úterý 22. dubna 2014

Příběh Jacka Rose

zdroj: dailymail.uk
            
         
            Další z mnoha večerů, které přestal počítat, rozlišoval pouze den a noc a roční období, ležel Jack Rose na své palandě s jednou rukou složenou pod hlavou a druhou se za zády dotýkal malého pověšeného obrázku. Byla na něm v uhlovém provedení kresba jeho milované dívky, kterou musel zanechat v Londýně. Možná už tomu budou dva roky, co lituje, že Lisu nepožádal o ruku. Jenže vinu může dávat pouze sobě. Ale příčinou jeho apatického zírání před sebe a neúčasti chlapských debat pro ukrácení chvíle způsobilo dlouhé mlčení. Mlčení z Lisiiny strany. Poslední dopis, který byl snad z tří čtvrtin cenzurovaný, dostal do ruky otevřený s velkým množstvím začerněných slov tak před půl rokem. Sžíral se představami, že si našla jiného. Nejspíš Lisu prostě nebavilo čekat, třebaže naivně doufal v její věrnost. Bohužel pro všechny zúčastněné je válka. Mužů je nedostatek, tak proč by měla čekat na Jacka Rose, až uteče ze zajatecké pevnosti Colditz někde na severu Německa, nebo až si pro ně přijdou osvobozenecké armády. Kdo ví. Chodil jako tělo bez duše, neholil se, moc na sebe nedbal. Bylo mu všechno jedno a další marné pokusy o útěk ho akorát více sužovaly. Podrývaly sebevědomí i naděje, dělaly z nich zlomené muže, kteří po měsíci na samotce vylézali z děr jak krtci v naprosto zoufalém stavu nepříliš daleko od totálního zbláznění. Samotka lezla zajatcům na mozek a sám Jack už na ní strávil několik měsíců. Za každý útok měsíc. O přesném počtu ztratil přehled, stejně jako o tom, jaký je den, nebo jak dlouho už v Colditzu trčí. Nicméně s určitostí věděl, že tak dlouho, aby bylo všechno v jeho osobním životě přinejmenším na cestě k naprostému zatracení.
            Bříšky prstů se dotýkal uhlové stopy kresby, kterou si vynutil od jednoho spoluvězně, jenž patřil k celkem uznávaným malířům. Tenkrát si vybavil každičký detail Lisiiny tváře. Jenže skutečnost je v nedohlednu. Začínal pochybovat, že od ní ještě někdy obdrží dopis a to ho postupně připravovalo o rozum.
            Reth Barker se na jeho stav nedokázal dívat. Pomáhal jim s plánováním útěků a měl své kontakty, přes které dokázal sehnat někdy i nemožné. Jack se teprve nedávno vrátil ze samotky. Působil zuboženě a neprojevoval zájem se s někým bavit. Jen se poflakoval, nebo zíral do zdi. O jeho Lise toho slyšel hodně. Počestná, dosud nevinná dívka, samé chvalozpěvy a oslavné ódy. Když jednou zase potají kšeftoval s úplatným německým důstojníkem, zdržel se o něco déle, než měl ve zvyku a strčil mu do ruky mnohem větší obnos, než bylo domluveno.
****
             O týden později se Reth Barker, Kanaďan v modré uniformě, malý vzrůstem za to velký duchem, jak rád tvrdil, zašel za Jackem, který se opět válel na své posteli.
            „Kámo, potřeboval bych si s tebou promluvit…“
            „Hm.“ Jack zabručením dával najevo, že bude poslouchat, ale nepokusil se předstírat ani špetku zájmu.
            „Ne tady…musím ti něco ukázat.“
            Jack neochotně vstal z palandy a seskočil na zem. S Rethem Barkerem držel krok. „O co jde?“ Pravděpodobně další možný způsob, jak utéct.
            „Nějak se nemůžu dívat na to, jak se pro tu svou Lisu trápíš…“
            Jack si narval ruce do kapes a kroutil hlavou, zatímco procházeli přes místnost, kde všichni spali, do zadního pokoje, v němž se přes den i po večerech sházeli jen s tím rozdílem, že teď tam nikdo nebyl. „Kašli na to, je to jen moje věc, tohle si musím vyřešit sám.“
            „Hodně jsem přemýšlel a napadlo mě, že pro tebe můžu něco udělat.“
            Jack trochu nechápal, kam tím Reth míří. Pomáhal mu s útěky, které se sice nevyvedly podle představ, ale pomáhal. Zavřel za nimi dveře a zamkl. V malé místnosti svítila jen jedna umolousaná lampička. „Takže…mi došlo,“ začal znovu Barker, oči mu svítily vzrušením. „Že když nemůžeš za Lisou ty, může Lisa za tebou…“ rukou udělal malý posunek kamsi do rohu místnosti. Až teď si Jack všiml, že je v místnosti postel, na níž dosud seděla mladá dívka, která se vynořila na světlo teprve po vyzvání. Jakmile ji Jack spatřil, popadl ho vztek. Retha Barkera i tu holku probodával přimhouřenýma očima, ruce tiskl v pěsti, čelisti pevně zaťaté a z čela mu do očí spadaly delší hnědé vlasy.
            „Jacku, seznam se s Lisou.“ Reth se usmíval, konečky hnědých knírů se mu přitom zvedaly nahoru.
            „Děláš si ze mě, sakra, srandu?!“ vykřikl rozzuřeně. „Jak si to vůbec jen…dovoluješ! Je to jen moje věc!“
            „A kdo se má dívat, jak nad tou holkou s andělskou tvářičkou vzdycháš? Chtěl jsem ti pomoct.“
            „Tu pomoc si strč do prdele! Nikdo se tě o nic neprosil!“
            Reth se zhluboka nadechl, nasadil přívětivější tón, aby to děvče nevyděsil ještě víc, už tak se vedle něho třáslo. Pro ni tahle pevnost představovala luxusní hotel bez blech a vší, nemocí, s teplou stravou a dostupnou sprchou. Ačkoli o pobyt tady asi nikdo nestojí, byla při příjezdu Colditzem ohromena, už jen samotnou monstrózností celé pevnosti. „Ale no tak, vždyť je Lise podobná.“
            Jack si pohrdavě odfrkl, měl chuť si dokonce odplivnout, ale tak krutý nebyl, i když cítil, že se z něho taková osoba pomalu ale jistě stává. „Vždyť není ani blondýna!“ pronesl s opovržením tak velkým, jakého byl jen schopen, při tom si holku v sepraných nepadnoucích šatech sjel kritickým pohledem od hlavy až k patě.
            „Omlouvám se,“ pípla tiše, čímž Jacka rozhodila. Zmateně těkal očima po místnosti a z nervozity si prohrábl vlasy.
            „Ano, umí trochu anglicky.“ Baker ji lehce poplácal po rameni, pak ji poslal sednout s nepatrným úsměvem. Jacka vzal kolem ramen, vyvedl ho ven. Děvče tam nechali o samotě. „Sakra víš jak je těžký sehnat úplně zdravou holku se všemi zuby a vlasy, kterou ještě žádný Skopčák neznásilnil a ještě aby uměla trochu anglicky? Když přimhouříš oči, nebo zhasneš, je Lise určitě alespoň trochu podobná. Myslím, že jí nebude vadit oslovení Liso…takže…“
            Jack se mu vytrhl, musel se držet, aby mu nedal pěstí. Prohrábl si oběma rukama vlasy, cloumal s ním vztek. „O nic jsem se tě neprosil…“ procedil skrze zuby. „Odveď ji odtud…“
            Reth Barker zvedl obě ruce, jako kdyby se vzdával. „Sorry, kámo. Tohle si jí řekni sám. Odejde až ráno, tak jak je domluveno. Je mi líto. Tak se vrať a řekni jí, co máš na srdci.“ Pomalu vycouval, ustoupil Jackovi z cesty a posečkal, dokud se nevrátí zpátky do zadního malého pokoje s postelí a slabým světlem. Jakmile za sebou zavřel, zamknul, nýbrž zvenčí. Jack se obrátil, bouchl pěstí do dveří. „Do hajzlu otevři!“
            „Nezájem, měl jsi mít víc rozumu než já a vzít si klíč, když jsme odcházeli. Odemknu ti ráno.“ Klíč si strčil do kapsy uniformy. Odcházel zpět ke kartám se slovy – Ještě mi poděkuješ – které už Jack Rose neslyšel.
            Jack jen na prázdno bouchl do dveří, pak se o ně jenom znaveně opíral. Dívka seděla poslušně ve vší tichosti na posteli. Svírala proleženou matraci, nebo si hrála s lemem sukně. „Omlouvám se,“ špitla znovu. „Promiň, že nejsem blondýna…“ zamumlala, oči upíraje k podlaze.
            „Nech toho,“ vyštěkl ostřeji, než zamýšlel. Ztichla, neodvažovala se znovu promluvit. Jack vydýchával vztek a docházel k závěru, že ta holka za to vůbec nemůže. Reth Barker ji do toho navezl, aniž by se někoho zeptal. Po několika minutách se posadil vedle ní na postel. Zády se opřel o zeď. „Ty promiň,“ zamumlal. Zapálil by si, kdyby mohl, ale cigarety nechal vedle. Jenom mu přikývla. „Takže…ty umíš anglicky?“
            „Trochu…“
            Podíval se na ní. Krom toho, že si chtěl její obličej lépe prohlédnout, bylo drzé se jí nedívat do očí, když s ní mluvil. V podstatě byla velmi půvabná, působila nevinně, ale ne vyděšeně, jak by čekal. Oči měla velké, tmavomodré. Jak dvě studny, napadlo ho. Jen do nich spadnout a utopit se. Stejně krásná jako Lisa, přesto úplně jiná. „Co je to trochu?“
            Rozpačitě se pousmála. „Prostě…trochu,“ neuměla to moc dobře vysvětlit. „Používej…jednoduché věty.“
            Jack se po dlouhé době lehce zasmál, vzápětí zvážněl. „Víš, proč jsi tady?“ mluvil pomaleji, angličtina toho děvčete zněla celkem roztomile. Zajisté je mladší než Lisa, blesklo mu hlavou.
            Několikrát souhlasně přikývla. „Ano, pan Barker říkal…že jeden jeho mladý kamarád je moc smutný, protože mu chybí láska…“
            „Barker je starej idiot,“ ušklíbl se. Ne úplně mu rozuměla, nechápavě mrkala, tak nad tím jen mávl rukou, ať si s tím nedělá hlavu. „Odkud jsi?“
            Při té otázce smutně sklopila víčka a zadívala se na své ruce. Velmi tiše zašeptala odpověď. „Z pracovního tábora.“ Dlouho mlčela, ani Jack nevěděl, co na to říct. Ostatně na tom nebyl o nic moc lépe, i když…nevěděl, v jakých podmínkách tam tráví většinu dne a jakou práci musí vykonávat. Po delší době dodala: „Jeden muž mne…učí.“
            „Němec?“
            Zakroutila hlavou. „Čech…překladatel. Je Žid,“ špitla.
            Jack zlehka přikývl. Cítil se o něco lépe, přesto celá situace byla podivná. V místnosti panovalo poněkud tíživé ticho a ani jeden z nich nevěděl, o čem s tím druhým mluvit. Dva cizí lidi byli svedeni dohromady za účelem tělesného požitku, tedy aspoň tak si to představoval Reth Barker, který mu tu holčinu sehnal jako překvapení. „Máš někde chlapce?“ zeptal se najednou, protože v každé druhé myšlence odbíhal zpátky k Lise, která si nejspíš našla jiného, ale na rozdíl od ní, on je věrný a snaží se za svou milovanou Lisou dostat. Existuje i možnost, že na něho čeká…jenže to by jistě napsala.
            „Ne. Ale…mí rodiče jsou v jiném táboře. Nevím, jestli žijí. Taky se bojím, jako ty…tobě chybí ta holka, viď?“
            V podstatě jsou na tom oba stejně, jen každý trochu z jiného úhlu. Výsledek je totožný. Truchlí a milují někoho v naprosté nejistotě a doufají, že se vše změní. Na otázku děvčete přikývl. „Lisa. Hrozně moc ji miluju.“
            Neodpovídala, jen Jacka chytila za ruku. Vyvedla ho tím gestem z míry. Bylo hřejivé, upřímné a on se v tu chvíli cítil dobře. Stiskl ji, palcem pohladil po hřbetě. Ani se jí nezeptal na jméno. Nejspíš by odpověděla, že se jmenuje Lisa, tak jak ji navedl Barker. „Mě se nebojíš…“ jeho otázka vyzněla spíše jako konstatování.
            Usmála se, odhalila rovné a překvapivě bílé zuby. Hravě zavrtěla hlavou. „Ne, jsi milý a hezký.“
            Pobavila ho. Krátce se zasmál, dal sobě i jí vlasy z čela, pak položil širokou dlaň na její stehno. I ve špatném světle poznal, jak se červená. Políbil ji na tvář, pak na ústa. Nebránila se, neodtahovala, nekřičela, prostě nic. Pomalu jí začal svlékat ty nepadnoucí šaty. Poznal, že nejsou její, když náhodou na zádech objevil díru v látce po kulce. Na okamžik mu zatrnulo, pak pokračoval. „Dělala si někdy něco…takového?“
            „Ne,“ špitla. Přesto dělala věci po něm. Stáhla mu z ramen rozepnutou khaki košili, občas ho políbila.
            Jack Rose se přiškrceně uchechtl. „Ani já ne.“ Věděl, co má dělat, nad tím nepřemýšlel. Mysl mu zastřela představa Lisi s jiným mužem a řekl si, že když může ona, on také. Navíc pokaždé hrozilo, že při dalším pokusu o útěk nebudou tak shovívaví a nepošlou ho na samotku, nýbrž mu expresem pošlou kulku do hlavy.

            Na druhé ráno si Reth Barker v tichosti děvče odvedl. Neřekl ani slovo. Jen se pousmál při pohledu na nedbale přioblečeného Jacka, který po rozdováděné noci spal jak nemluvně. Až v podvečer téhož dne se dočkal při večeři tichého „Dík“. Od té doby ho navštěvovala každý týden ve stejný den. Při třetí schůzce se odvážil zeptat na jméno. Jmenovala se Helena. Scházeli se asi tři měsíce. Poslední dva či tři týdny se mu návštěvu od návštěvy zdála stále hubenější. Zamilovala se do něj, a on ji nechal, ať ho miluje, ať mu ty sladká slova říká. Snažil se k ní být ve vší té bídě pozorný, slušný a milý. Třebaže mu občas uklouzlo oslovení ‚Liso‘, nikdy se za to na Jacka nezlobila. Prostě se usmála.
            Započal čtvrtý měsíc a Jack už se nemohl dočkat. Byl večer a Reth Barker stále ještě nešel. Zvykl si na tajné schůzky, proto nervózně přecházel po společné ubikaci, co chvíli nakoukl z okna do tmy, kde nebylo vůbec nic vidět. Kontroloval hodinky. „Už má skoro hodinu zpoždění…“
            „Jen klid,“ uchechtl se spoluvězeň s plnou rukou karet, do nichž mžoural a počítal. „Přijde,“ dodal mumlavě s cigaretou v ústech.
            Ve stejný okamžik se Reth objevil ve dveřích. „Konečně!“ Jack se k němu přihrnul plný očekávání. „Proč ti to trvalo tak dlouho!“ Rozhlédl se. Barker přišel sám. Jack si navlhčil rty, párkrát mrkl. „Kde je Helena?“
            Reth nic neříkal. Sklopil hlavu s pochmurným výrazem ve tváři, který nasadí lidé pokaždé, když mají říct někomu nějakou nepříjemnou zprávu. „Nepřijde, Jacku.“ Vkročil do místnosti. „Už…nepřijde.“
            Jack Rose se posadil na cizí postel. Snad schválně dělal nechápavého. Nechtěl tu zprávu pochopit správně. „Ona…“ vysoukal ze sebe stěží.

            „Včera ji popravili,“ dodal tiše Barker. Pak si zalezl do svého pelechu a nechtěl o tom mluvit stejně jako Jack. Dlouho mlčky seděl, než si vlezl nahoru na palandu, ulehl na záda se stejným apatickým pohledem na rozpraskanou zeď, se stejným nezájmem k okolnímu dění. Opět se uzavřel do sebe, bříšky prstů se dotýkal portrétu za svou hlavou a po tvářích se mu koulely slzy. Přece jenom měl Helen rád.


 

Žádné komentáře:

Okomentovat