středa 21. ledna 2015

1945 - Měsíc temna - část 1

           


         Sedmiletý Adam si hrál na okraji lesa. Seděl na bobku, skládal ze šišek malé sluníčko a měl vedle sebe postavený starý otřískaný plechový hrnek po okraj naplněný žlutými kvítky, z nichž se dal vyrobit vcelku dobrý jarní květinový med. Měl se vrátit domů, jakmile ho nasbírá celý. Ale stihl svůj úkol mnohem rychleji, proto využil té chvilky času k malé nevinné hře. Mezi stromy se však začalo ozývat praskání drobných větviček. Zvuky ho nevyděsily, přisuzoval je vysoké zvěři. I nevelký zajíc dokázal nadělat dost hluku. Jenže praskání sílilo, přibližovalo se a přidaly se k němu hlasy. Adam v tu chvíli zpozorněl. Ruka svírající šišku ztuhla v nedokončeném pohybu. Poslouchal mužské hlasy hovořící cizím jazykem. Rozhlédl se kolem sebe, nahlížel vykulenýma očima mezi stromy. Nikoho neviděl, jen je slyšel. Mohli být tři, ale klidně jich mohlo být pět i deset. Okamžitě popadl plechový hrnek a bez ohledu, že za sebou trousil jednotlivé květy, utíkal, jen co mu stačily síly. Natahoval své krátké dětské nohy, aby byl od lesa co nejdříve pryč. Neohlížel se, utíkal jen dopředu a pohledem se upřel k vykukující špičce střechy jejich domu.
            Vrazil mezi dveře. Ouško plecháče svíral stále v horizontální poloze. Květů v něm zbylo jen do poloviny. Dupal natolik, že přilákal pozornost své matky. Ruce si kvapem utírala do zástěry, když na prahu spatřila uříceného synka. Hrnek mu musela z ruky téměř vypáčit.
            „Co se stalo?“ ptala se rozrušeně. „Tak co se stalo!“ Lehce s Adamem zatřásla, aby se probral.
            „Němci,“ vyhrkl ze sebe zadýchaně. Prstem mířil za sebe ven. „V lese.“
           Matka přitiskla své dítě k hrudi. Krátce, avšak o to pevněji ho objala. „Utíkej do sklepa. Přijdu tam za tebou.“
            Jen co malý Adam vyděšeně utekl dovnitř domu, kde po strmých kamenných schodech slézal dolů do studeného sklepa, schoval se do samého rohu za vyrovnané dřevo a několik let nepoužité prázdné bedny na ovoce. Adamova matka musela udělat ještě jednu věc. Bušila na dveře svým sousedům, dokud je nevyburcovala ven.
            „Co blázníte?! Hoří snad??“ Ze dveří vykoukla silná žena, paní Lebedová.
            „Jdou sem Němci, jsou v lese. Pošlete to honem dál!“
            „Proboha!“ Zabouchla dveře domu a hnala k zadním dveřím na dvorek. Z háku sebrala kravský zvonec a jako o život s ním začala ve vzduchu mávat. Vydával dost silný řinčivý plechový zvuk. Ve ztichlé vesnici se šířil dost jasně. Byl to jejich místní domluvený signál, jak si sdělit podobné poplašné zprávy, jak si říct: Schovejte se. Jen až ke statku nedolehl.
           
            Byl začátek dubna a psal se rok 1945. Statkář Petr Kratochvíl měl jediné štěstí ve všem tom neštěstí. Kvůli žaludečním vředům směl zůstat doma. Jemu podobné na frontě, ani zákopech nepotřebovali. Strava, zima a vlhko jim nedělalo dobře a rychle umírali častěji na prasklé vředy než na kulky v hlavě. Krom toho si dokázal jako jeden z mála udržet několik kusů dobytka při tom všem hladovění, nedostatku jídla a zabírání majetku. Dříve mu s těžkou nádenickou prací pomáhal syn Roman. Dnes by tomu okatému mladému chlapci bylo dvacet tři let. Říkalo se, alespoň to stálo na oficiálním dokumentu, že padl kdesi u Wermachtu před třemi lety. Občas místo Romana zaskočili na výpomoc kluci ze vsi výměnou za trochu čerstvého mléka nebo másla.
            Zrovna v den, kdy ráno bylo mnohem teplejší ve srovnání s březnovým počasím, v den, kdy se celou vesnicí nesl zvuk kravského zvonu, stála Anna, nejstarší Kratochvílova dcera, v kuchyni a hnětla těsto na šizený chléb. Nevěděli, kdy válka skončí. Mohla se táhnout věky, přestože se krajem šířily zvěsti o osvobozenecké armádě na západě Čech. Proto stále šetřili tím, co měli a právě to byl důvod, proč byl domácí chléb šizený. I tak byl k jídlu a vcelku dobrý. Otec se zaobíral prací ve chlévě. Nově podestýlal jejich kravkám. Matka zrovna zašívala ošoupaný teplý kabátek pro malou sotva šestiletou Kateřinu, když se pod náporem tvrdé síly rozrazily domovní dveře. Kovová klika narazila do zdi, kde zanechala zub a odštípla kus omítky. Anna leknutím vykřikla, málem shodila smaltovou mísu na těsto na zem, ovšem ruce zabořené do hustého lepkavého těsta jí v tom zabránily. Do chodby se ve vteřině nahrnulo několik mužů v uniformě.
            „Prohledejte to tady!“ zakřičel jeden z nich v jazyce, který byl pro Kratochvílovi nesrozumitelný. Malou Kačku vyděsila už jen ta rána. Matka si jí rukou schovávala za záda a couvala s ní směrem ke zdi.
            „Dělejte! Dva nahoru!“
            Jejich černé kožené boty dupaly po schodech do patra, přičemž za sebou zanechávaly stopy bláta a starého jehličí z lesa.
            „Mami!“ Anna křičela ve snaze zjistit, zda jsou v pořádku.
            „Uteč!“ zabouchla dveře skříně, k níž se přitiskla zády. Před sebou měla vojáka v khaki uniformě. Mířil na ni zbraní, přestože pro něho žena nepředstavovala žádné nebezpečí.
            Anna už ale nestihla udělat to, co po ní matka chtěla. Nemohla utéct, třebaže chtěla. U stolu, kde se každý den sházeli ve stejnou hodinu k večeři, stál další voják. Krev jí tuhla v žilách při pohledu na nabitou zbraň, kterou svíral v ruce a mířil s ní pravděpodobně na její hlavu. Dokázala se jen třást. Nevěděla, co jsou ti vojáci zač, kde se tu vzali, ani jaké jsou jejich záměry. Jakýkoli pohyb by mu mohl dát záminku ke střelbě. Do ticha znělo jen dupání dvojice mužů, jež sbíhali schody zpátky dolů.
            „Nahoře nikdo není, nedá se tam nikde schovat.“
            Muž, který na ni mířil, souhlasně přikývl. Ve srovnání s ostatními byl robustnější a mnohem širší v ramenou. Otevře ústa, aby vydal další rozkazy. V tu chvíli vrazili do dveří další vojáci. Až když se rozestoupili, spatřila svého otce.
            „Tati!“ vykřikla instinktivně, když dopadl na kolena se zakrváceným nosem.
            „Mlč, Anno.“
          Voják, který byl dle všeho jejich velitel, si je oba změřil pohledem. Z vedlejší místnosti přivedli jejich matku. „Je tady ještě někdo?“ Otázka byla mířena statkářově rodině, nikdo však neodpovídal. Jen Anně došlo, co jsou ti lidé zač, o to víc nechápala, co tady dělají.
            „Kolik vás tady žije!“ Evidentně se naivně domníval, že čím hlasitěji bude mluvit, tím lépe jeho slovům porozumí. Annina matka se třásla, nevydala ale ani hlásku, za to z vedlejšího pokoje, odkud ji voják vyvedl, se do kuchyně donesly slabé kňouravé vzlyky. Žena v duchu začala o překot přeříkávat modlitbu. Ten voják se do pokoje vydal sám. Zkušeným okem zběžně prohlédl místnost. Našel jen šití na stolku. Pískavé vzlyky se ozvaly znovu. Vycházely ze skříně. Čím více se k ní blížil, tím větší hrůza a strach rostly v dospělé ženě. Ještě se ani nedotkl dřeva, když v slzách hystericky křičela, ať nechají jejich dceru být, že je to jen malé dítě. Voják prudce rozevřel skříň. Hlaveň samopalu mířila přímo do obličeje uplakaného děvčátka. Třáslo se strachem, opakovalo, že chce maminku. Sklonil zbraň a děvče vytáhl ze skříně. Nejdřív uhýbalo před jeho rukou, stejně si ho však našla. Vrátil se i s ní do kuchyně, kde si jí matka prudce přitáhla do náruče. Svírala ji možná příliš pevně, ale situace si to vyžadovala.
            „Doufám, že teď už jste všichni.“ Odpovědi se mu znovu nedostalo. „Kde tady schováváte Němce?“ Ticho. „Kde tady schováváte Němce!“ Otráveně si povzdechl. Na tohle neměl čas. Zatímco jim můžou kolaboranti utíkat pod rukama, ztrácí čas se zabedněnci. Obrátil se k ostatním, na jednoho z nich kývl. Nemohlo mu být víc než dvacet. „Hlídej je tu. Vrátíme se sem.“ Poté s ostatními opustil stavení.

            Ve vesnici se rozdělili na dvě skupiny po šesti. Jedna začala na zadním konci vesnice, druhá si vzala přední část. Několik dalších hodin navštívili každý dům, každé stavení a chalupu v malé obci, jejíž jméno nedokázali ani přečíst, natož vyslovit. Vtrhli tam jak velká voda. Rozrazili dveře ramenem, urazili zamčené zámky nebo jednoduše vykopli dveře. Nevyhnuli se ani kostelu. Nic jim nebylo svaté. Otevřeli všechny skříně, křičeli na obyvatele domů, strkali do nich, a když bylo nutné, dali jim i ránu do hlavy pažbou zbraně. Prohledávali sklepy i půdy stejně důkladně, jako jejich ložnice. Matrace v postelích obraceli, prádlo z almar a prádelníků vyházeli. Kdyby se do podlahy vešel německý voják, vytrhali by i prkna podlah v každé místnosti. V chlévech a stodolách píchali vidlemi do kopek slámy. I kráva pro ně představovala převlečeného Němce. Kam vkročili, zůstávala po nich jedině spoušť. Ženy v slzách zametali rozbitý porcelán, který sice přežil nejhorší roky války, ale nájezd šesti vojáků nikoli, přesto šťastné, že jsou ony i jejich muži a děti naživu.
            Skupina, kde mezi šesti byl velitel jejich ne příliš početné jednotky, se na statek vracela po dlouhých hodinách prohledávání domů s prázdnou. Žaludek se jim kroutil hlady, pořádně nejedli už dva dny.
            „Doufám, že druhá skupina bude mít větší štěstí.“
            „Hlavně, že už se najíme.“
            „Jestli vůbec pochopí, co po nich chceme.“ S těmito slovy vešel do stavení jako první. Své zbraně zanechali v chodbě opřené o zeď, jako jinde nechávají za dveřmi špinavé boty. Rodinu statkáře našli sedět kolem jídelního stolu schoulenou, vyděšenou a roztřesenou. Alespoň to malé děvče přestalo plakat, pomyslel si. Nicméně v místnosti vonělo jídlo. Došel k plotně, na které stál velký hrnec. Zpod poklice unikal tenký proužek páry. Opatrně ji nadzvedl a do nosu se mu dostala vůně polévky. Matka si všimla jeho kradmého pohledu, jímž dával najevo, ať jim nalejí.
            „Anno,“ pobídla ji tiše, zatímco v náruči svírala Kateřinu.
            Beze slov vstala, z kredence vytáhla hluboké misky, měli jich jen šest, tak akorát pro vojáky. Pro Annu byl ten muž, co nahlížel pod poklici a mířil na ni zbraní, velitel jednotky. V duchu mu tak říkala. Nezaslechla mezi nimi žádné jméno. Pořád postával poblíž velkého hrnce. Na okamžik se obrátil k ostatním.
            „Tady se nemůžeme najíst všichni…vy čtyři,“ ukázal na skupinu nejblíže dveřím kuchyně. „Vrátíte se a požádáte o jídlo v domech, které jsme prohledali.“ Aniž by Anna slyšela, co jim řekl, odešli. Roztřesenou rukou nabírala naběračkou štědrou porci zelňačky.
            „Ty jsi Anja?“
            Mlčela, nepohlédla na něj, jen oběma rukama pokládala talíř, aby ani kapku nevybryndala. Uchopil ji za bradu a obrátil si její obličej k sobě. S napnutou trpělivostí se zeptal znovu. „Ty jsi Anja?“ mluvil sice pomaleji, ale o to hlasitěji.
            S upřeným vyděšeným pohledem do jeho tváře ani nepřikývla, ani nezakroutila hlavou. Všimla si, že má modré oči a jediné, co ji na něm zaujalo, že kolem nich má tmavě hnědé kruhy a je pobledlý. Nejspíš už dlouho pořádně nespal. „Anna,“ zopakovala stroze.
            Přikývl. „Anja.“ Pak si sedl za stůl a nechal před sebe postavit talíř polévky. Navzdory tomu, jak se z ní kouřilo, se do ní okamžitě pustil. Anna nalila ještě třem jeho vojákům. Kratochvílovi je pozorovali, jak u jejich stolu jedí, sami se však báli nandat si svou porci a naobědvat se.
            „Vy snad nebudete jíst?“ zeptal se jich. Jen se na něj nechápavě dívali. „Jíst,“ zopakoval, při tom pozvedl poloprázdný talíř.
            „Nejspíš chce přidat,“ šeptala matka Anně.
            Anna se stále držela poblíž plotny. „Ne mami,“ šeptala. „Máme se taky najíst.“
            „Jak to můžeš vědět?“
            „Protože to jsou Rusové,“ špitla. Pak nabrala polévku i jim. Jen s tím rozdílem, že oni si k tomu vzali posledních pár krajíců chleba.
            Malá Katka měla neustále tendenci fňukat, jakmile ji matka posadila samotnou na židli. Uměla jíst sama a byla dost samostatná, ale v přítomnosti cizích vojáků se jednoduše bála. Nejraději by seděla na klíně a nechala se krmit. Voják sedící naproti se na Katku usmál. Jeho úsměv by za normálních okolností nepůsobil děsivě, ale děvče ještě více vyděsil.
            „Sergeji nech to dítě,“ hecoval ho druhý po jeho pravici. „Akorát zase začne bulet.“
            „No jo pořád,“ ještě na něj mrknul, bohužel se stejným výsledkem.

            Jen jejich velitel mlčky koutkem oka pozoroval tu starší. Krom toho, že byla hezká, dávala si pozor, aby se ani jednomu z nich nepodívala do očí. Neustále uhýbala pohledem, stejně svoje tajemství neúmyslně prozradila.

            Poté, co byli Kratochvílovi donuceni jíst společně s rudoarmějci, jim bylo dovoleno odebrat se do vedlejšího pokoje. Jen Anna se musela pohybovat v kuchyni, aby umyla špinavé nádobí a dala péct chleba z těsta, které dávno nestálo za nic. Sergej s Andrejem si tam hráli karty, smáli se jeden druhému a jejich halas zastrašil domácí obyvatele natolik, že celou dobu jen mlčeli. Pokud promluvili, téměř nesrozumitelně šeptali.
            „Takže…Anjo,“ promlouval k Anně hlubším nepatrně zastřeným hlasem. „Ta mladší je tvoje sestra nebo dcera?“ Nedokázal odhadnout její věk a některé dívky v Rusku měli vlastní děti v dost raném věku. „Jak se jmenuje?“ pokládal jednoduché otázky. Jednu po druhé, přestože ani na jednu nedostával odpověď. Zkoušel její trpělivost. Ona mu rozuměla a moc dobře. Kdyby ne, přidala mu do talíře, polévku by dorovnala k okraji, ale ona nandala porce pro ně. „Jak se jmenují tví rodiče?“ Přestože se na něj nedívala, poznala, že se u další otázky velmi nepatrně pousmál. „Kolik ti je?“ Nakonec to vzdal. Podíval se na hodiny. Druhá skupina mu nedala vědět. Bez rozkazu by se neubytovali, ani nenakrmili v prohledaných domech. Takže si buďto dělali, co chtěli, nebo narazili na odpor či Němce. Naštěstí na sebe nenechávali dlouho čekat. Dva jeho muži do statku vlekli typického skopčáka. I kdyby zapíral sebevíc, jeho árijský původ by ho prozradil kdykoli a kdekoli.
            „Našli jsme dva Němce, druhého hlídáme před domem. Chtěl si je přivést živé, ne?“
            „Udělali jste správně,“ zároveň začal přemýšlet nad způsobem, jak je vyslechnout. Museli se řídit pokyny ze své vlasti. Zajmout a vyslechnout válečné zajatce. „Zůstaňte s nimi ještě chvíli před domem.“
            Rychlými kroky se dostal zpět k Anně. Nakláněl se k jejímu uchu a jeho hlas jí naháněl husí kůži. „Já vím moc dobře, že mi rozumíš. Moc dobře vím, že umíš rusky. Udělala jsi chybu, když si mi nedolila polévku.“ Anna jen zírala na své ruce, oči vytřeštěné. Po těle jí byla zima a krev, jako by se v ní zpomalovala. Postupně tuhla a mrzla. „Kdo z vás mluví německy?“ ptal se pomalu ve své mateřštině. Mlčela.
            Lvovi došla trpělivost. O několik kroků couvl. Z pouzdra u pasu vytáhl zbraň, namířil a odjistil pojistku. „Odpověz! Ptám se znovu a naposled!“ Pláč a křik malé Katky ji přiměl se obrátit. Znovu mířil tomu děvčátku do tváře nabitou zbraní. Přesto, že mu v těle kolovaly zbytky metamfetaminu, jehož účinky podporovala vysoká hladina adrenalinu, nehodlal zabít malé dítě, pravděpodobně by na poslední chvíli uhnul a střelil jejího otce. „Kdo z vás mluví německy!“ Střídavě se při tom díval na vyděšenou rodinku a Anniny uslzené oči.
            „Já,“ vykoktala ze sebe v ruštině roztřeseným hlasem, který nedokázala ovládat.
            Lev sklonil zbraň, stále ji však nevracel do pouzdra. Pak že to nejde. „Ty?“ zeptal se ještě jednou, mírně překvapený. „Kolik ti je?“ ptal se dál. Chtěl Anju slyšet mluvit rusky.
            „Dvacet jedna.“
            Přikývl. „Teď řekni rodičům, ať odejdou nahoru. Ty tady zůstaneš, budeš překládat.“
           Anna vysvětlila rodičům, co po nich chce. Dodala, ať za žádných okolností nevychází a pokud to bude možné, ať se zamknou.
            „Rozumíš všemu, co říkám?“ potřeboval, aby otázky překládala pokud možno přesně.
            „Jen…mluvte pomaleji.“
            Zvenku do kuchyně přivedli jeho dva muži onoho árijce. Byl dost vysoký a jeho ostré rysy v obličeji dělaly dojem, že jeho sebevědomí a oddanost Hitlerovi jen tak něco nezlomí. Zatlačili mu do ramen, čímž ho usadili za jejich jídelní stůl. Lev si sedl naproti a Anna se usadila doprostřed mezi dvě znepřátelené strany.
            „Jak se jmenujete?“ Lev se nepříteli díval přímo do očí. Anna automaticky přešla do plynulé němčiny s téměř dokonalým přízvukem, který měla na svědomí německá škola, kterou několik poslední let v době války navštěvovala. Byla režimem a současnou situací donucena učit se rychle, pokud by něco nevěděla, mohla mít dost vážné problémy. Nicméně by ty problémy nebyly tak velké, a tak nebezpečné jako tenhle.
            Němec se Rusovi drze uchechtl do očí. „K tomu, abyste mě zabil, nepotřebujete mé jméno.“
            Anna se nadechla. Z plynulé němčiny přešla do kostrbaté ruštiny s nepříliš dobrým přízvukem a špatnou gramatikou. Rozhodně neuměla rusky stejně dobře, jako německy. Ovšem i přes takový nedostatek Lev pochopil smysl věty. „To je pravda. Chci vědět, kolik se vás tady ve vesnici skrývá a kolik jich je v okolí. Tak překládej!“ popohnal netrpělivě Annu.
            Bezejmenný Němec se na něj opovržlivě podíval. Se sebevědomým úšklebkem plivl ostatním dvěma Rusům pod nohy. Lev s klidem vstal, neřekl ani slovo. Velmi pomalu došel na úroveň zadrženého, vypůjčil si zbraň kolegy a pažbou ho silně uhodil do hlavy. Kůži nad obočím prorazil, prýštila z ní rudá krev. Rudá, jako barva pomsty, jako barva vítězství, jako barva jejich armády. Až příliš ostře kontrastovala s jeho papírově bílou pokožkou. Během několika vteřin měl zalité pravé oko vlastní krví.
            „Zopakuj mu to.“ Lev se opíral o opěradlo židle a druhou rukou o hranu stolu. Nakláněl se nad ním jako sup nad kořistí. Jako by snad tenhle postoj mohl skopčáka přimět k odpovědi. Anna rychle opakovala otázku v němčině. Jazyk se jí pletl, slova motala a několikrát se musela opravit. Lev se proto narovnal. Porozhlédl se po kuchyni. Vzpomněl si na rozdělané šití ve vedlejším pokoji. Zmizel v něm a vrátil se s nůžkami.
            „Dejte mu ruce na stůl,“ pobídl svého muže, který mu před tím zapůjčil svůj samopal.
            Každý z nich chytil jednu jeho ruku. Ačkoli se snažil bránit, pevně svírali jeho paže s dlaněmi přitisknutými ke stolu. Anně upřela svůj zrak do klína. Oči třeštila hrůzou a žaludek se jí už teď stáhl v silném návalu nevolnosti.
            „Máš poslední šanci,“ říkal Lev s nůžkami v ruce. V místnosti však bylo ticho. „Tak překládej!“ křikl po Anně. „Máš poslední šanci.“
            Anna si nebyla na okamžik jistá, jestli tu poslední šanci dostal Němec nebo ona. Roztřeseným slabým hlasem přeložila jeho větu do němčiny. Když však z jeho strany nezaslechla žádnou odpověď, automaticky pevně zavřela oči.
            Lev počkal, dal mu několik vteřin navíc. K vlastní smůle je nevyužil. Levou rukou chytil pevně palec a ukazovák zajatce. Silou je roztahoval co nejdál od sebe, aby se kůže mezi prsty napnula. Poté přiložil nůžky. Jedním silnějším stiskem střihl. Místností se rozezněl šílený řev. Vydával ze sebe nelidské zvuky. Anna si dlaněmi zakrývala ústa, aby sama nevykřikla.
            „Zeptej se ho znovu!“ Lev musel zvýšit hlas, aby ho skrze řev Anna vůbec slyšela. Zpod zavřených víček se jí draly slzy a lapala po dechu, když opakovala otázku již potřetí.
            „Nic ti neřeknu!“ Němec křičel jako smyslu zbavený. „Jen si dej tu práci a najdi si nás sám!“ Svaly v pažích se mu napínaly, vzpínal se na židli jako v agónii. Ruští vojáci měli co dělat udržet ho na místě s rukama na stole.
            „Přestaň brečet a překládej. Anjo!“
            Skrze vzlyky zněla její ruštině mnohem hůř, než před tím. Důležitému sdělení naštěstí rozuměl: Nic ti neřeknu. Najdi si nás sám.
            Lev jen s kamennou tváří zopakoval stejný postup. Tentokrát střihl mezi natažený ukazovák a prostředník, pak i mezi další dva prsty. Desku stolu pokrývala zvětšující se kaluž krve. Vzniklé rány silně krvácely. Bez nějakého pokusu o zastavení ani hned tak přestat nehodlaly. Mohl totéž udělat i s druhou rukou. Jenže lepšího výsledku by stejně nedosáhl. Nůžky odhodil na stůl a vyměnil je za svou nabitou pistoli, s níž ještě před chvílí vyhrožoval Annině mladší sestře. I přes o rozum připravující bolest se zajatý Němec podíval na Lva s jedním okem zalitým krví, s opovržením a stále nezdolnou vírou ve třetí říši.
            „Heil Hitler,“ pronesl dost jasně, zřetelně, že i Lev, který německy neuměl ani slovo, tomu prohlášení, kterým si podepsal definitivní rozsudek, rozuměl. Nic mu nezabránilo stisknout spoušť. Němec sebou nejprve prudce škubl v židli dozadu, hlava se mu pod náporem kulky krátce zvrátila, nakonec s žuchnutím dopadla na stůl do vlastní kaluže krve.
Anna s výstřelem zakřičela. Stáhlo se jí hrdlo a žaludek zvedl. Třas, který ovládl její tělo, nebyl k zastavení. Na tváři ucítila cosi teplého, mokrého. Po doteku konečky prstů i lepkavého.
„Vytáhněte ho ven,“ zamumlal ke svým dvěma kolegům. Doufal, že až ten druhý zadržený Němec venku uvidí, jak dopadl jeho předchůdce, rozmyslí si to a řekne pravdu. Na druhý výslech neměl ani sílu, ani náladu. Adrenalin z něho po výstřelu vyprchal. Vliv drogy odezněl. Dostavili se jen následky po jejím požití. Extrémní únava, po níž potřeboval spát minimálně dvanáct dalších hodin. Automaticky přešel k dřezu. Otočil kohoutkem a nabíral si chladnou vodu do misky ze svých dlaní. Hltal jednu za druhou, dokud neodezněl pocit sucha v ústech – dalšího následku metamfetaminu. Anna jen podle sluchu odhadovala, že šel kolem ní až ven. Rozdal příslušné rozkazy, pak se vrátil.
„Potřebuju se vyspat.“
Ztěžka polkla. Trvalo jí dlouhou dobu, než dokázala najít sílu otevřít ústa, aniž by se pozvracela. „Pokoj na konci chodby,“ šeptala roztřeseným hlasem. Kdysi to byl pokoj Romana. Nikdo ho od jeho odchodu na frontu neobýval. Zprvu tam chodili s marným přáním, aby se Roman vrátil. Potom, co jeho smrt přebolela, tam nikdo nevstoupil. Jeho přítomnost v pokoji zesnulého bratra, bude znamenat něco jako svatokrádež.
„Anjo,“ oslovil ji těsně před tím, než odešel nahoru. „Ukliď to tu.“
zdroj: albumwar2.com

Žádné komentáře:

Okomentovat