středa 10. prosince 2014

Jak jsme se zamkly v ruském vězení...

...letos v létě jsem se totiž vydala do Ruska, ovšem ne do Moskvy, ale do Petrohradu. Říká se, že je nejkrásnější město severu, Evropy, a prozatím si dovolím tvrdit, že i na světě, protože jsem ještě neviděla nic tak oslnivějšího než centrum Petrohradu - zvlášť, když člověk bydlí přímo naproti Auroře a kousek do Zimního paláce, dívá se na širokánskou deltu řeky Něvy...

Během těch několika dní jsme samozřejmě zavítali i do jednoho z nejznámějších vězení v Petrohradu - Petropavlovské pevnosti.

zdroj: moje vlastní fotografie

Pevnost se nachází na Zaječím ostrově uprostřed řeky. Samosebou je nejviditelnější kostel svatého Petra a Pavla, ve kterém jsou pohřbeni všichni Romanovci, včetně poslední vládnoucí rodiny Mikuláše II.
Nicméně není tam jen kostel, ale i vězení a do dnes fungující kasárny. Během těch několika hodin jsem potkala asi pět různých skupinek mladých vojáků kolem patnácti let, kteří zrovna milostivě dostali vycházku.

Pro milovníky literatury a trilogie Měděného jezdce - ano, přesně tady měl Alexandr kasárny, tady trávil většinu svého času a přesně sem za ním chodívala Taťána.

Vězení jako takové má jenom dvě patra, není vlastně vůbec ničím zajímavé, protože ho tvoří dlouhé chodby s holými zdmi a navlas stejnými celami. Ovšem nejznámější je proto, že v jedné z nich drželi Leninova bratra.

zdroj: moje vlastní fotografie

Na každý pád rozhodně není příjemné, když vás někdo do té cely zavře. Abych si totiž udělala fotku cely, musela jsem do ní vlézt, a aby se mi tam vešla celá, zalezla jsem k zadní stěně úplně do rohu. Výsledný snímek je jenom rozostřená mazanina, protože světla tam bylo asi jako od dvou chcíplých světlušek.

zdroj: moje vlastní fotografie


Ovšem to by náš průvodce nesměl být srandista, aby mě v té cele nezavřel. Takže společně s kovovým torzem postele, jedním nočním stolkem a leptanou sochou, která vypadala jako Rasputin, jsem stála uprostřed cely v naprosté tmě. Třebaže jsem měla za zády miniaturní okno, dalo se říct, že nastala absolutní tma. Neviděla jsem si ani na svoje vlastní boty. Tma člověka vážně hrozně vyvede z míry, nedokázala jsem dojít ani ty dva metry ke dveřím, i když jsem věděla, že přede mnou nic není. No naštěstí mi otevřel jiný turista z naší skupiny a začal si okamžitě komentovat na kameru, že tenkrát do vězení takový fešandy nezavírali.

Pořád to ale nebylo to hlavní. Největším oříškem byly jediné dveře vedoucí ven z vězení. Před námi se šinul pár turistů a nás nenapadlo přidat do kroku, takže jsme se dívaly, jak se opancéřované dveře zabouchly. Když jsem za ně o minutu později vzala, nešly otevřít. Nejdřív jsme se rozhlédly kolem sebe, aby jsme se ujistily, že jsme tam fakt sami, což nás strašně "potěšilo". Pokus o lomcování dopadl neúspěšně. Klika se totiž ani nehnula a co víc, nedala se ani stisknout, protože byla přivařená napevno.
Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než na ty tlusté okované dveře zaklepat. Samozřejmě nám nikdo neotevřel. Tak jsme za nimi stály, zíraly na ně a přemýšlely, co tam tedy budeme dělat, když se nemůžeme dostat ven. Upřímně - komu by se chtělo zůstat v ruském vězení? Zvlášť když ani jedna cela neměla kromě té kovové kostry pořádnou postel...
O pět minut později dorazila další dvojice jiných zahraničních turistů. O krok jsme jim ustoupily a se škodolibou radostí jsme čekaly, jak s těmi dveřmi budou beznadějně lomcovat stejně jako my.
A víte co se stalo?
Aniž by se vzrušovaly, stiskly miniaturní a strategicky mimo zorné pole ukryté tlačítko, spustily bzučák, který uvolnil zámek dveří a otevřeli!! Okamžitě jsme chytily dveře a vystoupily na denní světlo jako "ohromné hvězdy" před několik členů z naší skupiny.
Samozřejmě jsme se jednoho páru ptaly, jak se dostali ven.
"Před námi akorát někdo šel, tak jsme za nimi proklouzli..."
"No já jsem na vás klepala," povídám jí, "protože jsem vás viděla před námi."
"Já vím, já zkoušela otevřít, ale ono to nešlo ani zvenčí!"

Načež jsme všichni opět obrátili pohled ke dveřím, protože chvilku po nás se o to pokoušeli další zoufalci úplně stejně jako my. Jenže tentokrát jsme si mohli dopřát ten luxus a smát se cizí blbosti, protože ta přece vždycky potěší! :)

zdroj: moje vlastní fotografie


Žádné komentáře:

Okomentovat