sobota 24. ledna 2015

Život ve stínu velkých jmen

Častokrát jsem narazila na články, kde si redaktoři stěžují, že česká literární "scéna" je užší a chudší a chabější a jak Češi moc netvoří.

Tvoří, ale široká celorepubliková veřejnost o tom vlastně pořádně neví, protože nakladatelství o nich nechtějí slyšet. Nabídky odmítají, někdy nemají ani dost slušnosti se ozvat a omluvit, že nemají zájem. Normální člověk zkrátka nemá šanci, protože dávají přednost zavedeným autorům  - Nesvadbová, která těží ze slávy svého otce, nebo Viewegh, kterého vydávají ze setrvačnosti i když se to nedá čís. Shodou okolností jsou oba dva zmínění často zastoupení v žebříčku 50ti nejhůře hodnocených knih.

Vrcholem všeho pak je, když se v televize ukáže reklamní spot lákající na film podle úžasného románového bestselleru "Román pro muže" nebo "Pohádkář" - přičemž komentáře pod knihami i filmy jsou vskutku šťavnaté a obojí je hodnoceno jako propadák. Přesto je nakladatelství vydávají dál a někoho, kdo má talent odmítnou, protože zkrátka nemá jméno a nechtějí se pouštět do něčí prvotiny.

Což je úplně stejné chození v kruhu jako s hledáním práce. Bez praxe vás nikdo nepřijme, ale kde máte asi sehnat praxi, když vás nikdo nepřijme? Jak můžete mít na bibliografickém žebříčku vydanou knihu, když o prvotinu nemá nakladatel zájem, ale bez ní si nikde neškrtnete?

Dalším vrcholem tohoto spisovatelského martyria a snahy prorazit na literární trh je argument, že jsme pouze zaměřeny na překladovou literaturu. Když Čech napíše román, například o holce, která se bude starat o ochrnutého muže, do kterého se pak zamiluje a změní jeho zapšklý život, nevydají ho. Raději sáhnou pro téměř totéž od Jojo Moyseové, zaplatí autorská práva, překladatele a na obálku plácnou nálepku "Bestseller".

Sami nakladatelé nám podrývají větev a spisovatelské sebevědomí, načež si pak stěžují, že Češi nijak netvoří a náš trh slábne. Není divu, když mají takový přístup. Měli by si především zamést před svým vlastním prahem a teprve pak si stěžovat na kvalitu české literatury. Ano, někdo by mohl namítat, že v dnešní době se snaží psát úplně každý a je hrozně těžké se tou horou nabídek a rukopisů prokousat, oddělit zrno od plev... Ale spousta z nás má nějaký talent, který zakrní, pokud bude pořád odmítán a odvrhován.

Neberte si tenhle článek jako nějaké nenávistné strefování do úspěšných autorů jen proto, že jsem zažila neúspěch nebo snad ze závisti. Snažím se jen pochopit jejich logiku a fakt, proč zkrátka nedají šanci ještě někomu jinému, zvlášť když jsou knihy od Nesvadbové a Viewegha hodnoceny tak, jak jsou hodnoceny. Asi je na nich něco špatně, když většina jejich knih má hodnocení kolem 50%, ne?

Jak k tomu pak přijdou jiní čeští autoři. Kateřina Petrusová píše odlehčené romány, jednoduché, vtipné, někdy s kriminální zápletkou. Lehké na čtení, dobré na zrelaxování upracovaných a vystresovaných mozků. Ale tohle pytlíkování a vyzdvihování nedobrých či špatných knížek nedává jejím románům moc velké šanci na pořádný úspěch. Dneska Vieweghovi vydají cokoli, i kdyby napsal úplnou koninu o ničem, zmatenou a nepochopitelnou patlaninu uvařenou z vody. Je přece Viewegh, to se lidem musí líbit a ti idiočtí čtenáři to přece koupí, tak co.


Nezbývá nám než jen čekat. Časem se snad tenhle postoj změní a i obyčejní tvůrčí lidé dostanou více prostoru pro realizaci a šancí na úspěch :)

A co vy? Jak se stavíte k tomuto názoru nebo výše zmíněným autorům?

4 komentáře:

  1. Mluvíš mi z duše. Párkrát jsem se už pokoušela udat jednu svou knihu, ale byla jsem odmrštěna s tím, že dotyčné nakladatelství se zrovna chystá vydat velmi podobnou - na rozdíl od té mojí už to byl samozřejmě světově proslulý bestseller. Jednou mě odmítli s tím, že můj příběh má stejný název jako ten, co právě vydávají (jako by to byl neřešitelný problém). Ale většinou se ani neobtěžují sdělit svůj názor. Neřeknou, co se jim na mém rukopisu nelíbí. Odepíšou jen "zdá se povedený, ale do našeho plánu ho nezařadíme, děkujeme za pochopení". A někdy se pro jistotu neozvou už vůbec. Chápu, že odpovídat každému pisálkovi, co se snaží prorazit se svým rukopisem, je náročné. Přesto mi na tomhle přístupu něco vadí. :-( Jejich argumentem často bývá, že vydat si v dnešní době knížku vlastním nákladem je prostě báječný nápad, ale těžko si někde vycucám přebytečných 30 000, když studuju a navíc nepracuju, protože - jak jsi sama výše trefně poznamenala - nemám praxi a nikde mě bez ní nevezmou. :D Je to vskutku začarovaný kruh a nám nezbývá než se pokusit prorazit online cestou. Blogy, e-knihy, soutěže. A doufat, že z toho jednou vzejde možná něco většího... :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jejich výmluvy jsou opravdu zajímavé. Mě zas řekli, že odmítají proto, že regulují produkci novinek a nemůžou si dovolit vydat další novou knihu, při tom jsem pod jejich hlavičkou vyhrála literární soutěž. Člověk jim nechce sahat do svědomí, ale těžko říct, kde leží skutečná pravda. Neřekli nic, co je na tom špatného, dobrého... Tolikrát mi napsali - máte talent, ale bohužel se nehodíte, máte talent, ale děláme překladovou literaturu... Tahle problematika je vlastně jedna obří Hlava 22.

      Vymazat
  2. Péťo, napsala jsi to velmi výstižně. Myslím, že v tomhle článku se najde každý, kdo se už někdy pokoušel poskytnout širší veřejnosti vlastní tvorbu.
    Vydat prvotinu je vlastně takový boj s větrnými mlýny, protože skoro každé nakladatelství má u formuláře uvedenou magickou větu "Pokud do třiceti dnů neobdržíte naší odpověď, rukopis nebyl přijat". To proč nebyl rukopis přijat, už písmákovi ale nikdo nepoví, a ten může jen tápat "Co jsem udělal špatně? Je to neoriginální? Nezajímavé? O ničem?" Těžko říct...
    Tuhle problematiku s námi rozebíral profesor, který vede semináře tvůrčího psaní a nakladatelské práce. Ve většině případů mluví z vlastní zkušenosti a jinak tomu nebylo ani v případě vydání prvotiny. Pro nakladatelství je to vždycky tak trochu monkey-business, protože nikdy neví, jak bude kniha přijata veřejností. Nejjednodušší cestou je pak vydání na vlastní náklady (ale to si může dovolit jen málo kdo). Vložíš svůj kapitál do vydání, prezentace prostřednictvím plakátů na zastávkách a výlohách knihkupectví, slavnostního křtu (ideálně Luxor-Praha Václavák) a v neposlední řadě také do patrona. (Taková perlička - profesor požádal dietoložku Cajnhamelovou o účast na křtu detektivky. Ta by prý přijala, pokud by dostala 30-ti tisícový honorář. Poslal ji samozřejmě k šípku, a patronkou se stala Daniela Fisherová, která se v literatuře už nějakou dobu pohybuje).
    Je to prostě business a v tom, jak známo, nikdy nejde o člověka, ale o prachy. A i když vydají odpad, jehož autorem je známá osobnost, nic si z toho nedělají. Berou to asi tak, jak jsi sama v článku napsala :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hrozně mě tenhle přístup štve, protože oni v podstatě nakladatelé někdy snad i záměrně odmítnou proto, aby se autor uchýlil k vydání na vlastní náklady, protože pak to má nakladatel bez práce a když se to náhodou povede, tak po něm napodruhé skočí a slízne smetanu, opět téměř bez práce.
      Samozřejmě prezentace knihy se neobejde bez patrona a sežeňte dneska někoho, kdo to udělá s dobré vůle a ne pro prachy. Bohužel pro nás všechny hýbou světem :/
      Mimochodem - je pak snadný udělat i z kraviny bestseller, když má dotyčný jméno, protože si to kvůli tomu jménu každý koupí a nakonec na to nadává, že utratil dvě, někdy i tři stovky za blbost.

      Vymazat