úterý 22. dubna 2014

Osvoboditel - muž bez tváře

Prudce otevřela oči, posadila se a rozhlížela se kolem sebe jako lovená zvěř. Měla dojem, že něco zaslechla. Nic. Jen průvan protahující netěsnícími rámy oken. Naštěstí. Pomalu uvolňovala napjaté svaly. Zároveň se do ní dala hrozná zima. Roztřásla se, tak si oškubanou deku přitáhla těsněji k tělu. Od úst jí šla pára, když si dýchla na špičky promrzlých prstů. Rukavice už taky nestály za nic. Mrzlo tak, že je musela nosit celé dny a párat se začaly od shora, od prstů. Několikrát zamrkala. Postupně jí docházelo, že už je vlastně den. Byla pořád tak unavená. Cítila se, jako by vůbec nespala. Vlastně…možná ani nespala. Těžko říct. Co se stala ta událost, která spustila to nepředstavitelné šílenství, chaos a anarchii, spala tak lehce ze strachu, že jí v noci někdo přijde okrást nebo zabít. Všechno patřilo všem. Všichni se měli dělit o všechno. Policie selhala, soudní systém se zbortil jako domeček z karet. Teprve v takových chvílích si racionálně myslící člověk uvědomí, že je společnost se svými systémy příliš křehká. Nedrží pohromadě a při sebemenším záchvěvu se rozpadne. Samozřejmě, že existují lidé, kteří se nenechali zblbnout, ale je jich sakra málo ve srovnání s tlupou omezených idiotů a masou podporující anarchii.
Anarchie je možná hezká myšlenka. Utopistická jako komunismus, ale stejně tak nereálná. Nemůže fungovat, jenže to si ten samozvaný diktátor nepřipouští. Tenhle systém mu totiž vyhovuje. Manipuluje s lidmi ve svůj prospěch. Uzavřel veškeré přístupové a zároveň i únikové cesty z města. Zásobování vázne, není jídlo, není teplo, nejsou léky…není nic. A to, co zbylo, si nechal jejich nový vůdce. Společnost se po svržení legislativy zbláznila. Rozpadla se na tři frakce. První se držela v okolí toho magora, který se na veřejnosti neobjevoval jinak než s maskou. Nikdo neznal jeho pravou tvář, jeho skutečný hlas. Byl jen děsivou, brutální kreaturou člověka, který se rozhodl ostatní zničit pro své potěšení. Druhá frakce začala slavit. Rabovali, drancovali obchody, brali si to, po čem kdysi toužili. Cpali si kapsy zbytečnými kravinami z elektra nebo zlatnictví, pak jídlo…nakonec i to ostatní, dokud v obchodech a skladech něco bylo. Vloupali se do bytů, do domů, ničili nábytek, rozbíjeli nádobí a přivlastňovali si věci, které měl před tím někdo jiný. Nepozastavovali se nad tím, kolik ta věc stála peněz, umění ani kultura jim nic neříkala. Ničili zkrátka všechno jenom proto, že mohli a bavilo je to. Třetí frakci tvořil ten racionální zbytek lidstva, který se jenom snažil přežít. Všichni si najednou byli rovni, boháči, policie – tedy alespoň ti, kteří se nenechali uplatit, soudci, bezdomovci…ti na tom vlastně byli nejlíp. Oni totiž v tomhle světě uměli žít. Normální člověk, který se z ničeho nic, ze dne na den ocitl na dně společnosti nikoli.
Přesně takhle seděla ve vymláceném bytě i Clara. Jako troska bývalého člověka. Některá okna měla rozbitá skla, takže do bytu neustále proudil mrazivý vzduch. Ve dne se to dalo snést, protože se hýbala, ale když musela spát na podlaze a teplota v noci klesla pod mínus dvacet, někdy i třicet stupňů, bála se, že umrzne. I to byl jeden z důvodů, proč spala tak lehce. Najednou se mezi otřískanými futry bez dveří objevila ženská postava, stejně otrhaná jako Clara. Tak přece jenom něco slyšela a ten hluk si nevymyslela.
„Lekla jsem se tě, co tu děláš?“ šeptala Clara.
Neodpověděla. Její mladší sestra Laura, která se po nocích toulala bůhví kde a pravděpodobně se oddávala nevázanému sexu, popošla o několik kroků blíž. Netvářila se zrovna přívětivě. Blond vlasy měla místy skoro zfilcovatělé. Dávno na sebe přestala svým způsobem dbát. Dělala si, co chtěla. Ale vždycky Claře pomohla. Společně sháněly jídlo a cokoli, co by se dalo spálit, aby se alespoň trochu zahřály. Jenže její výraz nezračil nic dobrého. „Už jsem nedokázala sehnat nic k jídlu,“ špitla téměř neslyšně. Svým způsobem se styděla. Obě dvě se bály, že jednou nadejde tenhle okamžik. Jednou pro obyčejné lidi nebude jídlo. Budou se muset jíst navzájem, protože dodávka jídla vázla na zamrzlé řece a faktu, že si vůdce plní kapsy sám.
Clara jenom polkla. Nedávala Lauře nic za vinu. Možná se bála právě toho, že jí bude to selhání vyčítat. Pomalu sklopila velké oči. Příliš velké než kdysi bývaly. „Pár dní bez jídla vydržíme,“ mumlala a dýchala si na ruce a mnula si je, aby v nich trochu rozproudila krev.
„A pak co…umřeme? To chceš říct?“ Laura rychle kroutila hlavou, oči se jí plnily slzami. „Ne! Neriskovala jsem tolik, abych nakonec umřela hlady. Nechci umřít takhle!“
„Neumřeme,“ namítla tiše Clara. Měla stejný strach jako Laura, jen už neměla sílu ho dávat najevo. Ani se mladší sestře nepodívala do očí, protože sama moc dobře věděla, že do týdne umřou. Možná i dřív a ve spánku, pokud budou mít štěstí. Mráz se o ně v noci postará, až vyhladovělé tvrdě usnou. Bezbolestná, mírumilovná smrt na pokraji šílenství.
„Ne, pokud uděláš to, o čem jsme už jednou mluvily.“
Clara vzhlédla. Laura se jí upřeně dívala do tváře a myslela svůj návrh naprosto vážně. Nehodlala od něj ustoupit. Clara to pro ně dvě musí udělat. Laura kradla jídlo pořád, Clara udělá jen jednu věc.
„Já…já nechci,“ špitla roztřeseně, rty se jí sotva pohybovaly.
„Nic ti neudělá,“ namítala Laura s naivní nadějí na záchranu v hlase. „Nic, vím to. Slibuju ti to. Jsi jeho typ.“ Pomalu přišla až ke Claře, přisedla si k ní a promodralé rty roztáhla do zoufalého úsměvu. Natáhla k ní ruku, dotkla se pramenů vlasů, které koukaly zpod vlněné čepice. „Máš krásné vlasy, dlouhé, hnědé…a tmavé mandlové oči. I rty,“ prstem se dotkla důlku pod spodním rtem.
Clara uhnula pohledem. „Sama víš moc dobře, jak zachází s lidmi. Děláš, jako bys nikdy nebyla na příkladném vykonávání trestu. Nikdy u něj žádná nevydržela déle jak dva nebo tři týdny.“
„Byly nemocné.“ Laura naklonila hlavu ke straně. „Ty jsi zdravá. Nemáš žádnou žloutenku, AIDS, syfilis, kapavku ani tuberu…“
Laura měla pravdu. Jakmile započal chaos, docházely léky, erudovaní a vystudovaní lékaři spadli na jejich společné dno a odmítali se podřídit i se nechat uplatit. Jinak by si prvotřídní péči obstaral, tím si mohli být všichni jistí. „Jsi jenom promrzlá a hubená,“ pohladila Claru po tváři. „Jsem si jistá, že se mu budeš líbit. Bude si tě hýčkat. Umí být vděčný.“
Clara mlčela. Pořád si nedovedla představit, že by to měla udělat. Nutí ji k tomu. A Lauru k tomu nutí vlastní zoufalá touha přežít. „Není tak snadné se k němu dostat.“
Laura se najednou hlasitě rozesmála. „Omyl, moje milá, drahá sestřičko. Není nic jednoduššího.“
A tak Clara o hodinu později šlapala po Brooklynském mostě. Byl prázdný, okolí děsivě klidné. Ledový vítr protahoval mezi železnými dráty a kovovou konstrukcí. Třásla se zimou, brada jí nezastavitelně drkotala, i když ji skrývala do šály. Ruce si tiskla k tělu, hlavu sklonila proti bodavému větru. Celou dobu se jí hlavou honila myšlenka, jak to všechno může Laura vědět? Chodí se snad po nocích vyptávat na informace? Možná jenom spí se správnými lidmi. Pomalu se blížila k barikádě uprostřed mostu. Skládala se jenom z hromady rezivějících vraků aut, kolem kterých kroužili vůdcovi nohsledi jako supi.
„Opusťte oblast!“ zakřičeli z megafonu.
Clara se nezastavila, pokračovala dál. Musí vydržet.
„Stůjte a okamžitě se otočte!“
Pomalu došla do vzdálenosti patnáct metrů od barikády. „Tohle bylo poslední varování!“
Poklidně stála, když ji zakuklení muži svazovali ruce za zády. Překročila hranici. Přiblížila se k barikádě na nebezpečnou vzdálenost, která už se považovala za pokus o útěk. Jenom se lehce pousmála, když jí oznámili, že je zatčená a odvedou jí k soudu. Ona to přece věděla, o to jí přesně šlo.
O hodinu později stála uprostřed haly soudní budovy. Na obří hromadě z lejster, vyhlášek, starých daňových přiznání, archů papíru, starých složek jednotlivých případů a haldy formulářů, zkrátka na všech nepotřebných papírech, které se zhroutily společně s celým systémem, stál velký stůl. Ten obří pracovní stůl z těžkého masivu připomínající ten z oválné pracovny Bílého domu. Přesně na vršku. Taková malá třešnička na dortu anarchie. Za tím stolem seděl muž. Sotva ho viděla, tak daleko stála před hromadou nového soudního systému, který fungoval na jednom jednoduchém pravidle. Ovšem to si ohýbali podle toho, jak se jim zachtělo. Clara nemohla odhadnout, jestli je ten muž vykonávající to pokroucené pravidlo „spravedlnosti“ vysoký, malý, starý nebo mladý. Nerozeznala ani jeho tvář.
„Provinila ses pokusem o útěk. Cítíš se vinná nebo nevinná?“
„Nevinná.“
Jejich hlasy se rozléhaly, početná skupina nohsledů, vzbouřenců a dalších odsouzených jen tiše přihlíželi. „Smůla,“ křikl posměšně. „Vinná!“ Soudcovským kladívkem udeřil do stolu. „Ale abys poznala milosrdnost našeho vůdce, dostaneš na výběr. Poprava na místě, anebo ti dáme šanci přejít zamrzlý záliv. Pak budeš volná. Co si vybereš?“ Předem znal odpověď. Všichni zoufalci chtěli přejít záliv. Jaká to naivní myšlenka.
„Chci s ním mluvit.“
V davu to vzrušeně zašumělo. Dlouhán, který své tělo elegantně poskládal za mahagonový stůl, se mírně předklonil a sjel si miniaturní postavu od hlavy až k patě. Měla si vybrat druhou možnost, ne si vymyslet třetí. „Proč!“
Clara pootevřela suché, promrzlé rty. Nejprve jí od úst vyšel jen obláček sražené páry. Sbírala zbytky své roztroušené a na kusy rozbité odvahy. „Chci poznat našeho osvoboditele, dřív než zemřu. Mám na to…právo.“
Stačil jen jeden pohled muže na vrcholku zborceného systému. Dva muži drobnou dívku popadli každý z jedné strany. Odváděli ji po schodech do vyšších pater budovy. Neměla ani tušení, v jaké části se pohybovali. Nikdy uvnitř nebyla, natož aby věděla, kam přesně jdou. Že dorazila do cíle, poznala, až když se za ní zabouchly dveře. Claře bylo fuk, že jí donutili kleknout, uvnitř bylo příjemné teplo a ona cítila, jak se jí do končetin i pokožky vrací cit i krev.
„Co tu chcete!“ Z druhého konce příjemně vytopené místnosti zachrčel kovově znějící hlas. Každý nádech byl díky té podivné masce slyšitelný, děsivý a naháněl nepříjemnou husí kůži.
„My nic, ale tahle tě chtěla před popravou vidět.“
Vzápětí se rozezněl ještě horší, hrůzu nahánějící smích. Clara vytřeštila oči a zírala na koberec před sebou. Uvnitř umírala strachy, tenhle hloupý plán nemohl vyjít. Zkrátka nemohl. Je děsivá zrůda, která nenávidí lidstvo, proč jinak by zřídil tenhle chaos? Je jako krysa. Vždyť se dokonce tvrdí, že vyrostl někde ve stokách a přišel do jejich světa z kanálového podsvětí.
Otočil se, těžkými kroky přešel přímo před ni. Do zorného pole vstoupily jeho černé vojenské boty. Shlížel k ní, v masce jenom kovově chrčelo, jak pravidelně dýchal. „Vypadněte,“ rozkázal těm, co ji sem přivedli.
Clara se stále třásla, tentokrát však ze strachu. Automaticky sebou škubla, když jí z ničeho nic strhl z hlavy čepici. Zaslechla jen praskání statické elektřiny. „Za co tě předvedli?“
Otevřela ústa, ale hlas se jí zasekl někde v krku. Zhluboka se nadechla, polkla a silou vůle se snažila ze sebe něco vypravit. „Prý pokus o útěk, ale přísahám, že jsem se jenom procházela po Brooklynském mostě. Zastavila jsem se, když mě požádali, neodporovala jsem. Asi jsem se jenom přiblížila moc blízko.“ Clara mluvila příliš tiše a příliš rychle. Bála se, že se zasekne, když bude o slovech víc přemýšlet.
Zase jen dýchal. Nic neříkal, to ji děsilo nejvíc. Stál před ní, hlavu sklopenou. Prohlížel si jí. Dlouze a tiše. Až po několika dlouhých minutách, kdy Claře začala nepříjemně tlačit a bolet kolena, znovu promluvil. „Podívej se na mě.“
Pomalu vzhlédla, pohled sunula výš a spatřila před sebou mohutnou, svalnatou postavu holohlavého muže s kovovou maskou přes zakrývající většinu obličeje. Vypadala jako psí náhubek. Možná v tom byl právě ten účel, nikdo nevěděl, k čemu vlastně slouží – krom něj. V jeho přimhouřených, modrých očích neviděla nic. Nebo to jenom neuměla rozpoznat. Za to on v odsouzené neviděl to, co v těch předchozích. Ty se chtěly jeho postavení rovnat, chtěly s ním splynout. Byly na stejné vlně, stejně smýšlely, měly sklony k násilí i nezřízenému sexu. Považovaly to za své osobní, soukromé zbraně, které se na něm snažily uplatnit. A z naprosto stejných důvodů se jich taky zbavil. Nepotřeboval prohnilou, nemocnou ženskou, která se chtěla slunit v záři jeho neomezené moci. Hledal bojovnici, kterou kdysi bývalo jedno děvče z míst, kde by dítě nemělo nikdy co dělat. Tahle nevypadala prohnile. Jen hladově a poněkud zuboženě. Zapadlé, příliš velké oči a trochu propadlé tváře v pobledlém obličeji toho byly důkazem. Spousta vrstev různého druhu oblečení mu o ní prozradila, že mrzne a dělá všechno proto, aby tomu zabránila.
„Jsi snad nemocná, že jsi tak hubená?“ Připadalo jí, jako by ty slova na ní plival. Možná za to mohla jen ta maska, protože jeho oči se na ni nedívaly zle.
Clara zavrtěla hlavou. „Ne.“ Napadlo ji, že Laura měla pravdu. Doopravdy ho zajímalo, zda je zdravá. Ovšem stejnou odpověď mohly vyřknout i všechny před ní. Nejspíš má způsob, jak si celou věc ověřit.
„Kdy jsi naposledy jedla?“
Claře se automaticky zakroutil neustále hladovějící žaludek. „Předevčírem.“
„A co si jedla?“
„Vývar z kočičích kostí,“ špitla.
Čelo i kůže na hlavě se mu nakrabatily. Pravděpodobně projev nechuti. „Odporné.“ Pomalu přešel k oknu. Zadíval se na pustou ulici, po níž se proháněl leda bordel, jako otisk vlády chaosu. „Co bys řekla steaku a teplé koupeli?“
V puse okamžitě ucítila husté sliny při zmínce o masu. Okamžitě polkla. „Že je to jenom sen.“ Doopravdy by si musela myslet, že je někde na onom světě, někde v bájné Valhale, kde ji čekají po tom otřesném martyriu jeho krutovlády nekonečné hody.
I nepatrné uchechtnutí znělo z jeho masky příliš hlasitě a děsivě. „Sen,“ pronesl zvláštně rozverným způsobem doprovázeným teatrálními gesty silných paží. „Se právě stal skutečností.“
V Claře hrklo, když se otočil. Jeho oči jako by se usmívaly. Nejspíš se jí to jenom zdálo, je ze zimy a hladu natolik otupělá, že už nedokáže rozeznat skutečnost od všech těch bludů. Co je to jenom za člověka? Tedy pokud je ten muž před ní vůbec člověk.

Té noci spala v teplém oblečení ve vyhřáté místnosti a v doopravdové posteli. Žaludek ji hrozně bolel, protože po dlouhé době, možná po několika měsících, do sebe nasoukala první pořádné jídlo. Na talíři nezůstal ani drobeček. Pozoroval ji po příjemné koupeli v po okraj napuštěné vaně, jak se cpe hovězím steakem. Skutečným masem z krávy. Překvapovalo ji, že se doopravdy postaral o to, aby Claře nic nechybělo. Později jí u další z večeří řekl, že prospala téměř dva dny v kuse. Nechal ji budit jenom na jídlo. Pokaždé s ním seděla, mlčky jedla a naslouchala kovově znějícímu dechu. Nemluvili. Jen seděli a on se díval. Jako by si pořídil zvířátko, napadlo ji. Pečuje o něj, prohlíží si ho, chová, stará se, aby mu neumřelo. Krmí, venčí, koupe a ukládá do postele.
„Chtěla bych…“ promluvila tenkrát z ničeho nic s pohledem zabodnutým do jídla na talíři před sebou. Uvědomila si, že to není dobrý začátek věty. Mlčky seděl, jak to jenom s tím náhubkem dokázal, a pozvedl obočí. Emoce, nálady, myšlenky, všechno vyjadřoval pomocí očí. „Ráda bych…“ začala znovu.
„Co, Claro?“
Pomalu odložila příbor. „Tam venku je moje sestra,“ pokorně sklopila hlavu. Nakonec se přiměla podívat se mu do očí. „Čeká, až se vrátím s nějakým jídlem, hladoví tam…“
Dlouze a velice táhle vydechl. „O to už jsem se postaral, Claro.“
Zmohla se jen na tupé mrknutí. Postaral? Mohla si jeho slova vyložit dvěma způsoby. Nakrmil jí, anebo zabil. A jen těžko říct, kterou z možností si má vybrat. „Je v pořádku,“ dodal, když si všiml Clařiných pochybností v její tváři.
„Děkuju,“ špitla a pustila se zase do jídla.
Tohle byl jejich první rozhovor, který spolu vedli. Clara na něj působila jako plaché stvoření, které se teprve otrkává. Mapuje si teritorium, poznává nové prostředí a je při tom nejenom velmi důsledná, ale především obezřetná. Claru totiž neustále trápila spousta nezodpovězených otázek. Proč je k ní takový? Není ničím výjimečná. Jenom má hnědé vlasy a hnědé oči, možná plnější rty, ale co s tím? K čemu je její vzhled dobrý? Nikdy k ničemu nebyl dobrý, jen na větší porci kávy za cenu malé, když se na coffeeboye hezky usmála. To bylo všechno, nevyužívala toho. Až do teď. A co ta jeho maska? Na co kruci je! Nikdy s ní nejí. Ano, sedí u stolu, ale sám se jídla nedotkne. Nikdy ho neviděla jíst ani pít. Tak co je to za člověka? Kdo je? Nebo čím…
Týden, možná dva se potloukala po místnostech, které fungovaly jako jeho byt. Vlastně jejich. Bydlela tam, žila, stravovala se a spala. Na oplátku byla ušetřena „života“ venku. Jako by utekla za hradby. Teď neví, co se za nimi děje. Možná je to tak lepší. Přistihla se, že je sobecká, že ji to vůbec nezajímá. Jen život Laury a nikoho jiného. Nový svět ji naučil starat se jenom o sebe. Když se rozhlížela po jednotlivých místnostech, neviděla v nich bývalý vrchní soud. Honosně zařízené kanceláře si zachovaly luxus i přepych. Zmizely kartotéky, zmizely složky případů i spousta psacích stolů. Tyhle a podobné věci nahradily jídelní stůl, postele…V podstatě měla svůj vlastní pokoj s neustále roztopeným krbem. Takový luxus, pomyslela si. Mohla usínat s jemným zvukem praskání dřeva. Později zjistila, že nespala sama. Od chvíle, co zůstala u cizího, neznámého muže bez tváře, který se postavil na vrchol společnosti, spala velmi tvrdě. Pomohlo tomu dobré jídlo, teplo, voda, klid. Jednou se uprostřed noci probudila. Zdálo se jí podivné, že se nemůže hnout. Vlastní tělo se Claře zdálo příliš těžké. O vteřinu později zjistila, že leží vedle ní. Drží ji jako drobnou panenku ve své mohutné, svalnaté náruči. Tiskne si Claru k tělu tak, že slyší jeho tlukot srdce. Nechápala, proč vedle ní leží, natož proč ji tak důvěrně drží? A už vůbec neměla ponětí, kdy se přikradl dovnitř. Dělal to snad každou noc od prvního dne? Nebo je to dnes poprvé? Měla tolik otázek, ovšem na každou z nich se bude bát druhý den zeptat. Zbytek noci probděla. Nemohla z rozrušení usnout. Když se ze stejného důvodu probouzela po několik dalších nocí, pokaždé ho našla vedle sebe. Držel ji a pravidelně oddechoval. Až teď jí došlo, že neslyší žádné kovové chrčení ani funění. I přes svou nadměrnou zvědavost se bála ohlédnout. Působili jako groteskní adaptace Krásky a zvíře. Jenže Clara udělala něco, co doposud neudělala. S poklidem zavřela oči a útlými pažemi objala jeho předloktí.
„Můžu mít na tebe otázku?“ zeptala se při jedné snídani.
„Samozřejmě.“
„Proč máš tu masku?“ vypálila ze sebe otázku jako nezřízenou střelu. „K čemu je? Jen zakrývá tvou tvář.“
Jeho oči nabraly ledově modrý odstín, ten pohled byl chladný. „Tohle nepotřebuješ vědět,“ odsekl. „Zeptej se na cokoli jiného.“
Clara se nadechla, aniž by jí jeho reakce jakkoli rozhodila. „Proč spíš se mnou v mé posteli?“ Jeho oči…ano, ty jeho oči. Za ty týdny dokázala rozpoznat jednotlivé nálady, emoce…a teď to navíc bylo příliš snadné. Rozevřel je dokořán naprosto překvapený a nepřipravený. Pomalu se na něj pousmála. „Ano, vím to. Občas se v noci probudím a ty si mě držíš v náruči. Klidně spíš, slyším jak ti buší srdce a pravidelně oddechuješ. Chybí ti snad někdo?“
Dlouho seděl mlčky s pohledem upřeným na Claru. Překvapení ho stále ještě neopouštělo. „Možná.“ Poprvé v jeho hlase zaznamenala nejistotu.
„Někdo, komu jsem podobná?“ Clara se před ním najednou zasmála jako bezstarostná holka. „Zase jsem tě překvapila! Vidím ti to na očích, jak se ti kolem nich vytvoří drobné vrásky a zorničky rozšíří. Ale nezlobíš se na mě, protože to by neměly barvu hladiny zimního moře, nýbrž bys je měl ledové, tvrdé, jako kámen nebo kus ledu. Za ty týdny pozorování jsem se toho spoustu naučila. Dokonce i poznat, kdy se…svým způsobem usmíváš. Ale toho jsem si všimla jenom dvakrát.“ Poslední větu pronesla jaksi smutně. Pak se však vrátila tam, kam původně mířila. „Takže ti chybí někdo, komu se podobám. Měla tmavě hnědé vlasy, podobné oči i rty,“ dotkal se vlastních rtů špičkami prstů. „Nejsi ke mně zlý, zahrnuješ mě pohodlím a jídlem, jako panenku. Hádám, že jsi ji musel mít rád, možná dokonce miloval.“
„Je to už hodně dávno,“ pronesl podivně zklamaným tónem. Všechno znělo zvláštně, protože ta maska všechny emoce deformovala.
„Ať už se stalo cokoli, je mi to líto. Jen nechápu, proč děláš tohle všechno. Proč chceš svět venku šílený, bez řádu a ovládaným chaosem. A nejspíš to nikdy nepochopím.“ Pak Clara vstala od stolu a někam odešla. Nechala ho tam, ať se cítí zmateně, divně, jako nahý v trní.
Když se noc po jejich rozhovoru probudila, byla v posteli sama. Překvapila sama sebe, že ji ta skutečnost mrzela. Zvykla si na jeho přítomnost a ten pocit bezpečí, který v prázdném, vymláceném bytě někde v Brooklynu necítila. Dával jí jistotu, krom jedné. Stále neměla stoprocentní jistotu o životě mladší sestry Laury. Mohla se jen modlit a doufat, že je doopravdy na živu s plným žaludkem, o který se jí postaral on.
Po několika dnech slyšela, že se dveře jejího pokoje otevírají. Ještě nebylo tak pozdě a ona nespala. Přesto měla v pokoji naprostou tmu. Věděla, že stojí u dveří, třebaže neslyšela deformovaný dech kovovou maskou. „Přišel jsi sem spát?“
„Ano.“
Clara automaticky obrátila hlavu ke dveřím, nic však neviděla. Jeho skutečný hlas. Slyšela jeho skutečný, hluboký, mírně nakřáplý hlas. Zasáhl ji jako blesk z čistého nebe a vyrazilo jí dech, že je navíc k tomu všemu i příjemný. Později si uvědomila, že ji srdce buší až v krku.
Slyšel šustění látky a pohyb v posteli. „Nerozsvěcuj, jinak odejdu.“
Jak to mohl sakra vědět? „Bojíš se, že budu křičet, až tě uvidím?“ pokusila se po opravdu dlouhé době o vtip. Taky byl velmi chabý. Nic na to neřekl, jen slyšela jeho kroky přibližující se k posteli. Posadil se zády k ní, matrace se pod jeho vahou prohnula. „Nemáš masku.“ Konstatovala.
„Ne.“
„Proč?“
„Protože ta, co mi podle tebe chybí, jako jediná znala mou pravou tvář. Jsi jako ona. Odvážná, mladá žena. Bojovnice.“
„Takže…“ ztěžka polkla. „Je to jen hra? Abys byl…děsivější? Záhadný, muž s podivnou maskou, která mu skrývá obličej a deformuje hlas, který s její pomocí budí respekt a hrůzu v lidech? Jenom pro lepší a větší efekt?“
Z krku se mu místo slova vydralo cosi znějící jako: Hm.
„Proč tě nesmím vidět?“ ptala se s nepředstíraným zájmem. Byla zvědavá na muže, který má dvě osobnosti. Jednu brutální vyznávající chaos a anarchii, druhou ve znamení obyčejného muže s lidskostí. Ovšem s lidskostí jen k jedné ženě.
„Není vhodná doba.“ Pravděpodobně tím myslel, že je jenom moc brzy. Dlouho naslouchala jeho dechu, dokud si nevlezl do postele a neotočil se čelem k ní. „Můžeš se mě ale dotknout,“ promluvil tiše.
Clara váhavě natáhla ruku. Prsty narazila na tvrdou hruď. Opatrně jela výš přes krk. Narazila na bradu a špička ukazováku se zastavila na okraji jeho spodního rtu. Srdce se jí znovu rozbušilo jako zvon. Ztěžka polkla. Jemně ji vzal za druhou ruku a přiložil si ji na tvář. Zavřel oči, když se slepě dotýkala víček. Měkce přejížděla po záhybech obličeje. Rovný nos, plné rty, žádné jizvy a oči, které znala ze všeho nejlíp. Najednou se pod jejími dotyky pomalu usmál. Dokonale si představila, jak se mu kolem očí opět vytvořily drobné vrásky.
„Pořád nevím, jak se jmenuješ,“ špitla, hlas podivně těžký, prsty stále na jeho rtech. Cítila na nich jeho teplý dech.
Vtiskl do nich něco, co připomínalo velmi drobný, miniaturní polibek. „To není důležitý.“
„A co je důležitý?“ ptala se naivně.
„Nic,“ odpověděl prostě. „Vůbec nic. Pár jednotlivých okamžiků v životě nepřeváží ty mezery, kdy přežíváme jen proto, že na něco čekáme…že čekáme na další okamžik.“ Celou dobu mluvil velmi, velmi tiše. Jeho hlas se zdál Claře podmanivý. Najednou jí bylo fuk, že celý Manhattan hladoví a mrzne. „Už chápeš tu myšlenku?“
Možná ano, napadlo ji. „Asi,“ vypadlo z ní těsně před tím, než se mu natiskla na rty. Nechtěla nic jiného, než ten důležitý moment, o kterém před malou chvilkou mluvil, což pro Claru znamenalo líbat muže, který se z naprosto pošetilé myšlenky prohlásil za osvoboditele a vůdce lidu, diktátora a krutovládce. Jen pro prchavé okamžiky jako je tento. Pro neuchopitelné, krásné momenty, které pevný řád omezoval. A on? Jen jim otevřel stavidla.

zdroj: nolanfans.com

Žádné komentáře:

Okomentovat