čtvrtek 29. ledna 2015

1945 - Měsíc temna - část 2



Ruští vojáci seděli s druhým zajatcem na dvoře před statkem. Jeden se z nudy procházel s rukama za zády, hlavou obrácenou k nebi a sledoval stále funkční holubník. Nahoře na ztrouchnivělém stojanu se popelilo pár holubů. Neklidně se vrtěli, přecházeli sem tam, takže shazovali vypadnutá pírka či prázdné plevy. Jedno ze zrnek mu spadlo do oka. Notnou dobu si ho šťoural ven, zatímco se v prachu uprostřed ušlapaného dvorku válela krvácející mrtvola bývalého německého vojáka. Dostali několik rozkazů: Čtyři z nich budou s druhým zajatcem nocovat ve stodole. Zbylí vojáci se ubytují v ostatních chalupách. Před tím se však musí zbavit mrtvoly. Přemýšleli, kam s ní. Nicméně do té doby měla dobrý účinek na žijícího zadrženého. Třebaže si snažil zachovat kamenný výraz, nedat na sobě znát sebemenší emoce, uvnitř ho díra v lebce jeho soukmenovce pomalu nahlodávala jako červíček. Neodpovídal na otázky, nenechal se zlomit, avšak jeho smrt pomalu ale jistě lámala jeho prozatím neochvějnou oddanost hitlerovské ideologii.
Dům najednou ztichl. Jen zajíkavé lapání po dechu mezi vzlyky. Anna dlouhé minuty seděla za stolem, oči vytřeštěné hrůzou upřeně sledovaly tu spoušť. V hlavě dokázala udržet jen jedinou myšlenku. Nepsané pravidlo, které ji kdysi jako dítěti matka vštěpovala: Když ti bude špatně, pomalu a zhluboka pravidelně dýchej. Jen dýchej, uleví se ti. Jenže žádná úleva nepřicházela. Polévka se s kyselými žaludečními šťávami drala na povrch. Pokaždé ztěžka polkla, zalapala zase po dechu, čímž tu vlnu nevolnosti krapet zmírnila. Nebylo to tou krví. Před válkou, kdy byl život na vesnici normální, lidé se radovali, pracovali, nemuseli mít strach, se tradičně každý rok pořádala na jejich statku zabíjačka. Krev viděla mnohokrát. Jenže tahle byla lidská, měla ji na tváři i po celé kuchyni, především na stole, kde každý den jedli. Žaludek jí především zvedala krutost, se kterou vše provedl. Ačkoli se nepředstavil, dokázala mu přiřadit jméno Lev. Jen s těží dokázala vstát a nepozvracet se při tom. V duchu si dávala jednoduché příkazy, pracovala naprosto mechanicky. Najdi kbelík. Jdi pro vodu. Vezmi si kartáč. 
Venku se již setmělo, když její matka opatrně scházela dolů ze schodů a našla svou dceru klečet na podlaze. Zrovna do vědra ždímala rudě zbarvenou vodu. Přiběhla k ní, posadila se k Anně na zem a přitáhla si ji konečně do objetí.
„Slyšeli jsme výstřel.“ Se slzami v očích ji jen hladila po rozcuchaných vlasech.
„Nic mi není,“ šeptala. Anna už nedokázala plakat.
„Co se tady stalo?“ odtáhla si ji na délku paží. „Co se tu dělo?“
„Nechci o tom mluvit,“ odmítavě kroutila hlavou. „Slib, že se nebudete ptát. Nechtějte to vědět, prosím. Stačí jeden z nás.“
Matka už se na nic neptala. Držela po tmě Annu, dokud mokrý pruh podlahy neuschnul. „Dodělám to,“ zašeptala Anna. „Jděte spát.“
Při svíčkách zbavila jejich kuchyni posledních zbytků Němcova mozku i kapek jeho krve. Tu noc nemohla zamhouřit oka. Až do svítání se choulila do klubíčka ve svém pokoji v tichosti, aby neprobudila mladší sestru. V téhle části domu se prozatím ještě cítila být v bezpečí. Ale jak dlouho to bude trvat…
Ráno se čtyři vojáci, kteří strávili noc ve stodole, nahrnuli dovnitř stavení. Našlapali dovnitř slámu a nezdvořile prohledávali spižírnu, hledali něco k snědku. V troubě našli akorát spálený pecen chleba. „Nic moc,“ ušklíbli se. „Ať nedělaj, že tu nic nemaj.“
„Hej!“ volali do patra. Rukou silně zabouchali na dřevěné schody. „Hospodo, chcem jídlo!“ Společně se smáli hloupému vtipu. Dělali dost velký hluk na to, aby někoho shora vyburcovali. Schovávali se nahoře jako zajatci. Paní Kratochvílová si na sebe rychle uvazovala suknici, když se kolem ní Anna protahovala na chodbě.
„Udělám to, běž si lehnout.“
Anna ale odmítavě zakroutila hlavou. „Nerozumíš jim.“ Pomalu sešla dolů. Její obličej vypadal dost žalostně. V podstatě byla dnešní den velmi podobná jejich veliteli. Bledá s tmavě hnědými kruhy kolem očí. Na tváři měla šmouhu zaschlé krve, hnědé vlasy rozcuchané. V tichosti postavila na plotnu vařit vodu. Rozhodla se připravit čaj. Malým venkovským trikem udělala z tvrdého nepoživatelného chleba opět měkké velmi chutné pečivo. Zhruba hodinu vydrželo jako čerstvé, zopakovat se to však nedalo. Když pokládala ošatku s krajíci a sklenicí domácího džemu na stůl, jeden z vojáků ji chytil za ruku. Pozdržel ji u stolu a prohlížel si její tvářičku.
„Teda…“ uchechtl se, koutkem oka střihl po kamarádech. „Není moc hezká.“
„Každá je hezká, když jí přetáhneš sukni přes hlavu.“ Tato poznámka vyvolala salvu pobaveného smíchu.
„Pravda,“ komentoval ten, co Annu držel. „Třeba bude lepší, až se umeje.“

Lev neměl podobné výslechy v oblibě. Vždycky k nim přistupoval jen jako k nutné povinnosti, kterou dokázal splnit jen díky drogám. Měl je na předpis od vojenského lékaře, který jim je pravidelně předepisoval ne aby v nich podporoval závislost, ale dravost za vidinou vítězství ve válce. Pravidla mu říkala, že úkol musí splnit, ať k tomu použije cokoli. Nebýt metamfetaminu, nebyl by schopen výslech provést. Během dopoledne se probral v onom pokoji na konci chodby. Boty si nezul, natož aby si svlékl uniformu. První, co provedl, že ze sebe shodil khaki kabátec a povolil si knoflíky hrubé košile. Na krku se mu při tom houpal dřevěný křížek. Zběžně si prohlédl nevelkou místnost. Postel, obyčejný psací stůl, almara plná chlapeckého oblečení a police s knihami pokrytými silnou vrstvou prachu. Usoudil, že do pokoje dlouho nikdo nevstoupil, je tedy nepoužívaný. Vyhlédl z okna. Pod ním se rozkládal velký dvůr s výběhem pro slepice, spoustou záhonů a rozlehlým polem. Všiml si té mladé dívky ze včera. V umolousané sukni tahala kovové bandasky s mlékem přes celý dvůr. Evidentně na ní byly dost těžké, po několika krocích se vždycky zastavila, krátce si odpočinula, přehmátla. Takhle to zopakovala několikrát. Právem měl z chování té rodiny pocit, že se ve vlastním domově cítí jako váleční zajatci. S dupáním seběhl dolů do kuchyně, středobodu celého dění. V ošatce zbylo pár ulomených krajíců. Jeden z nich si vzal, utrhl kousek střídky a vložil si ho do úst. Po chemickém útoku amfetaminů nikdy neměl na nic chuť, z čehokoli hutnějšího se mu zvedal žaludek. Prošel kolem schodů, minul dveře do sklepa a vyrazil těmi na dvůr. Anja se sotva ploužila, přesto se nezastavila. Nebyla jediná, kdo měl na sobě stejné oblečení z předchozího dne, a kdyby se neukopl o plechovou konev, ani by si ho nevšimla.
Neřekl ani omlouvám se, ani dobré ráno. Pomalu šel k ní, vkládaje si do pusy další kousek chleba. Zastavil se až u Anji, špičky jeho černých bot se skoro dotýkaly jejích okopaných starých střevíců. Očividně se na něj nechtěla dívat. Dvěma prsty ji uchopil za bradu a zvedl jí hlavu výš. Prohlédl si ji z obou stran. Nesouhlasně při tom krčil čelo. Pustil ji, naslinil si palec a zaschlou krev jí z tváře setřel, tu si pak utřel do kalhot.
„Kde ses naučila rusky?“
„Farář,“ vypadlo z ní tiše, hlavu opět klopila na špičky jejich bot. Rozhodně jí bylo krajně nepříjemné, že stojí tak blízko. Kromě toho, že jeho košile páchla, z něho měla strach. Moc dobře věděla, co včera udělal. A tihle si prý říkají osvoboditelé. Absolutně to nemělo nic společného s oslavnými ódami ze západní části země, kde osvoboditele vítali s otevřenou náručí.
Lev krátce pokývl. „Moc ti to nejde.“
„Učím se krátce…rok.“
Jenom rok? To se učí dost rychle, pomyslel si. „Ta mladší je tvoje sestra nebo dcera?“ Ptal se na stejné otázky. Když na ně nedostal odpověď včera, dnes určitě.
„Sestra.“
„A kolik jí je?“
„Skoro…šest. Jmenuje se Katka.“ Teprve teď se na něj sama podívala. „Neubližujte jí, prosím!“ V její tváři spatřil nemalé odhodlání se za ni kdykoli postavit, nabídnout se místo mladší sestry ať by se mělo dít cokoli.
„O vás nám přece nejde. Nehodláme vám ubližovat. Musíme někde spát a jíst. To je všechno. Plníme své úkoly. Nic se vám nestane, ale opovaž se mi něco hodit do jídla.“ Pokusil se o velmi chabý vtip, kterému se nikdo nezasmál, ani on ne. „Budu potřebovat mapu. Doufám, že mi ji pak přineseš.“
Nedotýkal se jí, jen se díval a ujídal chleba. Opatrně o několik kroků ucouvla, než se vzdálila úplně. Nakrmila posledních pár králíků, na zádech stále cítila jeho pohled, i když už dávno zašla dovnitř domu, kde se musela pustit do vaření mnohem většího množství polévky, pečení bramborových placek a ještě více šizeného chleba.
Lev po pozdní snídani zavítal do stodoly. Němec klečel u ohrady pro krávy. Ke kůlu měl přivázané ruce silným provazem, od kterého měl zápěstí rozedřené do krve. Obličej mu po pěstním útoku otekl téměř k nepoznání. Zdobily ho fialové podlitiny, modřiny a zaschlá krev pod nosem. Podle otoku tváře mu pravděpodobně chyběl nějaký ten zub. S opovržením si prohlíželi jeden druhého. Zeptal by se sám na stejnou otázku, na kterou jeho kolega nedokázal odpovědět, kdyby uměl německy.
„Heil Hitler,“ zamumlal s obtížemi.
Ani tenhle tedy nic neřekne. S povzdechem ze stodoly odešel. Jeho muži se sice někam rozutekli po vsi, ale ať se baví, říkal si, zítra je zase čeká práce.
Opětovně vešel dovnitř statku, kde ho přivítalo příjemné teplo. Dubnové počasí bylo spíš chladnější a vlhké. Ve srovnání s rodnou vlastí se však jednalo o selanku. S rukama v kapsách si prohlížel kuchyni, kterou již jednou prošel. Překvapilo ho, jak dokonale ji Anja dokázala vyčistit. Jako by se tu včera vůbec nic nestalo. Otočil hlavu k vedlejšímu pokoji. Na koberci seděla Kateřina. Kolem sebe měla rozestavěné malé dřevěné špalíčky představující nábytek a zvířátka pro její dvě hadrové panenky. Tiše si hrála, česala jim vlásky vyrobené ze zbytku černé vlny. Jejich drobná měkká těla byla vycpaná trochou slámy. Oči nahradily lesklé zelené nebo modré knoflíky. Jedné z nich dala do hadrových šatů žlutý kvítek, který našla u plotu jejich dvorku. Lev k ní tiše přistoupil.
„Ahoj.“ Jeho hlas nezněl nijak děsivě, dokonce se pousmál. Stejně si Katka přestala hrát. Měla v očích stejný strach, jako když seděla ve skříni schovaná za šaty. Vyndal ruce z kapes a natáhl je před sebe. Několikrát s nimi otočil, aby děvče ujistil, že jsou prázdné. Poté si k ní přidřepl. Prstem nejdříve ukázal na sebe. „Lev.“ Potom několikrát špinavým ukazovákem poklepal na hadrovou panenku, kterou držela v ruce.
„Maruška,“ špitlo děvče. Drobným prstíkem ukázala na sebe po jeho vzoru. „Kateřina.“
Lev se na děvče široce usmál. „Katya, to je moc hezké jméno.“ Natáhl k ní ruku, aby Katyu hravě štípl do baculaté tvářičky.
„Nesahejte na ni.“ Annin hlas zněl i přes únavu dost chladně. „Jděte od ní pryč.“
Ten ramenatý páchnoucí Rus se silnými svalnatými pažemi se pomalu zvedl. Katka tiše namítla, že jí nic neudělal, jen se ptal na jméno její panenky. „Hledal jsem koupelnu.“
„Vidíte, že tady není. Je v chodbě.“
„Čím déle rusky mluvíš, tím hůř to zní.“ Kde jsou jejich rodiče, ho nezajímalo. V koupelně ze sebe svlékl špinavou, mnohokrát propocenou košili. Překvapoval ho luxus, který si doma v Rusku nemohl dopřát každý. Vlastní koupelna, tekoucí teplá voda a možnost mít vlastní pokoj. Proto využil situace a důkladně se umyl. V horním pokoji se znovu prohrabal naplněnou skříní. Chlapecké oblečení sice bylo o něco menší, přesto se mu povedlo najít košili, která mu padla.

Před polednem bušením pěstí na dveře vyhnal ven faráře. „Zvoňte,“ vyzval ho tvrdým tónem. Starý muž se podíval za rameno ruského vojáka. Uprostřed vsi klečel zajatý Němec v obložení celé ruské jednotky. Krom toho muže před jeho dveřmi měli na sobě všichni khaki uniformu. Zaskočeně si ho prohlédl. Doopravdy říkal, aby zvonil? Proč by měl zvonit? Měl na jazyku spoustu námitek, že něco takového je možné pouze při pohřbu, svatbě a ostatních křesťanských a církevních událostech.
„Zvoňte,“ zopakoval naposledy. Vrátil se k ostatním. Čekali, dokud se vsí nerozezní zvon. Lidé se schovávali ve svých domech, dětem zakrývali oči, přesto však kradmým způsobem nakukovali z oken na náves. Nikdo krom ruské sebranky nebyl venku. Místní nedokázali svou zvědavost zapřít. Mnozí z nich takový osud zajatci přáli. Jiní se děsili, odsuzovali způsob, jakým se s ním zacházelo, i samotné finále jeho zajetí. Patřili k zastáncům spravedlivého soudu, vězení a podobných zažitých zvyklostí, přestože je dlouhá léta během války ohrožovali.
Jen co se rozezněl zvon, který přilákal mnohem více diváků, přitiskl Lev hlaveň nabité pistole Němcovi do týlu. Natáhl pojistku, pak stiskl spoušť. Na bílou čistou košili dopadlo několik drobných kapiček krve ze vzniklého průstřelu. Vzápětí padl mrtev rozmláceným obličejem na drsný kamenitý povrch cesty.

„Nacpěte mu do kapes kameny a hoďte ho do rybníku.“ Zbraň opět zajistil, schoval do pouzdra. „Zítra ve tři hodiny přijďte na statek. Teď si jděte po svých.“

****
Když Anna dávala na stůl porce polévky s čerstvě upečeným chlebem, málem mu horký pokrm vylila do klína. Lehce se jí zamotala hlava, bývala by se potřebovala zachytit stolu. Křičela by na něj, hystericky by ho bouchla malými pěstmi do tvrdé hrudi, třebaže by nepocítil sebemenší bolest. Oblékl si bez dovolení bratrovu košili. Jak si…něco takového mohl dovolit? Nestačilo, že si zabral jeho pokoj jako svůj, dokonce si přivlastnil jeho věci. Oživil staré rány a dávno zapomenuté vzpomínky vytáhl ze tmy zpátky na světlo. Rodiče ji při návratu z pole probodli pohledem, jako by mu k tomu sama Anna dala svolení. Ve skutečnosti uvnitř v ní rostl vztek. Od jejich příchodu její nenávist k nim rostla, zejména k němu.
Matka přistoupila až těsně k ní. Hněvivě si měřila svou starší dceru pohledem. „To tys mu dala Romanovu košili?“ šeptala, cedila každé slovo skrze zuby. „To ty jsi to dovolila?!“
„Vzal…vzal si ji sám.“
„Neměl právo!“ dožadovala se matka rozčíleným hlasem.
„Na nic z toho nemají právo, všechno si berou sami, co pak se jim…dá bránit?“ Včas se kousla do jazyku. Před Kateřinou nechtěla mluvit o zastřeleném muži na jejich kuchyňském stole. Zbytek oběda poté pokračoval v naprosté tichosti, stejně jako večeře, kdy se po závěrečném úklidu špinavého nádobí odebrali do svých postelí. Anna seděla s Katkou v posteli. Držela společně s ní její nejmilejší hadrovou panenku a vyprávěla jim pohádky. Pokoj zamkla zevnitř až poté, co sestra usnula.

Brzy ráno potom, co nakrmila slepice, zametla dvůr tak, jako to dělá vždycky, vyrazila v obyčejné nevýrazné bleděmodré sukni a světle hnědém vlněném svetříku na náves. Rukama se objímala, aby si udržela více tělesného tepla při sobě. Rána byla stále příliš chladná, vlhká a zalézala pod šaty. Kostelní hodiny ukazovaly něco po osmé ráno. Několikrát ostře zaklepala na dřevěné dveře fary. Byla strategicky vystavěná uprostřed návsi blízko rybníka. Anna musela zaklepat ještě dvakrát, než jí farář otevřel.
„Anno?“ Nepokoušel se skrývat své překvapení. „Co se děje?“
„Dobré ráno, otče.“ Její pozdrav byl velmi tichý. Oslovovalo ho otče, přestože nepatřila k zarytým věřícím. Pravidelně navštěvovala kostel, nedělní mše, zpívala žalmy i na půlnoční mši, pokud bylo třeba. V té době se to jednoduše nosilo a byla to slušnost. Koneckonců se jednalo o jakousi kulturní zábavu. „Mohla bych dál?“ ohlédla se přes rameno za sebe, jako by ji měl někdo sledovat.
„Jen pojď. Musí ti být zima.“ Ustoupil ze dveří, pustil Annu dovnitř.
„Měla bych na vás jednu prosbu,“ spustila hned. Dlaněmi si při tom třela paže, aby se v nich trochu rozproudila krev a dostala do sebe trochu víc tepla. Tiché klapání bot se rozléhalo prázdným kostelem.
„Jen mluv, Anno. Je snad něco s rodiči nebo Katkou? Jak…na tom vlastně jste?“
Smutně se pousmála. „Ne, nic z toho. My jsme v pořádku. Děkuju Bohu, když nemůžu usnout, že nás ušetřili. Jen se cítíme jako vlastní zajatci. Berou si, co se jim zachce.“
Pomalu k ní přistoupil, soucitně jí položil ruku na rameno. „Jsou to prostí vojáci, velmi prostí, viděl jsem, co dokáží. Bůh jim…nadělil podle svého uvážení. Můžeme mu jen děkovat, že s námi neměl stejné plány. Co tedy potřebuješ?“
„Chtějí ode mě mapu našeho kraje. Vím, že si pečlivě zakládáte vše, co se naší vesnice a celého kraje týká. Chtěla jsem vás o to požádat. Nevím na koho jiného se obrátit a bojím se, čeho jsou schopni, když jí nepřinesu.“
Bez dalších otázek i slov souhlasně přikývl. Raději nechtěl vědět, na co mapy kraje potřebují. Nejspíš na podobné věci, ke kterým jim musel zvonit, pomyslel si. Odešel dozadu za oltář, do svého pokoje. Ve staré dřevěné truhlici s těžkým víkem se chvíli přehraboval. Schovával veškeré písemnosti, zapisoval významné události do knihy s koženou vazbou. S oblibou ji nazýval kronikou. Měla sloužit pro budoucí generace. Pod ní našel složené mapy jejich kraje, celé země. Jednalo se spíše o archivní kousky. Opatrně bral ohmataný papír do ruky s tím, že ho vidí naposledy. Raději počítal s horší variantou, přesto se bude za návrat tohoto kousku modlit stejně důkladně jako za životy všech ve vsi.
„Tady je. Byl bych rád, kdyby na ni dávali pozor, ale…škoda slov, raději jich budu šetřit.“
„Děkuji, otče.“ Unaveně zvedla koutky úst do náznaku úsměvu. „Sama budu doufat, že vám ji vrátím.“ S dalším díky pak opustila místní kostel. Se srolovanou mapou se vracela domů na statek. Matka zrovna hostila jejich nezvanou návštěvu. Tu hloupou sebranku z Ruska. Na stole měli kolem sebe nastláno jako prasata. Drobky, vybryndaný čaj nebo mléko. Lev zvedl oči od misky ovesné kaše.
„Máš mapu,“ oznámil suše.
„Ano.“
Ostatní u stolu se začali hurónsky smát. „Ona mluví rusky! No to je úžasný!“
Anna stiskla naštvaně čelisti k sobě. „Ano, umím rusky a umím toho na rozdíl od vás dost!“ Cestou kolem stolu slyšela pochvalné hvízdnutí a narážky na její drzost, zároveň do klína hodila Lvovi ruličku mapy. Rázně vypochodovala na dvůr ke králíkárně, kde se raději zaobírala malými králíky, hladila jejich hebký kožíšek a pustila z hlavy ty ohavné chlíváky, kteří se roztahovali v jejich domě.

V dívčím pokoji se Anna po večeři opřela o dveře. Byl to velmi dlouhý den. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli zapomene, kdy se naposledy pořádně vyspala. V noci se bojí usnout, vstává téměř se zakokrháním, stará se o zvířata, vaří, myje nádobí…ale kdyby to bylo jen tohle. Ten permanentní strach, který na ni po celé dny vytrvale dotírá je příliš vysilující. Katka ležela v posteli s hadrovými panenkami. Očekávala další kolo vymyšlených pohádek na dobrou noc. Anna ji však pohladila po zvlněných vlasech.
„Promiň, Katko.“ Už se nedokázala ani pousmát. „Dnes ne, jsem moc unavená.“
Děvče jen přikývlo, lehlo si na bok a ani nedutalo. Anna se mezitím pomalu vysvlékla ze šatů, které pečlivě urovnala přes opěradlo židle. V dlouhé noční košili se zachumlala pod deku. Usnula, sotva zavřela oči.

Uprostřed noci se dva muži vkradli dovnitř. Jejich chůze byla poněkud vratká. Motali se, vráželi do sebe, přičemž si pokaždé přitiskli prst na ústa. Snažili se chovat potichu. Ovšem čím víc se snažili, tím větší hluk dělali. V těžkých botách dupali po schodech a prkna vrzala skoro při každém druhém kroku. Na chodbě se zastavili. Jedny dveře jsou její. Sergej se snažil usilovně vzpomenout, v jakém okně že tu starší statkářskou děvečku viděl. Krčil čelo, přemýšlel. Alespoň se pokoušel.
„Ty prostřední,“ kýval.
„Určitě?“
Sergej znovu přikývl. Dřív, než se ho Andrej stihl na cokoli zeptat, zaklepal na ně.
Anna s sebou v posteli trhla. Ležela na boku, cíp deky držela pevně pod bradou a oči vytřeštěné. Z vedlejší postele zaslechla tiché zakňourání. Dala tedy tichým citoslovcem Katce najevo, ať je tiše. Když budou potichu, odejdou. Nejspíš si jenom spletli dveře. Určitě si spletli dveře, namlouvala si.
Sergejovi se nechtělo stát na chodbě a čekat. Tentokrát do dveří několikrát zabušil pěstí. „Tak otevři ty…děvočka!“ Opile se při tom smál společně s Andrejem. Zaslechl kroky. Jenže Anna přeběhla ke Katce do postele, aby malou sestřičku objala. Když brali za kliku, zorničky se jí v té tmě hrůzou rozšířily. Dveře nepatrně pootevřeli a Anna si uvědomila, že zapomněla zamknout. Vmžiku vší silou zatlačila proti dveřím, snažila se je přibouchnout, aby mohla zamknout.
„Vypadněte! Nemáte tu co dělat!“
„Chceme si s tebou jen popovídat!“ Silnější z těch dvou vrazil ramenem do dveří. Bylo až dětský snadné Annu odstrčit. Neměla moc velkou sílu. Proti nim byla bez šance.
„Budu křičet!“ varovala je. Třásla se ze strachu i ze zimy. Pomalu couvala zpátky do pokoje. Katka se ve své posteli mezitím rozbrečela. Chtěla obejmout buď od sestry, nebo matky. Přála si, aby ti cizí muži odešli a nechali je být. Nechápala, co jim chtějí, ani proč tam přišli pozdě v noci.
Andrej po Anně chňapnul a s vítězným úsměvem ji držel v pěsti dlouhé hnědé vlasy. Ve stejnou chvíli se ve dveřích objevil Kratochvíl. Popadl Andreje za rameno ve snaze odtáhnout Rusa od své dcery.
„Zbav se ho,“ utrousil Andrej směrem k Sergejovi. Kopl staršího muže pod koleno takovou silou, že dopadl na kolena na tvrdou dřevěnou podlahu. Pravou rukou ho pěstí udeřil přímo do nosu. Z obou nosních dírek mu vyhrkla krev. Anna hystericky křičela, ať tátu nechají být. Snažila se k otci přes Andreje dostat, aby mu mohla pomoct. Nevnímala při tom, jak ji oplzle osahává, bolestivě tahá za vlasy. Jak Sergej vystrkal Kratochvíla z dětského pokoje, už neviděla. Andrej jí prudce zvrátil hlavu dozadu. Oči se Anně pomalu zalévaly slzami. Byla bezradná. Takové věci se neměli stát, bála se dokonce zavřít oči, že by snad všechno mohlo být jen horší.
„Andreji!“
Andrej ztuhl, držel Annu ve stejné poloze. Ulovil si ji, má na ni právo. V hlavě už měl vidinu sladkého vítězství se statkářovou holkou, že si nevšiml toho ticha na chodbě. Sergej zmlkl, sotva Lva uviděl. Přestal Kratochvíla mlátit, takže se mohl horko těžko sebrat a oběma rukama si držel krvácející nos. Do dlaní chytal krev, která mu mezi prsty protékala na košili.
„Co!“ odsekl.
„Okamžitě ji pusť.“
Andrej se ušklíbl. Nechtělo se mu. To, že o Áňu doposud nikdo neprojevil zájem, neznamená, že se to nesmí. Nebo se najednou začaly odměny rozdělovat podle hodnosti či snad počtu zastřelených Němců? Když nereagoval, Lev za ním došel. Jednal výhradně směrem k opilému vojákovi. Anny jako by si vůbec nevšímal.
„Klidně tě zastřelím.“ Mluvil tiše, s ledovým klidem. Počkal si, až rozevře pěst, v níž svíral Anniny vlasy. Pak do ní strčil, ať z pokoje vypadne, než si to ten opilý blázen rozmyslí. Na nic nečekala, vyběhla na chodbu, kde si přidřepla k otci, aby zjistila, jak na tom je.
„Vypadni odtud. To je rozkaz. Od teď nesmíte dovnitř ani na krok, pokud vám to nepřikážu. Smíte sem, jestli mi něco budete chtít, bude-li to naléhavé, ovšem jen za denního světla. I kdyby ti šlo o život, zůstaneš venku. Zastřelit tě můžu i sám.“ Celou dobu se mu díval do očí. Annu překvapovalo, jaký má mezi nimi respekt. „Jděte si najít jinou zábavu.“ S Andrejem doslova vypochodoval ven. Zavřel za sebou dveře pokoje a čekal, dokud skutečně neodejdou.
Pohlédl dolů k Anje. „Je v pořádku?“ zeptal se suše. Jen souhlasně přikývla. Zhluboka se nadechl. „Potřebuju si s tebou promluvit.“ Udělal několik kroků k Romanovu, prakticky teď ke svému, pokoji. „Řekni otci, ať se vrátí do svého pokoje a řekne manželce, že můžou v klidu spát. Bylo to jen nedorozumění.“
Nechápala, kam tím míří, ale uklidnit vyděšené rodiče musela. I když otec pochopil jejich záměr, nemohla nahlas přiznat a říct, o co jim šlo. Proč tam za ní přišli. Matka se jistě klepe hrůzou, co se tady dělo. Pomohla otci na nohy, přetlumočila v tichosti vzkaz a počkala, až zavře dveře ložnice. Lev ji při tom celou dobu sledoval. Stál mezi veřejemi, sledoval každý její krok až dovnitř pokoje. Dveře tiše zavřel a rukou v němém gestu naznačil, ať si sedne.
Anna se třásla jako první den při tom brutálním výslechu. Brada se jí chvěla a slzy z ní jedna po druhé odpadávaly.
„Dám ti nabídku.“ Posadil se na postel, kterou si Lev na bůhví jak dlouhou dobu přivlastnil. Mluvil schválně pomalu a dával si pozor, aby jednotlivá slova vyslovoval dostatečně srozumitelně. „Bude platit jen v tuhle chvíli. Jsou dvě možnosti. Projevíš mi náklonost a ostatní tě nechají na pokoji. Nedovolí si na tebe, nesáhnou na tebe. To, co se stalo teď na chodbě, už se nebude opakovat. Jestli odmítneš, tak ti nepomůžu. Nechám tě jim jako hračku.“
V té holce před ním hrklo. Skrze slzy se dívala do tváře člověka, který na ni mířil, mučil a zabil muže u nich doma, dalšího na vsi a kdo ví, kolik jich bylo před tím a bude potom, co začnou prohledávat lesy i ostatní vesnice v okolí. Byl jí odporný. Plné rty, rovný ostrý nos, vcelku výrazné čelisti, a když se usmál, odhalil leda křivé zuby, což ho vlastně nepatrně polidšťovalo. Ovšem bylo mnohem snadnější vycházet s jedním člověkem, ačkoli ho nenávidí, než se čtyřmi nebo šesti různými vojáky, kteří by se k ní rozhodně nechovali jemně, natož s úctou. O podobném chování si od lidí, jako byli oni, mohla nechat jen zdát. Představa, že by si s ní horda chlapů dělala, co chtěla, že by otce zbili mnohem víc, pokud by svou dceru bránil, že by to snad odnesla malá Katka…
„Chceš chvilku na rozmyšlenou?“
Zakroutila hlavou.
„Ano nebo ne?“
Ve špatném světle nepatrně kývla. „A-ano…“
Lev se na ni do koutku úst pousmál. Palcem jí setřel slzy z jedné tváře. „Jsi totiž moc hezká a chytrá holka, Anjo.“ Konečky prstů ji přejížděl po čele, uhlazoval vlasy ke straně jako malému děvčátku. „Není to zase tak špatný, časem…se ti to bude líbit a ani tě to nebude moc bolet.“ Nevysmíval se, nezněl oplzle, zvráceně, jen jako by se na všechno těšil. Vzápětí její rozechvělé hezky tvarované rty políbil. Chtěl ji nejprve ochutnat. Párkrát to ještě bez Anniny odezvy zopakoval. Přemáhala rostoucí odpor i chuť se rozbrečet.
„Teď buď pokud možno zticha, nemusí to všichni vědět.“ Shodil ze sebe vojenské boty. Pustil se do poklopce kalhot, který se zasekl. Jeden knoflík se zahákl o uvolněnou nitku. Utrhl ho. Stáhl si je dost nízko na to, aby mu nepřekážely. Annu jedním pohybem bez námahy položil na záda. Neodporovala, neprala se, třebaže měla nutkání vztáhnout před sebe ruce, aby se bránila. Dlouhé štíhlé nohy jí pokrčil. Noční košile z nich sklouzla, z části je odhalila, ale ne dost. Vyhrnul ji až k jejím bokům a nohy jí sprostě roztáhl od sebe. O pár vteřin později se silně kousala do rtu, z očí jí vyhrkly horké slzy, jak na ní svou vahou nalehl a bezohledně prostupoval do prozatím nijak nedotčené mladé ženy. Z hrdla jí unikl přiškrcený vzlyk. Dlaní jí instinktivně zacpal pusu.
„Tiše,“ vypravil ze sebe zadýchaně, vůbec nepřestával, stejně jako ona nepřestávala plakat. V pěstech svírala uvolněné prostěradlo, víčka tiskla k sobě a v duchu počítala vteřiny, minuty…
O nějakých jemnostech či zdvořilostech se nedalo hovořit, i tak byl Lev ve srovnání s ostatními ohleduplnost sama. Stejně si takovou věc Anna takhle nepředstavovala. Kromě toho, že to má proběhnout až po sňatku, má toho muže milovat, ne nenávidět, ne z něho mít strach. Ne v bratrově pokoji, ne za takových okolností.
Lev seděl na posteli, zapínal si kalhoty, na nichž chyběl knoflík. Všiml si, že na prostěradle po tom všem zůstalo trochu krve. Pohledem se dostal k Anně. Choulila se do opačného rohu, tiskla si k sobě kolena a třásla se snad mnohem víc, než před tím. Podivně přimhouřenýma očima se na ni díval. Nakrčené čelo prozrazovalo, že nad něčím přemýšlí. Líbila se mu a tohle pro něj přece byla…dobrá záminka. Zneužil jejího strachu, když jí dával na vybranou. Ve skutečnosti by to skončilo stejně, i kdyby jeho nabídku odmítla. Natáhl k ní ruku, ale ucukla jako poraněné zvíře. Mít pár centimetrů místa navíc, využila by je a vtiskla by se do zdi, kdyby to bylo jen trochu možné. Stejně se jí dotkl. Uchopil ji za hubenou paži, přitáhl blíž a otočil zády k sobě. Zezadu jí držel rukou kolem pasu, zatímco se pláčem celá chvěla, aniž by mu docházelo proč.
Nakláněl se k jejímu uchu, když k ní promlouval. „To to bylo tak strašný?“ Opět nezněl výsměšně, spíš nechápavě. Druhou rukou se lehce dotkl jejích vlasů. Nepatrně se pousmál. „Podruhý to bude lepší, uvidíš.“ Namísto toho, aby jí povzbudil, ji ještě víc rozbrečel. „Vždyť ti přece nebudu ubližovat, Anjo, no tak…“ Kdyby měla dostatek síly promluvit, řekla by: To už jsi přece dávno udělal. „Ani teď jsem ti neublížil.“ Nedostal z ní ani souhlasné nebo odmítavé zakroucení hlavou. Jen slzy, kterých už začínal mít dost. Obrátil oči ke stropu. Nehodlal Anju pustit dřív, dokud nepřestane. V tu chvíli si uvědomil nejenom, že to s ženami neumí, ale že ho i Anja z hloubi duše nenávidí.



Žádné komentáře:

Okomentovat