lebedová si ráda hraje na nóbl paničku.“ Trochu se uchechtla, upila z hrnku teplý čaj s kapkou medu.
„Ano, máš pravdu, na tom by nebylo nic zvláštního, ale naposledy mu odpověděl.“ Paní Kratochvílová se odmlčela, dramatická pauza měla naznačit, že přijde něco vážnějšího. „Měl výrazný německý přízvuk,“ dodala.
****
            Uprostřed lesa mezi vesnicemi se ruští vojáci v uniformách a nabytými zbraněmi brodili hustým podrostem. Vysoké boty se jim motaly do houští. Pohledem kolem sebe hledali skryté zákopy, bunkry, poklopy zahrabané listím, stopy, jakoukoli známku přítomnosti německých vojáků nebo jakoukoli možnost úkrytu. Sergej s Andrejem se bavili o dvou místních holkách bydlící kolem rybníka na návsi. Ne všechny holky ve vsi byly totiž stejné jako Anna. Ta se vzpouzela, křičela, plakala, nenáviděla. Jedna z těch, o které byla řeč, si naopak naivně myslela, že bude terno nabrnknout si ruského vojáka, dokonce se s ním snad vrátit do jeho rodné vlasti, že tam bude lépe než v Čechách. Byla dobře povolná, sama na něj dělala oči a rozhodně neměla problém roztáhnout nohy. Lev je neposlouchal, bral své povinnosti vážně. Soustředěně prohlížel každou podezřelou muldu v zemi. Až pozdě odpoledne našel ve starém hnijícím jehličí stopy. Poměrně hluboké, podrážka naznačovala vojenskou obuv. Sledoval je zhruba sto metrů až k podivně rozházenému listí. Botou odhrnul hlínu, jehličí i zbytky hnědých listů. Pod nánosem objevil kovový poklop. Na povrchu se dalo jen stěží odhadnout, co se nachází pod nimi. Mohlo se jednat o menší bunkr nebo jen betonovou šachtu pro jednoho člověka sloužící jen jako nouzový úkryt. Nejspíš je slyšel přicházet, proto zamířil sem. Stopy vypadaly poměrně čerstvě.
            „Namiřte zbraně, zatím ale nestřílejte. Až to otevřeme, bude se divit.“
            Jeho muži se rozestavěli kolem poklopu. Lev sám se sehnul a víko zvedl. Do úzkého betonového prostoru proniklo ostré světlo. Jak se ukázalo, doopravdy jen stará šachta, kam se s bídou vešel jen jeden člověk. Dříve to nejspíš sloužilo jako past na větší zvířata. Do bledého obličeje oslepeného slunečním světlem mířilo osm hlavní samopalů.
            „Vytáhněte ho.
            Tři muži odložili zbraně a vytáhli ho z úzkého otvoru v zemi. Jakmile skopčák ucítil pod nohama pevnou zem, pustil se pěstmi proti Lvovi. Měl v úmyslu ho odvést do vesnice, vyslechnout. Namísto toho dostal jeho hlavou do břicha. Popadl dalšího bezejmenného Němce za ramena a uštědřil mu tvrdou ránu pěstí zespodu do čelisti. Muž zavrávoral, upadl na záda. Jenže když se dostal znovu na nohy, svíral v ruce kámen. Při dalším Lvovu výpadu se s ním ohnal. Trefil ho přesně nad čelo, ostré hrany mu roztrhly obočí a krev se mu valila přímo do oka. Rána ho na okamžik ochromila. Pomrkával, stíral si prsty krev, kterou si akorát po obličeji rozmazával, aby vůbec něco viděl. Před očima se mu míhaly malé barevné jiskřičky. V tu chvíli zazněla krátká dávka ze samopalu. Sergej mu prostřelil kyčel, další kulka zasáhla jeho záda. Kdyby to neudělal, rozmlátil by Lvovi lebku.
            „Shoďte ho tam!“ křikl na ostatní. Doposud přihlížející Němce popadli, hodili ho zpět do šachty. Při dopadu zaznělo ošklivé křupnutí způsobující silnou bolest, která majiteli zvedla žaludek natolik, že si nazvracel do klína. Ještě do něj jednou střelili, pak za ním s rachocením zabouchli poklop. Dlouhou ulomenou větví víko zapřeli. Jen ať tam vykrvácí.

            „Vrátíme se,“ rozhodl Lev. „Takhle nic nevidím, bude trvat, než se vrátíme zpátky, už je dost pozdě.“

            Andrej rozrazil ramenem dveře statku. Kovová klika opět se silným rachocením vrazila do vyštípnutého kousku zdi jako první den. Po nárazu se na zem snesl prach omítky. Kolem ramen měl hozenou Lvovi paži, podpíral ho a nadlehčoval mu tak vymknutý kotník. V chodbě se po tmě ukopl o prázdné bandasky na mléko, z ramene mu sklouzl kožený popruh, na němž visel samopal. S řinčením dopadl na kamenné dlaždičky.
            „Kruci, dávej trochu pozor.“ Lev už se zmohl jen na mumlání. Dělalo mu problém otevírat pusu. Při pádu v lese si totiž natrhl i ret.
            „Tak tu nemá být taková tma!“ Andrejovi docházely síly i trpělivost. Táhnout na zádech pomalu dvakrát tak těžšího chlapa, než byl on sám, dalo dost práce.
            Petr Kratochvíl sešel pouze v nočním úboru s malou petrolejovou lampou v ruce ze schodů. Trochu natáhl ruku, aby si posvítil směrem do chodby. Mlčky k nim přistoupil, podepřel zakrváceného vojáka na druhé straně, jelikož ten druhý byl pod jeho vahou podivně nalomený. Čekal, že se co chvíli zlomí úplně. Pomohl mu s ním na nejbližší židli.
            „Co tu děláš?“ oslovoval šeptem svou ženu, když se po schodech vracel zpátky do patra i se světlem. Vojáky tam nechal sedět po tmě.
            „To mi spíš řekni ty, co se tam dole děje,“ tiskla si k sobě pažemi vlněný šál přes noční košili.
            „Co asi, Rusové. Jeden z nich je celý od krve, nemůže chodit.“ S povzdechem protočil oči v sloup, když se za matkou objevila Anna. „Jdi spát, tohle je jejich věc, nech raději…“
            Anna ho nenechala nic doříct. Měla nechat svou matku, to zrovna. Ať už se jednalo o cokoli, musela se toho zhostit sama. Řekl, že mu má projevit náklonost. A jen Bůh ví, co by se stalo, kdyby to neudělala právě teď. Ublíží Katce? Nebo znásilní její matku? „Nerozumíte jim, běžte spát. Udělám to.“ Opatrně si od otce vzala světlo a bosa seběhla zcela tiše dolů do kuchyně. Zaraženě se dívala na oba muže. Lva by téměř nepoznala. Andrej si ji prohlížel, po spáncích mu stále ještě stékal pot po té velké námaze. Děvče v noční košili v něm vzbuzovalo jisté choutky.
            „Andreji,“ zamumlal. „Už jdi.“ Mlčky kývl a při odchodu se opět ukopl o kovové nádoby.
            Anna vyndala z kredence mísu, do níž si připravila teplou vodu. Z vedlejšího pokoje přinesla na proužky nastříhané plátýnko a gázu. Na stůl postavila světlo. Naklonila se k jeho obličeji, aby si mohla rány vůbec prohlédnout. Nemusela být žádná odbornice. Moc dobře poznala, že jsou rány dost ošklivé.
            „Asi to…bude bolet,“ zašeptala. Ve vodě namočila bílou látku. Prozatím stírala krev jen v okolí ran. Pod teplou vodou zaschlá vrstva povolovala, pouštěla. Omývala mu ji z tváře i z brady.
            „To nevadí. Jen do toho.“
            „Co se stalo?“ Tu otázku měla již delší dobu na jazyku. Cokoli uslyší, může jen přisuzovat své hloupé zvědavosti. Omlouvala si ji jako jistou formu projevu náklonosti.
            „Němec,“ zamumlal stěží přes rozbitý ret. „Měl v ruce kámen.“ Vzápětí nepatrně sykl, když se dotkla roztrženého obočí. Anna chtěla ucuknout, zadržel ji však za zápěstí. „Jen pokračuj,“ vybídl ji.
            Strnule přikývla. „Nemluvte.“ Všimla si, jaké potíže mu dělá mluvení s rozbitými ústy. Neptala se dál, nechtěla vědět víc. Bylo mnohem lepší neznat detaily. Opatrně čistila jeho rány v obličeji, aby s hrůzou zjistila, že je rána v obočí hluboká a rozšklebená natolik, že si vyžaduje několik stehů. Hrdlo se jí sevřelo, v krku se vytvořil knedlík, který nešel spolknout. Uměla šít, uměla použít jehlu a nit, ale ne na člověku. Zhluboka se nadechla, oči sklopila na stůl. Voda v misce se dávno zbarvila do tmavě růžové.
            „Co je,“ mumlal tiše, když dlouho nic neudělala.
            „Budu…“ zhluboka se nadechla. Jen z té představy se Anně dělalo nevolno. „Budu to muset zašít. Jinak by se ta rána nezahojila.“ Zapichovat jehlu do masa otevřené rány bez jakýchkoli tišících prostředků jí zvedalo žaludek. Nikdy nikomu úmyslně nezpůsobovala bolest, nechtělo se jí do toho ani teď, přestože se jednalo o pomoc a v jistém smyslu přátelské gesto.
            Lev se nepatrně uchechtl do koutku úst. „Neumíš šít?“ Jiný problém mu na mysl nepřišel.
            „A-ano, umím, ale…“
            Obyčejně by tázavě zvedl obočí, ale cukavá ostrá bolest mu v tom zabraňovala. „Ale?“ zopakoval po Anje.
            „Bude to bolet.“
            „Řekl jsem, že to nevadí. Jen se do toho pusť.“ Překvapilo ho, že největší problém má se způsobením bolesti. Pokud by ho nenáviděla tolik, jak se domníval, s chutí by se v ráně rýpala jehlou, sypala do ní sůl, dokud by nezačal prosit.
            Na okamžik zmizela ve vedlejším pokoji. Bosá přicupitala zpátky s malým košíčkem na šití. Ze špulky odmotala dostatečně dlouhý kus bílé nitě. Z několika jehel zapíchaných v jehelníčku vybrala tu nejtenčí. Ve chvíli, kdy chtěla její tenký konec strčit do plamene v petrolejové lampě, vytáhl z kapsy uniformy placatku. Z odšroubovaného víčka se jim do nosu dostal ostrý zápach silného alkoholu.
            „Vodka bude lepší.“
        Anna nepatrně přikývla a nad mísou polila jehlou trochou ruské vodky. Páchla jako stoprocentní líh. Musela být velmi silná. Levou rukou držela konce roztržené kůže u sebe. Pravá s jehlou se jí třásla, ztěžka polkla. Lev ještě do sebe těsně před tím obrátil placatku, spolkl pár velkých loků vodky.          „Omlouvám se,“ špitla. Pak zabodla jehlu do okraje kůže. Mezi prsty cítila čerstvou horkou krev. Neustále polykala, aby potlačila nevolnost. Jednoduchým stehem sešívala obočí dohromady. Plně se na svou práci soustředila, nevšimla si proto, že pevně svírá čelisti k sobě. Nebyla lékař. Nebyla o nic klidnější, když poslední steh zakončila uzlem a nit od čela odstřihla. Anna byla v tváři bílá jako stěna a nohy měla jako dva kusy ledu. Kus plátna opět namočila ve vodě s příměsí vodky. Otřela čerstvou krev, čelo i okolí rány dočista. Oddechla si, až když neodborně vyšitý žebřík stehů zakryla čtvercem bílé gázy, který přelepila dvěma pruhy leukoplasti. Neuvědomovala si, že ji Lev drží za jednu ruku, mne, přejíždí po ní prsty.
            „Zvládla jsi to.“ I přes bolest ve spodním rtu se na Anju pousmál.
            „Ještě ten kotník,“ zamumlala.
            Než si omyla prsty od jeho krve v krvavé vodě, zul si vojenské boty. Anna si přitáhla židli, usadila se a na její okraj opřela jeho pravou nohu. Jen s velkým sebezapřením ignorovala zápach. Oteklý kotník měl již celý fialový.
            „Taky Němec?“ utrousila tichou poznámku, zatímco z papírového sáčku vytahovala obinadlo.
            „Při návratu jsme se trochu ztratili v lese. Moc jsem toho neviděl. Noha se mi zamotala do pasti na zvířata.“
            Pytláci, pomyslela si Anna znechuceně. Jenže zoufalá doba si vyžaduje zoufalá řešení. Její štíhlé prsty obratně stahovaly vymknutý kotník obinadlem. Během minuty konec stahovací látky zajistila drobným háčkem. „Hotovo.“ Vstala, uklízela šití, krvavé pruhy látky i mísu. Nechtěla, aby něco z toho Katka ráno našla.
            Sotva Lev vstal, Anja už stála u něj, aby ho trochu podepřela. Ptal se sám sebe, jestli ze strachu nebo mu snad chce doopravdy pomoct? Snažil se na ni nepřenášet svou váhu. Po rovince to šlo, do schodů to bylo horší. Dovedla ho až dovnitř bratrova pokoje. Světlo už nepobrala, viděli jen díky dorůstajícímu měsíci. Avšak nedokázala pochopit jednu věc. I přes všechnu tu nenávist, kterou k němu cítila, jí bylo jeho pomláceného obličeje svým způsobem líto.
            „Děkuju.“ S úlevou si vydechl, když dosedl do měkké postele.
            „Není zač,“ pípla skoro neslyšitelně. Chvíli přešlapovala bosá na místě. Nakonec si nervózně sedla na okraj postele vedle Lva. Třeba od ní čeká ještě něco víc, říkala si v duchu. Projevila soucit. Vlastně ho nemusela ani příliš předstírat. Měla by soucit i se stejně zraněným Němcem. I takový chlap najednou působil zranitelně. Stačí mu jen rozbít obličej, vymknout kotník a už je z něho chudák s omezenými možnostmi i hybností. Jen projev náklonosti…jen projev náklonnosti, jen projev náklonnosti. Lev upřímně nechápal, proč tam Anja pořád sedí. Užuž se chtěl zeptat, ale políbila ho. Posunula se k němu blíž, tiskla se na jeho plné rty, tedy na tu nezraněnou část. Položila mu ruku na stehno, domnívala se, že tak je to správně. Ani nevěděla, co dělá, co má dělat. Jen projev náklonnosti, zopakovala si v duchu jako básničku, nebo tím své činy jenom zdůvodňovala?
            Nedbal natrženého rtu, ani pulzující bolesti, ten polibek Anje opětoval. Měl dojem, že na to vlastně čeká, proto je k němu tolik tiskne. Když se odtáhla, upírala k němu doširoka otevřené oči. Lev si jen přejel jazykem po rtech a natáhl ruce k její noční košili. Rozvázal tu cudnou šňůrku u krku. Prsty ji nejdříve pohladil po hladkém krku, pak vsunul ruku za výstřih. Pomalu přejel přes oblé ňadro. Jemně ho uchopil, vešlo se mu akorát do dlaně, zároveň ji na krk políbil. Anja se v tu chvíli přerývavě nadechla. Hrklo v ní, po těle se jí rozlil příjemný hřejivý pocit. Vyděsilo ji to, nic podobného před tím nezažila. Projev…náklonnosti, zopakovala znovu. Najednou se od něj odtáhla, Lev čekal, že uteče k sobě do pokoje, ale přelezla si na postel za něj. Třebaže měl vymknutý kotník, přetočil se nad ní už s rozepnutým poklopcem.
            „Budeš zase brečet?“ ptal se tiše. Jednou rukou se opíral vedle její hlavy, druhou Anje pokrčil nohy. Zakroutila hlavou. Vyhrnul jí noční košili k pasu, pohladil po stehně směrem vzhůru. Vsunul ruku pod její kříž, víc ji prohnul, nadzvedl a přisunul k sobě, když na ni napjatý vzrušením nalehl. Tentokrát nezavzlykala, nýbrž se jí z krku vydral jakýsi přidušený sten.
            „Tiše,“ vysoukal ze sebe stěží. Namísto dlaně ji přidusil svými rty. Po několika minutách měl dojem, že skoro prosebně kňourá. Ujistil se, když mu nohama obemkla boky a prsty mu zaryla vzadu na krku.




Žádné komentáře:

Okomentovat