čtvrtek 29. ledna 2015

Ženy na cestách: Korfu - 1. den


Řecko je opravdu obdivuhodná země a my ještě obdivuhodnější cestovatelky. Společně s matkou a její spolužačkou Ingrid jsme vyrazily už po osmé do Řecka. Tentokrát jsme se vracely na ostrov Korfu. Jmenuji se Patricie a hodlám vám o naší cestě vyprávět.

1.  DEN

Poprvé se totiž projevilo (Korfu) jako naprostá katastrofa se zahnívající vodou, stovkami komárů, panem domácím, kterému jsme říkaly Jonáš podle toho rýpavého tělocvikáře ze seriálu Hospoda, a delegátem, jenž o sobě tvrdil, že je kosmopolitní a nemá žádnou národnost, přesto měl řecké jméno, které nikdo z nás neuměl pořádně vyslovit, takže jsme ho nazývaly Choroba. Vzhledově dělal čest své přezdívce, protože skutečně vypadal nemocně. Jeho manželka, jakožto správná žena podporující svého muže, působila úplně stejně, takže obdržela statut Chorobka. Jeho delegátské schopnosti dosahovaly stejných kvalit jako jeho chorobný zjev. Když jsme odjížděly na letiště, zaspal, nechal si ujet autobus a nás stát v bouři a dešti o rozměrech biblické potopy.

Do druhé návštěvy jsme tedy vkládaly veškeré naděje. Místo severu ostrova jsme vybraly letovisko v jižním cípu na východním pobřeží – Moraitika. Katalog popisoval letovisko jako malé pobřežní městečko. Skutečnost však vypadala docela jinak. Malé městečko připomínalo polomrtvý zapadákov kolem dokola zarostlý a zaházený bordelem. Scházela jen koule suché trávy prohánějící se prázdnou ulicí ve stylu divokého západu.

Nicméně vrátíme se na začátek. Už samotná cesta představovala zážitek, protože deset minut před odletem nám rozhlasem oznámili, že náš let bude opožděn kvůli technické poruše, což v turistech samozřejmě vzbuzuje jen ty nejlepší myšlenky, že? Každý si totiž okamžitě vzpomene na katastrofické filmy, které naschvál dávají v době dovolených, nebo na ten úžasný cyklus „Vteřiny před katastrofou.“
Naší vteřinou před katastrofou se ukázalo být rozbité WC. Letuška se omlouvala, že se pokoušeli rozbitou toaletu opravit, ale ani po půl hodině nedokázali prošťouchnout ucpaný záchod, takže s lítostí oznamovala, že bude po celou cestu fungovat jenom jeden. Aby toho nebylo málo, náš let nebyl přímý, ale s mezipřistáním v Kalamatě. V duchu jsme si říkali, že ČSA zkrátka umí připravovat nečekané extrabuřty.

Protože nějaký Hulk před námi ucpal záchod, takže jsme měli k dispozici jen jeden, snažila se nám úžasná letecká společnost vykompenzovat odložení letu pitím zdarma. Dostali jsme všichni, třebaže někteří z nás neměli žízeň. Samozřejmě myslím sebe s matkou. Před odbavením jsme musely vypít, co jsme měly v kabelce. Protože je na letišti všechno předražené, udělala jsem nám doma šťávu. A protože jsem úplně blbá, spletla jsem si půllitr s litrem. Připravila jsem pro každou z nás dvojnásobné množství, které mě matka následně nutila vypít se slovy, že ona už má žáby v žaludku a já ještě ne. Ingrid by navíc dostala infarkt, že jsme vyhodily do koše něco, co se ještě daleko zužitkovat.
Během letu jsem potřebovala na záchod. Murphyho zákon schválnosti platil v praxi na tisíc procent. Chtělo se úplně všem. Fronta se táhla uličkou, zatímco se letušky mezi přešlapujícími turisty s plným močákem snažily servírovat občerstvení.

Matka sice namítala, že se jí nechce, ale přesvědčila jsem jí, že než na ni přijde řada, bude se jí chtít.

Taky že chtělo.

Fronta se sunula kupředu žalostně pomalu. Pod nohama se nám pletlo batole, které se silně nudilo, a které v celém letadle evidentně nikdo nepostrádal. Nejhůř mi bylo, když už se potřeba blížila do stavu nouze – tedy na krajíčku -  a v kabince se špracjlo obtloustlé dítě s maminou. Stále nechápu, jak se do té miniaturní kabinky dokázaly poskládat. Pro ty, co neznají letadlové záchody – jakmile otevřete dveře, ukopnete se o záchod, popřípadě šlápnete do mísy, nemluvě o hledání schovaných komponent – toaletního papíru nebo splachovače.

Než se letadlo připravilo na mezipřistání, stačila nám letuška nacpat ještě dvě skleničky vybraných nápojů a hrnek kávy nebo čaje. Stále se držely plánu kompenzace porouchaného záchodu tím, že nás všechny nalévaly jak koroptve.

Mezipřistání jsme si představovaly, jako když autobus do Prahy zastaví v Plzni a lidi na trase vystoupí na nádraží v Plzni a ostatní pokračují v jízdě. Ne. Sotva vystoupili turisté, co měli placenou dovolenou na Peloponézu, ozval se z reproduktoru příkaz, ať koukáme vypadnout všichni, že budou tankovat. Nechápala jsem a stále pořád nechápu, jak by mohl poklidně sedící, ležící, spící turista vadit technikům, kteří tankují palivo zvenčí.

Nejspíš vše spadá pod řeckou logiku a základy řecké filozofie. Vylepšují tím stereotypní život a nikdy nevíte, čím vás překvapí. Jejich přeprava do letištní haly vypadala asi jako přesun pakoňů k napajedlu. Na slunci bylo asi padesát stupňů, na asfaltové runwayi se dala smažit vajíčka se slaninou a my se od letadla táhly pěšky přes celou dráhu – tedy kromě mě. Já běžela, protože po tom přehnaném pitném režimu už jsem zase musela na záchod.

O hodinu později jsme dorazili na Korfu. Do země jsme oficiálně vstoupily na černo. Úřední budka pro kontrolu dokladů zela prázdnotou a závora trčela vzhůru. Po vteřině zaváhání se do země nasáčkovalo celé letadlo. Při čekání na kufry jsem si opět odskočila, a pak přemýšlela, jestli oslovit jednu turistku, která přiletěla s námi z Prahy. Říkaly jsme jí „ta paní s kamerunskýma kozama“ a já byla na tom, že už s námi jednou na dovolené byla. Nakonec jsme s matkou kamerunské kozy oslovily. Naštěstí nám naši domněnku potvrdila, nás si však absolutně nepamatovala.

Celnicí prošlo další letadlo na černo.

Ingrid se snažila chytit svůj kufr. Je totiž hrozně pomalá a její reakce jsou horší než lenochoda tříprstého (napadl mě ještě medvídek koala, ale ten alespoň nějakým způsobem reaguje, když před ním zamáváte eukalyptovou větvičkou). Zavazadlo zvýrazněné kusem vrchního dílu od plavek jí podjelo pod rukama, načež začala zběsilým způsobem mávat na mou matku, aby jí šla pomoct. Jakmile se úkol podařil, nechala nám kufr – jediný v jejich rodině, protože zastávají názor, že jeden pořádný kufr stačí pro všechny členy – na starost s tím, že musí na záchod.

Celnicí prošlo další letadlo, přičemž se střetlo s celníkem, který se vracel na své pracoviště a zapínal si poklopec. Když příroda volá, pustíme do země třeba i teroristu.

Zatímco jsme čekaly na zpomalenou Ingrid, pozorovaly jsme již zmíněné batole. Tentokrát svým oblečením vytíralo letištní halu, vzápětí se dovytřelo k odpadkovému koši, do něhož zabořilo obě dvě ruce až po lokty. Někdo si all inclusive vykládá různými způsoby. Ingrid stále nikde, ale paní s kamerunskýma kozama nám přišla říct, že už si na nás vzpomněla. Jak by ne, my jsme prostě nezapomenutelné.

Do hotelu Albatros, krycí jméno racek, dorazíme o hodinu a půl později funkčním autobusem – poprvé na nás pršelo z klimatizace. Hotel má čtyři patra a jeden výtah, do kterého se vejdou čtyři lidi (tři, pokud tam máte Ingrid) nebo jeden s kufrem. Bohužel jezdí jen do třetího patra.
Naštěstí – bydlíme ve třetím.

Jakmile jsme otevřely dveře pokoje, čekalo nás opravdu malé překvapení. Když říkám malé, myslím skutečně malé. Přes nábytek není v pokoji vůbec žádné místo. Tři postele jsou na sobě namačkané ve stylu Sněhurky a sedm trpaslíků. Naše adaptace klasické pohádky vypadá asi takto – Sněhurka, Chrápal a medvědice.

Sotva za sebou zavřeme dveře, Ingrid začne nadávat, že tam budeme jako Popelky a co si vlastně dovolují nám dát takhle malý pokoj, protože vždycky jsme přece měly dost velký! Ingrid zřejmě za osm let nepochopila, že Řekové nedodržují tabulkové rozměry nebo snad předepsané normy Evropské Unie. Mám takový dojem, že Ingrid nemá vůbec ponětí, že nějaké normy existují.

Pozdě odpoledne nás čekala schůzka s místní delegátkou. Sice je Češka, ale provdala se na Korfu, do něhož se zamilovala a své nadšení se snaží přenést i na nás. Malá zrzavá žena s jasně růžovou rtěnkou zařídila pro dvanáct (nebo nás bylo patnáct?) turistů -  včetně dětí –uvítací drink. K našemu překvapení jsme dostaly sklenici ouza – řecké pálenky s příchutí anýzu – v pětatřicetistupňovém vedru. Ten den se to úžasnými nápady jen hemžilo. Všichni – vlastně jen já s matkou – jsme po ostatních turistech rezervovaně pokukovaly, zatímco Ingrid vzrušeně konverzovala a navazovala vztahy. Lidé pracující ve zdravotnictví mají takový zvláštní zvyk se okamžitě seznamovat či se hned nejlépe ptát, jaké choroby vás trápí nebo jak moc máte vrtané zuby.

Protože s matkou již známe Inrgidin nos na divné „kamarády“, zpozorníme. Naposledy se u bazénu seznámila s jakousi vykouřenou madam za zenitem, která vypalovala jednu cigaretu za druhou, denně zdolala minimálně jednu krabičku a společně se svým přemoudřelým manželem, který všude byl, všechno znal a od všeho měl klíče, nás obluzovali svou společností a madam i tím úžasným smradem.

Oproti předchozí dovolené, kde jsme se v rámci programu all inclusive obsluhovaly samy, si o pití říkáme číšníkům na baru. Protože se mi při večeři nechtělo jít objednávat pití, vytratila jsem se s výmluvou, že si musím odskočit. Když jsem se vrátila, matka mi oznámila, že ten číšník byl Čech a mohla jsem si o to jít říct sama.

Normální turista konzumuje večeři zhruba půl hodiny. My jsme u stolu seděly hodinu. Ingrid si nejprve přinesla talíř plný zeleniny. Vzápětí donesla další talíř plný obou druhů masa, obou druhů příloh a kus masového koláče z listového těsta. Než se dostala k hlavnímu chodu, měla jsem v sobě už i zákusek.

Na pokoji ovšem podotkla, že za ty peníze taky mohli mít větší výběr jídel. Ale protože jsme cestou i přesunem a nedostatkem spánku za celý den unavené, neřešíme její poznámky a odebíráme se do koupelny.
Jestliže jsem o pokoji mluvila jako o malém překvapení, pak nevím k čemu přirovnat velikost koupelny. Ani ne dva metry od dveří stálo umyvadlo, z jedné strany ho lemovala vykachličkovaná zeď, z druhé strany záchod. Řecká logika se propašovala i sem. Pro pohodlnější hygienu postavili toalety tak blízko, abychom si mohli při vykonávání potřeby rovnou čistit zuby nebo mýt ruce. Záchod je z jedné strany opět ohraničený zdí a z druhé sprchovým koutem o velikosti padesát na padesát.

Říkám si, jaké mám štěstí, že jsem hubená. Jenže i s mými rozměry se do tak malinké sprchy nevejdu. Ačkoli jsem kolem sebe natáhla závěs a sprchovala se v pozoru s opravdu úspornými pohyby, povedlo se mi zdárně pokropit zbytek koupelny.
Když jsem opouštěla naše mini řecké lázně, podjely mi mezi dveřmi nohy a narazila jsem tělem do protější zdi. S politováním jsem musela nahlas konstatovat, že zpod dveří do koupelny nám vyvěrá karlovarské vřídlo.
V koupelně sice existoval odtokový kanálek, ale namísto toho, aby voda z místnosti stékala do něj, utíkala od něj pryč. A protože dveře od koupelny měly u podlahy asi pěticentimetrovou rezervu, mohly jsme se cachtat rovnou z postele.


Ingrid opět poznamenala, že za ty prachy je to fakt hotel na hovno.


Žádné komentáře:

Okomentovat