pátek 12. prosince 2014

Insomnie

zdroj: flicksandthecity.com
            

               „Mlč.“ V uších zazněl tichý šepot, ucítila i jeho teplý dech. Nedokázala rozeznat, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Rty měla suché a rozpraskané. Doširoka rozevřenýma očima mrkala jako ty téměř zapomenuté panny na hraní. Tak byl to sen? Ptala se znovu sama sebe. Nedokázala rozeznat, co se skutečně děje, co se stalo, co je jen představa, sen a výmysl. Už ani noc a den. Bělmo měla protkané drobnými červenými žilkami, oči ji nesnesitelně pálily. Kdysi půvabné oči plné svěžesti teď musela několikrát denně zavlažovat očními kapkami a jakýmsi zvláštním roztokem, který zabraňoval vysychání rohovky. Už několik dní nespala. Tvář měla tak bledou, že připomínala mrtvolný přízrak s temnými kruhy zasahující až do polovin tváří. Chtěla spát, strašně moc, ale nedokázala to. Několik hodin seděla za stolem nad chaoticky popsaným papírem. Plocha byla pokryta na první pohled nesmyslnými znaky, čísly. Mezi jejich řádky vecpala desítky poznámek, zaplnila s nimi i okraje. Využila každičkého volného místa. Údaje, čísla, značky a zkratky, všemu dokonale rozuměla, ale teď nedokázala prohlédnout skrz jejich inkoustový povrch, proniknout do jejich nitra, nahlédnout na jejich podstatu, z níž už bylo poměrně jednoduché vyvodit další kroky, nápady, možnosti i důsledky. Nic nedávalo smysl. Jak dlouho vlastně nespala? První dva, možná tři měsíce cesty Kentaurem čas plně vnímala. Stále si držela ten zažitý režim ze Země. Ale teď…všechno se rozplynulo.
            „Jak dlouho jsme tady?“ Unaveným ochraptělým hlasem se musela zeptat lodního počítače. Tam dole je čas důležitý, ale uprostřed té hromady nekonečného vakua jako by zmizel. Hranice se pomalu tenčily, než nakonec zcela zmizely.
            „Osm měsíců, třináct dní, pět hodin a dvacet minut.“ Ženský hlas strojeně odpověděl na položenou otázku. Vždycky odpověděl na každou vznesenou otázku. Ulehčoval práci, pomáhal se složitými výpočty. Ze začátku se bavili testováním inteligence toho zázračného stroje, na kterém se ti počítačoví géniové a vědci z celého světa vyřádili.
            Hlava se jí po odpovědi automaticky zhroutila do dlaní, prsty si projížděla zacuchané a několik dní nečesané vlasy. Skoro osm a půl měsíce. Pamatuje si pořádně jen ty první tři, pak se všechno slilo do jediné šedavé skvrny bez radosti, smíchu, vzrušení…možná že se jí všechno zdá takové jen proto, že nemůže zamhouřit oka.
            „Váš organismus je vyčerpán, nespala jste již osm dní.“
            „Osm dní.“ Zasmála se tichým smíchem šílence. „Za každý měsíc tady…jeden den.“
            „Doporučuji návštěvu ošetřovny, je vhodné požít příslušné léky.“ 
            „Drž hubu,“ zabručela otráveně. „Nechci žádné prášky na spaní!“ třískla pěstmi do chladné desky kovového stolu. „Nechci!“ třeštila před sebe zarudlé oči s pohledem divokého zvířete. „Ty…ty rovnice!“ Třesoucíma se rukama popadla těch několik popsaných papírů. „Nedávají smysl...ty rovnice, nejsou…logické. Je to…hloupost. Ty rovnice nedávají smysl!“ zaječela téměř jako smyslů zbavená.
            „Je nutné, abyste navštívila ošetřovnu,“ zopakovala žena z lodního počítače jako zaseknutý gramofon. Tvrdohlavě si ten stroj stál za svým, což v ní způsobovalo další vlnu šíleného vzteku. Chtěla odpovědi na rovnice, ne žádná doporučení, žádné léky.
            „Já usnu sama!“ vyštěkla v odpověď. Jednou přece musím usnout sama, řekla si v duchu pro sebe. Těžko se vyškrábala na nohy. Otevřela si dveře a vrávoravou chůzí se potácela chodbou. S každým krokem se přidržovala bočních stěn, jinak by vyčerpané tělo neudržela ve vzpřímené poloze. Nejdříve měla naprosto jasno, kam jde. Po pár metrech se cíl její cesty v mysli vypařil, namísto toho se objevil na opačném konci chodby. Tedy aspoň jeho stín, domnívala se.
            „Beztak to byla blbost,“ zamumlala téměř neslyšně sama pro sebe. Ve stejnou chvíli, kdy se rozhodla otočit zpátky, odkud přišla, se ta šedé stěny podivně zhouply, zavlnily a hodily stříbřitý odlesk jako rtuť. Trvalo několik vteřin, než pocítila chlad kovové podlahy na své tváři, než ucítila tupou bolest v hlavě. Nehybně ležela, tělo tuhé a neschopné pohybu. Jen matně si uvědomovala kovovou pachuť v ústech i fakt, že leží. Zdálky k jejím uším doléhal hlas.
            „Larrin!“ volal její jméno, ale neodpovídala mu. „Larrin, slyšíš mě?!“ Když jí zvedal, všiml si, že je při vědomí. „Larrin, co se stalo?“ podpíral její kácející se tělo.
            „Já nevím,“ vysoukala ze sebe. Hlava se jí kývala ze strany na stranu jako bezvládné loutce.
            Opatrně, avšak pevně ji chytil za líce. S lítostí si prohlížel její zničenou pohublou tvář. „Co jsi dělala?“ ptal se dál, zatímco zkoumal rozsah zranění na čele.
            „Chtěla jsem jít za tebou,“ zamumlala.
            „Proč?“ ani nebyl překvapený, byli z nich na lodi velmi dobří, ne-li nejlepší přátelé. Jen měl občas pocit, že od něj chce něco víc. Něco, co…jí nemůže, nebo spíš nechce dát.
            „Chci hrozně moc spát, Gusi,“ šeptala a z rudých zoufalých očí stekly malé ubohé slzy. „Chci spát, ale nejde to.“ Hlava jí vyčerpaně klesla na jeho široké rameno, kam se zabořila, jako by tam mohla najít své největší útočiště.
            „Já vím, miláčku,“ zašeptal soucitně, pohladil ji po líci. „Občas se to stává, každému z nás se to už stalo.“ Vzal její tělo do náruče jako nic. Za posledních pár dní hodně zhubla, nevážila skoro nic. Nesl ji směrem k ošetřovně. Cestou ji vtiskl konejšivý polibek na čelo. „Už brzy se vyspíš.“

            Pohyb vnímala minimálně. Uvědomovala si, že ji Gus nese v náruči jako malé dítě.
            „Mlč,“ zaslechla znovu mužský šepot, i teplý dech na rtech.
            „Proč?“ ptala se stejně tiše jako on, lehce se usmívala, dokonce se nepatrně uchechtla.
            „Protože moc mluvíš,“ zasmál se a dychtivě se přitiskl k jejím vláčným rtům. S hladovostí, s chutí je políbila. Tolik chtěla, příliš po nich toužila. Jeho strniště ji sice lechtalo, ale nic nemohlo ten okamžik zkazit. Konečky prstů bloudila po jednotlivých částech jeho tváře, obkreslovala křivky rovného nosu, výraznějších lícních kostí, tváří s týdenním porostem. Zlehka se dotkla víček sytě modrých pronikavých očí. Zbožňovala jejich proměnlivost. Dokázaly být tvrdé, smutné jako opuštěného psa, plály vzrušením ze sta různých důvodů. Znala ho, znala jeho jméno, ale nebyl to on. Byla s ním, ale…nebyla. Je to jen vzpomínka.
            Prudce otevřela oči a viděla ty jeho. Tentokrát měla tvář přitisklou k měkké podložce. Znovu ležela na břiše, tělo měla ztuhlé, ale cítila se líp.
            „Spala jsi,“ promluvil měkce Gus. Lokty se opíral o kolena. Celou dobu seděl vedle lůžka na ošetřovně a díval se, jak Larrin spí. Ani si nevšimla, že jí píchl silnou dávku uspávadla.
            „Spala?“ pomalu zamrkala. Oči už tak nepálily, automaticky si při tom zvedla ruku, aby se dotkla čela. Nenašla ránu se zaschlou lepkavou krví, nýbrž malý stroupek. Rychlé hojení čehokoli patřilo jen k jedněm z mnoha výdobytků moderní medicíny.
            „Usnula jsi sama.“ Milosrdnou lež nepokládal za lež. Jen za určitou formu placeba. Místo odpovědi se lehce pousmála. „Vypadáš mnohem líp. Můžeš se posadit?“ Přestože přikývla, pomáhal Larrin do sedu. „Musíš se najíst. Zhubla si a víš sama nejlíp, že si nemůžeme dovolit jít s váhou níž než je povolený limit.“
            S povzdechem kývla. „Já vím…“ Bez jakéhokoli nadšení přijala podnos s ne příliš dobrým jídlem, přestože si zeleninu, ovoce a některé druhy koření pěstovali na lodi sami. Maso byla náhražka plná nutných bílkovin, vitamínů a dalších látek potřebných ke zdravému životu a pestré stravě. To samé s vajíčky, mlékem…o pravém křupavém pečivu si mohli nechat jen zdát. Důležitost se kladla na výživovou hodnotu, ne na chuť, natož vzhled.
            Váhový limit se pak týkal všech členů posádky Kentaura. Každý z nich měl individuální hranici, pod kterou nesměl klesnout. Jejich cílem byla důležitá mise. Doletět k nejbližší planetě s téměř shodnými podmínkami pro život jako na Zemi, zmapovat terén: flóru, faunu, vodní toky, popřípadě najít vyšší známky života. Výsledky měli co nejdříve poslat zpět na Zem nejrychlejším datovým přenosem z lodi, zbytek pak vyslat v malé družici v datové schránce. Dalším krokem bylo se usadit, postavit základnu, a pokud by na Zemi došlo k nepředvídaným událostem, což znamenalo cokoli, co by zabránilo lidstvu přesunu na novou planetu s označením P3R04, založit novou generaci homo sapiens sapiens. Posádka si toho byla vědoma, podepisovala několik prohlášení a souhlasů s těmito podmínkami. Hranice jejich životní váhy s tím úzce souvisela. Jednalo se o nejnákladnější vesmírnou misi, kterou kdy Země uskutečnila. Selhání bylo nepřípustné. Každý člen posádky musel být schopen dostát svých cílů, musel mít fyzickou zdatnost, hmotnost, vše, co umožňovalo realizaci jednotlivých bodů stanoveného programu. Jakékoli odchýlení od spodní hranice bylo nemístné a muselo dojít pokud možno k okamžité nápravě. Jen Larrin s tím měla problém. Mohla jíst, jak jen chtěla, nedokázala přibrat víc, než jedno kilo. Za to s hubnutím problém doopravdy neměla.
            Gus ji bezděky pohladil po vlasech. „Nechci nic říkat, ale…máš je hrozný,“ uchechtl se. Krom toho, že je měla přerostlé, splihlé a bez tvaru, tak i zacuchané, zauzlované…
            „Ty taky vypadáš jak hipík,“ zasmála se nakřáplým hlasem s plnou pusou vařeného hrášku s bramborovou kaší z prášku.
            Uchechtl se. „Jo…co kdybych tě ostříhal?“
            Na Larrin dělal Gus dojem, že se zaobírá nějakou hlubší myšlenkou, která ho pomalu láme. Nepamatuje si, kdy se naposledy zasmál upřímně od srdce, kdy se jeho rty roztáhly do šťastného úsměvu a ukázaly rovné bílé zuby. „Tak jo,“ špitla.
            Gus ze šuplíku vytáhl lesklé nůžky z chirurgické oceli. Prohlídl si v jejich odrazu svůj zanedbaný zevnějšek. Měla pravdu, vypadal jako hipík. Hnědé vlasy měl dlouhé do půli krku, tvář zarostlou jako lesní muž. Matně si ze školy vybavoval vzhled lesních lidí. Lidí, co se vlivem úniku nelegální chemikálie zbláznili a utekli do lesů. Žili tam jako zvířata, lidskost byla potlačena na minimum, převážily prapůvodní zvířecí pudy. Stali se doslova šelmami, některé dravé, některé plaché. Vždycky mu připomínali bájné vlkodlaky.
            „Pusť hudbu,“ řekl směrem k lodnímu počítači.
            „Jaké období si přejete vyhledat?“
            Zhluboka se nadechl. „Období od roku 1960 do 2020.“ Neměl by to dělat, jen jí tím dává naděje.
            „Jaký žánr?“
            „Pop a…cokoli pomalého.“
            „Eliminuji. Jakého interpreta si přejete vyhledat?“
            Po dalším dlouhém nádechu sevřel nůžky v ruce. „To je fuk.“ Ošetřovnou se rozeznělo A Whiter Shade of Pale. Lodní počítač mu dokonce pomáhal podříznout si vlastní větev. Pomalu obešel lůžko a lehce se dotkl Larrininých vlasů. „Zavři…oči.“
            Tóny skladby přehlušily zvuk nůžek. Larrin poslechla, zavřela oči a kolem jejího těla dopadly dlouhé prameny vlasů, které by už nešly rozčesat. Ačkoli poslouchala slova, soustředila se na hlas zpěváka, zvedla ruku a chtěla se dotknout svých vlasů. Jemně ji chytil za zápěstí.
            „Ne…nedělej to,“ mluvil tišeji. „Mohl bych tě…zranit.“ Pomalu pouštěla ruku k tělu, vychutnávala si pocit, který jí samotnou projel, když se jí dotkl. „Věříš mi?“
            „Věřím.“ Jemu věřila vždycky, možná až moc.
            Gus už víc neřekl. Dál stříhal, zkracoval. Larrin z dlouhých vlasů po lopatky zůstalo krátké rozcuchané hnízdo. Její štíhlý světlý obličej najednou vynikl, vypadala mnohem krásněji, dokonce sexy i s těmi kruhy pod očima. Opatrně odkládal nůžky, odstraňoval z ramen poslední ustřižené prameny a nedopatřením se dotkl jejího krku.
            „Gusi,“ šeptla přiškrceně.
            Jen ztěžka polkl, ruce spustil k tělu. „Já nejsem on, Larrin. Já nejsem Mike. Podívej se přece na mě.“
            Jenže Larrin si nic takového nechtěla připouštět. Vypadal stejně, měl tak dokonalou tvář, přestože se schovávala pod zálesáckou vizáž. Paže svalnaté, ruce silné, dlaně velké a prsty tak štíhlé.
            „Podívej se na moje ruce. Ramena a hrudník mám potetované, on nic takového neměl. Mike byl mnohem lepší než já. Ve všech ohledech. Mám jeho tvář, ale ne to co měl uvnitř.“
            Přestože nebyla titulovaná a erudovaná, světem uznávaná bioložka, která se shodou okolností vezla s nimi na palubě, znala základní věci o živých věcech i genetice. Navzdory všem faktům odmítavě kroutila hlavou, snažila se popřít zákony biologie. „Třeba to tak není,“ šeptala zoufale. „Může to být jinak, třeba to není pravda.“
            „Sama víš moc dobře, že je.“
            „Už nevím, co je sen, co je…představa, co je realita…já už to nepoznám, Gusi.“ Larrin zněla skoro až plačtivě. Nedokázala už téměř ovládat ani svůj hlas.
            Gus se k ní otočil zády. Nemohl se dívat, jak se jí po tváři začnou kutálet slzy. Sám zavřel oči, stiskl čelisti pevně k sobě, zpěvák se zrovna dostával k refrénu. „To je tou insomnií.“
            „G-Gusi…“
            „Larrin, tohle je citový vydírání!“ prohrábl si zoufale vlasy. „Já nejsem Mike a nikdy jím být nemůžu. On byl mnohem lepší, mohl jsem ke svýmu bratrovi jenom vzhlížet…kdybych byl aspoň trochu jako on, byli bychom víc než přátelé…ale já jím nejsem!“ Došel na druhý konec místnosti. V podstatě byl zklamaný, že v tomhle nedokázal být jako bratr. Vlastně…bratr by na bratrovu holku nikdy nesáhl. Ani po jeho smrti. Alespoň se to tím snažil omlouvat. Sám měl občas problém rozeznat realitu, sen a představu. Prožíval živě situaci a nebyl si jistý, jestli spí, nebo si to jen chtěl záměrně takhle představit. Pátý den už totiž nespal, jen to na rozdíl od jiných dokázal lépe skrývat. Obrátil se k zoufale vypadající, ubrečené Larrin čelem. „Na co vlastně čekáš?“ mluvil o poznání tišeji. „Co mám podle tebe asi udělat? Kývnout ti na to, jen abych ti nahradil Mika? Už je rok po smrti…Larrin.“
            Sklopila hlavu, nechala slzy kanout do trička, kam se jedna po druhé vsakovaly. „To patří minulosti,“ zašeptala.
            „Ne, Larrin…ještě si se s tím nesrovnala.“
            „Nesrovnala,“ zopakovala téměř neslyšně. „Jak jsem taky mohla?! Tři měsíce na Zemi, kdy jsem zařizovala všechny ty věci, byly málo! A pak, když jsem ten den při nalodění viděla tebe…bylo to ještě horší, než před tím! Dívat se do stejné tváře, slyšet skoro ten samý hlas, vidět ten úsměv, podobná gesta…měla jsem pocit, jako by přede mnou zase stál on. Moc dobře vím, že ty nejsi jako Mike…já už…“ umlkla, aby se nadechla. Pak jen propadla v další vlnu tichého pláče. Polykala vzlyky, jen se jí třásla ramena. „V těch představách nevím, jestli…jsem s Mikem nebo s tebou.“
            Oba dlouho mlčeli. Song dávno dohrál, v naprostém tichu seděli několik metrů od sebe. Larrin si jen utírala slzy z pohublých tváří, velmi pomalu se uklidňovala. Sedativa z krevního oběhu ještě zdaleka nevyprchala a následků insomnie se bude zbavovat delší dobu. Přesto k ní pomalými kroky došel, beze slov sáhl po nůžkách, které jí vtiskl do ruky. Pak se se zavřenýma očima posadil.
            Larrin pomalu stříhala jeho splihlé vlasy. Mlčeli. Slyšely jen pomalé cvakání nůžek. „Vážně…“ začal Gus polohlasem. Hlas se mu lehce zadrhl, a tak si trochu odkašlal. „Vážně nevíš, jestli…jsi s Mikem nebo…se mnou?“ Jednotlivá slova vyslovoval opatrně, pomalu, jako by zároveň nad něčím uvažoval.
            „Přesně…tak,“ přitakala Larrin tiše.
            Gus se zhluboka nadechl. „Víš, je…velmi těžké, vědět o tobě každou maličkost, dokonale tě znát a…být jenom tvým přítelem.“
            Skoro neslyšně se za jeho zády uchechtla. „Kam se najednou poděl tvůj odmítavý, nesouhlasný, skoro až vzteklý postoj k celé té věci? Kam tím vším míříš?“ zašeptala s nepatrným záchvěvem naděje. Ustříhla pár dalších pramenů, Gus zase mlčel. Dech se mu prohloubil, ztěžka oddechoval.
            „Že,“ nečekaně promluvil. Mumlal, jako by mu dělalo celkově problém mluvit. „Že když to nezkusíme…tak…se zblázníme.“ Poslední slovo se zpola ztratilo. Gus se pomaličku sesunul na bok na lůžko. Pravidelně oddechoval. Usnul. Bez pomocí sedativ sám od sebe přemohl insomnii. Řekl nahlas, co ho trápilo. Ulehčil tak svému podvědomí, vědomí, svědomí, něco v sobě odblokoval. Teď mohl spokojeně spát s tím, že až se probudí, započne nová fáze mezi ním a Larrin. Další krok k naplnění cílů jejich mise.


zdroj: fanpop.com

            

6 komentářů:

  1. Moc pěkné. Ani nevím, co bych tomu vytkla. Snad jenom pár chybiček, jako je špatně použité ji/jí, ale to jsou maličkosti. Sama se podobných nešvarů často dopouštím. :D Příběh mě úplně pohltil (a to ani nejsem fanda podobně laděných záležitostí, sci-fi, náhledů do moderní lidské budoucnosti apod.), ale tohle se mi vážně líbilo. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé hrozně moc děkuju! :) O těch chybách vím a měla bych je opravit, to je tak, když si člověk něco dlouho schovává v šuplíku a ani si to po sobě pak nepřečte :D
      Ale hrozně ráda slyším, že se Ti příběh líbil. V tom je asi to kouzlo, umět cokoli napsat tak, aby to pohltilo i čtenáře s odlišným žánrovým zájmem :)
      Takže ještě jednou díky :)

      Vymazat
  2. Já si své texty po sobě obvykle přečtu, ale stejně si nevšimnu, že mám třeba v jednom odstavečku dvě stejná slova a vypadá to blbě. Lepší je dát to přečíst někomu nezainteresovanému. :-) Jinak máš pravdu, kouzlo je opravdu asi ve schopnosti napsat cokoli, aby to zaujalo kohokoli. :D Tuhle schopnost nejspíš postrádám. XD

    OdpovědětVymazat
  3. Určitě se dá ta schopnost získat nebo vypilovat, já o ní do teď ani nevěděla :D
    Já jsem bohužel pro sebe dost zbrklá nebo chybu přehlédnu, zejména ji/jí. To dlouhé Í je totiž takové :D nenápadné...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně zase dělají problém čárky. Někdy si prostě nedokážu ujasnit, kde má nebo nemá být, i když je to třeba naprosto banální případ. :D Takže ji dávám tam, kde mi pocitově vyhovuje. :D

      Vymazat
    2. Myslím, že problémy s čárkami jsou asi doživotním údělem každého spisovatele :D Kdyby můj učitel češtiny viděl, v jaký míře tvořím, asi by se chytal za hlavu, protože já a moje gramatické chyby to byl pro něj vždycky zážitek, především ty čárky. Sebevražedně se přiznám, že mi s nimi hodně pomáhá Word :D

      Vymazat