úterý 22. dubna 2014

Dům pro panenky

          
zdroj: chickandbroccoli.it


         Jako obvykle seděla u bílé toaletky. Dívala se na svou bezchybnou tvář v otáčecím zrcadle. Špičkou prstu si přejela po kontuře spodního rtu, aby setřela přebytečnou rtěnku. Dlaní si potřásla nadýchané hnědé kudrny a musela se nepatrně pousmát. Byla nádherná. Vskutku. Cítila se jako princezna. Konec konců měla všechno, na co si jen vzpomněla. Obrovský dům, luxus, přepych, stovky drahých šatů i šperků. Právě na sebe našpulila rty, jako by chtěla někoho políbit. Leda tak ale svůj obraz. Chtěla sáhnout do vykládané krabičky pro svůj oblíbený náhrdelník a přiložit si ho ke krku, aby zjistila, zda ladí s jejími lila novými šaty, když v tom ji vyrušilo hlasité prásknutí dveří. Zvuk přicházel zvenčí. Slyšela hlasité kroky a holčičí smích. Strnula. Následovalo trhání papíru, hned poté radostné vypísknutí.
            „Jsi nejúžasnější na světě!“
         Zvedla se od svého zrcadla. Velmi pomalu došla k oknu. Malá, copatá Lily objímala svou matku kolem pasu. Nejspíš dostala nějaký dárek, pomyslela si, a tak se pousmála. Jenže si na posteli všimla poměrně velké krabice. Přerývavě se nadechla. Její pečlivě napudrovaná pleť byla najednou tak bledá, přestože neznala obsah oné záhadné krabice. Ale tušila, co se v ní skrývá. Rozhodně z toho neměla dobrý pocit.  Zbaběle utekla od okna, když se malá Lily vrhla ke svému dárku. Nechtěla nic vidět, ani slyšet. Schovala se v jednom ze svých pokojů. V tom nejzadnějším malém pokoji ve druhém patře honosné jižanské vily. Tam nic neslyšela. Jen ticho. Hrobové ticho a tok svých myšlenek. Po několika minutách se zhluboka nadechla. Vstala, uhladila si sukni, která končila těsně pod koleny. Na vysokých podpatcích jako dáma odkráčela zpět ke svému zrcadlu. Ať už Lily takto rozzářilo cokoli, věděla, že to ustojí. Nenechá se připravit o své místo. Ten post si udrží.
            Se samolibým úsměvem se věnovala své oblíbené činnosti. Do dlouhých prstů opatrně vzala tyrkysově modrý flakon drahé pařížské voňavky a tu omamnou vůni si lehce stříkla za každé ucho. Znovu strnula. Pro změnu uslyšela jen slabé klapnutí.
            „Teď už nebude moje Gemma sama.“
            Proč by měla nebo neměla být sama? Nechápavě se sama na sebe dívala do zrcadla. Ani nenakrčila čelo, aby si nepřivodila nějaké zbytečné vrásky, které by jen škodily jejímu panenkovskému obličeji. Má přece Lily, tento dům, šaty, šperky a zrcadlo, do kterého může každý den hledět jak, jen dlouho chce. Dle své libosti. Nikdy se jí to neomrzí.
            „Ahoj,“ ozvalo se za jejími zády. Gemma nedala ani sebemenším škubnutím najevo, že se lekla. Natáhla ruku k zrcadlu. Nepatrně ho nahnula do jiného úhlu. S jeho pomocí v něm spatřila obraz vysokého muže. Dlouho si prohlížela jeho laciný, tuctový, klukovský obličej.
            „Co tady chceš?“ vyštěkla na něj. Obvykle jemný jazýček měla ostrý jako břitvu. Dávala dost tvrdým způsobem najevo svou nelibost.
            „Já…“ Muž pootevřel překvapeně rty. Naprázdno lapal po vzduchu jako ryba na suchu, jak se snažil nalézt vhodná slova. Nečekal takovou reakci. Rozhodně ne od tak krásné dívky. „Já jsem Gus.“ Udělal několik kroků k ní. Podal té půvabné neznámé ruku s lehkým úsměvem na tváři.
            Gemma si jen opovržlivě odfrkla. „No a co! Absolutně mě nezajímá, jak se jmenuješ!“
            Gus jen stáhl ruku k tělu. Nervózně si přešlápl z nohy na nohu a zkoumavým pohledem přejel celý pokoj se světlými tapetami s drobným květinovým vzorem uprostřed každé tapety. Vypadalo to tak francouzsky.
            „Je to moc hezký dům,“ pronesl obdivně po dlouhé chvíli. Jeho zrak na několik vteřin setrval na bordových závěsech dlouhých až na zem. „Je hodně velký, provedla bys mě?“ Znovu pohlédl směrem k zrcadlu. V odraze si všiml, jak hnědé oči naštvaně přimhouřila jako kočkovitá šelma, která se právě chystá ke skoku. Konečně vstala. Otočila se čelem k němu. Ručku ladně položila na opěradlo bílé židle. Vše muselo ladit se vším.
            „Tohle je můj dům!“ štěkla po něm znovu. Div, že si ještě nedupla nohou. „A ty mi tu rozhodně nebudeš říkat, co mám nebo nemám dělat! Víš co? Vypadni!“ Dlouhým prstem namířila ke dveřím. „Nikdo tě sem nezval, tak se hezky otoč a zmiz, ať už tě ve svém domě nikdy nevidím!“
            Gus se zhluboka nadechl. Rozhodně si nehodlal nechat nadávat. Lily říkala, že je krásná a bude se jí líbit, ale evidentně se zapomněla zmínit, že je taky úplně blbá. Beze slov se sklopenou hlavou odešel z místnosti. Nechal ji v tom francouzském pokoji samotnou. Kdysi věřil, že i pro něj si někdo přijde. Teď zkusí naivně věřit tomu, že ta prozatím bezejmenná princeznička jen neměla náladu.
            Pomalu si sám procházel dům. Pokoj od pokoje. Po velkém dřevěném bílém schodišti se dostal do druhého patra. Každý pokoj byl dokonale sladěný. Barva tapet musela být v souladu s barvou závěsů, dokonce i povlečení na posteli. Jeho pozornosti neušlo, že v rohu každé místnosti stála vyřezávaná toaletka s otáčecím zrcadlem. Plocha stolku byla pokrytá šperky, šminkami, flakony parfémů…vysoké a úzké, malé bachraté, různých barev a odstínů. K jednomu přičichl. Voněl jako levandule. Mezi dlouhé štíhlé prsty uchopil ledabyle pohozený náhrdelník z drobných bílých perel. Několikrát ho protočil ve výši očí. Musel se ušklíbnout. Připadalo mu to jen jako obyčejná pouťová cetka. Opatrně šperk položil zpátky tak, jak ho tam našel. Po hodině došel ke smutnému závěru, že ani jeden pokoj není prázdný. V každém jsou roztahané její věci. Pochyboval však, že se zdržovala ve všech pokojích stejnou dobu či zda je vůbec navštěvovala.
            Když scházel dolů, aby ji znovu vyhledal, zaslechl hudbu. Poznal to libozvučné praskání gramofonu. Připadalo mu na tom cosi kouzelného. Gramofon měl pro něj jakýsi zvláštní význam. Nesl sebou ducha historie a píseň z něj se zdála mnohem vznešenější. Po několika tónech se domem nesl hlas Edith Piaf. Pomalu procházel velkou prosvětlenou halou, níž dominovalo černé klavírní křídlo. Od vyleštěného povrchu se odráželo slunce. Lehce se pousmál a prstem přejel po jeho hraně.
            „Ty jsi ještě tady?!“ znenadání se objevila mezi dveřmi a tu brilantní francouzskou skladbu úplně zkazila. To kouzlo bylo tatam.
            „Prohlížel jsem si dům,“ řekl ledabyle s pokrčením ramen.
            „Nedala jsem ti k tomu svolení!“ Tváře měla najednou růžové jako pivoňky. „Vypadni!“ zopakovala znovu tvrdě. „Lily by se to nelíbilo.“
            Gus se musel tiše zasmát. „Právě ona mi tu dovolila být. Je moc hodná. Viděla mě poprvé a hned mi dala polovinu domu.“
            Gemmě se krom vzteku v očích objevila panika. Lily by ji nepodvedla. Nezradila. Nikdy by přece nedala polovinu jejího domu takovému idiotskému budižkničemu! „Lžeš!“ Obvinila ho. Jednodušší, než si přiznat pravdu. Srdce se jí při tom svíralo hrůzou, že si Lily našla jinou zábavu.
            „Ne, nelžu. Co kdyby ses trochu uklidnila a řekla mi konečně své jméno?“ pořád se snažil té dívce dávat další a další šance. Respektive v sobě jen podporoval naivitu, že je tohle jen určitá fáze. Jistě, nikomu se asi nelíbí, když cizinec vtrhne do jeho teritoria a začne si na něj najednou dělat nárok. Gus se na dívku usmál. Jeho milé oči se na ni se zájmem dívaly. Měly barvu hladiny rozbouřeného moře, přesto v nich byl klid.
            Za to ona své zaskočeně vytřeštila. „Cože?!“ vydechla silně překvapená. „Ty se MĚ ptáš na jméno?“ Nevěřícně kroutila hlavou. Hnědé zvlněné vlasy se jí kolem jemného obličeje elegantně pohupovaly. „Mě zná přece každý! Jsem Gemma! Doufám, že už sis vzpomněl.“ Ruce si dala v bok a povýšenecky se při tom na něj dívala.
            Popravdě jméno Gemma Gusovi něco říkalo, jen si nedokázal rychle vzpomenout, odkud ho zná. Namísto toho ignoroval její další hysterický výstup a pousmál se. „Moc hezké jméno. Mě pojmenovala Lily.“ Narval si ruce do kapes plátěných černých kalhot. V tom domě, v její přítomnosti vypadal příliš obyčejně, prostě. Stejně s hrdým úsměvem zvedl hlavu.
            „Tak Lily, hm.“ Ukazovákem si zamyšleně poklepávala na spodní ret. Přecházela po hale, až došla k oknu. „Lžeš. Už jsem ti to jednou řekla a nic se na tom nemění.“
            Povzdechl si. Tahle debata nikam nevedla. Asi bude muset přistoupit na její hru, pokud dnešní večer nechce spát na gauči. Jinak se z toho bludného kruhu nikam nedostane. „Řekneš mi, který pokoj si můžu vzít?“ zeptal se naprosto normálně. I to však v Gemmě dokázalo vyvolat další vlnu zlosti.
            „Žádný z pokojů není pro tebe!“ Zase na něj přísně mhouřila ta svá kukadla. Očividně si myslela, že mu tím nažene strach.
            Gus se zhoupl na patách a uchechtl se. „Tak jo. Když si mi neřekla sama, já si pokoj vyberu sám. Odstěhuješ si z něj svoje věci sama nebo ti s tím mám pomoct?“
            Znovu to zděšení. Oči otevřela dokořán. Konečně si je mohl řádně prohlédnout. Měly tvar mandlí a rámovaly je černé husté řasy. Gemma byla vskutku nádherná, to musel přiznat. Jen v duchu se usmíval nad slovy, která mu Lily říkala do ucha. „Budeš její princ. Dám vás dohromady. Nechci, aby byla moje Gemma sama. Budu ti říkat Gus. G a G.“ Pak se roztomile zachichotala a pustila ho do domu.
            „Opovaž se s těmahle prackama sahat na moje věci!“ Zhluboka dýchala, jako kdyby právě teď uběhla maraton. Kromě vzteku v sobě dusila jistou zuřivost. Nehodlala dopustit, aby se jí takový ubožák hrabal ve věcech. Nechtěla mu dát ani jeden z pokojů. Ale raději si své věci odnese dobrovolně sama, než aby dopustila, že se jich dotknou jeho ruce. Když si v duchu rychle probírala všechny své možnosti, došla k závěru, že přece jen v domě existuje pokoj, který nemá ráda. Pokoj, kam utíká, když nechce něco slyšet.
            „Nic bych ti s nimi neudělal,“ nechápal její reakce. Neponičil by je, nehodlal je vyhodit z okna. „Já sám žádné věci nemám, chci se mít jen kde vyspat.“
            „Fajn,“ odsekla neurvale. Jen proto, že ji zahnal do rohu, tak mu musela ustoupit. Typické. Proč musí ustupovat zrovna ona? Byla tady první, je to její dům a navíc ona sem toho pitomce nezvala. „Pojď se mnou, ukážu ti, kde se vyspíš.“

            Gus následoval Gemmu po schodišti. Opatrně našlapovala v těch světle fialových lodičkách na vysokém podpatku a při chůzi do schodů prsty lehce přejížděla po lakovaném zábradlí. Trochu zneužil toho, že jde za ní. Lehce se zaklonil, nahnul hlavu na stranu. Obdivně si prohlédl její dlouhé, štíhlé nohy, které se z větší části schovávaly pod sukní, přesto se pod látkou rýsoval pěkný zadek. Zálibně se pousmál do koutku úst. Je přece muž a byl by naprostý blázen, kdyby nepodlehl tak půvabné ženě. Odvedla ho až na tmavý konec chodby.
            „Tohle bude tvůj pokoj.“ Ruka, ozdobená prsteny a náramky, zmizela v malé kapsičce sukně. Vytáhla z ní obyčejný klíč. Dvakrát s ním otočila v zámku. Gus jen trpělivě čekal. Upřímně si těchto dveří ani nevšiml. Tázavěji na ni pohlédl. Gemma na něj udělala obličej – „Tak otevřeš už sakra?“ Hned na to protočila oči v sloup a sama mu je musela otevřít. Myslela si, jak extrémně neschopný je. Nemohla uvěřit, že právě z tohohle panáka byla Lily celá pryč.
            Gus vstoupil dovnitř. Podlaha z bitých neopracovaných prken pod jeho nohama zavrzala. Trochu se na ní zhoupl. Vrzla znovu. S rukama v kapsách se podíval po pokoji. Zdím chyběly tapety. Jen prkna s oprýskaným bílým lakem. Kolem oken viseli obyčejné vybledlé závěsy. Přesto tomu nechybělo nic. Normální čistě povlečená postel, velká almara a u zdi stála vyřezávaná truhlice. Taková, jaká se kdysi používala při kolonizačních cestách do Asie.
            „Proč je jiný než ostatní?“ otočil se ke dveřím. Pořád ještě mezi nimi stála. Povýšenecky se na něj dívala. „Nebo, proč v něm nejsou tvé věci?“
            „Je hnusný, nemám ho ráda.“
            Gus naoko chápavě pokývl hlavou. „Aha. Tak, když je podle tebe tak hnusný, mohla jsi ho přece vylepšit? Všiml jsem si, že máš vybraný vkus.“
            „Sklapni, buď rád, že máš postel. Co kdybys projevil trochu vděku?!“ Rty zkřivila do ironické grimasy, oči znovu protočila v sloup, protože od takového neznaboha se nemohla dočkat ničeho. Práskla za ním dveřmi a rázně odkráčela dolů. Tu skladbu od Edith Piaf si musela pustit znovu. Kvůli němu z ní neměla vůbec nic.
            Gus si povzdechl. Nechápal, proč je taková. Navíc ten pokoj byl hezký. Jemu se líbil. Možná právě proto řekla, že je ohavný. Jen proto, aby s ním nesdílela názor. Zády padl do postele. Vysoká matrace se s ním několikrát zahoupala. Složil ruce pod hlavu, pohodlně se uvelebil a zavřel oči. Do uší se mu dostaly tlumené tóny oné skladby. Rty se mu roztáhly do úsměvu.
           
            Gemma se v hale s klavírem procházela v tyrkysových splývavých šatech až na zem. Na krku se jí houpaly zlaté řetízky, kolem zápěstí jednoduchý náramek. Plné rty měla namalované světlejší barvou a oči zvýrazněné černými linkami po vzoru šedesátých let. Uraženě pohlédla na stojaté hodiny u zdi. Jak dlouho bude ještě čekat! Protočila oči ke stropu. Lily připravila čaj a trvala na tom, že si ho dají spolu s Gusem. Asi umře. Jak dlouho se bude muset dívat na ten jeho buranský xicht?
            „Tak můžeme,“ promluvil těsně za ní melodickým hlasem. Vůbec ho neslyšela přijít.
            Otočila se. Překvapeně zvedla pečlivě upravené obočí. Stál před ní ve stříbrnošedém obleku s černou košilí. Dokonce měl kravatu. Lehce si povytáhl a upravil manžety.
            „Omlouvám se,“ mluvil dál, zatímco si ještě uhlazoval klopy. „Trochu nám s Lily trvalo, než jsme vybrali oblek. Divila by ses kolik…“
            „Je mi totálně u zadku, co jste dělali!“ vyštěkla na něj. „Musela jsem tady čekat bůhví jak dlouho!“
            Bez výrazu na ni pohlédl. Byla krásná, zase. Chtěl ji pochválit, jak jí šaty sluší, ale těmi poznámkami mu vzala chuť. „Omluvil jsem se. Ale to ty asi neznáš.“
            Zlostně přimhouřila oči. „Víš co, nikam nejdu.“
            „Cože?!“ vyhrkl ze sebe překvapeně. Došel několika kroky k ní. „To nemůžeš!“ Uchopil ji lehce za paži, aby ji zastavil. Okamžitě se mu vyškubla a ve vteřině s hlasitým plesknutím dostal pořádnou facku. Nemile překvapen na ni zůstal zírat. Jeho šedomodré oči několikrát zamrkaly. Vypadal jako nakopnuté štěně.
            „Omyl! Já si můžu dělat, co chci!“ S vítězným úšklebkem pohodila navlněnými vlasy a nafintěně kráčela do jiného pokoje. Raději se bude probírat sbírkou svých šatů, než s ním sedět u jednoho stolu. Rozhodně je to větší zábava.
            Gus lehce sklopil hlavu. Začínal být naštvaný. Facku si rozhodně nezasloužil. Dělala, jako by jí ubližoval. Čím? Že žije? Že dýchá? Znovu si narval ruce do kapes, aby si je nějak zaměstnal. Neustále tak schovával své hezké ruce. „Chceš zklamat Lily?“ Jeho hlasitý pevný hlas Gemmu zastavil.
            Ramenem se opřela o futro dveří. Lehce jeho okraj sevřela v ruce. Její hnědé oči se upřely do jednoho místa na vzorek koberce.  Tupě se tam dívala. Najednou posmutněla. Představila si, jak by byla malá Lily zklamaná. Zavřela oči a sama se z té představy cítila více než sklíčeně. To ne. Tohle nechce.
            „Kvůli Lily. Nedělám to kvůli tobě, ale kvůli ní. Teď jsme její. Ona může všechno, ne ty.“
            Gemma hrdě zvedla hlavu. Zhluboka se nadechla. Nechtěla prozradit, že se jí jeho slova nějak dotkla. „Fajn,“ řekla pevně, avšak dostatečně otráveně.
            O několik minut později naprosto znuděně sáhla pro porcelánový šálek s anglickým čajem. Jakmile upila, spálila si jazyk. „Sakra,“ zamumlala tiše.
            „Pomalu,“ zachechtal se. „Je horký. Vařil se.“
            „Odpust si ty nejapné poznámky,“ odsekla a při tom ho nakopla špičkou boty do holeně.
            „Au!“ Střihl po ní pohledem. Bolav místo na noze si pod stolem lehce promnul. „Tohle bolelo.“ Namísto omluv se zasmála. Opět byl překvapený. Hned ze dvou důvodů. První byl, že se vůbec nestyděla za své ubohé chování, ještě jí připadalo vtipné. A ten druhý…nádherně se smála. Poprvé se od doby, co přišel, zasmála. Zvonivě se chichotala, culila se při tom jako malá holka a plné, svůdně vykrojené rty roztáhla do zářivého úsměvu.
            „Dobře ti tak. Je to legrace.“ Natáhla se pro pečený koláček s cukrovou polevou. Lehce uždibla a ochutnala.
            „Vskutku zábava, způsobovat někomu bolest.“
            „Ne někomu, ale tobě,“ uchechtla se, znovu opatrně ochutnala ze sladkého pečiva.
            S povzdechem si rukama projel krátkými, hnědými, tvrdými vlasy. Měl je jak hřebíky. Vpředu je měl lehce zvednuté jako střechu. Tenhle styl mu seděl nejvíc. „Musíš mít opravdu temnou minulost, když se takhle chováš.“
            „Nějakej drzej, ne?“ osopila se na něj zase dost neurvalým způsobem. Výsměšný úšklebek byl najednou tatam. „Co je ti do mé minulosti a jestli to říkáš jen proto, abys mohl vykládat o té své, tak si to odpust. Nemám zájem o tvé buranské plkání.“ Onáramkovanou rukou ladně máchla do vzduchu jeho směrem, jako by odháněla otravný hmyz. Popravdě on takový byl. Ubohý, nevítaný, nikdo ho nechce a výsostně otravný. Kdyby znala způsob, jak se Guse nadobro zbavit, udělala by to.
            „Já žádnou nemám. A ne, kvůli tomu to neříkám. Jen se snažím přijít na to, proč jsi ke mně taková. Sama víš moc dobře, že si svou minulost píšeme sami.“ Díval se na ni. Pozoroval, jak se Gemmin výraz změnil do zvláštního, nečitelného. Nedokázal poznat, zda je naštvaná či překvapená. Možná obojí. Pomalu vzhlédla. Zatřepotala hustými černými řasami. Ten letmý, lehký pohyb se dal připodobnit k pohybu motýlích křídel. Jejich oči se na několik krátkých vteřin střetly. Najednou uhnula. Připadalo ji, že vidí přímo do ní. Jako by měl ten ubohý pitomec schopnost prohlédnout skrze oči do nitra její duše. Ten pocit ji silně znepokojil. Zhluboka se nadechla. Obrátila se znovunabytým sebevědomým výrazem svou pozornost k buchtě. Nepatrně koutek rtů pozvedla v malém náznaku úsměvu.
            „Moje minulost je…skvostná. Zářná.“ Velmi pomalu si ukousla. Její hedvábné rty pohladily ten kousek jídla, jako kdyby to byla její vášeň, láska. Elegantně se opřela loktem o lesklý povrch čajového stolku, bradu podepřela dlaní. Prstem druhé ruky ladně přejížděla po porcelánové čajové konvici. Gus se svého čaje prozatím nedotkl. Zaujatě Gemmu sledoval. Na okamžik měl pocit, jako by se ho těmi drobnými gesty a důrazy na detail snažila svést. Hlas měla příjemný, jemný a medový. Na jazyku si pohrávala s každým slůvkem. „Takovou minulost,“ pokračovala. Dívala se mu při tom do očí. „Jako mám já, by chtěl každý.“

            Gus si jen nepatrně odfrkl. Raději sáhl po šálku čerstvého čaje. Pomalu usrkl. Na jeho vkus byl málo sladký. Nic proti čaji, ale raději by uvítal kávu. Porcelánový hrnek tiše odložil. Nahnul se ke stolu, ruce sepjal na jeho desce. „A jaká je ta tvá skvostná minulost?“ Ptal se potichu, jako by ta otázka měla probudit zlé duchy v domě.
            Odpovědí mu nejdříve bylo hloupé chichotání. Potřásla hlavou, až jí tmavě hnědé vlny poskočily. Zhouply se jí kolem uší jako natahovací pérka. „Nádherná! Už ani nevím, na kolika filmových premiérách jsem byla. Sem tam v týdnu, taky každou sobotu. Samá zvučná jména. Herci, návrháři, fotografové. Musela jsem si dávat velký pozor, abych jedny šaty na sobě neměla dvakrát. Byl by to otřesný skandál. A vedle premiér mě Lily brala nakupovat do těch nejlepších, nejvybranějších obchodů. Gucci, Armani, Dior…kdybych ti je měla všechny vyjmenovat, byla bych tu dlouho a to zrovna s tebou fakt nechci.“ Na konci věty se zasmála, jako by pronesla nejúžasnější vtip roku. Gus jen poslouchal. Nevěděl, jak se na takové věci tvářit. Rozhodně to nepovažoval za úžasnou zábavu, ani s ní nesdílel její bláhové nadšení pro lesk a třpyt luxusu.
            „Tohle tě baví?“ zeptal se s lehce znuděným hlasem. Při tom upil trochu čaje ze šálku.
            „A koho by nebavilo! Takový svět, takovou minulost, takový život si přece přeje každá.“ Neskrývaně si ho sjela pohledem od hlavy až k patě. Přestože měl na sobě perfektně padnoucí oblek, jen si nad jeho vzezřením opovržlivě odfrkla. „Rozhodně to není pro oráče a burany, jako jsi ty.“
            Častovala ho zajímavými slovy. Jen si pro sebe v duchu říkal, že nejspíš objevila nové slovo, se kterým se chtěla předvést jako cvičený cirkusový mazlíček. Připomínala mu ty bílé, chlupaté palácové psíky, kteří se válí na vycpaných polštářích se saténovými povlaky. Chybí jí jen ten diamantový obojek.
            K jejich uším se pozvolna nesla hudba. Tiché tóny pomalé skladby hrající z dálky. Francouzský šanson. Gus sklopil hlavu a zadíval se na své ruce. Začínal k mladé ženě sedící před ním pociťovat jistou formu odporu, ačkoli byla velmi půvabná. Věděl, že teď musí udělat to, co se očekává. I když nechtěl. Ale nemohl Lily zklamat. Pomalu vzhlédl k Gemmě. Opět byla zaujatá prohlížením si svého přívěsku na krku nebo prstenu. Vstal. Několika kroky obešel stůl a opřel se o opěradlo židle, na které seděla. Sklonil se až k jejímu uchu. Jeho pozornosti neušlo, jak strnula. Divil se, že nezačala vřískat, ať jde od ní ten trhan pryč. „Lily chce, abychom si zatančili,“ šeptal Gemmě do ucha. „Upřímně, vůbec se mi s tebou tančit nechce, ale taky Lily nehodlám zklamat. Dělám to jen kvůli ní.“ Pak se narovnal. Znovu si uhladil klopy.
            „Smím prosit?“ řekl stroze s nabídnutou rukou. Čekal skoro věky, než mu do napřažené dlaně vložila svou šperky ozdobenou ručku. Jemně ji stiskl, pomohl jí na nohy a jako správný gentleman odvedl Gemmu stranou.
            Dala mu ruku na rameno, jak bývá zvykem. Pořád si však od něj držela dostatečně velký odstup. Gus měl nutkání protočit oči v sloup, ale nechtěl být jako ona. „Tohle je tanec, musíš jít blíž.“ Snažil se ji přitáhnout blíž do tanečního držení. Chvilku se tomu bránila. Nakonec svolila, přistoupila o kousek blíž. Svaly stále napjaté, oči zlostně přimhouřené.
            „Jen kvůli Lily,“ procedila tiše s náležitě ostrým ostnem zlosti v hlase.
            „O nic jiného mi nejde,“ opáčil s ledovým klidem. Pomalu s ní tančil v rytmu pomalého šansonu. V nose ho šimrala její vůně. Svěží, lehká s nádechem citrónu. V podstatě by to byla krásná chvilka, uvažoval v duchu, kdyby se chovala alespoň trochu normálně.
            Skladba pomalu doznívala a z jeho zamyšlení ho probrala prudká, palčivá bolest v noze. Vytřeštil oči, okamžitě Gemmu pustil. Rychle kouknul na zem mezi ně, pak jí do očí. Světle namalované rty zvlnila do vítězného úšklebku, v očích škodolibou zlomyslnost. Ona mu normálně zarazila svůj jehlový podpatek do nohy!
            „Do hajzlu!“ ulevil si částečně od bolesti alespoň slovně. Za to Gemma se náležitě bavila. Chechtala se, vzala ze stolu zbytek svého koláčku a lascivním způsobem si ho vložila do úst.
            „Zbláznila ses?!“ Gus pokračoval. Rychle si sundal sako a odhodil ho ledabyle přes židli. Kravatu jedním rychlejším škubnutím povolil a rozepl si u krku několik knoflíků. Stejně tak manžety. Rukávy si vyhrnul až po lokty. Dělal dojem, že se s ní začne prát.
            Její krásná tvářička strnula. „Co to děláš?“ Dokonce v jejím hlase zazněl patrný náznak paniky.
            „Mám toho dost! TEBE mám dost!“ křičel.
            I Gemma zaujala obranný postoj. „Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit?! Omluv se, slyšíš?!“ Vztek v ní probublával napovrch jako láva v sopce. Zrychleně dýchala a tváře z jejího rozčílení dostaly načervenalý nádech.
            „Ani náhodou. Jsi nemožná. Je až…neskutečný, jak trapně a uboze se celou dobu chováš! Ale v jednom si měla pravdu. Jsem idiot. Jsem idiot, protože jsem ti dával další a další šanci, kdykoli si tu předchozí promarnila! Naivně jsem doufal, že jsi jen neměla moc dobrou náladu, když jsem přišel. Snažil jsem se pro každý tvůj kousek najít nějaké pitomé omluvy, abych si tvoje chování zdůvodnil. Už s tím ale končím.“ Došel k oknům. Krátce se z nich podíval ven. Pohled do rozkvetlé zahrady ho ani trochu neuklidnil. Po chvilce obrátil svou pozornost znovu k Gemmě. „Vždyť se na sebe podívej…hraješ si na dámu, ale zatím se chováš jako úplná kráva.“
            „Cože?! Jak se vůbec opovažuješ…!“
            Gus jen s ušklíbnutím kroutil hlavou. „Nejsi žádná dáma, ani princezna, natož královna. Stojíš, rozkazuješ, nadáváš…bavíš se nad tím, jak mi způsobuješ bolest. Vůbec nechápu, jak tě může mít Lily ráda!“
            Gemma strnula. Tvář zrůžovělá hněvem najednou celá pobledla. Rty nepatrně pootevřela a její oči se zdály být mnohem větší. Pomalu s nimi mrkla. Gus zaťal přesně do citlivého místa. Pěkně do živého.
            „Tobě nezáleží ani na Lily, jinak by ses takhle nechovala. Jsi jen prázdná schránka bez citu, který na nikom jiném, než sobě nezáleží. Zajímají tě jenom šperky, šaty, luxus, staráš se jenom o sebe. Jsi jen materialistický, sobecký, egoistický a hlavně cynický palácový psík! Ničeho si nevážíš. Ty nevíš, co je to čekat dlouhý roky s naivní představou a chabou nadějí, že si pro tebe někdy někdo přijde!“ V posledních větách mluvil o sobě. Nevědět kdy je den, kdy je noc. Jen čekání ve tmě se zoufalou touhou mít domov a něco jako lásku. Pomaličku se pousmál. Hlas o poznání ztišil. „A přišel. Jsem za to vděčný. Ale tobě se všechno jen servíruje na zlatém podnose. Lily to myslela dobře. Jí totiž na tobě záleží! Nechtěla, abys byla sama, aby tě měl někdo rád. Jenže moc dobře nejde milovat rozmazleného fracka, který všechny krom sebe nenávidí!“
            Gemmě se po světlých lících táhly dlouhé špinavé cestičky líčidel, které za sebou zanechávaly slzy. Ona přece taková není. Ona má Lily ráda. Zbožňuje tu malou holku. „To není pravda!“ vykřikla zoufale, ruce zaťaté v pěst.
            Gus jen tak pokrčil rameny. Pomalu obešel klavírní křídlo ke stolku s čajem. Zvedl své stříbrnošedé sako. Narovnal ho, uhladil, co zmačkal. „Víš, už dávno nejsi tou nejoblíbenější, jak si ráda myslíš. Nahradila tě jiná. Lépe se chová a je i mnohem hezčí.“
            „Lžeš!“ křičela v slzách dál v marné snaze přesvědčit své zlomené vnitřní já.
            „Viděl jsem jí,“ ale mě se stejně líbíš ty, řekl si v duchu. Nahlas by to po tom všem neřekl. Ignoroval její zoufalé pohledy, dokonce i pláč. Odebral se ke schodům. Čajový dýchánek končí. Ještě se však za ní otočil. „Chceš být sama, tak zůstaneš sama.“

            Gus za sebou zavřel dveře svého pokoje. Opřel se o ně a dlouze si vydechl. Řekl, co musel. Možná, že jí tím ublížil. Možná, že se i tak cítí. Ale bylo to nutné. Musel jí otevřít oči. Vždyť ani neměl co ztratit. Rozhodla se ho nenávidět, už když přišel. Buď se nad svým chováním zamyslí a pochopí, nebo ho bude nenávidět ještě víc. Není rozdíl mezi nenávistí a ještě větší nenávistí. Pomalu odložil sako přes opěradlo nenatřené židle. Svlékal si košili, i kalhoty obleku. Vyměnil je za své pohodlné oblečení. Černé plátěné kapsáče se světlým trikem. Přes rozvrzanou podlahu přešel k jedinému oknu v pokoji. Hlavou se opřel o dřevěný rám a sledoval oblohu, jež se pokryla stejnou barvou jako jeho oči. Šedomodrá. Jen s tím rozdílem, že nebe bylo každou chvíli šedivější. Poslední zbytky modré se skryly pod dalšími mraky. Na sklo dopadla první kapka ledového deště. Gus sledoval, jak stéká dolů. Razí si cestu bez ohledu na překážky. Bez pomyšlení, že by ji mohli stát svůj pomíjivý a pomyslný život. On by ji tak rád miloval. Ale co pak to jde?
            O patro níž se ta krásná sebevědomá slečna sesunula na zem do záplavy tyrkysového saténu. Hlasitě vzlykala. Tváře zmáčené a špinavé. Neustále dokola opakovala, že to není pravda.
            „Já ji…mám ráda.“ Zadrhávala se téměř za každým slovem. „Já…Lily miluju.“ Roztřesenou rukou si vjela do vlasů. Snažila se mezi vzlyky popadnout dech. Nechtěla jen o její lásku přijít. Tolik se bála. Příšerně se bála, že ji ztratí, když se tu objevil on. Neměla v úmyslu se o Lilyinu přízeň dělit. Pořád chtěla být na jejím prvním místě. Být jí milována. Nic víc nechtěla. Ona není prázdná schránka bez citu. Vždyť dokáže milovat.
            Světlo kamsi zmizelo. Vystřídalo ho šero. Ve své sklíčené zoufalosti si rukama neustále vjížděla do vlasů. O pečlivém účesu se nedalo hovořit. Prameny měla přeházené zamotané. Jednou rukou se objímala kolem trupu, pohupovala se sebou a poprvé ve svém životě cítila, že někoho potřebuje. Ze všeho nejvíc teď toužila po objetí. Za okny se spustil déšť. Velké kápance  dopadaly s hlasitým pleskáním na parapet.  Nebe bylo schované pod silnou vrstvou temných mraků, z nichž se snášely silné provazce deště. Vítr je vháněl do oken. Narážely do okenních výplní. V tu chvíli se podívala na svou ruku. Zírala na světlou pokožku, dlouhé prsty ozdobené náramky, prsteny. S další vlnou horkých slz popadla prsten. Snažila se ho rychle servat dolů. Sevřela ho v dlani. Pálil ji tam jako žhavý uhlík. Silně s ním mrštila o protější stěnu. Oběma rukama se chytla za tu záplavu zlatých řetízků, náhrdelníků. Začala je trhat ze svého krku dolů. Necítila bolest, když si při tom dlaň ošklivě poranila. Vstala. Popadla jasnou látku. Snažila se ji ze sebe servat. Chtěla ze sebe strhat i šaty. Byla příliš silná a Gemma neměla tolik síly. Jen je zmazala svou krví. Namísto toho popadla broušenou vázu z vyřezávané komody. Vší silou s ní mrštila proti zdi. Hlasitě do ní narazila. Roztříštila se na stovky malých střípků. Stála uprostřed té spouště. Jen se ve vzlycích třásla a nedokázala nic udělat.
            Gus sebou na posteli trhnul. Ta rána byla příliš hlasitá na to, aby ji dokázal ignorovat. Rychle seběhl schody. Zastavil se mezi dveřmi rozlehlého pokoje. Díval se teď na úplně jinou dívku. Ne na toho fracka. Po podlaze se válely rozbité šperky smíchané se střepy. Jeho oči pak vyhledaly její. Kukadla měla zalité smutkem. Omlouvala se jimi. Prosila tím pohledem o odpuštění. Dlouhými kroky šel přímo k ní. Popadl ji do pevného objetí. Sevřel štíhlé, křehké tělo ve své náruči.
            „Pššt, to nic,“ šeptal do jejího ucha a hladil ji po rozcuchaných vlasech.
            „Promiň,“ špitla roztřeseným hlasem. Zabořila mu uplakanou tvář do jamky na krku. Špičkami prstů ho hladila vzadu na krku. Ještě těsněji, pevněji ji objal.
            „Bude to v pořádku,“ mluvil konejšivě dál.
            „Já...měla hrozný strach…že…že o Lily přijdu.“ Za každým slovem lapala po dechu.
            „To kvůli mně?“ tiše se uchechtl. Láskyplně ji pohladil po zádech. „Blázínku.“ Lehce se od ní odtáhl. Hřbetem ruky ji lehce přejel po tváři. Palcem setřel pár slz a upřímně se na Gemmu usmál. „Nech mě tě milovat. Nic…na tom není. Je to nádherné.“ Sklonil se k jejím rtům. Něžně je políbil. Pak se na svou Gemmu znovu usmál.
            Dívala se do jeho klukovské tváře, kterou před tím nenáviděla a nemohla vystát. Teď viděla, jak pohledný je. Upřímný úsměv, oči a srdce ze zlata, které jí dalo poslední obrovskou šanci. Šance, která jí otevřela to její zabedněné, ledové. Jen tiše, bez dalších slov mu znovu padla kolem krku. Do pevné náruče, kde se cítila milovaná a v bezpečí.
           

zdroj: gotceleb.com


Žádné komentáře:

Okomentovat