pátek 12. prosince 2014

Jak jsem potkala Vladimíra Valentu...

Protože je v dnešní době silně překriminálkováno, je v módě vytvářet a natáčet dobové seriály. I naše republika se pokusila o jakési české Panství Downton.
Po Vyprávěj jsem se na První republiku těšila a líbila se mi, přestože jsem na ni četla spoustu negativních ohlasů. A jako většina divaček jsem se zakoukala do Vladimíra Valenty. Kdo ne, že? :D

zdroj: moje vlastní fotografie - ze začátku představení 1914

Jakmile seriál na ČT1 skončil, trošku jsem pátrala a googlovala nějaké informace o druhé řadě a tak, a náhodou jsem narazila na připravované divadelní představení pod hlavičkou Národního divadla. 1914. Zjistila jsem, že se jedná o jakýsi mezinárodní projekt, který zahrnoval maďarskou i slovenskou spolupráci, takže i Jána Koleníka, představitele Vladimíra Valenty.

A to bych nebyla já, abych se bláznivě a spontánně nerozhodla na představení zajít. Lístek jsem si koupila půl roku do předu, samosebou do první řady, abych na něj měla co nejlepší výhled. Za těch šest měsíců mi jedna známá poradila, abych mu koupila květinu jako jakýsi způsob poděkování a požádala ho na vrátnici o podpis. Nejdřív jsem se cukala, protože se mi to zdálo dost přehnané, ale nakonec jsem na to kývla.

Takže když jsem o půl roku později vstupovala do divadla, nesla jsem koupenou růži se vzkazem, že představení bylo skvělé (třebaže jsem ho ještě neviděla a vlastně jsem nevěděla, do čeho jdu). Překvapivě uvaděčky s tím očividně počítají na každém představení, protože se hned ptali, pro koho je a dali ji do vázy.
Usadila jsem se na své místo a s hrůzou jsem zjistila, že v hledišti sedí pět lidí včetně mě a navíc jsem byla v první řadě sama. Trochu jsem se děsila, že Stavovské divadlo bude celou dobu poloprázdné, ale nakonec se zaplnilo. A jaké to překvapení - více jak polovinu diváků tvořily ženy!

Dvě seděly vedle mě, neustále o něm diskutovaly. Sotva se objevil na jevišti, začaly přidušeně vykřikovat "Pane bože! Jo! Oh, to je něco! Pane bože, podívej! Ten má ale svaly!" Protože, jak řekl Sovák v Marečku podejte mi pero - "Přijal to důstojně jako Cicero, úplně nahej", se tam objevil jen v trenkách a kšandách. Naštěstí se pak uklidnily a zbytek představení zůstaly zticha, ale při děkovačce pískaly a skandovaly, což v té první řadě působilo dost trapně.

Nicméně ke hře samotné... Měla oslavovat stoleté výročí od začátku první světové války, odtud ten název 1914. Ovšem obsahově byla naprosto zvláštní, zmatená a vlastně nepochopitelná. Základ spočíval v přehnaném pohybovém, mluveném i mimickém projevu, dále sloužila hra světel a stínů (pódium bylo podsvícené halogenovými diodami, takže jsem byla úplně slepá jako krtek a celou dobu jsem musela mhouřit oči, protože mi to svítilo rovnou do nich). Všichni herci měli navíc make-up jako francouzští harlekýni nebo mimové. Děj se skládal z několika scénických výjevů, každý z nich opakoval stejnou sekvenci pohybů, trhaných, komických, většinou ale nepochopitelných, a opakovali svou část textu pořád dokola po celou dobu trvání jedné scény, které byly jako by vytržené z kontextu a poslepovány dohromady. Celek působil zvláštně. Dějem prostupovaly dvě postavy Pesimismu a Optimismu. Humor tam jakžtakž udržoval Václav Postránecký, který představoval Optimismus, ale spíš vypadal jako Hardy a jeho pesimistický protějšek jako Laurel. Párkrát jsem se zasmála groteskním obličejům či gestům, ale tím to končilo.
Většinu času jsem strávila zíráním s pootevřenou pusou ve stylu Kelišové. Nestačila jsem se divit. Nejsem nijak velký nadšenec avantgardní scény či absurdního divadla (i když Čekání na Godota je pořád více pochopitelné, smysluplné a především vtipné, než 1914), ale co je moc, to je příliš. Půlhodinu jsem si v duchu opakovala, za cos to ty blbá dala peníze! Na každý pád mě divadelní scéna ujistila v tom, že pokud nejdu na zaručenou historickou klasiku - Moliér, Carlo Goldoni nebo Oscar Wilde - nemá to cenu. Moderní pojetí klasických děl podle mého celé dílo jaksi degraduje. Jenže když si pak dovolíte říct, že se vám to nelíbilo, pak vám okolí řekne - Nepochopila jste to!


Ostatně, sami si můžete udělat obrázek...


Ale zpět k Vladimírovi. Jak jsem měla v plánu, proklouzla jsem na vrátnici, kde se vůbec nikdo nepozastavoval nad tím, že jsem cizí a zacláním tam. Čekala jsem, čekala, kolem mě procházeli ostatní herci, odcházeli domů. S některými jsem měla možnost se pozdravit a popřát jim hezký večer, jiní koukali divně, že jim vůbec říkám "Na shledanou". Jenže Vladimír Valenta nikde. V mezičase jsem se dala do řeči s panem vrátným a čekala dál. Když už bylo půl jedenácté (ano, jako úplný truhlík jsem tam stála dvě hodiny!), tak mi vrátný řekl, že bude nejspíš na jídle a že se za ním mám jít podívat, že Pražák by to udělal, tak na co čekám.
Nechtělo se mi, protože mi připadalo dost drzý a nezdvořilý k někomu vpadnout ke stolu a do jídla a ještě ho otravovat. Nicméně jsem se nechala přesvědčit. Prošla jsem sklepem divadla do restaurace, rozhlídla se po obsazených stolech, zahlídla ho a vykročila. Do teď za boha nechápu, jak jsem to mohla udělat a jak je vůbec možné, že jsem tam došla.
Vpadla jsem ke stolu se slovy: "Dobrý večer, omlouvám se, že vás ruším, ale mám vám něco vyřídit..."
Zmatený vzkaz od pana vrátného pana Vladimíra Valentu rozhodil natolik, že se asi čtyřikrát zeptal, kdo že to říká a jestli je to ten samý pán, co tam seděl, když přišel do divadla. Pak jsem se zeptala, jestli se za tu poslanou kytku nezlobil.
S překvapeným výrazem: "To bylo od vás???" se okamžitě postavil, podal mi ruku a celou dobu mi s ní třásl, jak to ode mě bylo úžasné a hezké, že mi moc děkuji, omlouval se, že zapomněl na tu vrátnici a já zase pořád mlela o tom, jestli to nebylo trapné dát chlapovi kytku. V tu samou chvíli se mezi nás vecpal velkej černej pes (a mrtvej kostelník), narval mi čumák mezi stehna a vyhrnoval mi šaty. Sama nemám páru, co dělal pes v restauraci, ale zkrátka se tam objevil a takhle mě tam začal obtěžovat. Okamžitě jsem mu začala strkat hlavu pryč, abych se ho zbavila a mohla se dostat k jádru věci - k tomu podpisu.
"No ale já nemám čím psát."
"No... a já mám propisky v kabátu... na vrátnici..." Ale po chvilce hledání jsem z kabelky vytáhla asi čtyři propisky. Podstrčila jsem mu diář se slovy "Někam to tam foukněte, to je přece úplně jedno."

Z divadla jsem odcházela po pěti blažených minutách s Vladimírem Valentou, na které jsem čekala dvě hodiny a musela vytrpět špatné představení.
Výsledek a dojmy? Celá scéna vypadala jako vystřižená z trapného tele-seriálu nebo filmu od Rosamundy. Kromě toho, že jsem si vítězně odnášela získaný podpis, jsem zjistila, že je to opravdu milý člověk, jehož úsměv není děsivý jak píší média, a který se povahově skutečně více přibližuje Vladimíru Valentovi, než těm všelijakým namachrovaným podnikatelům, jež ztvárňuje doma na Slovensku.

P.S. - v televizi vypadá mnohem vyšší! :D

Žádné komentáře:

Okomentovat