úterý 27. ledna 2015

Knižní hrdinové: Lev Děmidov

Před pár dny jsem dočetla knihu Já a pan Darcy. Zkráceně - jde o to, že ženské se prostě bezhlavě zamilovaly do literární postavy snobského panáka z anglické společnosti z 18.století.

Proč by ne, že? Je galantní, umí se chovat, mluví a jedná s ženami i ostatními lidmi na úrovni, třebaže je k nim mnohdy ironický a arogantní, ale takový muž z vyšších společenských kruhů umí dotyčného poslat do háje s grácií.

Proč to ale vlastně píšu?

Každá z nás se ve svém životě zamilovala do nějaké postavy, ať už filmové či literární. Nicméně pokaždé šlo o kladného hrdinu nebo dokonalého muže - jakého vidí v panu Darcym.

Jenže to bych nebyla já, abych neudělala pravý opak. Naprosto nepochopitelně jsem se zabouchla do ANTI-hrdiny z thrilleru Dítě číslo 44 od Toma Roba Stmithe.



Děj knihy se ještě ke všemu odehrává v sovětském Rusku, 50. léta a neúprosný stalinismus. To samo o sobě nepůsobí zrovna atraktivně. Brutální příběh sériového vraha v jednom z nejkrutějších období Ruska a SSSR vůbec. Drsné, chladnokrevné a více než naturalistické. Sice se od příběhu nikdo nemohl odtrhnout, ale každému se při čtení alespoň jednou udělalo špatně od žaludku.
Knihu se rozhodl zfilmovat Ridley Scott a Daniele Espinosa v České republice, kde se taky celý natáčel - Praha, Berounsko, Ralsko, plzeňský areál Škoda, plzeňské ocelárny, Rokycany, Kladno a nejspíš ještě další lokality, o kterých nevím. Většina lidí si bude tohle spojovat jako událost, kdy filmaři na víkend zastavili pražské metro - stanice Anděl a Muzeum.

Hlavní postava se jmenuje Lev Stěpanovič Děmidov a pracuje pro MGB (později KGB). A protože jsem řekla anti-hrdina, kladné vlastnosti a přednosti dělající z mužů opravdové muže a gentlemany, jsou mu cizí. Ostatně cokoli lidského je mu cizí.


Přesto v něm vidím člověka, který pouze dělal svou práci. Snažil se jí dělat svědomitě, dobře a v naivní víře, že vlastně činí dobro ve jménu spravedlnosti. Někdo ho může považovat za emocionálně mrtvý stroj na smrt. Chladnokrevného masochistu bez kouska citu. Já říkám, že je to pouze naivní prosťáček, který slepě věřím vysněným ideálům. Slepý, naivní, idealistický utopista věřící v základní hodnoty - lásku, rodinu a spravedlnost. V podstatě takový Thomas Moore v období komunismu. V duchu si z něj slintám na triko, zatímco jeho literární ženu hrozně nesnáším, třebaže z jiného úhlu pohledu se k němu chovala tak, jak se k němu chovala, naprosto logicky. Třebaže Lva vnímala jako skrytou hrozbu, já v něm viděla osamělého a nemilovaného chudáka, který věří v jejich společnou, avšak neexistující lásku.

Veřejností i vlastní ženou opovrhovaný příslušník tajných policejních složek se mi tak dostává pod kůži. Cítím k němu lítost a sympatie, až pro něj najednou chovám velikou slabost. Děj knihy ho z pozice anti-hrdiny pomalu posouvá na opačný pól kladného hrdiny, který i přes onu "nálepku" má spoustu much a chyb.

Co má Lev oproti ostatním?

Nemám tušení! Už z knihy na mě sálala ta jeho zabejčená tvrdohlavost. I bez zevrubného popisu postavy jsem věděla, že má široká ramena, nekompromisní pohled a dokáže se ze všeho dostat díky své houževnatosti. Jde si za svým, nenechá se odradit neúspěchem ani režimem. Jde proti proudu a vybočuje z řady (asi jako já, takže nejspíš i proto mi je tak hrozně sympatický :D). Když jsem pak viděla jeho filmového představitele, podlomila se mi kolena, protože přesně tak vypadal i v mé hlavě. Odvážný, odhodlaný udělat cokoli pro rodinu, lásku i spravedlnost. Na první pohled chladný, dost možná i s atavistickými sklony, ale víte co? Padouchové totiž táhnou.

Ačkoli Lev není typickým hrdinou ani záporákem, střetávají se v něm obě dvě strany a nejspíš to ho dělá tolik přitažlivým.

Vzpomínám si dokonce na jeden bod Book's Diary, který každý týden zveřejňuje Neoluxor. Čekám, až zlegalizují sňatek s literární postavou. Koho byste si vzali vy, kdybyste mohli? Přesné znění si samozřejmě nepamatuji, ale tak nějak to bylo. Předem jsem znala odpověď. Já bych si Lva vzala za manžela teď hned a s chutí! Někdy zkrátka chováme sympatie k někomu, aniž bychom věděli proč. I přes veškeré snahy dopídit se konkrétních důvodů, to nezjistíme. Někdo nejspíš Lva nenávidí, někdo ho jenom nemusí, protože ho stále považuje za toho tupce, který poslouchá jak perfektně cvičený pejsek a páchá zvěrstva na nevinných obětech. Přesto má ale srdce a touží po stejných věcech jako každý druhý člověk.

Je zkrátka fuk, jestli je to Lev Děmidov nebo pan Darcy z Pýchy a předsudku. Může mít jakékoli jméno, v naší hlavě bude ideální. Jak padlo v Limonádovým Joeovi - "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina".

A kdo z literárních mužů si získal vaše srdce? :)

6 komentářů:

  1. Inu, mé srdce si získali tři muži. Začnu od konce. Na třetí pozici se umístil... vida, pan Darcy! (No dobře, Colin Firth v roli pana Darcyho. Možno též chápat jako Mark Darcy z Deníku Bridget Jones... ale protože je tu řeč o literárních mužích, zůstaneme jen u strohého "pan Darcy). Na druhém místě... sakra, tady je to hodně těsné! Jen o milimetr skončil na druhém stupínku Fantom opery. Proč? Protože je neodolatelný a já mám zjevně úchylku na zdeformované a opuštěné muže, co krásně zpívají a přežívají na atraktivním místě (může být něco zajímavějšího než adresa bydliště "podzemí pařížské opery"?). A konečně vítězem se stává Cyrano z Bergeracu. Protože on je prostě dokonalý i se všemi svými nedokonalostmi. Přijde na to, jak vlastně kdo vnímá dokonalost. Pro jednoho je něco nedostatek, pro druhého bod k dobru. Možná se v Cyranovi prostě vidím... "Já nosím v nitru svém své elegance květ."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážně obdivuhodný, že pan Darcy takhle boduje :D Schválně jsem si přinesla domů Pýchu a předsudek a zkusím to.
      Fantom Opery mě vážně překvapuje! Jeho postava se dá vlastně taky chápat... i jako ... anti-hrdinská, nebo ne?
      Ale je skvělé, že první místo obsadil někdo, kdo má spoustu chyb a je nedokonalý! V tvojí hlavě je určitě vnímán jako... cosi perfektního :) Stejně jako já tady se Lvem. Jeho největší nedostatek - agent MGB a popravuje nevinné lidi, ale přesto ho v mysli stavím na pomyslný piedestal.

      Vymazat
    2. Na adresu Fantoma opery vždy radši říkám, že je nepochopený. :D Krutost lidí z něj udělala to, co je. Proč by měl mít slitování tam, kde ho nikdo neměl s ním, pravda? On chtěl přitom jen trochu lásky, soucitu a porozumění. Co se může stát z člověka, který je všemi opovrhován? To už se zase pouštím do filozofování. :D Asi mám jenom tendenci obhajovat ty své milé. :D

      Vymazat
    3. Po téhle větě na konto Fantoma, mi připomíná Heathcliffa :D Toužil po týž věcech, byl ... zlý a záštiplný jen proto, že to společnost tak chtěla, ne proto, že by takový chtěl být on. Byl jiný a... nepochopený jen proto, že miloval :) Bože, nejsme mi melodramatické bytosti s touhou opečovávat a zahrnovat láskou zhrzené hrdiny?

      Vymazat
    4. Asi jsme. :D Ale kupodivu mi to vůbec nevadí.

      Vymazat
    5. Ani mně ne :D Alespoň se projevuje naše křehká ženskost (jak řekl Robert Dudley hrabě z Leicesteru)

      Vymazat