čtvrtek 8. ledna 2015

Poslední aristokratka

Původně jsem taky chtěla napsat nějaký chytlavější titulek, například: Poslední aristokratka dělá z lidí "blázny"; Aristokratka rozesměje i bručouna - načež jsem si to rozmyslela, protože když jsem si představila svého strýce s Poslední aristokratkou v ruce, nejen že mi ta vize připadala naprosto absurdní, ale došla jsem k závěru, že z něj by nevymáčkla ani uchechtnutí, takže by takový název byl zavádějící. Stejně jako ten první, kdy bych vlastně označovala každého čtenáře za šílence, protože čte takovou kravinu. Takže jsem se nakonec uchýlila k nudné neoriginalitě.



Evžen Boček mě překvapil.

Zprvu jsem se k Poslední aristokratce stavěla celkem s rezervou a možná i trochu odmítavým postojem, protože si české autory vybírám opravdu jen výjimečně. Nakonec jsem pro knihu sáhla a neprohloupila jsem.

Aristokratka je vlastně jen taková literární jednohubka mezi chody na odlehčení. Potřebovala jsem si mezi thrillery a historickým romány trochu odpočinout, navíc se mi nechtělo v kabelce tahat obřího a těžkého tlusťocha, tak jsem sáhla po Aristokratce.

V komentářích se lidi svěřují, že se při čtení museli smát nahlas. Ano - musí, protože to skutečně jinak nejde a v tu chvíli je vám jedno, kde se zrovna nacházíte. Prostě ten spontánní záchvat smíchu vás na pár vteřin skolí ať jste kdekoli.

Když ji četla moje mamina, nebyla jsem si v ty dny jistá, jestli se směje tomu, co říkám, nebo jestli rodina Kostků zase něco vyvedla. Ovšem kdo tu knihu nezná, bude vás nejspíš pokládat za blázna. Příběh je totiž plný šílených příhod aristokratické rodiny Kostků, které stát vrátil jejich zámek Kostku. Společně s nimi se v ději pohybuje několik dalších, téměř až groteskně vykreslených postav. K tomu všemu je z příběhu zřejmá náklonnost ke knížeti Schwarzenbergovi a Heleně Vondráčkové. Někomu se možná bude zdát, že jsou to vesměs kraviny. Upřímně... jsou to kraviny, ale chtě nechtě se jim musíte smát, protože život není jen o vážných příbězích, umírání, vraždách a skandinávských mordech nebo snad o upířích "lovestory".

Kouzlo příběhu spočívá v tom, že je prošpikované vtipy, narážkami a humornými přirovnáními v takovém množství, že si je samozřejmě nemůžete všechny zapamatovat, takže si ji s klidem můžete přečíst znovu, aniž by vás nudila. Zase se u toho budete smát jako poprvé.

Nicméně když jsem se zmínila, že na vás lidi budou koukat jako na blázna - věřte tomu. Nejdivněji se na mě díval jedinec, který si v Neoluxoru v Praze na těch pohovkách, kam si lidé chodí prolistovávat knížky z regálu, četl "Obsedantně kompulzivní porucha a jak s ní bojovat".

Po přečtení si budete myslet, že ústřední rodinka je vlastně něco jako rodinka Smolíkova - takže rodina naprosto neschopných idiotů. Ale pobaví. Protože cizí neštěstí pobaví zkrátka nejvíc.


Takže vřele doporučuju. Neváhejte, půjčte si ji, kupte si ji, záleží na vás, ale přečtěte si ji! :)

Žádné komentáře:

Okomentovat