pátek 5. prosince 2014

V horách



Poryv ledového větru s každou další hodinou zesiloval. Ohýbal stále ještě holé stromy, které se drsnému počasí musely najednou pokorně klanět. Mezi kmeny hvízdala meluzína. Se stále rostoucí silou mohutně narážela do dřevěné boudy. Ten, kdo ji zhotovoval, nepřikládal velký význam pečlivosti. Prkna nesbil dostatečně těsně k sobě. Vznikly mezi nimi mezery a různě široké škvíry, kterými teď nesnesitelně táhlo. Čím užší prostor, tím nepříjemnější, hvízdavější zvuk vítr způsoboval.
Na boudu začaly v ostrém úhlu dopadat první kapky ledového deště. Třebaže začínalo jaro, v horách se stále držela zima zuby nehty a nehodlala se snadno vzdát. Bičovala les i strmé stráně nelítostnými nájezdy vichru, deště, sněhu nebo tím vším najednou. Počasí na vteřinu zmlklo. Ticho působilo hrozivě jako předzvěst něčeho horšího. O pár vteřin později udeřilo znovu mnohem větší silou. Náraz větru do boudy uvolnil rezivějící petlici na vratech. S ohlušující ránou se rozletěly. Zarazily se až o stěnu přístavku. Divoké kozy, které uvnitř dosud pokojně spaly i přes venkovní běsnění, se probraly. Pobíhaly kolem po udusaném seně plného jejich výkalů a vyděšeně mečely.
Inessa se s trhnutím posadila. Okamžitě se nekontrolovatelně roztřásla zimou. Dovnitř proudil čerstvý, mrazivě ledový vzduch. Prudce oddechovala, vysílenými pažemi si tiskla k tělu provlhlý vojenský kabát. Přestože během několika hodinové cesty do boudy nespadla ani kapka deště, veškeré oblečení Inesse navlhlo. Nasávalo okolní vlhkost jako houba. Kabát nesnesitelně ztěžkl, na ramenou ležel jako hora kamení. Neměla tušení, jak dlouho v tom podivném chlívku spala. Připadalo jí, že usnula před chvilkou. Únava na ni zaútočila plnou vahou sotva si lehla a zavřela oči. Teď mrkala, aby oči přivykly neproniknutelné tmě. Matně se orientovala, kde ty divoké kozy pobíhají. Zdálo se, že mečí všude. Ten jejich vyděšený nářek se odrážel od stěn a dostával se Inesse do uší. Uvědomovala si, že musí vrata zavřít. Přesto se nedokázala přimět něco udělat. Příliš se třásla, nemohla vstát. Nohy by jí neposlechly. Vzápětí se vrata se stejnou ohlušující ránou přibouchly. Dřevo narazilo o dřevo a kovová petlice pravidelně mlátila o neexistující zárubně. Kovový rachot připomínal řinčení řetězů. Ne. Jako když si zubatá brousí kosu, pomyslela si.
Náhle se mezi škvírami prken mihnul světelný záblesk. Inessa si znovu lehla. Tiskla se obličejem do sena, které kysele čpělo starou zvířecí močí. Snažila se příliš nedýchat. Pro jistotu si přetáhla kus špinavé šály přes ústa. Světlo se objevilo znovu. Kývalo se sem tam jako lucerna zavěšená na větvi. Ovšem tohle se přibližovalo. Zavřela oči. Předstírala, že světlo neexistuje a ona je vlastně někde úplně jinde.
Vrata se opět otevřely. Tentokrát za doprovodu vrzání pantů. Inessa to poznala, protože se pod náporem další zimy znovu nekontrolovatelně rozklepala.
„Co tu děláš!“ Silný mužský hlas přiměl Inessu otevřít oči. Automaticky se posadila a marně se snažila udržet tělo v klidu. V ruce držel starou lucernu. Kužel světla osvětloval nevelký prostor uvnitř přístavku.
„Chtěla j-jsem…potřebovala j-jsem se n-někde vyspat,“ vykoktala, zuby i brada nezastavitelně cvakaly o sebe. Unavené oči upírala k neznámému muži. S překvapením zjistila, že ten ramenatý, robustní člověk vypadá mnohem hůř než ona sama. Ve světle lampy se mu na obličeji perlily jednotlivé kapky. Nedokázala odhadnout, jestli deště nebo potu. Tvář měl mrtvolně bílou a oči zapadlé. Mohla si oddechnout. Nemusela se ho bát. Jistě byl totiž rád, že vůbec stojí na nohou.
Muž udělal několik kroků dál do útrob chlívku. Chytil rukou provaz, za nějž byla uvázaná jedna z divokých a vyděšených koz. Svým pobíháním si lano omotala kolem krku, takže by se mohla snadno a velice brzy uškrtit. Pořád však vetřelce sledoval koutkem oka. „Kdo jsi!“
Inessa se pevněji objala kolem trupu. „Přítel,“ vyhrkal ze sebe první, co ji napadlo. Uvědomovala si, že jméno by mu nebylo nic platné a že vojenský kabát mate.
Muž se narovnal. Posvítil si víc do obličeje té ženy. Kolem krku měla omotanou umolousanou šálu a hlavu obalenou špinavými hadry, aby si udržela co nejvíc tělesného tepla. Zpod nich trčelo pár pramenů vlasů. „Co jsi zač?“
Zesláblá hladem, zimou i únavou se pokoušela rychle zformulovat uspokojující a vyhýbavou odpověď. Nic jí však nenapadlo. Inessa se najednou ocitla v situaci, která si vyžadovala říct pravdu. Ale co on? Bude se tvářit, že o nic nejde? Přejde cizí člověk bez povšimnutí, že se mu v chlívku usadila uprchlice? Proč by to dělal? Když jí udá, stoupne v očích státu v ceně. Dost možná ho i odmění. Kdyby řekla, že utekla z domova, vysmívala by se jenom sama sobě. Za prvé v okolí nebyla široko daleko žádná jiná usedlost, natož vesnice. A za druhé…měla na sobě vojenský kabát čekisty.
„No?“ naléhal. Neměl zájem trávit venku příliš mnoho času.
Inessa se zhluboka nadechla ledového vzduchu. Dívala se muži přímo do očí. „Utekla jsem z transportního vlaku do gulagu.“ Hlas záměrně ztišila, jako by ji mohl slyšet ještě někdo třetí. „Říká se, že v horách je to nejbezpečnější. Nemám kde spát, nemám co jíst. Chtěla jsem si jen odpočinout.“
Muž nic neřekl. Mlčel, nijak nereagoval. Pouze si přitiskl druhou ruku k ústům a dávivě se rozkašlal. „Riskuji hodně, když vám říkám pravdu,“ pokračovala. „Ale kdybych si vymyslela jakoukoli lež, nevěřil byste jí. Nikdo by totiž dobrovolně nenosil kabát čekisty. Nemám však jinou možnost.“ Inessa ztěžka polkla. Zuby jí cvakaly o sebe. „Není vám dobře,“ konstatovala.
Dávivý kašel ustal. V hrdle mu chrčelo i hvízdalo. Inessa se nemohla rozhodnout, jestli ty zvuky opravdu vychází z jeho těla nebo tak kvílí vítr. Znovu promluvil. „Jak dlouho jsi na útěku?“
„Pár týdnů.“
Ticho. Opět se odmlčel. Doopravdy nevypadal zdravě. Inessa došla k závěru, že kapky na jeho čele je studený pot z horečky a ne déšť. „Nemá smysl prosit, abyste mě neudal. Pomohl byste si tím.“
„K ničemu bych si nepomohl.“
„Tak kdo jste? Co jste zač?“
Přerývavě se nadechl, znovu si musel odkašlat lepivé hleny. „Jsem na tom úplně stejně jako ty.“
Inessa překvapeně zamrkala. Takovou odpověď nečekala. Ve skutečnosti ani nedoufala, že bude na její straně, natož že uprostřed lesů narazí na dalšího uprchlíka z transportního vlaku. Proto by si udáním nepomohl. Otočil se, šel zpátky ven. Chtěla mu poděkovat, ale tvářil si, že o to ani nestojí. Náhle se obrátil přes rameno. „Chceš snad nocovat tady?“
„Ne,“ vysoukala ze sebe. Ale nemám jinou možnost, pomyslela si. Málem si při tom prostém slůvku překousla jazyk. To, že jí ukázal záda, znamenalo nevyslovenou nabídku o lepší nocleh. Ne projev nezájmu či přehlížení zjevného. Inessa se horko těžko vyškrábala na nohy. Lehce zavrávorala. Byla příliš slabá a pobíhající kozy, které jí každou chvíli mohly nastavit provaz pod nohy, tomu nepřidaly. Opatrně je obešla. Zároveň si všimla, že vedle v řadě spokojeně oddychují hnědé slípky těsně namačkané na sebe. Před tím si jich vůbec nevšimla. Jak při tom běsnění mohou spát? Nicméně vyšla ven. Vichr ji málem porazil. Zapřela se proti směru větru a vyčkala, dokud muž vrata nezajistí. Pak ho mlčky následovala, jako můra jeho rozsvícenou lucernu k malému, zdánlivě opuštěnému stavení, které stálo o několik metrů dál. Při příchodu usedlost nemohla vidět. Byla dokonale schovaná mezi rostlými borovicemi na strmém svahu. Nejspíš stará salaš, napadlo ji.
Uvnitř svítila svíčka slabým, skomírajícím plamínkem. Hluk ledové vichřice s mrznoucím deštěm se ztlumil. Teplo vyhřáté místnosti zaplavilo Inessu úlevou. Málem se rozplakala, když u zdi spatřila druhou, prázdnou postel. Muž ji mlčky obešel a postavil lucernu na stůl.
„Děkuju,“ šeptala vděčně, zatímco tupě zírala na postel, kterou viděla naposledy před měsíci.
Muž si mezitím svlékl promočený kabát. Namísto odpovědi přikývl.
„Ráno zase odejdu,“ spustila znovu. „Nemusíte se bát.“
Třebaže mu nebylo dobře, neubránil se úšklebku. Bát…spíš by měla mít strach ona, pomyslel si. Jenže si ničeho, ani sebemenšího náznaku, nevšiml. „Ty strach nemáš?“ ptal se chraplavě.
„Upřímně…vypadáte, že je vám hodně zle, než abyste se na něco zmohl.“ Konečně se odvážila si svléknout kabát. Pověsila ho na kus parohu vedle dveří, který sloužil jako věšák. Páchl jako mokrý pes. Odmotala z krku šálu i hadry, které měla místo čepice, kterou po cestě někde ztratila. Usedla na kraj postele. Pomalu si stahovala prochozené boty. Ponožky místy prosákly krví z prasklých puchýřů. Velice opatrně se snažila prsty pokrčit. Bolest jí vháněla další slzy do očí. Zamžikala a raději se o to přestala pokoušet.
„S odchodem chvátat nemusíš,“ promluvil a přešel k lucerně. Plamen uvnitř sfoukl. Dřív, než se uprchlice stihla zeptat, pokračoval. „Jídlo už u sebe nejspíš nemáš, snažíš se nakrmit borovým jehličím, žvýkáš kůru ze stromů a marně hledáš na keřích lesní plody, i když víš, že je na ně příliš brzo. Nohy máš plné puchýřů, každý krok nesnesitelně bolí, je těžší a ani nevíš, kam jdeš. Tváře máš propadlé, protože jsi příliš zhubla, a jestli se v takovém stavu zítra vydáš znovu na cestu, dřív nebo později umrzneš.“
Inessa na posteli zamrkala. Postel u vedlejší stěny pod vahou jeho těla zapraskala. „Jak to víš?“
Muž se zhluboka nadechl. V hrudi mu při tom zachrčelo. „Protože jsem na tom byl úplně stejně.“
„Jmenuji se Inessa,“ zašeptala do tmy. Ve vzduchu se vznášel jenom tenký proužek kouře táhnoucí se od zčernalého knotu ke stropu. Neodpovídal. Nejspíš už usnul, napadlo ji.
„Lev,“ ozvalo se ze tmy.
Pomalu si lehla, přetáhla přes sebe přikrývku a vypracovanou ovčí kůži s hustým rounem. Takže to skutečně byla salaš, kterou ti lidé kdysi opustili nebo zkrátka jen zemřeli. A těch pár věcí připomínající jejich práci tu po nich zůstaly.
„Dobrou noc, Lve,“ špitla. Poté zavřela oči. Znovu na ni dolehla únava plnou vahou. Teplo, klid a bezpečí vykonalo svoje. Okamžitě usnula.

Ráno nabízelo bledou oblohu pokrytou jednolitou šedí. Nad špičkami stromů se vznášel pruh mlhy a páry. Noční vichr ustal, přesto se ve vzduchu vznášely tisíce miniaturních kapiček. Zima se nehodlala vzdát tak snadno. Z větví odpadaly velké kápance, které se rozpleskly o mokrou půdu. Místy se na strmé stráni ještě držely hnědobílé tající ostrovy sněhu.
Inessa se probudila po vydatném, hlubokém spánku. Pomalu se posadila. Místnost byla příjemně vytopená a ve starých kamnech praskalo hořící dřevo. Poprvé se rozhlédla kolem. Malé, ovšem v situacích jako je tahle dost účelné. Pár kusů otřískaného nádobí nejspíš taky patřilo k pozůstalosti původních obyvatel. Pravděpodobně je toho víc. Možná i oblečení, které ten muž nosí, patřilo starci, který se tu dříve staral o ovce a kozy. Pochybovala, že si s sebou Lev nesl při útěku ranec s oblečením. Taková myšlenka byla vyloučená. I když…
Na stole zahlédla připravený plechový hrnek s mlékem a silný krajíc chleba s vajíčkem natvrdo. Inessa měla najednou plná ústa slin. Chvatně polkla. Opatrně si znovu obula prochozené boty a vstala. Než se pustila do připravené snídaně, nahlédla z příliš nízkého a příliš malého okna ven.
Lev byl od brzkého rána na nohou. Přiložil do kamen, dokud nevyhasla úplně, podojil kozy, sebral vajíčka, nakrmil svůj skromný dobytek a naštípal nějaké dříví. Sice bylo mokré, přesto si ho však naskládal do koše, který měl po straně i ve dně díru, aby ho odnesl dovnitř vysušit. Tenhle malý výčet jeho denních povinností opakoval každé ráno. Zvykl si, naučil se cokoli, aby přežil. Fyzicky náročná práce ho udržovala v kondici a jako každý dělal na začátku spoustu chyb, ze kterých se poučil. Za zpustlou salaší pěstoval na malém, dlouho neudržovaném políčku brambory, zelí i trochu toho obilí. Naučil se mlít mouku, utlouct malou hrudku másla z kozího mléka. Občas se však dostával do situací, kdy si nedokázal pomoct sám nebo vlastníma rukama. V takových chvílích se oblékl do starých hadrů, několik dní putoval z hor do nejbližší vesnice, kde ukradl, co potřeboval a v takovém množství, aby nemusel tu namáhavou cestu zopakovat příliš brzy. Většinou si po kapsách či ve vaku odnášel pytlík naplněný lístky černého čaje, sůl, cukr a v létě při troše štěstí kradl med od divokých lesních včel.
Ani ne před týdnem se zrovna vrátil a teď ho sužuje horečka, dávivý kašel a ustavičná bolest v rameni. Sehnul se pro děravý koš. Náhle poodešel pár kroků k budce sloužící jako toaleta. Jako jediná byla nová. Třebaže se dřevem neuměl, držela a Lev byl se svou prací spokojen. Z ničeho nic se ohnul v pase, aby se vyzvracel. Chvíli lapal po dechu, stále předkloněný.
„Vypadáte hrozně,“ řekla Inessa, sotva se objevil se dřevem mezi dveřmi. Vlasy měl mokré, přilepené ke zpocenému čelu, kolem očí tmavé stíny.
„Dobré ráno.“ Koš postavil co nejblíž kamnům, aby proschl.
„Děkuji za snídani.“ Inessa opatrně loupala skořápku. Dalo ji práci si z prstů nejprve vydrhnout zašlou, odpornou špínu, aby se při jídle neštítila jíst ze svých vlastních rukou. „Nemyslela jsem tu poznámku špatně. Jste nemocný.“
Podezíravě si ji změřil pohledem, pak přiklekl ke kamnům a ohříval si zkřehlé ruce. „Nic mi není.“
„Nelžete sám sobě. Máte horečku, skelný pohled, kruhy pod očima a podle všeho, jak jste včera kašlal, si zaděláváte na pěkný zápal plic. Ten pobyt na čerstvém vlhkém vzduchu vám nijak nepomůže.“ Když se vzápětí zakousla do krajíce žitného chleba s kouskem vařeného vejce, připadala si najednou jako v ráji. Naposledy dostala od strážných přesolenou rybu, kterou musela sežvýkat i s kostmi. Schválně je rozdrtily, aby se nedaly vyndat a vězni je museli chroupat společně s masem. Pokaždé se sázeli, kolika lidem se zpříčí kost v krku nebo kolik z nich si kousek ostrého rybího žebra zapíchne do dásní. Spousta z nich si pak špinavými prsty vytahovala drobné úlomky z poraněných dásní, kolikrát i s kouskem masa z tváře či jazyka a vedle sebe v řadě na náspu u trati plivala krvavé chuchvalce, které na neporušené sněhové krustě vytvářely rudé ledové květy.
„Jak to můžeš vědět…“ Nebyla to otázka, jen prosté zpochybnění jejího tvrzení a podpoření jeho lži. Stejně chatrné jako jeho zdraví.
V rychlosti ze strachu, že jí snídani utrhne od úst, do sebe jídlo doslova nacpala. Bude jí špatně, toho si byla vědoma, ale základní pudy přemohly způsobné chování i logiku. „Měl jste pravdu, Lve. Nemám žádné jídlo a jeden čas jsem žvýkala kořínky a hledala larvy v kůře stromů. Neměla jsem na výběr. Nikdo z nás nemá, pokud se mu podaří utéct. Kdysi jsem bývala někým jiným, stejně jako jste jím byl vy. Teď jsme na tom stejně.“ Zklamaně si povzdechla a přitiskla si dlaň na břicho. Nejspíš se pozvrací i ona.
„Nemám jídlo, podrážky jsem téměř prochodila a moje nohy už daleko nedojdou. Ale mám něco jiného.“
Lev se na ni ani nepodíval. Civěl do ohně. Oči ho pálily, hořelo mu těsně za nimi někde v hlavě stejně jako v kamnech. Nechtěl vidět v jejím obličeji falešné naděje nebo přísliby čehokoli. Za tu dobu, kterou strávil jako samotář a ubohý rolník v horách, ztratil i poslední zbytky zájmu. Jen přežíval. Několikrát ho napadlo, že do té schované usedlosti ve svahu mezi stromy se nedonese žádná zpráva. Nikdy se nedozví, jestli se změnil režim, zda se bude moct vrátit. Počítal jenom zimy a tahle byla teprve druhá.
Inessa se cítila poněkud zklamaně. Doufala, že v něm vyvolá zájem. „Mám u sebe léky.“ Pohled stočila ke Lvovi. Ani se nepohnul. Nevěřil jí.
„Je mi fuk, kým jsi byla.“
Vstala od stolu. Najednou k němu mlčky přistoupila a silou, kterou její zesláblé tělo dokázalo vyvinout, mu stiskla levou paži těsně pod ramenem. Automaticky se jeho tělo schoulilo, z hrdla se mu dral zvuk bolesti. Lev se na nic nezmohl, neodstrčil ji, nechytil jí za ruku, ať přestane. Tělo zmítané horečkou ho zrazovalo. Konečně přestala. Mohl si vydechnout, nabrat dech a vypořádat se s bolestí. Cítil, jak mu po paži směrem k lokti stéká horký pramínek.
„Pořád je ti to fuk? Režim mě může mučit sebevíc. Může ze mě sedřít kůži, ale pořád budu zdravotní sestra. Jsem zdravotní sestra, která utekla z transportního vlaku a má u sebe léky. Kde nebo jak jsem k nim přišla, na tom nezáleží. Teď jde jen o to, že se Bůh slitoval nade mnou i nad tebou. Zavedl mě sem do zapomenutých končin, zachránil mě před smrtí i sežráním lesní zvěří. Tebe od zápalu plic, hnisající rány a zešílení z ustavičné samoty.“
Lev zhluboka oddechoval. Příval bolesti ho svým způsobem vyčerpal. „Kdyby Bůh existoval, nikdy by se nic podobného nestalo a ani jeden z nás by tady nebyl.“
Inessa mu na to neodpověděla. Nechala ho, ať se přesune na židli ke stolu. Automaticky postavila nad kamna plechový hrnek s vodou. Pozoroval ji, jak si obratně počíná v prostorách, ve kterých se ocitla poprvé. Hledala cokoli, co by mohla použít místo obvazů a na vyčištění rány. „Jak jsi věděla o té ruce?“
„Pozorovala jsem tě oknem. Dřevo si nakládal převážně pravou rukou. Navíc si každou chvíli přestával a s nakrčeným čelem si ji mnul. Potřebuju, aby ses svlékl.“
Lev ze sebe horko těžko stahoval několik vrstev oblečení. Spodky měl na rukávu prosáklé krví smísenou se žlutavou páchnoucí tekutinou. Rána mu pěkně zhnisala. Nikdy se mu dokonale nezhojila a při jedné ze svých cest z poněkud vzdálené vesnice upadl na mokrém, rozbahněném srázu. Upadl přímo na hranu kamene. Stará rána se opět otevřela.
Inessa si k němu přisedla. Rukáv mu opatrně vyhrnula. S nesouhlasným výrazem kontrolovala jeho zranění. Bylo velmi ošklivé. Rozšklebená rána plná hnisu a zčernalé, kazící se krve. „Jak se ti to stalo?“
„Před necelými dvěma lety jsem utíkal z vlaku. Háček na konci vagonu se mi zabodl do ruky. Vytrhl jsem ho i s kusem masa. Jinak by mě vlak uvláčel k smrti.“
Každý nějak utíkal. Způsoby jsou různé, ale jizvy po nich zůstávají stejné. Jen na jiných částech těla a jinak hluboké. Inessa by si přála utéct z vlaku stejně, jako se to povedlo Lvovi. Vyrvat si z těla ostrý háček by bylo mnohem příjemnější, ve srovnání s tím, co musela prožít ona. „Ten hnis musí ven a…“ hlas se jí zadrhl.
„Co?“ vyzval ji, aby pokračovala.
Zhluboka se nadechovala ústy. „Musím tu ránu vypálit. Bojím se, že kdybych to neudělala, mohl bys mít otravu krve. Navíc…“ Jazykem si přejela po rtech, aby je navlhčila. „Když je ta rána tak stará…mohla by se časem znovu otevřít. Sice…ti tím způsobím ošklivou jizvu, ale…“
Lev zakroutil hlavou. „Na tom nezáleží. Dělej, co musíš.“ Ještě před chvílí Inesse vůbec nevěřil a teď souhlasil s čímkoli, jen aby ho zbavila bolesti a pomohla mu uzdravit se. Co mu tady zbývalo? Nic. Neměl co ztratit, vyjma svého mrzkého, nuzného života.
„Mám u sebe něco na zmírnění bolesti, ovšem…můžu ti to dát až potom.“
Trpělivě sledoval, jak Inessa teplou vodou omývá okolí rány i celou jeho paži. Vzala do rukou kus hadru. Opatrně ho přiložila k ráně, z níž vzápětí silou vymačkávala hnis i krev. Bolest vháněla Lvovi slzy do očí. Čelisti tiskl pevně k sobě, druhou ruku svíral v pěsti.
„Za chvíli to bude,“ hlas ztišila, jako kdyby zpívala ukolébavku.
Konečně přestala. Povolil zatnuté svaly a na chvíli si mohl vydechnout. Ovšem věděl, že to horší teprve přijde. Pomalu dýchal, čelo se mu orosilo potem, stékal mu podél páteře, zatímco Inessa očistila teplou vodou konec pohrabáče, který vzápětí strčila do žáru kamen. Společně s ní pozoroval, jak špička tmavého kovu rudě žhne. Dřív, než začala, uvázala mu do úst roubík, do kterého se musel zakousnout. Bála se, že by si mohl bolestí překousnout jazyk. S velkým sebezapřením pak Lvovi přitiskla rozžhavený kus pohrabáče do rozšklebené, nezhojené a velmi bolestivé rány. Místnost se téměř okamžitě naplnila pachem škvařícího se masa a mužským řevem z nesnesitelné bolesti.
Zápach spálené kůže Inesse zvedal žaludek. Snažila se dýchat pusou. O chvilku později byla se svou řeznickou prací hotová. Okolí očistila vodou a suchým kusem látky paži ovázala. Na několik minut musela vylézt před salaš do zimy a vlhkého vzduchu, aby se vydýchala. Potřebovala uklidnit žaludek. V duchu počítala, kolik času už uběhlo od jejího útěku. S rukou přitisknutou k břichu došla k závěru, že moc času už jí nezbývá. A teď, když Lvovi téměř zmrzačila jednu ruku, neví, jak to zvládne.
Když se vrátila, Lev stále seděl ve stejné poloze. Oslintaný roubík se mu houpal kolem krku. Inessa si před jeho zraky sáhla pod košili. Chvíli pod několikrát propocenou látkou šmátrala. Posléze vytáhla obyčejnou minci.
„Dutá mince,“ zasípal.
Inessa překvapeně přikývla. „Znáš je,“ konstatovala holý fakt, zatímco před něj postavila plechový hrnek s vodou. Minci rozlomila a z duté poloviny vysypala rozdrcené léky proti bolesti. Bílý poprašek se vznášel na hladině. Lev neváhal. Obsah do sebe okamžitě obrátil.
„Protože jsem sloužil u tajné policie.“
V Inesse očividně hrklo. Muž, který zatýkal stovky jiných mužů, žen, dětí, celé rodiny a posílal všechny přeplněnými vlaky, kterými se kdysi vozil špinavý dobytek, do pracovních táborů, se stal jedním z nich. Stal se obětí vlastního režimu, jemuž tak hrdě přisluhoval. Lev si všiml jejího výrazu, proto Inesse odpověděl, třebaže se na nic nezeptala. Nicméně poznal, že přemýšlí nad tím, co provedl. „Chtěl jsem s tou prací skončit. Příčilo se mi zavírat lidi bez důkazů, falšovat výpovědi, natož udat svou vlastní manželku. Proto jsem na tom úplně stejně, jako ty.“
Na nic se přece neptala. Nemusel o tom vůbec mluvit, ale udělal to. Mlčky přikývla. Beze slov mu dávala najevo i vděk, že se s ní o ty informace z jeho minulosti podělil. „A tvá žena?“ zeptala se tiše.
„Měla větší šance než já. Utekla za finské hranice.“ Alespoň v to celé dva roky doufal. Neměl záruku, ani důkaz. Mohl se jenom modlit, ovšem bezvěrec jako on, se neuchýlil ani k zoufalým prosbám k nebesům. Pomalu začal cítit, že lék proti bolesti zabírá. Pocit, že mu hoří paže, se začal vytrácet.
„Proč jsi neodešel s ní?“
„Nedokázal bych žít nikde jinde. Nemohl jsem opustit svou zem.“
Inessa se posadila. Instinktivně ho vzala za ruku, kterou měl položenou na desce stolu. „Zem, která tě zradila? Která tě chtěla zabít, protože jsi nechtěl páchat další zlo na nevinných lidech?“ Zakroutila hlavou. Nemělo smysl zůstávat tu.
„Vždycky jsme nebyli takoví.“ I on najednou mluvil tiše.
„Ne, to máš pravdu. Ale…je to příliš naivní myšlenka. Sentimentální vzpomínky na vládu cara nemůžou vyvážit zvěrstvo, které se děje teď a přimět někoho zůstat. Jenže tebe to přesvědčilo.“ Inessa dostala strach, že se začne vyptávat na její útěk a důvod zatčení. Proto stočila řeč zpět k jeho nemoci. „Musíš si lehnout. Potřebuješ odpočívat.“ Automaticky dospělému muži položila ruku na čelo jako malému dítěti. Kůže hořela, pot studil. „Máš vážně velkou horečku.“
Rezignoval, neprotestoval, poslechl. Nechal se přikrýt až pod bradu. Přehodila přes něj i své přikrývky. Cítil se najednou velmi unavený. Zavřel oči, které ho tak pálily. Nejspíš musel usnout, protože když je znovu otevřel, byla za okny již tma.
Inessa seděla u postele. Z čela mu sňala horký obklad a namočila ho do mísy s ledovou vodou. Nechala ji stát venku u dveří, zatímco se pokusila postarat o dobytek a jídlo. Ostrý kozí zápach ji mezi vraty uhodil do nosu mnohem silněji než předešlou noc. Vyzvracela se tam, kde stála. Stihla akorát odvrátit hlavu. Žaludek měla podivně stažený, rozhoupaný dráždivými pachy od spáleného masa počínaje divokými kozami konče.
„Jak se cítíš?“ ptala se tiše. Namočeným hadříkem mu vlhčila rozpraskané bledé rty. „Nemáš hlad?“
„Raiso?“ zasýpal, v hrudi mu přitom chrčelo, hvízdalo i bublalo. Tělo měl příliš těžké, jako pytel naplněný zrním. Nedokázal se pohnout, natož v sobě posbírat zbytky síly a posadit se. Chtěl k její líbezné tváři vztáhnout ruku. Dotknout se jí, pohladit, cítit, že je skutečně tady.
Inessa ho automaticky uchopila za ruku. Pevně mu ji sevřela, palcem přejela po upoceném, horkém hřbetu. Blouzní, pomyslela si v duchu. Horečka mu během odpoledne stoupla. Čelo měl rozpálenější než stará kamna v koutě místnosti.
„Jsem tady.“ Přemýšlela, zda zklamat iluzi, kterou vytvořila jeho nemoc. Nakonec se rozhodla hrát nevinnou hru a umocnit dlouho chybějící pocit: být s někým. Lvův mozek v zápalu horečky vytvořil bludnou představu. Nechtěla mu ji kazit, nechtěla mu ji násilím sebrat.
„Jsem tady, Lve,“ konejšila ho tichým hlasem. Pohladila ho po čele a vtiskla na něj polibek. Jeho pokožka ji při tom pálila do rtů. „Bude líp.“ Ruku i rty vyměnila za nový obklad. „Máš horečku. Nachladil ses, pamatuješ?“
Lev pomalu zavřel oči. Inessa jeho ruku sevřela pevněji. Působil tak klidně, téměř mrtvě. Naštěstí se jeho hruď pod vrstvami pokrývek nepatrně nadzvedla. Pohyboval rty, ale mluvil příliš tiše. Inessa k nim přiložila ucho.
„Už jsem na tom byl hůř,“ šeptal sotva slyšitelně.
„Pšt, Lve.“ Táhlým pohybem ho pohladila po tváři. „Nemluv. Posadíme se, ano? Pomůžu ti do sedu.“ Zase s ním jednala jako s malým dítětem. Když pracovala v nemocnici, přišla s nimi dost často do styku. Na každý pád zjistila, že je výhodné přistupovat k jakémukoli pacientovi jako k dítěti. Každý chtěl být opečovávaný, chlácholený jemným hlasem a milými slovy. Každý toužil po troše pozornosti i vlídnosti, laskavostech, kterých se lidem nedostávalo.
Inessa vstala. Štíhlé paže vsunula pod Lvovi. Dlaně mu přitiskla na záda, jako kdyby ho objímala. Pak vší silou zabrala, aby ho vytáhla do sedu. Cítila, jak se jí snaží pomoct. Pravou, nezraněnou rukou se podepřel o tenkou matraci. Loket se mu při tom podlamoval. Inessa využila příležitosti a nacpala mu pod záda polštář. Celá zadýchaná přešla ke stolu pro plechový hrnek s horkým čajem. Lístek z něj brzy vyndala a dala usušit, aby ho mohli opětovně použít.
„Pozor, je horký.“ Okraj plecháče přitiskla Lvovi ke rtům. Opatrně mu dávala napít. Sotva si usrkl. „Ještě trošku, Lve.“ Ztěžka polkla. Chvíli zvažovala možnost, jestli mu svým brutálním zákrokem nepřitížila. Přesvědčovala se však, že by dřív nebo později skončil stejně. Byl by příliš slabý na to, aby se udržel na nohou a horečka by stoupla natolik, že by mu vyvolávala halucinace či noční můry. Možná všechno jenom urychlila, rozhodně mu však neublížila. „Prosím, ještě trochu se napij. Lve, kvůli mně. Udělej to pro mě, miláčku.“ Zarazila se. To slůvko z ní vyklouzlo naprosto automaticky. Chtěla mu jenom navodit pocit bezpečí, podpořit jeho přelud. Netušila, jaký měl vztah se svou manželkou. Upřímně doufala, že dobrý, když ho nazvala miláčkem.
„Raiso,“ zamumlal.
„Ano, Lve.“ V hlase se odrážel úsměv na Inessině tváři. „Jsem tady. Ještě se trochu napij. Musíš.“ Opět mu přitiskla okraj plechového hrnku s oprýskaným smaltem k ústům. Tentokrát se napil víc. Zkusila ještě jeden pokus, ale čaj mu z poloviny stekl po bradě. Okamžitě hrnek odložila. Hadříkem mu otřela ústa i bradu. Když mu znovu pomohla lehnout, usnul.
S ustaraným výrazem, který se jí usadil ve tváři, se na něj dívala. Ruku měl zapálenou, kůži kolem otevřené rány seškvařenou. V klidu mu ji omyla a převázala. Dlouho do noci u něj seděla při ubohém světle jedné svíčky. Sama si vlezla do postele, až když nedokázala udržet víčka otevřená.

Několik dalších dnů Lev proležel v horečkách. Inessa se do něj snažila dostat nějaké léky rozpuštěné v černém čaji. Pokaždé si sotva znatelně usrkl. Celou hodinu do Lva lila obsah plecháče s oloupaným bílým smaltem. Omotávala mu horká zápěstí studenými pruhy mokré látky, kterou nechala vlhnout a chladit venku. V mezičase se starala o jeho skromné „hospodářství“. Při prvních pokusech podojit divoké kozy přivázané v chlívě se jí několikrát zvedl žaludek. Nakonec se skutečně pozvracela. Pak byla schopna ty vyzáblé mrchy s tendencí kopat podojit. Ve vysokých plechových bandaskách našla uskladněné mléko. Část do nich přelila, část převařila nad kamny a vypila k obědu, k němuž žvýkala krajíc žitného chleba s trochou vajíčka. Krom svého dechu k jejím uším doléhalo praskání dřeva a Lvovo občasné sténání, jak neustále blouznil.
Dřevo Inessa štípala všelijak. Po několika týdnech na útěku příliš zhubla, paže připomínaly pouze kosti potažené kůží. Musela vynaložit veškerou sílu i všechno úsilí, aby z nevelkého špalku udělala několik menších kusů. Sekera se téměř pokaždé zarazila do mokrého dřeva. Zasekla se, nedala se vytáhnout, ani s ní dokončit práci a poleno rozpůlit, natož aby ji Inessa uměla naostřit. Přesto se snažila a naplnila děravý koš. Stejně jako Lev odnesla dřevo dovnitř ke kamnům.
Jedno ráno ji však velmi překvapil. Seděla u stolu, před sebou plecháč s převařeným kozím mlékem a žitným chlebem v ruce. Ulamovala menší kousky, vkládala je do úst a cítila se příliš vyčerpaně. Dokonce se v době jeho horečnatého blouznění pokusila vykoupat. Nanosila vodu, ohřála na kamnech a s pomocí hadru a malé kostky špatně zpracovaného mýdla, které se jenom drolilo na miniaturní mazlavé drobky, se snažila vydrhnout.
„Dobré ráno.“
Zaskočeně sebou trhla, když zaslechla jeho unavený, tichý hlas. „Lve,“ vyhrkla. Okamžitě vstala od snídaně. Přisedla k posteli a přiložila mu ruku na čelo. I navzdory únavě se na něj mile usmívala. „Jak se cítíš?“ Automaticky opatrně nahlédla pod hadříky, které nahradily sterilní obvazy. Rána byla nevzhledná, ale čistá a hojila se.
„Mám hlad.“
Inessa roztáhla rty do širokého úsměvu. „Hned ti něco připravím. Ale nejprve ti pomůžu do sedu.“ Chtěla ho podepřít, jako to už dělala tolikrát před tím. Lev však odmítavě zakroutil hlavou. Svépomocí se vytáhl do sedu a opřel mohutné, horečkou zesláblé tělo o zeď. Alespoň mu pod záda strčila polštář.
„Mohla jsem ti pomoct,“ mluvila, zatímco šumovala v koutě místnosti s kamny, nádobím a policemi, kterému dali honosný název „kuchyně“. Ovšem vzhledem se nepřibližoval ani vzdáleně. „Jak myslíš, že jsem to dělala ty předchozí dny?“
„Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Čtyři dny,“ odpověděla.
Lev zíral na Inessiny záda. Do nosu se mu dostávala důvěrně známá vůně. Mlčel, dokud si opět nepřisedla k jeho posteli s horkou miskou ovesné kaše, ze které stoupaly proužky páry. „Děkuju.“
Beze slov se pousmála a donesla k jeho suchým, popraskaným rtům lžíci kaše. „Říkala jsem ti, že mám léky. Bez nich bys dřív nebo později zemřel na zápal plic, pokud by tě dřív nestihla otrava krve.“
Poslušně přijímal teplý pokrm jako malé dítě. Byl si vědom, že jí vděčí za život, léky i pomoc, jen nechápal, proč o tom mluví právě teď. Naznačuje mu tím snad, že si může velkorysost kdykoli rozmyslet, vzít zpátky a zbavit se ho, dokud je slabý a upoutaný k posteli? Nemoc mu otupila smysly i léty vštípenou podezíravost. Pomohl cizí ženě, aniž by tušil, co je zač. Jen s naivní myšlenkou soustrasti nad věcmi, kterými si musela Inessa projít. Neměl tušení, čím si musela projít, než skončila tady, v horách vedle kozího chlívku, ale dokázal si představit všelijaké hrůzy, které člověku dokázaly přichystat jiné lidské bytosti. Ovšem kdykoli teď mohla zneužít svých znalostí i laskavosti ve svůj prospěch. Sázel však na to, že tahle vlhká díra není nic, o co by mohla stát. I kdyby se Lva zbavila, první zima by ji dostihla. Nepřežila by, protože by se o sebe zkrátka nedokázala postarat. Nechával se tedy krmit, díval se jí do tváře a nechápal, z jakého důvodu zdůrazňuje zřejmé.
„Chuť k jídlu je vždycky dobré znamení,“ pronesla do ticha.
Lev spolkl hutné sousto. „O co ti jde?“
Inessa tázavě povytáhla hezky klenuté obočí. Prázdnou lžíci pomalu stáhla k tělu. „Jak to myslíš?“ I slova z jejích úst vycházela stejně líným tempem.
„Tak jak to říkám. Vím, že bych bez tebe i tvých léků zemřel. Proč to tedy říkáš? Chceš se mě zbavit, dokud jsem ještě slabý? Chceš tuhle mokrou salaš sama pro sebe? Měla bys vědět, že zima přichází brzy. Když to nečekáš. Nepřežiješ ji.“
Inessa se zahanbeným výrazem sklopila hlavu, pohled upřela na ruce svírající prázdnou misku. Z ničeho nic se jí roztřásly, přestože uvnitř bylo teplo. „Kdybych se tě chtěla zbavit, udělala bych to ještě ten den, co jsem ti vypálila ránu na rameni. Měl jsi vysoké horečky. Pokud si nespal, blouznil si. Rozhodně bych nečekala tak dlouho.“
„Tak proč?“
Rázem se mu dívala přímo do očí. Odrážela se v nich směs zoufalství, strachu i odhodlání. „Něco potřebuju na oplátku. Laskavost.“ Rty se jí chvěly. „Jsem těhotná,“ zašeptala.
Třebaže se Lvovi udělalo o poznání lépe a byl stále unavený, zornice se mu rozšířily překvapením i leknutím, které mu vyplavilo nepatrné množství adrenalinu do žil. Několik vteřin konsternovaně zíral na Inessiny rty. Doopravdy vyslovily nahlas slova, která mu teď rezonovala v uších. Pochopil, v čem spočívá ona požadovaná laskavost. Ani v nejšílenějším snu by ho nenapadlo, že po něm bude žádat něco takového.
„Víš, co ode mě žádáš?“ pronesl tiše, hlas nakřáplý. Odkašlal si a zároveň při tom spolkl několik hustých hlenů, které se mu uvolnily v krku.
Mlčky přikývla. Bála se, že by jí selhal vlastní hlas.
Zhluboka se nadechl. „Proč?“
Vzápětí se Inesse v koutcích očí zaleskly slzy. Nepředstírala, že nepláče. Nesnažila se je schovat ani setřít. Uvědomovala si, že o tom musí mluvit. Zasloužil si slyšet důvod i pravdu, pokud měl na něco takového přistoupit. „Protože se to stalo za těch nejodpornějších okolností. Nevím, co se dělo v tvém vagoně, ale v mém se chtěli urkové bavit. Byli domluveni se strážnými. Během druhé zastávky, kdy se vězňům rozdávalo jídlo, mě odvlekli stranou. Zacpali mi pusu, abych nekřičela a užívali si se mnou na železničním náspu, zatímco ostatní nerušeně jedli uzenou rybu s rozdrcenými kostmi.“ Po tvářích jí tekly horké slzy. Zanechávaly za sebou mokré cestičky. „Později jsem tak získávala léky. Chtěla jsem z toho něco mít, když už jsem si tím musela procházet,“ dodala šeptem.
Lev vzal Inessu za ruku. Chabě ji stiskl v horké dlani. „Vím, čeho jsou urkové schopni.“ Palcem přejel po jejím hřbetě. „Mě chtěli zabít. Za odměnu měli dostat větší příděly jídla a vody, nemuseli se těsnat na zemi, ale směli ležet na dřevěných palandách. V táboře pak na ně čekali úlevy.“ Na několik vteřin zavřel oči. Nejenom, že ho pálily, ale bylo pro něj těžké znovu odhalovat pohřbené vzpomínky na minulost, která byla stále příliš živá. Stejně nezhojená jako jeho rána na rameni. „Zabil jsem je, a pak utekl. Ty…jsi takovou možnost neměla.“
Smutně zavrtěla hlavou. Neměla šanci je zabít. Pouze si vymohla drahocenné léky, které jí měly v pracovním táboře usnadnit první dny těžké dřiny, která by ji velice záhy zabila i s nenarozeným plodem v jejím lůně. Inessa pevně stiskla Lvovu ruku. Uplakané oči plné zoufalství se k němu upíraly jako k samotnému spasiteli. Teď vložila svůj osud do jeho rukou a úzkostlivě čekala na zázrak „Prosím,“ zamumlala. „Prosím tě, Lve, prosím. Já to nechci. Nenáviděla bych to. Nesnesu pomyšlení, že by mě to mělo nazývat matkou. Nosím v sobě to nejhorší z nejhorších všivých zmetků ze dna společnosti. Kdyby se to snad mělo narodit, zabila bych to.“ Zavřela oči, odmítavě kroutila hlavou, obličej zmáčený slzami. „Nemohla bych vychovávat a milovat něco, co by mi připomínalo nechutné události, kterými jsem musela opakovaně procházet.“
Lev k ní vztáhl ovázanou ruku. Ucítil v rameni tupou bolest. Téměř okamžitě ustoupila do pozadí a na hranici snesitelnosti. Položil dlaň na mokrou, teplou tvář ve snaze Inessu trochu zklidnit. Neustále nazývala své nenarozené dítě jako „to“. Vnímala lidský plod jako semínko nenávisti a krutosti, kterou si v sobě hýčká, pěstuje, a kterou má dokonce milovat. Příliš nenáviděla. Minulost ze vzpomínek nikdy zcela nevymaže, ovšem nechce ji zahrnovat laskavými slovy, netouží ji vidět růst. Docházelo mu, že pokud nebude souhlasit, tak Inessa zabije i sebe. Jenže jedna věc bylo kývnout na vyřčenou žádost a druhá ji vykonat.
„Nevím jak ti pomoct. Nevím, co bych měl udělat.“ Cítil k ní nefalšovanou, čirou lítost. Kdyby nebyl nemocný a slabý, přitáhl by si Inessu do náruče, kde by ji konejšivě houpal jako malou holčičku, která se bojí tmy nebo se probudila z noční můry.
Inessa popotáhla nosem, utřela si slzy do rukávu košile a vzhlédla k němu s novou nadějí. Souhlas byl tím nejdůležitějším. „Řeknu ti,“ spolkla pár vzlyků, „co máš udělat.“
Lev velmi pomalu přikývl. Teď už své rozhodnutí nemůže vzít zpátky. „Nejdřív se ale potřebuji uzdravit a nabrat sílu.“
„Už nemám moc času…příští týden by mohlo být pozdě.“
Následoval další hluboký nádech, který Lvovi hvízdal v hrudi. „Dva dny?“ Od Inessy dostal pouze němý souhlas.

O dva dny později společně seděli ve vyhřáté místnosti. Lev se poměrně rychle zotavoval, přesto měl tendenci během dne podřimovat. Inessa ho sledovala ze své postele, jak sedí u stolu, hrbí se a obírá neohrabanými prsty skořápku z vajíčka vařeného natvrdo. V tichu zazníval jen praskot hořícího dřeva.
Inessa v duchu přemítala, jak moc se změnila. Ještě před několika měsíci si samu sebe hravě dokázala představit s dítětem v náruči. Milovala děti, vždyť se ke každému pacientovi chovala jako k malému děcku jen proto, že na ně nedovedla být zlá nebo přísná. Ani na ty největší otrapy a mrzouty. Vždycky s nimi jednala laskavě. Doba, kdy na sobě měla perfektně bílou, naškrobenou uniformu zdravotní sestry, jí najednou připadala příliš vzdálená. Jako by se dívala na své dvojče, které mělo štěstí žít mnohem lepší život. Ale byla to pořád ona. Jen sledovala jinou verzi sebe samé. Pracovala v nemocnici v Novgorodu. Chodila včas, bezchybně plnila úkoly, žádný pacient si na její práci nikdy nestěžoval. Část peněz z výplaty si pokaždé dala stranou. Chtěla si našetřit, aby jednou mohla svému dítěti nabídnout alespoň o něco lepší život a začátek, než měla kdysi ona.
Ano, kdysi Inessa toužila po dítěti. Jenže o několik měsíců později, kdy by měla být za ten dar vděčná Bohu, ho nechce. Klidně by si vlastními nehty rozdrápala břicho, jen aby se ho zbavila. Moc dobře si byla vědoma, že po tomhle radikálním řešení v polních podmínkách uprostřed hor a vlhkého lesa, se může stát, že už nebude moct nikdy znovu otěhotnět. Ale velice snadno, dokonce i rychle se s takovou variantou smířila. Lepší nemít žádnou šanci, než vychovávat potomka vzešlého z bahna společnosti.
„Lve?“
Ztěžka polkl sousto. „Dej mi ještě chvíli…prosím.“
Od chvíle, co ho požádala, na to nemohl přestat myslet. Potřeboval čas se na něco takového připravit. Vlastně ani pořádně nevěděl, na co by se měl připravovat. Většinu svého života zabíjel, ať už ve válce nebo pro větší blaho státu v řadách tajné policie či snad pro svou vlastní záchranu. Nicméně po dvou letech živoření v naprosté samotě a pohřbívání starých časů, bylo pro Lva těžké znovu zabít. Natož nenarozené dítě. Sám takové štěstí neměl. Mohl být manželem, ale nemohl se stát otcem.
Nechtělo se mu do plnění laskavosti, proto jedl snídani beze spěchu. Když o několik minut později spolkl poslední sousto žitného chleba s kouskem vařeného vejce, spláchl ho černým, hořkým čajem, vstal. I v nemoci působil mohutně. Široká ramena, silné paže. Při pohledu na něj Inessa nepochybovala, že danou věc zvládne.
„Co tedy chceš, abych udělal?“
Inessa vstala. Beze slov si před ním začala odkládat jednotlivé vrstvy oblečení, dokud před ním nestála od pasu nahoru zcela nahá. „Udeř mě vší silou do břicha.“
Lev překvapeně zamžikal. „Prosím?“
„Slyšel jsi, Lve. Vší silou do břicha. Je mi jedno jak to uděláš.“
„Chceš, abych tě bil?“
Skoro se nad jeho naivními otázkami uchechtla. „Ano. Je to jediná možnost.“
„Kolikrát?“ vysoukal ze sebe ochraptěle.
„Dokud bude třeba.“
Pak Inessa zavřela oči. Bude snazší se odevzdat bolesti, úderům, aniž by se při tom musela dívat Lvovi do tváře. Nic se však nedělo. Pořád nic necítila, ani závan způsobený pohybem. Zpod víček se prodraly slzy. Rozmyslel si to, blesklo jí hlavou. Neudělá to, opakovala si zničeně. Ve stejný okamžik jí Lev položil rozložitou dlaň na rameno. Pevně ho sevřel, ne však bolestivě. Stále ještě váhal. Nikdy ženu neuhodil a Inessa ho o takovou věc přímo zoufale prosila. Několikrát se zhluboka nadechl. Sevřel pravou ruku v pěst a vší silou zarazil pohublé, mladé ženě tvrdé klouby do břicha.
Z očí jí vyhrkly slzy, lapala po dechu. Bolest se téměř okamžitě rozlila po celé oblasti pasu. Podmalovala se jí kolena, ale Lev ji pevně držel zpola zhroucenou v náruči. Ženská ruka křečovitě svírala rukáv Lvova svetru.
„Miř…níž,“ sotva ze sebe vypravila.
Lev ztěžka polkl. Nepatrně od sebe Inessu odtáhl. Napřáhl pravačku, která ve vteřině zasadila další tvrdou ránu tentokrát do podbřišku. Z krku jí unikl přidušený výkřik. I přes bolest bohužel věděla, že ještě není konec. Ta malá, zlá věc se držela zuby nehty. Nehodlala boj s Lvovými údery vzdát snadno. Třebaže se mu bití té mladé ženy příčilo, zatnul zuby a pohyb zopakoval.
Inessa hlasitě vykřikla bolestí. Právě měla pocit, že uvnitř ní něco prasklo. Silná křeč zachvátila podbřišek, šířila se po celém břiše i do klína. Měla tendenci se krčit, schoulit se do klubíčka. Lev ji přidržoval, visela na jeho pažích jak bezvládná hadrová panenka. Nic nedělal, jen Inessu držel. Nevěděl, zda má pokračovat. Tiše vyčkával, v duchu o překot opakoval jednu větu pořád dokola: Je mi to líto.
O chvilku později ucítila v klíně teplo a mokro. Křečovité stahy svírající její útroby nepolevovaly. Lev jí chtěl uložit do postele, ale zastavila ho.
„Ne,“ vyhrkla ze sebe. „Ještě…jednou.“
„To je bláznovství!“ namítal.
„Dělej!“ zařvala v bolestech.
Poslechl. Jako tenkrát, když dostal rozkaz a nehleděl napravo, ani nalevo. Nezkoumal jeho správnost, prostě ho splnil. Přesně to udělal i teď. Splnil příkaz bezmocné ženy, která s otevřenou náručí vítala a přijímala nejenom bolest, ale především smrt pro své dítě. Naposledy jí uštědřil ránu pěstí do břicha. Už do něj však nevkládal plnou sílu. Inessa znovu zakřičela. Nohy se jí podlomily, zhroutila se mu k nohám. Posadil se, opíral se zády o postel a přitáhl si do klína choulící se lidské klubko. Svírala v drobných pěstech jeho oblečení, slzami zmáčený obličej schovávala v záhybech Lvova šatstva. Dusila vzlyky, lapala po dechu a on jen bezbranně sledoval, jak se tmavá krvavá skvrna rozlévá po jejích kalhotách a prosakuje až na dřevěnou podlahu.

Jejich role se náhle vyměnily. Před tím se několik dní Inessa starala o Lva, teď se Lev postaral o Inessu. Dlouho s ní seděl na zemi, dokud se neutišila a bolest, kterou jí úmyslně způsobil, částečně neodezněla. Pak nanosil zvenčí chladnou vodu, ohříval ji na kamnech a přeléval do plechové nádoby na koupání. Svlékl z ní zbytek zakrváceného oblečení. Třebaže mu pohled na krev či mrtvolu nikdy nezvedal žaludek, tentokrát se mu dělalo nevolno. Zabil dítě, jehož zbytků byl donucen se zbavit. Posadil nahou, zkřehlou ženu do teplé vody. Zarytě mlčel, když z bledého těla, které se začalo vybarvovat temnými podlitinami po jeho tvrdých kloubech, omýval krev. Inessa se na něj nepodívala. Apaticky upírala zrak bůhví kam. Třásla se, nepromluvila.
„Myslíš, že se zvládneš obléknout?“
Neodpověděla. Ani se nepohnula.
Lev tedy přisunul židli ke kamnům a přehodil přes sedák hadr. Opatrně na ni mokrou Inessu usadil. Párkrát mrkla, to bylo vše. Flegmaticky upírala zrak k ohni jenom proto, že se ocitl v jejím zorném poli. Nevnímala vůbec nic. Ani pohyb za jejími zády, nebo že Lev namáčel zkrvavené oblečení do stále ještě teplé vody. Jako by se z ničeho nic stala jeho hračkou. Ruce jí volně klesly k tělu, jakmile je pustil. Bez života, bez duše. Pomalu ji usušil, znovu oblékl do suchých svršků a uložil do postele. Připadalo mu, že usnula ve vteřině, kdy se její obličej dotkl polštáře. Přikryl ji po bradu, usadil se na židli k posteli a starostlivě jí hladil po čele.

Inessa seděla na židli u okna. Dívala se ven na zelení zalitý park. V náruči chovala do zavinovačky zabalené nemluvně. Spalo a ona se na něj nemohla vynadívat. Celou dobu si tohle přála a teď se její sen stal skutečností. Měla své vlastní dítě, které bude milovat nade vše na světě. Kolébala ho, tiskla k hrudi, aby slyšelo tlukot jejího srdce a velice tiše mu broukala starou ukolébavku, kterou jí kdysi zpívávala babička. Nakonec vstala. Uložila spící miminko do postýlky. Uvolnila zavinovačku, aby mělo dítě pohodlí. Ve stejný okamžik se probudilo. Růžovolící chlapeček s malými jiskřičkami v očích se umíval. Měl dolíčky ve tvářích, bezzubá, roztomilá ústa a hlasitě se chichotal. Vztahoval ruce ke své matce. Chtěl se jí dotknout. Inessa se proto sklonila hlouběji do kolíbky. Prameny dlouhých vlasů sklouzly dovnitř, miminko polechtaly. Ručkama po nich hrábl. Ještě více se rozřehtal, při tom celou dobu kopal nožičkama. Nakonec ten neposedný, neustále se pohupující pramen vlasů přece jenom uchopil. Inessa se zasmála, aby dala najevo, jak je šikovný. Přes tvář jí však přeběhl stín bolesti. Ačkoli chlapci bylo sotva pár měsíců, měl sílu. Pevně svíral v dětské pěstičce její vlasy a silou za ně tahal.
„To už stačí,“ řekla mu vlídně, zatímco se mu snažila zaťatou pěst povolit a své vlasy uvolnit. Marně. Několikaměsíční chlapeček s pobaveným chichotem škubl.
„Au!“ vykřikla jeho matka. Usilovně se snažila vyprostit své vlasy. Dítě však ještě jednou zatáhlo.
Inessa se prudce narovnala, dlaň si tiskla k hlavě, oči se zalévaly slzami. Chlapeček se nepřestával smát, v ručkách si pohrával s vytrženým chomáčem vlasů i s kousky kůže. Pokožka Inessu na hlavě pálila. Rty se jí rozrušením i nenávistí třásly. Najednou si uvědomila, že v té postýlce neleží sladké, roztomilé dítě, které mělo být jejím snem, ale ďáblovo šídlo. Malý zmetek vytvoření ze spodiny lidstva, ze všeho nejhoršího, co člověk ve svém nitru může skrývat.
Prudce dýchala. Popadla polštář z pohovky a přitiskla ho rozesmátému nemluvněti přes obličej. Silou ho tiskla. Uvažovala, že to nebude dlouho trvat. Jen několik vteřin. Je to malé tělo, s malinkým srdcem a drobnými plícemi, které nepojmou moc vzduchu. Zavřela oči. Počítala od jedné do deseti. Ale smích nepřestával. Zpod vycpaného polštáře neustále slyšela ten rozjásaný chechot, ze kterého se Inesse pomalu ale jistě začínal zvedat žaludek. Nedokázala ho ani udusit! Nejde to. Porodila živoucí zlo, zrůdu, která přežije všechno!
Inessa odhodila polštář na zem. Chlapec měl stále dolíčky v růžových tvářích. Buclaté tělíčko se stále ještě hýbalo. Roztřásla se vzteky i strachem. Nevěděla, co má dělat. Netušila, jak se ho zbavit. Když se skloní, zase jí začne škubat vlasy. Natáhla tedy k němu jenom ruce. Někam ho odnese, někam daleko, kde ho nikdo nikdy neuvidí. Nebo ho hodí do kanálu. Ano. Bude zrůdnou, ohavnou matkou bez citu, která se sprostým a nechutným způsobem zbaví vlastního dítěte. S takovým pocitem dokáže žít. Zbaví se ho, pak požádá úřady o přesun do jiného města, kde ji nikdo nezná. Dostane místo v jiné nemocnici daleko od tohoto místa. Začne znovu, jako svobodná, mladá a především bezdětná žena. Její dítě bohužel zemřelo, přesně to budou hlásat oficiální spisy. Skutečnost bude však znát jenom ona. Řekne, že se někde ztratilo. Zahraje si na zoufale zdrcenou matku, které zemřelo dítě. Zahraje to. Dokáže předstírat smutek a zášť z té nenahraditelné ztráty, ale ne lásku k té malé zrůdičce.
Jenže jakmile k chlapci natáhla ruce, popadl ji volnou rukou za prst. Svíral ukazovák a přísahala by, že se mu těsně před tím v očích mihl pohled, který mívali urkové, než provedli to, co měli za lubem. Miminko zlomilo ukazovák neskutečnou silou proti kloubu. Ozvalo se prasknutí kosti, kloub okamžitě otekl a místností se ozýval ženský křik smísený s dětským smíchem.
Inesse se podlamovaly kolena bolestí. Z očí tekly proudy horkých slz. Padla by na kolena, kdyby mohla, ale nevinný chlapeček svou matku nepustil. Zlomil jí další prst s neslábnoucí chutí. Zvrácená hra, která ho bavila.
Čísi ruce ji zezadu popadly. Držely Inessu za ramena, když křičela. Bránila se. Škubala celým svým tělem, aby se vymanila ze sevření. Chtějí ji určitě udržet na místě, aby malé nemluvně dokonalo svou práci. Aby nemohla dítě zavřít do kanálu tak, jak si umínila. Když však po několika dalších minutách ztratila sílu a energie jí opustila, zjistila, že ty ruce svírající její útlá, třesoucí se ramena, se snaží Inessu odtáhnout. Horko těžko bezbrannou ženu vyrvaly ze spárů několikaměsíčního dítěte.

Ve stejný okamžik prudce otevřela oči. Čelo měla zborcené studeným potem. Ústy lapala po dechu jako ryba na suchu. Měla dojem, že jí kdosi svírá plíce, hrudní koš, aby se nemohla naplno nadechnout.
„Klid, klid…jenom klid.“ Mužský hlas k ní přicházel jako by z dálky. Snažila se řídit jeho pokyny. Pomalinku si uvědomovala realitu. Jsem zdravotní sestra, řekla si pro sebe v duchu. Dýchej krátce, dýchej pomalu, uvolni napětí. V hlavě si dávala jednoduché příkazy, dokud se její dech i tep nezklidnil. Teprve potom jí došlo, že jí velká teplá dlaň hladí po upocených vlasech, že do druhé ruky zatíná krátké špinavé nehty.
„Byl to jenom zlý sen,“ oznámil tiše.
„Lve?“ vysoukala ze sebe a upírala k němu velké, vyděšené oči.
Lev se na Inessu pousmál. Na okamžik se jeho rty zkroutily do úsměvu, který záhy zmizel. „Měla jsi horečku, blouznila si. Pořád jsi krvácela, nevěděl jsem, co mám dělat, ani…jestli to přežiješ.“
Při pokusu vytáhnout své tělo do sedu, sykla bolestí. Okamžitě jí Lvovi silné paže pomáhaly. Nebránila se, cítila se slabá. Nepatrně nadzvedla vypracované ovčí rouno a přikrývku. Bledá pokožka na břiše hrála všemi odstíny fialové a modré, od světlé po tmavou. Byla to nutnost, kterou si musela projít. Teď už bude všechno v pořádku. Tím si byla jistá. Je přece zdravotní sestra a spontánní potraty se stávají pořád. Dopadlo by to úplně stejně, kdyby jí na vesnici kopl do podbřišku splašený kůň. Jen využila Lvovu pěst i sílu. Náhle k němu pociťovala mnohem větší vlnu vděčnosti či snad náklonnosti než předpokládala. Uzdravila ho, vyléčila mu ruku i nastupující zápal plic. Za léky a svou péči žádala tuhle protislužbu. Mělo to stačit, misky vah měly být vyvážené. Přesto se mu cítila být mnohem víc zavázaná. Poslušně pila vlažnou vodu, když jí ke rtům přitiskl okraj plechového hrnku. Vzápětí mu pohlédla přímo do očí. Zdály se tak unavené. Nejspíš u její postele proseděl spousty hodin ve dne i v noci. Její blouznění mu nejspíš nedopřálo moc spánku. Pomalu ho uchopila za ruku. Stiskla ji a pokorně sklopila víčka.
„Děkuji,“ špitla. „Udělal jsi pro mě hodně. Jsem ti za to vděčná.“ Nebyla to prázdná slova, ani klišé, která řekne každý za vykonanou laskavost jen proto, že si to od něj společenská povinnost a dobré vychování žádá. „Udělám pro tebe cokoli, abych mohla splatit to, co jsi pro mě udělal.“ Vzhlédla, aby věděla, jak se tváří. Stále stejně. „Cokoli,“ zopakovala.
Lev se dlouze nadechl. Překryl Inessinu zesláblou ruku svou teplou dlaní. Pravděpodobně cítila potřebu smazat neexistující dluh. Hodlala platit čímkoli. Zbývajícími léky, pomocí při práci nebo i vlastním tělem pro jeho potěšení. Nejspíš je jí jedno, jaké prostředky k platbě využije. Jen dostatečně projevit vděčnost, kterou k němu právě teď chová.
Lehce Inessu pohladil po hřbetu ruky jako malé děvčátko. Pousmál se. Tentokrát však jeho úsměv z tváře nezmizel. Byl stálý. Usadil se v rašícím strništi. „Tak tady zůstaň,“ vyslovil polohlasem svůj jediný požadavek. Za těch několik dní si uvědomil, že po dvouleté samotě čekání na lepší zítřky jen za přítomnosti svých vlastních myšlenek na minulost i zoufalých proseb či nadějí, aby jeho manželka přežila útěk za finské hranice, ho více než znavilo. Už nemůže dál. Ne sám. Inessa neúmyslně oživila stereotypní umírání uprostřed nevlídných, drsných hor.
„Zůstat?“ zopakovala, překvapená skromným přáním.
Lev sotva znatelně přikývl.
Vyčerpaně, po té šílené noční můře, ze které se bude ještě nějakou dobu vzpamatovávat, se na Lva pousmála.
„Zůstanu.“
Lev ji znovu pohladil po studeném čele. Zase bude čekat na lepší zítřky, lepší budoucnost, která mu umožní vylézt ze tmy na světlo a znovu žít. Ale ne sám. Tentokrát budou čekat spolu.




Žádné komentáře:

Okomentovat